Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 1. kapitola

22. listopadu 2012 v 18:53 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Chester
Hladově nasaju tu pronikavou vůni života a olíznu si špičáky.
Její kroky se tiše odrážejí po chladném asfaltu a rozprostírají se do vzduchu jako počáteční melodie pohřebních zvonů.
Silnice je obklopena alejí stromů.
Obyčejné lípy a kolik dokážou skrýt v šeru svých kmenů.
Krčím se za nízkou cihlovou zdí a pozoruju ji s přimhouřenýma očima.
Má dlouhé černé vlasy, které jí sahají až do pasu a drobnou lákavou postavu s několika litry chutné vroucí krve, která mě dráždí. Vyzařuje z ní jistota a sebevědomí spolu s jakousi dětskou naivitou. Holčička si podle všeho hraje na drsnou dívku a vůbec si nepřipouští možnost, že by se jí něco mohlo stát.
Takové mám rád… Sladké a naivní.
V hrudi mě tlačí povědomý svíravý pocit, který nedokážu popsat. Takový jsem naposledy cítil snad před čtrnácti lety s Oskarem, když… Zavrtím hlavou a smetu nebezpečné myšlenky. To bylo moc už i na mě. Nechápu, proč mi to všechno vytanulo v mysli právě s pohledem na ni. Snad ta letmá podoba? Ne! Nic takového.
Neslyšně se napřímím, abych zmařil její dětinské iluze o životě a napil se horké krve. Lačně se ušklíbnu a vynořím se z chmurných stínů lípy tak rychle, že si mne všimne až ve chvíli, kdy se před ní zjevím v celé své zvrácenosti, na kterou ve svém věku může být jen těžko zvyklá. "Kampak, maličká?" Krvelačně se usměju a probodnu ji hrůzu nahánějícím pohledem. Očekávám tři reakce. Buďto se vyděsí a uteče, nebo se zajíkne a omdlí či zůstane stát bez pohybu a snadno mi dá svou krev. Nemám rád, když se mi kořist jen tak vzdá. Pro mě je lákavější, když se moje svačinka vzpouzí a pere se, abych její životadárnou tekutinu nezískal jen tak snadno.
Je to ten správný černý humor v praxi.
Hra na život a na smrt, kterou já vyhrávám.
"No, ahoj, sakra." Její hlas zní okouzleně, ani nezakolísal, jak jsem zvyklý. Sjíždí mě rozdychtěnými pohledy a byla by schopná přede mnou padnout na zadek.
Tak to mám rád. Jsem nadšený, že dokážu těm, které chci zabít, zamotat hlavu a omotat si je kolem prstu.
"Jdu domů." Zvědavě na mě mrkne.
Přijde mi, že si snad můj hrůzný vzhled užívá, místo, aby se rozklepala! Mírně povytáhnu obočí.
"Ty se mě nebojíš?" zašklebím se a přistoupím k ní o krok blíž.
Dál bez hnutí stojí a z jejích popelavých zorniček sálá vášeň a podivné ohnivé plameny, které už jsem někde viděl.
Hm, tohle bude asi něco jiného, než jsem si původně myslel. Přimhouřím oči a tvrdě ji chytnu za paži, až sebou cukne a pokusí se mi vytrhnout.
Ovšem proti mně nemá šanci. S pohledem zabodnutým do jejího atypického obličeje, podtrženého jakýmsi sarkastickým šklebem, si vychutnávám tu začínající nejistotu, která se jí zračí ve tváři.
Její strach je pro mě opojením.
Zrak jí padne na mé dlouhé drápy, které jí zabodávám do bledé pokožky. V tu chvíli pocítím mírné mravenčení, které přechází z jejího těla do mého žaludku. Konečně se začíná bát!
"Sakra, co chceš?" vykoktá a povytáhne šedé oči, takže její tvář dostane ještě otrlejší nádech sarkasmu a dvojsmyslu.
Jen se nadšeně usmívám a dávám jí čas, aby se přede mnou mohla rozbrečet a začít prosit jako malá holčička.
Ale ona se místo toho uklidní, nabude svou sebejistotu a zlehka se na mě nevinně usměje.
Ona se na mě usmívá?! Co to má znamenat! Nespokojeně svraštím čelo. Začíná se to ve mně vařit. Všechen ten vztek a stoupající chuť na čerstvou krev ve mně burcuje adrenalin. Na tohle nejsem zvyklý! Ona si vůbec neuvědomuje, že bych ji mohl ve vteřině zabít. Asi bych měl ukázat, co jsem vlastně zač a vysmát se té její bezbřehé naivitě.
"Ty asi nevíš, kdo já jsem, že?" zazubím se a dám si hodně záležet, aby se mi v krvelačném úsměvu blýskly špičáky.
Zbledne a oči se jí zalesknou.
Vnímám tu dusnou atmosféru, která pomalu zabředává v těžké tmě. Rozlézá se kolem těch hrubých kmenů líp, plazí se po chladném asfaltu silnice a omotává se kolem kořisti, která mi dnes bude dobrým pohoštěním. Líbí se mi, když se ve vzduchu vznáší ten přízrak smrti, jež mne doprovází na každém kroku a úlisně se mi tře o kůži. Už bude plakat a prosit, abych ji ušetřil nuzného života, ale toho se nedočká, maličká!
"Ty mi přece neublížíš," hlesne cynicky a nespouští ze mě hluboké šedé oči, snad omámené nejapným dětským sebevědomím, které nevěří na upíry a jiná strašidla.
Ohromeně ji pustím. Tak s tímhle jsem se vážně ještě nesetkal. Za tuhle drzost mi zaplatí! Zřejmě je naprostá optimistka, protože se na mě opět usměje tím svým jízlivým šklebem!
"To si vážně myslíš?" Zatvářím se posměšně. Vůbec nechápu, kde se v ní bere ta drzost zkoušet se mnou jakýmsi způsobem manipulovat!
Zkoušeli na mě různé věci. Od pláče až po nadávky, ale to co si dovoluje ona, to překračuje meze!
"Ty vůbec nevíš, s kým si zahráváš!" zavrčím temně a znovu po ní hrábnu. Ozdobím jí paži krvavými šrámy a ona přede mnou s lesklýma očima couvne.
"Tohle bys lidem dělat neměl," řekne s upřeným pohledem jako by mi chtěla vyhubovat.
"Nepovídej," zasměju se. "Ty jsi vážně roztomilé poupátko," ušklíbnu se a popojdu o krok blíž k jejímu tělu.
Je přímo k nakousnutí.
"Jsem upír, snad sis nemyslela, že mě obměkčíš úsměvem nebo ubohými slzičkami?" vysměju se jí. Postřehnu její naivní výraz a ve tváři mi to vyburcuje ještě větší pobavení. "Myslela?" povytáhnu nadšeně obočí. "Tak to mě vážně mrzí, že jsem ti zmařil naděje," zaironizuji se škodolibým úsměvem na rtech.
Diana
"Sakra, určitě jseš upír? Víš to jistě, jo?" Vrátím mu škleb a pozoruju jeho bledou tvář, zalitou měsíčním světlem, který dodává už tak dost světlým vlasům téměř bělostnej nádech.
Jsem jenom tělem provokatér, ale je v tomhle je ještě něco víc, co mě nutí zůstat na místě a pokoušet ho. Je jako magnet, sakra. Táhne mě to k němu osudovou živelnou silou, aniž bych sama chtěla. Líbí se mi to a já se tomu nebráním. Proč taky, že jo? Mám pocit, že ho znám… Jako by mi ta tvář s těmi temnými duhovkami byla povědomá. Sjedu nadšeným pohledem jeho vysokou sportovní postavu, ze který sálá podivná temnota.
V černých kožených kalhotách a na pohled měkký mikině temný barvy je spíš jako drsnej model, jako děsivej démon. Jediný, co mě na něm tak bouřlivě děsí, jsou ty jeho krvelačný úsměvy, dlouhý divný drápy a fantasticky tmavý duhovky. Má oči, jak díru do prdele, řekl by vyhazovač z Rentgenu, kterej mi jedinej ve dveřích zamává…
Při pohledu se v nich ztrácím a svírá mě v hrudi nesnesitelná obava i touha. Sám o sobě mě spíš přitahuje, než leká. Kdoví, jestli je tenhle "upír" vůbec nějak nebezpečnej, pomyslím si naivně v duchu, ale v dalším okamžiku začnu o svý myšlence pochybovat.
To, když zúží temný oči do téměř neznatelných štěrbin a místo odpovědi na mě vycení v zuřivém chtíči špičáky.
"Nech mě jít…" Zadívám se na něj prosebným pohledem.
Opět se promění ve zlou náturu. Přestane se šklebit a nasadí tak zlomyslný výraz, že jen těžko potlačím ty pitomý slzy.
Nenávidím svůj vlastní pláč! Je to tak … ubohý, retardovaný!
"Nevěříš, že jsem upír?" Jeho pohled najednou zněžní.
Ta změna mě natolik vykolejí, že se v tom chmurným pohledu na chvilinku ztratím. Těkám do jeho tváře a snažím se navyknout na tu okouzlující něhu, kterou mi někdo věnoval snad prvně.
"Tak pojď, dokážu ti to." Lákavě ke mně natáhne svou dlaň, zatímco mě svádí tělem a pomrkává na mě v bezbranné masce démona. "Nic ti neudělám." Věnuje mi úsměv, při kterým se mi srdce rozbuší v náznaku okouzlení. "Jen mi podej ruku," zašeptá melodickým hlasem a pak náhle zesmutní. Ten zarmoucený odlesk jeho chmurných, z počátku nevlídných duhovek mě zmate a donutí věřit. "Chybí mi lidský dotek."
To mě taky, sakra…
Dojme mě, až sladce vydechnu. Ten je tak děsivě nádhernej. Tak zranitelnej! Pomyslím si, zatímco fascinovaně poslouchám, jak mi v okouzlení buší srdce. S lehkým úsměvem a důvěrou vsazenou do tý temnoty jeho očí ho bez přemýšlení chytím za ruku.
Jakmile ucejtím jeho palčivě ledovou kůži, zatrne mi v zádech a lehce se rozklepu, až málem přestanu dýchat. Ale nejvíc mě vyděsí ten jeho brutální pohled, kterej nasadí, když mě má v hrsti.
A sakra! Vyjeknu v duchu a pokusím se vytrhnout.
Povýšeně se pousměje.
Mou dlaň stále svírá studenými prsty.
"Pojď sem, maličká!" Blýskne krvelačně špičáky, až zalapám po dechu a stáhne mě do svojí náruče. Tvrdě stiskne, až se zajíknu a vzlétne se mnou do výše.
"Pomoc, sakra!" zařvu vyděšeně hloupým písklavým hlasem a přimknu se k němu ještě víc. My opravdu, skutečně, fakticky letíme!
Tak nepříjemný pocit se mi v těle ještě neobjevil! Žaludek mám jako na vodě. Tělem mi probíjí hrůza spolu s pocitem, že ztrácím půdu pod nohama. Tají se mi dech a srdce umírá pod náporem vlastní hlouposti a komický snahy se nezhroutit. Houževnatě přimknu víčka a cítím jeho chladný tělo a studenej vítr, kterej mi nepříjemně zalejzá pod oblečení. Hlavou mi prolétne: Bože, já umřu! A rozechvěju se ještě víc.
Nikdy jsem nevěřila na upíry a jiný ubohý strašidla. Já byla jediná děsivá a bájná osoba v okolí. Tak koho bych se bála? Ale tohle je tak neskutečný! Tak nemožný!
Tak jetý!
"Pomoc!" křiknu marně do ticha noci podruhý.
Hvězdy se zdaj bejt ještě blíž, ale místo toho, aby se tvářily potěšeně, tak na mě shlížejí s notnou dávkou jízlivosti.
Měsíc pomyslně přivírá obě oči, aby neviděl můj konec.
Má prosba nebude vyslyšena.
Dneska ne.
Mačkám se k němu a polykám slzy.
A ten šmejd se usmívá! Divoce a ďábelsky.
"Tak sakra, dost!" zaburácím a prsty se mu zaklesnu za krkem, kdyby ho náhodou napadlo mě pustit. "Hned mě vrať zpátky na zem!" syknu zoufale s pohledem do jeho temných násilnických očí.
Roztáhne rty do širokého šklebu a burácivě se rozesměje, až mi po zádech přejede mráz.
"Ale copak se děje, maličká? Snad se najednou nebojíš?"
Ten škodolibý smích mě bolí. Převrací mi žaludek na ruby a žene mi nevolnost do celýho těla. Chvílema mám pocit, že snad omdlím.
Sakra, samozřejmě, že se bojím, ty krvelačný pitomče!
Prsknu v mysli a probodnu ho zhnuseným pohledem plným nenávisti a zoufalství.
"Dole jsem ti byl málem k smíchu, tak tady ve vzduchu se zas pobavím já!" zavrčí mi do ucha, až mi po zádech přejede mráz a já ho vyděšeně obejmu nohama kolem pasu. "Nevěřila jsi, že jsem upír, tak máš možnost přesvědčit se o opaku." Ještě víc mě stiskne v chladné náruči, až zaskuhrám bolestí a pocítím, jak se mi tupě stáhla žebra.
Běsnivě se mnou poletuje vzduchem a výhružně se směje.
Tají se mi dech a marně bych hledala ty pomyslný motýlky v břiše, který jsem cejtila při pohledu na něj. Ten mizernej pocit prohry mě omezuje. Smrtelnej strach spolu s úzkostí mě téměř připravuje o rozum. Masochisticky poslouchám divoký tlukot mýho srdce a modlím se, aby ty údery nebyly poslední.
Vítr mi šlehá do tváře moje vlastní dlouhý havraní vlasy a krade i tu poslední trošku naděje, která mi ještě zbyla.
Na tohle nejsem stavěná, sakra!
"Prosím tě!" zařvu divoce proti svojí vůli, až mě rozbolí v krku. Cítím, jak se moje těžce vydupaný sebevědomí sype.
Nikdy jsem neprosila, neplazila se někomu u nohou - možná to bylo jen tím, že nebylo komu se plazit u nohou a koho prosit. Docela mě bolí, že teď pro záchranu svýho života nejspíš budu muset, protože já ještě nemůžu zhebnout! Ještě ne! Mám poslání! "Slibuju, udělám cokoliv, co budeš chtít! Jen mě, prosím, dej zpátky na zem a neubližuj mi, sakra," zaprosím beznadějně. Vůbec mi to nejde přes rty.
Sotva se špičkami dotkne tvrdé země, odstrčí mě od sebe jako bych byla zkažená.
Mizera!
Zaskřípe zuby a vztekle se mi zadívá do očí. Na jeho ostře řezanou tvář dopadá měsíční světlo a dělá z něj poloboha, protože on má moc vzít mi život.
Snažím se uklidnit svůj žaludek, protože se mi vnitřnosti kroutí a mám obavu, abych tu večerní pizzu neviděla znovu.
"Najednou prosíš?! Najednou slibuješ? Ale na tohle je teď už pozdě. Mám hlad a tebe jsem si vybral jako svou dnešní večeři, tak sebou moc neškubej. Nemám rád sraženou krev v podobě modřin," ušklíbne se cynicky, když mě na okamžik silně stiskne paži, až skoro vyjeknu.
Nenávidím ten jeho spokojený výraz!
Do očí se mi hrnou slzy a děs se mi zahryzává do těla jako by tam patřil. Zalapám po dechu. Je na čase se uklidnit, jinak mě ten primitivní pocit znovu obejme jako druhá kůže. "Přece se můžeme dohodnout, sakra. Můžu ti sehnat tolik krve, kolik chceš!" nabídnu mu, zuby nehty držíc se poslední možnosti na život. Rozhlédnu se kolem sebe, abych znásobila svou naději. Kde to proboha jsem?!
Temná udržovaná zahrada bez kytek a života mi vyhlídky nezlepší.
Blízko mě stojí dům s šedavě prašnou fasádou, ale jinak pusto prázdno.
Nikde nevidím další obydlí, což ve mně vyvolá vlnu bojácnosti.
Jsem v úplný prdeli!
Na úplný samotě!
Snažím se drkotání zubů zmírnit na minimum a vyhejbat se jeho pohledům. Chtěla bych se rozplynout v těch ponurejch stínech a dělat, že tu nejsem.
Znovu ke mně přistoupí blíž skrze ten jemnej udržovanej trávník a ostrým drápem mi přejede po krku, až mi v žilách ztuhne krev a do těla se mi vlije smrtelnej chlad.
Moc dobře si pamatuju, jak snadno dokáže malovat krvavý obrazy na mojí kůži.
Hned couvnu dozadu.
"Neboj se."
V duši mi vytane naděje, kterou on zničí v jediným okamžiku.
"Raději večeřím v posteli." Chlácholivě se na mě usměje a zamíří ke dveřím.
Stojím na místě a bezhlasně otevírám a zavírám pusu jako by se mi nedostávalo vzduchu a slov. Děsím se toho, co přijde.
Jenomže když poslouchám ty podivný zvuky, praskání větviček a strach nahánějící vytí, mám pocit, že mi nohy zarostly do tý zelenkavý měkký trávy.
Lístečky objaly mý botasky a já bych si najednou přála bejt zase doma, sama ve svým pokoji a poslouchat radostnej smích mejch nevlastních sourozenců a pěstounskejch rodičů.
Raději bych zas cejtila, že tam nepatřím, než že teď umřu!
Když ho nenásleduju, otočí se. "Být tebou, nezůstával bych venku. Toulaví psi v téhle pustině nebývají moc přítulní!" Blýskne očima a zářně se usměje. "Na rozdíl ode mě."
Po zádech mi přejede mráz. Ještě maličkou chvilku stojím a přemýšlím nad svýma možnostma - což je natáhnout brka pod širým nebem nebo v chladný posteli.
Nejspíš by nepohrdl piknikem a klidně si pro mě došel, kdybych tu zkejsla.
Sleduju, jak se ke mně bez obav obrátí zády a jde do domu.
Dveře nechává otevřené jako pozvánku do domu smrti.
Rozhlédnu se kolem a bezútěšně se za ním se zakopáváním a brouzdáním orosenou trávou rozeběhnu, protože … to, co vidím, je děsivý, ale co nevidím, je ještě děsivější.

*** *** ***
"Tak už dost!" zaskřípe zuby a netrpělivě, proti mé vůli, mě násilně táhne po schodech do tmavé místnosti.
Všechno je tak studené. Cítím, jak do mě vniká chlad z těch kamenných ostrých schodů, o které se několikrát praštím do holeně. Podlaha je rovněž z nějakého ledového kamene. Táhne mě po ní, zatímco já chraplavě křičím a chytám se všeho, co mám po ruce.
Prsty se zachytím o dřevěné zábradlí a tisknu to měkké teplé dřevo alespoň pár chvil, než mě od něj s hlubokým zavrčením vytrhne.
Znovu ucítím tupou bolest a zimu, když mě táhne po dlažbě bez nějakých servítek. Ta tma tak neúprosně bodá do očí a já se znovu pokouším zachytit hrubé zdi, dřevěných bytelných rámů dveří. Ovšem není šance, protože on je o tolik silnější a agresivnější…
Jeho ložnice je jako oslava smrti. Krvavé stopy na zdech i stropě bodají do očí i přes tu těžkou tmu. Jediné, co osvětluje místnost je měsíc, který se dívá na můj konec skrze okno.
"Ne!" vyjeknu, když mnou mrští do prostorné postele a já se znovu rozbrečím.
Když na mne vyletí s vytasenými špičáky, schoulím se do klubíčka a zoufale vykřiknu. Nezabíjej mě!
Je mi hodně špatně. Můj žaludek se prohne v dalším kotrmelci a já pocítím v ústech pachuť dnešní noci.
Zastaví se pár centimetrů před mým rozklepaným tělem. "Jsi vážně neskutečně otravná!" Vyplivne ta slova z úst s nechutí a urychleně zmizí z pokoje.
Nechápavě vyvalím oči a snažím se posbírat poslední zbytky odvahy. Sakra, Diano, tak se seber, zavrčím na sebe v duchu a zhluboka se nadechnu. Musím honem najít svou sebejistotu. Na foukání bolístek nemám čas. Jsem dravec, jsem king a právě teď se musím rvát o život mnohem odhodlaněji než kdy předtím. Přemlouvám sama sebe, abych vůbec otevřela oči a znovu se nadechla. Už jsem toho přece tolik prožila. Tohle je jen zlý sen. Tohle mě nepoloží. Pěchuji si naději do těla, zatímco se zvedám z postele.
S očekáváním nahlédnu z okna. "Sakra, to je moc vysoko," zahučím zklamaně a odeberu se ke dveřím. Už se nepřemlouvám. Není proč. Dokonale jsem se pozdvihla. Já se naštěstí oklepu rychle. Život mi dal zabrat a teď se mi to fantasticky hodí!
Sáhnu na chladnou kliku z tmavého bronzu. Odvahu mám docela maličkou, ale dokud je, musím se jí držet zuby nehty. Seberu tedy poslední zbytky sebeúcty, co mám a z těch prokletých černých dveří vyjdu.
A narazím přímo na něj! Což jsem ani v tom nejhorším snu neočekávala. Zmateně se rozklepu.
Jen se ušklíbne a přitlačí mě ke studené zdi.
Zalapám po dechu a zmateně zírám do těch svízelných prolhaných očí, které mě nejdříve okouzlily, dojaly a lehce obelstily.
"Tak zase můžeš začít prosit," zašklebí se a skloní se k mému krku.
Cítím jeho chladný dech na své kůži. Mráz mi přechází po zádech. Úplně mě to rozechvívá a probouzí ve mně pocity agónie, které zažívám poprvé. Zkusím se mu vyškubnout a přeci jen se mi to čirou náhodou podaří nebo mě spíš nechá, abych se mu vysmýkla. Hraje si se mnou jako kočka s myší a užívá si to! Rychle seběhnu schody. Jenže on už tam na mě čeká.
"Mně neutečeš!" zasyčí tvrdě a posměšně. Ta jeho rychlost mě děsí! Znovu mě přitlačí ke zdi a nalepí se na mě, až zanaříkám obavou.
"Prosím!" zaspílám, ale zakryje mi ústa a zadívá se mi z naprosté blízkosti do očí, až zatajím dech. Z části strachem, z části okouzlením.
Jeho chladná pokožka krásně voní a mně po zádech přechází mráz a naivní radost.
No, to snad ne! Jak mě dokáže okouzlit i v tuto neuvěřitelně hrůznou chvíli? Jsem na tom asi fakt špatně! Pitomé hormony! Zrovna teď se budou bouřit.
Tváří se tak zvláštně. Přímo zamyšleně a nadšeně. Pak jeho tvář protne ďábelský úsměv.
"Ani nevíš, jaké máš štěstí. Ty ses vážně uměla dobře narodit." Křivě se usměje a sundá mi dlaň z úst.
Okamžitě se zhluboka nadechnu.
"Pojď, ukážu ti tvůj pokoj." Těká očima po mém těle s převelkým zaujetím.
Zadívám se na něj mírně zmateným pohledem, ale poslechnu.
Tváří mu prolétne další úsměv. Že by se mi vracelo mé štěstí? Menší svoboda je mi útěchou. Cítím to jako znovu nabytou sílu, ale nevzmůžu se na odpor. Prozatím!
"Můj pokoj?" polknu zmateně a poslušně za ním jdu do menší tmavé místnosti. "Chceš říct, že tady nějakou chvíli budu?" zeptám se opatrně.
Když jsem myslela na volbu života, měla jsem na mysli především existenci plnou svobody, kde si budu moct dělat, co se mi zachce. Tak jako tomu bylo dřív. Nechci být v cizím domě s ním a poslouchat ho na slovo. To skutečně není můj styl! Bojím se, že to stejně nezůstane u prostých slov a někdy během noci mi prokousne hrdlo.
"Přesně tak." Přikývne a zazubí se, aby mi nahnal strach. "Ještě se mi budeš hodit!" Při těch slovech sebou znatelně trhnu.
"Na co?" vyblekotám, zatímco on mě sebevědomě sjede od hlavy až k patě a zadumaně přemýšlí.
"To sám ještě přesně nevím. Uvidíš zítra. Dobrou noc," ušklíbne se.
To nemyslí vážně. Jak dobrou noc?! Zvědavost je moje prokletí. "Počkej!" chytím ho bez přemýšlení za ruku.
Překvapeně se na mě podívá.
Když uvidím, jak se tváří, svou dlaň zase rychle stáhnu. "Já jen," zadrhnu se s prosíkem.
"Ale samozřejmě. Máš na výběr. Pokud nechceš zůstat tady, můžeš klidně jít." Pokrčí s ušklíbnutím rameny. "Nebráním ti. Sama víš, co tě venku čeká. Tak se rozhodni." Probodne mě dalším zvláštním pohledem jako by si mě znovu a znovu prohlížel a nemohl uvěřit tomu, co vidí.
Jakmile odejde, posadím se v pokoji na měkkou prostornou černou postel. Místnost je zařízena nadmíru lidsky, což mě velmi překvapí. Evidentně nejsem jediná oběť, která si prošla tímhle peklem. I kdyby venku nic nebylo, nemám možnost se zorientovat natolik, abych domů prostě došla. Proboha!
Vůbec netuším, jak daleko mě odnesl a kde jsem. Nakonec se rozhodnu, že bude lepší se na to vyspat. Zalezu pod teplou peřinu a kupodivu po pár minutách vysílením usnu. S obavami, abych se ještě někdy probrala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 29. srpna 2013 v 17:34 | Reagovat

Tohle je vtip, že? Ta část, která je napsaná z pohledu Chestera, je ještě únosná, ačkoliv - co se logiky týče - nad ní visí spousta otazníků. Ale ta část z pohledu Diany? To je naprostý a absolutní haluz. Určitě muselo dát hodně práce vymyslet takovou "neobvyklou" zápletku a napsat tolik desítek stránek (které rozhodně přečtu, abych nemohla být obviněna, že hodnotím něco, co jsem ani nedočetla). Zjevně to dalo tolik práce, že už nezbyly síly na vytvoření uvěřitelných charakterů. Chester i Diana se chovají nelogicky, někdy to dokonce vypadá, že mají nějakou psychickou poruchu (rozdvojená osobnost), kvůli které protiřečí sami sobě (tím, co dělají, co říkají). A co mě zaráží nejvíc u někoho, kdo se rozhodne psát knihu - zjevně neznáte význam některých slov, které používáte. Kromě toho, vaše vyjadřovací schopnosti se často dost "zasekávají", takže čtení vůbec neplyne. Je to velmi jednoduchý námět, takže by si to zasloužilo, aby byla nějaká snaha vidět alespoň na způsobu, jakým je to napsané. Ale tady se kolikrát objevují natolik nelogická, protichůdná a hloupá spojení, že je to alespoň trochu náročnému čtenáři (to jsou ti, co četli i něco náročnějšího, než je Stmívání) vžene slzy smíchu do očí. Je to prostě kostrbaté.

Někde jsem tu četla, že píšete již 10 let (nebo jedna z vás, už si nejsem jistá). Od někoho, kdo této činnosti věnoval tolik času, bych očekávala... víc? Víc, než jen domnělou originalitu. Všechno, co je originální (např. oči jako díra do p*dele), není vždycky nejlepší volba. Skutečný spisovatel dokáže i s obyčejnou slovní zásobou a obyčejným námětem hotové divy. Doporučovala bych vám zajít do knihovny (nebo stáhnout na internetu - ačkoliv jako autorky pravděpodobně uznáváte práci ostatních a nebudete jejich díla krást) a půjčit si skutečnou literaturu. Osobně nemám nic proti Stmívání a podobným dílům, nicméně si myslím, že kdo chce být dobrý spisovatel (a ne pouze výdělečný - ačkoliv vy byste nemohly být s tímhle dílem ani to), musí  se učit u poněkud jiných zdrojů. Pokud vás neláká vyloženě vysoká literatura, zkuste alespoň Brama Stokera a Anne Riceovou.

A pokud snesete další upřímnost, pak bych ráda řekla, že Chester má být asi krutý, krvelačný upír (soudě podle zakrváceného pokoje atd.), ale ve skutečnosti působí úplně opačně. Kdyby byl to, co má být, vůbec se s tou dívkou nevybavuje - nemá nejmenší důvod si s ní povídat. Zakousl by ji a šel dál. Uvěřitelnost, sestry, uvěřitelnost!

No nic, jdu číst dál - ačkoliv to jde velmi pomalu (prolog + 1. kapitolu jsem četla 2 dny). Nerada nechávám něco nedokončené.... Pokud by tohle někdy mělo být oficiálně vydáno (na náklady vydavatelství, nikoliv na vlastní), tak už teď můžu říct, že by potřebovalo kompletně přepsat. Chtělo by to někde stranou vytvořit plán/schéma, kde by bylo vše podrobně rozepsáno. A potom až začít psát "na ostro". Takhle to vypadá, že to nikde nezačíná ani nekončí. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to žádnou ucelenou dějovou osu nemělo, a pouze by tam náhodně přibývaly postavy, aby se to nějak prodloužilo na požadovanou románovou délku.

Kdokoliv, kdo trochu rozumí literatuře (a nepasuje se do role dobrého spisovatele pouze na základě názoru patnáctiletých dětí, které nikdy nečetly nic jiného, než Stmívání a Bravíčko) by vám řekl, že toto by nikdy nemělo být předloženo žádnému vydavateli. On i ten nejhorší brak, který někdo byl ochotný vydat, má alespoň nějakou jazykovou úroveň - i když třeba dost mizivou. Tohle ale vypadá, že ve jménu originality (a ta je tu neuvěřitelně sporná) někdo neuvěřitelně zprznil český jazyk (týká se to části, kde se vypráví z Dianina pohledu - hádám, že ji nepsala ta stejná osoba, která psala Chestera). Pokud dotyčná není původem z České republiky, pak se omlouvám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama