Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 6. kapitola

22. listopadu 2012 v 18:59 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Když jí přinesu talíř, choulostivě se vyhne salámu a hladově se pustí do ovoce a pečiva. Se zájmem si ji prohlížím. Sice přede mnou byla skoro nahá, ale to bylo spíš součástí mého týrání, než opravdového zájmu. Když je takhle bezmocná, vyvolává to ve mně na jednu stranu uspokojující pocit, že jsem ten, který má opět navrch, protože je na mě proti své vůli závislá. Ale na druhou stranu…
"Můžu do koupelny?" zaskřípe zuby, jako by jí dělalo problém tuhle větu vyslovit. Není zvyklá ptát se a prosit, ale já ji to naučím a užiju si to!
Líbí se mi, když se chová poslušně. Když je takhle pokorná a ponížená. Celá moje!
Vyskočím z křesla, na kterém jsem doteď seděl, tak rychle, až ji tím vylekám. Tváří mi prolétne křivý úsměv. Pořád se mě bojí a i přesto mi poskytla tu nejsladší krev, kterou jsem měl možnost okusit.
Když ji chci pomoct posadit se, překvapí mě a sama se, dolujíc ze sebe životní sílu, s námahou posadí, zatímco mě napjatě pozoruje.
"Můžeš," řeknu a lehce jí přejedu drápy po tváři.
Nestáhne se přede mnou, jen trpělivě se zamlženýma očima přijímá mé doteky.
"Co mi pak dopřát trochu tvojí lásky?" zajiskřím očima.
Protne mě drzým pohledem. V očích jí tančí ohníčky a lehce přikývne, zatímco se sarkasticky kření.
"Ukážu ti, kde je koupelna." Chytím ji do náruče a odnesu ji. Líbí se mi, když cítím její horké tělo na svém. Vnímám její něžnou pokožku a nejraději bych se do ní znovu zakousnul. Nosem jí přejedu po tváři a nechávám se trýznit její vůní.
"Už mě můžeš pustit," ozve se nejistě.
Postavím ji na zem a pohledem sjedu její křivky.
"A vypadni," prskne drze.
"Chci se dívat," olíznu si mlsně rty, zatímco si ji zálibně prohlížím, opřený o dřevěný rám dveří.
"Ne!" Ruce si dá dětinsky křížem a nesouhlas jí proniká snad každým pórem.
"Pro tentokrát tě nechám," syknu. Však si na ní brzy smlsnu. To mě uklidní a donutí odejít.
Diana
Jen co se zabalím do ručníku a prohrábnu si vlhké vlasy, znovu se objeví u dveří. Vážně nemešká, sakra. Je velmi netrpělivý a mně to na jednu stranu děsí a na druhou neskutečně štve.
"Víš, co jsi mi slíbila?" Jazykem si letmo přejede přes špičáky a přijde ke mně blíž.
"Rozmyslela jsem se," ušklíbnu se unaveně. Zlobí mě, že se ve mně snaží vyvolat pocit, jako bych ho o něco šidila. Jako bych mu snad patřila! Jen co se mi povede ho zblbnout, uniknu odsud a dokončím své hledání. Dokončím to, co dlužím svým rodičům.
Zúží oči. Můj přístup se mu ani trochu nelíbí.
Nasadím na tváři sebevědomý úsměv a drze se ušklíbnu.
"A já myslel, že se ti to posledně líbilo." Udělá ke mně krok a ruce mi položí na boky.
Hned se mi zrychlí dech a nejistě zamrkám víčky, protože to uhádl.
Sebejistě se mi zadívá do obličeje a skloní se ke mně, až zatajím dech a s mrazením v zádech čekám na jeho další činy. Jemně mi políbí ránu na krku, až mi z úst unikne vzdychnutí. Jelikož jsem si před sprchou obvaz sundala, může mě trápit na holé kůži. Přejíždí po kousancích jazykem a saje ho ústy, jako by se mazlil, zatímco prsty mě hladí přes tenkou látku ručníku.
Hlava mi to nebere. Tělo se mi bouří ve vášni a touze. Za strachem se vynořuje vzrušení a radost. Jeho doteky vnímám jako přepadení. Vloudí se mi pod kůži, přímo až do srdce. Od jeho polibku mi do těla přechází něžné mravenčení, které odnáší palčivou bolest s sebou. Pomalu se mu oddávám natolik, že ho rozechvělými dlaněmi pohladím po pažích a sjedu na hruď. S ďábelským úsměvem se na mě zadívá a políbí na rty, až mi sladce zatrne v břiše.
Cítím těch pomyslných tisíce motýlků a upadám do zlovolného stavu touhy. Sjedu mu prsty do vlasů a na krk a nechám ho, aby mě k sobě ještě víc přitiskl, na což reaguju zasténáním. Jeho chlad je jako afrodisiakum a místo, aby studil, hřeje mě. Nevtíravě mě líbá na rty, ale když se mě dotkne jazykem, trhnu sebou.
"Neboj se, já ti nic neudělám," zachraptí a v temných duhovkách se mu zaleskne chtíč, který mne trochu vyděsí.
Na okamžik ztuhnu, dech zrychlený, srdce splašeně bijící. Políbí mě na dolní ret a znovu po něm přejede jazykem. Krev se mi vaří a tělem mi proudí takový pocit lehkosti, že mi to v tuto chvíli přijde naprosto neuvěřitelné. Pomalu si najde cestu mezi mými pootevřenými rty a začne mě jazykem lehce hladit a laskat. Když zjistím, že mě vážně nebude drtit dalšími dech beroucími polibky, nejistě se zapojím.
Vůbec netuším, jak dlouho takhle stojíme a něžně se líbáme. Jako by se zastavil čas. Doteky našich jazyků mě přivádí k šílenství. Poddávám se mu, strach zatlačen hluboko do podvědomí. Tohle je tak nádherné! Když mě od sebe odtáhne, mám rty celé rozněžnělé a naběhlé.
Potajmu si na ně sáhnu a zadívám se na něj.
Sebejistě se usmívá. "Co pokročit k dalším bodům?" Vycení v chtivém úsměvu špičáky a olízne si mlsně rty, až se mi zastaví srdce.
"Ne!" polknu vyděšeně a zavrtím hlavou.
"Jak ne?!" Svraští čelo. Citovka, kterou tu na mě hrál, v nenávratnu. Je z toho otrávený a naštvaný! Surově mě drapne za paže. "Tak poslouchej! Ty jsi tu od toho, abys mi poskytla krev, kdykoliv si vzpomenu! Kvůli ničemu jinému! Až si budu chtít sehnat nějakou do postele, tak si ji seženu a rozhodně na ni nebudu praktikovat takové divadélko, abych ji do té postele dostal! Jestli si myslíš, že změníš můj přístup k tobě, jako ke své oběti, tak to se vážně pleteš!" zavrčí rozzuřeně.
Uzavřu se do sebe, protože jeho slova mi ublížila. Hrdě se mu postavím čelem, nedávajíc najevo svou bolest. "Když mě pořád budeš do něčeho nutit, tak svou šťastnou krev nezískáš," řeknu příkře a ohrnu rty. "To ze mě chceš pít sakra každej den nebo co?" hlasem mi zaznívá veškerá zoufalost. "Ani si nedokážeš představit, jak to bolí! Fakt se snažím, ale není to jednoduchý. Ve chvíli tvýho krmení bych tě nejraději proklála kůlem!" řeknu plačtivě. Znovu se mi připomene ta ukrutná bolest a roztřesou se mi dlaně.
"Pro mě také není jednoduché chovat se takhle nepřirozeně!" ušklíbne se naštvaně. "Nikdy jsem to nedělal, nevím, proč bych to měl dělat teď! Kolem tebe se pořád musí chodit po špičkách a na to já nemám ani náladu ani trpělivost!" láteří, zatímco se drží za kořen nosu a hrdelně děsivě vrčí.
Zatnu ublíženě zuby a protnu ho zkroušeným pohledem. "Chovej se podle svýho. Já ti o přetvářku nestojím!" prsknu vztekle, ale je to spíš jen zástěrka toho, jak se mě to dotklo. Tak on se chová se nepřirozeně, chudák!
"Taky že budu! Ale v tom případě si buď jistá, že se nedožiješ dalšího rána!" oplatí mi stejným tónem a práskne dveřmi.
Jakmile zmizí, zhroutím se na zem a vysíleně se rozbrečím. Nedožiju se rána?! Musím s tím něco udělat! Musím vypadnout!
Rychle dojdu do "svého" pokoje, kde se převléknu do nového oblečení. Díky bohu za plnou skříň v mé velikosti. Na sebe hodím své oblíbené tričko "Hraju si s ohněm" a černé upnuté kalhoty s nepřirozenými dírami všude možně. Přijde mi to dost otrlé a tak nějak eroticky založené. Třeba si na mě díky tomu moc netroufnou.
Jestli mám dorazit domů, musím každému na potkání vyrazit dech - musím přežít! Po schodech seběhnu tak rychle, jak jen mi to můj stav dovoluje, a hrnu se do temnoty otevřených vchodových dveří.
Proč jsou otevřené, mi dojde, až když do něj prudce vrazím a ocitnu se na zemi.
"Snad sis nemyslela, že mi utečeš!" sykne nebezpečně, až se rozklepu a zalapám po dechu.
Vůbec v té tmě nebyl vidět! Snad díky tomu, že má na sobě černou koženou bundu. Černé úzké kalhoty a motorkářské boty. Jediné, co není černé, co je naprosto temné, jsou jeho duhovky. Nikdy jsem takovou barvu neviděla a nazývat ji pouze tmavou nebo černou, by bylo takřka urážkou.
"Ty si vážně myslíš, že si můžeš dovolit všechno a všechno ti to projde, co?!" zavrčí zle, zatímco mě pozoruje, jak se na zemi snažím uhnout před jeho kroky.
"Nech mě už konečně být, sakra!" vykřiknu zděšeně.
Nahlas se rozesměje, zatímco ke mně stále přistupuje blíže jako blížící se vyzývavá a děsivá katastrofa. Jeho tvář protíná zuřivý chtíč. "Buď v klidu, nemám na tvou krev chuť, před chvílí jsem se najedl docela obstojně." Olízne si zkrvavené rty, až v sobě potlačím zajíknutí, které ve mně ten pohled způsobí. "Za to jsem dostal chuť na něco jiného!" Skloní se ke mně se zavrčením a jediným pohybem mi dostane mezi nohy.
"Ne! Sakra, pusť!" Snažím se mu bránit, ale sama chápu, že to je marné. Neměla bych proti němu šanci, ani kdyby byl obyčejný člověk, natož když je to vysoký a násilně vyhlížející upír.
Přitiskne mě k sobě tak hrubě, až bolestně zakňourám.
"Copak? Přece jsi říkala, že se mám chovat podle sebe, ne? Tak se tak chovám!" Vystrčí v posměšném úsměvu špičáky. "Třeba se ti to nakonec bude líbit mnohem víc než to ubohé cukrování," ušklíbne se a se zlým pohledem dodá: "Aspoň budeš mít konečně možnost poznat, jaké to je hrát si s ohněm!"
Skoro zabrečím. Moje pitomé motto na pitomém tričku se mi konečně vymstilo. Čekala jsem, kdy mě moje štěstí doběhne. Zatímco se tvrdě bráním, dostane mě na pohovku, zručně se mi vecpe mezi nohy, nalehne na mě. Má těžké ledové tělo a ve mně to díky tomu sladkobolnému mravenčení vyvolává spolu se strachem i přihlouplou radost.
"Ne!" vyjeknu vyděšeně a snažím se ho od sebe odstrčit. Nepomáhá nic! Nalehne na mě ještě víc, až se nemohu ani nadechnout.
Když se mi hrubě začne dobývat do kalhot, běsnivě zakňučím a co nejvíc můžu, se mu zakousnu do ramene, až vyjekne.
"Ty bestie!" sykne bolestně. Napřáhne se, až se zajíkavě rozeštkám a zavřu oči v očekávání bolestivé rány. "Máš štěstí, že biju jenom ty ženské, kterým se to líbí. Klidně si mě kousej dál, stejně dostanu to, co chci! Jak ty na mě, tak já na tebe," řekne a ve vteřině mi roztrhne výstřih u trička a zakousne se mi zuřivě do ramene.
Zoufale zařvu a snažím se ho od sebe s pláčem odtrhnout.
Znovu se nadšeně rozesměje. "Pokračuj, rajcuje mě to!" Blýskne očima a krvavými ústy mi věnuje hrubý polibek, zatímco mi silou trhá zip. Rozbrečím se a prohnu se pod ním, když mi poškrábe podbřišek. Neuvědomuje si, že zatímco moje doteky a kousnutí mu neublíží, tak to jeho počínání pro mě může být smrtelné.
"Nedělej to!" zařvu panicky, když ze mě serve kalhoty a já jsem před ním jen v roztrženém tričku a kalhotkách. "Prosím, ještě s tím počkej!" zabrečím. Já se tak hrozně bojím! Odstrkávání nezabírá. Už nevím, jak dál! Chytím se poslední šance. Místo, abych ho odstrčila, se k němu ještě víc přitisknu, až začnu chladem drkotat zuby a obejmu ho kolem krku. Začnu ho jemně líbat na krk a hladit po vlasech. Lísám se jako malé kotě a doufám, že se smiluje. "Prosím. Chazzy. Prosím," sténám vyděšeně.
Chytí mě za ruce a tvrdě přirazí k pohovce. "Snad si nemyslíš, že tímhle mě obměkčíš? Na mě neplatí žádný citový výlevy jako na tebe!" odfrkne naštvaně. "Nevím, s čím bych měl čekat. Známe se přece už dlouho, ne," ušklíbne se a baví se mým výrazem. "Snad mi nechceš tvrdit, že jsi vážně ještě nedotčená panenka." Zadívá se mi posměšně do očí.
Ublíženě zatnu zuby a s ponížením si setřu slzy z očí. "Nějak nebyla příležitost se toho prokletí zbavit," pípnu a zavřu oči. Cítím, jak se hloupě červenám.
"No vidíš a já ti tady teď tu příležitost dávám a ty se tomu bráníš," ušklíbne se. "Ale máš pravdu, necháme toho. Stejně bych si to neužil. Zbytečná námaha," řekne otráveně a odtáhne se ode mě.
Schoulím se do klubíčka a rozbrečím se. Dává mi pořádně zabrat, ať už psychicky, tak i fyzicky. Cítím se tak poníženě jako nikdy v životě.
"Neřvi mi tady," ozve se ostře a vrazí mi do těla další pomyslný osten.
Tohle bolí, tohle tak moc bolí! Zalykám se naříkavě a uvědomuju si tu potupu. To už raději ignoraci než tohle! "Nenávidím tě!" syknu směrem k němu a snažím se dostat z té deprese.
"To mě vážně mrzí," řekne ironicky a pobaveně se zazubí. "Teď už tě vážně nepotřebuju, takže víš, kde jsou dveře." Ukáže mi východ a dál stojí a zírá na mě, jako by se vlastně nic nedělo…
d2�s 8 X� a věnuju jí jeden ze série provokativních pohledů. "Pojď ke mně," zašeptám svádivě a olíznu si špičáky. "Chci si s tebou promluvit o tom, co pro mě můžeš představovat, když budeš hodná holčička," usměju se. "V opačném případě o tom, jak skončíš, když nebudeš poslušná!" vycením na ni varovně špičáky a pasu se na jejím strachu.

Dojde ke mně zoufalými kroky a posadí se, co možná nejdál.
"Celkově tvůj úkol bude velmi jednoduchý. Musíš se mě naučit mít ráda. To je celé. Myslím, že pro člověka nic těžkého nebo snad nesplnitelného," ušklíbnu se. "Začneme tím, že pokaždé, když roztáhnu ruce nebo ti přikážu, abys mě objala, tak to bez protestů uděláš. Kdekoliv a kdykoliv budu chtít. Kdykoliv se mi zachce. Rozumíš?" zavrčím, abych zdůraznil, že nepřijímám jakýkoliv námitky.
Jen kývne, ale úšklebek si z tváře nesmaže.
Pozoruju její měnící se výraz ve tváři a zase se bavím. Vím, že jí dojde, že věci opravdu nebudou podle ní a že se mi chtě nechtě musí podvolit. "Smůla, poupátko, jinou možnost nemáš, pokud se nechceš stát mou chutnou večeří," zašklebím se. "Takže rozumíš, co máš dělat?!" zavrčím znovu výhružně.
Zúží oči a přikývne.
"Obejmi mě!" zavrčím a postaví se jí na odiv. Líbí se mi, když na chvíli ztratí pojem o čase a okouzleně na mě shlíží. Jsem nebezpečný. Jsem pro ty hloupé lidské ženy nádherný.
V očích se jí zračí má nadřazenost a sexappeal, kterým jí dokážu namalovat mžitky před očima. Ale najednou se její pohled stane odměřeným natolik, že očima uhne.
To se mi nelíbí! "Rozuměla jsi?! Obejmi mě!" syknu netrpělivě. Dávno mi do náruče měla vletět sama, tak jako tomu bylo pokaždé! Její chování mě neskutečně vytáčí! Nejradši bych po ní skočil a zakousnul se jí do krku.
Pak si ale vzpomenu, co bylo napsáno ve "Šťastné krvi", že násilím a výhružkami si náklonnost oběti nezískám. Trochu zkrotnu. Tohle pro mě bude problém. Už nejsem zvyklý kolem někoho chodit po špičkách a chovat se k němu, jako by mi na něm záleželo víc než jen jako na potencionální potravě. Tohle všechno jsem měl schované jen pro Susan než…
Zavrtím hlavou a znovu potlačím nepřátelské myšlenky. Nechápu, že na tuhle holčičku můj vzhled jaksi nezabírá. To se mi zrovna dvakrát nelíbí. Není možné, aby byla nějaká výjimka. Všechny mě chtějí a dávají to dost jasně najevo. Bude mě chtít i ona!
"Copak ty nemáš ráda pevná mužská objetí?" zjemním hlas a přistoupím k ní. "Nic ti neudělám, když můj požadavek splníš. A ještě si to užiješ." Shrnu jí drápem vlasy z obličeje a samolibě se na ni usměju.
Smutně skloní hlavu.
Odstoupím od ní a s nadšením sleduji, jak se přeci jen zvedne a váhavě ke mně dojde na krok. Se zatajeným dechem mě lehce obejme kolem pasu. Spokojeně blýsknu očima a jediným pohybem ji k sobě přitisknu tak silně, až zalapá po dechu a v leknutí se mi začne vzpouzet.
"Ale no tak, já ti nic neudělám," zavrčím jemně a držím ji, dokud se nezklidní.
Ztěžka dýchá a trochu se klepe.
Přejedu jí prsty po zádech. Mohl bych ji už pustit, svůj úkol splnila, ale nechce se mi. Líbí se mi, jak mi je vydána na milost, jak napjatě čeká, kdy z mojí strany přijde nějaký výpad. A taky se mi nějak moc líbí její blízkost, i když bych to nikdy nepřiznal.
Zavře oči, když ji k sobě přitáhnu ještě blíž.
Vdechnu její svěží vůni a skloním se k jejímu krku.
Zakňučí, ale nevzdoruje.
Nedělám nic, jen se k ní tisknu, nos zabořený v jejích hebkých voňavých vlasech.
Pomalu se uklidňuje a rozklepanost z jejího těla mizí.
Stojíme téměř bez hnutí. Nechávám ji i sebe zvyknout na tu těsnou vzrušující blízkost. Když sebou pohne a zadívá se mi do obličeje, povýšeně se usměju. "Tak co? Líbí?" Zadívám se do šedých okouzlených očí. Je mi předem jasné, že se jí to prostě líbit musí! Nikdo si ještě nikdy nestěžoval a i ty, které věděly, že se jim za okamžik zakousnu do krku, mi vzdychaly v náručí a nenasytně vdechovaly mou vůni, i když z nich už odcházel život.
Ušklíbne se. "Moc si věříš," zamumlá tiše a lehce se ode mě oprostí.
Nechám ji. "Věřím, protože vím, jak na druhé působím. Proto taky vím, že se ti to líbilo," poušklíbnu se sebevědomě. Je vážně jiná než ostatní. A i když mě svým chováním na jednu stranu neskutečně vytáčí, na druhou se mi její přístup imponuje. Nebude to s ní lehký, ale myslím, že to zkusím. Budu se bavit tím, jak ji zkrotím. Jak z téhle sebejisté holčičky udělám zkaženou ovečku. Jak ji dostanu na kolena!
"Proč chceš, abych tě měla ráda? K čemu ti to bude?" Pozoruje mě přivřenýma bystrýma očima.
"O to se nemusíš starat. Dělej je to, co po tobě chci, a žádné bezprostřední nebezpečí ti nehrozí. A teď běž, chci si jít lehnout," vyženu ji.
"Chci to vědět!" řekne vzdorovitě a nepohne se ani o píď. Náhle její tvář protne bolestný škleb, ale než ho stihnu pořádně zaregistrovat, zmizí za maskou nevraživosti. "K čemu ti jako zamilovaná budu?"
Mlčky se dívám do jejích odhodlaných očí.
"Neprovokuj mě nebo přestanu být hodný." Stisknu dlaně v pěst. "Ale můžu tě uklidnit, kvůli primitivním lidským citům to vážně nedělám," ušklíbnu se opovržlivě. "A teď už jdi, nebo tady se mnou chceš zůstat?" Zajiskřím očima a pohledem ukážu na postel.
"Tak proč to děláš?" ozve se znovu.
Zatnu vztekle zuby. Ta její drzost je naprosto komická. Mohl bych ji ve vteřině zabít, ale ona má snad převrácené myšlení nebo co, že nechápe varovné signály a dál mě vytáčí k nepříčetnosti! Podstatnou část dne jsem nespal. Jsem unavený a hladový a musím hodně přemáhat, abych se na ní nevyřádil! "Já o tom teď s tebou diskutovat nehodlám!" vyjedu na ni.
Polekaně sebou trhne a stáhne se. Ještě chvíli zírá do mých očí, než vycouvá a zavře za sebou dveře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 31. srpna 2013 v 13:36 | Reagovat

Teď už asi budou moje komentáře kratší – alespoň do doby, než se v tom příběhu začne něco dít. Zatím se tam jen brečí, vyhrožuje, válí v posteli a třese od hlavy až k patě. Ono už to byla dost nuda ve třetí kapitole. Tohle už je šestá a pořád dokola to samé. Nechápu, proč tohle nic tak roztahujete. Nedochází k žádnému zlomu. Chvíli se to tak tváří, ale ona nakonec vždycky zase začne kňourat a on ji nakonec nikdy nezabije. Doufám, že celých 5 (nebo kolik) knih nebude jen o tomhle. Zjevně přibudou postavy... Tak snad tam nebudou všichni sedět v řadě na posteli a kňourat...

„Čekala jsem, kdy mě moje štěstí doběhne.“ – Tohle znamená pravý opak toho, co jste chtěly říct. Když ji její štěstí doběhne, pak ho konečně bude mít. Tady by mělo být „kdy mě moje štěstí opustí“.

A proč by ji neměl bít? Je tu příliš vidět, že se snažíte, aby Chester byl krvelačný upír a zároveň, aby mu na Dianě záleželo a neudělal jí nic, za co by ho skutečně opustila. Nic, co by bylo proti morálce. Jenže Chester není člověk, pokud byl schopný roztrhat lidi tak, že má po zdech stříkance od krve, pokud je skutečně taková bestie, jak o sobě říká (a jak o něm říkáte i vy), to poslední čeho by se zdráhal je dát facku nějaké vyklepané holce. Proboha, vždyť ji kouše a saje jí krev. Copak by facka byla horší? A když tam přidáte, že bije jen ty, co to chtějí, tak to skoro vypadá, že Chesterovi sejde na tom, co jeho oběti chtějí. Že se jich na to ptá! To se moc neslučuje s tím, co údajně je. Protože podle jeho činů se dá soudit jen to, že je to upír, který se z nevysvětlitelných důvodů vykecává s každým, koho chce zakousnout. Člověka až napadne, jestli ty krvavé stříkance nakonec nejsou jen barva. Pořád tvrdí, jak je netrpělivý a přitom je neuvěřitelně trpělivý. Tohle není příběh o krvelačném upírovi, tohle je love story horší než Stmívání. Stmívání si alespoň nehrálo na to, že je víc, než to, co je.

Od kdy je panenství prokletí? Já do teď žila v (zjevně klamné) představě, že je to jen malá blanka, naprosto nepodstatná pro většinu lidí. Tady to skoro vypadá, jako by měla nějakou smrtelnou nemoc. I když, proč já se vlastně divím? Lidé s mentalitou Diany (a zjevně i autorky) tyhle maličkosti řeší. Kdybyste radši řešily, jak se naučit alespoň obstojně vyjadřovat – když už rády píšete...

Kromě toho, za tímto podivným znamením d2 �s 8 X�, je zřejmě omylem vložený kus jiné kapitoly. Pokud je tam úmyslně, nechápu důvod. A pokud je to flashback, potom ho musíte nějak oddělit a ukončit. Rozhodně ne tím mimozemským slovem výše. A flashback by se neměl nikam cpát jen tak z pocitu, že to pak bude vypadat víc cool.

Hm, tak to zase tak krátké není. No... co se dá dělat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama