Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 5. kapitola

22. listopadu 2012 v 18:59 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Chester
Probudí mě jakýsi pohyb. A tiché zanaříkání, které se mi slastně vryje pod kůži a rozechvěje mi víčka.
Otevřu oči a zadívám se na svou maličkou, jak se snaží posadit na posteli, ale její momentální stav jí to nedovoluje. Přesto se však ze všech sil snaží a komicky bojuje proti slabosti, kterou nedokáže přemoct.
Prohlížím si ji a v hrudi mě podivně svírá, jako bych snad cítil výčitky, že jsem ji takhle zřídil. Mučil jsem, zabíjel, sál krev bezradným dívenkám jejího věku, ale nikdy jsem necítil takové emoce, abych toho snad litoval nebo si to vyčítal!
Ale tohle je tak jiné…
Ona ve mně dokáže vyvolat něco, co jsem tak dlouho nevnímal! Snad jen, když mi Eleanořina hlava klesla na hruď a její rty se zachvěly v posledním nádechu, zatímco oči zůstávaly nehybně zírat nade mne - jako by se dívala k nebi. To jsem naposledy litoval…
"Jak ti je?" naruším ticho otázkou, která ze mě vyletí tak rychle, že si ani málem neuvědomím, co jsem to vlastně řekl! Urychleně stisknu ústa, abych z nich nevypustil další větu, která by se mě jako upíra vůbec neměla týkat!
Moje maličká zanechá rozhlížení po rudých trofejích na mých zdech a zadívá se na mě očima, ve kterých pomalu dohasíná strach. Když si sáhne na obvaz na krku, v šedých duhovkách se objeví cosi jako něha a neskonalý vděk a obdiv.
Mírně se zamračím, jak se snažím vyzkoumat důvod.
"Mám hroznou žízeň." Polkne.
Bodejť by ne, vždyť prospala snad celý jeden den. Už jsem začínal mít obavu, že o ni díky vlastní hlouposti přijdu. Rychle se zvednu z postele a doběhnu jí pro sklenku a džus. Než se vzbudila, skočil jsem pro jídlo do města. Je to tak dlouho, co jsem byl "nakupovat" pro nějakého domácího mazlíčka.
Teď bude muset nabrat hodně síly, aby stačila mému hladu, který se od posledně výrazně zvýšil. Ta lahodná krev je dokonalá! Nikdy jsem nic podobného nepil! Pomůžu jí, aby se napila, protože sama by to nejspíš ještě nezvládla. Ruce se jí chvějí, jako bych z ní spolu s blahodárnou tekutinou vysál i její sílu.
"Budu ti to muset převázat," zamračím se, když si všimnu, že jí přes obvaz znovu prosakuje krev a její vůně mě dráždí v nose. Jemně se jí ho snažím sundávat, protože vím, že ji to ještě bude dost bolet. Nechápu, proč jsem najednou tak ohleduplný. Je to jen kvůli té šťastné krvi, samozřejmě.
Když na moment zvednu oči, zjistím, že mě pozoruje.
"Neboj, nebudu z tebe pít," řeknu soustředěně.
"Ne, já…" zmlkne a dál mě probodává téměř vděčným a nechápavým pohledem. Tu nechápavost chápu. Je komické vidět upíra, který se tak moc stará o svou ovečku. Už nyní jsem toho udělal tolik, že by její krev měla mít chuť jako ten nejsladší mok! Když jí převážu ránu a nechám ji klidně vydechnout, úlevně si oddychne.
"Dík," špitne a pořád si mě prohlíží tak zvláštním pohledem.
Jen se na ni zářivě usměju a znovu se vedle ní sklátím do peřin. "Měla bys ještě spát," řeknu pánovitě a prohlížím si ji.
Je v tuto chvíli tak bezbranná, že to ve mně burcuje staré známé ochranitelské city. Něco takového jsem naposledy cítil s mou malou Susan.
Ležela na stejné straně postele, jako nyní moje kořist. Obracela ke mně čokoládové nevinné oči a dávala mi pusinky na čelo i tváře, aby ze mě vymámila další náznaky citů a vyprávění pohádek. Vzpomínky mě začínají tížit a bolet. Rychle je potlačím. Tahle doba už je dávno za mnou!
"Trochu jsem to přehnal," ušklíbnu se a přejedu si drápy po tváři, nijak něžně, abych cítil fyzickou bolest, která ve mně burcuje touhu po dotecích, jež by moje maličká nevydržela. "Kdybys něco potřebovala, tak mě vzbuď," syknu a zavřu oči.
Ty jsi tak starostlivý! Směje se mi vnitřní hlas.
No co, zahřmím v duchu, musím být, abych si získal její důvěru a její zamilovanost ještě prohloubil!
To víš, že ano, směje se dál. Jde ti to moc dobře. Jako bys zas pečoval o svou malou…
Zmlkni! Okřiknu ho naštvaně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 30. srpna 2013 v 18:12 | Reagovat

Příliš prvoplánové. Příliš mnoho náznaků s Eleanor a Susan. Opět přes míru pohledů nejrůznějších druhů. A v podstatě se tam vůbec nic neděje. Jen neustále píšete dokola to samé. Začíná to být hrozná nuda.  Proč někteří píšou tak, že za celých 300 stran nemáte pocit, že by se jedinkrát opakovali, a pak jsou další (tím myslím vás), kteří jako by se opakovali dvacetkrát za 10 stran? Přijde mi to, že se tu snažíte tak nějak o něco, co by mělo být částečně psychologický román, ale ta psychologická část vám vůbec nejde. Je to povrchní, zmatené a mimo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama