Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 19. kapitola

22. listopadu 2012 v 19:23 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Diana
Papír je promáčený mými slzami. Písmo se skoro nedá rozeznat, ale já i přesto píšu dál a týrám sama sebe. Je zvláštní, že zášť může na jednu stranu obírat o tolik energie a na druhou dávat sílu, abych šla dál…
Ty zasranej hajzle… Vzal jsi mi všechno, co jsem měla. Nenechal jsi nic. Nemůžu žít ve světě, kde není láska. Nemůžu už dál! Díky tobě je můj život jako peklo. Buďto mě ignorují nebo mě nenávidí. Nemůžu se nikomu podívat ani do očí, protože to se nesluší. Já tu nejsem vítaná! Až tě jednou najdu, udělám to nejhorší, co budu moct… Budu tě týrat!
Každý večer trávím předčítáním si knih, které vyprávějí o tom, jak někomu způsobit největší bolest. Tak jako jsi to zvládnul ty a bez návodu! Já vím, že tě jednou najdu. Musím! Je to moje poslání a ty budeš prosit, abych tě zabila!
To byla ale noční můra…
Otevřu oči do nepropustné tmy, která mě nejspíš provází životem už pár dní. Možná týdnů, měsíců. Co já vím. Je to, jako by do mého světa zapadala. Jako by ke mně vždy patřila, a to mě děsí. Jakmile procitnu, zajíknu se. Kdosi mě chladně objímá a tiskne se ve spánku k mému tělu, zatímco má tvář tak blízko k té mé, až cítím jeho tichý poklidný dech.
Trhnu sebou a zoufale se od něj snažím odpoutat bez toho, abych ho vzbudila. Proboha, tolik mě jeho blízkost vyděsila! Jeho ledové doteky mě děsí, vyvolávají ve mně nepochopitelný pocit bezpečí a radosti a to mě dokáže ukolíbat v hloupém pocitu. To já nedovolím!
Jakmile se od něj vzdálím sotva na pár centimetrů, pohne se. Spánek má zřejmě velmi lehký. Ihned letmo procitne a obranářsky mě k sobě přirazí tak tvrdě, až vyjeknu. Vyděšeně mu zírám do rozespalých očí. Rty pootevřené v obavě se mi chvějí.
"Něco se stalo?" Jednou rukou si rozespale promne oči, zatímco druhou mě svírá v náruči a tiskne mě k sobě.
"Pusť, prosím," zašeptám zoufale a snažím se mu vykroutit. Evidentně velmi nerad povolí své sevření. Přesunu se na druhou stranu postele a přikryju se dekou. Uvědomím si, že v pokoji je zvláštní hřejivý vzduch. Když se prsty zkoumavě dotknu radiátoru, který mám nad hlavou, zjistím, že topení je teplé. Proto mi v jeho náruči bylo příjemně a ten chlad mě tolik nesvíral.
"Promiň." V jeho hlase se odráží veškerá kyselost. "Ještě jsem si nestačil zvyknout na fakt, že ti má přítomnost tak moc vadí." Ta skutečnost ho bolí víc, než jsem schopná si připustit.
"Mám jen ráda svůj osobní prostor," řeknu prostě a přikryju se dekou. Zády se otočím ke stěně a tváří k němu, abych ho měla stále na očích. "Co tu vůbec děláš?" zúžím oči do malých štěrbinek. "Myslela jsem, že máme každý svůj pokoj. Že se vídáme jen, když mě chceš vidět!"
Chester
"Také že máme každý svůj pokoj," potvrdím jí tvrdě a zvednu se, i když se mi nechce. Tak ona potřebuje svůj osobní prostor! Jenže já zase potřebuji ji! Ale ne v téhle podobě, do hajzlu. Hruď se mi sevře v podivně bolestivém pocitu, který bych jako upír vůbec cítit neměl, ale kvůli ní ho pociťuju a jí je to jedno.
"Jsme… Tedy byli jsme spolu dost často, ale vidím, že to už zřejmě pominulo. Takže neboj, jdu k sobě a dopřeju ti ten tvůj prostor!" řeknu jedovatě.
"Ne!" vyhrkne až příliš rychle.
Překvapeně se na ni otočím. Ta reakce mi přišla tak upřímná a automatická, jako by si to skutečně přála. Jako by to vyhrkla moje Di.
"Promiň," sklopí kajícně hlavu. "Jestli to tak bejvávalo, tak tu prosím zůstaň." Natáhne ke mně ruku. "Já… nevěděla jsem…" polkne a uhne ztrápeně hlavou. "Pořád si nedovedu představit, jakej vztah mezi sebou máme, když ty seš upír a já člověk. Tvoje kořist," ušklíbne se a probodne mě zvláštním pohledem.
"Nemusíš se přemáhat," zašklebím se. "Pokud to tak necítíš, tak prostě bohužel," trhnu rameny, jako by mi na tom nezáleželo. Přesto se vrátím a lehnu si na "svou" polovinu postele. Pomalu se ke mně přiblíží a překryje mě dekou, aby se ke mně mohla přitulit. Je tak zvláštně obezřetná, jako by vnímala každý můj dotek úplně jinak než dřív.
Jakmile se ke mně přimkne, rozechvěje se.
"Co je?" protnu ji pohledem. Přece se mě nemůže bát! To už by mi přišlo až příliš komické!
"Jen seš ledovej," zašeptá a pohladí mě po ruce.
"Hm, nikdy sis nestěžovala." Nedokážu potlačit hořkost v hlase. Přijde mi, že neztratila jen paměť. Ona ztratila i sama sebe! Tahle poslušná ovečka je pravý opak mé ohnivé maličké a o to víc mě to štve. Ona neví, co mezi námi bylo. Nepamatuje si to. Necítí to!
"Aha, promiň," řekne dutě a odstrčí mou ruku, aby si mohla položit hlavu na polštář. Dříve by mi ji položila do dlaně… Jak moc bych si teď vážil těch maličkostí… "Nechtěl bys mi o nás ještě něco říct? Je fakt hrozný, když o našem vztahu prakticky nic nevím. Jenom ti přidělávám vrásky a to já nechci."
Zatnu zuby. Ubohá poslušná ovečka, kterou jsem chtěl na začátku. Chci tu, která měla v očích čertovské plamínky a nemluvila by se mnou takhle pokorně!
"Nepovídej!" ušklíbnu se. Jsem vážně protivný, ale mě to její chování tak vytáčí a podivně bolí. Kdyby raději mlčela a začala mě líbat, udělala by lépe! Mojí Di bych to mohl říct, ale téhle?
"Co chceš vědět?" zúžím oči. "Nebyly to klidné vody. Byla to jako jízda na horké dráze. Bylo to… Fajn," použiju její oblíbené slovo, které mi tolik chybí. Styl, jakým ho říkala. Jako by neexistovalo nic, čím bych jí tu chvíli mohl zkazit. Hrozně mi začíná chybět její sebevědomí, kterým mě doháněla k šílenství. Začíná mi chybět ona.
"No, třeba jak jsme se seznámili?" zvedne obočí. "Nějaká příjemná historka o tom, jak jsme spolu byli v kině na nějakým příšerným filmu?" Ta její naivita jí zůstala. To je snad jediné.
Svraštím čelo a nechápavě se na ni zadívám. "Děláš si ze mě srandu?" usyknu zhnuseně. "Vyhlídnul jsem si tě, protože jsem tě chtěl zabít," odfrknu a jízlivě vycením špičáky. "Taková romantika to byla." Vyděšeně polkne a odtáhne se ode mě s viditelnou hrůzou v očích. Reaguje přesně, jak bych si to dříve přál, ale teď?
"Jak je to dlouho?" vyhrkne. Jako by spíš chtěla vědět, kolik jí ještě zbývá času. Slyším její splašeně bušící srdce. Ona se vážně bojí!
Ušklíbnu se tomu.
"Ani nevím," probodnu ji chtivým pohledem. "Nesleduji čas. Jsi tu asi dva týdny. Možná víc, možná míň…" Odtahuje se ode mě, jako bych ji měl v dalších okamžicích snad sežrat. Ve šklebu vystrčím špičáky. "Snad se mě nebojíš?" Rozhodnu se ji trochu vyděsit, když se chová takhle nemožně. Tak jinak, než by měla!
"Měla bych?" zašeptá zoufale a natlačí se na zeď. Prudce se rozechvěje a několikrát sebou trhne, jako by se jí před očima odvíjel film. S úšklebkem na rtech ji pozoruju. Když se se zrychleným dechem "probere", protne mě přímým pohledem.
"Ne vždycky bylo to tvoje chlemtání krve příjemný, co?" V očích se jí zračí slzy. Tak záchvěvy minulosti sice má, ale ne zrovna ty dobré.
"Vždycky ne," připustím. "Ale naštěstí pro tebe to trvalo jen krátce," zadívám se jí do uslzených očí, kde se zračí nechápavost. Lásku bych mohl hledat lupou a beztak bych ji neobjevil.
"Zůstávám tu s tebou dobrovolně nebo mi bráníš v odchodu?"
Tohle mě dostane. Nakonec mě ještě protne kůlem, abych jí nebránil ve svobodě, ne?
"Máš snad pocit, že bych ti v něčem bránil?" řeknu dutě s pohledem zabodnutým do její tváře.
"Jen se snažím pochopit, proč jsem zůstávala s upírem, který mi způsoboval tolik bolesti, když jsem mohla poklidně žít ve světě lidí," zúží oči. "To můj život stál natolik za hovno, že jsem se raději nechala týrat?" zatne zuby v návalu zoufalství.
"Dal jsem ti možnost odejít. Neudělala jsi to, takže podle všeho nebyl tvůj život asi zas tak úžasný. Co se týče vztahů v rodině, tak určitě ne. Ale to už jsem ti přece říkal včera," řeknu neurčitě. "Víc nevím."
Zavře oči a chytí se za hlavu.
"Proč se bojím toho druhýho upíra?"
"Protože ti několikrát ublížil," řeknu a čekám na její reakci. "Nebyl jsem u toho," dodám rychle, aby si snad nemyslela, že jsme na ní pořádali hostiny.
"On tu teď je?" polkne. Jen přikývnu a nespouštím z ní oči.
"Něco potřebuješ?" zvednu obočí. Dívám se, jak se nerozhodně převaluje a pohledem sjíždí ke dveřím. Nakonec se vážně odváží vstát. "Jestli máš hlad, tak ti pro něco dojdu," nabídnu jí, když pozoruju, jak nerozhodně přešlapuje na místě.
"Mám hlad a žízeň," přikývne a protne mě vděčným pohledem.
"Dostanu za to něco?" Přijdu k ní blíž a jemně ji k sobě přitáhnu.
"Co bys chtěl?" Rozechvěje se v mém náručí.
Mou Di, kterou jsi mi vzala, chce se mi říct. Dívám se jí do šedých očí. Jsou stejné jako dřív, ale přesto v nich něco chybí. Ty plamínky, které jí jiskřivě plápolaly v zorničkách…
"To mi pověz ty, co jsi ochotná obětovat," přejedu jí něžně rty po krku, až zadrkotá zuby. Jen si s ní hraju. Není v tom ani chtíč, ani chuť. Její strach mě teď neláká, spíš naopak.
"Nechci nic obětovat," zašeptá. "Chci jen trochu jídla," zazoufá si, ale drží! Ani se mi nepokusí vytrhnout! Nic! "Říkal jsi, že máme zvláštní vztah. To bych potom přece nemusela nic, co bych nechtěla." Chytí mě jemně za ruce a zadívá se mi bezmocně do očí.
"Jak chceš," vymaním se z jejího sevření. "Hned jsem zpět," zavřu za sebou potichu dveře. Jsem z celé situace nešťastný. A popravdě… Ani se k ní nemám chuť vracet. Je úplně jiná! Není moje… Musím vymyslet nějaký způsob, jak získat tu starou Di zpět.
*** *** ***
Položím před ni na postel talíř plný jídla. Všiml jsem si, že nejí maso, tak jsem jí donesl pouze pečivo, zeleninu, sýr a ovoce. To všechno dříve měla ráda. Těká po mně očima a k ničemu se nemá.
"Mám tě snad nakrmit?" syknu nevrle.
"Moc milej asi nejsi, viď?" lehce se na mě usměje. Není v tom vzdor, ani prudká reakce, kterou mě očarovala. Je v tom ubohá kajícnost.
"Jak si kdo zaslouží," zamumlám spíš pro sebe a lehnu si na postel. Musela mít vážně hlad, protože během chvíle spořádá vše, co jsem jí přinesl.
"Není salám?" zadívá se na mě jako by se bála zeptat.
"Nikdy jsi maso nejedla!" zavrčím hrubě. Ona snad ani nemá ty správné chutě!
Zajíkne se a hodnou chvíli dojídá a dopijí.
Rentgenově ji pozoruju. Je stále stejná, na venek je stále ta černovlasá dívenka, ovšem už není tak charismatická. Oči má prázdné a bojácné. Chybí mi ty plamínky. Chybí mi ta vzdorovitost, sarkasmus a neochvějné sebevědomí…
"Ještě se ti nic nevybavilo?" zvednu obočí. "Žádné pocity, slova nebo momenty?" zkouším cokoliv. Vím, že to může trvat, ale já nejsem trpělivý! Chci Di zpět a chci ji hned!
"No…" odkašle si. "Mám jistý pocity." Jako by se přede mnou bála mluvit. Ovšem já ji pohledem popoháním k dalším větám.
"Jaké pocity?"
"Nevím, jak to popsat," zamumlá sklíčeně. "Ale jako by ve mně křičelo špatný svědomí. Jakási revolta." Zadívá se na mě bojácným pohledem. Křivě se usměju. Tak přeci jen v sobě mou Di má, jen ji podle všeho potlačuje.
"A proč se nechováš tak, jak to cítíš? Přece si chceš vzpomenout. Nebo snad ne?" domáhám se odpovědi.
"To chci! To rozhodně chci!" horlivě přikývne. "Ale nelíbí se mi, že bych se měla chovat podle těch špatných pocitů. Je to dost skličující," trhne rameny. "Cítím v sobě zmatek. Někdy i neoprávněný vztek," omluvně se usměje. "Nejraději bych se hádala nebo byla vyčítavá," zašklebí se nesouhlasně. "Takový divoký pocity mám skoro pořád," povzdychne si. "Copak jsem byla taková?" útrpně se na mě zadívá.
"Byla," usměju se a přitáhnu si ji k sobě blíž. "A zase budeš," řeknu potěšeně a trochu víc ji kousnu do dolního rtu.
Trhne sebou.
"Tohle se ti taky líbilo," zašklebím se. "Dej průchod tomu, co cítíš," nabádám ji. "Hádej se! Vyčítej! Per se! To mi chybí. To mi tak strašně chybí," znovu ji kousnu, ale tentokrát o poznání jemněji.
Zalapá po dechu. "Chybí ti takový chování?" zeptá se nechápavě. "Ale to není hezký… Takhle se chovat," mručí zoufale, zatímco jí jemně okusuju rty a přejíždím po nich jazykem.
Líbí se mi, jak se jí zrychluje dech při těch mých provokacích.
"Ani nevíš, jak moc mi to chybí," zašeptám a svými polibky se z ní snažím vydolovat aspoň trochu té její zuřivé, vášnivé stránky. "Je to moc hezké, copak se tobě se to nelíbí?" zeptám se poťouchle, protože mou Di by moje provokování štvalo.
"Spíš mě to rozčiluje," přizná nerada a mně po tváři rozlije spokojený úsměv. "Mohl bys toho nechat?" zašeptá zoufale.
"Ne," ušklíbnu se a ona mě neočekávaně kousne do rtu, až usyknu bolestí. "Ty potvoro," zavrčím a přitisknu ji k sobě s ďábelským úsměvem na rtech. "Vidíš, že to jde," šeptám jí do rtů. "A dokonce to i bolí!" zajiskřím očima a znovu ji kousnu, ale tentokrát zapojím i jazyk a začnu ji divoce a nenasytně líbat. Když mi zasténá do úst, tak mě sladce bodne v hrudi. "Přesně takhle se mi to líbí!" zavrčím nadšeně a věnuju jí vášnivý upíří polibek, až sebou cukne.
Přijímá je a snaží se mi je i oplácet, ale po chvíli ucítím na obličeji cosi mokrého.
Překvapeně se od ní odtrhnu. "Ty brečíš?" vydechnu úzkostně. "Proč?!" slíbávám jí slanou vodu z tváří. "Přece jsem tě nekousnul tak moc, aby tě to bolelo, ne?"
"Mně se to nelíbí," rozbrečí se. "Vždyť seš upír a mohl bys mi kdykoliv ublížit nebo mě zabít," zoufale se zalyká. "Já se strašně bojím!"
Sklapne mi. Takhle jsem ji nikdy neviděl. Nikdy nedávala pocity strachu tak bezprostředně najevo jako právě teď. Odtáhne se a já se ani nebráním. "Myslíš, že kdybych ti chtěl ublížit, že bych s tím tolik nadělal?" poušklíbnu se mdle. Tohle není Di. Je to někdo tak zcela jiný, že mě to děsí…
"Já nevím, ani tě neznám," plačtivě se schoulí do sebe. "Všechno je tak hrozně zmatený!" postěžuje si naříkavě. Pozoruju ji se zatnutými zuby a přemýšlím, jak jí co nejlépe pomoci.
o:p>/�#�"
"Dej mi chvilku," zašeptám maličké do ucha a dojdu ke dveřím, kde se ještě otočím a usměju se jí do zmatené tváře.

Diana
Probere mě nepříjemné vytí z venku. Hrůzou se mi postaví chloupky na těle a nepříjemně se rozechvěju. Chtěla bych se přitulit do bezpečí Chesterovy náruče, ale když vedle sebe sáhnu, nenajdu ho. Zřejmě jsem usnula, když odešel. Jen mě trochu mrzí, že se nevrátil a nechal mě samotnou.
Snažím se prokouknout nepříjemné šero. Za chvíli bude svítat. Skrze zatažené temné závěsy proniká jen minimum světla, přesto mi pomůže doploužit se na chodbu beze strachu, že do něčeho narazím. Vyděšeně se rozhlídnu a v duchu doufám, že nenarazím na Dextera, protože bych to už nemusela přežít.
Pravou rukou se dotknu hrubé bílé zdi a v naprosté tmě dojdu až ke dveřím Chesterovy ložnice. Chvíli mi trvá, než se poperu s klikou. Vnímám ostražitě každý sebehrůznější zvuk, který by mohl znamenat přítomnost toho děsivého upíra s pichlavýma očima. Není radno si s ním zahrávat.
Do ložnice vstoupím celá rozklepaná a ihned ho zahlédnu schouleného na posteli. Obličejem zabořeným v polštáři. Musím se usmát, když na něj dopadá jen sivé světlo, vypadá kouzelně.
"To ti to nestačilo jednou?!" zavrčí natolik temně, až mi zuby cvaknou obavou od sebe a žaludek se mi za zvuku jeho hlasu snad dvakrát převrátí naruby. Stojím ve dveřích jako opařená a nepříjemně vnímám ten smrtelný strach, při kterém mi naskočila husí kůže. Evidentně je znovu rozčilený a tentokrát ještě běsnivěji.
"Chazzy… Já," zamumlám a očima těkám po pokoji. Posadí se tak rychle, že vyjeknu a loktem se praštím do futer.
"Di? Co… Co tady děláš?" hlesne nechápavě.
"Promiň, já myslel…" Nedopoví a místo toho na mě zírá jako na velmi nevítaného hosta. Rukou zašmátrá po dece, jako by se chtěl přikrýt. Ošiju se. Neměla jsem sem chodit, sakra!
"Promiň, já jen," mumlám nesrozumitelně.
"Zdál se mi ošklivej sen a probralo mě děsivý vytí… Chtěla jsem jen být u tebe. Cítím se s tebou bezpečněji." Kajícně skloním hlavu, zatímco zůstávám hloupě stát na místě.
"Dovedu tě po pokoje." Vstane a rychlostí blesku se mi postaví k boku. Chytí mě kolem pasu a téměř násilně vytlačí ze dveří.
"Mohli jsme zůstat tady," namítnu.
"Ne!" řekne horlivě a zarazí se.
"U tebe je to lepší." Nechápavě se nechám dostrkat do svého pokoje. Jakmile si vlezu do teplé postele, přikryje mě peřinou až po bradu a odstrčí se ode mne na druhý konec postele!
"Udělala jsem něco?" Posadím se a probodnu ho nechápavým pohledem.
"Ne, Di. Všechno je dobrý," zamumlá a zavře oči.
"Tak proč seš tak odtažitej?" Nechápavě pozoruju, jak je schoulený do sebe a odvrací ode mne tvář, jak jen může.
"Zase ti nedávám prostor, co?" frknu znechuceně. Chovám se jako stíhačka, sakra. Znovu si lehnu a rozesmutním. Má mě za zadkem dvacet čtyři hodin denně a já mu přesto nedám pár minut pokoj. Nejraději bych ho měla stále u sebe. Z očí mi proti mé vůli vyhrknou slzy. Myšlenky, kterými se probírám, nejsou zrovna šťastné.
"Dáváš mi prostor," odpoví a přisune se ke mně blíž.
"Nic se neděje, tak si s tím nedělej hlavu. Jsem jen unavený. Měli bychom se prospat," řekne medovým hlasem. Sice se ke mně přitulí, ale stejně mi přijde odtažitý. Jako by mezi námi byla nějaká hradba. Zaposlouchám se do jeho dechu a snažím se v sobě potlačit neznámý tupý pocit, který mi nedává smysl. Ještě chvíli odolávám a pak přeci jen slastně usnu.
y, hle�;v "xJM�plně jiný význam. Upíří říkají všechno na rovinu. Nemusíš se namáhat hledat nějaké skryté poselství, protože žádné není!" zavrčím příkře a posadím se na pohovku. Mám toho všeho plné zuby!

"Ty lezeš na nervy mně!" řekne ublíženě a posadí se mi obkročmo klína a zoufale se mi zadívá do očí, až musím uhnout pohledem.
Cítím, jak mě její dívčí stehna objala kolem pasu, zatímco prsty bloudí po mém hrudníku. Probouzí to ve mně slastné mravenčení, které mi sklouzává do klína tak nevinně a sladce, jako by mi na klíně seděla zkažená upírka a dávala mi do těla.
"Je pro tebe takovej problém, sakra, věnovat mi pár hezkých doteků? Stejně z toho budeš mít výhody jenom ty, protože moje krev pro tebe bude ještě sladší, tak proč se tomu tak šíleně bráníš a děláš ramena?" Pohladí mě po tváři, až se zakaboním. "Nejdřív chceš, abych se do tebe zbláznila, a pak ti je to proti srsti, protože to sebou nenese jenom radosti, jaký jsi čekal?"
Zatnu zuby a mlčky ji pozoruju. Jsem naštvaný, ale není v tom jenom zlost. Nedokážu to správně popsat. Je to podivný tlak, který mi co chvíli stáhne krk a já nemůžu dýchat. Být to kdokoliv jiný, už bych ho ze sebe skopnul a zakousnul se do něj, ale u ní najednou nějak nemůžu. Jen bez hnutí sedím a dívám se na ni, aniž by se mi ve tváři pohnul jediný sval.
Přitiskne se ke mně, až slyším bít její tlukoucí srdce. Váhavě ji obejmu, zatímco mě něžně hladí prsty po tváři. Nakloní se ke mně a fascinovaně hypnotizuje moje rty, jenže nejspíš nemá odvahu, aby mě políbila sama od sebe. Možná bych jí to mohl trochu ulehčit. Proč jí nedopřát trochu té lidské primitivnosti, když to tak dobře působí na její krev.
A vážně to děláš jenom kvůli tomu? Šklebí se mi vnitřní hlas.
Neposlouchám ho. Místo toho ji chytím za bradu, přitáhnu si ji k sobě blíž a políbím ji tak, jak si myslím, že by to chtěla.
Tiše mi zasténá do úst a rozechvěle se ke mně přitiskne svým horkým živelným tělem. Jemně se mě dotýká jazykem a prsty mi vjíždí do vlasů. Lehce saje moje rty a s přivřenými víčky mi vrací takové něžnosti, které bych měl rázně odmítnout.
Zajedu jí prsty pod tričko a hladím ji po hladké kůži. Je to na mě moc něžností najednou, ale na druhou stranu nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Jen mám trochu problém to vydýchat.
Moje Di se zaučuje rychle, pomyslím si majetnicky, když cítím, co s mými rty provádí, až je mám notně naběhlé. Hladím ji po jemné pokožce, ale za chvíli mi to přestane stačit. Popošoupnu si ji ještě víc k sobě a natlačím se na ni klínem, se kterým začínám mít mírné problémy. Na okamžik se zasekne, ale já ji nenechám dlouho váhat. Políbím ji mnohem vášnivěji, než tomu bylo do teď a rukou nahmatám zapínání její podprsenky.
Udýchaně se mi vytrhne a odstrčí mě od sebe.
"Ne. Tohle ne!" Zavrtí hlavou a pomalu se ode mě oprostí.
Tváří mi prolétne škleb plný vzteku a ponížení. "No ano, já zapomněl, že jsi ta nedobytná panna," syknu znechuceně, zvednu se a tím ji ze sebe shodím. "Máš pravdu, nejde to. Připadal bych si v posteli jak s vlastní dcerou," ušklíbnu se.
Šedýma bojovnýma očima jí probleskne bolest. "Stejně bych tě nikdy nechtěla!" prskne a duhovky jí ozáří ty ohnivé provokativní plameny plné sarkasmu. "Nikdy ti nedám tu tvou šťastnou krev. Už ti nikdy nepodlehnu! Raději budu nevinná, než abych se s tebou vyspala!" Vztekle sebou trhne a rozklepe se vztekem. "Kdybys mě raději odnesl domů, abych tu s tebou nemusela trpět a prožívat takový muka! Ani nevíš, jak seš příšernej! Nedivím se, že tě nikdo nemá rád!" odfrkne.
Ponížil jsem ji, zasáhl jsem citlivé místo. Měl bych z toho mít radost, ale nějak se nedostavuje a to mě rozčiluje ještě víc! "Celý tenhle pokus o něco byl omyl! Už toho mám plný zuby! Seru ti na nějaký city i na krev! Seru ti na všechno!" vyjedu na ni tak nekontrolovatelně, až mi v tu chvíli začne vadit, že jsem si nedokázal udržet chladnou tvář a odejít středem. Pokusím se o to alespoň částečně. Otočím a co nejsebevědoměji opustím místnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 10. září 2013 v 23:39 | Reagovat

Jeho ledové doteky mě děsí, vyvolávají ve mně nepochopitelný pocit bezpečí a radosti a to mě dokáže ukolíbat v hloupém pocitu. – Neprotiřečíte si náhodou? A v jakém hloupém pocitu ji to dokáže ukolébat? Chtěly jste tím říct, že ji děsí, jak v bezpečí se s ním cítí, protože ví, že by neměla? V tom případě ale pořádně, dámy, pořádně! Ne takhle polovičatě. Pak to chytá spoustu významů, které tam mít nechcete.

Uvědomím si, že v pokoji je zvláštní hřejivý vzduch. Když se prsty zkoumavě dotknu radiátoru, který mám nad hlavou, zjistím, že topení je teplé. – V USA je běžné dávat si radiátory na stěnu nad postel? To je vůbec někde běžné? Vím, že se často věsí v chatách a v koupelnách na stěnu, ale v luxusním domě... No nevím. Přijde mi zvláštní, že by někdo chtěl mít radiátor nad hlavou. Protože ono když to začne topit, bude vám z toho akorát blbě. Nejspíš proto je tohle první případ, kdy vidím/slyším/čtu o tom, že by to takhle někdo měl. Nehledě na to, že to teda asi vypadá.

Zajímalo by mě, proč jste tak posedlé vstáváním, usínáním a postelí? Nemohlo by se to také chvíli odehrávat jinde, anebo nemohla by další část románu začít třeba uprostřed dne? Je nutné, aby se Diana vždycky probudila v posteli? Jistě, všichni se ráno budíme v posteli, ale to v literatuře říkat nemusíte, to všem dojde. Když se ráno po probuzení nic nestane, tak proč to tam vůbec cpát? Pokaždé to začne stejně: Diana se vzbudí v posteli, je tam Chester/přijde Chester. Pak je tam spousta hádek jejích několika vnitřních osobností (bojím se ho/nebojím se ho, chci ho/nechci ho, věřím mu/nevěřím mu), pak se objeví Mia/Dexter/Mia s Dexterem. Stane se něco hrozně dramatického (Dexter napadne Dianu, Chester se pokusí ošukat Miu/Mia říká fujfuj slovíčka Dianě), Chester musí kousnout Dianu a Diana usíná. A pak se zcela nečekaně ráno probouzí a kolotoč se opakuje. Jo vlastně, občas zajde do kuchyně nebo do koupelny či do knihovny. Nechápejte to špatně, děj některých knih se odehrává v jediné místnosti a vůbec to nevadí. Jenže to jsou většinou příběhy, které mají co říct. Mají filozofický podtext, jsou zaměřené k tomu, aby u nich čtenář myslel. Variují a předvádějí nejnepatrnější emoce, pohnutky, postřehy. Jenže tohle nemá s takovými díly nic společného. Tohle je prostoduché, a proto to potřebuje víc akce. Jinde by to nevadilo, ale tady je prostě hrozně pitomé, jak se pořád nic neděje, nebo se všechno furt opakuje. Člověk už si říká: Ježiši, a zase se budí! Ale ne, už zase ji ukládá do postele! Budou taky někdy dělat něco jinýho? No jasně, už zase ta blbka neví, jestli se ho teda bojí, nebo s ním chce spát!

Kromě toho, jak to Chester myslí, že tohle je jiná Diana? Vždyť se ta holka chová pořád stejně pitomě. Trochu míň plaší, ale pitomá je pořád stejně. Když chcete, aby v jejím chování byl velký rozdíl, pak ho tam ale musíte dát - a ne o něm jen mluvit.

VYMAŽTE ZE SVÉHO SLOVNÍKU SLOVO PROTNE!!!

A Chester si všiml, že nejí maso... No jistě, když jí pořád nosil jen ovoce a pečivo, tak asi maso jíst nemohla, že? Snědla prostě, co jí dal. Informace o tom, že je vegetariánka nikde předtím nepadla.

Takže, protože se některá slova neustále opakují, rozhodla jsem se podstoupit oběť a zde vidíte, kolikrát jste od prologu do kapitoly 19 použily tato slova či jejich varianty:

protnout – 31
šklebit – 66
bojácně – 11
přitisknout – 48
zalapat – 27
vydolovat – 9
blýsknout – 20
trhnout – 73
zoufale – 90
brečí – 36
vyděsit – 45
zavrčí -  102
klepe – 50

Takže tady máme naši hitparádu. Neuvěřitelné, že jo? Za 19 kapitol + prolog jste 102 krát použily slovo vrčet (to je průměrně asi 5 krát za kapitolu), 90 krát jste zmínily zoufalství a dělání něčeho zoufale (asi 4,5 krát za kapitolu) a 73 krát sebou někdo trhl, odtrhl nebo se někomu vytrhl (3,6 krát za kapitolu). Gratuluju. Čekala jsem, že některá slova používáte přespříliš, ale že zjistím, že někdo 102 krát zavrčel... No páni... Prostě páni! Vy jste teda spisovatelky. Někdo musí 20 krát blýsknout zuby, 36 krát brečet a 66 krát se šklebit, protože vy neumíte najít jiná slova, která by vyjádřila totéž. Jestli to ani teď nevidíte, pak myslím, že jste úplně ztracené.

2 kniha-duse kniha-duse | E-mail | 11. září 2013 v 14:32 | Reagovat

Slecno narocna,
dekujeme za Tve komentare. Velice nas tesi, ze se najde nekdo, kdo ma

tolik volneho casu, aby nam scital opakujici se slova, zanechaval dlouhe

komentare u kapitol a i pres veskerou kritiku cetl dal. :o)  
Ano, cetla jsem, ze kdyz jsi zacala, tak to doctes. Jen smele do toho. Ja

osobne se budu tesit na kazdy Tvuj komentar. :o)
Neco jsem si pro sebe zapsala jako dobry postreh, necemu jsem se zasmala,

o jinem jsem vedela, tak me to neudivilo.
Mas pravdu, mely bychom pouzivat ta spravna slova a vyhodit vatu. Ano, k

tomu nazoru jsme dosly jiz samy.

Tyto knihy jsme zde prezentovaly hlavne proto, aby nam k tomu ctenari

neco rekli - prave tu kritiku, ktera nam pomaha se zlepsit. Bylo by k

nicemu, kdybychom to nechaly lezet v supliku a premyslely o tom, jake to

asi ma chyby a co  by na to kdo rekl. Takhle to vime a kazdeho nazoru si

vazime.

Ja osobne vsak beru nazory s nadhledem. Jelikoz stejne jako se lisi lide,

lisi se i jejich nazory.
Jak jsem rekla, pisu uz opravdu pres deset let a precetla jsem spousty

komentaru. Vetsina mi pomohla a nikdy me nenapadlo prestat psat jen

proto, ze si nekdo mysli, ze to neumim. ,o)

Ano, napsaly jsme, ze bychom tento roman chtely vydat, ale stale jeste

neklepeme na dvere vydavatelstvi, takze se muzes prestat hrozit. ,o)

Velmi dobre vime, ze tohle neni podoba, ve ktere bychom roman vydat

chtely nebo vubec mohly. Tohle je spise pro nas kostra, ktere se chceme

drzet, kdyz roman chceme prepsat tak, abychom se vyvarovaly chyb,

opakujiciho se deje a "vaty", tedy casti, ktere jsou o nicem.
Tva kritika je nekdy k pobaveni, protoze jsi jeste na zacatku a nevis, co

ktere hrdiny vede k tomu, aby se chovali tak, jak se chovaji. Mela bys

postupne objevovat v textu voditka, diky kterym to zjistis.
Mame na jednom serveru vice kapitol a ti ctenari, kteri pribeh opravdu

sleduji, na to bez problemu prisli, takze to mame vyzkousene. Da se to

pochopit, ale samozrejme to neni pro kazdeho.

Vime, ze se nas roman nebude libit vsem. Vzdycky si najde svou kritiku,

stejne jako opevovane Stmivani ci Fifty Shades, ktere jsi zminila ve

svych komentarich.

Ano, oboji jsem cetla. Wish necetla ani jedno a obavam se, ze se do toho

nikdy nepusti. ,o) Velice me prekvapilo, ze jsi nas roman prirovnala

prave k temto kniham. Ja nemam rada kopie, snazim se o originalitu a

ackoliv priznavam, ze me jedna kniha privedla na myslenku Stastne krve,

tak tyto dve to rozhodne nebyly. Jak Edward, tak Christian jsou na me oba

mekci a ja mam rada typy drsne. Dokonce i Chester je pro me drsny malo,

ale kdyz piseme dve, musi existovat kompromisy a Wish me dokonale brzdi,

aby z toho nebyla jatka. :o))
Takze to prirovnani je prvni, ktere slysime a je to Tvuj nazor, ale z

meho pohledu mylny.
Muzes se proti tomu odvolavat, ale stejne tak jako ja toleruju Tvou

kritiku, ty bys mela mou.

Jeste se vyjadrim k tomu, jake knihy cteme...
Opravdu to nejsou infantilni knihy, jak si myslis. Wish je pres detektivky, psychologicke romany a klasickou literaturu.
Ja jsem milovnice psychologickych romanu, nasili a sexu.

Vrele mohu doporucit Neviditelneho od J. Havlicka, Gordona od Edith

Templeton a sveho nejoblibenejsiho K. J. Erbena. Ano, napsal  

basnickou sbirku, ale znam ji zpameti a nedam na ni dopustit.
Osobne nemam rada, kdyz se nekdo navazi do me a do knih, ktere ctu.

Jsem schopna uznat kritiku sveho dila, napsala jsem ho a musim si ho

tudiz obhajit a srovnat se s jeho nedostatky, ale kritiku me osoby a

doporucovani knih, ktere bych mela cist, to uz je mimo dosah ctenare.

Zamer se tedy v komentarich spise na nas roman a nepremyslej o nas,

jelikoz ja take rozmyslim pouze o Tvem nazoru, protoze o to tu prece jde.

Napsat kritiku na dilo a nikoliv na autora.  

Rada bych vydala roman o Chazzym a Diane, protoze ta hlubsi myslenka a

jadro jsou velmi dobre a kreativni, coz bohuzel prozatim zanika v textu,

ktery musime prepsat a vypilovat.

Jeste neco malo k Oskarkovi:
Jsi prvni, komu pripada Oskar smesny. Ne, jeste nam nikdo nesdelil, ze by

se u jeho slov triskal smichy. Vetsinou ho ctenari vnimaji jako "upira s

desive ledovym klidem a chovaninm na urovni... prostě psychopat, ktery te

rozpare s pratelskym usmevem na tvari".
Samozrejme, pokud bude takovych nazoru vic, zacnu se tim zabyvat. Ale

myslim, ze ten nahled na nej opravime predevsim prepsanim deje a

vystiznejsimi slovy.

Nemam cas reagovat na vsechny Tve komentare, ale rozhodne si je prectu.

Tesim se na dalsi komentar.

A kdyz uz Te bavi kritika, mam i jina (kratsi) dila, ktera muzes zaplavit svymi nazory.
Najdes je na http://ourstories.stmivani.eu/10-shrnuti/povidky-od-chensie/

Budu se tesit. :o)

S pozdravem

Chensie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama