Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 22. kapitola

22. listopadu 2012 v 19:25 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Chester
Namáhavě otevřu víčka. Celé tělo mě sice bolí, ale jinak jsem klidný. Konečně se zase můžu volně nadechnout bez toho, abych v prsou cítil ostré bodání. Jsem unavený a jako by bez života, což vyznívá v mém případě až komicky… Průběh noci mám slitý v jednu velkou skvrnu.
Vysunu ruce zpod deky a zjistím, že jsou od krve. Snažím se urovnat myšlenky, ale rozbolí mě z toho hlava. Fakt, že jsem z Di zřejmě během noci pil, vnímám spíše jako pocit.
Snad to byl vážně jenom sen, pomyslím si. Obrátím se na druhý bok a uvidím ji, jak vedle mě trochu nepravidelně oddechuje. Náhle sebou trhne a cosi nesrozumitelného zamumlá. Osten jedovaté bolesti mi sevře nitro a zabodne se mi v místech, kde jsem jako člověk míval bijící srdce.
"Co to…?!" zavrčím zmateně. Nestačím svou otázku ani dopovědět, protože Di ze spaní zanaříká a mě probodne další otrávený hrot zrady.
"Proč?" zapláče a mně se hruď seřve v intenzivním pocitu zoufalství.
To snad není možné! V paměti zapátrám po střípcích včerejšího dne. Ten pocit hladu těsně po sexu. To nebyl můj pocit, ale Diin! To by znamenalo, že vše, co cítí ona, cítím nyní i já! Proč ale do hajzlu ta příšerná bolest?
Mia! Zavrčím v duchu a zatnu zuřivě zuby. Musela jí to říct! Proto běžela Di do mé ložnice. Zůstaly tu po nás stopy. Nadzvednu peřinu, pod kterou spí, a stočím pohled na zakrvácené oblečení. Zasáhne mě další vlna zlosti.
V nastávající nepříčetnosti se vysoukám z postele. Jsem rozhodnutý si to s Miou vyřídit jednou pro vždy! Přece jsem jí říkal, že jestli Di ještě někdy něco řekne o nás dvou, tak ji skutečně zabiju! Sestra nesestra. Sestupuju ze schodů a hrdelně vrčím, upír ve mně nadšeně poskakuje a těší se na nastávající průběh situace.
"Čau Chazzy!" usměje se na mě Dex a vezme mě kolem ramen a dme se komicky jako páv. "Včera jsi byl naprosto dokonalej!" zasní se a obličej mu protíná brutalita a chtíč.
Nechápavě ho probodnu pohledem. "Co to do hajzlu kecáš?" vycením na něj vztekle špičáky.
"No, konečně jsi s tou malou mrchou zatočil. Takhle jsem jí do těla nedokázal dát ani já," rozchechtá se a olízne všech deset.
Setřesu ze sebe jeho ruku. "Co to meleš?!"
"Mluvím o tom, jak jsi včera Dianu mučil," zadívá se na mě jako na malomocného.
"U tebe v ložnici, když jsi jí pil krev."
Zatvářím se naprosto nechápavě.
"Neříkej mi, že si tak krutý týrání ani nepamatuješ!" Tvář mu protne znechucený škleb.
Naprázdno polknu. Já bych přece jí přece nikdy…
"Děláš si ze mě prdel?" chytnu ho tvrdě pod krkem, až zbaběle zakňourá.
"To bych si nedovolil!" zasípe zoufale a srabácky se ode mě snaží odprostit. Nemám rád upíry, kteří nejsou hodni být krvelačnými bestiemi. Tak mi to alespoň Oskar vždy tvrdil a tohle mi utkvělo v paměti, protože Dexter by mě vážně ležet s prokousnutým hrdlem někde v lese, protože naší nadřazené rase jenom dělá ostudu. "Já se sám divil. Myslel jsem, jak se o ni nestaráš a přitom… Včera si tu péči asi moc neužila," zašklebí se přihlouple.
Roztřeseně ho pustím. "To přece…" couvnu dozadu. Zapomenu na něj i na Miu a s tíživým pocitem spěchám zpátky do ložnice. Di pořád ještě spí. Tiše si k ní přisednu a shrnu jí vlasy z krku.
Pohled, který se mi naskytne, mi zastaví dech. Rány po kousancích má rozšklebené, rozedřené až do masa. A to ani nepočítám škrábance, které jsem jí ve své agónii stačil způsobit. Děsím se, co ještě dalšího jsem jí v tom stavu dokázal provést…
Snad podruhé v životě nevím, co mám dělat. Zatímco se nové výčitky kupí na ty staré, moje naděje se hroutí jak domeček z karet. V návalu zoufalství si k Di přilehnu a začnu ji co možná nejopatrněji líbat na poraněná místa. Tiše zasténá a probere se. Sladce se mi prohne vstříc a náhle se zarazí. V hrudi mě bodne nekontrolovatelný žal a zoufalství, až musím zatnout zuby.
"Co to děláš?!" zamžiká očima a snaží se skrýt neposlušné slzy.
"Pokouším se ti omluvit," zašeptám a zatnu pěst v dalším přívalu nové bolesti. Dobře mi tak, alespoň cítím, co jsem jí svým chováním způsobil. Chvílemi mě až děsí, jak moc je její bolest intenzivní. Jak moc jsem jí ublížil! Tohle mi neprojde. Tohle mi už neodpustí…
"Omluvit za co?" sykne tvrdě a odstrčím mě od sebe. Snaží se na sobě nedat žádnou slabost, a kdybych byl necítil její strastiplné emoce, byl bych jí tu masku i uvěřil.
"Za tohle…" prstem jí opatrně přejedu po zraněném krku. "A za to další…" polknu a utápím se v popelavých nešťastných očích, ze kterých sálá falešný chlad.
"Vím, že ti Mia o nás dvou řekla." Cítím, jak se v ní láska mísí společně s nenávistí a mě to stahuje hruď v necitelných návalech protivné slabosti. "Di, já vím, jak se cítíš…" začnu, i když mi je jasné, že pouhá slova na omluvu nestačí. Jenže… netuším, jak bych jí od té bolesti mohl pomoct. Jak bych jí mohl vynahradit, co jsem provedl.
"Jasně, ty víš!" uchechtne se a zadívá se mi bezcitně hluboko do očí.
Navenek je tak dobrá lhářka, nikdy bych netušil, kolik emocí dokáže skrýt.
"Ty nevíš nic!" sykne nenávistně, ale bolestivý podtón se jí skrýt nepodaří. "Ty nemáš city! Seš jenom obyčejnej krutej upír, sakra!"
Pevně semknu víčka. Další otrávený šíp zabodnutý v mém "srdci". Nikdy jsem to nepopíral, protože jsem už dlouhou dobu vážně nic necítil. Ale ona mě přece změnila… Z jejích úst ta věta tak… zraňuje. Střet mé a její bolesti v mém těle způsobí kolaps. V jediném okamžiku se zpotím tak, že cítím, jak mi kapičky potu stékají po spáncích.
"Já… to cítím. Cítím tvou bolest!" dostanu ze sebe namáhavě. "Nevím, jak je to možné, ale je to tak!" natáhnu k ní ruku, ale znechuceně mě odstrčí. Jakmile se mě jen dotkne, v hrudi se mi rozhoří panické peklo. Znovu ztrácím kontrolu nad svým tělem… vnímám pouze další palčivou bolest a zoufalství… Zavřu oči a tlumeně vydechnu ve snaze dostat se z toho útrpného stavu.
"Ale já necítím žádnou bolest!" zavrčí zle. "Jak bys asi mohl cítit moje pocity?! Nevěřím ti!" mrskne po mně ledovým pohledem. Cítím, jak v sobě zápolí a zašlapává všechny city do nitra duše.
Proto se tak rychle dokázala ze všeho oklepat. Ona se uvnitř zabíjí, stejně jako její emoce nyní týrají a bičují mě…
Když se v ní rozhoří lítost, zatnu zuby. Ona nemá litovat, že mi ubližuje! Teď si to prakticky zasloužím. Zadívám se na ni zoufalým rozněžnělým pohledem a natáhnu k ní dlaň, abych ji pohladil po tváři. Znovu ucukne.
"Ale ty mi musíš věřit!" zavyju zoufale.
"Já nemusím vůbec nic!" sykne a než by na sebe nechala jen prstem sáhnout, raději mi z postele uteče.
"Di, prosím, neodstrkuj mě od sebe," zazoufám, ale setkám se pouze s dalším nenávistným pohledem, který mi věnuje.
"Nech mě už sakra bejt!" zakřičí a chce utéct z pokoje, ale to jí nedovolím. Nemůžu ji nechat nikam jít. Ne v tomhle stavu. V jedné vteřině jsem u ní a přirazím dveře, které stačila otevřít.
"Prosím, poslouchej mě!" naléhám. "V tu chvíli, když jsem byl s Miou, tak… tak jsem nepřemejšlel! Byl to omyl! Zasranej chtíč, kterej jsem nedokázal ovládnout! Nic to pro mě neznamenalo! Kdybys věděla, jak moc mě to mrzí." Uhýbá před mnou pohledem, nechce, abych viděl její slzy, které jí i přes její snahu vháním do očí.
Bolí ji to! Každá moje světa, každé mé slovo!
Ten pocit mě ničí! Ne proto, že mi to rve vnitřnosti na kusy, ale proto, že ona tím tak trpí… "Lásko…" vezmu ji něžně za bradu a otočím tváří k sobě. "… já… tě mám rád…" Kdyby věděla jak neskutečně těžké je pro mě něco takového vyslovit. Nakloním se k ní a pokusím se ji políbit, abych jí to mohl dokázat. Cítím, jak jí v hrudi puká srdce v naprosté zradě, zoufalství a bezmoci.
Zabuší mi pěstmi do prsou a sesune se v záchvatech pláče k zemi. "Lháři!" zařve zoufale. "Ty hnusnej lháři!" cuká sebou v návalech bolesti.
Dokázal jsem ji zlomit, ano dokázal jsem to a vůbec mě to netěší. Právě naopak! Už dávno nechci být jejím katem… "Já ti nelžu!" přikleknu si k ní. "Nevím, co se to se mnou děje… co se to se mnou dělo včera! To včera jsem nebyl já, nebyl jsem při smyslech. Vždyť já si z tý noci vůbec nic nepamatuju! Di…" chytím ji za paže a chci ji přitáhnout k sobě do náruče a ochránit ji před celým světem, jenže problém je, že já jsem ten, kdo jí tolik ubližuje. Jak ji mám chránit sám před sebou?
Vytrhne se mi a odstrčím mě od sebe. Opře o zeď a bez přemýšlení do ní vrazí hlavou, aby přerušila tu psychickou bolest. Udeří se takhle nečekaně ještě jednou, ale napotřetí jí to nevyjde.
"Do hajzlu, neblázni!" chytím ji do náruče a zabráním jí, aby si dál ubližovala.
Znovu se mě od sebe snaží odstrčit. Přes její protesty ji sevřu pevně ve svém objetí a přitisknu se na ni tak, až zřetelně cítím její divoce bušící srdce.
"Já… vím, jak ti je. Vážně to vím. Cítím to… a… ani nevíš, jak hrozně mi z toho je…" šeptám jí do vlasů, zatímco se mi zalyká v náruči do té doby, než se znovu dokáže sebrat a nastražit tu svou masku obezřetnosti a drsného sebevědomí. Odtáhne se ode mě a postaví se mi hrdě čelem.
"Když tak dobře víš, co právě teď cítím, tak mi to řekni!" Ve svém srdci rozpoutá tu největší nenávist, kterou dokáže a tupě se mi zadívá do očí.
Ztuhnu. Tělo mám najednou v jednom ohni. Překvapeně jí hledím do očí. Poprvé cítím, jak chutná opravdová nenávist! Olizuje mě jako pekelné plameny, vkrádá se mi do těla, zalézá mi pod kůži a nemilosrdně mě drtí… Mám pocit, že se nemůžu ani nadechnout.
"Tohle ty ale přece doopravdy necítíš…" přiskočím k ní a trochu hrubě ji uchopím. Na tváři vyloudí tak pohrdavý úsměv, až mě z něj zamrazí.
"Ty ubožáku," sykne a pohrdá mnou. "Podívej se, jaks dopadl… Div se tu neplazíš před obyčejným smrtelníkem," ušklíbne se zle.
Necítím z jejích pocitů nic jiného, než hněv a bezbřehou nenávist, která mě strhává na dno… Jako bych byl izolován od všech krásných pocitů, které jsem měl možnost poznat…
"Taková potupa! Takový ponížení!" zašklebí se zhnuseně a z očí jí plane vášeň a zášť. "Ani nevíš, jak lituju, že jsi mě kdy potkal. Že jsem se s tebou ztrácela čas a vyspala se s tebou. Dala ti svou krev!" V srdci jí vyplane plamen skutečné lítosti. Jako by mě někdo polil ledovou vodou.
Přeci není možné, aby tohle hrála. Ona to skutečně cítí! Dojde ke mně a skloní se k mé tváři.
"Kéž bys neexistoval," zašeptá mi do rtů a pak se ode mě s chechotem odvrátí. "To bylo ták sladký! Di, já tě mám rád," zažvatlá a jde s upřímným smíchem do kolen. "Z velkýho zlýho upíra se stala citlivá atrapa," uchechtne se a zadívá se na mě jako na cosi ubohého, co se jí plazí u nohou. "Je mi trapně za tebe, že mě tu prosíš, abych ti odpustila…" uculí se. "To už nemáš žádnou hrdost, ty…" sjede mě pohledem a naprosto znechuceně odfrkne. "Co vlastně seš? Jen cosi ubohýho a hloupýho! A pak že já jsem naivní." zasměje se.
Zatnu čelist a sleduji její rty, které mi ještě před pár hodinami vyznávaly lásku, jak se mi smějí a pohrdají vším, co ve mně ona probudila!
"Nezabil bys ani komára," sykne a znovu ke mně přijde blíž. "Nikdy ti to neodpustím! Nikdy už tě milovat nebudu!" A pak se náhle zamyslí. "Jestli to teda byl vůbec cit k tobě. Spíš se mi líbilo, co se mnou dělá ta tvoje zlá nátura a sání krve," protáhne se ledabyle. "Jenom jsem tě využívala, tak jako ty mě! Ale teď je z tebe citová troska. Jak trapný. Nejsi k ničemu…" Obejde mne, jako by si mne snad prohlížela a chtěla si mě vtisknout do paměti. "A nemusíš se snažit a podbízet se mi… Už nikdy se k tobě nevrátím. Tak špatně na tom zase nejsem," ušklíbne se a zadívá se na mě jako na mrzáčka. "To co bylo mezi náma, pominulo. Jen se na sebe podívej…" mávne ke mně rukou a zašklebí se. "Ze sexy upíra ses změnil na uřvanýho chlapečka!"
Zatínám si drápy do dlaní a trpím tou nenávistí, kterou mi zabodává do těla jako tisíce jehel. Její slova mi nedávají smysl. Nikdy bych netušil, že obyčejná věta dokáže tolik bolet…
"Ach, Chestere…" zasténá falešně. "Já tě už nemiluju!" tvrdě a bezcitně se mi zadívá do očí.
Tímhle mě dorazí… Tak tohle je ten pocit, když je někdo před někým doopravdy na kolenou? Takhle to vypadá? Naprosté ponížení mísící se s bolestí, zlostí a beznadějí? Už nemůžu. Přestávám to zvládat. Vysíleně se posadím na postel.
"Proč nevezmeš kůl a nevrazíš ho do mě?! Bylo by to rychlejší!" zavrčím a pohledem se jí tvrdě zabodnu do očí.
Neodpoví, jen se rozesměje. Její zvonivý smích do mě zabodává jako nůž…
Mohl bych ji zabít… Mohl bych ji ztrestat! Stačil by jediný pohyb a zlámal bych jí za její opovážlivost vaz!
Mohl? ozve se mi v hlavě šklebivý hlas a mně to dojde… Do hajzlu, vždyť já něčeho takový už nejsem ani schopen!
"Vypadni!" dostanu ze sebe.
Věnuje mi ještě jeden ze série lítostivě pohrdavých pohledů a vítězné odejde.
Měl jsem pravdu, ona je zabiják citů. Opřu si dlaň o čelo a pevně semknu víčka. Jako na povel se celý rozklepu. To ponížení, bolest, vztek a zklamání! Znovu se to ve mně mísí a sílí. Nemůžu se tomu ubránit, nedokážu ty pocity potlačit jako dřív! A to mě sráží ještě víc. Dokazuje mi to, že jsem přesně to, co o mně řekla. Náhle ucítím na rtech cosi slaného. Nechápavě otevřu oči.
Do hajzlu, co se to…? Vyskočím a vrhnu se k zrcadlu. Odrazem mi je něco, co kdysi bývalo nebezpečným upírem. Něco, čemu na tváři zbyla mokrá cestička po slze! Upírům přece nemůžou téct slzy!
Upírům? Směje se mi vnitřní hlas.
Copak ty jsi upír? Zachechtá se.
"Dost!" zařvu a v návalu vzteku a zoufalství udeřím pěstí vší silou do zrcadla. V jediném okamžiku se roztříští na tisíce kousků, které s rachotem dopadají na zem…
�H> �#�"s=MsoNoSpacing>Zadívá se na mě takovým pohledem, že bych se jí nejraději znovu zakousnul do krku.

"No, protože já taky," zamračím se a snažím se vše uvést na pravou míru, abych nevypadal jako pitomec, kterému šťastná krev totálně vymývá mozek.
"Před chvíli jsi ze mě pil!" sykne nakvašeně skrze zuby. "Tak pojď!" opře se o zeď a nastaví mi krk. "No co čučíš? Ty seš za chvíli sytej, ale mně to trvá. Já si to chci vychutnat," zašklebí se na mě. Zvednu se z postele a zamračím se.
"Tak mi promiň, že jsem tak otravný!" Obléknu si kalhoty, aniž bych o ni zavadil pohledem a projdu kolem ní bez povšimnutí na chodbu. Chvíli počkám, než se nasouká do šatů, které jí sluší natolik, že bych se s ní raději vrátil do postele.
"Dex tady ještě furt je?" Loktem mě naštvaně bodne do břicha, když se kolem mě vztekle protahuje.
"Nejspíš ano," probodnu ji pohledem.
"Stejně nechápu, proč ho tady pořád trpíš, když mi tolik ubližuje," brblá a trhá sebou v náznacích dětinského hněvu, až se musím usmívat.
"Je to kamarád… A slíbil mi, že se tě už nedotkne. Navíc jsem mu teď vděčný, že mi vrátil zpět tuhle hádavou Di," přitáhnu ji k sobě do náruče a vlepím jí polibek do vlasů.
"Tvůj kámoš mě už několikrát málem zabil!" zašklebí se na mě.
"Lituju ty, který mu padnou za oběť. Je to neskutečnej tyran!" prskne a chytí mě za ruku.
"Tyran? Není řeč o mně?" O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Protáhne se a seskočí z okna. Rty má od krve a ani se to nesnaží zakrýt. Máme rádi krvelačný vzhled a navíc je to pro nás jako pozlátko trofeje.
"Táhni ode mě, Dexi!" vyjede na něj svou čertovskou nevybíravostí a vyškubne se mi. Líbí se mi, že je to zas ona. Bez zbytečných obav a stresu. Posadím se v obýváku na gauč, zatímco si jde vzít něco do kuchyně k jídlu.
"Chápu, co tě na ní tolik přitahuje," zazubí se na mě Dex a prsty si projede hnědé vlasy. "Co kdybys mi ji půjčil, když jsem ti ji zachránil?" Koukne po mně naivně.
"To jsi uhodl," zašklebím se. "Ona je moje. Jenom moje," dám mu jasně najevo, jak se věci mají. Jsem majetnický a v Diině případě přímo chorobně. Náhle mě protne zoufalý vztek a nenávist. Bodne mě nepříjemně v hrudi, pohled se mi na okamžik rozostří a udělá se mi mdlo. Spatřím Di, jak vyběhne z kuchyně, a aniž by se podívala směrem, kde s Dexem pořád ještě sedíme, vyběhne do schodů a vtrhne ke mně do pokoje.
"Di?" Chci za ní vyběhnout, ale nejde mi to tak rychle, jak bych si představoval. Celé nitro se mi z ničeho nic svírá v naprostém zoufalství a bolesti, až mi to cupuje vnitřnosti na kousky. Chytím se za kořen nosu a snažím se uklidnit. Nevěřícně vnímám emoce, které mi nekontrolovatelně proudí tělem a srážejí na samotné dno.
"Di?" Opřu se o rám dveří, když se konečně vyškrábu do schodů, a zadívám se na ni. Stojí jako opařená a lapá po dechu.
"Di, mně je ti najednou nějak mizerně." Sesunu se k zemi a složím si hlavu do dlaní. Obejme mě kolem ramen. Znovu mě bodne v hrudi tak mohutně, až zatnu zuby.
Co se to proboha děje?!
"Tak hrozně to bolí…" zavyju bolestně a je mi, jako bych měl každou chvíli zemřít. Zrada se mísí s hořkostí a ponížením. V těle se mi rozrůstá hněv a zoufalství. Nenávist mě dohání k nepříčetnosti a nejraději bych někoho v mučivých bolestech zabil!
"Co se to se mnou děje?!" zasyčím vyděšeně. Tohle jsem nikdy necítil. Vůbec tomu nerozumím. Nechápu, kde se to ve mně bere. Ta příchuť ztráty a zrady je na tom všem nejsilnější. Jako by mi někdo rval vnitřnosti z těla a vpouštěl do mě jen ryze negativní emoce, které mě sráží tak hluboko, že necítím nic kromě nesnesitelné bolesti.
"To bude dobré," zašeptá zkroušeně Di a mě se do hrudníku zabodne osten bezmoci. Absolutně to nezvládám. Netuším, co se děje. Kde se bere ta náhlá slabost mísící se s bolestí… Tíha na hrudi, která mi drtí nitro…
"Di…" Nejsem schopný jiného slova. Ponořený do své bolesti vůbec netuším, co se kolem děje. Zdá se, že mi ještě s někým pomáhá vstát a ukládají mě do postele. Jsem natolik ochromený těmi pocity, bolestí a marnou snahou o kontrolu nad svým tělem, že nejsem schopný cokoliv dalšího vnímat.
Tělo se mi sevře v další vlně pocitu rvoucího mě na kusy, až se z toho celý rozklepu. Kdosi přese mě přehazuje deku a balí mě do ní. Nevím, jestli je to Di, nebo někdo jiný. Nevím vůbec nic! Jako by okolní svět přestal existovat, jako by se mým světem stala bolest, která se mi zařezává do těla.
Po chvíli upadám do těžkého spánku, ze kterého se co chvíli budím celý zpocený a vyčerpaný. Stále nejsem schopný vnímat, co se kolem mě děje… V ústech cítím cosi jako železitou vlnu zoufalství a společně s tím se mi do uší zařezává něčí hrdelní křik plný bolest. Nevím, jestli to křičím já, nebo někdo jiný. Nerozeznávám, co je sen a co skutečnost…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 12. září 2013 v 16:43 | Reagovat

Ach ano! Skutečně sdílí její pocity. Tak to očekávám, že se mi dostane také nějakého vysvětlení, jak je to možné. Do teď jste totiž nevysvětlily pořádně vůbec nic. Pokud bude všechno vysvětleno tím, že tohle je poprvé, co se s tím nějaký upír setkává, čtenář vám to věřit nebude. Už jen představa, že za celá století by žádný upír neprožil to, co Chester s Dianou, je směšná. Vždyť ti dva neprožívají nic neobvyklého. Stockholmský syndrom a dva nevyrovnaní jedinci. Nic víc. Takže tak...

Nemám rád upíry, kteří nejsou hodni být krvelačnými bestiemi. – Tak to sebe asi musí nenávidět, ne? Pokud ovšem něžné milování s šestnáctiletou psychicky nevyrovnanou dívkou není důkaz, že je krvelačnou bestií. *začíná se hystericky smát*

Tak mi to alespoň Oskar vždy tvrdil a tohle mi utkvělo v paměti, protože Dexter by mě vážně ležet s prokousnutým hrdlem někde v lese, protože naší nadřazené rase jenom dělá ostudu. – Páni, kdy už lidi přestanou převracet Kantovu filozofii? Myslela jsem, že po tom, co předvedl Hitler, si lidé začnou dávat pozor, aby ji chápali správně... No nic, budu to brát, jako že je to názor postavy, který s ní nesdílíte. Opět – nepozastavila bych se nad tím, pokud bych si mohla být jistá, že se neztotožňujete s postavami.

Ale jinak je to hrozně dojemné, jak on cítí všechno, co ona a konečně ROZUMÍ její bolesti. Teď, když ví, co jí způsoboval a způsobuje, se už určitě bude chovat mnohem lépe! To mu patří, zmetkovi! No, že jo? *padá pod dalším návalem hysterického smíchu z gauče*

Nemohly bychom tohle hloupé divadlo prostě skončit? Vždyť to nikam nevede! Co se asi tak stane? Diana zjistí, že je těhotná a budou žít happy ever after? No, nedivila bych se. Když už, tak to se to musí zabít pořádně, že jo? Já bych pro větší drama ještě přidala potrat, sex s Dexterem (to jako aby Chester mohl pochybovat, že je to jeho) a proměnu Diany na upíra! Jaj, to by ale byl originální a dramatický příběh, že jo? A ta složitá a geniální zápletka! To by nikoho nikdy nenapadlo! *začíná hledat telefonní číslo na nejbližší psychiatrickou kliniku*

"Taková potupa! Takový ponížení!" zašklebí se zhnuseně a z očí jí plane vášeň a zášť. "Ani nevíš, jak lituju, že jsi mě kdy potkal. Že jsem se s tebou ztrácela čas a vyspala se s tebou. Dala ti svou krev!" V srdci jí vyplane plamen skutečné lítosti. Jako by mě někdo polil ledovou vodou. – Tak tahle Diana se mi líbí o trochu víc, než ta ubohá chudinka, co se furt srovnává s Miou a mění nálady jako na běžícím páse. Ale prosím vás, „vyplane plamen“? Copak vám tyhle dvě slova přímo za sebou nezní blbě? Tak třeba „vzplane oheň“, nebo „rozhoří plamen“, ale ne „vyplane plamen“. Slovo „vyplane“ se snad ani neexistuje, je to „vzplane“.

Ta poslední scénka s rozbitým zrcadlem je opravdu efektivní. V amerických filmech a videoklipech není zase tak častá (přestože se občas objeví), takže chápu, že vám to asi přijde super cool a originální. Ale V druhém největším hudebním a filmovém průmyslu na světě, v tom korejsko-japonském, je to něco jako povinný základ. Průměrně v sedmi z deseti korejských seriálů hlavní hrdina udeří pěstí do zrcadla (či do zdi), aby ulevil bolesti či vzteku. Stejně tak četná je tam ztráta paměti následkem úrazu. Vzhledem k neustále rostoucí popularitě korejské popové hudby brzy uvidíte samy.

A opět ukončujeme mimozemštinou a průhledem do minulosti. No jak jinak, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama