Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 17. kapitola

22. listopadu 2012 v 19:21 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
"Chazzy, nedělej to," zasténám bolestně, když vidím, jak se mi vysmívá. Ukazuje mi, že Mia měla pravdu! Sakra, to bolí! Celou dobu to na mě hrál a za mými zády si užíval s ní! Hajzl!
Kolem nás je všude chlad a stín a já vím, že za nimi se schovávají panenky a děsí mě.
Vzduchem proplouvá taková zvláštní melodie - je to spíš obyčejné broukání, které mi jako jediné navozuje pocit bezpečí v téhle příšerné noční můře.
"Nikdy tě nemiloval!" přitočí se ke mně jedovatě Mia a začne ho před mýma očima nenasytně líbat a svlékat! "Nikdy tě nikdo neměl rád." A teď už zní jako někdo mně velmi blízký a známý, ten, který přesto beztak nejspíš nevěděl, jak se jmenuju.
Zalapám po dechu.
Chester na mě hází významné pohledy a ještě víc se jí oddává.
Au! "No tak…" Ro mě chytí za ruku a tiskne mi ji.
"Copak bych mohl mít rád takovou, jako jsi ty?" ušklíbne se. Věděla jsem to!
"Jsi naivní. Jsi snílek!" Poťouchle se na mě usměje.
"Mám tě jenom kvůli šťastné krvi!" Vycení na mě zuby a zasténá pod jejím tělem.
"Chazzy!" propnu se zoufale. Tohle tak moc bolí!
"Nedělej scény. Jseš dravec, musíš bejt, abys přežila v džungli a nandala to těm panenkám!" špitne mi do ucha Ro, moje jediná kamarádka.
"Prosím, nedělej mi to. Udělám cokoliv!" zabrečím a mám pocit, že mi snad pukne srdce. Tělem mi probíjí tak zoufalý pocit ztráty, že se mi hroutí celý svět a život přestává dávat smysl.
"Snad bys mu nechtěla bránit ve štěstí!" přitočí se ke mně z druhé strany Dexter.
"Drž hubu, krasotinko a pojď si se mnou hrát!" Mlsně se olízne a chytí mě za ruku tak pevně, až se mi drápy zaryje pod kůži.
"On vždycky bude chtít jen ji!"
"Chazzy, prosím, ubližuješ mi!" zanaříkám.
"Proč jsi s ní spal?" Klečím na kolenou a poníženě se před ním plazím. "Proč jsi mi to udělal?" Rve mi to srdce a brečím, jako ubožák.
S křikem se proberu zpět do temné reality. Srdce mi buší až v hlavě. Pot se mi řine po spáncích, zatímco si prsty zajedu do vlhkých vlasů a setřu si z očí primitivní slzy.
"Něco ošklivého se ti asi zdálo." Jeho hlas mě natolik vyděsí, až s sebou zhrozeně trhnu.
"Už je to fajn," polknu slzy a zhluboka se nadechnu, abych zabránila dalším slzám. Přitulím se do jeho chladné náruče a trochu mě zamrzí, že mě ani neobejme. Políbím ho na krk a zavřu oči. V mysli stále ty ubohé obrazy Mii a Chestera. Když se opět propadnu do spánku, má noční můra pokračuje.

"Chazzy, ale já tě miluju!" tahám ho za ruku a snažím se ho od Mii dostat. Prudce mě odstrčí a chytí mě za krk.
"Ty jsi jenom moje oběť," zavrčí zle.
"Na nic víc tě nepotřebuju! Ani mi nepřijdeš přitažlivá, nelíbíš se mi. Proto s tebou nespím," usměje se ďábelsky.
"Ona je ták pitomoučká! Myslela si, jak tě má v hrsti a zatím…" Mia se otřásá smíchy a mě to v hrudi bouří emoce zoufalství. Bolestně se od nich odtáhnu. Nechci, aby viděli mé slzy, mé slabosti.
"Proč jsi mi to udělal? Proč?" šeptám a zoufale vrtím hlavou.
Najednou stojím na skále. Vítr mi cuchá vlasy a strašně mě studí. Rozklepu se v té nenadálé zimě. Zuby mi o sebe drkotají a já shlížím do prostoru a s hrůzou zjišťuji, že pode mnou je pusto prázdno.
"Tolik jsi mi ublížil," zašeptám a dívám se, jak stojí opodál. Na rtech svůj nadřazený úsměv a v očích nenávist a nechuť.
"Nikdy jsi mě neměl rád, proto jsi to udělal," vzdychnu plačtivě a popojdu k němu. Chvíli mu hledím do tváře a marně se v něm snažím probudit ten vzácný cit.
"Dianko!" zavrčí úlisně a slizky. Oči se mu z temné změní na zářivě zelené a on vycení špičáky.
Rozbrečím se jako dítě a propadám se do temnoty a křičím: "Maminko, tatínku, pomoc!"
Probere mne můj vlastní výkřik. Udýchaně se vyštrachám z postele a téměř příjemně vnímám studenou kamennou podlahu. Dotknu se jí prsty a užívám si pevné země, když mi dojde, že Chester v pokoji není.
"Co se stalo?" vykoukne ze dveří a zabodne se mi nechápavě do vytřeštěných očí. Ani jsem si nevšimla, že se chvěju a po tvářích se mi linou slzy. Jen na něj úzkostně shlížím a nedokážu ze sebe vypravit ani slovo. Pevně mě chytí za paže, a zatímco mi pohlíží do tváře, mnou jemně zatřese.
Zoufale se mu vytrhnu a posadím se na tvrdou zem. Hlavu si opřu o studenou zeď. Nechci se nechat ukolébat v měkké teplé posteli. Zuby mi drkotají zimou i obavou o sebe a já s nechápavým a vyplašeným výrazem zjišťuji, že se mi bolestně otevírají staré rány!
Za tohle mě Chester nepochválí a ještě se rozzlobí, že dělám scény kvůli pitomé noční můře. Je mi ze sebe ještě hůř a nejraději bych se mu za své chování omluvila. On je tak skvělý a já se mu teď nedokážu podívat ani do očí!
Chester
"A sakra!" zakleje zoufale a než stačím cokoliv udělat, vyskočí na nohy a žene se do koupelny. Jediné, co po ní zbude, jsou krvavé stopy! Nechápavě si prohlížím tu spoušť a jdu za ní s mírnou obavou. Copak se jí znovu otevřely rány? Ale proč?
Pak mě něco napadne a já se zarazím v půli kroku. Že by věděla o mně a o… Ne, to není možný, ale jak by jinak…? Do hajzlu! Ona to musí vědět! Musí, jinak by přece…Zoufale si promnu tvář a sprostě zakleju. Ale třeba to tak není. Možná jde o úplně něco jiného… Hlavně na sobě nesmím dát nic znát. Donutím se ke klidu a chytím za kliku.
"Di?" Chci otevřít, ale je zamčeno!
"Di, slyšíš mě?!" křiknu přes dveře.
"Otevři!" Znovu zkusím vzít za kliku, ale nepovolí.
"Proč se zamykáš?" Zabuším tvrdě na dveře.
"Všechno je fajn!" ozve se zbědovaně z koupelny.
"Do hajzlu, otevři!" Postávám netrpělivě za dveřmi, a když uslyším podivnou tupou ránu, zkamením.
"Di?" křiknu znovu, ale odpovědi se mi nedostane.
"Do hajzlu!" zavrčím. Mohutné dveře nevyrazím, proto rychle vyběhnu před dům a odtud vletím do otevřeného okna koupelny.
Di leží bezvládně na dlaždičkách. Ihned k ní pokleknu a odrhnu jí z obličeje slepené vlasy. Zřejmě se uhodila do hlavy, protože jí z čela stéká proužek krve. Namočeným ručníkem jí otírám obličej a snažím se ji probrat k životu.

Diana
"Ty jsi mi dala. Proč ses zamkla?" úlevně se na mě usměje. Vytřeštím oči na jeho dlouhé špičáky, které na mě cení, a vyjeknu.
"Nezabíjej mě," dostanu ze sebe a rozechvěju se. Hlava mě příšerně bolí. A s pohledem na své krví zbarvené tělo, vyjeknu podruhé. Znovu se mu zadívám do tváře, kde se mu zračí pochybnosti a nechápavost. Je totálně děsivý a co je nejhorší, shlíží na mě tak majetnickým pohledem, až se mi svírá hruď.
"Co se děje?" Oběma rukama mě chytí za obličej, až vykřiknu. Je hrozně ledový a nejhrozivější mi přijdou jeho dlouhé, nebezpečné drápy. V temných očích má vepsanou brutalitu a krutost, kterou jsem nepoznala.
"Já… Já," vykoktám a vytřeštím oči.
"Kdo jsem vlastně já?" zalapám po dechu.
13. kapitola
Diana
S ironickým výrazem a drzostí ve tváři pohlížím na asi čtyřicetiletého muže. Je vysoké statné postavy a na sobě má velmi drahý luxusní oblek. Vím, že ten muž je jinak férový a obvykle všem sympatický a usměvavý, ale přesto se teď tváří, jako bych mu svou přítomností ničila jeho dokonalý svět.
V tmavých hnědých očích má odmítavost a nechuť, protože se mnou nechce ani mluvit. Nechce mě znát… To zjištění tak moc bolí!
"Seber si ty peníze a vypadni! Okamžitě!" usykne stroze a rozhlédne se kolem sebe, jako by se mnou nechtěl být viděný.
"Ale…" začnu a snažím se tvářit stále tak chladně a provokativně. Ani netuší, že se mi do očí tlačí slzy a tlak mi svírá hruď. Neví, kolik mě stojí úsilí, abych tu před ním stála vzpřímená a neplácla s sebou na zem jako nějaký citový chcípáček.
Znovu rychle bleskne pohledem kolem sebe a hmátne do kapsy. "Víc? Chceš víc? Tak tady máš, ale už běž!" hlesne neurvale a očima mě prosí, abych zmizela z jeho života.
Proberu se z toho podivného snu, ale stále cítím to zoufalství, že mě nechce a knedlík v krku, jako by stál přede mnou.
Ale kdo to byl?
Hlava mě šíleně třeští. Mám pocit, jako by mi ji něco půlilo a zabodávalo mi do mozku ostré hroty.
Tohle je snad zlý sen! Zhrozím se, když mě popadne ledovýma rukama a přitiskne k sobě. Má oproti mně velkou sílu. Neubráním se mu a je těžké, ba nemožné to přijmout. Podivné… Necítím se jako bojovnice, ale jako někdo, kdo už nemá sílu jít dál.
"Pusť mě!" zaryčím a propnu se mu bolavě v náruči. Ke své hrůze zjišťuji, že mám bolestivé rány na zápěstí, krku a snad i třísle! Obava mi do žil vhání toliko zoufalého adrenalinu, že mám před očima mžitky a žaludek se mi bouří, jako by chtěl z mého těla utéct.
"Všechno je v pořádku, Di," domlouvá mi sladkým tónem, když mě proti mé vůli nese pryč.
Di, jmenuju se Di?
Vzpomínka, která mi bolestí a zoufalstvím div nevyrazí dech, mě na pár okamžiků téměř znehybní. Je celá rozmazaná. Těžko poznávám, jestli se mi to jenom zdálo nebo jsem to někdy prožila.
"Aničko…" šeptá melodický hlas, který patří ženě s nejněžnějšíma očima, které jsem kdy mohla spatřit. Jsou plné emocí. Lásky, něhy a snad mateřství? "Aničko, neplakej…"
Do očí mi panicky vniknou slzy a nitro se mi sevře pocitem ztráty a bezmoci.
Chytám se, čeho mohu, ale ve tmě, kterou mě provádí, není vůbec nic vidět! Houževnatě se prsty zachytím za rám dveří. Peru se s ním a vzpouzím se mu v náruči, dokud mám ještě síly.
"Sss…" usykne, když se mu ve chvíli, kdy mě oderve ode dveří a chce uvěznit ve velké tmavé posteli, zaryju nehty do obličeje. "Do hajzlu, nech toho!" zavrčí hrdelně, až se mu v ledovém objetí propnu a zalapám po dechu, doslova odrovnaná děsem. "No, tak Di, lehni si. Já ti přece neublížím!"
Nechápavě ho probodávám obranným zuřivým pohledem a couvám od něj, jakmile se mi podaří se mu vyškubnout.
"Varuju tě po dobrým! Běž ode mě, ty bestie!" syknu zle. Snažím se rozeznat, kde to vůbec jsem. Mám pocit, jako by mi hlavou tepalo nepřeberné množství bolesti, které mi nedovoluje myslet. Nemám ani páru o tom, kdo jsem a jak jsem se sem dostala a ty šílené vzpomínky nebo kdysi vysněné sny mě tak matou!
"Myslíš, že jsem úplně pitomá?" zúžím oči a uskočím, jakmile se ke mně chce naklonit. "Já vím, o co upírům jde!" Ano, je to nemožné, ale on je zřejmě skutečný upír. Vše, co vidím, o tom vypovídá. Ve tváři se mu zračí krvelačný výraz spolu s pomyslným soucitem! Neobelhá mě! Na rukou má hrozivě vypadající drápy, toliko nebezpečné, že by mi mohl podříznout hrdlo. A v ústech má pár dlouhých špičatých zubů, kterými týrá své oběti a dostává z nich pro sebe nefalšovanou lidskou krev! A nyní chce tu mou! To nedovolím! To nesmím dovolit, protože mám na světě jisté poslání… Něco musím udělat. Něco jsem slíbila, že vykonám, ale… Proboha, nemohu si vzpomenout co! Vím jen, že je to pro mě životně důležité a upíná se k tomu celá moje existence.
"Potřebuju se z tebe napít!" sykne skrz semknutou čelist a zadívá se na mě zoufalým pohledem. "Vysaju ti jen trochu krve, abych ti pomohl, jinak vykrvácíš! Můj jed tě léčí! Vzpomeň si!"
Na chvíli se ztratím v těch černých duhovkách. Přijdou mi … známé.
On si snad myslí, že jsem úplný idiot!
"Vysát trochu krve, jinak vykrvácím?" opakuju po něm pobaveně. "Já umřu, když mi vysaješ krev, ty blbče!" zařvu naštvaně a stočím se k nočnímu stolku, kde bez přemýšlení popadnu lampičku a mrštně ji po něm hodím.
Zákonitě uhne a tváří se jako by nic.
"No tak, dej si říct!" přemlouvá mě.
"Vypadni ode mne nebo se neznám!" Já se skutečně neznám. Zbědovaně vnímám tu ztrátu krve a přemíru bolesti. Už se do mě ten hajzl musel zakousnout. Proč bych jinak byla v tom zbědovaném stavu?
"Di, prosím tě!" Očima mě prosí, abych byla rozumná!
"Táhni ode mne, ty krvelačná pijavice!" syknu z posledních sil. Hlava se mi motá natolik, že zoufale padnu do postele jako těžký kámen.
Ihned na mě nalehne.
"Ne!" vykřiknu v absolutní hrůze. Žaludek se mi přetočí a na jazyku pocítím pachuť života. "Proboha, pomoc!" Nemám šanci ho od sebe odstrčit, přestože se s ním peru. Síly mi ubývají a bránit se nepomáhá. Se slzami na tvářích nešťastně těkám do tmy a chvěju se pod jeho chladným pevným tělem.
Já nemůžu umřít! Já přece něco musím vykonat…
"Di, neboj se," šeptá zkroušeně. Jako by mu celá tahle situace byla k pláči.
Ach, tak jemu je líto, že mne musí zabít… Tak ať to nedělá!
"Prosím, nech mě," rozbrečím se, když se nahne k mému krku a jemně mi olizuje ránu. Už nemám ani sílu křičet. Všechno se ve mně svírá v naprosté panice a děsu.
"Pššt…" zašeptá a násilně mi otočí hlavu na stranu, aby ke mně měl lepší přístup.
"Nechci. Já nechci!" vzlykám zoufale a téměř neznatelnou silou drtím jeho ramena.
"Uvolni se, ať tě to nebolí." Jemně mi přejíždí chladnými rty po kůži, až mi naskakuje husí kůže. Prsty mě hladí po tváři i bocích.
Marně se ho od sebe snažím odehnat.
"Prosím! Prosím tě, nedělej to!" zalykám se a klepu se pod ním, zatímco si užívám poslední chvíle svého života. Něžně mě líbá, až se mi z toho svírá v hrudi. Ten podivný pocit se ve mně rozprostírá tak velkoryse, jako bych k němu cosi cítila.
"Bude to dobré. Věř mi," zašeptá měkkým hlasem a zakousne se mi do hrdla. Panicky vykřiknu, ale nikoliv bolestí, ale nejistou rozkoší.
Naprosto zděšená vnímám vlny slasti, které mi zpestřují jeho krmení.
"Ne!" zasténám zoufale a prohnu se pod ním pod přívalem natolik krásného pocitu, že nemám daleko ke hroucení. Tělem mi probíjí naprostá rozkoš. Ochromuje moje smysly a nutí mě vnímat jen tu pomyslnou nádheru, díky níž se mu nemohu ani bránit. Se široce otevřenýma očima a zděšeně se chvějícími rty sténám a v dozvuku šoku se propadám jeho sání.
"Přestaň, prosím dost!" šeptám a chvěju se pod ním, ale nikoliv strachem. Jsem naprosto okouzlená, a čím víc ze mě pije, tím lépe se cítím. Jako by se mi do žil vlévala mocná energie a dodávala mi tolik potřebnou sílu.
Nevnímám už ani palčivost ran, natož aby mne snad bolela hlava. Všechno jako mávnutím proutku zmizelo. Cítím příjemné mravenčení tam, kde se mě dotýká na holé kůži. Burcuje to ve mně chtíč a vášeň, kterou neznám. Od rány, ze které pije, mi do těla probíhají euforické křeče. Zatínám zuby, abych z úst nevypustila nesmyslné zasténání. Hladí mě po těle a ještě podporuje ty příjemné euforické emoce, které bych v tuto chvíli skutečně cítit neměla!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 7. září 2013 v 19:17 | Reagovat

Kolem nás je všude chlad a stín a já vím, že za nimi se schovávají panenky a děsí mě. – Probůh, proč panenky? Ona má strach z hraček? Jako proti tomu vůbec nic nemám, ale je třeba to někde zmínit, aby čtenář chápal, o co jde. Takhle se můžeme jen domnívat, jestli jde o panenky na hraní, o zorničky, anebo o vepřové panenky? A kdo je Ro? Nepadlo snad v prvních kapitolách, že Diana nikoho nemá? Tak jaktože najednou má kamarádku Ro? Bože, to je zase jméno. Můj oblíbená zpěvák má jezevčici, která se jmenuje Roo. No nic...

Rozbrečím se jako dítě a propadám se do temnoty a křičím: "Maminko, tatínku, pomoc!" – Skutečně by někdo volal: „Maminko, tatínku, pomoc!“? Já tedy ze skály nikdy nepadala, ale nemyslím si, že bych vůbec něco volala. Zaječíš a najednou jsi na kaši. Nehledě na to, že představa, jak padá a tohle volá, je legrační.

Probere mne můj vlastní výkřik. Udýchaně se vyštrachám z postele a téměř příjemně vnímám studenou kamennou podlahu. Dotknu se jí prsty a užívám si pevné země, když mi dojde, že Chester v pokoji není. – Ano, „vyštrachám“ je přesně ten správný výraz, který podpoří atmosféru vytvořenou noční můrou!

No to snad ne, námět číslo jedna ze všech telenovel (ztráta paměti) je tu! Tak to jsem fakt nečekala. Upřímně, do teď jsem si totiž říkala, že veškerá trapnost, kterou tu předvádíte, je pokus být originální a netrapné. A že vám to prostě jen nevychází. Ale tohle... To je snad záměr!

Co tam znamená to červené „13. kapitola“? Nejsme snad v 17. kapitole? A proč je tam dvakrát „Diana“, když se pohled nemění?

Prosím, nechte už toho propínání se. Nejen, že to zní blbě, ale taky to blbě vypadá, když se někdo co pět minut propíná. Lidé se obvykle nepropínají. I když... otázka je, co vy vlastně myslíte tím propínáním?

A pak už jen haluz, haluz a haluz...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama