Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 3. kapitola

22. listopadu 2012 v 18:58 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Chester
Sedím v křesle naproti její posteli a pozoruju, jak tiše spí. Na to, že se nachází v upířím doupěti, má podle všeho klidný spánek, což jsem u oběti ještě neviděl. Většinou se neklidně převalovaly, křičely a zoufale prosily i ze snu. Nebo oči vůbec nedokázaly zavřít a usnuly až vyčerpáním. Ale ona je vážně jiná.
Náhle otevře oči, a když mě uvidí, lekne se.
Poušklíbnu se, ale nekomentuju to. "Mám hlad," oznámím jí unaveně.
Prohlédne si mne rozespalýma očima a zatne čelist. "Já taky," odpoví a zabalí se ještě víc do peřiny.
Její bezprostřední odpověď mě rozesměje. "Jsi sladká. Jenom pochybuju, že máš chuť na to, na co já." Sjedu jí očima hladově na krk.
"To určitě ne," ušklíbne se. "Běž si něco sehnat. Třeba do krevní banky," navrhne komicky a přezíravě sleduje každý můj pohyb.
"Asi moc koukáš na televizi, jestli si myslíš, že něco takového pro upíry existuje," ušklíbnu se. "Moje krevní banka jsi teď ty. A až se zamiluješ, což jistě nebude trvat dlouho, tak budeš ještě lepší krevní institut," olíznu se. Jen představa, jak asi bude chutnat, mi žaludek kroutí v naprosté nedočkavosti.
"Nevěřím na lásku." Zúží vědoucně oči, které náhle ztratí odlesk té dětské naivity a projeví se jistá zranitelnost. "Máš smůlu," ušklíbne se a uhne pohledem.
Postřehnu v jejím obličeji zamyšlení a ušklíbnu se. "Tak to se budeš muset naučit věřit, protože já chci něco víc, než jen obyčejnou krev, kterou mi můžeš nabídnout teď. Tu si můžu sehnat kdekoliv, ale já chci něco, čemu se říká "šťastná krev" a tu mi můžeš dát jenom tehdy, když se zamiluješ," usměju se na ni. Brzy se zamiluje. Žádná mi neodolá.
"Sakra, copak upíři si neberou násilím to, oč jim jde? Protože já dobrovolně nic dávat nebudu!" Zostra se na mě zamračí, což mě pobaví. Je to ještě dítě, které si myslí, že je tygrem v džungli a má snad schopnosti se mi postavit! Ona netuší, jaký já jsem predátor a že jsem se učil od toho nejlepšího!
"Násilím si vezmu krev teď, ale tu šťastnou… Tu mi budeš dávat dobrovolně a ještě ráda!" usměju se zlověstně a vstanu, abych se nasnídal.
Diana
"Ne!" vyjeknu a rozklepu se. "Hele, sakra, to nedělej!" zapláču a těkám po pokoji. Hledám možný únik. Všude jsou temné stíny, které mi nepomáhají ani přemýšlet, protože mě zhoubně děsí. Vždycky mě děsí stíny, věci, které nevidím a ze kterých se může vynořit velmi neočekávaně nebezpečí, surové a děsivé.
"Proč ne?" Blýskne špičáky ve vražedném úsměvu a beztak se ke mně přibližuje.
Žaludek se mi v tom rozpoložení zhoupne a já se pitomě rozechvěju. "Já nechci. Určitě to děsivě bolí a už jen pomyslet na to mě straší. Neudržíš se a zabiješ mě!" polknu plačtivě.
Copak nevidí, že se sotva držím? Panika mi teče i z uší. Tohle bude hodně bolet! Prolítne mi hlavou. Je tak těžké nepřipouštět si agónii, která mě díky němu čeká. Strach se mi vkrádá pod kůži a dělá ze mě emocionální trosku. Je čas utéct! Vyškrábu se z postele a ženu se ke dveřím, kde narazím.
Za sebou uslyším temný smích.
Ten hajzl zamknul! Beznadějně se svezu k zemi. "Tebe nikdo nemůže mít rád, když mu chceš provádět takový věci!" špitnu a obrátím k němu uslzené oči plné zoufalství. "Prosím!" zašeptám a div se k němu nemodlím.
Zarazí se. Je zajímavé pozorovat nezkrotného, brutálně vyhlížejícího upíra, který je něčím mírně překvapený. Chvíli si mě prohlíží a pak mlčky rozpřáhne paže na znamení objetí.
Trochu se dám do kupy a nedůvěřivě se na něj zadívám. Shlížím do těch tmavých duhovek a přejíždím pohledem po jeho těle, které mě láká. Pak přeci jen, v sobě slabost ze včerejšího doteku, k němu přijdu blíž a zpytavě se mu zadívám do tváře.
Vypadá klidně. Trpělivě.
Se staženým hrdlem se přiblížím na vzdálenost tak dvaceti centimetrů a konečky prstů ho vezmu lehce kolem pasu, očima sledujíc každý jeho pohyb.
Neudělá nic. Čeká, jak se zachovám.
Když ho po dlouhé chvíli konečně obejmu a nejistě se k němu přitisknu, zahalí mě do svých paží a sebejistě se na mě přilepí. Sice ještě trochu popotahuju, ale už se neklepu tolik jako včerejší večer. Jakmile se mě dotkne to neobvyklé mravenčení, vydechnu slastně se střípky obav v těle. Ano, je to jako včera, když se mi pod kůži vkrádal sladký niterní pocit abnormální radosti.
"Vidíš, že to nic není," vydechne mi ledově na krk, když se ke mně skloní a přejede mi po tepně špičkou jazyka.
Trhnu sebou. Ten jeho chladný dotek až slastně bolí! Chci se mu vymanit, ale nehnu se ani o píď. Drží mě pevně. Dech se mi krátí s tím, jak se zvyšuje můj strach! Je kruté poznávat, jak chutná něčí náklonnost, i když je to jen kvůli jeho šťastné krvi.
Když se mé kůže dotkne špičáky, zasténám obavou. "Nedělej to. Bude mě to hrozně bolet," zašeptám nervózně. "Sakra, pusť mě!" syknu o poznání tvrději, když cítím, jak si se mnou hraje.
Houževnatě mě k sobě přimkne, abych se nemohla téměř ani nadechnout a ve vteřině se mi zakousne do krku, až vykřiknu bolestí a podlomí se mi nohy. Hltavě ze mě pije a mně se dělá špatně. Z rány mi vystřeluje bolest do celého těla a doslova mě znehybňuje. Cítím, jak ze mě prchá energie. "Zabiješ mě," zasténám zoufale a div neomdlívám, jak je ten pocit ztráty a smrti vtíravý.
Když se ode mě konečně odkloní, sevření povolí.
Klesnu mu do náruče, slzy po tvářích.
Uchopí mě a uloží do postele.
Se zatnutými zuby se chytím za krvácející ránu a rozbrečím se ještě víc. Pálí to, jako bych měla v krku zabodnuté žhavé jehličky. Trhaně se nadechuju. Při každém pitomém pohybu mi vystřeluje bolest až do hrudi. Cítím nepříjemný chlad, který se mi narval pod kůži a namáhavě se snažím dostat pod deku, jenže jsem tak oslabená, že se nevzmůžu na nic.
Za tohle tě dostanu! Pomyslím si vztekle a probodnu ho nenávistným pohledem plným bolesti. Mít sílu, tak mu ty špičáky vymlátím. Tebe nebudu milovat, ani kdybys mě zabil! Vytane mi nepřátelsky v mysli.
Zabalí mě do deky a nic si z mých pohledů nedělá. "Prospi se. Budeš potřebovat sílu, abychom mohli přikročit k dalším bodům tvého úkolu," zazubí se jako by se nic nestalo.
Nejraději bych ho proklála kůlem. Ukázal mi, čím je odměněna má poslušnost, už ho poslouchat nebudu!
"Ne," zasténám vyčerpaně a trhnu sebou. Útrapně kňučím, protože ty pulzující rány bolí jako čert! Div mi oči nevylezou z důlku.
Mému vzdoru se vysměje, protože se mi samovolně zavřou oči a já už je nedokážu zvednout. Tíživá slabost mě umlčí tak rychle, že v tu ránu usnu jako špalek. Ruku stále přitisknutou na krvácející ráně.
Chester
Probere se až téměř po čtrnácti hodinách spánku a zadívá se kolem sebe. Zas sedím naproti její posteli a křivě se usmívám. To měkké kožené křeslo je pohodlné, ale i tak bych se z důvodu fyzické touhy raději viděl vedle ní. Je tak těžké být trpělivý, ale podle všeho mi za to ta šťastná krev, sladký mok, stojí. Jen doufám, že se neženu za fata morgánou…
Moje kořist se mi zhnuseně zadívá do tváře a sáhne si na krk. Ohmatá si obvaz a ve tváři se jí zračí neobvyklé překvapení.
Nahnu hlavu na stranu a snažím se vyzkoumat, co ji tak ohromilo. Možná bych toho mohl využít ve svůj prospěch.
S nechápavým pohledem se mi zadívá do očí a ve tváři se jí zračí upřímné rozhození, což jsem u ní ještě nespatřil. Její neobyčejně hezká tvář, díky níž mi v hrudi trne pocit, že ji znám, je zmatená. Očima užasle pohlíží do těch mých a nevinné rty se jí chvějí, jako by mi chtěla něco říct. Stáhne si ruku z obvazu a zadívá se na noční stolek, kam jsem jí připravil jídlo. Znovu se na mě ohromeně podívá a pak fascinovaně téměř bez dechu hypnotizuje pečivo s ovocem, které jsem našel v kuchyni.
"Vezmi si," pobídnu ji, když vidím, jak na tác zírá, div jí nestékají sliny z úst.
Natáhne se a vezme si pečivo, aby se do něj hladově zakousla.
"Doufám, že se cítíš líp, protože ti chci říct, jak bude pokračovat tvůj výcvik," poušklíbnu se nad tím slovem. "Až budeš dostatečně zvládat první část, což je tvé oblíbené objímání, přejdeme ke druhé, která se týká líbání." Pečlivě sleduju její reakce. "Podmínky jsou stejné. Kdekoliv a kdykoliv budu chtít. Třetí je, že mi dobrovolně dovolíš, abych ti sál krev a čtvrtá…" udělám naschvál dramatickou pomlku a zasněně se usměju.
Holčička je chápavá. Dojde jí to okamžitě.
"A u toho všeho násilí mě ještě budeš týrat svým hladem?" zamračí se, jako bych jí právě převyprávěl seznam mučení.
"O jakém násilí to mluvíš? To jsou přece samé příjemné věci, ne?" zašklebím se.
Ale její pohled mluví za vše. Nejspíš ještě neví, jakou slast to lidem poskytuje.
"Pít z tebe nebudu. Aspoň ne tak často. Hlavně pokud budu chtít zjistit, jestli ses konečně umoudřila a tvůj vztah ke mně se začíná měnit. Měla bys to zvážit, protože jestli se mi podvolíš a uděláš to, co budu chtít, budu si tě hýčkat. Pokud mi poskytneš šťastnou krev, udělám pro ni cokoliv." Vzrušeně zatnu pěsti. Nemůžu se dočkat, až mi na jazyku bude tančit krev té nejlepší chuti!
"Aha," vydechne. "Takže ty si myslíš, že já tě někdy budu milovat za to, jakej seš! Nechávat si od tebe rozkousat krk do krve v šílených bolestech a ještě to budu dělat dobrovolně a pro tvoje dobro. Z lásky!" rozesměje se.
Na tváři mi vytane bouřlivost. Zase je drzá! Je tak neskutečně provokativní a sebevědomá, že bych jí ve vteřině nejraději zakroutil krkem.
"Buď seš tak pitomej, nebo vážně věříš na pohádky." Dráždivě se zamračí a ušklíbne se ryzím ironickým šklebem.
Svraštím čelo. "Tak to jsi přehnala!" syknu rozzuřeně. Ona mi vážně pije krev! "Je mi fuk, co si o tom myslíš! Nikdo se tě na tvůj názor neptal! Až mě to bude zajímat, tak tě k tomu vyzvu! Do té doby to prostě bude tak, jak to chci já a pokud se s tím dokážeš smířit, tak si tebou ozdobím ložnici!" zavrčím na ni hrůzostrašně.
Skrčí se před mým hněvem do kouta postele a vyděšeně se na mě zadívá. Nejraději bych ji na místě zabil za takový vzdor a řeči! Mohl bych vypěnit, ukázat jí takové věci, že by mi za ně sám Oskar tleskal, ale namísto toho tisknu pěsti a zatínám čelisti, abych se uklidnil a neodříznul se tak od cesty ke šťastné krvi.
"Dobře," řekne přemýšlivě. "Zkusím ti tu šťastnou krev poskytnout." Oči má plné melancholie.
"To jsem rád, že si konečně rozumíme," syknu a zvednu se k odchodu. Jsem vytočený na nejvyšší míru. To, co si dovolí ona, překračuje veškerý meze! Kdyby podle všeho nebyla ta, která mi může šťastnou krev poskytnout, tak bych ji snad utýral k smrti za to, jak se mě snaží pokořit.
"Chci o tý šťastný krvi vědět víc."
Zastavím se v kroku. Ona je snad vážně nepoučitelná. Nebudu to s ní mít lehké.
Zvedne se a zezadu mě jemně obejme kolem pasu, hlavu si opře o mé rameno.
Její náhlá reakce mě natolik překvapí, že v první chvíli najednou nevím, jak zareagovat. Zatím jsem si to objetí vždycky vyžádal, nikdy to neudělala sama od sebe. Ostatně neměla k tomu ani moc příležitostí. Ten dotyk je příjemný, stejně jako ten první, který mi věnovala na začátku sama od sebe, aniž bych ji k tomu musel nutit.
Když se trochu vzpamatuju, přitisknu ji k sobě. Ale ne tak hrubě, jako jsem to praktikoval předtím. Je mi jasné, že to udělala proto, že se mě bojí, ale i tak je to příjemný. Možná až moc. Náhle mě zaplaví vlna nejistoty. Trhnu sebou a odstrčím ji od sebe.
Překvapeně se mi zadívá do očí.
Aniž bych cokoliv řekl nebo udělal, otočím se na patě a zmizím z pokoje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 29. srpna 2013 v 21:34 | Reagovat

Proč se Chesterovi zdá naivní její poznámka o krevní bance? Vloupat se tam, kde jsou uložené krevní transfuze, je skutečně řešení. Je-li ta krev vhodná k tomu, aby byla vpravena do těla člověka, pak snad neexistuje důvod, proč by neměla stejně tak dobře posloužit upírovi. Ale chápu, musely jste tam zmínku o krevní bance dát, aby vám to nemohlo být předhazováno. Zároveň ale chcete, aby Chester z Diany musel pít. Jenže to řešíte špatně. Děláte z Chestera idiota, který si z nějakého důvodu zřejmě myslí, že nic jako krevní banka ani není. Mnohem lepší by bylo, kdyby řekl, že prostě zabíjet chce.

„Zúží vědoucně oči, které náhle ztratí odlesk té dětské naivity a projeví se jistá zranitelnost.“ – Jak prosím vypadají vědoucně zúžené oči?

Chester také neustále dává najevo, že je predátor, nelítostný vrah atd., ale vůbec ničím to nedokazuje. Akorát chodí po domě, neustále mluví a je neuvěřitelně trpělivý. Navíc se chová, jako by už do konce života měl pít jen Dianinu krev. Proč jí nedokáže, že je monstrum? Proč nechytí další oběť (jako ten predátor, který má žízeň by s tím snad neměl mít problém) a názorně jí neukáže, co dovede? Než se Diana zamiluje, může snad pít krev komukoliv, ne? Takhle působí spíš jako upír chudák, co má plnou pusu keců, ale skutek utek.

Pokud zrovna popisuješ, jak se Diana hrozně bojí a klepe, není větší zabiják atmosféry, než „Panika mi teče i z uší.“ Co je tohle za výsměch? Vždyť se to tak vůbec nehodí. To je jako s těma očima, co jsou jako díra do p*dele. Mimochodm, to má Chester duhovky tělové barvy?

A opět! Jak je možné, že Diana, která se právě svezla na zem, shlíží na Chestera? Vzhlíží k němu! Naučte se už, co které slovo znamená. Někdo, kdo netuší, jaký je rozdíl mezi „shlížet“ a „vzhlížet“ snad ani nemůže být spisovatelem... Anebo to alespoň dejte nějakému schopnému beta-readerovi, který ovládá češtinu.

A také byste se asi měly rozhodnout, jestli se ho ta Diana bojí, anebo mu vzdoruje. V jednu chvíli brečí a prosí, pak se mu div nevysmívá. A tak se to neustále střídá. To zrovna nesvědčí o tom, že umíte vytvořit charakter a pak s ním pracovat. Proměna charakteru postavy samozřejmě není nic špatného (naopak – u románů je častokrát žádaná), ale musí dávat smysl. Postava musí být napřed taková, potom musí získat důvod být jiná a až následně se může změnit. Ale Diana působí, jako by skutečně byla psychicky labilní jedinec. To samozřejmě může být spisovatelům záměr, psát o psychicky rozpolcené osobnosti, ale když vidím úroveň tohoto výtvoru, nedá se ani na okamžik uvažovat, že byste se pokoušely o nějaký psychologický román. Tohle je téměř ukázkový příklad toho, jak to vypadá, když autor nedokáže pracovat s tím, co sám stvořil. Na dobré literatuře je kouzelné právě to, že se čtenáři zdá, jako by postavy žily vlastním životem a autor jim do toho neměl co mluvit. Ve skutečnosti má ale dobrý spisovatel vždy pevně v rukou všechno, co dělá. Ještě, aby neměl, když všechny jeho postavy jsou JEHO výtvorem.

Celý tenhle počin působí hrozně nepromyšleně. Jako byste tam prostě přidávaly, co vás zrovna napadlo, pak dodatečně doplňovaly určité úseky, aby to drželo pohromadě. Jsem u třetí kapitoly, přesto mám dojem, že se to začíná rozpadat. Ono to snad ani jinak být nemůže, když už od začátku není vůbec jasné, o co postavám jde a proč dělají, co dělají. Proč Chester tu holku nezabil, jakmile ji uviděl? Proč se ona nepokusila utéct? Proč se rozhodla jít do domu, místo aby se vydala do neznáma? Proč to chvíli vypadá, že s ním chce být, ale pak zase tvrdí, že se ho bojí? Proč jsme se nedozvěděli něco konkrétního o „šťastné krvi“? Co ji způsobuje? Láska, odpovíte mi. Ale no tak, vždyť to zní dost pateticky i třináctiletým, ne? Co přesně láska s její krví udělá? Předpokládám, že půjde o nějaký chemický proces. Chester o té „šťastné krvi“ má celou knihu a čtenář se dozví jen jednu holou informaci? Snad nechcete, aby tohle někdo bral vážně? Kdyby nešlo o jednu z nejdůležitějších částí románu, nejspíš bych tolik informací nepožadovala. Jenže vy jste kolem toho vystavěly příběh! Má to být důvod, proč ji nezabije. Jsou to hlavní hrdinové a tohle bude jejich nejsilnější pouto. Takže byste o tom měly říct sakra mnohem víc. Tohle vypadá, jako by to vymýšlela třináctka, které se nad tím nechtělo zrovna dvakrát přemýšlet. Takže doufám, že se víc dozvím v dalších kapitolách. Zatím to tak ale nevypadá.

Pokud už vůbec mluvíme o získání si jeho lásky, není postup: objímání, líbání, sání, sex... já nevím... poněkud hloupý? Kolik je vám let, že jste vyplodily něco takového? Copak něco z toho vede k tomu, že se zamilujete? Vy tu zaměňujete lásku s přitažlivostí. Ačkoliv by tělesná přitažlivost měla být součástí lásky, rozhodně to není to samé. Diana se s ním klidně může objímat, líbat, milovat a nechat ho sát svou krev, ale přitom se do něj nemusí zamilovat. Celé je to hloupé. Jakoby se snad lidé zamilovávali na povel!

„Do té doby to prostě bude tak, jak to chci já a pokud se s tím dokážeš smířit, tak si tebou ozdobím ložnici!“ – Tam asi mělo být „nedokážeš“, že? A „tak si tebou ozdobím ložnici!“ zní také nějak nehezky. Vhodnější by bylo: „tak si tvou krví ozdobím ložnici!“

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama