Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 4. kapitola

22. listopadu 2012 v 18:58 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Diana
Zamračím se. Člověk mu věnuje trochu té lásky a on mě odstrčí a nemá zájem. No prosím! Potlačím v sobě únavu, která mi protéká celým tělem jako jed. Mírně bojácně vykouknu ze dveří a projdu po kamenných studených schodech až do obývacího pokoje, kde se obezřetně rozhlédnu. Jako by se propadl do země. Jako by tu nikdy nežil.
"Kéž by," procedím skrze zuby a se zájmem se zadívám na bytelné ebenové dveře s mosaznou klikou. Se zatajeným dechem dojdu až k nim a s mírnou obavou je otevřu. Zdá se, že se jedná o knihovnu plnou prastarých, mírně zaprášených knih, které jsou uložené na vysokých tmavých policích sahajících až ke stropu. Starodávný lustr sice mírně poblikává, když rozsvítím světlo, ale naštěstí funguje. Tohle je jediná místnost v domě, která není zařízená do moderního stylu.
Vdechnu ten mírně zatuchlý vzduch, tu minulost a historickou hodnotu celé téhle místnosti. Pod velkým proskleným oknem je prostorný bytelný stůl s pár šuplíky a s několika hromadami knih. Vedle se vyjímá robustní křeslo z tmavého dřeva a kůže. Stejného stylu jako velké kanape. Téměř posvátně spočívám pohledem na těchto, bez debat, drahých kusech nábytku.
Celá tato místnost jako by žila v úplně jiné době. Od voskovaných dřevem vonících parket, až po vysoký fazónami zdobený strop. Okouzlilo mě to natolik, že jsem málem přehlédla nevelkou knihu v rudé kožené vazbě. Přesně tohle hledám! Zajásám v duchu. Když po ní chci sáhnout, ozve se mi za zády zavrčení. Automaticky ztuhnu v půli pohybu.
"Hezky tu knížku zase polož. To není nic, co by tě muselo nějak podrobně zajímat. Co jsi potřebovala vědět, to už jsem ti řekl." Překvapí mě náhle zezadu.
Mlčky se na něj otočím a snažím se mu s rozkošným pohledem, díky kterému mi většinou všechno prošlo, zadívat do očí. Buďto jsem každému byla volná, anebo jsem vážně měla dar roztomilosti… Ovšem nebudu si nic namlouvat.
"Tohle je fakt krásná místnost," brouknu, abych odvedla jeho pozornost.
Melancholicky se rozhlédne, jako by si ani neuvědomoval, kde je. "Tohle měl na starosti můj stvořitel," ušklíbne se. "Ten si potrpěl na historickou hodnotu. Já jsem raději dnešní. Mám rád tuhle dobu a tenhle styl." Sjede po mých křivkách, až na chvíli ztratím hlas.
Zdá se, že nebude upírem příliš dlouho a skutečně bude patřit do mého století. Tím líp, mohl by si pamatovat na doby, kdy byl ještě člověk a smilovat se.
"Taky se mi víc líbí styl, kterej znám." Trochu flirtuji. Klopím oči, pokouším se červenat a rádoby ho svlékat pohledem. Nikdy jsem to nedělala, takže si nejsem jistá, jestli se spíš nebaví mým chování a neříká si, jaká jsem hloupá husička, ale sakra, musím vyzkoušet všechno! Musím bojovat i za cenu toho, že budu vypadat trapně! "Proto bych chtěla vědět co nejvíc o tom, jak ti poskytnout tu krev, kterou si tolik přeješ." Zadívám se mu s matným okouzlením do tváře. "Abych ti mohla líp posloužit a dát ti tvou šťastnou krev," řeknu nahlas. Abych tě mohla lépe oblbnout, ušklíbnu se v duchu. "Třeba bych se u tebe mohla mít fajn. Jsi docela hezkej." Náznakem skloním hlavu a udělám ze sebe zamilovanou dívku. Prsty si prohrábnu vlasy a protnu ho rozechvělým pohledem. Na tváři nastražím připitomělý výraz, ale nedokážu se ubránit sarkastickému poušklíbnutí.
"Tak docela hezký? Abys mě nepřechválila." Probodne mě pobaveným pohledem a tváří se tak sebejistě, až mám chuť schovat se a počkat, až jeden z nás umře. On by to nebyl… "Myslím, že všechno podstatné znáš." Zašklebí se a knížku zpacifikuje pro sebe.
Mrsknu po něm nepříjemným pohledem. "Proč si to nemůžu přečíst? Přece to není nic tajnýho!" syknu zlobně. "Sakra, dlužíš mi to! Podržela jsem tomu tvýmu hladu. Nebylo to pro mě zrovna nic příjemnýho." Zabejčím se a skrz tvář se mi mihne přízrak bolesti a děsu. Jen myšlenka ve mně vyvolává psychickou újmu. Ještě pár chvil s ním a bude ze mě duševní mrzáček!
"Já ti nedlužím vůbec nic!" řekne uvolněně a drapne mě s krvelačným úsměvem za ruku. "Podržela jsi mému hladu, podržíš i něčemu jinému," zubí se na mě, zatímco se cukám a snažím se mu vytrhnout.
"Nech mě být!" zabrečím a snažím se mu vysmeknout, jenže mě drží moc pevně! Zuřivě se směje, až mi po zádech přechází mráz a táhne mě k sobě. Do těla se mi zas zahryzne ten pomyslný strach o svůj vlastní život! Nenávidím, když se bojím. Když mě tolik děsí!
"Ale no tak se nebraň. Bude se ti to líbit." Kousne mě do ruky, za kterou mě dovlekl až k sobě do ložnice.
"Au, sakra!" zaskučím rozechvěle, když se mi palčivost dostane do těla. "Pusť mě!" vyjeknu zoufale, jakmile mě k sobě přivine.
"Já tě neukousnu." Baví se a tlačí mě až k posteli.
Vyděšeně, přímo prosebně, na něj pohlížím. Dech se mi ztrácí a tlukot srdce slyším až ve svých uších. Z jeho doteků mě mrazí až v páteři. Znovu se mi nervozitou a strachem obrací žaludek.
"Já nechci," vykřiknu a snažím se před ním nerozbrečet.
"Ale já chci!" zavrčí mírně a probere ve mně další obavu. Ďábelsky se usměje a chytí mě zezadu za krk, zatímco se ke mně nakloní.
Rozechvěle zalapám po dechu a oči se mi rozšíří děsem.
"Co kdybychom přešli ke druhé části úkolu? Ta první ti šla moc dobře." Křivě se na mě usmívá.
Když mě takhle drží a tiskne se ke mně, klepu se jako ratlík. Chlad spolu s obavou mi proniká do každé buňky, že téměř necítím to tajemné velmi vzrušující mrazení, jež tak sladce bolí.
"Ne!" vyjeknu a než stačím cokoliv udělat, skloní se ke mně a políbí mě! Je to hrubý žádostivý polibek, ale mě natolik překvapí míra sladkosti, kterou při tom ucítím, až mu zasténám do úst. Má měkké chladné rty a to ve mně vyvolá pocit euforie, který se mísí s hrůzou, jež pociťuju. Když mi jazykem zajede mezi rty, vyjeknu rozkoší podruhé. Ach, ten dotek mě nabije natolik, až se mi zatočí hlava radostí! Můj první polibek! Ale i přesto se ho od sebe snažím odstrčit. Pořád se klepu strachy a občas mě vytočí moje vlastní reakce! Vždyť tohle já nechci. Nelíbí se mi to, tak proč mu ve chvilkách podléhám a cítím ty pomyslné motýlky?! Bojácně sebou cukám a z očí mi proudem tečou slzy. Snažím se před ním uhýbat svým jazykem, ale jemu se ta hra spíš líbí.
Zkušeně mě ponižuje a mně při každém našem dotyku zatrne rozkošně v zádech a ještě víc začnu bojovat. Je to pokořující, že si ode mě bere neprávem něco, co bych mu nikdy nedala.
"Čemu se pořád tak bráníš? Vždyť se ti to líbí." Směje se mi do rtů.
"Nech mě, sakra!" Zabuším mu pěstmi do hrudi, ale znovu mě políbí. Pociťuju to ponížení, kdy on je ten nadřazený, zlý a zkušený a já jsem jenom člověk a ke všemu jsem doteď neměla ani zdání, jak vlastně polibek chutná. Ještě chvíli mě trápí svým dobyvačným jazykem a pevnými stisky rtů a pak se ode mě odtrhne.
Stojím před ním s pošpiněnou hrdostí a celá ubrečená.
"Takové nepolíbené poupátko," ušklíbne se na mě. "Zatím ti to moc nejde, ale neboj, já tě to naučím tak, aby se to líbilo i mně, nejenom tobě." rýpne si do citlivého místa a kochá se tím, jak rudnu. Zlostí a studem zároveň.
Sjedu ho nenávistným pohledem. "Seš hnusnej," pípnu a utírám si slzy. "Nikdy nepoznáš, jaký to je, když ti někdo dá pusu sám od sebe! Dobře ti tak, nikdy tě nikdo nebude mít rád," ušklíbnu se. Je mi mizerně! Jsem vzteklá a ubrečená, až to není hezký. Nejraději bych mu dala facku. "Na šťastnou krev můžeš klidně zapomenout. Tebe nikdo nikdy milovat nebude, ani kdybys ho utýral k smrti," syknu zoufale.
Rysy mu ztvrdnou. Drapne mě pod krkem. "Ty jsi asi zapomněla, co tě čeká, když se budeš takhle chovat! Já ti to můžu hezky rychle připomenout!" zavrčí a vystrčí na mě špičáky.
Tiše zanaříkám a zavřu oči, protože mi v ráně začne bolestivě cukat. Drží mě až moc silně. Když uvidí, že nemám dalších námitek, pustí mě. Roztáhne ruce v náznaku objetí. Vyčkávavě mě propichuje pohledem.
Zavrtím hlavou. "Zas se mi zakousneš do krku," polknu. Začínám mít z každého jeho doteku panickou hrůzu.
"Nezakousnu," řekne tiše a probodává mě pohledem. "Věř mi," dodá, ale pak se tomu sám ušklíbne.
"Jednou mi to stačilo," syknu a ještě o krok od něj poodstoupím.
"Ale no tak. Vždyť víš, že umím být i hodný." Blýskne očima a znovu se ke mně přiblíží. Zažene mě do kouta, odkud nemůžu uniknout.
Rozklepu se v nepříjemnosti téhle chvíle a pocítím tu neblahou nevolnost. Pomalu ke mně natáhne ruku a pozoruje, jak vyděšeně sleduju jeho ostré drápy. Očekávám další škrábanec, ale to on neudělá. Jemně mi přejede bříšky prstů po tváři a zadívá se mi do očí. Vyděšeně těkám po jeho obličeji a čekám, kdy mi nějak ublíží.
S vděkem vnímám to bezduché okouzlující mrazení, které mě aspoň maličko uklidňuje. Když mi jen prsty něžně přejíždí po obličeji, tak se po chvíli trochu uvolním a s nepříjemným pocitem v hrudi ho nechávám, aby přišel na krok.
Zlehka zvedne paži a pohladí mě po tváři i prsty druhé ruky. Stále stojím bez dechu a nechápavě vnímám to mravenčení, které jeho doteky způsobují. Působí na mě přímo hřejivě a rozechvívá cosi uvnitř mě. Nepoznané emoce se díky tomu derou na povrch a matou mě.
Nakonec se odvážím a překonám ten jediný krok, který nás dělí. Ocitnu se v jeho náruči. Zatnu zuby a nahrbím se v očekávání nějakého jeho výpadku. Přivine mě k sobě a přejede mi prsty po vlasech. Jeho konání je takřka něžné. Jsem celá napnutá a nejistá. Znovu mi trochu neohrabaně zajede drápy do vlasů a zastrčí mi neposlušné prameny za ucho.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zavrčí jemně.
"Jsem Diana," zašeptám. "A ty?" zajímám se bezelstně.
Oklepe se. "Chazzy," řekne zamyšleně. "Vlastně Chester," ušklíbne se a uhne pohledem.
"To je hezký jméno," připustím upřímně a stále ho obezřetně pozoruju, zatímco v sobě vnímám něco, co je v rozporu s mým impulsivním strachem.
"Ano a ještě hezčí je jeho majitel!" usměje se sebejistě. "To jenom ty s ním máš pořád nějaký problém." Zúží posměšně oči.
"Nemáš hlad?" ušklíbnu se, nedávajíc najevo, jak mě ta myšlenka děsí.
"Hlad mám," zavrčí a protáhne se. "Moc jsem si tě včera nedal, abys mi z toho neumřela." Změní úsměv ve škleb.
Taktéž se na něj zakřením. "Proč vlastně chceš zrovna mě jako šťastnou krev?"
"Podle té knížky se na to údajně hodíš, ale," protne mě obezřetným pohledem, "když tě tak pozoruju, tak o tom začínám vážně pochybovat. Jestli by přece jen nebylo lepší, kdybych si tě dal k večeři." Mlsně si olízne špičáky.
Zúžím nepříjemně oči.
"Anebo i jinak." Náznakem si přejede přes poklopec.
Rozklepu se a znovu pomyslím na tu pekelnou bolest a vzrušení z toho, že by se mě dotýkal ještě víc. "Stejně si se mnou uděláš, co budeš chtít," ušklíbnu se zlomeně, což ho velmi potěší.
"Ano, to udělám," řekne potěšeně, když postřehne můj poraženecký tón.
"Copak to musí bolet? Nemůžeš si ode mě brát krev bezbolestně?" zakňourám rozrušeně a modlím se, ať je i jiný způsob.
"Snad nejsi natolik naivní, aby sis myslela, že něco takového může být i hezké." Komicky se na mě zašklebí a od srdce se zasměje. "Já osobně s tím takové zkušenosti nemám. Leda bys mi po každé pustila žilou, ale to bych si to zase neužil já," ušklíbne se stylem "na to zapomeň".
"Tak to zapomeň, že ti svou krev dám. Já už to peklo zažít znovu nechci," řeknu prudce a vytrhnu se mu. Nechci tu být - nemohu tu být. Mám svoje povinnosti! Musím zjistit, kdo… "Vrať mě tam, kdes mě našel!" Protnu ho rozvztekaným pohledem a snažím se nedat najevo svou nejistotu a ten nepříjemný tlak na bedrech, který mě tíží.
"Nikam tě nevrátím, to jsem tě mohl zabít rovnou!" zavrčí naštvaně a začne přecházet po pokoji. Jeho kroky zní přímo zlověstně.
Skoro bych si nejraději zacpala uši a klepala se jako malá holka. "Proč si nenajdeš nějakou masochistku, který by se to líbilo?! Ta by tě za to sakra milovala!" syknu plačtivě. Skoro se mi podlamují kolena, když si představím, že ze mě zase bude pít! V očích panický výraz děsu.
"Myslíš si, že se tady přemáhám jen proto, abych tě pak vzal a odnesl tě zpátky do tvého světa? Jestli ano, tak to jsi vážně naivní!" Zastaví se a sjede mě pohledem. "Ale vždyť ty vlastně jsi," zazubí se věcně.
Uštědří mi tím pohlavek. Obvykle nezažívám ponížení, ale … odmítnutí a ignoraci. Tohle je o tolik jiné, než znám.
"Kolik ti vůbec je? Tak patnáct, ne?" Jako by mluvil s dítětem.
Maličko se zamračím a uhnu pohledem. "Šestnáct," polknu poníženě. A ráda bych se dožila sedmnáctky! Pomyslím si a zoufale se na něj zadívám.
Chester
"Nikdy už se nevrátím zpátky, když budu s tebou?" Její hlas zní tak bojácně a beznadějně, až se tomu musím ušklíbnout. Holčička se poprvé zařekla maminčiny sukně a teď neví, jak se jí u zlého upíra bude žít. Baví mě křehká naivní děvčátka!
"Snad se ti nebude stýskat po mamince?" Je to vážně ještě dítě, nechápu, proč zrovna ona by měla být ta pravá pro můj životabudič.
"Nestarej se!" sykne zachmuřeně.
Poznám, že jsem zasáhl její další slabinu, ale podle všeho jinak, než jsem původně zamýšlel. Měl jsem za to, že se rozbrečí a bude mě prosit, ať ji vrátím zpět k rodičům, ale ona se jen stáhne do sebe a tváří se natolik nepřístupně, až mě to udiví.
Nakonec to přeci jen nezvládne a sesune se v koutě místnosti jako hromádka neštěstí.
Pocítím něco jako… lítost. Emoce, která mě bodne v hrudi a nebezpečně se mi rozlije tělem, jako bolestný jed. Upíří tělo nezvládá jiné emoce, než ty tyranské. Tolik jsem trpěl, když jsem ty něžné pocity a slůvka předával své maličké Susan…
Ale takhle není tak silná, jak se zdá. Je to jen maska, kterou něco kryje. Nevím co, ale mohl bych to obrátit ve svůj prospěch. Ovšem, mohl bych jí nabídnout to, co jí tak schází? Kdybych to dokázal, nic dalšího bych v životě už nepotřeboval, protože bych měl svou šťastnou krev.
"Jak dlouho budu naživu jako tvoje šťastná krev?" ozve se zlomeně.
Pokrčím rameny.
Něco se v ní změnilo. Nevím přesně co, ale nepřijde mi, že by na mě hrála zase nějakou komedii. Mám pocit, že už se pomalu začíná smiřovat s tím, že tady zůstane.
"Nejspíš dokud nezemřeš. Prostě jeden celý lidský život. Pokud mi tě někdo nevysaje nebo nepřemění," zazubím se.
"Sakra, mně to moc vtipný nepřijde." Zamračí se a její tvář se projeví v naprostém znechucení. "To bys mě jako někomu půjčoval nebo co?" Protne mě nesouhlasným pohledem.
"Nepůjčoval!" řeknu rozhodně. Na tohle jsou upíři dost hákliví. Nikdo jim nesmí sáhnout na jejich oběť! To se pak neznají. Já sám nesnáším, když někdo bere a přivlastňuje, co je mé! A ona moje bude, ať už bude chtít nebo ne. Budu mít svou šťastnou krev!
"Ale je jasné, že tu v okolí nejsem jediný upír. Riziko je vždycky. A ještě jsem nepotkal upíra, který by odolal čerstvé krvi. Proč se vůbec ptáš? Snad ses najednou nerozhodla poslouchat?" Zvednu pobaveně obočí.
"Nevěř si," sykne hrubě. "Neposlouchám a ani nehodlám začít." Ve tváři se jí odrazí její nesmyslně vzdorovitá povaha, čímž mě naprosto znechutí.
Nemíním se tu pachtit za něčím, co je v tomhle případě fata morgana. "Jestli nechceš poslouchat, tak v tom případě radši běž. Já si nemíním ničit nervy s něčím, co je beznadějné už předem. To si raději najdu novou oběť a konečně se zase pořádně najím," odfrknu. Snad si nemyslí, že mi zůstane na krku a já se budu přemáhat a snažit vyloudit z ní kapku šťastný krve a ona mi to bude vracet akorát tak svou vzdorovitostí. Na to jí zvysoka seru.
"Fajn!" Zvedne se a ani se na mě nepodívá.
Měl jsem čekat, že s touhle je to marné, když byla od začátku tak neobyčejná. Zavrtím mrzutě hlavou a smiřuju se s tím, že budu muset hledat dál. Teď, když jsem se na tu šťastnou krev tolik těšil!
Očekávám, že vyběhne ze dveří jako blesk, ale ona se místo toho zhluboka nadechne, zakloní hlavu a chytí se za futro, jako by se o ni pokoušely mrákoty. Nechápavě pozoruju, jak znovu klesne do rohu pokoje. Hlavu si složí do dlaní a v tichém pláči se rozeštká.
Jsem z jejího chování zmatený. Zdá se mi to, nebo má opravdu oči plné slz? Vždyť ještě před chvílí chtěla odnést zpátky domů, a když jí řeknu, ať teda jde, tak se mi tady rozbrečí? Najednou nevím, jak se mám chovat. Utěšovat neumím. A být zlý… To se mi najednou nějak nechce. Samotného mě překvapí to, co udělám. A co jsem předtím pro svou Sue dělal snad tisíckrát.
Přikleknu si k ní. "Di?" Prvně ji oslovím jménem.
Zvedne ke mně uslzené oči.
"Můžeš… Můžeš mi říct, proč brečíš?"
"Nebrečím!" Zatne zuby. "Sakra, běž se raději starat o sebe a nehraj si tu na city, když ti o nic takovýho nejde!" Zase mě převezla a totálně naštvala! Tvrdě ji chytím pod krkem, až sebou vyděšeně trhne. Vycením špičáky a pozoruju, jak se přede mnou rozklepe jako dítě. "To máš pravdu. Nejde. A o to, o co mi jde, tak to si teď vezmu!" zavrčím a jedním pohybem jí roztrhnu obvaz na krku, abych se do ní mohl hrubě zakousnout.
Bolestně zařve a snaží se mě od sebe odstrčit, ale já už jsem chycený v pasti její krve. Chuť se od posledka změnila! Je sladší! Že by v ní přeci jen byla nějaká skrytá náklonnost?
"To bolí! To bolí!" sděluje mi plačtivě, ale já se od ní nemůžu odtrhnout. Mám hlad a tahle nová chuť je tak lahodná!
"Dost, prosím!" zanaříká a pokouší se mě od sebe odtáhnout, ale nemá šanci.
Pokusím se jí to mučení trochu ulehčit. Nechci, aby se mi zasekla, když jsem v ní podle všeho zažehl pomyslný plamínek zamilovanosti. Prsty začnu něžně mapovat její tělo. Hladím ji, jak nejjemněji dovedu a zjišťuju, že čím víc se jí tímto způsobem věnuju, tím víc se tomu ona poddává a krev je ještě sladší! Úplně mi to zamotá hlavu. Natisknu se na ni a piju z ní tak hltavě, až mi v hlavě začne blikat výstražné červené světlo. Odtáhnout se od ní, od té chutné krve, je pro mě mučení. Ale kdybych to neudělal, zabil bych ji. Vzal jsem si tentokrát víc než minule. Bezvládně mi zůstane v náruči.
"Do hajzlu," zakleju, protože jsem to fakt přehnal, ale nemohl jsem si pomoct. Rychlostí, za kterou jsem v tuto chvíli vděčný, doběhnu pro obvaz a hned jí začnu stále krvácející ránu obvazovat.
Naříká u toho a chvílemi upadá do bezvědomí. Když jí krk zavážu celý, opatrně vezmu její křehké dívčí tělo do náruče a položím ji k sobě do postele. Doufám, že se z toho dostane, právě teď, když už jsme konečně pokročili.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 30. srpna 2013 v 17:26 | Reagovat

Všimla jsem si, že velmi často používáte téměř totožně vystavěné věty typu Udělám něco s něčím. Příklady:

"Kéž by," procedím skrze zuby a se zájmem se zadívám na bytelné ebenové dveře s mosaznou klikou. – „a se zájmem...“

Se zatajeným dechem dojdu až k nim a s mírnou obavou je otevřu. – „Se zatajeným dechem...“ a „...s mírnou obavou...“

Mlčky se na něj otočím a snažím se mu s rozkošným pohledem, díky kterému mi většinou všechno prošlo, zadívat do očí. – „...s rozkošným pohledem,...“

Zadívám se mu s matným okouzlením do tváře. – „...s matným okouzlením...“

"Já ti nedlužím vůbec nic!" řekne uvolněně a drapne mě s krvelačným úsměvem za ruku. – „...s krvelačným úsměvem...“

„Když mi jen prsty něžně přejíždí po obličeji, tak se po chvíli trochu uvolním a s nepříjemným pocitem v hrudi ho nechávám, aby přišel na krok.“ – „...a s nepříjemným pocitem...“

Nemusím snad dodávat, že tenhle mustr se objevuje u Diany. Ta z vás, která ji píše, zjevně neumí popisovat jiným způsobem než tímhle jedním. Je zarážející, že někdo, kdo zná jediný způsob, jak něco vyjádřit, má vážné ambice stát se spisovatelem.

A vhodnost volených výrazů vám, zdá se, také moc neříká:

„Zabejčím se a skrz tvář se mi mihne přízrak bolesti a děsu.“ – Zabejčím se? Skutečně? Navíc není nutné volit ty nejkratší možné způsoby, jak popsat rozpoložení postavy. Je to sloveso na slovesu. Proč nenapsat: „Snažím se vypadat sebevědomě. Napřímím se – spíš, abych si dodala odvahy, než že bych byla tak statečná – a založím ruce na prsou. Rozum mi ale říká, že to nebude nic platné. Jeho pozorným očím nemůže uniknout nejistý výraz mé tváře – ten přízrak prožité bolesti a děsu, který se mě co chvíli pokouší ovládnout.“ A mohla bych pokračovat do nekonečna. Není to tak složité.

„Mrsknu po něm nepříjemným pohledem.“ – Mrsknu pohledem? Nemohlo by tam být něco, co nebude znít tak hloupě a nedomyšleně? Co třeba: „Zpražím ho nepříjemným pohledem.“ nebo „Věnuji mu nepříjemný pohled.“ Možná by také nebylo od věci přestat popisovat každý jejich pohled. Jednak jsou všechny téměř stejné, a pak se pořád opakujete. Vymyslete jim jinou „činnost“. Anebo něco udělejte s tou vaší zvláštní potřebou každou přímou řeč něčím „doprovodit“. Není to nutné.

„Do těla se mi zas zahryzne ten pomyslný strach o svůj vlastní život!“ – Jak pomyslný? Od kdy je strach pomyslný? Strach není něco, co můžeme vidět, tudíž nechápu smysl spojení „pomyslný strach“. Pomyslné jsou ty věci, které můžeme vidět a v danou chvíli, jako bychom je viděli. Příklad správného použití: „Nad hlavou mu visel pomyslný otazník.“ nebo „Udělal rychlý výpad a pomyslná šavle proťala protivníkovu hruď.“ Skutečně se mi nechce věřit, že někdo kdo píše tolik let, se nikdy neobtěžoval srovnat si v hlavě významy a způsoby užití takových jednoduchých slov a termínů. A slovní spojení „...o svůj vlastní život!“ zní také trochu rušivě. Vypustila bych „svůj“. Není to tam nutné, je dost dobře patrné, že se jedná o její život – od toho tam přece máte to „vlastní“, ne?

"Au, sakra!" zaskučím rozechvěle, když se mi palčivost dostane do těla. – Jak to myslíte „...když se mi palčivost dostane do těla“? Palčivý pocit je přímo vázán na tělo. Nepřichází zvenku, vzniká v těle. Mimo něj neexistuje. Nemohl se jí dostat do těla – zkrátka protože v něm byl od chvíle, kdy vznikl. Možná, že jste tím chtěly říct, že se jí palčivá bolest rozlila po celém těle. Pak je ale nutné říct to tak, aby to bylo srozumitelné. Pokud by čtenář měl přemýšlet, jak bylo myšleno každé slovo, pak by ho to neuvěřitelně rušilo ve čtení. A četba musí plynout, jinak to zavře po první stránce.

„Vyděšeně, přímo prosebně, na něj pohlížím.“ – Takhle se tento obrat nepoužívá. „Přímo“ zde zvyšuje level, když to povím takhle. Stupňuje. Ale stupňovat musíte slova, která mají něco společného. „Vyděšeně“ a „prosebně“ nejsou vhodná. Takže buď takhle: „Vyděšeně, přímo s hrůzou, na něj pohlížím.“ anebo takhle: „Prosebně, ba přímo žadonivě, na něj pohlížím.“

„Dech se mi ztrácí a tlukot srdce slyším až ve svých uších. Z jeho doteků mě mrazí až v páteři. Znovu se mi nervozitou a strachem obrací žaludek.“ – „...až ve svých uších.“? A v čí jiných by ho měla slyšet? Ovšemže ve svých! Jiné ani nepřipadají v úvahu! Tak proč je tam to „svých“? Akorát to zní neuměle a hloupě. „Z jeho doteků mě mrazí až v páteři.“ – To také není zrovna stylistický skvost, nemyslíte?

„Zatnu zuby a nahrbím se v očekávání nějakého jeho výpadku.“ – Výpad a výpadek jsou dvě různá slova se dvěma odlišnými významy. V tomto případě tam patří „výpad“. Např. „výpad proti nepříteli“ X „výpadek proudu“. Pokud jste ovšem neměly na mysli, že očekává výpadek Chesterova mozku - nebo něco v tom smyslu.

„Holčička se poprvé zařekla maminčiny sukně a teď neví, jak se jí u zlého upíra bude žít.“ – Co za smysl tu má slovo „zařekla“? Znáte význam toho slova? Zaříct se znamená slíbit si něco a nehodlat to porušit. Třeba: „Zařekla jsem se, že už do toho lesa nikdy nevstoupím.“ I kdyby tam bylo „zřekla“, stejně by to nedávalo ten smysl, který nejspíš mělo. Nejvhodnější by tam asi bylo „pustila“.

Jinak to opět nedává smysl. Brečí, klepe se, bojí se – a pak bum! – a v další vteřině se na něj usmívá a je šťastná. Navíc to působí ne jako by se nemohla rozhodnout postava, co vlastně cítí, ale jako by se nemohly rozhodnout autorky, co postava má a nemá cítit. A to je špatně! Tak například: Ona nechce, aby z ní pil, ale asi tak o půl stránky níž se ho ptá, jestli nemá hlad a vypadá to, že by mu svou krev dala ráda. Ale! Jakmile to vypadá, že ji kousne, zase se sesype a nechce. To je jako u blbečků na dvorečku. Tisíckrát mu řekne, že s ním být nechce, že ho nemiluje, ale myslíte, že on ji zabije a najde si nějakou jinou, jak by to odpovídalo logice? No samozřejmě, že ne! Kdyby tam bylo vysvětlené, nebo alespoň naznačené, proč se děje to, co se děje, šlo by to. Jenže tady to prostě vypadá, že vaše charaktery neodpovídají tomu, co o nich říkáte. Tím se stáváte nedůvěryhodnými vypravěči. Někým, kdo vlastně neví, co píše. Podívala jsem se na facebook této knihy a zjistila jsem, že máte 51 lidí, kterým se to líbí. Nicméně téměř žádné komentáře. To mluví samo za sebe. Z těch 51 lidí bude odhadem tak 45 ženského pohlaví a pod 15 let. Přitom to vypadá, že se snažíte zaujmout starší čtenáře, když je kniha určena lidem 18+. Jenže realita je taková, že tohle může zaujmout a líbit se jen někomu, kdo vlastně vůbec nečte.

Na facebooku jsem si také všimla, že chcete po čtenářích, aby vaším hrdinům dali přesnou fyzickou podobu, protože pár zmínek v textu údajně nestačí. Naopak. Vzhled postavy není něco, kvůli čemu by čtenáři otvírali knížky. Harry Potter si také celou sérii vystačil s tím, že to byl hubený černovlasý kluk se zelenýma očima. A třeba Bella ze Stmívání byla štíhlá, průměrně vyhlížející brunetka. Víc nikdo vědět nepotřebuje. Nechtějte být těmi autorkami, které na třech stránkách popíšou každou pihu na těle své hlavní hrdinky (ačkoliv to samozřejmě není možné, což byste věděly, kdybyste otevřely nějakou teorii – anebo zapnuly mozek, protože zrovna na tuhle věc ani teorii nepotřebujete), ale jejich příběh jako celek je vadný, nedůvěryhodný a hloupý. Přesně k tomu totiž směřujete.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama