Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 14. kapitola

22. listopadu 2012 v 19:10 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Chester
Přiskočím k němu a než se naděje, držím ho pod krkem přimáčknutého na zdi. Vztek a nejasný pocit ztráty mi svírá hruď a já bych mu snad nejraději rozmlátil ksicht! Ten hajzl nejspíš přemýšlí, jak se co nejrychleji schovat v temných stínech pokoje, ale nedám mu šanci. Kdybych u sebe měl kůl, právě by z něj byl obláček popela.
"Tohle jsme si, do hajzlu, nedomluvili! Nebo mám snad tak špatnou paměť?!" vrčím mu nenávistně do obličeje. Zášť k upírům se začíná probouzet spolu s tím, jak moc mi berou to, co je mé… Mou maličkou!
"No tak, Chazzy, klid. Myslel jsem, že když si dole s Miou tak užíváte, že…"
Nestačí větu ani dopovědět, protože mu pěstí rozbiju nos. Cítím tlak na své dlani spolu s lepkavostí jeho krve. Upíří životadárná tekutina vůbec nevoní tak sladce a provokativně, jako ta lidská…
"Drž hubu a vypadni!" zavrčím rozohněně a dávám si pozor, abych dal všechny své negativní pocity najevo a on přesně tušil, že až se k ní příště přiblíží, bude to jeho konec.
Je na něm vidět, že nechce dělat zbytečné problémy a radši se stáhne.
To bych mu radil, protože jsem natolik rozzuřený, že bych mu nejraději ukázal všechno, co mě Oskar naučil! Ovšem, on mě učil, jak to praktikovat na lidech, ale já bych vymyslel nové využití na upírech!
Když konečně zmizí, vrhnu se starostlivě k Di. Ten pohled mě podivně týrá.
Vyděšeně se přede mnou stáhne a roztírá si slzy i krev po tvářích.
"Udělal ti….?" Slova mi dojdou, když spatřím její krvácející tělo. Na bělostné pokožce se vyjímají rudé kousance a krev, která jí stéká z krku, třísel i zápěstí. Byl velmi pečlivý a za tu chvíli, co jsem se věnoval Mie, jí dokázal, proč jsou upíři nazýváni bezcitnými bestiemi.
Třeští na mě vyděšené šedé oči a trhá sebou v bolestech.
Jsem z toho taky vykolejený, že si ani neuvědomuju, že je před mnou poprvé úplně nahá. Rychle sundám košili, co mám na sobě a balím ji do ní, protože se opět začne klepat zimou. Cítím, jak z ní sálá ohromná bojácnost. Tolikrát jsem to u dívek jejího věku zažil. Tolikrát je mučil, ještě hůře než nyní Dex, ale … ona to zažít neměla. Chtěl jsem ji toho všeho ušetřit a ukázat jí, že se se mnou bát nemusí.
"Musíš do koupelny," řeknu a chci ji vzít do náruče, abych ji tam přenesl, když mě od sebe odstrčí.
Schoulí se do klubíčka v rozložité posteli, takže vypadá tak bezbranně a něžně. Je mi, jako bych spáchal nějaký hrůzný čin, jen … nevím jaký. Rozpláče se natolik, že mě v hrudi rozbolí. Už jsem si zvykl, že její bolest, zoufalství a trýzeň mě netěší, tak jako kdysi tyto negativní emoce u jiných lidí. I když to, jak mě podivně svazují, se mi zrovna dvakrát nelíbí.
"Říkal jsi, že mě nebudeš trestat," dostává ze sebe mezi vzlyky.
"Nebyl to trest. On… On mi zdrhnul!" Zoufale si vjedu prsty do vlasů.
Probodne mě vyčítavým pohledem a znovu sebou trhne, jako by do ní proniklo prozření. "Tys mě tu nechal, aby sis mohl užívat s ní," vzlykne beznadějně a hlavu spustí do peřin, jako by přišla o veškerou energii. "Nechals mě na pospas Dexterovi, aby vám tam nepřekážel!" vykřikne zoufale a složí svůj poškrábaný obličej do dlaní.
"Ale tak to přece není!" zavrčím zoufale. "Di, já…" Do hajzlu, vždyť ona má pravdu. Nechal jsem se unést Miinou ohnivostí a úplně zapomněl, že mezitím Dex… Zatmí se mi před očima, ovšem tentokrát to nemá s touhou nic společného.
Naprázdno polknu.
"Oskare, ona je moje!" zavrčím ostře, zatímco se ubírá k posteli, kde tiše spí moje Eleanor. Tmavě hnědé vlasy má rozházené po bělostném povlečení polštáře a těžce dýchá, zatímco sebou vrtí i ve spánku, jako by chtěla utéct.
Moc dobře vím, jak trpí nočními můrami a její spánek je tak neklidný, až se tomu musím smát. Jistojistě se jí zdá o mně!
"Tiše, Chestere. Tohle poupátko není jen tvoje kořist… Je naše. Pomohl jsi mi zabít Daniela. Mučili jsme ho oba a já jsem rád, že ses na něm naučil, jakou bolest dokážeš lidem způsobovat a těšit se z ní. Ach, udělal jsi mi skutečně radost. Nepokaz to…" šeptá něžně, zatímco jí drápy přejíždí po bělostné tváři.
"Ale já se o ni nechci dělit! Víš, jak jsem do hajzlu majetnickej! Ona mi prostě patří! Je moje!"
"Kolikrát jsem ti řekl, že pokud chceš patřit mezi elitu upírů, musíš mít styl, vychování a nahánět těm lidským troskám strach především svým chladným přístupem a slušným chováním! Pokud se konečně nenaučit mluvit spisovně, nemá cenu, abych tě i nadále učil! Pokud nejsi schopný dívat se, jak znásilňuji tuto ženu, pak nejsi schopný se někdy stát tak dokonalým upírem, jakým jsem já. Budeš patřit mezi ty obyčejné nemrtvé, kteří se pasou na lidech jako parazité a nikdy neocení jejich lidské schránky mučením na vyšší úrovni. Nikdy nepocítí dokonalost tohoto života! To vážně chceš?"
Nejistě se zadívám po své ložnici, která se díky Eleanořině krvi začíná pomalu zbarvovat do ruda. Ve všech stínech tuším její bolest. Její pláč se mi ozývá v uších, i když ona už nepláče. A vím, že její naříkání budu slýchat ještě dlouho potom, co ona bude mrtvá…
"Chci být jako ty. Udělám pro to, cokoliv…" hlesnu a ztuhnu, když odhalí ve světle měsíce její krásné tělo, pokryté důkazy mého chtíče a ulehne mezi její stehna, derouc se na místo, které jsem měl objevovat pouze já! Ukájet se na těle, které mělo patřit jenom mně!
Zavrtím hlavou a jako bych zažíval ten samý pocit, ale tentokrát nemusím stát v koutě a dívat se, jak si někdo bere to, co je mé. Nyní patřím mezi tu elitu a beztak jsem ji neuhlídal.
"Stihnul…?"" Otázku nedořeknu. Nejde mi na to ani pomyslet, natož to vyslovit. Chtěl jsem ji sám pro sebe, ale ne proto, abych ji prznil, tak jako ostatní, ale abych si užil její nevinnost a ukázal jí, že se jí to se mnou může líbit… Že jsem také schopný být na ni milý a dopřát jí rozkoš.
"O co ti jde? Abys mě choval jako nevinný zvířátko?!" prskne znechuceně a přehodí přes sebe deku, abych neviděl poškrábanou zčervenalou pokožku. "Ty mě nechceš," škubne sebou. "Netoužíš po mně! Tak proč by ti mělo vadit, že on by si mě vzal?" rozvzlyká se znovu zoufale a náhle se zarazí.
Probodne mě vědoucným bolavým pohledem a důležitě vydechne: "Tys to s ní stihnul?" zatne zuby.
"Nepleť sem teď Miu… Přece jsem ti říkal, že mi na ní nezáleží," prsknu vztekle, když se mi v těle začnou nořit výčitky jako nějaká nákaza. Nechal jsem se strhnout výrem vášní s mou nevlastní sestrou a zapomněl, že mám v domě křehkou lidskou bytost, která … ke mně vzhlíží a miluje mě.
"No tak, Di. Buď rozumná. Vždyť vykrvácíš!" domlouvám jí a snažím se jí zapnout košili.
Stále mě škrábe a odstrkává od sebe a schovává se pod peřinu, jako by měla obavu, aby mě pohled na ni nezhnusil.
Sám sebe se snažím přesvědčit, že sex je něco jiného než city a já se vlastně ničím neprovinil, ale s pohledem na její zřízené tělo cítím pořádné výčitky. Stačí mi jen pomyšlení, že se oddává Dexovým perverznostem a vidím rudě.
"Tak proč s ní spíš?" hlesne tiše a dýchá tak mělce, že bych její dech jako člověk ani neslyšel. Přestane mě odstrkovat, protože ztrátu krve začíná nejspíš notně pociťovat. Je celá pobledlá a ta rudá krev na ní přímo svítí.
Upírovi ve mně to dělá dobře…
"Přece se miluješ jenom s tím, koho máš rád. Sex bez lásky nejde." Nechá se ode mne vzít do náruče a přenést do koupelny, kde ji posadím na vanu a jemně slíbu slzy, za které můžu…
Je mi ze sebe k smíchu. Upír, který si vyčítá, že dívenka, kterou původně chtěl zabít, schytala několik škrábanců a nejspíš byla znásilněna. Do hajzlu, kolikrát jsem s nadšením poslouchal bezbřehý pláč a nelítostně si bral hebká dívčí těla, aniž by mi patřila… A teď? Sám nad sebou bych zavrtěl hlavou.
"Věř, že jde. Ostatně, já ani jiný neznám," ušklíbnu se.
S čím to na mě chodí? Sex a city dohromady? To už bych chtěla asi vážně moc.
"Jsi sladká, pokud to bereš takhle, ale věř, že takhle to vážně nefunguje," usměju se. Je ještě tak nezkušená a dětská, že si neuvědomuje, jak to ve světě dospělých chodí. Ta myšlenka mě vzruší, protože nezkažené dívenky mě přitahují nejvíc.
"Nefunguje?" zopakuje s nuceným klidem a stírá si pěstmi z očí slzy. "A proč ti teda vadilo, že jsem byla v posteli s Dexem?" Položí si hlavu na mé rameno, zatímco vdechuju její sladkou vůni.
"Protože chci tvoje dobro," zabručím a pomohu jí svléknout se z košile a pomůžu jí do vany. Líbí se mi, když přede mnou zůstává nahá.
Tiše se postavím kousek od ní a shlížím na tu scenérii.
Nevinná maličká si přede mnou hladí své krvácející tělo a občas zasténá bolestí. Červená voda pomalu odtéká do výlevky. Zhluboka se nadechnu a hltám pohledem každou část jejího těla.
Je to výjev, jak z erotické knížky pro upíry. Bez hnutí ji probodávám chtivým pohledem a pociťuji, že mnou opět začínají projíždět záchvěvy touhy. Zamračím se. To slovo "nevinná" mi k ní už nějak nesedí. Cudně se rozhodně nechová, přece není možné, aby nevěděla, co se mnou tohle její počínání dělá! I když se tváří jako nezkušená, tak jí podle všeho nebyla Dexterova přízeň zas až tak nepříjemná!
"Můžeš mi pomoct?" Opře se a nechává horkou vodu, aby ji omývala. Natáhne ke mně ruce, ale jsem natolik v transu, že mi chvíli trvá, než zareaguji. "Dex to nestihl." Vyloží si mé čekání po svém.
Zasáhne mě tak mocná neočekávaná úleva, až se mi rozechvějí dlaně. Pevně je zatnu a sjedu ji zvráceným pohledem.
"Nestihl co? Zaučit tě?" ušklíbnu se jízlivě a topornými kroky překonám tu krátkou vzdálenost mezi vanou. "Nevypadáš na to. Ale samozřejmě, že ti pomůžu," řeknu hrubě. Jemně z její pokožky smývám krvavé stopy a zatínám zuby, aby na mě nepoznala chtíč a vztek, který se při tom ve mně rojí.
Zabalím ji do ručníku a vezmu do náruče. Je tak měkká a horká… Její vůně je po sprchování o tolik silnější a já schválně dýchám nosem, abych se tím aroma obloudil.
"No?" zúžím oči a kopnutím zavřu dveře do koupelny. Na chodbě je chladněji. Cítím, jak jí na těle naskakuje husí kůže a ona se ke mně i přesto vine a podivně rozechvěle se mi dívá do očí.
"Co no?" polkne.
"No, do čí ložnice tě mám teďka odnést," zašklebím se. Vím, že se chovám hloupě, ale nemohu si pomoct.
Protne mě nechápavým pohledem. "Jak do čí? Nejspíš ke mně, ne?" řekne váhavě.
"Já myslel, jestli nechceš k Dexovi," zašklebím se úlisně a přemýšlím, jestli bych ji dokázal nestisknout, až by jí zapraskaly kosti, kdyby řekla slovo: Ano.
"Ty seš hnusnej," zapláče a prsty mě chytí za krkem, jako by se bála, že mne ztratí. "Víš, že chci jen tebe." Znovu se rozechvěje.
Už to dál nekomentuju a na chodbě po krátké úvaze změním směr a místo do její ložnice, ji donesu do té své.
"Pro jistotu," řeknu a vyhnu se jejímu pohledu. "Neboj se, nic si k tobě dovolat nebudu," můj tón zní až příliš ironicky. Mělo by se jí to líbit, sama oplývá ostrým, až palčivým sarkasmem.
"Víš, že od tebe bych si to přála," zašeptá tiše, hlavu položenou na mém rameni. "Jenom nechci, aby se mě ještě někdy dotknul on!" trhne sebou. Zorničky se jí rozšíří děsem a samovolně se rozklepe jako osika.
Poznám strach, když stoupá z její kůže a září jí z očí.
"Nemluv o něm," požádám ji.
Položím ji do postele a půjčím jí své tričko, aby se měla do čeho převléknout. Chvíli ji pozoruju, a když ke mně natáhne ruce, přilehnu si k ní. Naštěstí se dostatečně uklidnila, rány jí nekrvácejí, ale přesto nejsou nijak vzhledné.
Všimne si, jak si ji prohlížím a rozkošnicky vypne hruď, zatímco se zatváří jako nezkušené děvčátko.
"Chtělo by to vyčistit, když ti teď můj jed nepomáhá," zachmuřím se nad tou absurditou. Ještě stále mě pokořuje, že ona kvůli maličkosti, jako je jeden polibek s Miou, odmítá můj jed!
Jen přikývne a přitiskne se ke mně téměř až vděčně, ovšem stále se mírně chvěje. Dex jí musel vážně pocuchat nervy, protože ta její sebejistá nátura je náhle znovu v ohrožení.
"Zůstaneš tu se mnou?" Tápavě se mi zadívá do očí, jako by se mi snažila nakouknout do duše.
Zúžím oči a chvíli ji trápím, než přikývnu a obejmu ji. Vnímám příjemné teplo jejího těla, zatímco přejíždím po její hebké kůži zad a stehen. Přemýšlím, kdy jsme takhle spolu leželi naposledy. Snad před příchodem Mii, která mi značně kazí mé snažení. Už jsem mohl s Di mohl být mnohem dál a ochutnat ještě sladší krev, i když ta už pro mne kupodivu není tím hlavním. U upíra vcelku nepochopitelné.
Marně se snažím z paměti vymazat obrázek Dextera mezi Diinými stehny. Vzpomínka na její zubožené tělo mi znovu sevře hruď v primitivním soucitu a ve směšné touze po jejím bezpečí. Sám nad sebou musím zavrtět hlavou. Nesžírá mě jen vztek, že okusil krev mé kořisti, ale i žárlivost a snad milenecký hněv.
"Promiň, že jsem tě neuhlídal," ujede mi do ticha. Jakmile to vyřknu nahlas, přeji si raději, aby to neslyšela.
Přitáhne se ke mně ještě blíž, až cítím její horký dech na své hrudi. Nepochopitelně se z jejího počínání celý napnu a ještě víc ji k sobě přivinu.
"Pořád jsem ti jen na obtíž," zachraptí a políbí mě na krk. Nosem mi přejede po rameni a vdechne vůni mé pokožky, což jí na tváři vykouzlí letmý úsměv.
"Nejsi mi na obtíž, ale lehké to s tebou není, což ostatně ani se mnou," přiznám a pohladím ji po hedvábných černých vlasech. "Di?" V očekávání zvedne hlavu. Nakloním se k ní v náznaku polibku, ale ona mě místo toho chytne za bradu a obrátí mi hlavu na stranu.
"Co se děje?" Nechápu.
"Máš na obličeji krev!" sykne rozzlobeně a zatne zuby v náhlém hněvu.
Než stačím cokoliv říct, pokračuje.
"Takže nejen, že s ní spíš, ale ještě ji i ochutnáváš!" prskne a z hlasu jí vyznívá ponížení a zklamání. "Sakra, myslela jsem, že tvou šťastnou krví jsem jen já," popotáhne a odtáhne se ode mne.
Do hajzlu, jak z toho teď ven?
"To bylo…" zastavím se v půlce věty. Jak to říct? V zápalu vášně? To by jí ublížilo ještě víc. "To bylo omylem," zachraptím a usměju se na ni. "S tvou krví se ta její vůbec nemůže srovnávat. No tak, Di, neblázni! Vždyť víš, že jediná má šťastná krev jsi ty," snažím se žehlit tuhle nemožnou situaci.
Zamračí se a obkročmo se mi posadí do klína. Ledabyle mi vjede prsty do vlasů a ve tváři se jí objeví soustředěný výraz. "Já chci jenom tebe," řekne a vpije se do mě šedýma očima, ve kterých se okamžitě ztratím. "Vím, že po tobě, zdá se, nemůžu chtít, abys měl jen mě," zašklebí se a uhne pohledem. "Chceš mě vůbec?" zašeptá mi do rtů a zoufale těká do mých očí.
Snaží se ve mně číst a já netuším, jestli se jí to daří. Sám se v sobě nevyznám. Něžně mě kousne do rtu a políbí mě. Sice jí polibky náležitě oplácím, ale něco mi na tom nesedí.
"Počkej," přeruším ji mírně udýchaně. "Tobě nevadí, když budu spát s Miou?" zúžím oči. "Že si to s ní budu rozdávat hned vedle tvého pokoje?"
Zatne zuby a tváří jí prolétne výraz naprosté beznaděje a vzteku. "Ne," usměje se na mě.
"To ti nevěřím," přimhouřím oči a prohlížím si její měnící se výraz.
Rty má stažené do podivného křivého úsměvu a skrze duhovky jí probleskuje zoufalost. Čelo má nakrabacené, vytváří to dojem malé rozzuřené holčičky, která si neví rady.
"To ti nevěřím," zopakuju znovu a ušklíbnu se.
Uhne pohledem. "Proč by ne?" prskne nabubřele a nafoukne tváře, jako by se zoufalství snažila nahradit vztekem.
"Protože ti to není podobné. Takhle ses na začátku nechovala. Tohle nejsi ty!" zatnu vztekle čelist.
"Takhle mě přece chceš," pokrčí rameny a bojácně se mi zadívá do tváře, jako by se chtěla ujistit, že jí neublížím!
Myslel jsem, že jsme spolu mnohem dál!
"Chci, abys byl šťastnej," povzdychne si a obličej jí protne nesobeckost její povahy.
Mám pocit, že mi zase neříká všechno a většinu myšlenek si nechává pro sebe. Nenávidím, když z ní musím všechno páčit, ale na druhou stranu nemohu říct, že se mi tajemnost, která ji opřádá, nelíbí.
"Proč si myslíš, že tě takhle chci?" svraštím čelo.
Povzdychne si a chvíli mě probodává přemýšlivým pohledem, jako by skutečně nevěděla, zda mi může povědět pravdu!
Zatnu zlostně pěsti, ale jinak na sobě nedám tyto emoce znát.
"Tak sakra popřemýšlej, co bys mi za moje dřívější chování nejraději udělal," ušklíbne se drze a provokativně se na mě zašklebí, zatímco jí v očích zahoří ty nezkrotné ohníčky. "Začal bys opanovat, že potřebuješ svobodu a že je to tvoje přirozenost. Já bych se začala vztekat a začala ti to vyčítat. Tobě by ruply nervy a zavolal bys na mě Dexe." Bolestně sebou trhne a něžně si přejede dlaněmi po pažích, jako by se chtěla obejmout. "Chci se tomu vyhnout. Chtěl jsi přece poslušnou ovečku, kvůli šťastný krvi, která bude plnit, co ti na očích uvidí a poslouchat na slovo," schoulí se do sebe.
Rozzuřenost se mi ve tváři projeví velmi agresivním způsobem. Ihned vycením špičáky a zúžím oči do krvelačných škvírek. Potlačit vztek je nemožné, protože to, co mi tu nyní říká, mi v duchu maluje krvelačnost.
"Takže chceš říct, že za to můžu já? Že to je moje vina? Že jsem sobecký a sebestředný hajzl, který na tebe pokaždé, když ho nasereš, zavolá Dexe, aby tě ztrestal? Ty si snad nakonec budeš myslet, že jsem ho za tebou dneska poslal schválně já, ne?" neudržím si chladnou hlavu. "Já přece nechci žádnou pitomou ovečku, která bude na slovo poslouchat! To bylo na začátku, ale to už dávno neplatí, do hajzlu!" zavrčím naštvaně.
Asi to přeháním, ale musím to ze sebe dostat. Tak ona se mě bojí. Bojí se, že jí ublížím! Jako by nevěděla, jak to mezi námi je…
Skrčí se před mým vztekem a odsedne si na kraj postele. "Tak co teda vlastně chceš?" špitne, protože ji zřejmě vážně děsím. "Vždyť já ani nevím, jak se mám chovat," zoufá si. "Co si můžu dovolit a co ne!" vydoluje ze sebe tu sebejistotu a postaví se mi hrdě čelem. "Jsi první, kterému na mně trochu záleží… Kdo mě vnímá a zajímá se o mě, i když nemusí. Komu není jedno, jak se chovám, a chce mě mít u sebe. Zkus pochopit, že se mi ještě nikdo takhle nevěnoval… Nechci o tebe přijít," ztrápeně se mi zadívá do očí a přitom pohledem těká ke dveřím, jako by se bála, že sem každou chvíli někdo přijde.
"Já jenom chci, aby ses chovala tak, jak to cítíš a ne tak, jak si myslíš, že to chci já!" řeknu, když si všimnu, jak se pořád bojácně rozhlíží. "Nikdo sem nepřijde!" zaburácím. "Nemám ho jako prostředek k tomu, abych tě děsil!" zavrtím mrzutě hlavou. "Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty se mě budeš bát…" Jak děsivě mi to najednou zní, když nechci, aby mezi námi proudil strach a ona se cítila jako utlačovaná kořist.
My jsme už přece úplně někde jinde!
"Navíc teď, když je to mezi námi úplně jiné," řeknu a upřu na ni svůj pohled.
Zúží oči a nevěřícně si mě prohlédne.
"Sakra, tak jaký to teda mezi náma je?" pípne a sleduje, jak se k ní přesunu blíž. Je křečovitá, jako by snad čekala nějaký výpad či co! Kdybych byl člověkem, tak bych snad ten svíravý pocit, který mi to uvnitř těla způsobuje, nazval bolestí.
"A já si naivně myslel, že ti moje blízkost dělá dobře a ono je to přesně naopak," zamumlám se staženým hrdlem. "To není touha a láska," zavrtím hlavou a cosi se ve mně hroutí. Jakási představa, že bych s ní někdy mohl být… "To je vážně strach," odfrknu znechuceně. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového někdy vyslovím. "Sebevědomý upír přišel o zbytky svého ega," polknu hořce.
V očích se jí zablýsknou ohnivé plamínky a znechuceně odfrkne. "Sakra, přesně tohle jsem čekala," zavrtí hlavou a zašklebí se mi do tváře. "Neděj mi tu scény," zakření se, jako by ji můj proslov unavoval. "Ty moc dobře víš, co jsem k tobě přesně cítila a to trvá!" Zatváří se velmi sebejistě. Přisune se ke mně a nahne se, aby se mohla dotknout mých rtů. Divoce mě políbí, a když ji sadisticky kousnu do rtu, zasténá a škubne sebou, až se naše rty rozpojí.
"Tak já dělám scény?" zašklebím se, ale v koutcích mi cuká smích. Ani jsem si neuvědomil, jak moc mi ta její ďábelská povaha imponuje.
Zakření se na mě takovým způsobem, že ji za to ztrestám silnějším stiskem v pase, až vypískne, a stáhnu ji zpátky na postel, kde se jí posadím na břicho. Drápy jí zajedu pod dlouhé tričko a přejedu jí jemně po stehně, až sebou cukne.
"Budeš prosit, abych ti tuhle větu odpustil," blýsknu v šeru očima.
Zalapá po dechu a pak se mi ve své obvyklé ráži zašklebí do tváře.
"Tak se předveď…" vycení na mě své zuby a jemně mě pohladí po tváři.
Než ale stačím na tu její drzost něco odpovědět, přitáhne mě k sobě a zajede mi jazykem do úst. Ihned se zapojím do vzájemného laskání. Prsty jedné ruky jí zajedu do vlasů, zatímco tou druhou ji chytím v pase a přitisknu k sobě. Prohne se mi a roztouženě mi vzdychne do rtů.
Po chvíli toho začnu mít dost. Dnešní den mi už po několikáté vehnal krev jinam než do žil. Sice mám nad Di převahu, jak věkovou, tak i co se týče zkušeností, ovšem její nově nalezené sebevědomí vede spíš k tomu, že i v posteli to bude kdo z koho.
Prý tak se předveď! Holčička je drzá!
Znovu ji kousnu do rtu. Nemůžu se udržet. Má tak jemný rty, že bych se z nich nejradši napil. Ruku, kterou mi zašmátrá po břiše, zachytím a vtisknu do peřin.
"To už by mohlo stačit, ne?" Narovnám se a čekám na její další reakce.
No, tak se předveď, poupátko, zazubím se na ni provokativně.
"To teda nestačí!" sykne. Vtiskne se ke mně na klín a znovu mě začne vášnivě líbat.
Přitisknu ji ke svému chladnému tělu, až zaskuhrá a prohne se. "Rozmačkáš mě," zanaříká sladce a polibky zmapuje můj krk. A pak mě bez varování lehce kousne. Evidentně se jí to zalíbí, protože přidá na intenzitě, až usyknu.
"Bestie! Ty mě budeš hryzat?" zavrčím s chtíčem a zkroutím jí ruce za záda, až sebou škubne a její tělo se rozechvěje v náznaku strachu, což mě pobaví.
"Snad by ses nebála, miláčku," zašeptám. Uvolní se a poddá se mi. Drobnými polibky ji rozechvívám na kůži, než se do ní jemně zakousnu a ona šťastně zasténá.
Připravuju se na případnou hořkost, kterou mi zase nabídne, ale… nic takového se nekoná. Potěšeně se směju a hltavě do sebe dostávám krev, která mi znovu jitří smysly a dostává mě do varu. Ta chuť je snad ještě lepší, než na začátku. Pokud to takhle bude pokračovat, stane se ze mě na téhle ambrózii snad naprostý závislák.
"Chazzy," roztouženě zasténá mé jméno a přitiskne se ke mně klínem ještě houževnatěji. Krouživými pohyby mě hladí po zádech a zajíždí mi do vlasů. Jsem chycen vlnou té chutě, že mi dojde až po chvíli, že mi svou drobnou dlaní jemně přejíždí přes poklopec. Když ho rozepne, zamumlám s ústy plnými lahodné krve a zasněně přivřu oči.
Moje maličká začíná být čím dál drzejší, pomyslím si, když cítím, jak se moje touha dere z kalhot.
Chytím ji za ruku a trochu silněji ji přitisknu na své nejcitlivější místo. Zarazí se a neví, co dělat. Se zájmem se odpoutám od jejího krku, a zatímco jí olizuju ránu, aby se zatáhla, tak seznamuju její nezkušenou dlaň s oblastí, která ji tolik láká a děsí zároveň.
Nemučím ji těmi doteky nijak dlouho. Vidím na ní, že je vyvedená z míry. Červená se a zabodává se mi plachým pohledem do tváře. Do tmy se něžně usměju a políbím ji, abych jí dal čas se trochu vzpamatovat.
"Budeme si hrát," zavrčím a povalím ji do peřin. Uvězním obě její zápěstí ve své dlani, zatímco jí druhou rukou znovu zašmátrám po stehně. Pomalu vyhrnuji slabou látku výš a výš. Občas přestanu a se šklebem ve tváři se zaposlouchám do jejího zrychleného dechu. Když jí tričko vyhrnu do pasu, přejedu jí jazykem po jemné pokožce břicha, až se celá napne a povzdychne.
Prsty ji zašimrám na podbřišku a zadívám se do tmavě šedých duhovek. Čekám, jestli mě stopne nebo nechá pokračovat. Samotného mě to zajímá, protože mě obvykle překvapí. Probodne mě roztouženým pohledem a prsty mě pohladí ve vlasech.
Když sjedu polibky níž, sladce zanaříká a propne se ke mně. Opět mě ohromila. Drží se, i když občas z její strany pocítím zaváhání. Polibky častuji její stehna, zatímco dráždivě sjedu rukou na její citlivé místo, kde ji dráždím, až se jí trhá dech. Snažím se být co nejněžnější, což je pro mne něco úplně nového. Navíc mé ruce, díky drápům, nejsou na takové doteky moc dobře uzpůsobené.
Zatímco Di sténá a prohýbá se pod mými doteky, projede mi hlavou myšlenka na Miu. Na větu, že na tohle nejsem a nikdy nebudu. Ušklíbnu se a zatřesu hlavou, když sebou Di náhle škubne a bolestivě zasténá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 5. září 2013 v 19:41 | Reagovat

Já se vůbec nedivím, že Dexter klidně šel po Dianě, když Chester ho jednou nechá a pak si to zase rozmyslí. Ten chlap by si měl ujasnit, co vlastně chce.

"Udělal ti….?" – Copak je tohle? Nač ta tečka před otazníkem?

"Kolikrát jsem ti řekl, že pokud chceš patřit mezi elitu upírů, musíš mít styl, vychování a nahánět těm lidským troskám strach především svým chladným přístupem a slušným chováním! Pokud se konečně nenaučit mluvit spisovně, nemá cenu, abych tě i nadále učil! Pokud nejsi schopný dívat se, jak znásilňuji tuto ženu, pak nejsi schopný se někdy stát tak dokonalým upírem, jakým jsem já. Budeš patřit mezi ty obyčejné nemrtvé, kteří se pasou na lidech jako parazité a nikdy neocení jejich lidské schránky mučením na vyšší úrovni. Nikdy nepocítí dokonalost tohoto života! To vážně chceš?" – Omlouvám se, ale tohle mi způsobilo asi tak pětiminutový záchvat smíchu. A jistě nejsem sama. Představte si, že se ta scénka odehrává před vámi (třeba jako ve filmu) a někdo říká přesně tohle. To prostě nejde, aby se člověk nesmál. Takže obávaný upír se musí umět slušně chovat a mluvit spisovně? No já nevím, ale já osobně z lidí, kteří se chovají slušně a mluví spisovně, nemám strach. Naopak, takoví lidé jsou mi příjemní. Ale samozřejmě je pravda, že v dnešní době lidé před inteligencí spíš utíkají, než že by ji vyhledávali... Tak to ale asi myšleno nebylo – nebo ano? Skutečně si teď nejsem jistá, jestli to prostě myslíte tak, jak jste to napsaly, anebo jste tím chtěly říct, že upír je nejděsivější, pokud zabíjí s grácií, elegantně a jako by se nedělo nic nepatřičného – zkrátka jako by pil čaj o páté. Jistě, co čtenář, to poněkud odlišná interpretace... ale jako spisovatelky byste se měly alespoň naučit nedávat čtenáři záminku interpretovat si něco tak, že z toho chytí záchvat smíchu, ačkoliv to bylo myšleno vážně. Pokud tohle celé ovšem není parodie a já to celé od začátku nechápu špatně, když jsem usoudila, že to myslíte vážně.

"Chci být jako ty. Udělám pro to, cokoliv…" hlesnu a ztuhnu, když odhalí ve světle měsíce její krásné tělo, pokryté důkazy mého chtíče a ulehne mezi její stehna, derouc se na místo, které jsem měl objevovat pouze já! – Už jste si asi všimly, že já ty pravopisné chyby a chyby v interpunkci až tak neřeším. Samozřejmě, jednou jste to zveřejnily, takže by v tom žádné chyby být neměly, ale vy máte horší nedostatky... Chyby vám vždycky může opravit někdo jiný, tam už není nezbytné, aby to byl autor, proto jsem shovívavější. Ale tady mi to nedalo... Jak jste, pro všechno svaté na tomhle světě, přišly na tu čárku před „cokoliv“? A aby to bylo ještě lepší: Nechal jsem se strhnout výrem vášní s mou nevlastní sestrou a zapomněl, že mám v domě křehkou lidskou bytost, která … ke mně vzhlíží a miluje mě. – Ten výr ho asi popadl pařáty za vlasy a přirazil ho k Mie, že? Pak zahoukal a odletěl. To kdyby šlo o vír, to by byla jiná...

"Přece se miluješ jenom s tím, koho máš rád. Sex bez lásky nejde." – Já jsem nikdy v životě nepoznala člověka, který by si tohle skutečně myslel. Pár lidí upřednostňuje sex s lidmi, se kterými chodí, mají je rádi, nebo je alespoň nějakou dobu znají a mohou jim věřit, ale že by si někdo myslel, že bez lásky sex není možný, to se mi tedy ještě nestalo. Je skutečně vysoce nepravděpodobné, že šestnáctiletá dívka z USA, která si vlastně vždycky mohla dělat, co chtěla, protože ji nikdo nehlídal, neví, co je orgasmus, myslí si, že nelze mít sex bez lásky... Chápu, hrdinka má být naivní mladá dívka... Jenže co je moc, to je moc. Musíte to udržet v rozumných a uvěřitelných mezích. Že sex lze provozovat i bez lásky dneska ví i dvanáctileté děvčátko ze silně nábožensky založené rodiny. Zkrátka protože vám to poví společnost – ať už chcete, nebo ne. Takže ať si Diana tvrdí, že mít sex bez lásky není správné, nebo že ona o sex bez lásky nestojí, ale ať neříká, že to nejde.

„Už jsem mohl s Di mohl být mnohem dál a ochutnat ještě sladší krev, i když ta už pro mne kupodivu není tím hlavním. U upíra vcelku nepochopitelné.“ – Před odesláním na internet také minimálně třikrát pročteme každou kapitolu. Potom by se vám nestalo, že tam máte dvakrát „mohl“. A nejlépe neodesíláme nic, dokud není hotový celý román. To pro ty případy, že bychom potřebovali v průběhu něco pozměnit v prvních kapitolách...

A pak ještě něco. Diana si všimne, že má Chester na tváři krev a okamžitě usoudí, že je Miina. Proč? Vždyť sama byla chvíli před tím od krve a on ji nesl do koupelny. Proč ji ani ne chvíli nenapadlo, že je to její krev? Navíc si předtím, než ji do koupelny odnesl, nevšimla, že by tam nějakou měl. Pro mě jsou tyhle pochody asi tak logické jako víra v to, že horoskopy a kartáři říkají pravdu. Možná vám logika nic neříká a jste spíš přes ty city. Protože nakonec ti lidé se svou hloupou logikou vůbec nic neví, že? No, ať už je pravda kdekoliv, z psaní logiku vyloučit nejde. Pokud to celé bude jen o citech, vznikne z toho příšerný blábol z červené knihovny. Najděte kompromis. Ať postavy sem tam podléhají svým citům, ale v celkovém uspořádání románu ať je alespoň základní logika. Po vás nikdo nemůže chtít, abyste tvořily román, který má třeba 30 plánů (plány/roviny jsou zamýšlené i nezamýšlené způsoby, jak by dílo bylo možné číst – například Stmívání lze číst jako love story, jako příběh o lidech se skrytými deviacemi – nekrofilií a pedofilií, nebo třeba jako genderovou výpověď), ale vzhledem k tomu, že žádný spisovatel na světě nemůže ze své práce úplně eliminovat nezamýšlené plány, hádám, že bych tu našla alespoň 2. Vy jste třeba zamýšlely napsat příběh o tom, že láska je mocná čarodějka, která umí i v nejzkaženějším z nás probudit jeho srdce a duši (nechme stranou, jak hrozně kýčovité a bez nápadu to samo o sobě je), kromě toho jste ale také napsaly román o soužití několika duševně nevyrovnaných jedinců. A v určitém ohledu také naprosto ukázkový příklad, jak by rozhodně člověk psát neměl, pokud chce být dobrý autor.

Musím vám jedno přiznat. Královsky se bavím. Napřed Chester chce, aby Diana poslouchala, ona odmítá, potom zase ona, že poslouchat teda bude a Chester pro změnu nechce. Tohle je prostě boží. Jako u malých dětí. Ono něco chce a vy mu to odmítáte dát. Tak ono se urazí, vy nakonec slevíte a chcete mu to dát. A ono to natruc začne odmítat... A furt dokola...

Ale teď vážně. Proč vlastně Diana nepožádá Chestera, aby ten Dexter i Mia odešli? Chápu, že by třeba Miu pryč neposlal, protože se znají, ale co Dexter? Znají se pár dní. Před tím měl Dexter posloužit k vyděšení Diany, ale to teď pominulo. Takže na co tam je? Proč by měl Chester chtít, aby tam byl někdo, koho zcela zjevně nedokáže kontrolovat, a kdo jde po jeho oběti, o kterou se tak moc nechce dělit? Proč vlastně Dextra přijal? Vyděsit Dianu šlo i jinými způsoby. Už ten způsob, jak jste Dextera zamotaly do děje je hloupý. Říkáte, že Chester je obávaný a respektovaný – a pak mu nějaký upír jen tak vleze do okna. No, kdyby byl tak respektovaný a obávaný, musel by být také známý, protože o kom ani nevím, že je, toho nemůžu respektovat ani se ho obávat. Tudíž by se mu sotva někdo pokusil vlézt do domu a napadnout jeho oběť. Je to prostě hloupé. Vás něco napadne, tak to tam prsknete, ani se nad tím nezamyslíte... Jakmile přijde něco složitějšího než je brečení a ležení v posteli, jste úplně ztracené. Nedokážete vymyslet uvěřitelné důvody pro jednání vašich postav, nepamatujete si detaily, takže si klidně o 4 kapitoly dál protiřečíte... Tak si to pište někam vedle do notesu, co se v jaké kapitole stalo a jaká fakta tam padla, ne? To přece není těžké. Málokdo si dokáže zapamatovat všechno, co řekl, když přijde na psaní něčeho, co má 200 + stran. Jenže ti chytřejší si píšou, co použili. A ti ještě chytřejší si napřed alespoň částečně rozpracují plán toho, co chtějí tvořit. Když jste potom někde ve dvacáté kapitole a přemýšlíte o tom, jestli by Diana neměla zavolat lidem, kteří pro ni hledají vraha jejích rodičů, otevřete notes, podíváte se a vidíte, že někde v druhé nebo třetí kapitole padl fakt, že Chester doma nemá telefon. Takže pokud ona potřebuje volat, je nutné vymyslet, jak se telefon do domu dostane. Nejde jen napsat, že ho vytáhne ze šuplíku a volá. (Příklad s telefonem jsem si samozřejmě vymyslela jen jako názornou ukázku).

Kdy už Diana umře? Všichni z ní neustále pijí, ona neustále krvácí a pořád žije... Když už ji nechcete zabít, nemohly byste být s tím pitím a krvácením střízlivější? Potom to působí, jako že je bezedná.

A neopakujte pořád ty stejné výrazy. Začíná to být hrozná nuda. Pojem synonyma vám asi moc neříká, že? Ukončení kapitoly ve vhodnou chvíli evidentně také ne. Uprostřed napjaté chvíle se ukončovat může, ale uprostřed erotické chvíle, to už tak dobrý nápad není...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama