Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 11. kapitola

22. listopadu 2012 v 19:05 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Chester
Sedím v zašlém nepohodlném křesle a nechávám si zvedat náladu od upíří děvky, která mi tančí na klíně. Její tělo je stejně ledové jako to moje, tatam je teplá vláčná pokožka, které jsem se měl možnost poslední dny dotýkat.
Bianka je profesionálka a ví, kam sáhnout, abych byl v sedmém nebi, ale přesto… Promnu v prstech její zrzavé lokny a nechám se svádět jazykem, kterými mi přejíždí po rtech. A přesto cítím, že to není ono!
V ruce skleničku tvrdého alkoholu, abych dokázal nemyslet. Alespoň na chvíli. Jenže díky těm ledovým dotekům a mrtvolnému chladu, které z mé dnešní coury sálají, a které nedokáže rozehřát ani chlast, znovu sklouzávám do svého pekla a myslím na ni.
Zase mi hnula žlučí! Natolik, že jsem to prostě musel udělat. Jen vzdáleně vnímám orgie, které tu Dexter s těmi nadrženými upírkami provádí. Když se Bianka začne potýkat se zapínáním od kalhot, které mám na sobě, skoro to ani nepostřehnu, v myšlenkách úplně jinde…
Děsí mě, že se mi to tak neskutečně vymklo z rukou, že všechno, co jsem s ní původně zamýšlel, je v nenávratnu a já se dostal situace, ze které nevím jak ven. Upír by neměl cítit něco víc než jen chuť krve nebo dotek těla, když si ho proti její vůli bere. Už ne! Jenže, ať se snažím, jak chci, místo chuti její krve si vybavuji popelavé oči, které se jen těžko snažím z paměti vymazat. Ty podmanivé oči, které na mě shlížely s naprostou sebejistotou, za kterou bych ji snad vážně nejraději zabil.
"Co ti je? Nebavíš se?" šeptá mi Bianka vášnivě do ucha. Jakmile mi dlaní zajede do kalhot, stisknu ji pevně pod krkem, až zalapá po dechu a začnu ji hrubě líbat. Dex má pravdu, potřebuju se něčím rozptýlit, ale stejně myšlenkami po chvíli zabloudím zpět k Di. I když si to stokrát zakazuji, nemůžu ji dostat z hlavy.
Stále přemýšlím nad tím, co se ze mě stává, když jsem v její blízkosti. Možná bych se nemusel tolik bránit. Koneckonců, co bych neudělal pro šťastnou krev. Snažím se sám před sebou nějak zdůvodnit mé chování, i když mi dochází, že to tak není. Jenže, jak můžu být s ní, když potom, co předvedla, bych jí nejraději prokousnul krk?!
Podobné myšlenky se mi honí hlavou celou dobu, co se nořím mezi stehna té, díky které se snažím zapomenout. Hlasitě sténá a zatíná se mi drápy do zad, ale není to ono. Je to jen obyčejný chtíč a nadrženost. Zoufale si uvědomuju, že mi chybí právě moje nevinná Di.
K ránu už to nevydržím a vydávám se zpět do domu, kam vletím oknem z knihovny. Alkohol ze mě už vyprchal a odér té upíří děvky snad také. Vyjdu do patra a potichu otevřu dveře do jejího pokoje. Najdu ji schoulenou v posteli, jak tiše oddechuje. Chvíli se na ni nehybně dívám a uklidňuju se tím pohledem.
Je ještě tak nevinná a já začínám moc dobře poznávat ty neznámé a přesto tak podivně známé pocity, co se mi pnou už nějakou dobu v hrudi. A v tu chvíli mi dojde, že už je vážně pryč ta doba, kdy jsem ji bral pouze jako svou oběť. Potlačím nutkání se jí dotknout a raději odejdu do své ložnice.
*** *** ***
"Pojď sem," řeknu tiše, ale autoritativně, když uslyším, jak klapnou dveře. Nemusím se ani otáčet. Vím, že tam stojí. Vím, že poslušně čeká, protože jsem ji to naučil. Už se mnou nebude mávat tak, jako kdysi… Teď už se skutečně bojí a já nevím, jestli mne to těší.
Poslušně a bez řečí udělá, co chci, a posadí se s hlubokým nádechem na postel, jako by se potřebovala uklidnit. Což není možné, protože ji přece jen tak něco nerozhází.
"Hodně jsem přemýšlel," podívám se na ni úkosem a na okamžik se odmlčím.
Vypadá tak bezbranně, smutně. Šedé duhovky má potažené nostalgií, jako by ztratila něco, co její život osvětlovalo. Černé havraní provázky se jí stáčí kolem tváře a zplihle visí, jako by její psychika ovlivňovala celý její vzhled. Ani ten sarkasmus už není tak pichlavý a zřetelný, je schovaný pod maskou úzkosti.
"Měla by ses vrátit mezi lidi. Nechci, aby se včerejšek ještě někdy opakoval, nebo aby to příště vygradovalo v něco ještě horšího," dodám potom a pozoruju její oči, které se začínají lesknout. Přece bys neplakala, maličká…
Dlaně se jí chvějí natolik, že si je musí položit na kolena. Dýchá mělce a pohledem sjíždí po stínech, jako by se bála se podívat na mě. Jako bych byl to nejhorší… Ale to já přece jsem.
"Udělám, co budeš chtít," pípne tiše a odkašle si.
Mám chuť zastrčit jí pramen vlasů za ucho, aby se jí nepletl na tváři. Zatnu dlaně v pěst a potlačím to nutkání. Ona už mi nepatří! Nemůžu ji mít!
Přikývnu. "Až budeš připravená odejít, tak řekni."
"Na tohle se nedokážu připravit nikdy," sykne zoufale a zatváří se nejistě. Ta slova z ní evidentně vyletěla dříve, než stačila zavřít ústa v nesouhlasu. Pomalu se zvedne, aby se zlomeným krokem odebrala ke dveřím. Vypadá tak zdrceně…
Posadím se. Je mi jí najednou líto a i přesto všechno se nemůžu ubránit pocit, že nechci, aby odešla. "Ponížila jsi mě. Víc než kdokoliv jiný. Vysmála ses lidské slabosti, kterou si ve mně - ani nechápu jak - probudila," zavrčím do ticha.
"Já se moc omlouvám," otočí se ke mně čelem a dlouze se nadechne, zadržuje pláč. "Já jsem netušila, co vlastně dělám." Prudce zavrtí hlavou a snaží se bránit slzám, které se jí derou z šedých očí. "Nikdo mě nikdy rád neměl, tohle pro mě bylo tak strašně krásný a já si ten pocit natolik užívala, že jsem překročila meze. Moc mě to mrzí, sakra," zašeptá zoufale a zkroutí rty. "Dělám chyby, na který doplácíš ty a mně je to moc líto. Nechci ti ubližovat. Nechci ti vnucovat city nebo sebe. Jsi svobodnej a máš právo se rozhodovat sám a sám si uvědomovat, co cítíš." Zhluboka se nadechne a snaží se zakrýt svou rozhozenost. "Uštědřil jsi mi hodně velkou lekci," zamumlá a nejistě vypne hruď.
Opustilo ji sebevědomí nebo jsem jí ho zbavil násilnou cestou?
"Jen tak na to nezapomenu. Díky tobě vím, jak chutná láska. To je to nejkrásnější, co se mi v životě stalo." Na tváři se jí objeví letmý choulostivý úsměv a pohlédne mi vděčně do očí. Jsou plné lásky, vděčnosti a něhy, kterou jsem naposledy viděl snad před šesti lety, a to ještě nebylo ono… Tohle je něco víc. Proudí to jejím tělem a zbystřuje mi to smysly. Okouzlilo to bestii ve mně, ale nějakým zvláštním způsobem se jí podařilo mi vdechnout emoce, které jsem tak dlouho necítil. Dokázala mi vdechnout duši, kterou jsem ztratil… A i když se jí stále bráním, cítím ji uvnitř sebe tak hmatatelně, jako nikdy před tím.
"Měl jsi pravdu. Tohle všechno pro mě bylo nový a sakra, já to nezvládla. Ublížila jsem ti," řekne plačtivě. "Udělala bych cokoliv, abych to odčinila, ale chápu, že už se mnou nechceš mít nic společnýho, ale chci, abys věděl, že jsem ti moc vděčná." Svůj proslov ukončí se slzami v očích. Okamžitě se odvrátí, abych neviděl, že ty kapky slané vody patří mně… Protože ji nutím opustit to, co ji dělalo šťastnou, ačkoliv je to divné.
Na chvíli mě tím úplně zmate. Zřejmě jsem ji považoval za úplně někoho jiného… Ani ve snu mě nenapadlo, že by byla šťastná za okamžiky se mnou! Nikdo se se mnou necítil dobře… Snad jenom Susan byla ráda, když jsem se jí dotýkal, četl jí pohádky a věnoval se jí. Když jsem byl s ní. Ale jinak mě všichni nenáviděli, byl jsem pro ně vrah a nemohl jsem po nich chtít jiné emoce. Ale ona i přesto všechno, co si se mnou prožila, je vděčná…
Myslí se mi násilně protáhne vzpomínka na dobu, kdy pro mě ještě nic neznamenala a konečně začínám chápat…
Moje kořist se mi zhnuseně zadívá do tváře a sáhne si na krk. Ohmatá si obvaz a ve tváři se jí zračí neobvyklé překvapení.
Nahnu hlavu na stranu a snažím se vyzkoumat, co ji tak ohromilo. Možná bych toho mohl využít ve svůj prospěch.
S nechápavým pohledem se mi zadívá do očí a ve tváři se jí zračí upřímné rozhození, což jsem u ní ještě nespatřil. Její neobyčejně hezká tvář, díky níž mi v hrudi trne pocit, že ji znám, je zmatená. Očima užasle pohlíží do těch mých a nevinné rty se jí chvějí, jako by mi chtěla něco říct. Stáhne si ruku z obvazu a zadívá se na noční stolek, kam jsem jí připravil jídlo. Znovu se na mě ohromeně podívá a pak fascinovaně téměř bez dechu hypnotizuje pečivo s ovocem, které jsem našel v kuchyni.
Tak proto byla tak překvapená. Nejspíš nebyla zvyklá, aby o ni někdo pečoval… Aby jí někdo nosil jídlo a hojil její rány, i když je před tím způsobil. Proto byla tak samostatná, bojovná a nesložila se, neprosila o to, abych jí vrátil mamince a tatínkovi, jako to dělají ty jiné ubohé dívky. Proto mě tak dostala a byla jiná… Ona není zvyklá na takové city, ale proč?
"Nechci, abys mi byla vděčná. Není totiž důvod. Nikdy jsem se neuměl k lidem chovat, ani jako člověk," řeknu a odmlčím se. "Můžeme se občas vídat, pokud budeš chtít," navrhnu jí v náhlém popudu.
"Víš, že bych chtěla. Záleží na tobě." Nenápadně si setře slzy a znovu nadechne se, jako by se snažila uklidnit. "Miluju tě," řekne tiše, ale jasně. "Nechci ti nic vnucovat, jen chci, abys to věděl. Jsi jediný, komu to říkám. Komu dávám své srdce." Dívá se mi do očí a já vím, že tohle říká poprvé.
V hrudi mě nepříjemně svírá, na tohle nejsem zvyklý. Nikdy se mi nikdo nevyznal, snad jen Susan mi řekla, že mě má ráda… Ale tohle? Ani jako člověk jsem neměl žádnou lásku. Všechny, které přede mnou roztáhly nohy, byly automaticky zapomenuty.
"Jsi moje první láska, a i když to bylo někdy krutý, jsem za tebe neskutečně moc ráda. Díky, že sis mě našel." Lehce se usměje a já pocítím ostré bodnutí v hrudi.
Do hajzlu, našel jsem si ji, abych ji zabil! Nejsem žádný anděl, který jí chtěl věnovat city a chvíle, o kterých do té doby neměla ani tušení, ale prahla po nich!
"Kdykoliv budeš chtít svou šťastnou krev, klidně přileť. Vždycky tu pro tebe budu." Trochu se ošije.
Tak já ji vyhazuju a ona mě bude navždy milovat… Jako svou první lásku. Jako někoho, kdo ji měl rád. Připadám si jako zločinec!
"Prostě, kdybys měl chuť na svou šťastnou krev, stačí říct. Je tvá," povzbudivě se na mě zašklebí, ale pak se otočí, abych neviděl její skleslý výraz.
Přistoupím blíž a lehce se na ni zezadu přitisknu. Vnímám teplo jejího těla a její dívčí vůni. Musím se hodně ovládat, abych ji k sobě nepřitisknul pevněji a nezabořil nos do jejích vlasů.
"Asi … mi na tobě záleží, ale bude lepší, když budeme žít každý sám," zamumlám a snažím se bránit vlně citů, která mě zaplavuje. Jakmile je v mojí přítomnosti, prostě to nezvládám. Tohle upíří tělo se brání všem emocím, ubližuje mi za ně, protože bych je cítit neměl… Ano, tohle neskutečně bolí.
Pohladí mě po dlani. "Já to chápu," řekne tiše a zakloní hlavu, aby zabránila slzám stékat po její hebké tváři.
Začíná to na mě být moc. Něžně ji políbím do vlasů a odpoutám se od ní. "Asi bychom měli jít," zakašlu, abych zakryl chvění hlasu. Proboha, jsem snad upír, tak co se děje?! Proč ten pocit, jako bych neztrácel jen ji, ale po dlouhé době i sám sebe…
"Jak potřebuješ," přikývne. "Nechceš se napít, než půjdeme? Bůhví, kdy se zas uvidíme," zamumlá a nabídne mi svůj krk. Pohlíží na mě svůdně skrze zavřená víčka a vypadá tak přitažlivě a zároveň nevinně, že bych ji nejraději…
V žaludku mám prázdno a v ústech se mi sbíhají sliny na tu nejkvalitnější krev, kterou jsem měl možnost poznat. Polknu a přiblížím se k jejímu hrdlu, které mi tak ochotně nastavuje.
"Neměla bys domů přijít s ránou na krku, když se ti ty ostatní konečně zahojily," odtáhnu se od ní, i když mi to dělá značné problémy. Tak rád bych ponořil špičáky do vláčné kůže a znovu se nechal obelstít krví, pro kterou bych trpěl snad roky, ale … nechci, aby trpěla ona.
"Věř mi, že doma si toho ani nevšimnou," ušklíbne se znechuceně. V její tváři se odráží zoufalost, bezmoc i neštěstí, než se znovu probere a zadívá se na mě.
Co skrývá?
"Nemusíš mít obavu," ujistí mě. "Ne, že by moji… Hm… adoptivní rodiče byli nějací špatní… Sakra, to jen… Oni jen," koktá, až nakonec zmlkne úplně. Tvář má strohou jakékoliv emoce, ale ty její oči… Jako bych ji návratem pohřbíval za živa.
"Oni jen co?" páčím z ní každou větu. Ale kupodivu jsem trpělivý.
"Jen mají na starosti své vlastní děti," řekne s kamennou tváří. "Starají se o mě fajn." Sivé duhovky protne stín bezmoci a touhy po útěše v mém ledovém náručí. "Dostanu, co chci, ale zájem a lásku po nich chtít nemůžu," pokrčí rameny a zatváří se, jako by jí tohle svěřování dělalo velký problém. Zřejmě nemá nikoho, komu by to mohla říct. Proto pro mě byla tak tajemná. Byla nejspíš zvyklá být sama.
Poprvé za tu dobu před sebou vidím stát skutečnou Di. Konečně se o ní něco dozvídám. Ona není tak silná, jak jsem si myslel. Je jenom odkázaná na sebe, protože nepoznala péči a lásku druhých.
"Co se stalo tvým rodičům?"
Zatne zuby a na chvíli se jí tvář zkroutí vztekem a bolestí, než se znovu pokusí o sebejistou masku, za kterou se nejspíš jen schovává její pravé já.
"Ani pořádně nevím," zamumlá, jako by ji to snad ani nezajímalo. "Říkali mi něco o tom, že zemřeli při autonehodě. Koneckonců si je ani nepamatuju," ušklíbne se. "Podle všeho jsem zůstala u prarodičů, kteří mě dali k adopci. Víc nevím," řekne to takovým způsobem jako by se bavila o všední nezáživné věci. "Sakra, byla jsem děcko, ani mi to nepřijde." Mávne rukou a vyhne se mému pohledu. Na tváři nastraží ostrý sarkastický škleb a potlačí emoce. To jí jde podle všeho dokonale…
"Di, podívej se na mě," donutím ji zvednout ke mně oči, ve kterých zahlédnu slzy. "Jestli nechceš, nemusíš se tam vracet. Myslel jsem, že ti tam bude líp, než tady… se mnou."
"Jsem tu s tebou moc ráda," pohlédne mi něžně do tváře. Vidím to okouzlení a zoufalost, když ji nutím, aby opustila něco, co tak moc hledala… "Ty si všimneš, když tu nejsem. Když odejdu z místnosti," zamumlá a odvrátí se.
Jak by ji někdo mohl ignorovat?
"Ale nechci ti dělat problémy. Nechci ti tu být na obtíž a jen proto, že ti je líto, jak žiju." Rozhodí ruce a na tváři vykouzlí falešný ironický úsměv. "Jsem nejšťastnější na světě," rozesměje se. "Sakra, kdo si doma může dělat, co chce? Nebo dostane, co chce? Hm? Nemusím hnout ani prstem, natož poslouchat. Nemusím se doma objevit třeba celej měsíc a stejně za to nedostanu vynadáno. Nechci, abys mě litoval," zavrtí hlavou a ve tváři se jí objeví její vzdorovitost a hrdost. "Já mám přece z pekla štěstí a svou svobodu. Kolikrát už mi u tebe prošlo věcí," mrkne pobaveně. "A teď, když mám ve svým srdci i tebe, bude se mi žít…" Setře slzy.
"Jistě," zamumlám a obezřetně si ji prohlédnu. "Ty jsi přeci nejšťastnější." Zadívám se na ni a pohladím ji po tváři. "Pokud chceš, zůstaň tady. To se s tebou budu raději hádat, než abych tě poslal zpátky tam." Chce něco namítnout, ale já ji nenechám. "Oba víme, že jsi ta nejšťastnější ze všech," usměju se na ni povzbudivě. Stejně jako já, nedává najevo své slabosti.
"Díky," zamumlá šťastně. "Díky za všechno." Chvíli mě probodává vděčným pohledem a pak poslušně přijde blíž a nakloní krk.
Jemně jí přejedu po dívčí košili, kterou má na sobě a uvolním knoflík, abych jí mohl odhalit celý krk.
"Teď už nemusíš mít obavy, že by si toho někdo všimnul," povzbudivě se na mě usměje.
Přivinu ji k sobě a vdechnu její omamnou vůni. "Lehni si do postele," zašeptám jí do ucha, a když se na mě tázavě podívá, odpovím: "Nechci mít zakrvácený koberec," zazubím se.
Pobaveně se po mně ožene rukou.
Chytím ji a lehce ji kousnu do zápěstí, až usykne a přitiskne se ke mně.
Diana
Je tolik příjemné cítit jeho tělo zas tak blizoučko u sebe. Vnímat ten chlad, který se postupně mění v horkost. Čekala jsem, že už to nikdy nezažiju a teď si toho vážím jako největšího daru, který mi může dát.
"Neprovokuj," usměju se. "Nebo tě taky kousnu," zavrčím a něžně ho kousnu do krku. Krásně mi voní, až se mi z něj motá hlava.
"No tak kousni," pobídne mě. "Sem…" Prstem se dotkne svého spodního rtu, až zatajím dech a zadívám se mu do očí. Vábí mě k sobě jako svou kořist… Vytáhnu se na špičky a dotknu se ho. Nejdřív ho jen jemně políbím. Pak přidám na intenzitě a drze ho kousnu.
Zašklebí se na mě a hrdelně zavrčí, až se mi postaví chloupky na těle.
Uchechtnu se tomu a vkládám do polibku všechny emoce a vděk spolu s rozkoší, kterou mi to přináší. Letmo ho koušu do rtů a dráždím jazykem, až se mi podlamují kolena. Líbí se mi, jak přivírá oči a občas tiše vzdychne. Přimknu se k němu celým tělem a vášnivě se mu věnuju, až pociťuju horkost.
"Di, brzdi!" odtrhne se ode mě. "Nebo bude udobřovací sex a… Ten ty přece nechceš, ne?" Povalí mě na postel a ani nečeká na odpověď. Políbí mě ledovým polibkem na krk a konečně mi protne kůži špičáky.
Zpočátku cítím jemné bodnutí, které se ztrácí v euforii, jež zaplaví celé mé tělo. Horkost spolu s pocitem lehkosti. Vlny rozkoše jsou slučitelné s jeho hladovým lokáním mojí krve.
Rozkošně se propnu a zakloním hlavu, abych mu umožnila co nejlepší přístup. Čím víc ze mě pije, tím víc se ocitám ve výšinách. Radostně vzdychám a hladím ho po zádech, zatímco se mu prsty druhé ruky probírám v hebkých vlasech.
"Co se děje?" heknu zrazeně, když se ode mne na chvíli odpoutá.
Jen se ďábelsky usměje a nacpe se mi mezi nohy. Nalepí se na mě ledovým tělem a znovu ze mě začne hltavě pít, až se můžu radostí zbláznit.
Tenhle přístup je snad ještě lepší! Nejenže se mi rozlévá slast z místa, kde ze mě saje, ale rovněž se mi vynořují nepoznané euforie přímo z klína. Nechápavě se tomu novému pocitu oddávám.
"Ach, Chazzy!" zasténám, když mám pocit, že už to nevydržím. Že se snad samým blahem zblázním! Je to tak impulzivní, že mi srdce buší v hrudi desetkrát rychleji a tělem, především rozkrokem, se mi prohánějí velmi intenzivní pocity horkosti a rozkoše. Drapnu ho za ramena, za tu černo měkkou mikinu, kterou mí na sobě, jako bych snad měla šanci ho od sebe odtáhnout, a zakloním naříkavě hlavu.
Je hrozně moc divoký a ty pohyby, které dělá, mě rozechvívají v těch nejintimnějších místech! Když mě dostihne vlna absolutní slasti, zmateně vyjeknu. Zazmítám se pod ním a úpěnlivě zasténám. Zatímco moje neuvěřitelná radost opadá, zadívám se mu do rozesmáté tváře. On evidentně věděl, co přesně dělá! Jen já jsem v tomhle až příliš nezkušená a naprosto zmatená.
"Cos to…?" zalapám po dechu, když mi zlehka olizuje ránu. Mravenčí to a lechtá, takže se to zřejmě hojí.
"Pěkné, ne?" Vlepí mi polibek na mírně se chvějící ústa. "Lepší než udobřovací sex je udobřovací orgasmus," mrkne na mě a svalí se vedle mě, příjemně zasycený, zatímco já stydlivě rudnu.
Moje první rozkoš… Sakra. Stydlivě sklopím zrak a snažím se nedat najevo svou nezkušenost.
"Bylo to…" snažím se najít správná slova. "Fakt krásný, ale trochu mě to vyděsilo," přiznám nerada. Je těžké poddávat se tomu srabovi uvnitř sebe… "Nevěděla jsem, že to jde i bez sexu," pokrčím rameny a přitulím se k němu. Snad mě od sebe neodstrčí. "Copak tobě něco takovýho nechybí?" přivřu přemýšlivě oči. "Víš, že bych ti…" Další slova jen tak převaluji v ústech a nevím, jak je vyplivnout. Jak říct, že bych mu ráda také poskytla ten orgasmus? On určitě ví, jak na to. Mohl by mě to už naučit!
Chester
"Že bys mi co?" Opřu se o loket a zadívám se do té rozpačité dětské tvářičky. Líce má ještě trochu růžové, a když uvidí můj upřený pohled, zrůžoví ještě víc. Musím se usmát. Je tak nevinná! A to upíra ve mně přímo svádí k tomu, aby ji zaučil, ale… "To víš, že mi to chybí. Sice jsem přestal být člověkem, ale chlapem jsem zůstal se vším všudy," protáhnu se. Koneckonců, než jsem odcházel sem, jsem si taky něco málo užil, i když… Mnohem víc bych chtěl svou nevinnou Di, než tu zkušenou děvku.
"Přece jsi mě předtím chtěl," zazubí se na mě a jemně mě políbím na rty. "Tak proč bys mě nechtěl teď?" Zamilovaně se mi zadívá do očí a přejede mi horkými rty po tváři, až přivřu oči.
Nejsem si jistý, jestli by můj chtíč zvládla. Najednou se podivně bojím, že bych jí mohl ublížit a zošklivit jí sex. Zošklivit jí sám sebe!
"Možná časem… Nějak si tě zatím nedokážu představit s hlavou v mém klíně," usměju se na ni znovu a políbím ji na rozechvělé rty, když jí obličej protne nechápavost. Je vážně tak sladce nezkušená, až mám kalhoty napnuté k prasknutí, ale neudělám s tím nic. Ještě ne.
Spokojeně se ke mně přitulí a přivře oči.
Pevně ji obejmu, ujišťujíc sám sebe, že ji mám nadosah a v bezpečí. Nejspíš bych upadl do říše snů, kdyby mě nevyrušil hluk v hale. Zbystřím a nastražím sluch, protože zvuky nepřestávají. Dokonce zaslechnu povědomý hlas.
"Chazzy, miláčku!"
A do hajzlu!
"Seš tady, ty náruživej upíre?" To už se hrabu z postele. Ona vážně ví, kdy přijít! Přímo v tu nejnevhodnější dobu!
"Co se děje?" probere se Di a zmateně se rozhlíží. Líbí se mi, když je rozespalá a černé oči se jí rozprostírají po ramenou, zatímco se opírá o loket a mžourá do tmy. Uvědomuju si, jak je mi dobře, když je se mnou. Pocit majetnosti se ve mně dme, protože ona mi patří. Ona mi chce patřit!
"Nic, jen lež." Přehodím přes ni peřinu a zavřu za sebou dveře, aby ji náhodou nenapadlo jít za mnou. To by mi tak ještě scházelo, aby se s ní setkala!
"Co tady děláš?" přivítám nenadšeně dívku s krátkými rudými vlasy a hříšným tělem.
"No, ahoj bráško, to je mi teda přivítání!" prskne a přitáhne se ke mně. "Řídíš se heslem host do domu, hůl do ruky?" zašklebí se pobaveně. "Co bych tu dělala? Přijela jsem tě navštívit. Nejsi rád, že mě zase vidíš?" Provokativně se o mě otře a ruce mi omotá kolem krku, zatímco se mi mezi rty vetře jazykem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 2. září 2013 v 17:26 | Reagovat

Mě by zajímalo, proč vlastně Chester neustále léta z domu a do domu oknem? To je to tak děsně cool, anebo nemá dveře... Nebo já nevím co.

„Poslušně a bez řečí udělá, co chci, a posadí se s hlubokým nádechem na postel, jako by se potřebovala uklidnit. Což není možné, protože ji přece jen tak něco nerozhází.“ – Skutečně? To je vtip? Já si moc dobře pamatuju, že polovinu času, co s ním strávila, se klepala, brečela, hysterčila... Ale ji nic nerozhází? Člověk, kterého nic nerozhází, vypadá úplně jinak.

„Pohlíží na mě svůdně skrze zavřená víčka a vypadá tak přitažlivě a zároveň nevinně, že bych ji nejraději…“ – Jak na něj může koukat se zavřenýma očima?

„Tenhle přístup je snad ještě lepší! Nejenže se mi rozlévá slast z místa, kde ze mě saje, ale rovněž se mi vynořují nepoznané euforie přímo z klína. Nechápavě se tomu novému pocitu oddávám.“ – Gratuluju, tohle je ještě horší popis než ty, s kterými přišla Jamesová. Zrovna, když si člověk začíná myslet, že horší už nenajde, tak BUM!

„Jak říct, že bych mu ráda také poskytla ten orgasmus? On určitě ví, jak na to. Mohl by mě to už naučit!“ – A další BUM! Proboha, té holce je šestnáct. Jestli je na západní polokouli jediná osoba, které je 16 a má normální IQ a není nijak jinak postižená a neví, co je orgasmus, sním svoje bačkory.

„Líbí se mi, když je rozespalá a černé oči se jí rozprostírají po ramenou, zatímco se opírá o loket a mžourá do tmy.“ – Černé oči se jí rozprostírají po ramenou... Super... Tohle celý je jen nějakej pokus, že jo? Jako testování IQ čtenářů a tak...

Jinak takhle kapitola je neuvěřitelně medová. Člověku je z toho až mírně nevolno od žaludku. Jen si to představte, jdete číst knížku o drsném upírovi, těšíte se na krev, násilí, na zobrazení rozdílnosti lidí a upírů... a dostanete tohle. Hloupou love story trapnější než Stmívání. To je jako byste přišly na koncert Linkin park a najednou by na pódium vyběhli One Direction s Justinem Bieberem a Linkin park by se nekonali. Jenže když už byste zaplatily lístek a daly si tu práci tam přijít, tak byste to tam nějak doklepaly. Takže když už jsem to rozečetla, tak to taky dočtu... Ale ne protože by mě to bavilo... I když začínám být zvědavá, jestli tohle může být ještě horší... Teď už jen stačí, aby si zase začali ubližovat, aby z ní byl taky upír a měli děti (to si snad autorky odpustí, to bylo dost trapné i ve Stmívání, tady by to bylo na oprátku) a nakonec aby žili šťastně až do smrti – pardon, až na věčnost...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama