Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 10. kapitola

22. listopadu 2012 v 19:04 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
"Chazzy?" zašeptá do ticha pokoje a z očí jí skanou zoufalé slzy.
Odvrátím hlavu. "V klidu lež, všechno je v pořádku," řeknu tiše a postavím na noční stolek džus a něco k jídlu. Pak se k ní opatrně posadím na postel. "Jak ti je, marode? Nemáš hlad?" starám se. "Ty jsi mi teda včera dala," dodám a naliju jí do skleničky džus. S příjemným trnutím v hrudi vnímám její blízkost.
Ona se skutečně probrala! Už jsem snad ani nedoufal. Bál jsem se, že můj jed nebude stačit. Že nedokážu udělat víc. Ten pocit bezmoci je skutečně naprosto nechutný a mě opět objal jako by ke mně patřil. Jako bych znovu v náruči držel svou Sue a šeptal jí do vlasů něžná slůvka, aby se v noci nebála a choulila se ke mně.
"Je mi fajn," řekne odměřeně. Duhovky má tak užasle prázdné, až se mi chce vrtět hlavou. Takový výraz jsem u ní ještě neviděl. Zřejmě to pro ni bylo skutečně něco děsivého. "Nemám žízeň a ani hlad," odmítne bez mrknutí oka.
"Měla bys něco sníst. Jsi hodně slabá," přemlouvám ji. "Ukaž, podívám se ti na ty rány." Chci jí sundat obvazy na rukou, ale schová ruce pod deku. Tázavě se jí zahledím do očí.
"Co je?" Jen zavrtí hlavou a neřekne ani slovo.
Uhne přede mnou pohledem, ale já ji chytím za bradu a otočím ji k sobě.
"Proč se mnou nemluvíš? Já ti přece nic neudělal," řeknu a pak si uvědomím, že to tak úplně není pravda. Kdybych býval neodešel, tak… Výčitka mě zabolí, přestože jsem ji ani nevyslovil, natož abych ji slyšel z jejích úst. Zahledí se mi do očí a zašeptá:
"Já už nemůžu." Zavře zbědovaně víčka.
Sleduju, jak jí po bledé tváři stéká jedna slza za druhou a hrozně mi to vadí. Chci jí utřít mokré tváře, ale nechtěně ji škrábnu svým drápem.
Cukne sebou a po tváři jí začne téct krev. Ihned se mi do nosu vetře její pronikavá vůně a jazyk se mi v toužebném ochutnání rozechvěje. Otevře oči a podívá se na mě takovým pohledem, že bych se raději neviděl.
"Když už jsi se tak rozjel, tak mě můžeš klidně zabít," řekne bez emocí.
Chvíli na ni zoufale zírám, než si uvědomím, jaký citový náboj mi zas dala proti mé vůli do těla.
"Neříkej pitomosti!" vyjedu na ni rozzuřeně. "Di," vzdychnu a těkám po jejím obličeji. Její prázdný výraz se stále nemění. "Prosím tě, mluv se mnou!" Naléhám na ni, ale ona mě absolutně ignoruje. Těžce vstanu a odejdu pár kroky od postele, abych se zahleděl z okna.
"Nemůžu tě nutit. Nemůžu tě nutit k ničemu a ani nechci. Až se uzdravíš, pomůžu ti dostat se zpátky domů. Dalšímu nebezpečí tě už vystavovat nebudu," řeknu, ale ona mě svou reakcí opět překvapí. Z ničeho nic si začne rvát obvazy z rukou a krev se jí z ran automaticky začne řinout znovu. "Do hajzlu, co to vyvádíš?" Přiskočím k ní a snažím se jí chytit ruce. Jde to špatně. Máchá s nimi ve snaze sundat si veškerý fáč. Rány se ještě úplně nezacelily, takže jsme za chvíli oba špinaví od krve. Konečně se mi ji podaří chytit přesně nad kousanci. "Můžeš mi říct, co to do hajzlu děláš?" Mírně s ní zatřesu a pokouším se jí zápěstí zavázat kusem látky, který jsem včera oderval z jejích šatů.
Vyděšeně se prohne bolestí. "Bez tebe … nechci … bejt," sděluje mi mezi záchvaty pláče.
Nevěřícně zavrtím hlavou. "Tak nejdřív mě na sebe málem nenecháš ani sáhnout a najednou beze mě nemůžeš žít?? Tohle já teda nepobírám, vysvětli mi to!"
"Takhle to není." Zavrtí hlavou a polyká slzy. "Od začátku víš, že tě chci!" Konečně drží, když jí rány obvazuju.
"Ale teď se chováš jako smyslů zbavená!" Očima těkám po jejím těle. Připravený zasáhnout kdykoliv, kdyby jí zase náhodou přeskočilo.
"A ty se divíš, když mě někdo z tvý smečky téměř zbavil zdravýho rozumu, sakra?" zabrečí v dalším záchvatu pláče, ale tentokrát už bez panického podtónu. "A tys tu nebyl." Křečovitě se ke mně přivine. "Nebyl jsi tu, abys mi pomohl." Těžce se nadechuje. "A on mě týral. Hrál si a působil mi tolik bolesti." Rozechvěje se, až mi v hrudi vytane pocit zoufalství.
Tak známý pocit, který jsem se Sue tolikrát zažíval, který jsem se v sobě tolikrát snažil zničit a marně.
"Lásko, pomoz mi." Zvedne ke mně své šedé oči, chmurné jako mračna na obloze.
Bodne mě u "srdce" a bezmyšlenkovitě ji k sobě přivinu. Cítím na sobě obrovskou vinu a její zoufalství mě potápí ještě víc. Neměl jsem odcházet!
"Zbav mě toho utrpení, prosím!" zašeptá a opře se mi hlavou o hruď.
Opatrně k sobě přitisknu. Je mi jasné, že jí každý pohyb či dotek způsobuje bolest, navíc… Sám si musím nejdřív trochu zvyknout na průběh situace, který se mi vymyká z rukou.
"Neměl jsem odcházet. Mrzí mě to. Už se to nebude nikdy opakovat," slibuju jí nemožné a nejistě ji hladím po vlasech. Snažím se v sobě ty pocity ukočírovat, ale jsou tak intenzivní a mně naprosto neznámé, že se v nich po chvíli ztrácím.
"Nebyla to tvoje vina. On se prostě objevil tak náhle," vzlykne mi v náruči. Tiskne se ke mně a vdechuje mou vůni.
"Neplač," snažím se ji tišit a zároveň se všemožně bráním tomu, vnímat co se mnou ta její blízkost dělá. "Musíš hlavně odpočívat, abys byla brzo v pořádku." Pohladím ji po zádech a cítím, jak se v mé náruči celá třese. "Je ti zima?" Němě zavrtí hlavou a znovu se ke mně přitiskne ještě naléhavěji.
"Cítím se fajn," vydechne. Dech má zrychlený a srdce jí buší na poplach. Přes tenkou látku šatů cítím, jak z ní sálá teplo jejího těla.
Je mi jasné, že její neklid není způsobený zimou. Její bušící srdce cítím až ve své hlavě. Trochu se od ní odtáhnu, abych se jí mohl zadívat do obličeje. Možná bych něco řekl, ale výraz, který má v očích, mi pusu zavře. Prsty ji opatrně přejedu po tváři.
"Promiň za ten škrábanec," řeknu tiše, a jelikož vidím, že se nadechuje k odpovědi, políbím ji. Je to jemný polibek. Nic násilného nebo vtíravého. Už hrozně dlouho jsem se s nikým takovým způsobem nelíbal. Její měkká, zpočátku vyděšená, ústa se však zapojí do vzájemného laskání s mnohem větší intenzitou, než jsem původně čekal. A… mně se to neskutečně líbí. Citová vyprahlost si vybírá svou daň a my po chvíli sotva popadáme dech.
Tiše mi vzdychá do rtů a zajíždí prsty do vlasů. Když se od ní na chvíli odlepím, abychom se oba mohli nadechnout, má v očích zastřený výraz. Znovu mě políbí a dokonce mi sama zajede jazykem mezi rty. Začínám ztrácet přehled nad celou situací. Di mě absolutně nebrzdí, právě naopak!
Intenzivně se ke mně tiskne a sem tam jí mezi rty vyklouzne slastný sten, který mě zasáhne přímo do slabin. Tohle přece nejde! Málokdy totiž líbáním začínám a taky u něj končím. Dá se říct, že vlastně nikdy! A tohle si ona vůbec neuvědomuje. Krev se mi vaří v těle a dostává se na samá nevhodná místa.
"Di," zachraptím a s omluvným úsměvem na rtech se od ní, i když strašně nerad, odtrhnu.
Chytí mě za ruku a přitáhne se mi znovu na klín. Když se pohrouží do mých úst, táhle zaúpí a přitiskne se mi k rozkroku s takovou vervou, že na chvíli ztratím soudnost.
Stále zvažuju obě možnosti. Sice bych ji do té postele nejradši povalil, jenže surovost, kterou začínám pociťovat spolu s rostoucí touhou, mi nahání strach. Vůbec netuším, jak by mou zuřivost zvládla. Znovu se ji pokusím přesvědčit o tom, aby byla rozumná. Jenže ona nechce být!
"Di! Počkej." Chytím ji pod krkem a trochu stisknu, aby přestala.
Zalapá po dechu a vytřeští na mě zastřené oči, ze kterých jí samovolně začnou stékat slzy.
Ihned ji pustím.
Odtrhne se ode mne tak prudce, že neudrží balanc a téměř spadne z postele, kdybych ji nezachytil.
"Ty asi moc nejsi na romantiku, co?" Hodím po ní pobavený škleb a rty jí zlíbám neposlušné slzy. Každá věta jí hned rozesmutní a já bych jí tu měl motat hlavu a bouřit hormony ještě něčím dalším? Možná kvůli šťastné krvi měl, napadne mě. Ale jinak… Moje myšlení mě zaskočí. Že by ta pitomá knížka měla přece jen v něčem pravdu?!
"Já vlastně nevím." Pokrčí rameny, zatímco jí letmými polibky zdobím tváře i čelo. Přimkne se mi do náruče a něžně mě obejme kolem krku. "Nikdy jsem tohle s nikým nedělala, tak vůbec netuším," vysvětlí a rozkošně zčervená.
Její odpověď mě utvrdí v tom, že po dlouhé době dělám správnou věc, i když nad tím mé upíří "já" kroutí nechápavě hlavou. Uvědomím si, že nechci, aby měla na poprvé ošklivý zážitek. A hlavně nechci, aby ho měla ošklivý se mnou! Navíc, takhle rozhozená vnímá všechno intenzivněji. Do hajzlu, nad čím to přemýšlím?
Proboha, Chazzy, vzpamatuj se! Ťukám si v duchu na čelo a přitom sám sebe slyším říkat: "Dobře, tak na to nespěchej. Času dost," usměju se na ni a upír ve mně zvedne oči v sloup. Tohle vážně není normální.
Protne mě zamilovaným pohledem a něžně políbí na spodní ret, než mě jemně kousne a rozesměje se nad mým zavrčením.
"Nepokoušej mě," zahřmím roztouženě. "Být rozumným mě stojí velký přemáhání," řeknu a přejedu si jazykem špičáky. Zkrabatím čelo a znovu si jazykem zajedu na místo, kde po mém špičáku zbyla jen černá díra. Teď se tam však rýsuje nový zub! Shodím Di ze svého klína a hledám zrcadlo.

Diana
"Co se děje?" Dojdu k němu mátoživými kroky a chytím se ho kolem pasu.
Rozjařeně na sebe zírá a evidentně se raduje. Snažím se uhodnout, co mu tak spravilo náladu, když v jeho úsměvu uvidím blýsknout se oba špičáky.
Mně osobně to spíš nažene husí kůži, ale kvůli němu mám radost.
"Roztáhni nohy," zavrčí a usměje se.
Už jsem si zvykla na fakt, jak děsivě na mě jeho úsměv působí, i když je právě v tu chvíli třeba mírumilovný jako beránek.
"Cože?" Vytřeštím na něj v úžasu oči.
"Chtěla jsi mě přece, ne? Tak si lehni a udělej, co ti říkám!" Blýskne očima.
Couvnu před ním a jen taktak, že nezakopnu. "Chazzy, ale co to vzít i s tím hezkým před tím?" polknu a dodám. "Takhle narychlo mě to trochu děsí," přiznám přiškrceným hlasem. Doběhne mě vzpomínka na cizího návštěvníka a uvědomění, jak jsou upíři nemilosrdní. Proto nakonec udělám přesně to, oč mě Chester žádá, i když se cítím nepříjemně a s obavami čekám na jeho činy.
"Předehry mám už plný zuby!" Vystrčí hladově špičáky a oči se mu zalesknou děsivou temnotou.
"Ani se nebudeš bránit?" Povytáhne překvapeně levé obočí, když uvidí, jak si poslušně lehám. "Ty a krotká? To se mi nějak nezdá." Vrtí nevěřícně hlavou, zatímco mi povytahuje šaty, aby se ke mně snadněji dostal.
Jsem celá křečovitá, ale poslušně držím jako ovečka. Když se mi zhoupne žaludek obavou, chytím se oběma rukama za obličej. Nevidím. Neslyším. Nejsem! Prskám v duchu. Houževnatě přimknu víčka k sobě, když zjistím, kam směřuje, ale neudělám nic. Z jeho doteků mi jde sice mráz po zádech, ale na druhou stranu mi v žilách začne kolovat známý pocit rozkoše. Po stehnech se mi rozlije sladkobolné mravenčení, když mi jemně přejíždí po kůži. Zmateně zvednu hlavu a zírám na dvě jizvičky od špičáků.
"Ten zmetek mě kousl i tam?!" zalapám po dechu a nemám daleko k pláči. To sprosté prase!
"Chtěl, ale nestihnul to," řekne zamyšleně.
"Tak jak?" nechápu.
"Ty máš ode mě." Zajiskří očima.
Usměju se na něj.
"Dost jsme si tu včera užívali, akorát ty si z toho bohužel nic nepamatuješ." Mrkne pobaveně.
Polekaně zúžím oči.

Chester
"Sakra, tys se mnou…?" Polkne a tváří ji prolétne snad cosi jako lítost.
Pobaveně se její reakci ušklíbnu a dál ji bez hnutí sleduju. Jsem rád, když se jí na chvíli objevují její myšlenky ve tváři. Obvykle je tak tajemná, že nejsem schopný přesně rozeznat, co si myslí. Je to provokatérka s ironickou tváří, ale něco mi na tom stále nesedí…
"Aha, takže sis to včera užil!" prskne tvrdě.
"Užil není úplně to správné slovo, ale ano. Bylo to dobré, škoda jen, že…" Zarazím se, protože se Di začne hrabat z postele. Nechápavě pozoruju, jak kolem sebe metá blesky. "Co je? Kam jdeš?"
"Jdu pryč! Ode mě už jsi dostal všechno, co jsi chtěl, proto mě taky dneska tolik odmítáš, ne?" vpálí mi vztekle do tváře.
"Ty si snad vážně myslíš, že jsem s tebou spal?" ušklíbnu se a hned ji chytím za paži a zastavím ji v kroku. "Myslíš si, že bych ti to udělal?" Držím ji, zatímco mě nevěřícně sleduje. Nedokážu posoudit její emoce, buďto žádné nepociťuje nebo dává najevo jen vybrané city. Především hněv, ten předvádí téměř dokonale!
"Tak proč mě teď nechceš?" Zmateně se mi zadívá do tváře.
"Nechci na tebe spěchat. Chci, aby to pro tebe bylo," hledám ta správná slova, "hezký." Něžně ji pohladím po tváři. "Nikdy bych ti nic takového neprovedl. Copak nevíš, že do tebe jsem blázen." Touhle větou vyděsím sám sebe, zatímco ona se zatváří velmi radostně. Do hajzlu! Co to zase melu?! "Teda… Chci říct, že jsem blázen z tebe," snažím se tu slabou chvilku zahrát do autu. "Začíná mi z tebe slušně hrabat," dodám, ale je to už zbytečné. Dívá se na mě s nepokrytým zamilováním. Jako by ty další věty ani neslyšela nebo slyšet nechtěla.
"Beztak vím, že seš do mě zamilovanej," uculí se vítězně.
S přivřenýma očima ji pozoruju a zatínám pěsti. Nemám rád, když mi takhle zarytě předvádí mé slabosti!
"Jen dospělí upíří jedinci, kteří se zamilovali do člověka, dokážou vytvářet jed, který u lidí vyvolává euforické stavy, uzdravuje a dodává sílu! Podvědomě se mě tak snažíš chránit a udržet při životě," zopakuje mi naučeně a naprosto sebejistě.
Zatnu čelist a pozoruju její neskutečně sebevědomý výstup. Neznám lepší způsob vystřízlivění než mi do očí říct, jak moc si je mnou jistá! Upír ve mně radostně poskočí a dlouhé špičáky se mu zablýsknou v zářivém úsměvu.
"Už jsi skončila?" syknu, když konečně zmlkne. Surově ji drapnu za paže a stisknu, až se na mě pobaveně zadívá. "Takhle ze mě ty city mámit nebudeš, rozumíš?!" zavrčím zlostně.
Místo strachu se mi zadívá tvrdě do očí, odmítaje jakékoliv nebezpečí z mé strany. "Neublížíš mi!" sykne mi s ďábelským úsměvem do tváře.
"To, že se nechovám jako bestie ovšem nedokazuje, že pro mě znamenáš něco výjimečného!" nadhodím povýšeně, aby si nemyslela, bůhvíjak mě nedostala.
"Jsem tvoje šťastná krev!" Vyzdvihne se na špičkách. "Když ze mě piješ, tak se mi to líbí a to děláš ty sám, protože jsi do mě zamilovanej! Tak proč mě chceš neustále přesvědčovat o tom, že ke mně nic necítíš, když to, co se mnou děláš, mluví samo za sebe," ušklíbne se a divoce se rozesměje.
Dívám se do toho jejího pohledu plného jistoty a převahy. Nakonec zavrtím hlavou. "Vidím, že mezi námi není rozdíl. Oba jsme chladnokrevní vrazi. Já lidí a ty citů. Gratuluju ti, můžeš být spokojená. V tomhle jsi vážně dobrá," řeknu chladně. Veškerá nadnesenost a radost z ní spadne. Bez pohybu po mně těká s pootevřenými ústy, oči do široka rozevřené. "Ale děkuju ti za to, protože se pro tohle vážně nehodím. Jsem upír. Kdyby v mém životě měly být city, byl bych člověkem!" Otočím se a mám se k odchodu. "Jdu se na chvíli proletět," oznámím jí a zavřu dveře. Vyskočím oknem v obýváku a rozletím se do prostoru.
Neletím daleko, protože i přes to všechno mám v hlavě události posledních dní a nechci, aby se historie opakovala. Už z toho důvodu, že na údajně "šťastnou krev", která mi teda zatím moc štěstí nepřinesla, nemám ani pomyšlení. Je to snad poprvé, co na ni podvědomě nemyslím.
Posadím se na ten palouček, kde jsem byl před tím, když jsem si potřeboval uklidnit myšlenky. Nechám na sebe svítit měsíc. Potřebuju se uklidnit. Ona mi vážně dává kapky. Opřený o kmen se z hlavy snažím vyhnat veškerý myšlenky, jinak bych se tam snad vrátil a udělal s ní rychlý proces.
"Ještě jsi ji nesežral?" vytrhne mě náhle z přemýšlení něčí hlas.
Podívám se tím směrem a zaostřím. Ze tmy vyjde upír, který se v Diině ložnici postaral o slušná jatka. "Ty?!" vyskočím na nohy.
"Klídek, nepřišel jsem se rvát," ušklíbne se a já vlastně najednou nevím, proč bych se na něj měl vrhnout. Je upír, je to jeho přirozenost.
Zase se posadím a zkřížím nohy pod sebe.
"Jsou to mrchy," pokračuje a probodává mě pichlavýma očima.
"Ta tvoje má asi fakt dobrou krev, co?" Olízne se, ale hned se zase zklidní, když uvidí můj pohled.
Její životadárná tekutina poskytuje tu rozkoš jen mně, protože ona je zamilovaná jen do mě! Její láska má velkou cenu, pro mě ano, ale přece pouze v podobě její krve… O tělo mi jde pouze ze sexuálního popudu a její duši nechci vůbec poznat. Nezáleží mi na tom, jaký má charakter nebo co snad skrývá za tajemství! Proč se ze všeho tak rychle oklepe. Proč mě dokáže překvapit a znechutit, když to nejméně čekám!
"Ale je to stejná potvora jako všechny, který maj ten dar poskytnout ti šťastnou krev." Posadí se vedle mě. "Do hajzlu, vim, o čem mluvim. Taky jsem jednu takovou měl."
Tohle mě zaujme. Poposednu si na tom mechu. Necítím chlad, je mi stále příjemně, ať mám na sobě cokoliv. Mohl bych chodit klidně nahý a bylo by mi dobře. "Měl?" Zkřížím si ruce přes hruď a se zájmem se na něj zadívám.
Mlčky přikývne.
Tak Dexter měl Šťastnou krev! Jak někdo takový může dostat to, oč se Oskar pokoušel takovou dobu a nikdy mu to nevyšlo? "Co se s ní stalo?"
"Zabil jsem ji," pokrčí rameny jako by se nic nedělo. Pichlavýma očima se mi dívá do tváře, jako by mě chtěl k něčemu ponouknout.
"Zabil?" vydechnu, chycen příjemným upířím světem. Brutální týrání, bezcitné vraždění a lokání horké krve za bolestného křiku kořisti, který mi zní jako rajská hudba. To všechno já znám! V tom se vyžívám a to umím! Koneckonců prošel jsem Oskarovým důkladným školením.
"Totálně si mě omotala kolem prstu. Moje Zion. Byl jsem z ní vážně hotovej, jenže ona toho začala využívat. Začala mi řídit život a po každý, když jsem začal protestovat, vyhrožovala, že mi nedá to, co tolik chci. Že zdrhne a já bez ní budu totálně vyřízenej…" odfrkne zhnuseně a v tváři se mu zračí chladné pocity zabijáka. "Jednou jsem to holt neustál a chytil ji pod krkem příliš silně." Zadívá se mi do očí. "Seš na slušný cestě dopadnout stejně."
Naprázdno polknu. Chtěl bych takový osud pro mou maličkou? Jenže, co když se už nic jiného nedá dělat? Přerostla mi přes hlavu a pokud nechci, aby to bylo horší, musím jednat.
"Nechceš se o ní radši zavčas rozdělit, než bude pozdě?" zazubí se na mě chtivě a olízne si špičáky.

Diana
Paranoidně zírám k oknu. Snad i ten měsíc se zdá být krvelačný, naštvaný na jednání jedné hloupé holky. Kdyby mě někdo naučil, jak se mám chovat. Co mám dělat a hlavně, kdy držet hubu!
Z venku se ozývá běsnění štvané zvěře - lidí, kteří podlehli. Které sem proti jejich vůli přinesli, aby si s nimi mohli hrát svou hru na kořist a šelmu. Upíři si rádi hrají, vyžívají se v mučení, při kterém na mě jdou mdloby. To, co dělají oni, to není zvěrstvo, ani hrůzné, je to naprosto démonické a nikdo takový by nikdy žít neměl! Snad proto vlastně nežijí. Jsou mrtví a zůstávají na věky… Vždycky bude nějaký "Chester", který bude chtít něco, co mu nepatří a vždy bude nějaká "Diana", která mu zničí jeho svět a hne mu žlučí.
Jakmile vrznou dveře, namáčknu se ještě více do rohu. Zklidním dech, jako bych snad měla možnost splynout se stíny a panicky pohlédnu ke dveřím. Mám tolik obav, když je pryč… Nechrání mě a já v téhle noční můře musím spoléhat jen sama na sebe. To jsem zvyklá, ale … nemám po ruce nic, čím bych těm kousavým potvorám udělala díru do hrudi, kdyby na to přišlo!
Zabít upíra bych myslím zvládla. Já za každou cenu musím bojovat o život. Mám pro to velmi dobrý důvod.
Sedím na posteli ve svém luxusním pokoji a cítím se tak sama. Všechno mě bolí a já si vztekle utírám slzy, které mi stékají z očí. Nechci plakat! Nechci dávat najevo tyhle lidské slabosti! Jenom mě zbrzďují v mém poslání.
Já jsem to slíbila… Zapřísahala jsem se!
"A dodržím to, maminko…" hlesnu a zadívám se na fotografii, kterou mám položenou na nočním stolku. Je na ní moje maminka s tatínkem… Jsou na ní ti, kterým jsem odevzdala svůj život…
"Chazzy!" oddechnu si, když ho zahlédnu ve dveřím. Zase je opředený tou temnotou, násilností a podivným odhodláním, které mi nedává smysl. Obličej má kamenný, strohý jakékoliv emoce. A černé oči, které občas zaplály něhou, jsou náhle tak zlověstné, jako pohled do prázdného strašidelného sklepa.
Nejistě se postavím na klepoucí se kolena a dlaně přitisknu ke studené zdi.
Když se za Chesterem vynoří další postava. Právě ten, kdo mi tolik ublížil! Kdo si hrál a mučil mě, jak nejlépe dovedl! Nabodává se mi do tváře pichlavýma usmívajícíma se očima plnýma touhy po mé krvi.
"Ty!" zahučím z části zlostně a z části vyděšeně. Mít po ruce kůl, protnula bych ho a radostně skákala v jeho prachu. Mám v sobě tolik nenávisti, že by koukal. Stačilo by si představit, že je to on, kdo…
"Pro tebe Dexter, krasotinko, už jsem ti to říkal," prskne pobaveně a vyruší mě z šíření hněvu a zášti ve své mysli.
Zamračím se na něj a snažím se nedat najevo strach, když si mě tak lačně prohlíží, zatímco lapám po dechu. Bojím se. Tak moc mi ukázal, jak život bolí, že…
Chester stojí bez hnutí a nechává ho, ať si mě prohlíží jako mlsku. Probodává mě chladným pohledem, až se zalykám.
Chazzy, lásko… Tohle mi nedělej!
"Chceš bejt zase volnej, ne?" Chytí ho Dexter kolem ramen a se zářivým smrtelným úsměvem se na mě zadívá, zatímco mě propaluje pichlavýma očima.
Jen zavrtím hlavou a ještě víc se namáčknu na zeď. Sakra, to ne! Téměř bezhlasně se slzami řinoucími po tvářích zašeptám. "Chestere, prosím ne!" On mě nezachrání! On mi nepomůže! On mě nechá umřít, ale to nejde… Já musím žít! Já musím! Očima pohlédnu na ty rudé skvrny, které ačkoliv je tma, září pro mou lidskost tak moc, až to bolí. Všechna ta krev, všichni ti lidé, kteří tu zemřeli… Přijmou mne mezi sebe? To sotva.
Chester se mi bez emocí zadívá do očí. Neloučí se. Nedává mi do těla útěchu. Jenom tak stojí a dívá se na mě, jako bych pro něj nic neznamenala. Tyhle pohledy znám. Ignorace. Nechuť být se mnou v jedné místnosti. To všechno znám a od něj to tak moc bolí… Už ho nezajímám, ale já díky němu byla i na ten kratičký okamžik šťastná.
"Promiň, Di. Dělám jen to, co je pro mě přirozené," řekne a ve tváři se mu nepohne jediný sval. Ustoupí stranou a dovolí Dexterovi, aby se ke mně přiblížil.
To už se rozpláču naplno. Tohle mě bude strašlivě bolet. Je to můj konec! Proboha, já nemůžu umřít! Musím toho ještě tolik udělat… Musím splnit, co jsem si slíbila! Musím rodičům najít… Ale poznala jsem lásku a za to mu budu navždy děkovat.
"Sbohem, Di…" Jeho hlas mi zní v uších, když k němu obracím oči plné něhy.
Miluju tě…
Můj vrah má ve tváři nedočkavý výraz. Jako by nevěděl, kam se mi má dřív zakousnout. Jako by si chtěl hrát, ale bylo toho tolik, že si nedokázal vybrat.
Už nemám, kam bych uhnula, a utíkat nemá cenu. Naposledy se zadívám Chazzymu do tváře, do těch černých duhovek. V posledních chvílích chci vidět jen jeho…
"Lásko," zašeptám tiše. Naposledy se na něj něžně a zamilovaně usměju a zavřu oči.
Ani mi pohled neoplatil a to bolí snad mnohem víc, než jsem čekala.
Jakmile mě Dexter tvrdě chytí pod krkem a přitiskne mě ke zdi, zaskuhrám. Přejíždí mi nosem po tváři a nasává mou vůni. Žaludek se mi obrací v nechuti a prohře, zatímco mi z očí stékají slzy a klepu se tolik, že se na mě musí nalepit, aby se mi nepodlomila kolena. Při tom nečekaném chladu sebou trhnu. Když mi špičáky přejede po krku, vyjeknu a dech se mi zrychlí natolik, že nemám daleko k omdlení. Semknu víčka, co nejvíc k sobě a v očekávání se prohnu.
Prosím, ať to netrvá dlouho…
"To už stačí, Dexi. Už je vyděšená dost," ozve se Chester.
Otevřu překvapeně oči, když uvidím, že Dexter vážně s tichým chechotem odstupuje a nechává prostor Chazzymu, který se ke mně s kamenným obličejem nakloní. " Už nikdy! Už nikdy se netvař tak, že seš si mnou tak jistá! Mohl bych tě totiž dost nepříjemně překvapit," zavrčí ledově a mně se téměř podlomí kolena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 1. září 2013 v 19:14 | Reagovat

Právě jsem si potvrdila, že Diana je zralá na blázinec. A Chester tak hrozně rychle obrátil. Furt jsem čekala, že se něco stane. Například, že on skutečně bude ten hrůzu nahánějící upír... ale nic... prostě nic... Je to jen další love story s nevyhnutelným happy endem. Celé je to psané jen proto, aby spolu nakonec stejně skončili. Teď se to pár knih bude tvářit, že to tak není, přibudou nové postavy a na oko ohrozí hlavní hrdiny... Ale pak to ukáže svou pravou tvář. Červená knihovna. Je to skoro stejně legrační, jako když si 50 odstínů šedi hraje na BDSM literaturu. Všechny ty autorky, které si hrají na to, že jejich hrdinové jsou bad boyové a nakonec z nich vždycky udělají idioty úplně ovládané (s odpuštěním) totálně vylízanou holkou, mě začínají nudit. Chcete napsat něco nového, něco co nebude pořád dokola to samé? Tak proboha kašlete na lásku jako ústřední motiv. Když neumíte napsat příběh o lásce a vyhnout se kýči a patosu, tak ho prostě nepište. Chester by byl o tolik sympatičtější postava, kdyby se do ní nezamiloval... Ráda bych si od vás přečetla něco skutečně temného. Někde, kde nebude žádné slitování, kde se skutečně bude vraždit pro krev, kde budou ti drsní upíři, co nečekají na slitování... Tohle jsou jen žvanilové, kteří si hrají na krvelačné bestie...

Hádám, že je vám tak dvacet. Víc ne. Řekla bych i míň, ale protože jste někde psaly, že píšete 10 let, nedávalo by smysl, aby vám bylo 15. Ve dvaceti je už čas trochu si to srovnat v hlavě, co myslíte? Přijde vám normální, že někdo jeden den vraždí, ani se u toho nezachvěje a druhý den se probudí a přemýšlí nad tím, aby jeho oběť měla hezké první milování? To je jako jít spát jako křesťan a probudit se jako islamista. To se nestává... Je to naivní, hloupé, naprosto nepravděpodobné a neuvěřitelné. Literatura nemusí být „podle reality“, ale vždycky musí být přesvědčivá, pravděpodobná a uvěřitelná v rámci svého světa. Tohle se tomu ani neblíží...

Vy prostě píšete a máte dojem, že to stačí. Kdyby to bylo tak jednoduché, píše každý. Z vlastní zkušenosti vím, že tak dvě třetiny lidí se alespoň jednou za život pokusí něco napsat. Většinou v pubertě. Někomu psaní vydrží, někomu ne. Ale jen protože vám to vydrželo, neznamená to, že píšete dobře. Jsou lidé, co vůbec neumějí zpívat, ale dělají to rádi a proto zpívají celý život. To je dobře, není na tom nic špatného – pokud se netváří, že jsou skvělí zpěváci a nesnaží se o tom přesvědčit i ostatní. S psaním je to stejné. Z tohohle přímo tečou ambice vydat to jako knihu. Dokonce jste o tom mluvily na starém webu této záležitosti – alespoň myslím, že jsem tam něco takového zahlédla. Kdyby tohle byl jen nějaký projekt dvou autorek, které ví, že jim psaní až tak moc nejde, jsou sotva průměrné, ale píšou rády a tak to nabídnou pár čtenářům, aby si tím zkrátili dlouhé večery, neřeknu... Ale myslet si, že tato věc je v tomto stavu vhodná k vydání a umístění na pulty knihkupectví, je bláznovství. Na internetu najdete spoustu článků od lidí, kteří ve vydavatelství schvalují, co se bude vydávat a co ne... Velmi rychle z nich zjistíte, že mladí lidé nejčastěji píšou fantasy literaturu a nejčastěji ji píšou tak, že se vydat nedá. Takových, jako jste vy dvě, se přijde do vydavatelství ukázat třeba sto za půl roku. A každý z nich má svůj výtvor o upírech, vlkodlacích, čarodějích, středověkých rytířích a dalších... Jen málo jich nakonec postoupí dál. Něco, co je špatně napsané, nedává to smysl a podle všeho to bude prakticky neprodejné, se prostě nevydá – alespoň ne na náklady nakladatele.

Klidně ponechte postavy, ale přepracujte to. Vypreparujte z toho ten patos, to klišé a kýč. Ujasněte si dějovou linku – ta musí mít hlavu a patu. Nesmí to vypadat tak, že se někde jako začne, pak se přilepuje a přilepuje a pak se tam hodí nějakej konec, aby to jako vypadalo. A čtěte, čtěte hodnotnější záležitosti než je literatura pro mladé vydaná v posledních 10 letech... Protože od Harryho Pottera, který se ještě dá počítat k vcelku dobře napsaným dílům s propracovanou logikou, to jde všechno dolů. A velmi rychle. Když nebudete myslet, stane se vám ta stejná trapná věc, jako Meyerové se Stmíváním. Celý svět viděl, že má zřejmě velmi velké mezery, co se týče základních vědomostí o fungování lidského těla. Sama spisovatelka v knihách tvrdí, že upíři nemají krev a jejich tělo se nemůže proměňovat – přesto je Edward schopný mít sex. To znamená, že u něho muselo dojít ke ztopoření penisu – což ale není možné bez krve a bez změny na těle. Tímhle holým nesmyslem se všichni velmi pobavili a úroveň Stmívání spadla ještě o něco níž, než už byla... A s klidným svědomím můžu říct, že Stmívání dává pořád víc smyslu a pořád má vyšší úroveň než vaše Duše. Která se mimochodem tváří, že není jako Stmívání, ale přitom je přesně taková...

2 Slečna náročná Slečna náročná | 1. září 2013 v 19:18 | Reagovat

Kromě toho - kdy Chester přišel o špičák? On mu sám vypadl? Před tím o tom nepadla žádná zmínka a najednou ho nemá... Přitom ještě když sál Dianu, aby ji zachránil, tak ho zjevně měl...

3 Slečna náročná Slečna náročná | 1. září 2013 v 19:26 | Reagovat

A vlastně ještě něco... Kde vzala fotografii svých rodičů? Vždyť není u sebe doma, je u Chestera. To ji jako nosí všude s sebou? A Chester je takový hlupák a slepec, že si nevšiml, že tam má fotku lidí, které zabil? No, jasně, že vím, že to byl tenkrát Chester, kdo je oddělal. Je to děsně průhledné. Předpokládám, že to bude ten ooobrovský a nečekaný zvrat, že jo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama