Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 18. kapitola

22. listopadu 2012 v 19:22 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Jakmile ze mě přestane pít a jen mi ránu mlsně olizuje, vnímám nehybně dozvuky rozkoše a přivírám slastně víčka. Můj dech je díky jeho podivnému chování značně zrychlený.
"Di?" Jakmile se ke mně skloní, udělám nečekaný výpad a nehty se mu znovu zaryju do obličeje, až usykne. "Já ti nic neudělám! Tak se přestaň prát." Obě ruce mi chytí do svých svěráků a z naprosté blízkosti se mi zadívá do očí.
Z jeho pronikavé vůně se mi motá hlava a myšlenky se mi v jediné vteřině rozutíkají do všech stran.
"Teď jsi mi pil krev!" zašeptám přerývavě. "Snad mi nechceš vykládat, že jsi to dělal kvůli mně a pro moje dobro!" zamračím se okouzleně.
"A kvůli komu asi?" ušklíbne se arogantně. "Nijak extrovní ta tvoje krev vážně není. Je to jako na houpačce a všechny tvoje pocity, úzkost a zoufalství se do ní promítá a mně to dvakrát nechutná!" zamračí se a povzdychne si. "Cítíš se snad hůř?" zvedne obočí. "Podle toho, s jakou silou mi zarýváš nehty do obličeje, soudím, že je ti lépe."
Zarazím se. On má pravdu! Jsem plná energie a nic mne nebolí, ba naopak, je mi báječně.
"Ale ty seš upír, ne?"
Mlčky přikývne.
"Proč bys mi pomáhal?" zúžím nedůvěřivě oči a zadívám se do těch jeho černých nešťastných zorniček.
"Protože…" zarazí se a zachmuřeně si mne prohlíží. "Prostě to tak je! Můj jed má ve tvém případě léčebné účinky," řekne stylem "debata uzavřena" a odtáhne se. Zády se opře o chladnou zeď a zadívá se na mě.
"Nebo je to jen dočasný, než umřu či se ze mě stane to samý co z tebe," ušklíbnu se a vjedu si prsty do vlasů. "Se mi nechce věřit, že by ti šlo o moje dobro," zašklebím se. "Copak seš nějakej milosrdnej a dobrotivej upír?" probodnu ho nenávistným pohledem. "Já náhodou vím, že seš jenom obyčejná krvelačná bestie!" syknu mu do obličeje. "A skutečně ti nežeru, že mi prostě jen tak z dobroty srdce pomáháš! To má nějakej důvod! Na co mě potřebuješ?" zavrčím a prohlížím si ho rentgenovým pohledem.
"Ty si vážně nic nepamatuješ?" zkrabatí čelo a probodne mě zoufalým pohledem.
Čekala jsem jinou reakci, tohle mě překvapí.
Nepamatuju si co?
"Nepamatuješ si Miu ani Dexe?"
Zmateně sleduju, jak se v jeho tváři zračí ztrápenost.
"Nepamatuješ si, jak jsme se my dva potkali?" Jeho hlas zní téměř něžně.
Nabubřele přivřu oči a probodnu ho dalším zuřivým pohledem. "Ty tady vězníš ještě někoho jinýho?" zajíknu se. "Ty seš teda fakt hajzl!" vmetu mu do tváře, a když mě chytí za ruku, chci se mu vyškubnout, ale nenechá mě.
Jeho ledový dotek nebolí, ale to mravenčení mi vlézá až do páteře a přihloupě mě obelhává. "Uklidni se," zavrčí a zúží oči.
Nechám hlavu znovu klesnout do peřin.
"Dex je upír," probodne mě pohledem, jako by ode mne něco čekal. "A Mia… S tou občas spím." Jeho pohled ztvrdne, když se mu nedostává reakcí, které ode mne chce. "Teď už ti to můžu říct, protože ti to je očividně jedno!" zaskřípe zuby a zvedne se z postele.
"Copak mi to nemá bejt fuk?" zvednu obočí. "Spi si, s kým chceš!" řeknu velkoryse a hned dodám: "Teda s kýmkoliv mimo mě!" Můj hlas je velmi důrazný. Doufám, že pochopí a nebude na mě zkoušet ty své komické triky s rozkoší!
"Tak to už je celkem pozdě. To sis měla rozmyslet dříve, než jsi mi vlezla do postele!" sykne a baví se mým zkoprnělým výrazem.
"Já ti nevlezla do postele!" ozvu se ostře a posadím se. Vztekle zatnu pěsti. To, z čeho mě tu obviňuje je tak absurdní! Já… Chytím se za hlavu a zavřu oči.
Sedím v naprosto luxusním pokoji. Hned vedle postele mám mini ledničku, která je stále plná drahých nealkoholických nápojů a sladkostí. Naproti stojí bytelná vestavěná skříň ze dřeva, nikoliv překližky. Podle všeho byla skutečně mastná…. Všechno tady je drahé, ale ztrácí se ve změti temnoty.
I když mám zdi natřené na černo a jsem tu jako ve zlaté kleci, vždycky se mi stáhne krk, když sem pronikne veselé a bujaré zvuky z pokoje mých sourozenců. Nenávidím tu jejich radost! Nenávidím to štěstí a lásku, které se táhne celým domem! Nenávidím to tu!
Tuhle myšlenku zatlačím hluboko do sebe, protože … nevím, co se za ní skrývá. Jen doufám, že to není sobeckost, která vyznívá při prvním dojmu.
"Sám si mě do ní dostrkal! Běž si za tou Miou a mě nech bejt!" Schoulím se do rohu, kde se přeci jen cítím bezpečněji. On je pro mě velké ohrožení. Vypadá výhružně a v očích se mu zračí nemilosrdný chtíč.
"A kdo říká, že myslím tuhle postel… Teď a tady," zasměje se, až mi naskočí husí kůže.
Bez dechu se na něj zadívám. Ten jeho smích není upřímný. Přijde mi, jako by ho to bolelo. Copak ty pocity, které se mi marně rvaly pod kůži, byly pravdivé?
"Prosím," zadívám se mu s prosbou do očí. "Posaď se ke mně a pověz mi, kdo vlastně jsem," zašeptám a stále ho probodávám něžným důvěřivým pohledem. Neměla bych ho hned zatratit, co když je vážně dobrý?
"Mám rád mladé naivní holčičky," šeptá kdosi a …
"Pokud mne znáš," zamumlám nejistě. "Pokud ti vážně jde o to, abych mi bylo fajn, tak mi o mně vyprávěj." Ve tváři se mi musí zračit naprostá zrazenost a svízelnost téhle situace. "Jak se vůbec jmenuju?"
"Diana, ale já ti říkám Di," zadívá tak pronikavě do očí, až mě ten pohled znervózní.
"Dianko." Úlisný šepot přímo u mého ucha. Ta vůně mě bičovala do nosu a chtělo se mi brečet. Nakláněl se ke mně tak blízko, až se mi tajil dech a s nechápavým pohledem jsem sledovala jeho tvář, která byla zatajená mlhou a mžitkami. "Dianko," ozval se medovým hlasem tak bouřlivě, až jsem sebou trhla. Před obličej mi strčil mou panenku a vycenil zuby, zatímco dlouhými nehty přejížděl po mé dětské tvářičce.
Až teď mi dojde, že mám oči rozšířené strachem a duhovky mi bezcílně těkají po tmavém pokoji. Tato vzpomínka byla zřejmě velmi stará a pro mě natolik děsivá, že si pamatuju pláč, který ji provázel. Jeho vůni, i ostrou příchuť krve, když mi drápy zajížděl mezi rty. Ano, byla krutá, ovšem pokud to byla vzpomínka na můj život.
"Vybavuje se ti něco?" vybafne na mě nedočkavě, až sebou trhnu.
"Ne," polknu vyplašeně a vyhnu se jeho doufajícímu pohledu. "Nic mi to neříká," zavrtím zoufale hlavou.
Proč mám pocit, že mi říkali Aničko….?
"Jaký jsme vlastně měli vztah?" zamračím se, zatímco přemýšlím, jestli je možné, aby upír a člověk mohli mít vztah. Na mysl mi vytane další vzpomínka.
V rukou převracím jakousi obyčejnou a zaprášenou knihu. Listy z ní samovolně vypadávají a já prsty stírám prach ze zaprášeného názvu. "O lásce upíra k člověku a naopak" Hlásá nápis a já v tu chvíli chápu, proč je zatracená.
Znovu se pohledem zadívám do tmy, kterou můj zrak nemá šanci proniknout. Mou otázku svéhlavě ignoruje! Zúžím oči, ale nechci to z něj mámit. Ta vzpomínka na knihu mi nedává smysl. Proč bych ve své knihovničce měla něco takového?
"A co moje rodina?" Musím mít někoho, komu na mně záleží a kdo mě nyní urputně hledá a bojí se o mě. Při té myšlence se rozklepu a srdce mě pod tlakem rozbolí, nechápu proč.
"Mami! Tati! Prosím! Já udělám cokoliv… Proboha, prosím… Prosím!" panicky pláču a naříkám, zatímco klečím na zemi, ruce sepjaté a přesně vím, že moje prosba nikdy nebude vyslyšena. Cítím tu ostrou bolest, která mi drtí celou hruď. Cítím tu bezbřehou nenávist, lásku i zradu. Vnímám tu prázdnotu…
"Neznám tvoji rodinu," pokrčí bez zájmu rameny.
"Vím akorát, že jsi vyrůstala údajně u pěstounů a podle toho, co jsi mi stihla říct, se po tobě nijak neshánějí…" dodá a zůstává ve strnulé póze.
"Aha," polknu a zatřesu hlavou, když se mi před očima mihne další útržek z mého života.
Dívám se se zatajeným dechem a hlubokou nenávistí, přímo žárlivostí v hrudi, jak se objímají a líbají. Srdce mi svírá pocit, že já nejsem vítaná. Nedostanu polibek na přivítanou, ani mě nepohladí po vlasech, protože jsem jen někdo, kdo s nimi nikdy neměl být.
Znechuceně trhnu rameny, abych ze sebe setřela tu intenzivní bolest, kterou mi tahle vzpomínka způsobila a zadívám se na něj jako bych ho viděla poprvé. Důkladně si ho prohlížím a vnímám tu prázdnotu, kterou on jakýmsi způsobem vyplnil. Pohledem sjíždím na jeho blonďaté rozčepýřené vlasy…
Prsty se bořím do jeho hebkých vlasů a vnímám každý jeho dotek, zatímco mi jeho vůně motá hlavu. Polibky se nořím do těch chladných svůdných rtů a zalykám se při vyslovení jeho jména. Vinu se k němu natolik důvěrně, že už po pár chvílích sotva popadám dech a chvěju se v naprosté roztouženosti.
Polknu a už s jistou melancholií a pocitem, že k němu patřím, se zadívám do tmavých štěněčích očí. Jsou mi tak známé, jako bych se v nich pohledem topila celé hodiny. Tuším, že něco skrývají. Nějaké tajemství, ale i přesto mne uklidňují.
Také něco skrývám? Položím si otázku, a aniž bych na ni znala odpověď, srdce mi odpovídá: Ano, skrýváš…
Prohlédnu si jeho vysoké vypracované tělo a povzdychnu si. Něco pro mě znamená. Tahle komická postava upíra, která by měla existovat pouze ve fantazii a podřadných komiksech, mi dává pocit, že je celým mým světem. Zadívám se mu na uvolněné ruce a přivřu víčka, když mě protne další vzpomínka.
Lehce vyhrnu rukáv, zatímco ho jeho studenou kůži častuji něžnými doteky, a zadívám se na barevné ohnivé plameny, které se mu táhnou od zápěstí výš. Ihned se mi vyškubne a rukávy si zapne na knoflíček, zatímco mě probodává temnýma očima.
"Můžu se jenom na něco podívat?" zeptám se a doufám, že přikývne. Chci mít jistotu, že kolem jeho zápěstí něco je. Byl by to fakt, který by poukazoval, že jsou mé vzpomínky správné. Že jsem na dobré cestě si znovu vzpomenout, kdo vlastně jsem.
Na okamžik se zahloubá do sebe a poté přeci jen přikývne, zatímco mě probodává vyčkávavým pohledem. Váhavě se k němu přiblížím a sleduji jeho reakce. Stále si nejsem jistá, jestli bych neměla raději utéct. Jestli ten můj vstřícný krok není spíš krokem do pasti, ve které mu naservíruji svůj krk na stříbrném podnose. Rozechvěju se, když si vzpomenu na rozkoš, kterou jeho krmení provázelo. Ten blud, který mi svázal ve slastné křeči celé tělo, mi dodal sílu i chuť do života. Protnu ho varovným pohledem a přitom ho lehce vezmu za studenou dlaň. Při tom doteku se rozklepu, ani nevím proč.
Nejsem stavěná na takové sebevražedné mise, prolétne mi hlavou, když se mi sevře žaludek.
Lehce se na mě usměje a pomůže mi v odhodlání vyhrnout mu rukáv hřejivé černé mikiny. Oba jsme napnutí a bez dechu přihlížíme mému konání. S nepříjemností v zádech sklopím oči a zahlédnu barevné ohnivé plameny, které se mu táhnou od zápěstí, téměř až k lokti.
Se širokým úsměvem a udiveným výrazem ve tváři si je radostně prohlížím. Prstem přejedu po obrysech krásného tetování a okouzleně, bez záchvěvu strachu, si je snažím vtisknout do mysli. Je to bod, na kterém mohu stavět. Na který si skutečně pamatuji a mohu si dokázat, že existuje.
"Já to věděla," řeknu užasle. "Věděla jsem, že na zápěstí máš něco barevného," rozesměju se v zápalu radosti. "Věděla jsem to!" zamžikám a než si stačím uvědomit, co dělá, ocitnu se v jeho náručí a úplně ztuhnu.
Obejmi mě prosím… Šeptám v duchu a dívám se, jak stojí vedle mě a dělá, že neexistuju. Chová se ke mně, jako bych tam byla navíc a já vím, proč se zlobí… Já to bohužel vím.
Naučeně si zastrkává za ucho tmavé vlasy, které jí sahají sotva po ramena. Pohybuje se u linky tak systematicky, že se usmívám, zatímco stojím vedle ní a přitom tak daleko. Zlobí se. Cítím její vztek a nevrlost až uvnitř sebe. Chápu ho a přitom nerozumím.
"Mami, uděláš mi taky?" zajásá o pár let mladší dívenka, moje sestra a ona ji popadne do náruče a přitiskne k sobě.
Jak já je v tuhle chvíli tak strašně moc nenávidím…
Jak moc bych chtěla, aby odhodila svůj vztek a objala mě taky…
"Co děláš?" zadrkotám zuby.
"Snažím se ti pomoct v rozpomínání," zašeptá zastřeně a políbí mě na roztřesené rty, až slastně vydechnu. Chci ucuknout, ale nenechá mě. Jemně mě chytí za obličej a hladí po vlasech, zatímco něžně přejíždí svými rty po těch mých.
Zoufale se snažím odporovat, ale nakonec se vzdám a poslušně držím, protože se mi z nitra vynořují příjemné pocity. Když mi zuby stiskne spodní ret a přejede po něm dráždivě jazykem, unikne mi z úst další sten.
Jeho polibky na mě působí strašně známě. Jako bych téměř jiné neznala. Jihnu mu v náruči a dokonce mu je začínám zlehka i vracet. Je to něžné, až bolestivě sladké a mně v břiše létá tisíce pomyslných zamilovaných motýlků. Rozeznávám to radostné mravenčení, které se mi dostává pod kůži.
Tiše mu vzdychám do úst a uvědomuju si, že tyhle polibky skutečně dobře znám. Pamatuji si jeho okouzlující vůni. Jeho doteky, které mi ­teď dopřává. Vím, jak chutná. Bez přemýšlení mu vniknu mezi rty a ochutnám ho. Přesně si to vybavuju! Jemně mě laská a mě pořád něco brání, abych si vzpomněla.
"Tohle není přesně to," vydechnu a snažím se probrat z té euforie.
"Ne to není," řekne chraplavě a pohlíží na mě očima plnýma něhy. "Neboj se, pomůžu ti vzpomenout si," dodá a vnoří se do mých úst o poznání divočeji.
Zatrne mi v celém těle a vyjeknu mu vyděšeně do rtů, když mě svalí s upíří chtivostí do měkké postele. Zatímco se mi vášnivě vpije do úst, až sténám, tak chladnými doteky přejíždí po mém těle, až se o mě pokoušejí závratě.
Oh, Chestere! Vzdychnu úpěnlivě v duchu a zajásám. Chester! Je to Chester!
"Teda, vám to jde," ozve se jízlivě ode dveří. Chester se ode mě nenadšeně odtáhne a s nechutí se zadívá na lehce oblečenou dívku.
"Kdo to je?" nepříjemně se oklepu.
"To je Mia," zaskřípe zuby a pohlédne na ni dost nevybíravým pohledem, jako by ji viděl nerad. "Moje nevlastní sestra."
Můj bratříček sedí na nalakované podlaze a velmi zaujatě si něco kreslí. Kolem sebe má poházené různobarevné pastelky a v jeho dětském, bohatém pokoji, hraje televize a na ní ty kreslené pohádky, které já nikdy neviděla.
Moje dětství bylo o tolik jiné. O tolik ochuzené a bolestné. Stejné jako moje dospívání, kdy životem jenom proplouvám a myslím na jediné.
Stojím tiše, opřená o rám dveří a pozoruju ho s melancholií v očích. Nejraději bych šla a posadila se vedle něj. Začala si s ním hrát a povídat. Ta touha je tak veliká, že musím zavřít oči, aby mi z nich neunikly pitomé slzy.
Udělám to. Jednou se odhodlám a půjdu za ním, namlouvám si a utěšuju sama sebe, i když vím, že se to nikdy nestane…
Zhluboka se nadechnu a než si tu vzpomínku snažím vyložit a rozluštit její pravý smysl, Mia se falešně rozesměje a zavlní boky. "Na co si to tu hrajete, hrdličky?"
Ona mě evidentně zná…
"Di má menší problém s pamětí," vydoluje ze sebe se sebezapřením.
"Cože?" vykulí kočičí oči a zabodne se mi hadím pohledem do tváře, přičemž se znovu nadšeně rozesměje. Jako by ji to těšilo! "Tak to je vážně pech, co říkáš Chazzy. Takovýho patlání s ní a nakonec všechno zapomene. Ale zas… Zas si nepamatuje třeba včerejší události," zamrká.
Nechápavě pozvednu obočí. Co se stalo včera?
"Buď zticha!" zavrčí Chester a zvedne se z postele. Na chvíli s ní zmizí za dveře, což ve mně z nejasných důvodů nevyvolá příjemné pocity.
Když se ke mně vrátí, ještě to v něm vře, ale snaží se to nedat najevo. S úsměvem na tváři se posadí na postel a shrne mi vlasy z čela, jako by to dělával každou chvíli.
"Nevšímej si jí," sykne a jemně mě chytí za ruce. Hluboce si pohlížíme do očí a já se snažím najít v nich něco, co do nich patří. Jen netuším, co přesně hledám a to mě mírně řečeno děsí.
"Vím, jak se jmenuješ," raději promluvím, protože to ticho se mi nepříjemně zabodává do bubínků. "Jsi Chester!" Tváří mu prolétne upřímný úsměv a potěšeně kývne, zatímco se ke mně nakloní a něžně mě políbí na krk. Zatnu zuby, ale on to zřejmě bere jako romantické gesto, protože když se ode mě odvrátí má v očích naději, která mě svým způsobem dojme. "Takže my spolu máme asi hodně zvláštní vztah… Člověka a upíra," zašeptám tiše, když mě k sobě přivine do chladné náruče. "Proč mi pomáhá, když mi piješ krev? Jsem nemocná?" Tentokrát mu tváří prolétne bolest, která se ztratí, jakmile si uvědomí můj upřený pohled.
Je mi hrozně špatně. Nejspíš horečkou blouzním, protože se panicky obracím v propocené posteli a vím, že se brzy objeví ty divoké zelené oči a ona… Panenka s drápy, která vrčí a bolestně mě škrábe. Je to pozůstatek nočních můr, které mě komicky provázely mým dětstvím. Ale … jako by to bylo živé a čerstvé.
"Mami, mami, prosím!" zasténám a schovám si strachy hlavu pod polštář.
"Nejsi nemocná," zavrtí hlavou a pohlédne na mě, v očích lítost a hněv, což nechápu. "Mám v sobě jed, který ti dokáže vyléčit rány," odpoví po chvíli přemýšlení. "Pokud budeš chtít, můžeš si o tom něco přečíst. Zavedu tě do knihovny," nabídne mi.
"Jo, to by bylo fajn," přikývnu zamyšleně. Udiví mě, když mě chytí za ruku a pomůže mi vstát. Poté, s propletenými prsty, mě vytáhne až na chodbu, kde se mírně rozechvěju. Má krev mě pálí do očí. Je svízelně zanechána na kamenné dlažbě i bílé zdi.
"Že prej Di ztratila paměť…" Ten hlas se mi zařeže do bubínků tak bolestně, až se rozklepu.
Hltavě pije mou krev a noří se mi do krku špičáky tak hluboko, až mám mžitky před očima. Celé tělo mám ochromené bolestí natolik, že se nevzmůžu ani na to, abych ho od sebe odtáhla. Beztak bych na to neměla sílu.
"Tohle tě bude moc bolet, krasotinko," zašeptá mi hrubě do ucha a znovu se mi zakousne do stejného místa, aby mi krk rozerval ještě více. Zařvu v náhlé agónii a prohnu se pod ním. Po tvářích mi zoufale stékají slzy a v hrudi mě bolí pocit, že už Chestera nikdy neuvidím.
Podlomí se mi kolena natolik, že mě Chaz musí uchopit do náruče. Celá rozechvělá, s očima navrch hlavy, pohlížím na obyčejného upíra s pichlavýma oříškovýma očima. Zoufale zanaříkám, když se k nám přiblíží.
"Di, co se děje?" Chester mě naléhavě stiskne.
"Prosím, pomoz mi," zašeptám bezmocně. Jsem vyděšená k smrti! Ta vzpomínka i pocity, které se mi při pohledu na něj vynořují z nitra, mě svírají a dovolávají se bezpečí.
Bez řečí se prosmýkne kolem něj a zastaví se až za bytelnými ebenovými dveřmi. Stohy knih tu marně čekají na stole, až je někdo uklidí. Na vysokých policích se vinou až ke stropu a celé zaprášené se dovolávají ohleduplnosti, ale nejvíc… Nejvíc mě očaruje krásný starodávný lustr.
"Už je to dobrý," přitiskne mě k sobě. Jeho chladné doteky mi pomáhají navodit v sobě pocit bezpečí. Polibky mě rozechvívá na tváři a snad až starostlivě se mi přitom dívá do očí. "Nic ti nehrozí," šeptá mi a já se díky tomu rychle uklidňuji, jako by bylo mou doménou se ze všeho rychle oklepat a jít dál.
Zmateně se ohlédnu po místnosti. Tady už jsem byla! Vím to s jistotou.
"Já už jsem tady byla," zavětřím a postavím se. Bez varování mě protne děsivá vzpomínka.
Stojí u dveří, schovaný v temnotě a shlíží na mě s krvelačným úsměvem. Srdce mi v hrudi splašeně buší a já se snažím nedat najevo ten strach a hrůzu, kterou v sobě mám.
"Já ti nedlužím vůbec nic!" řekne uvolněně a s děsivým odleskem v očích mě drapne za ruku, až vyjeknu. Drápy se mi ihned zatne do jemné kůže, až se mi téměř podlomí kolena.
"Podržela jsi mému hladu, podržíš i něčemu jinému," zubí se na mě, zatímco se cukám a snažím se mu vytrhnout. Strašně moc se bojím a chce se mi brečet, ale snažím se nedávat tyto slabosti najevo. Když bojuji s šelmou, musím být dravcem.
"Nech mě být!" zazoufám si a snažím se mu vysmeknout, jenže mě drží moc pevně! Jeho ledový dotek pálí jako předzvěst něčeho děsivého. Zuřivě se směje, až mi po zádech přechází mráz a táhne mě k sobě. Do těla se mi zas zahryzne ten pomyslný strach o svůj vlastní život! Nenávidím, když se bojím, když mě tolik děsí!
Zoufale se nadechnu a proberu se z toho nechutného prožitku. Chester není takový, na jakého si hraje! Bez řečí mi podá do ruky knihu, kterou jsem viděla ve svých vzpomínkách. "O lásce upíra k člověku a naopak" jako by patřila do mé knihovničky. Ukáže mi stránku, kterou si mám přečíst a kterou sjedu jedním dechem. Jsou to samé lži! I když mi způsobuje radost a rozkoš ve chvílích svého pití, tak ve mně v jisté době vzbuzoval zoufalost a strach.
"Takže já tě zbožňuju?" lehce se na něj usměju se vší obezřetností v těle. Jako by mi spojení Já a láska přišlo naprosto absurdní.
Pokrčí rameny a chladně ke mně pohlédne, zatímco stojí naprosto bez hnutí a úží oči. Vysoké, vypracované tělo opřádá podivná agresivita a násilí, které mě z podivného důvodu neděsí.
"Já nevím," odpoví a nespouští ze mě pohled. "To musíš cítit ty. Myslel jsem, že ano." "Dřív tomu tak aspoň bylo, ale teď to tak podle chuti tvé krve nevypadá." V jeho očích se zračí skleslost.
Samozřejmě, jde mu jen o krev! Mám v sobě zakořeněný cit, že mi na něm záleží, ale díky této vzpomínce se ho budu snažit potlačit. Je to bezpečnější.
"Já tě mám ráda, i když to třeba tak nevypadá nebo to necítíš. Ale já to vím, mám ty pocity přímo pod kůží. Když se mě dotkneš, projeví se. Nejdřív jsem nechápala, co to je, ale teď už to vím." Znovu mu věnuju úsměv, protože jeho to evidentně potěší.
Přistoupí ke mně a vezme mi knihu, kterou křečovitě třímám v ruce. Vyčkávavě k němu zvednu oči. Jako bych čekala, kdy spadne jeho maska a on se projeví jako bezcitná bestie.
"Ale já bych rád zjistil, jak chutnáš teď," zašeptá mi do ucha, až mi naskočí husí kůže.
Zděšeně před ním couvnu.
"Nezlob se," zavrtím hlavou tak horlivě, až mě přes obličej švihnou vlastní dlouhé vlasy.
"Maminko, maminko, prosím tě!" řvu beznadějí a pláču tak moc, až sotva popadám dech. Ležím na zemi a cítím ten chlad a pronikavou čerstvou vůni bahna, které se lepí na mé značkové oblečení. Je mi to jedno - všem to bude jedno! Stačí to vzít a vyhodit. Žádné emoce, žádný křik. Hlavně, když nebudu existovat!
"Maminko, já slibuju… Maminko, prosím, já už to nevydržím!" Znovu se zabořím hlavou do země a brečím, zatímco mi na tvář dopadají chladné kapky vody a umrtvují citlivost. Vím, že budu plakat do padnutí a nenávidím se za to. Cítím k sobě tak neuvěřitelnou zášť, protože jsem slabá a dávám najevo tyhle emoce… Chci, aby na mě byli rodiče hrdí, ale jak by mohli, když já své sliby neplním? Když já nezvládám splnit to, čemu jsem zaprodala duši…
"Já si na to nějak nemůžu zvyknout. Myslím, že se mi to nelíbí," pohlédnu mu omluvně do temných očí. Snadno si připustím, jak nádherné pocity mi to v těle způsobuje, ale je to jen další způsob, jak mě obelstít. Jak mi ublížit. Ta vzpomínka mě vyděsila natolik, že upíří literatuře nevěřím!
"Nelíbí?" Nedokáže potlačit hořkost ve svém hlase. "Vždycky se ti to líbilo!" namítne vzpurně, jako bych pošlapala jeho ego.
"Zažívám při tom vážně zvláštní pocity, ale…" polknu a snažím se ho nerozzlobit. "Jako člověk to nedokážu přijmout," upřeně se mu dívám do očí a pozoruju, jak se mění v záchvatech zuřivosti, zoufalosti a zrady. "Je to proti lidskosti," řeknu tvrdě.
Ano, skutečně je. Copak by si člověk nechával dobrovolně sát krev? Přicházet o svou životadárnou tekutinu a jen tak ji poskytovat někomu tak krutému a děsivému jako je upír, se mi nechce. A dělat to nebudu!
"Dobře, necháme to být," zavrtí odevzdaně hlavou. "Až budeš mít chuť, tak za mnou můžeš kdykoliv přijít."
Jeho návrhu se ušklíbnu.
"Pokud si to přát nebudeš, nutit tě samozřejmě nebudu," řekne s povzdychem, ale já mu nevěřím. On chce mou krev! Vidím mu to v očích! Tu bezbřehou touhu po té rudé tekutině. "Nemáš hlad?" Donutí se k úsměvu.
"Jo, mám hlad," přikývnu a zarputile ho pozoruju.
"Můžeš se najíst v kuchyni." Jemně mě chytí za ruku a já se nechám. Budu poslouchat a za každou cenu se vyhnu tomu, abych tu vzpomínku prožila znovu!
"Bezva, kde máš kuchyni?" Usměju se na něj a nevzpouzím se, když mě vyvede z knihovny.
"Pojď… Zavedu tě tam." Jeho hlas zní zamyšleně. Natolik je ponořen do svých myšlenek, že si ani nevšimne, když se mu vyvléknu ze sevření a zůstanu rozklepaně stát ve dveřích. Ve dveřích, kam má Chester namířeno, stojí Mia s tím upírem, který se mi vryl pod kůži tak hluboko, že jen pohled na něj mě děsí k smrti.
"Co je?" obrátí se na mě Chester.
"Já už vlastně nemám hlad," pípnu pokorně. Samozřejmě lžu. Žaludek se mi svíjí v lačné touze po jídle, ale cokoliv mi přijde teď lepší než jít do kuchyně, kde je i on!
"Neblázni, nic ti neudělá. Ostatně, má na práci důležitější věci," ušklíbne se a poukáže na erotické hrátky, kterým si zpestřuje zdejší pobyt. Mia se ho nebojí, dává mu své tělo a tiší jeho chtíč. To já bych nezvládla. Já se děsím jen té myšlenky.
Zavrtím hlavou a nechám Chestera jít dál. Už se o mě nezajímá, myslí si, bůhví jak nadšeně za ním nejdu. Ale já namísto toho slabošsky uteču do pokoje, který podle všeho obývám. Posadím se na postel a schoulím se ve tmě místnosti do klubíčka, abych v sobě upokojila troufale rozhoupaný žaludek, který i přesto, že je prázdný, tak se bouří.
Jsi zase sama…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 9. září 2013 v 18:37 | Reagovat

Tak Diana má super bohaté rodiče, může si dělat, co chce a ona chudinka je nešťastná. Tomu se říká nevděčnost. Já vím, já vím, samozřejmě, že existují lidé, kteří mají všechno, ale trápí se, protože je nemá rád ten, od koho by to chtěli. Připadají si, že vlastně nic nemají. Ale je to důvod být takhle nevděčný? Ti lidé se přece můžou přátelit úplně s kýmkoliv chtějí – jako všichni ostatní. To je její chyba, že sedí sama v pokoji, když může být venku se spolužáky, nebo s přáteli, co najde na internetu atd. Harry Potter taky neměl biologický rodiče, přesto si našel přátele a nedělal ze sebe chudinku, které nikdo nerozumí...

"Dianko," ozval se medovým hlasem tak bouřlivě, až jsem sebou trhla. – Jak se může někdo ozývat zároveň medově a bouřlivě? Nevylučuje se to tak trochu... čistě náhodou? Buď mám hlas medový, tedy něžný, sladký, vesměs tichý, anebo bouřlivý, to už spíš křičím, jsem spíš naštvaná... Tak jak to myslíte? Z toho vůbec nejde poznat, jak ten hlas vlastně zněl.

A k té vzpomínce na Oskara. V prologu je, že jde o miminka, která ještě spí v kolébce. Tohle si nikdo pamatovat nemůže. Možná pár obrazů – ačkoliv zmatených. Ale slova, která jí říkal? Určitě ne. Vždyť v té době ještě ani sama nemluvila. Nemám sice vzdělání v tomhle oboru, ale řekla bych, že ten, kdo ještě sám neumí mluvit, si nedokáže pamatovat slova, která slyšel, než sám mluvit začal. Bude to mít něco společného s faktem, že myslíme v řeči. Dítě v tomhle věku se dožaduje jen na základě nutných přirozených potřeb (hlad, vyměšování atd. – mimochodem, zajímavé je, že malé děti necítí žízeň, je to nějak dané tím, že to, co nám říká, že máme žízeň, ještě nemají vyvinuté). Nemám sice důkazy a nečetla jsem o tom studie, ale řekla bych, že dítě min. do 1 roka nemyslí tím způsobem, jak myslí dospělí lidé. Je troch jako zvíře (což nemyslím urážlivě). Vidí něco, co má hezký tvar, neví, k čemu to je, tak tím mlátí do země. Slyší, že matka mluví, ale pamatuje si jen tón jejího hlasu, její vůni... Takže to bych tolerovala. Ale že si vybavuje, co jí říkal... Tomu zkrátka nevěřím.

Možná o tom moc přemýšlím. Možná se to vysvětlí. Pár vysvětlení, která by jakš-takš dávala smysl mě i napadá, ale když vezmu v potaz úroveň téhle povídky, musím je odsunout stranou. Vy nevíte, co děláte, tímhle si to moc komplikujete a někde se vám to sesype. Tím jsem si jistá...

Jinak, Chester má oči jako štěně? Nebyl náhodou obávaný a krutě vypadající upír? Takový asi nebude mít oči jako štěně, ne? A proč se až v kapitole číslo 18 dozvídáme, že Chester má potetované ruce? Chápu, že je to psané o Chesterovi z Linkin park (soudím podle plamenů, fotky jeho očí nad textem a podle toho, že obě autorky píšou i povídky pro LP-s), takže většina si to domyslí. Ale když už tohle má svůj blog, kam může zavítat i někdo, kdo o Chesterovi nikdy neslyšel a LP nezná, bylo by fajn tohle zmiňovat někde ze začátku. Protože Diana se s ním mazlila několikrát a nepadlo slovo o tom, že by si všimla nějakých plamenů. A najednou si na ně pamatuje. Čtenář si automaticky pomyslí: Tak to byla s někým jiným, ale s kým? A to nebude účel, že?

Má krev mě pálí do očí. Je svízelně zanechána na kamenné dlažbě i bílé zdi. – Co-o? Jak to myslíte, že její krev ji pálí do očí? Jako pohled na její krev rozmazanou po dlažbě a zdi? Ale jak ví, že je to její krev, když si nic nepamatuje?

Jako by mi spojení Já a láska přišlo naprosto absurdní. – Proč je já s velkým J? Vždyť láska není s velkým L. Má to něco společného s Já řešeným některými filozofy a s jástvím?

Jinak je to celkově hodně zmatené. Asi je problém i v tom, že tu nejsou odsazené odstavce, což by rozhodně usnadnilo orientaci. Anebo vzpomínky psát kurzívou. Či oddělit jinak. Popřemýšlejte o tom.

2 Leah Leah | 11. února 2015 v 16:08 | Reagovat

nj tohle jsou fantazie o Chesteru Benningtonovi.. už mě to napadlo na začátku - Chazy/Chaz je jeho přezdívka, ale tetování v podobě plamenů na předloktích jsou usvědčující. taky bych řekla, že autorka píše z části o sobě

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama