Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 20. kapitola

22. listopadu 2012 v 19:23 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Diana
"Chceš mě poznat?" promluví po chvíli, kterou mě neustále střežil pohledem, až mi to bylo nepříjemné.
Téměř neznatelně přikývnu.
"Tak jdeme!" zavrčí a vstane z postele. Nechápavě k němu zvednu oči a s pomalostí šneka se nerada tápu z teplé peřiny. "Dělej!" Prudce mě uchopí a postaví na zem, až vyjeknu.
Ušklíbne se a posadí se do křesla.
"Bude ti zima. Převlékni se do něčeho teplejšího," probodne mě pohledem a sám se uvelebí, jako by čekal příjemnou podívanou.
"Mohl bys…?"
"Ne!" odpoví ostře a probodává mě očima. Na chvíli se mi zatmí před očima a vzpomínka mě zanese do úplně jiné místnosti. Do takové, kde se rval život se smrtí.
"Ty asi nemáš život moc ráda, co?" ozve se přede mnou vztekle. Ruce má zatnuté v pěst a z očí mu svítí hněv a chtivost. "Kdybych chtěl, tak už bys byla dávno mrtvá! Tak si to rozmysli. Buďto poslechneš a uděláš, co chci, nebo bude mou zeď zdobit další krvavý flek!" prskne vztekle.
Do očí mě bodají smrtelné krvavé šmouhy na zdech pokoje. Bolí to, všechna ta krev a strach hrozně bolí!
S úlekem se na něj zadívám, ale neřeknu nic. Nechápu, proč mi to připomnělo zrovna tohle. Bez řečí se převlékám a neodporuju. Zuby mám zatnuté, jinak by se mi rozdrkotaly strachem. Žaludek mám sevřený obavou, která se na mě přenesla z nepříjemné vzpomínky.
"Ukážu ti, jakým způsobem jsem tě sem dostal," blýskne špičáky v úsměvu a vstane, když jsem oblečená a připravená. Nechápavě se na něj zadívám a než stačím cokoliv říct, popadne mě ve vteřině do náruče, až vyjeknu a proletí se mnou oknem.
"Proboha!" vyjeknu zoufale a křečovitě ho drapnu kolem krku. Žaludek se mi převrací v naprosté nechuti a tělo se mi chvěje pod náporem jeho ledového těla i vtíravého větru.
"Co to děláš?!" rozbrečím se zoufale. "Pusť mě, já se bojím!" Zabodne se mi zuřivým pohledem do očí, až zalapám po dechu. Černé duhovky náhle vypadají tak hrůzostrašně, že mi tuhne krev v žilách.
"Vážně tě mám pustit?" ušklíbne se a stisk trochu povolí.
Namáčknu se na něj ještě víc a obejmu ho nohama kolem pasu. Nešetří mě. Proplétá se mezi větvemi stromů, dělá nečekané výpady a obraty. Žaludek mám jako na vodě, horší pocit než ztratit zem pod nohama, jsem skutečně nezažila.
Z jednoho jeho mizerného náhlého výpadu se mi zatmí před očima natolik, až se ocitnu na tiché klidné silnici, lemovanou lípami a strach nahánějící temnotou.
Moje kroky se rozléhají do ticha, ale já se nebojím. Z nebe na mě zasněně shlíží měsíc a dohlíží na mě. Když shlédnu, spatřím před sebou tak nádherného muže, až se mi zatají dech. Je opředený sexappealem a nebezpečím. V hrudi se mi rozprostře podivný pocit a v žaludku pocítím pomyslné zamilované motýlky.
Blonďaté vlasy mu cuchá něžný vánek, zatímco on se mi téměř černými duhovkami zabodává do očí. Podlamují se mi z té náhlé roztouženosti kolena. Jeho úsměv je blyštivý a já krásnější nespatřila. Jsem naprosto okouzlená. Náhle se jeho nátura mění. Zděšeně sleduji jeho dlouhé krvelačné špičáky. Je tak blízko, že se při jeho ledovém doteku rozechvěju. Pokožka se mi pod jeho drápy barví do ruda a já kromě obyčejné bolesti cítím tak děsivý strach. První v mém životě.
"Pusť mě!" zařvu zoufale a ve tváři se mi zračí veškerá panika. On mě chtěl skutečně zabít! "Prosím, hned mě polož na zem," zoufale si položím hlavu na jeho rameno. Ta hrůza, kterou při těch vzpomínkách pociťuju, mě sráží na samotné dno. Bolí a spolu s ní mi v hrudi tane podivná úzkost a pocit, že už bych neměla existovat.
Jakmile mě postaví na zem, podlomí se mi kolena a já prudce dopadnu do měkké trávy. Ihned se ke mně sehne, čímž mě vyděsí ještě víc a oči se mi rozšíří strachem.
"Jsem v pořádku!" zanaříkám a odvrátím od něj hlavu. "Vybavilo se mi naše první setkání," zatvářím se natolik bolestně, až se ode mě odvrátí.
"Promiň, chtěl jsem ti to připomenout. Doufal jsem, že to v tobě něco vyvolá," povzdychne si a pomůže mi proti mé vůli na nohy.
Zem je protivně vlhká. Celá záda mám chladná od rosy, ale to není můj nejzávažnější problém!
"Vím, že je ti špatně z létání," řekne a uchopí můj pramen mezi prsty a jemně ho promne, jako by se uklidňoval. Toužebně se držel něčeho krásného. Něčeho, co já neznám! "Co přesně se ti vybavilo?" zadívá se mi do očí. Hrůza z jeho pohledu vymizela, ale já vím, že ji v sobě skrývá a kdykoliv ji dokáže tak procítěně předvést, že se mi bezmocností svírají vnitřnosti.
"Prázdná silnice a ty. Nejdříve okouzlení při prvním pohledu a pak příšerný panický strach." zamumlám a uhnu pohledem.
"Nebála ses, byla jsi drzá," protne mě pohledem. "Alespoň na venek," zadívá se stranou. Jsme na zeleném paloučku. Měsíc nad námi. Skutečná romantika, kterou bych s kýmkoliv jiným ocenila, ale s ním ne!
"Co kdybychom v tom pokračovali?" zadívá se na mě zpytavě s nadějí ve tváři. "Provedu tě domem a ukážu ti všechny místnosti, ve kterých jsi byla. Kde jsi něco zažila a třeba se mi vrátíš." Vyhledá mé oči a hledí na mě s jakousi dávkou nostalgie a nevyřčené obavy.
"Třeba se ti vrátím," zamumlám a uhnu pohledem. Už ani nevím, jestli se vrátit chci! Všechno, co poznávám je tak bolestné a vůbec mi to nepřináší radost. "Ale leť prosím opatrněji," poprosím ho zkroušeně. Konečně se mi podařilo žaludek uklidnit. Beru to jako malý zázrak, protože nervozita a neblahá nevolnost mě provází snad pořád. Přikývne, zatímco ho objímám kolem krku.
Opatrně se se mnou vznese. Ten pocit hořkosti a nechuti se znásobí, ale díky jeho ohleduplnosti to není až tak hrozné. Tisknu se k němu se zavřenýma očima a nechávám si slzy volně stékat po tvářích. Ten tlak se nedá vydržet.
"Můžeme začít knihovnou," zašeptá mi za letu do vlasů. "Třeba se ti tam tentokrát něco vybaví." Bez toho, aby čekal na mou odpověď, vletí otevřeným oknem do oné místnosti. Díky kupícím se knihám ji bez problému poznám. Dýchá na mě úplně jinou atmosférou než zbytek domu. Ta místnost zasluhuje skutečnou úctu a pozornost, které se jí zde zřejmě moc nedostává.
"Rozhlédni se," přikáže mi jemně. S nepříjemným pocitem v hrudi se k němu otočím zády a obezřetně si prohlížím každou píď.
"Přesně tohle hledám!" Zajásám v duchu, když mi pohled padne na nevelkou knihu v rudé vazbě. Na předních deskách se jí skví ozdobný zlatý nápis: "Šťastná krev" Nitro se mi sevře vzrušením, a když po ní sahám, kdosi mě nevrle vyruší zlým hlasem.
"Něco jsem tu hledala," řeknu s přivřenýma očima a dívám se na bytelný stůl. "Našla jsem to, ale tobě se to nelíbilo." Zašklebí se, jako by čekal víc.
"Stalo se tu také něco jiného. Hledali jsme tu něco spolu," začne, ale když ho protnu nedůvěřivým pohledem, odevzdaně zavrtí hlavou a za ruku mě mlčky táhne po schodech k černým, strach nahánějícím dveřím. Netuším, proč na mě takhle působí.
"Tak tohle je moje ložnice," rozevře je dokořán a nechá mě vejít. Při pohledu na krvavé rudé skvrny se zoufale rozklepu a v hrudi mi vytane pocit naprosté paniky.
"Víš, jak se poznávají dospělí?" ptá se medovým hlasem, zatímco mě hrubě tlačí na zeď a mně se celé tělo hroutí v křeči zoufalství. Jeho tělo je hrozně ledové. Drápy maluje krvavé obrazy po mé pokožce. Útrpně to pálí a já se snažím nedat najevo svůj strach, který mě ničí.
Zhnuseně se nadechnu a přešlápnu z nohy na nohu, jako bych ztrácela balanc, když mě protne další záblesk nepříjemné minulosti.
V krku mě bodá a při každém nadechnutí mnou projede šíp bolesti, až se prohnu. Tlačí se na mě svým ledovým tělem, až jsem celá prokřehlá. Z očí mi stékají slzy a já se marně snažím bojovat s krvelačnou bestií o svůj vlastní život. Ten příznak smrti mě naprosto ochromuje a já s chvějícími se rty a široce rozevřenýma očima nemohu nic jiného, než přijímat tu bolest a modlit se, abych se pak mohla ještě nadechnout.
"To bolí! To bolí!" Znovu důkaz, že jeho sání mi ne vždy přinášelo radost! Oběma rukama se chytím za krk a útrpně se rozbrečím. Nohy se mi podlomí v tak nečekané agónii, kterou mi ta děsuplná vzpomínka přinesla, že se schoulím na zemi do rohu. Další vzpomínka mnou projede jako nůž. Je jiná, ale přesto plná zoufalství a ztráty.
"Nemůžeš ztratit, co nemáš!" křičím na sebe zuřivě v duchu, zatímco se choulím a poznávám, jak bolí láska. Tělo se mi svírá v absurdní psychické bolesti, kterou bych neměla poznat. On je zlý, ovšem dává mi tolik lásky! Hlavou mi proudí nečekaný stres z nezájmu rodiny. Nikdo si nevšimne, že doma nejsem, protože mě tam všichni nenávidí!
"Nikomu nescházím! Já nikomu nescházím!" dostanu ze sebe panicky. Tak proto jsem zůstávala. Protože jsem ho nejspíš skutečně milovala a nikdo pro mě neznamenal tolik. A já sama nikoho neměla. Pro všechny jsem byla vždycky jenom vzduch. Kromě něj. Pro něj jsem byla aspoň potravou, což bylo o tolik více, než co jsem skýtala pro svou rodinu.
"Di." Jemně se mě dotkne a probere mě tak z pocitů zoufalství a nechuti, ve kterých se topím.
"Běž ode mě!" zavrčím a celá se roztřesu.
"Jdeme pryč," řekne rozhodně a drsně mě vytáhne na nohy, až vyjeknu.
"Do hajzlu, já se s tebou nebudu prát!" zavrčí temně, když se snažím bránit, a přitáhne mě k sobě do náruče, aby mě vyvedl z ložnice, protože já nejsem schopná stát ani rovně. "Nebudu se tě ptát, co se ti vrátilo za vzpomínky, protože je mi to jasné," zašeptá a snad bolestně se mi podívá do tváře.
"Mně začíná bejt jasný, jakej zvláštní vztah mezi sebou máme," probodnu ho pohledem.
"Ale tak to není," zaspílá zoufale. "Nevím, proč… Proč se ti vrací jen to špatné! Proč se ti vrací ten začátek," povzdychne si.
Chester
"Na začátku jsem byl lovec a ty moje oběť, nic víc, ale teď…" zvednu k ní ruku v náznaku pohlazení, ale ona uhne. Obličej mi protne útrpný škleb. Je to zbytečné. Posralo se to ještě víc! Už mi ten můj nápad se vzpomínáním nepřijde tak dobrý jako na začátku, ale musím zkusit poslední možnost. "Chci, aby ses podívala do koupelny." Vyděšeně na mě pohlédne. "Tam se ti totiž stal ten úraz," zadívám se jí do očí.
"Úraz," zopakuje sarkasticky a evidentně si myslí něco jiného. Zastaví se už mezi futry a zhluboka se nadechne. "Vzpomínám si na velkou bolest v srdci. Palčivě mě bolely rány na zápěstí, stehně a krku, ale to bylo nic proti té psychické trýzni." Oběma rukama se opírá o futra a evidentně nechce za žádnou cenu dál. Výčitky se ve mně hromadí a já se je snažím přebýt pohledem na Di. Jenže ona je zoufalá a to mi nepomáhá. Samozřejmě, že to musela vědět, proč by jinak reagovala tak, jak reagovala? Proč by se jí jinak vrátila vzpomínka zrovna na tohle?
"Nechápu, co se mi tu snažíš dokázat," zavrtí hlavou a otočí se ke mně čelem, zatímco se zády opírá o zeď. "Jestli jsme spolu prožili něco pěknýho, tak mi to řekni, protože já si na to vzpomenout nedokážu," uhne pohledem a zadívá se do tmy kolem sebe. "V tomhle baráku mě potkalo víc utrpení, než radosti," řekne tvrdě a zpříma se mi zadívá do očí.
"Když ti to povím, stejně mi neuvěříš," povzdychnu si. Je náhle najednou tolik cizí, že nemám chuť cokoliv jí vysvětlovat. Myslel jsem, že je to pro nás šance, jak být spolu, ale… je to spíš konec. "Nemá cenu tady mluvit o citech, které ty očividně necítíš. Nemá smysl ti říkat, jak moc jsem se díky tobě změnil. Všechno to jsou jen slova a ty v tuhle chvíli nestačí. Nehledě na to, že ty už jsi o své pravdě dávno přesvědčená. Tak proč ti to mám vyvracet, když nemám v ruce jediný důkaz, kterým bych ti mohl dokázat, čím vším jsme pro sebe byli?" Mluvím klidně a rozvážně, až mě to samotného překvapuje. Zřejmě mi dal Oskar velmi dobrou školu, když se dokážu ovládat v téhle naprosto šílené situaci. Ale… možná to ani není klidný tón, který ze mě vychází, možná je to jen hlas někoho, kdo ztratil poslední naději.
Zoufale zanaříká a s rukou na srdci se sesune k zemi. Hlavu si opře o hrubou zeď a z očí jí vytrysknou slzy. Její tvář se zkroutí v nechápavé bolestné grimase. Jako by mě něco uvnitř ní potřebovalo a bojovalo proti postoji, který vůči mně momentálně má…
"To bolí," usykne. "Zřejmě tě nemám tady…" ukáže na svou hlavu. "… ale tady," dotkne se místa, kde se skrývají všechny její pocity. Její tepající život. "Nechápu, jak jsi mi dokázal vzít srdce…" zašeptá zoufale. "Ten cit je tak silný!" Prohne se naříkavě.
Pozoruju ji jako raněný. Je to její vnitřní boj a já ho nijak nedokážu ovlivnit! Tedy, dokážu, ale bohužel pro mě jen negativně, protože na nic hezkého, co se mnou prožila, si nevzpomíná.
"Je mi jako by uvnitř mě něco křičelo a umíralo," chytí si hlavu do dlaní. "Je to nesnesitelný!" prskne rozzuřeně. Zřejmě ty pocity, které v ní objevují, nechápe a o to víc ji sužují. Zlomeně se mi zadívá do očí. "Napij se ze mě, prosím." Překvapeně na ni pohlédnu. Roztírá si slzy po tvářích a její pohled je tak zoufalý.
"Myslíš to vážně?" nazdvihnu obočí. Když přikývne, přikleknu si k ní a zadívám se jí zblízka do očí. "Vážně chceš kousnout?" Zformuluju otázku jinak, aby pochopila, co se vlastně bude dít.
Znovu tvrdohlavě přikývne.
"Nemusím tě kousat do krku. Stačí zápěstí," nabídnu jí jinou možnost. Chvíli přemýšlí, ale nakonec mě k sobě nepustí. Jen natáhne ruku. Jemně ji za ni vezmu, vtisknu jí polibek do dlaně a sleduju, co to s ní dělá.
Nehnutě mě pozoruje, v očích nepopsatelný strach.
Zavřu oči, abych se soustředil, a začnu jí po zápěstí letmo přejíždět rty i jazykem a mazlit se s ním, jako jsem to dělal pokaždé, když jsem se snažil o to, aby se dostatečně uvolnila. Když mám pocit, že její napětí v ruce povolilo, opatrně se do ní zakousnu, až vykřikne.
Zazmítá sebou v euforii a zatne zuby. Snaží se držet a nepoddávat se tomu tolik, ale nedaří se jí to. Mému jedu, a tomu, co v něm koluje, se v tomto případě neubrání. Její krev je slaná a má roztodivnou chuť. Takovou jsem u ní ještě nezažil. Zdá se, že její pocity jsou natolik vehnány do jejích žil, že je cítím až v její krvi. Omračuje mě to. Lákavá šťastná chuť se po chvíli mění v slzy a hořkost. Jako by celým jejím tělem probíjela nepříjemná zmatenost a zatemňovala jí smysly.
"Už dost!" zasténá a snaží se mi vytrhnout.
Nechám ji.
Ztěžka se na mě zadívá euforií zamlženýma očima a zamrká, jako by se snažila z toho rauše vrátit zpátky na zem. Několikrát jí jemně přejedu jazykem po ráně, aby se zahojila, a pak její dlaň pustím.
"Povedlo se mi to?" vyslovím do ticha. "Obávám se, že jiný důkaz ti poskytnout nemohu." Zadýchaně si povzdychne.
"Mám jen pocity," zavrtí nechápavě hlavou. "Žádný hezký vzpomínky. Nepamatuji si, že bychom spolu prožili pro mě něco pěknýho." Skloní hlavu, jako by se obávala něco říct. "Zdá se, že už jsem někdo jinej," zabodne se mi do očí a v jejím pohledu se nezračí ani střípek lítosti.
Kdesi uvnitř mě bodne. Myslel jsem si to, ale když to řekla takhle nahlas…
Nevím, co říct. Mám pocit, že vše už řečeno bylo. Všechno podstatné. Teď můžu leda čekat a doufat, že se to nějak změní… Jiná možnost mě nenapadá, když ani moje city jí nepomohly v tom, aby si na něco vzpomněla.
"To mě mrzí," řeknu a namáhavě se zvednu. Na hrudi se mi usadí podivný tlak.
"Věřím," řekne bez emocí a rovněž se postaví. "Jsem unavená, půjdu si lehnout," probodne mě pohledem, který nedovoluje námitek. "Mohl bys mě zítra hodit do města?" Z tónu, jakým to řekne, mi přeběhne mráz po zádech. Je tak chladná. Tak cizí! Čekat nebudu muset. Vyřešila to za nás za oba.
Takže vážně odejdeš? Nechceš nám dát šanci? Chce se mi říct, ale místo toho jen přikývnu.
"Jak chceš," řeknu stejně odměřeně jako ona.
Povzbudivě se na mě usměje. "Díky." Pohladí mě po tváři. Zavřu oči a snažím se vychutnat její poslední dotek, i když je to pro mě spíš forma týrání.
Stojím na tom samém místě, zatímco ona už odešla, a stále dokola si přehrávám celou tuhle absurditu v hlavě. Stačila jedna nešťastná nehoda a všechno je jinak. Jsem z toho zoufalý…
Jako v mrákotách dojdu do své ložnice, kde se posadím na postel a utápím se v téhle neřešitelné situaci. Náhle mě zasáhne vzpomínka na jeden rozhovor, který jsem vedl s Miou a Dexem… Na jeho nabídku! Zpozorním. Je to sice extrémní způsob a dost tím riskuju, ale… Na druhou stranu… Co ještě můžu ztratit? Rychle vyběhnu ze dveří, abych ho co nejdřív našel.
a�p �"`�ss=MsoNoSpacing>"Di? Co… Co tady děláš?" hlesne nechápavě.

"Promiň, já myslel…" Nedopoví a místo toho na mě zírá jako na velmi nevítaného hosta. Rukou zašmátrá po dece, jako by se chtěl přikrýt. Ošiju se. Neměla jsem sem chodit, sakra!
"Promiň, já jen," mumlám nesrozumitelně.
"Zdál se mi ošklivej sen a probralo mě děsivý vytí… Chtěla jsem jen být u tebe. Cítím se s tebou bezpečněji." Kajícně skloním hlavu, zatímco zůstávám hloupě stát na místě.
"Dovedu tě po pokoje." Vstane a rychlostí blesku se mi postaví k boku. Chytí mě kolem pasu a téměř násilně vytlačí ze dveří.
"Mohli jsme zůstat tady," namítnu.
"Ne!" řekne horlivě a zarazí se.
"U tebe je to lepší." Nechápavě se nechám dostrkat do svého pokoje. Jakmile si vlezu do teplé postele, přikryje mě peřinou až po bradu a odstrčí se ode mne na druhý konec postele!
"Udělala jsem něco?" Posadím se a probodnu ho nechápavým pohledem.
"Ne, Di. Všechno je dobrý," zamumlá a zavře oči.
"Tak proč seš tak odtažitej?" Nechápavě pozoruju, jak je schoulený do sebe a odvrací ode mne tvář, jak jen může.
"Zase ti nedávám prostor, co?" frknu znechuceně. Chovám se jako stíhačka, sakra. Znovu si lehnu a rozesmutním. Má mě za zadkem dvacet čtyři hodin denně a já mu přesto nedám pár minut pokoj. Nejraději bych ho měla stále u sebe. Z očí mi proti mé vůli vyhrknou slzy. Myšlenky, kterými se probírám, nejsou zrovna šťastné.
"Dáváš mi prostor," odpoví a přisune se ke mně blíž.
"Nic se neděje, tak si s tím nedělej hlavu. Jsem jen unavený. Měli bychom se prospat," řekne medovým hlasem. Sice se ke mně přitulí, ale stejně mi přijde odtažitý. Jako by mezi námi byla nějaká hradba. Zaposlouchám se do jeho dechu a snažím se v sobě potlačit neznámý tupý pocit, který mi nedává smysl. Ještě chvíli odolávám a pak přeci jen slastně usnu.
y, hle�;v "xJM�plně jiný význam. Upíří říkají všechno na rovinu. Nemusíš se namáhat hledat nějaké skryté poselství, protože žádné není!" zavrčím příkře a posadím se na pohovku. Mám toho všeho plné zuby!

"Ty lezeš na nervy mně!" řekne ublíženě a posadí se mi obkročmo klína a zoufale se mi zadívá do očí, až musím uhnout pohledem.
Cítím, jak mě její dívčí stehna objala kolem pasu, zatímco prsty bloudí po mém hrudníku. Probouzí to ve mně slastné mravenčení, které mi sklouzává do klína tak nevinně a sladce, jako by mi na klíně seděla zkažená upírka a dávala mi do těla.
"Je pro tebe takovej problém, sakra, věnovat mi pár hezkých doteků? Stejně z toho budeš mít výhody jenom ty, protože moje krev pro tebe bude ještě sladší, tak proč se tomu tak šíleně bráníš a děláš ramena?" Pohladí mě po tváři, až se zakaboním. "Nejdřív chceš, abych se do tebe zbláznila, a pak ti je to proti srsti, protože to sebou nenese jenom radosti, jaký jsi čekal?"
Zatnu zuby a mlčky ji pozoruju. Jsem naštvaný, ale není v tom jenom zlost. Nedokážu to správně popsat. Je to podivný tlak, který mi co chvíli stáhne krk a já nemůžu dýchat. Být to kdokoliv jiný, už bych ho ze sebe skopnul a zakousnul se do něj, ale u ní najednou nějak nemůžu. Jen bez hnutí sedím a dívám se na ni, aniž by se mi ve tváři pohnul jediný sval.
Přitiskne se ke mně, až slyším bít její tlukoucí srdce. Váhavě ji obejmu, zatímco mě něžně hladí prsty po tváři. Nakloní se ke mně a fascinovaně hypnotizuje moje rty, jenže nejspíš nemá odvahu, aby mě políbila sama od sebe. Možná bych jí to mohl trochu ulehčit. Proč jí nedopřát trochu té lidské primitivnosti, když to tak dobře působí na její krev.
A vážně to děláš jenom kvůli tomu? Šklebí se mi vnitřní hlas.
Neposlouchám ho. Místo toho ji chytím za bradu, přitáhnu si ji k sobě blíž a políbím ji tak, jak si myslím, že by to chtěla.
Tiše mi zasténá do úst a rozechvěle se ke mně přitiskne svým horkým živelným tělem. Jemně se mě dotýká jazykem a prsty mi vjíždí do vlasů. Lehce saje moje rty a s přivřenými víčky mi vrací takové něžnosti, které bych měl rázně odmítnout.
Zajedu jí prsty pod tričko a hladím ji po hladké kůži. Je to na mě moc něžností najednou, ale na druhou stranu nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Jen mám trochu problém to vydýchat.
Moje Di se zaučuje rychle, pomyslím si majetnicky, když cítím, co s mými rty provádí, až je mám notně naběhlé. Hladím ji po jemné pokožce, ale za chvíli mi to přestane stačit. Popošoupnu si ji ještě víc k sobě a natlačím se na ni klínem, se kterým začínám mít mírné problémy. Na okamžik se zasekne, ale já ji nenechám dlouho váhat. Políbím ji mnohem vášnivěji, než tomu bylo do teď a rukou nahmatám zapínání její podprsenky.
Udýchaně se mi vytrhne a odstrčí mě od sebe.
"Ne. Tohle ne!" Zavrtí hlavou a pomalu se ode mě oprostí.
Tváří mi prolétne škleb plný vzteku a ponížení. "No ano, já zapomněl, že jsi ta nedobytná panna," syknu znechuceně, zvednu se a tím ji ze sebe shodím. "Máš pravdu, nejde to. Připadal bych si v posteli jak s vlastní dcerou," ušklíbnu se.
Šedýma bojovnýma očima jí probleskne bolest. "Stejně bych tě nikdy nechtěla!" prskne a duhovky jí ozáří ty ohnivé provokativní plameny plné sarkasmu. "Nikdy ti nedám tu tvou šťastnou krev. Už ti nikdy nepodlehnu! Raději budu nevinná, než abych se s tebou vyspala!" Vztekle sebou trhne a rozklepe se vztekem. "Kdybys mě raději odnesl domů, abych tu s tebou nemusela trpět a prožívat takový muka! Ani nevíš, jak seš příšernej! Nedivím se, že tě nikdo nemá rád!" odfrkne.
Ponížil jsem ji, zasáhl jsem citlivé místo. Měl bych z toho mít radost, ale nějak se nedostavuje a to mě rozčiluje ještě víc! "Celý tenhle pokus o něco byl omyl! Už toho mám plný zuby! Seru ti na nějaký city i na krev! Seru ti na všechno!" vyjedu na ni tak nekontrolovatelně, až mi v tu chvíli začne vadit, že jsem si nedokázal udržet chladnou tvář a odejít středem. Pokusím se o to alespoň částečně. Otočím a co nejsebevědoměji opustím místnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 11. září 2013 v 16:44 | Reagovat

Here we go again! Naše milované výrazy se vracejí a jsou ještě otravnější, než kdykoliv jindy. Brečíme, blýskáme, skřípeme zuby, vrčíme, protínáme, klepeme se a šklebíme se...

Představuju si, jak Chester dělá výpady a výkruty ve vzduchu. A je to neuvěřitelně legrační.

Z nebe na mě zasněně shlíží měsíc a dohlíží na mě. – Konečně! Vy jste použily slovo shlížet správně! Začínám cítit určitou naději, že se to z úplného dna brakové červené knihovny vyškrabe alespoň na průměrnou pitomost.

"Vím, že je ti špatně z létání," řekne a uchopí můj pramen mezi prsty a jemně ho promne, jako by se uklidňoval. – Její pramen čeho?

"To bolí," usykne. "Zřejmě tě nemám tady…" ukáže na svou hlavu. "… ale tady," dotkne se místa, kde se skrývají všechny její pocity. Její tepající život. "Nechápu, jak jsi mi dokázal vzít srdce…" zašeptá zoufale. "Ten cit je tak silný!" Prohne se naříkavě. – Co je zase tohle za kýčovité a trapné drama? Mohly byste přestat přehánět? Tohle je ještě horší než Stmívání. A to je co říct. Nepřijde vám otravné, jak americké filmy a braková literatura dělají z lásky největší rozkoš a utrpení na světě? Mě docela ano. Kéž by taky někoho napadlo podat lásku střízlivýma očima. Víte, v kolika případech prostě láska nevyjde? Kolikrát lidé zjistí, že není tak silná, jak si to představovali? Že to není jen láska, co je k někomu a něčemu poutá? Je to pár let zpátky, co jsem poznala jednu autorku fanfiction povídek, která napsala naprosto úžasnou povídku, v níž jedinkrát nebyl žádný cit a pocit (ať už láska, nenávist, zoufalství, nebo bolest) přímo pojmenován, přesto jste při čtení naprosto jistě věděly, o čem se mluví. Cítily jste to až v konečcích prstů. A ústředním motivem nebyla láska – milenecká láska tam dokonce nebyla vůbec. Ta povídka mě natolik oslovila, že jsem pak s autorkou vedla krátký dialog. Mimo jiné mi řekla, že když pochopíte, že lidé se nerodí pro lásku, přestanete ji uchopovat jako hlavní motiv každé vaší povídky a románu. Tím se dostanete k mnohem závažnějším záležitostem. Protože 90 % veškeré internetové tvorby po celém světě se věnuje lásce. Jako by snad lidé neuměli psát o ničem jiném. Mě osobně vůbec nevadí přečíst si dobrou povídku, kde je ústředním motivem láska, ale většina z takových povídek je prostě mizerná. Tahle k nim patří. Diana je jen další zoufalka, která ještě neotevřela oči a myslí si, že bez lásky už si ani neuprdne. Víte, co? Takhle to v životě nechodí. Lidé ztrácejí své milované každý den, a přesto jdou dál. Mimochodem, to by byl nápad na román. Jen už ne tuhle slátaninu, kde se předstírá, že je tu nějaký obrovský problém, co hrdinům nedovoluje být spolu, ačkoliv tam žádný není. No skutečně! Tak ať Diana prostě řekne, že ho miluje a můžou spolu žít až do konce dní – fin!

Jinak vám zase musím pogratulovat. Už dlouho jsem neviděla román, který by absolutně nikam nevedl a byl to jen shluk náhodných nápadů tak nějak slabounce propojených naprostou kýčovitostí a patosem. Opravdu. Tohle je unikát. Na světě je spousta debilních výtvorů, ale ty jsou vcelku vtipné. Tady tohle dílo je naprosto unikátní. Předvádí, jak to vypadá, když se moc chce, ale nejde to. Je to jako když někdo moc chce mluvit německy, ale umí se tak akorát zeptat, kde jsou záchodky... a najednou vejde do německého parlamentu a začne s tou svou omezenou zásobou přednášet o finanční situaci Německa. Taky si to umíte představit, že jo? No, tak vy jste přesně takoví „chci-mluvit-německy“ lidičkové a tohle je váš německý parlament. Chtít nestačí, když nechcete zlepšovat to, co psaní provází. Nestačí jen sednout a psát. To umí hrozně málo lidí. Vy k nim nepatříte.

Samozřejmě, je mi jasné, že tohle tvoří dvě autorky, takže je dost pravděpodobné, že jedna z nich je na tom hůř a druhá lépe. Myslím, že autorka Chensie lps v té své obhajobě upířiny psala, že druhá autorka Sue Wish byla požádána o spolupráci. Předpokládám tedy, že většina práce na tomhle veledíle byla vykonána Chensie lps. Všimla jsem si, že Sue Wish píše i pro ty stránky o Linkin park, ale ještě jsem se k jejím povídkám nedostala (ani k těm od Chensie lps). Potom až budu moct porovnat, kdo na tomhle pracoval víc. Je možné, že jedna z vás bude jako sama tvořit daleko lepší věci, než takhle v páru... Za to bych i byla ráda, protože ze začátku jsem tu jisté záblesky (v částech psaných z Chesterova pohledu) viděla. Ani tak se ale nemůžu omluvit za to, že o vás tvrdím, že neumíte psát. Protože jednou jste pod tímhle podepsané obě, takže by mělo být ve vašem zájmu navzájem se krotit a opravovat po sobě. Pokud je to tu zveřejněné, beru to tak, že obě dvě naprosto souhlasíte s podobou toho, co jste vytvořily a nic byste na tom neměnily. Tak je mi líto, jsem už skoro na konci první knihy a nemyslím, že tu najdu něco, co mě přesvědčí, že umíte psát. Brala bych to možná jako prvotinu (ačkoliv už jsem četla i prvotiny o mnoho lepší), ale pokud mi někdo řekne, že tohle je výtvor z pera někoho, kdo píše 10 let, můžu jen říct: Gratuluju, je fajn, že tě to baví a užila sis to, ale to je asi tak všechno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama