Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 16. kapitola

22. listopadu 2012 v 19:12 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Chester
Položím ji na postel a skloním se nad jejím rozechvělým tělem. Je tak křehká… Pobyt tady jí dává zabrat, především, když jí Dex věnuje tolik času! Při vzpomínce na jeho úsměv pevně zatnu čelist. Má štěstí, že je upír a ti se mezi sebou nevraždí. V jiném případě by už jeho zbytky poletovaly někde ve vzduchu.
"Di…" povzdychnu si, když si prohlédnu její hlubokou ránu. Dex je vážně citlivka sama. Ušklíbnu se pro sebe. Být to u jiné oběti, bylo by mi to jedno, ale ona je prostě moje! A mám pro ni nejspíš větší slabost, než jsem schopen si připustit…
Jemně jí olizuju tu rozšklebenou ránu. Občas sebou sice trochu trhne a zasténá, ale jinak jsou její oči stále zavřené. Neprobudí se, ani když jí odhrnu vlasy z obličeje, abych se dostal k jejímu krku a pokusil se ji uzdravit svým jedem.
Když špičáky protnu to lákavé tepající místo, ihned mi hlavu zamotá podmanivá vůně její krve a po jazyku se mi rozlije ta nejúžasnější chuť. Ale je tu ještě něco, co mě na okamžik zarazí. Jako bych cítil i podivnou slanou příchuť…
"Chazzy," zastřeně zasténá mé jméno. Trochu si oddechnu, že moje léčení zabralo, ale neodtrhnu se od ní. Konečky prstů jí přejedu po krku, zatímco stále polykám chutnější a lákavější doušky krve.
"Miluju tě," hlesne a dopřeje mi tak kvalitní krev, až zaúpím. Je tak sladká, že bych byl ve vteřině schopný obětovat všechno kvůli životu, který jí koluje v žilách. Přitisknu se k ní a toužebně vnímám její horké tělo. Snažím se z ní pro sebe dostat to nejlepší. Teď, když vím, že jí tím pomáhám a neubližuju, mi nic nebrání, abych si tyhle chvíle skutečně užíval. Jemně mě hladí po vlasech a uvolněně pode mnou sténá.
"Už je ti líp?" zašeptám zastřeně. Šťastná krev mi dává zabrat čím dál více. Nikdy jsem si nepomyslel, že by se mnou krev mohla dělat takové divy. Jestli to takhle půjde dál, stane se pro mě sex druhořadou záležitostí.
"Nemusíš se ptát," uhne pohledem. V šedých očích ještě mlhu rozkoše. Postřehnu v jejím hlase trn záště.
"Proč bych se neměl ptát, když mě to zajímá?" zadívám se jí nechápavě do očí.
"Už to nemusíš hrát," zatne zuby. Ve tváři se jí zračí vztek a výrazná bolest. Nechápavě ji protnu pohledem.
"Co zas nemusím hrát?" zamračím se a odtáhnu se od ní.
"Co s tebou je? Já myslel, že jsme si to vysvětlili," poposednu. Na tohle vážně nejsem stavěný. Nemám na stále se omílající rozhovory, které nikam nevedou, trpělivost ani náladu. Dá si ruce křížem a probodne mě svým obvyklým nadřazeným pohledem.
"Jsem ráda, že ta Mia přišla!" sykne nabubřele a zavrtí se.
"Díky ní jsem všechno pochopila," zavrčí a jedním pohybem do mě strčí. Jelikož sedím na kraji postele a nečekám to, slítnu na zemi.
"Co ti do hajzlu zase je?!" zakleju vztekle a vztekle zatnu drápy do prostěradla.
"Ještě před chvílí mi tu vyznáváš lásku a teď mě zkopáváš z postele?" zavrčím výhružně a vyškrábu se na nohy. Zase překračuje všechny meze! Ty její nečekaný reakce mě vážně začínají točit!
"Co ti zase Mia nakecala?" syknu.
"Proč věříš jí a ne mně?!" zvýším hlas. Už se zase přestávám kontrolovat. Jenže když s ní je to tak těžké, do hajzlu! Došlo mi, že za tím vězí něco, co provedla moje drahá sestřička. Leží jí v žaludku a pak to odseru já!
"A proč by mi měla lhát?" zavrtí nechápavě hlavou, v očích svou bezbřehou naivitu.
"No, proč asi?" pohrdavě odfrknu.
"Nic tě nenapadá?" zašklebím se a prohlížím si, jak se jí v očích zračí zmatenost. Je tak lehké ji v hlavě udělat zmatek a to mě štve! Místo, aby věřila citům a mně, tak se nechává oblbovat kde kým.
"Lhala, aby tě měla pro sebe?" zeptá se naivně se zamyšleným pohledem. Znovu se ušklíbnu.
"Ne, lhala by proto, že ji neskutečně baví ta tvoje naivita," řeknu neomaleně. Zamručím a promnu si unaveně obličej. Na tohle nejsem stavěný! Jsem upír, měl bych si s ní jen užívat a tyhle absurdní rozhovory nechávat stranou.
"Její pravda dávala větší smysl, než to, že bys ses do mě skutečně…" zalkne se a z očí jí vytrysknou slzy, které rychle smete z tváře a nasadí svou drsnou masku. Tázavě se na ni zadívám a nutím ji pokračovat v tom, co se jí tak moc říci nechce. Doslova skřípu zuby, jak mě ta netrpělivost sráží na kolena.
"Já se v lásce moc nevyznám," řekne zasmušile a sklopí zrak.
"Tuším, že pro tebe není lehký mluvit o citech…. Ale sám jsi mi z počátku říkal, že ti jde jen o to jedno…" probodne mě tvrdým pohledem.
"A pak… Proč by ses zamiloval zrovna do mě?" Přikrčí se, jako by měla strach z mé reakce.
"Už jsem ti přece říkal, že teď už neplatí to, co na začátku," zavyju zoufale. Do hajzlu s celou Miou! Zakleju znovu, protože jsem ji svým vysvětlením evidentně neuklidnil.
"Jak mám vědět, že nelžeš, lásko?" Chytí si beznadějně hlavu do dlaní a rozbrečí se. Nezvládám to. Počítám do deseti, abych nevybouchnul. Snad třikrát jsem se musel vydýchávat z nepovedeného sexu a místo toho, abychom tu spolu leželi a dopřávali si trochu té tělesné slasti, tak ona brečí a já ji mám utěšovat. Já mám někoho utěšovat! Nechci na ni být zlý a nepřeju si, aby se mě bála, ale vážně na to asi nemám.
"Co ti Mia vlastně navykládala? Co je hlavní příčinou toho, že tu teď brečíš?" Snažím se to vyřešit v klidu, i když mě to stojí hrozného přemáhání. Nechápu, čím ji mohla tak snadno rozhodit.
"No," střetne se se mnou zoufalým pohledem.
"Že celou dobu hraješ zamilovanýho jenom kvůli tomu, abych pro tebe měla tu nejsladší krev. Nemáš rád mě, ale jen to, co mi koluje v žilách." V očích se jí zračí prosba spolu s absurdní bolestí. Rozhodnu se ji trochu potrápit.
"A ty tomu věříš?" zvednu vztekle obočí.
"Tak ty věříš holce, kterou znáš v uvozovkách pár hodin, místo toho, abys věřila mně?" zamračím se na ni a nejraději bych ji chytil za ramena a třásl s ní do té doby, než by se konečně vzpamatovala.
"Já myslel, že mezi dvěma by měla převládat důvěra, ale jak vidím, tak to nebude náš případ." zavrčím zklamaně.
"To ty sis přece hrál na drsnýho bezcitnýho upíra," polkne a obrátí ke mně své uplakané oči.
"Jakmile jsem se zmínila o citech, tak jsi šílel. Problémem není důvěra, ale nedostatek komunikace, doteků a lásky," ušklíbne se zoufale.
"Člověk počítá, že když se někomu, kdo ho má rád, nabídne, tak jeho nabídka bude přijata a nikoliv odmítnuta!" Tak ji stále hloupě trápí, že jsem se s ní nevyspal? No, to snad nemyslí vážně!
"Mia má v něčem pravdu," houkne.
"Proč jsi se mnou ještě nepsal, když předtím jsi mě tolik chtěl?" připomene mi dobu, kdy mi šlo jen o její krev a tělo… Ale my už jsme přece úplně někde jinde!
"To čekáš, až to za tebe udělá Dex nebo co?" zašklebí se vyčítavě. Tak tím mě dostane. Dívám se na ni a sleduji její výkyvy nálad, kdy na mě v jedné vteřině křičí a v další zoufale brečí, a nechuť poslouchat to ve mně roste.
"V čem má zase pravdu?" zavrčím skrz zatnuté zuby.
"V tom, že to na tebe hraju jenom kvůli tomu, že jsem s tebou nespal?" Její logika mě vážně dostává do varu.
"Vždyť jsi mi včera sama zdrhla z postele, tak o jakým odmítnutí to do hajzlu mluvíš?!" vyjedu na ni. Zúží oči a přijde ke mně.
"Fajn, dneska nezdrhnu," zavrčí a chytí mě za krk. Aby mě mohla políbit, musí se postavit na špičky. Jednu ruku mi omotá kolem krku a prsty druhé mi přejede přes poklopec.
"Do hajzlu, přestaň!" Odstrčím ji od sebe tak prudce, až spadne na postel.
"Co si myslíš, že děláš? Já s tebou nebudu spát jen proto, aby se tvoje ego cejtilo líp!" vztekám se a znovu díky ní ztrácím tvrdě vybudovanou úroveň. Vžene jí to do očí slzy.
"Fajn!" křikne na mě z části zlomeně a z části hněvivě.
"Ještě je tu Dexter!" sykne a zalapá po dechu, protože ji v mžiku přirazím ke zdi. Za tu její drzost bych ji snad nejraději zabil! Zřejmě se tvářím vážně děsivě, protože se ve vteřině rozklepe.
"Diano, neser mě," zavrčím hrdelně, zatímco ji tvrdě svírám a jemně jí zatínám drápy do paží.
"Nebo zapomenu na všechno, co k tobě cejtím a udělám s tebou krátkej proces!" nakloním se k ní a vyceněnými špičáky jí přejedu po tváři. Roztřese se ještě víc.
"Ale prosím, jestli ti tak moc schází bolest, tak si za ním jdi a užijte si to spolu. Ale já… Já už tě zachraňovat nebudu! To si dobře zapamatuj!" zavrčím jí do obličeje a pociťuju v hrudi jásavost. Upír ve mně je nadšený.
"Promiň mi to," civí na mě s očima navrch hlavy.
"Promiň, moje hloupost," klepe se a krotne pod mým pohledem. Pustím ji a uhnu pohledem.
"Řekla jsem blbost," obejme mě kolem krku a něžně mi přejede rty po tváři.
"Chci jenom tebe. Jenom tebe. Na věky." Drží mou tvář ve svých dlaních a zírá mi něžně do očí, zatímco mě častuje jemnými polibky. Sice se pod jejími doteky trochu uklidním, ale stejně to ve mně vře. Natiskne se na mě a mně dochází, že jsem tu za pěkného blbce.
Nejdřív mě rozzuří a teď už si mě zase omotává kolem prstu! Vymaním se z jejího vřelého náručí a protnu ji nepříjemným pohledem. Snažím se být chladný, aby věděla, že i když se některý věci změnily, stále není radno si se mnou zahrávat. Chci, aby si to uvědomila a nezapomínala na to!
"Na tohle teď nemám náladu," zúžím oči.
"Měla by sis už konečně uvědomit, co vlastně chceš," zavrtím hlavou.
"A pokud chceš mě, tak bys mi konečně měla začít trochu věřit, jinak to nemá cenu," pohlédnu jí do očí.
"Já vím," vzdychne a posadí se na postel.
"Ale neusnadňuješ mi to," zavrtí hlavou a obejme pažemi svá kolena.
"Děláš s ní takový věci, až mi z toho hrabe," ušklíbne se.
"Já vím, že pro tebe to nic neznamená, ale mně to vadí." Tvář jí protne náhlá zoufalost.
"Zkus si představit, že bych to samé dělala já s Dexem a užívala bych si to," tázavě se mi zahledí do očí.
"Možná by ti to taky vadilo," pokrčí rameny
"Tak by sis mohl uvědomit, jak mi asi je. Nechci na tebe tlačit. Jen mě zkus trochu pochopit," omluvně se zašklebí a vyčkávavě mě probodne pohledem.
"Já s ní přece už dávno nespím," povzdychnu si.
"To všechno bylo před tebou. Už jsem ti to přece říkal," řeknu unaveně a svezu se na druhou půlku postele. Jen se ušklíbne.
"No, ale děláš s ní to, co se mnou," zamumlá a přitulí se ke mně. Něžně mě políbí na tvář a rozkošně zívne.
"Už ses vybouřila, tak teď se zas lísáš?" zakřením se.
"To mi teda vysvětli, co s ní dělám…" zadívám se na ni.
"Pokud si dobře vzpomínám, tak včera jsem něco začal dělat v posteli s tebou a ne s ní," ušklíbnu se. Zavrtí sebou a znovu znechuceně odfrkne.
"Na tohle já už fakt dneska nemám náladu. Furt mi piješ krev a to nejen doslova," usykne a otočí se ke mně zády. Temné vlasy se jí rozprostřou po polštáři, když se schoulí do klubíčka a zavře oči.
"Budeme to řešit pořád dokola?" prskne.
"Když mě tu Dex týral, tak ty sis dole užíval s ní! Chceš to snad popřít?" Hlas má hrubý a téměř výhružný.
"Ty stále něco řešíš dokola! Já s tím nezačal," zamračím se a odolávám myšlence se k ní přitisknout.
"A krev ti vůbec pít nemusím, když ti to tak hrozně vadí!" naštvaně se k ní otočím zády a hlavou se zabořím do polštáře. Jsem vzteklý, opět. Ovšem tu větu jsem tak nemyslel. Zpětně toho zalituji. O svou šťastnou krev bych nerad přišel. Doufám, že mě nevezme za slovo… Je mi totiž jasné, že by mi obyčejná krev už tak nechutnala.
"A s Miou to byl opilecký zkrat," řeknu po chvíli neochotně a ponořím se do vzpomínek.
"Ostatně jsem si to ani moc neužil, protože jsem zachraňoval tebe," dodám jízlivě.
"Tak to mě fakt mrzí, že sis to s ní neužil. Nemám ji zavolat a uvolnit vám postel?!" zavrčí mi ironicky do ucha.
"A nakonec… Fajn! Svou krev ti nedám, když ji nechceš!" prskne vztekle. Naštvaně po ní hmátnu a chci ji kousnout. Ovšem tak neobratně mě při obraně kopne do mého nejcitlivějšího místa, že se zkroutím do polohy embrya.
"Do hajzlu," zaúpím a zatnu zuby.
"Sakra, Chazzy…" vyjekne a přitáhne se ke mně.
"To mě moc mrzí!" Přivírá ustaraně víčka a dlaní mi zajede do klína. Trochu se narovnám, aby se ke mně mohla dostat a odčinila tak svůj hřích.
"Je mi to moc líto, lásko. To jsem nechtěla," mumlá, zatímco o mě pečuje tím nejlepší způsobem. Polibky mi zdobí tváře i rty. Po chvíli její péče se přeci jen uvolním.
"Bolí to moc?" stará se, provinile klopí oči a dotýká se mě na hebké kůži tak nezkušenými a kajícnými doteky, že jí v dlani začnu tvrdnout. Ještě chvíli hraju zraněného, i když pod jejími snaživými doteky bolest dávno přešla. Když na ni z ničeho nic nalehnu, rozechvěje se a zalapá po dechu.
"Jestli ze mě chceš mít impotenta, tak tě ujišťuji, že tímto přístupem toho dosáhneš," zašklebím se na ni.
"Ne, to nechci," rozesměje se, až ji musím kousnout do ucha, aby se uklidnila. Zavrní a prohne se pode mnou. Prsty mě jemně lechtá po zádech a polibky mi častuje tvář i ramena, zatímco ji rty rozmazluji na hebké kůži. Když se do ní chci zakousnout, ozve se z pootevřených dveří jedovatý hlas.
"Tak koukám, že květinka už je v pořádku." Mia je opřená o rám dveří a s jistou závistí na nás shlíží. Odtáhnu se od Di, potřebuju si se svou drahou sestřičkou pohovořit. Začíná mi pít krev!
"Dej mi chvilku," zašeptám maličké do ucha a dojdu ke dveřím, kde se ještě otočím a usměju se jí do zmatené tváře.

Diana
Probere mě nepříjemné vytí z venku. Hrůzou se mi postaví chloupky na těle a nepříjemně se rozechvěju. Chtěla bych se přitulit do bezpečí Chesterovy náruče, ale když vedle sebe sáhnu, nenajdu ho. Zřejmě jsem usnula, když odešel. Jen mě trochu mrzí, že se nevrátil a nechal mě samotnou.
Snažím se prokouknout nepříjemné šero. Za chvíli bude svítat. Skrze zatažené temné závěsy proniká jen minimum světla, přesto mi pomůže doploužit se na chodbu beze strachu, že do něčeho narazím. Vyděšeně se rozhlídnu a v duchu doufám, že nenarazím na Dextera, protože bych to už nemusela přežít.
Pravou rukou se dotknu hrubé bílé zdi a v naprosté tmě dojdu až ke dveřím Chesterovy ložnice. Chvíli mi trvá, než se poperu s klikou. Vnímám ostražitě každý sebehrůznější zvuk, který by mohl znamenat přítomnost toho děsivého upíra s pichlavýma očima. Není radno si s ním zahrávat.
Do ložnice vstoupím celá rozklepaná a ihned ho zahlédnu schouleného na posteli. Obličejem zabořeným v polštáři. Musím se usmát, když na něj dopadá jen sivé světlo, vypadá kouzelně.
"To ti to nestačilo jednou?!" zavrčí natolik temně, až mi zuby cvaknou obavou od sebe a žaludek se mi za zvuku jeho hlasu snad dvakrát převrátí naruby. Stojím ve dveřích jako opařená a nepříjemně vnímám ten smrtelný strach, při kterém mi naskočila husí kůže. Evidentně je znovu rozčilený a tentokrát ještě běsnivěji.
"Chazzy… Já," zamumlám a očima těkám po pokoji. Posadí se tak rychle, že vyjeknu a loktem se praštím do futer.
"Di? Co… Co tady děláš?" hlesne nechápavě.
"Promiň, já myslel…" Nedopoví a místo toho na mě zírá jako na velmi nevítaného hosta. Rukou zašmátrá po dece, jako by se chtěl přikrýt. Ošiju se. Neměla jsem sem chodit, sakra!
"Promiň, já jen," mumlám nesrozumitelně.
"Zdál se mi ošklivej sen a probralo mě děsivý vytí… Chtěla jsem jen být u tebe. Cítím se s tebou bezpečněji." Kajícně skloním hlavu, zatímco zůstávám hloupě stát na místě.
"Dovedu tě po pokoje." Vstane a rychlostí blesku se mi postaví k boku. Chytí mě kolem pasu a téměř násilně vytlačí ze dveří.
"Mohli jsme zůstat tady," namítnu.
"Ne!" řekne horlivě a zarazí se.
"U tebe je to lepší." Nechápavě se nechám dostrkat do svého pokoje. Jakmile si vlezu do teplé postele, přikryje mě peřinou až po bradu a odstrčí se ode mne na druhý konec postele!
"Udělala jsem něco?" Posadím se a probodnu ho nechápavým pohledem.
"Ne, Di. Všechno je dobrý," zamumlá a zavře oči.
"Tak proč seš tak odtažitej?" Nechápavě pozoruju, jak je schoulený do sebe a odvrací ode mne tvář, jak jen může.
"Zase ti nedávám prostor, co?" frknu znechuceně. Chovám se jako stíhačka, sakra. Znovu si lehnu a rozesmutním. Má mě za zadkem dvacet čtyři hodin denně a já mu přesto nedám pár minut pokoj. Nejraději bych ho měla stále u sebe. Z očí mi proti mé vůli vyhrknou slzy. Myšlenky, kterými se probírám, nejsou zrovna šťastné.
"Dáváš mi prostor," odpoví a přisune se ke mně blíž.
"Nic se neděje, tak si s tím nedělej hlavu. Jsem jen unavený. Měli bychom se prospat," řekne medovým hlasem. Sice se ke mně přitulí, ale stejně mi přijde odtažitý. Jako by mezi námi byla nějaká hradba. Zaposlouchám se do jeho dechu a snažím se v sobě potlačit neznámý tupý pocit, který mi nedává smysl. Ještě chvíli odolávám a pak přeci jen slastně usnu.
y, hle�;v "xJM�plně jiný význam. Upíří říkají všechno na rovinu. Nemusíš se namáhat hledat nějaké skryté poselství, protože žádné není!" zavrčím příkře a posadím se na pohovku. Mám toho všeho plné zuby!

"Ty lezeš na nervy mně!" řekne ublíženě a posadí se mi obkročmo klína a zoufale se mi zadívá do očí, až musím uhnout pohledem.
Cítím, jak mě její dívčí stehna objala kolem pasu, zatímco prsty bloudí po mém hrudníku. Probouzí to ve mně slastné mravenčení, které mi sklouzává do klína tak nevinně a sladce, jako by mi na klíně seděla zkažená upírka a dávala mi do těla.
"Je pro tebe takovej problém, sakra, věnovat mi pár hezkých doteků? Stejně z toho budeš mít výhody jenom ty, protože moje krev pro tebe bude ještě sladší, tak proč se tomu tak šíleně bráníš a děláš ramena?" Pohladí mě po tváři, až se zakaboním. "Nejdřív chceš, abych se do tebe zbláznila, a pak ti je to proti srsti, protože to sebou nenese jenom radosti, jaký jsi čekal?"
Zatnu zuby a mlčky ji pozoruju. Jsem naštvaný, ale není v tom jenom zlost. Nedokážu to správně popsat. Je to podivný tlak, který mi co chvíli stáhne krk a já nemůžu dýchat. Být to kdokoliv jiný, už bych ho ze sebe skopnul a zakousnul se do něj, ale u ní najednou nějak nemůžu. Jen bez hnutí sedím a dívám se na ni, aniž by se mi ve tváři pohnul jediný sval.
Přitiskne se ke mně, až slyším bít její tlukoucí srdce. Váhavě ji obejmu, zatímco mě něžně hladí prsty po tváři. Nakloní se ke mně a fascinovaně hypnotizuje moje rty, jenže nejspíš nemá odvahu, aby mě políbila sama od sebe. Možná bych jí to mohl trochu ulehčit. Proč jí nedopřát trochu té lidské primitivnosti, když to tak dobře působí na její krev.
A vážně to děláš jenom kvůli tomu? Šklebí se mi vnitřní hlas.
Neposlouchám ho. Místo toho ji chytím za bradu, přitáhnu si ji k sobě blíž a políbím ji tak, jak si myslím, že by to chtěla.
Tiše mi zasténá do úst a rozechvěle se ke mně přitiskne svým horkým živelným tělem. Jemně se mě dotýká jazykem a prsty mi vjíždí do vlasů. Lehce saje moje rty a s přivřenými víčky mi vrací takové něžnosti, které bych měl rázně odmítnout.
Zajedu jí prsty pod tričko a hladím ji po hladké kůži. Je to na mě moc něžností najednou, ale na druhou stranu nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Jen mám trochu problém to vydýchat.
Moje Di se zaučuje rychle, pomyslím si majetnicky, když cítím, co s mými rty provádí, až je mám notně naběhlé. Hladím ji po jemné pokožce, ale za chvíli mi to přestane stačit. Popošoupnu si ji ještě víc k sobě a natlačím se na ni klínem, se kterým začínám mít mírné problémy. Na okamžik se zasekne, ale já ji nenechám dlouho váhat. Políbím ji mnohem vášnivěji, než tomu bylo do teď a rukou nahmatám zapínání její podprsenky.
Udýchaně se mi vytrhne a odstrčí mě od sebe.
"Ne. Tohle ne!" Zavrtí hlavou a pomalu se ode mě oprostí.
Tváří mi prolétne škleb plný vzteku a ponížení. "No ano, já zapomněl, že jsi ta nedobytná panna," syknu znechuceně, zvednu se a tím ji ze sebe shodím. "Máš pravdu, nejde to. Připadal bych si v posteli jak s vlastní dcerou," ušklíbnu se.
Šedýma bojovnýma očima jí probleskne bolest. "Stejně bych tě nikdy nechtěla!" prskne a duhovky jí ozáří ty ohnivé provokativní plameny plné sarkasmu. "Nikdy ti nedám tu tvou šťastnou krev. Už ti nikdy nepodlehnu! Raději budu nevinná, než abych se s tebou vyspala!" Vztekle sebou trhne a rozklepe se vztekem. "Kdybys mě raději odnesl domů, abych tu s tebou nemusela trpět a prožívat takový muka! Ani nevíš, jak seš příšernej! Nedivím se, že tě nikdo nemá rád!" odfrkne.
Ponížil jsem ji, zasáhl jsem citlivé místo. Měl bych z toho mít radost, ale nějak se nedostavuje a to mě rozčiluje ještě víc! "Celý tenhle pokus o něco byl omyl! Už toho mám plný zuby! Seru ti na nějaký city i na krev! Seru ti na všechno!" vyjedu na ni tak nekontrolovatelně, až mi v tu chvíli začne vadit, že jsem si nedokázal udržet chladnou tvář a odejít středem. Pokusím se o to alespoň částečně. Otočím a co nejsebevědoměji opustím místnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 7. září 2013 v 15:56 | Reagovat

Pobyt tady jí dává zabrat, především, když jí Dex věnuje tolik času! Při vzpomínce na jeho úsměv pevně zatnu čelist. Má štěstí, že je upír a ti se mezi sebou nevraždí. V jiném případě by už jeho zbytky poletovaly někde ve vzduchu. – Skutečně? Tak se podívejme, co nám tu (opět) selhává. Proč tahle vcelku podstatná informace přichází až teď? Proč se mezi sebou upíři nevraždí? Kdo hlídá, aby se to skutečně nedělo? S tím, jak popisuješ upíry jako sobecká, vražedná stvoření, která nemají city, mi přijde, že by jim bylo úplně jedno, jestli zabijí upíra nebo člověka – pokud by to ovšem někdo nehlídal. Dobrá, dejme tomu, že Chester ctí toto pravidlo a opravdu ho nechce zabít. To však nevysvětluje, proč Dextera nechává ve svém domě? Nemá nejmenší důvod. Kdyby měl o Dianu skutečně strach a nechtěl, aby se Dexter držel v jejím okolí, prostě by ho vyhodil. Tady to hrozně ujíždí. Tahle otázka musela napadnout i největšího blbce. Když píšete román, záleží na každé větě. Není to jen několik vrcholů, na kterých si dáte záležet a zbytek je jen prostředek, jak se k nim dostat. Nemůžete tenhle „zbytek“ nějak odfláknout a žádat po čtenáři, aby si všímal jen určitých skutečností. Při čtení jde o víc, než jen o to dočíst se nakonec a spojit si v hlavě příběh. Ten příběh poznává čtenář postupně, proto je důležité, aby tam nebyla zbytečná vata nebo nesrovnalosti. Čtenář to prostě uvidí. Když to chcete takhle flákat a ještě tvrdit o lidech, co vám to haní, že jsou nižší tvorové než vy, tak to snad radši ani nepište. Vy jste asi moc dobrých autorů internetových románů a povídek nepotkaly, že? Jinak byste nikdy nemohly vyprodukovat něco tak arogantního jako je ta vaše obhajoba téhle slátaniny. Pokud vám někdo řekl, že je to trapná upířina, pak tím nejspíš nemyslel, že je to trapné, protože je to o upírech. Ne, tohle by bylo trapné, i kdyby tam žádný upír nebyl. Na upírech nesejde, je to prostě slabé, špatně napsané... Neměly byste se povyšovat nad ostatní a snažit se je zesměšňovat, jen protože jim fungují oči i mozek a upozornili na to, že to zkrátka není dobré.

"Di…" povzdychnu si, když si prohlédnu její hlubokou ránu. Dex je vážně citlivka sama. – Citlivka? Proboha proč citlivka? Citlivka je někdo, kdo je snadno zranitelný; někdo, kdo přecitlivěle reaguje na podněty okolí. Co to má společného s jeho chováním k Dianě? Nevěřily byste, kolik citlivek se chová ke svému okolí velmi hrubě. Být citlivý neznamená totéž jako chovat se k někomu s citem. Promiňte, ale jestli vám přijde normální takhle blbě volit slova a pak si ještě ani zpětně nevšimnete, co jste vyplodily za nesmysl, nebudete nikdy dobré autorky. Budete pro smích. Citlivka tu nemá co dělat. Správně by bylo: „Dex je vážně něha sama.“ nebo „Dex je vážně ohleduplnost sama.“ To první sedí líp.

Nemám na stále se omílající rozhovory, které nikam nevedou, trpělivost ani náladu. – Jo, tohle dost dobře vystihuje tenhle román. Neustále to samé – a pořád dokola. Tohle už je asi potřetí nebo počtvrté, co ji takhle uzdravuje. Nestačilo by tam mít jednou nebo dvakrát? Je nutné, aby se to stalo padesátkrát? Co to vůbec má za význam? Potřebujete to mít dlouhé, ale nevíte, co jiného tam dát? Stagnuje vám děj! Stagnuje vám úplně všechno!

To, co tu vydáváte za Dianinu naivitu je blbost, kreténství, nedostatečná mozková kapacita, idiocie, debilita nejvyššího stupně. Ta holka je prostě hloupá, nemyslí jí to. Proč z toho dělat něco tak roztomilého, jako je naivita? Nemyslela jsem, že někdy uvidím blbější dívčí hrdinky, než jsou Isabela Swan a Anastasia Steel. A pak přišla Diana Fate – a posunula veškerou debilitu tak vysoko, že si to normální člověk ani nedokázal představit. Gratuluju...

"Tak ty věříš holce, kterou znáš v uvozovkách pár hodin, místo toho, abys věřila mně?" zamračím se na ni a nejraději bych ji chytil za ramena a třásl s ní do té doby, než by se konečně vzpamatovala. – „Tak ty věříš holce, kterou znáš v uvozovkách pár hodin, místo toho, abys věřila mě, kterého znáš o celé dva dny déle?!“ Bože, asi umřu smíchy...

"Jakmile jsem se zmínila o citech, tak jsi šílel. Problémem není důvěra, ale nedostatek komunikace, doteků a lásky," ušklíbne se zoufale. – Říká slečna bez mozku, co nerozumí lásce a vztahům. Problém je nedostatek talentu, inteligence a soudnosti.

"Diano, neser mě," zavrčím hrdelně, zatímco ji tvrdě svírám a jemně jí zatínám drápy do paží. – Ale tady se mi Chester líbí. Nemohl by být celou dobu takový? Tedy až na to jemné zatínání. Mě už Diana taky docela srala. Člověk zase tak často nepotká takové blbce, no ne?

„pociťuju v hrudi jásavost“ – Ježiši! To ale zní blbě.

Tohle jsou hádky dvou nevyspělých puberťáků, nebo mentálně zaostalých dospělých. Rozumní lidé se takhle nechovají. Alespoň ne opakovaně. Pokud jim to někdy ujede, tak jim to taky dojde. Ale Chester a Diana jsou jak malí neustále. Nemohly byste tam dát alespoň jednu průměrně chytrou postavu? Zvedla by tomu úroveň.

A taky by bylo fajn, kdybyste se vyhnuly další debilitě. A to je scénář typu: mazlí se v posteli a najednou tam bezdůvodně vpadne Mia/Dexter/kterákoliv jiná budoucí postava. Tohle je tak... tak... pitomé, na hlavu. Už fakt nevím, jak to nazvat, abych vystihla pravou podstatu.

Ale Chazzy má super dům. Zjevně nemá elektřinu, či co. Jinak nechápu, proč Diana chodí všude po tmě, když by si mohla rozsvítit.

y, hle�;v "xJM�plně – Mimozemština hlásí návrat! To je nějaké tajné poselství tyhle části minulých kapitol nacpané do textu, kam evidentně nepatří?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama