Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Kořist vs. predátor - 9. kapitola

22. listopadu 2012 v 19:03 | Chensie Ips - Sue Wish |  1. kniha - Kořist vs. predátor
Ještě v polospánku zašmátrám rukou vedle sebe. Nic však nenahmatám. Bělostný polštář je prázdný. Otevřu oči a rozhlédnu se do tmy pokoje. Než jsem šel spát, rozprostíraly se její černé vlasy po bílém povlečení jako nitkovitá pavučinka. Překvapen, její nepříjemnou absencí, zavrčím. Spokojeným pohledem si prohlédnu rudé skvrny, své trofeje a zastavím se na pootevřených dveřích.
"Di?" zavolám, ale odpovědi se mi nedostane. Groteskně vyskočím z postele a pouze v černých úzkých kalhotách, dodávající mi vzhled vraha, vyjdu na chodbu, která rovněž zeje prázdnotou. Je možné, že by mi zase zdrhla?! "Di?" zkusím to znovu.
Nic!
Projdu chmurnou chodbou, když v tom uslyším téct vodu. Přikradu se ke koupelně a potichu otevřu dveře.
Má šťastná krev stojí ve sprše a nechává své tělo bičovat proudy vody.
Pocítím cosi jako úlevu. Chci se vrátit zpátky do pokoje, když si uvědomím, že bych ji mohl z chodby dost dobře pozorovat. Nikdy jsem nebyl sprostým voayerem, ale když se mi její lákavé tělo takhle nabízí, neodolám. Schovaný za dveřmi pozoruju pohybující se závěs, přes který se jen matně rýsují křivky jejího těla.
*** *** ***
Stihl jsem do ložnice utéct dříve, než si mne všimla. Jak by ne, má rychlost je neuvěřitelná. Pro smrtelníky natolik fantastická, že si připadám jako bůh. Pohodlně opřený o rám postele shlížím ke dveřím. Ruce mám volně položené přes břicho a nohy relaxačně křížem, jako bych si hověl ve svém vlastním ráji.
"Jsi dlouho vzhůru?" Usměje se na mě, když vejde do dveří ložnice.
Pohled se mi mírně zamlží, když ucítím vůni její čerstvě osprchované kůže. "Jen chvíli," zalžu a dál ji zaujatě sjíždím pohledem. Ručník víc odhaluje, než zakrývá a já zaháním nutkání natáhnout ruku a jedním pohybem jej z ní strhnout. Na tváři nastražím klidný úsměv, až přestane zahloubaně přešlapovat po ledové kamenné dlažbě a přisedne si ke mně na postel.
"Je ti líp, viď?" Poškrábá se na krku.
"Mně je skvěle," protáhnu se a roztáhnu ruce v náznaku objetí. Poslušně se mi vtiskne do náruče a rozkošně se rozechvěje chladem. "Co tvůj krk? Ukaž," natočím si ji k sobě a nevěřím vlastním očím. Po kousancích ani památky! Ještě chvíli si nechápavě prohlížím zacelenou, lehce zčervenalou kůži a přejíždím po ní jemně drápy, protože tomu nemohu uvěřit. "Dívala ses ráno do zrcadla?" Zahledím se jí překvapeně do očí. Zmateně mi pohled oplatí.
"Proč?" Mírně se ošije a přitiskne mi tvář na hruď.
"No, jen se podívej. Já to nechápu," zírám na ni fascinovaně. Vůbec mi to nejde do hlavy. Je to jen pár hodin, co jsem z ní pil a ona už na to nemá skoro ani památku!
Přejde k velkému zrcadlu, ve kterém se odráží téměř celá, a vážně se na sebe zadívá. Jemně si přejede rukou po krku. Přesně tam, kde by měla mít při nejlepším lehce zahojené rány po rozervání, jenže místo toho se tam skví lehce narůžovělé jizvy! Zalapá po dechu a s otázkami v očích se na mě zahledí.
Já jsem však ztracený na pár vteřin v hluboko zastrčené vzpomínka na svou Eleanor, která si před zrcadlem kartáčovala své dlouhé tmavé vlasy a broukala si zvláštní melodii…
"Jak jsi to udělal?" vydechne radostně. Do tváří jí naběhne mírný ruměnec, kterým bych se kochal ještě dlouho, ovšem v tomhle případě jsem natolik rozhozený, že si to neužiju.
"Já?" podivím se její otázce. Hledím jí do upřímných popelavých duhovek a ztrácím se v nich, jako vždycky. Vždy pociťuju ten příjemný pád do jejích očí, nedovedu to nejspíš dostatečně ocenit, protože se mi to s žádnou jinou nestalo. "Jak jsi to udělala ty? Tohle jsem nikdy neviděl. Musí to být tebou. Zmizely ti i rány od toho hajzla. A věř, že upíři umí různé věci, ale rozhodně ne hojit rány svým obětem!" Stále těkám po jejím zahojeném krku.
Nikdy jsem o tom neslyšel, natož abych byl něčeho podobného svědkem. Jako upíru mi to přijde naprosto nemožné! Jsem schopen způsobovat tak bolestivá a rozsáhlá zranění, že člověk zemře, ale nikdy bych nechtěl být ranhojičem!
"Já jsem jen člověk." Pokrčí zbaběle rameny. "Copak tohle není normální? Říkal jsi, že se nestává ani to, že by se to někomu líbilo." Stále si nedůvěřivě prohlíží narůžovělou pokožku a jemně přes ni přejíždí bříšky svých prstů. "Nemůžeš to zjistit na internetu?" zeptá se bláhově.
Její poslední věta mě dostane do kolen. Ona je skutečně naivní. Ani netuší, jaké má štěstí, že jsem na ni narazil právě já. Jiný by se s ní nepáral a rovnou ji zabil, což by byla neuvěřitelná škoda. Skýtá mi až spousty radostí, než abych ji dokázal vidět s takovým osudem.
"Miláčku, nemám ani pitomý telefon, natož internet. Já disponuju leda tak materiálem tištěným v knihách!" ozvu se věcně a při těch slovech se zarazím. No, jistě. Knihovna! "Rychle se převlékni. Snad v těch spisech něco najdeme," popoženu ji, ale Di mlčky stojí, a upřeně se na mě dívá. "Co se děje?" nechápu.
"Nic." Uhne stydlivě pohledem a těká po místnosti.
Přijdu k ní blíž. "Něco ti je?" Chytím ji za bradu a zkoumavě si ji prohlédnu.
"Ne. Cítím se fajn." Usměje se a pohledem zavadí o dveře. Netrpělivě postává a probodává mě pohledem.
"No tak, Di, dělej!" Moje trpělivost také není nekonečná. Nedočkavě na ni zírám.
"Chazzy!" Udělá na mě oči.
"No co…" Ani nedořeknu, protože mi to docvakne. Ach, takhle, maličká se stydí. Roztáhnu pusu do širokého úsměvu. "Mám počkat na chodbě?"
"To bys byl hodnej." Usměje se na mě. Ještě než zmizím za dveřmi, vrhnu na ni pobavený pohled.
Tak to je vážně sladké! Zakřením se v duchu a slíbím si, že tohoto ostychu ji velmi rychle zbavím! Je moje, takže se přede mnou bude ukazovat v celé své kráse a ještě ráda!

*** *** ***
Diana
"Nic tu není!" Opakuje nespokojeně už asi popáté během deseti minut a dál se nervózně prohrabává kupou knih. Je velmi netrpělivý. Už tu jsme asi hodinu a nic pořádného jsme nenašli, ale já hlavu nevěším. "Seru na to! Nic tady není!" zavrčí naštvaně a sveze se do křesla. Nechtěně při tom zavadí nohou o láhev.
"Co je to?" zajímám se. Zvednu průhlednou láhev a otevře ji. Ihned mě obklopí alkoholický odér, až nakrčím nos. "Tohle jsi tady včera tak urputně nasával?" ušklíbnu se. Je to zřejmě dost silné. Natolik, že se mi z toho kroutí žaludek. Tohle bych skutečně nepila!
"Hm…" zavrčí a ošije se. "Raději hledej!" Láhev mi sebere a položí ji pod stůl, aby mě snad nenapadlo, se zní napít. "Na alkohol máš času dost. A na ten upíří teprve," odfrkne zkušeně a vezme do dlaně další knihu, zatímco ho sjíždím šibalským pohledem.
"Jen jsem chtěla vědět, co tě tak zřídilo," zašklebím se pobaveně a posadím se vedle něj na zem do tureckého sedu. Ještě jednou prohledávám knihovnu pohledem. Je tu spousta knih, velké sbírky vázané v kůži. Než se tím probereme, může to trvat celou věčnost!
Položím si hlavu o područku a zadívám se pod bytelný stůl, kde se válí jakási obyčejná kniha. Jako jediná vypadá téměř "lidsky", natolik obyčejně, že by mohla patřit do mé knihovničky. Skloním se k ní a vytáhnu ji. Vazba je trochu potrhaná a některé listy z ní samovolně padají. Proč se k ní choval takhle špatně, mi dojde, když spatřím nápis: "O lásce upíra k člověku a naopak". Už jen ten název pro tyhle krvelačné bestie musí znít natolik komicky, že je to pro knihu zatracením. Posbírám listy, které k ní patří a než ji stačím otevřít, sebere mi ji.
"Co to máš?" Je uchvácen zvědavostí. A to natolik, že netrpělivě poposedává a rozkošně vrčí nervozitou. "Upíří literatura by se lidem do rukou vůbec neměla dostat!" breptá pro sebe. S pohledem na nápis se notně zašklebí, ale přeci jen ji otevře a s nechutí prolistuje. "Hm. To není ono." Převrací stránky a téměř je trhá ještě víc. Jeho zacházení je naprosto nešetrné a natolik upíří, že si musím povzdychnout. "To taky ne!" mrmlá polohlasně. "Á!" vykřikne, až sebou trhnu a loktem se udeřím do madla.
Zatímco si hladím naraženou část, zamračeně se na něj dívám. Opět mě vyděsil. Chová se vedle mě tak naprosto přirozeně, až si na to začínám zvykat a to mě snad děsí ještě více. Má ostražitost, pokud jsem někdy nějakou disponovala, je čím dál menší a naivnější.
"Tady to je!" Oči mu nadšeně zasvítí.
Mám moc ráda jeho tvář obohacenou zaujetím, pokud ovšem není právě zanícení do mého týrání.
"Existují upíři, kteří na své oběti při jakémkoliv fyzickém kontaktu působí zcela opačně, než jak tomu bývá obvykle. Například, po kousnutí oběti vykazují…" Zastaví se. Svraští čelo a navztekaně zatne pěsti, zatímco zoufale mrká víčky jako by snad z papíru dokázal vyčíst konec, který tam není napsaný. "Oběti vykazují… Do hajzlu, to tady chybí!" Nepokrytě, v mírném stresu, zařve.
Povzdychnu si a zadívám se kolem sebe, zda nemám pokračování na dosah.
"Do hajzlu! Chybí tady stránky! Já se na to vyseru!" rozzuří se a bouchne pěstí do stolu tak silně, až zaúpí.
Nechám ho brblat nad vlastním osudem a zuřivě prohledávat stránky knihy. Raději se začtu do papírů, které z ní vypadly. Když najdu, co hledám, šťastně se usměju.
"Vykazují známky rozkoše a euforických stavů," přečtu z listu, který se mi válel u nohou.
Chestera to zaujme. Napřímí se a probodne mě natolik upřeným pohledem, až těžce polknu. "Tyto stavy způsobuje upíří jed, který produkují pouze dospělí upíří jedinci, jež se do svých obětí zamilují a podvědomě se je snaží uchránit od bolesti a udržet při životě," zalapám po dechu a srdce se mi splašeně rozbuší. Proboha, on by mohl být zamilovaný, a co je nejúžasnější, do mě! "Tento jed taktéž způsobuje rychlejší hojení a načerpání nových sil, zejména rychlejší obnovu krve. Člověk po sání není unavený, spíše plný života. Kypí zdravím, zatímco nadále může poskytovat šťastnou krev." Tím se všechno vysvětluje! Hrdě se napnu jako páv a snad poprvé v životě cítím, jak mi srdce v hrudi statečně bije. Pak si všimnu dalšího odstavce, který si přečtu potichu.
Chcete-li ochutnat tu nejsladší krev na světě, stačí, když si lidského jedince ochočíte natolik, že ho přesvědčíte, aby Vás upřímně miloval. Čím více Vás miluje - tím chutnější se pro Vás stává jeho krev. Cítíte se silnější. Jeho šťastná krev vás dokáže zasytit na mnohem delší dobu, než klasická. Dodává více energie, ale pozor, šťastná krev sebou nese i špatné stránky. Lidé velmi lpí na citech a důkazech lásky. Je zapotřebí hodně trpělivosti a přemáhání.
Zbaběle položím list papíru a zašklebím se v rozličném zatracení. Šlo mu jen o krvavou ambrozii, ale evidentně se mu to vymklo z rukou a taky se zamiloval. Dobře mu tak!
"Co to je za pitomost?!" zavrčí a rozčíleně popadne papír. Rychlostí blesku znovu přelétne očima text, který jsem před chvílí četla, jako by mi snad nevěřil. "Musím se jít proletět!" prskne vztekle a odhodí knihu spolu s listem, jako by ho to snad pálilo v dlaních. Odejde, aniž by se na mě podíval, ale mě stejně srdce buší v romantických ozvěnách zamilování a touhy.
** ** **
Schoulená v peřinách přemýšlím o "vztahu", který s Chazzem mám. Jako jeho šťastná krev se nemám nejhůř, ale jako jeho láska bych se měla ještě lépe! Jenže to on by nedokázal připustit. Něco tak malicherného, jako jsou city, do jeho slovníku ani života nepatří. Ale já bych tak moc chtěla, aby mě měl někdo rád…
Zvednu se na lokti a zaposlouchám se. Zvuky z kuchyně jsou čím dál hlasitější. Že by se opět vrátil v podroušeném stavu? Chester a alkohol moc dobře nejde dohromady. Jakmile se napije, ihned to na něj působí jako rychlá smrt.
Vyhrabu se z teplé postele a převléknu se do dlouhých šedých šatů, které tu jsou a kupodivu mi báječně padnou. Beze strachu sejdu bosky po studené podlaze až do obýváku, kde ve stínech stojí mužská postava.
"Co chceš?" zalapám po dechu a snažím se, aby mě nevyvedl z míry.
Majestátně stojí uprostřed obývacího pokoje a shlíží na mě s notnou dávkou uspokojení. Zřejmě našel, co hledal.
Není jako Chester. Postavu má spíše obyčejnou, vyhublou a vysokou. Tmavě hnědou čupřinu jako malý klučina. Obličej téměř tuctový. Jediné, co je na něm nevšední, jsou tmavé oříškové pichlavé oči, které dominují celé tváři. Jsou jako žhavé uhlíky, které se mi dostávají pod kůži spolu s hrůzou z jeho nadšení. Nepokrytě na mě shlíží a cení v křeči úsměvu své špičáky.
"Ty seš doma sama?" zavrčí jemně, jako by se snažil mě příliš nevylekat a přitom si tuhle fantastickou příležitost užít.
Pomaličku couvnu, bez toho, abych dala najevo nějaký přebytečný strach. "Ne, Chazzy je nahoře," řeknu obezřetně.
Shlédne pronikavým pohledem ke schodům. Zdá se, že mi nevěří. "Že by nechal svoji hračku bez dozoru?" Prskne pobaveně a jde ke mně tichými úlisnými kroky.
Zoufale zatnu zuby a přemýšlím o svých vyhlídkách, které nejsou dvakrát růžové!
"To neměl dělat. Víš, co se takový pěkný krasotince může stát zlýho?"
Na tváři dravčí úsměv vraha, až nakrčím nos. Na víc nečekám. "Chestere!" vykřiknu a zběsile se ženu ke dveřím ložnice. Proboha, prosím, jen ať mě slyší nebo je po mně.
Chytí mě už na prvním schodu. "Pššt, neřvi!" Pohledem sjede celé mé tělo, než se na mě nalepí a rukou mi překryje ústa. "Jenom si trochu pohrajeme." Scvakne zuby a probodne mě temným pohledem.
Podaří se mi ho kousnout do dlaně.
Usykne a vrazí mi facku, až se chytím za tvář a z očí mi proti mé vůli vylétnou slzy.
"Chazzy!" zabrečím, zatímco mě znovu přitahuje k sobě do nepříjemně ledové náruče.
"On se to ani nedozví. Nebudeš mu chybět." Nakloní hlavu a přičichne si k mým vlasům, než mě za ně hrubě zatahá.
Trhnu sebou.
"Neser mě nebo!" Blýskne očima. "I když vlastně můžeš. Stejně tě zabiju." Rozesměje se a olízne mi krk, až se oklepu hnusem.
"Chazzy," zamumlám plačtivě, když se mi vecpe mezi nohy a poškrábe mi celé břicho. Jeho mě na holé kůži pálí, když se mi drápy zatíná do boků.
"On tu není, ale já jsem Dexter. Těší mě, krasotinko." Kousne mě do ramene, až vyjeknu. Má zuby jako jehličky, hladce proniknou pokožkou a týrají mě. "Klidně sténej mý jméno." Rozesměje se a prokousne mi hrdlo tak hravým způsobem, až zoufale vykřiknu na celý dům.
Ihned se mi žaludek sevře v bolesti. Vytřeštěnýma očima vnímám tu palčivou ránu v hrdle, kterou mi pronikají útrpné křeče do celého těla.

*** *** ***
Chester
Létám zuřivě po zamračeném temném nebi a v hlavě mi to šrotuje víc než kdykoliv předtím. Já a zamilovat se? Do člověka? Do takové malé umíněné holky? Vždyť…
Vždyť je to celkem logický, ozve se mi v hlavě.
Ne, to není logické! To je naprostá utopie! Upír se přece nemůže zamilovat! Jediný, čeho je schopen, je "láska" fyzická nikoliv duševní! Protestuju.
Dostal jsem se do pěkného svrabu. Pro svou nenasytnost po šťastné krvi jsem se zamotal do citových pastí! Lehce dosednu na zelený palouček, osvícený pobledlým měsíčním svitem. Tady by se Di líbilo. Má ráda takovou přirozenou a neokázalou romantiku. Do hajzlu, já už na ni snad nepohlížím jako na kořist! Vztekle se posadím do měkkého mechu a zády se opřu o hrubý pokroucený kmen košatého stromu.
Jsem pitomec. Neměl jsem zdrhat, měl jsem to s ní probrat. Proboha, co to plácám?! Co probrat? Není přece co probírat! Nebo je? Unaveně se svezu do mechu a zavřu oči. Do hajzlu, to jsem si na sebe upletl bič. A všechno kvůli pár kapkám sladkého nektaru!

*** *** ***

Ležím v tom mechu hodnou chvíli, když kdesi v hloubi nitra se mi usídlí podivný pocit. Taková předzvěst něčeho děsivého. Po těle mi přechází majestátné mravenčení jako přízrak prosté smrti. Nemůžu ten neblahý pocit vydržet!
Vyletím do sedu. Nevím proč, ale najednou mě zasáhne myšlenka, že se Di děje něco špatného a nemůžu se jí zbavit. Vyskočím na nohy a spěchám zpátky.
Při příchodu na zahradu pocit ještě zesílí. Hlavní dveře jsou otevřené dokořán. To mravenčení mě natolik vybouří, že zatnu pěsti a se zlovolným pohledem jdu pomalu do haly. Nemám se koho bát, jsem nejhorší z těch, které jsem měl možnost poznat.
"Di?" zavolám do ticha místnosti. Dům je až zlověstně mlčenlivý! Pohledem sjedu po podlaze a se zatajeným dechem a vyceněnými špičáky shlédnu krvavé stopy vedoucí do patra. Chytím se té opojné vůně mé šťastné krve a vyběhnu schody. Bez rozmýšlení rozrazím dveře jejího pokoje.
Pohled, který se mi naskytne, se do mě zařeže jako ostrý nůž. Krvelačný upír drtí na zemi Diino bezvládné tělo. Kus koberce je notně nasáklý krví, která jí vytéká nejen z hrdla, ale také z obou zápěstí. Ten hajzl jí zrovna vyhrnuje šaty, aby se dostal na místo nejsladší tepny, ze které upíři pijí nejraději.
"Táhni od ní!" zahřmím a tvář mi zmrzačí taková nenávist, že vyvalí oči a odtáhne se od ní.
Probodává mě pichlavýma oříškovýma očima, které jsou nepatřičně zasazené do obavou sevřené tváře. Hnědé vlasy má rozcuchané a slepené Diinou krví, která mu rovněž stéká po bradě. Má ji rozmazanou i po tvářích, natolik si na ní holdoval!
"To chce klid," pomalu ode mě couvá, jako by se skutečně bál. V duhovkách téměř posvátnou úctu a naprostou paniku. Má se co děsit, protože tohle už překračuje meze! Než se k němu stačím vrhnout, tak on vyplašeně uteče oknem!
Zamračeně trhnu hlavou, takového sraba jsem ještě neměl možnost potkat.
"Di? Slyšíš mě?" Snažím se ji probrat, ale nereaguje. Zřejmě byl velmi hravý! Kdyby se mi dostal pod ruku, pohrál bych si s ním také.
Na nočním stolku nahmatám obvazy, které jsem včera přinesl a stáhnu jí jimi zápěstí i krk. Když ji položím na postel, nevím, co dělat dál! Zoufale se na ni zadívám a vzpomenu si na léčebné účinky jedu, který údajně produkuju. Pokud to pomohlo včera…
Její krk je natolik poraněný, že už není kam kousnout. Zápěstí jí krvácejí obě, takže zbývá jedině… Pohled mi padne na její bílé nohy. Do hajzlu, tohle jsem si chtěl nechat na zajímavější chvíli než je tahle. Ale co jiného mi zbývá, pokud o ni nechci přijít?
Jedním tahem jí roztrhnu šaty, abych se dostal k jejím tříslům. Kdyby tohle bylo za jiné situace, už bych asi vyl. Ale ne žalem! Vyhrnu kus natržené látky a zakousnu se jí do té nejjemnější kůže. Trochu sebou škubne, což je dobré znamení. Hltavě piju, dostávám do sebe naprosto báječnou chuť, a snažím se udržet kontrolu nad tím, co dělám, ale po chvíli mám dost jako upír i jako chlap. Odtrhnu se od ní a musím na chvíli vypadnout z pokoje, jinak by to asi špatně dopadlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mači Mači | 7. prosince 2012 v 0:47 | Reagovat

yeeees... na scénu přichází Dexter, můj oblíbenec. :D

2 Slečna náročná Slečna náročná | 1. září 2013 v 16:29 | Reagovat

„Než jsem šel spát, rozprostíraly se její černé vlasy po bílém povlečení jako nitkovitá pavučinka.“ – Nitkovitá pavučinka? No... pavučiny jsou vždycky takové, ne? Tak na to je tam to „nitkovitá“?

„Groteskně vyskočím z postele a pouze v černých úzkých kalhotách, dodávající mi vzhled vraha, vyjdu na chodbu, která rovněž zeje prázdnotou.“ – Co myslíte tím, že groteskně vyskočí? To u toho vypadá tak blbě? Nebo zase nechápete význam slov, které používáte? A prosím, od kdy úzké černé kalhoty dodávají vzhled vraha? Oni vrazi obvykle nosí úzké černé kalhoty? To je pro mě nějaká novinka...

„Schovaný za dveřmi pozoruju pohybující se závěs, přes který se jen matně rýsují křivky jejího těla.“ – Neříkaly jste, že Chesterův dům je zařízený v moderním stylu? Tak co tam, pro všechno na světě, dělá koupací závěs? Ten už dneska visí leda v ubytovnách, na kolejích a u důchodců v koupelnách...

Opět apeluji: naučte se význam slova „shlížím“! Prosím, to se nedá vydržet. Vždyť vy jste ho snad ještě ani jednou nepoužily správně!

„Zmizely ti i rány od toho hajzla.“ – Od jakého hajzla? Nepostřehla jsem, že by jí někdo ublížil – vyjma Chestera.

A jaktože Chester vůbec netuší, co je v knihách, které má doma? Má mraky času, žádný telefon, internet, televizi... Co celé dny dělá, když nečte? Jen leží na posteli?

„Položím si hlavu o područku a zadívám se pod bytelný stůl, kde se válí jakási obyčejná kniha.“ – „Položím si hlavu područku“? Ne-e! „Položím si hlavu na područku“ nebo „podložím si hlavu područkou“ klidně, ale ten váš paskvil ne.

A jak to, že se všechny knihy, které pro ně mají význam, válí pod stolem? Nešlo by to originálněji? Kromě toho, je Chester takový idiot, že si její uzdravení skutečně nespojil s láskou? A pokud za to láska může, potom by mě zajímalo, proč to není v té knize o šťastné krvi, když ta se přece také zabývá láskou? Víc myslet, dámy, víc myslet! Je to stěžejní bod románu, alespoň v něm by neměly být chyby...

Áááá, gratuluju! Tam, kde se objevuje nový upír, jste poprvé správně použily slovo „shlíží“. Asi budu brečet dojetím...

„Ten hajzl jí zrovna vyhrnuje šaty, aby se dostal na místo nejsladší tepny, ze které upíři pijí nejraději.“ – Pokud z té tepny pijí upíři nejraději, proč se z ní Chester nikdy nenapil? Jo aha, protože to vás napadlo až v procesu tvorby, že? Že by to takhle bylo daleko víc sexy a cool...

Kromě toho, v prvních kapitolách se tvrdí, že upír se hodně naštve, když mu někdo sáhne na jeho oběť. Jestli je to pravda, nechápu, proč Chester nechal toho Dextera odejít? Jestli je skutečně nejhorší a nejmocnější upír, nedalo by mu žádnou práci ho chytit a ukázat mu, že přestřelil. Vždyť ten Chester se zatím vůbec neprojevil, ačkoliv měl už minimálně 3 možnosti...

Kromě toho, na těle je mnohem víc tepen, do kterých by mohl kousnout. A pak, on ji klidně znovu kousal do krku, ačkoliv nebyl zahojený. Je to slabý důvod, proč musí kousat zrovna tam, kam kousnul. A proč jí trhá šaty? Jsou to šaty, dají se lehce vyhrnout... Kolik ta holka má vlastně krve, že z ní všichni můžou takhle pít a ona pořád žije? Dvacet litrů? No, člověk by čekal, že s novou postavou přijde nějaké vzrůšo, ale je to pořád ta stejná nuda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama