Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Chester a Feuerfestmary

26. listopadu 2012 v 22:34 | Chensie Ips - Sue Wish |  Čtenářky a Duše
Chester
Celý dům je podivně tichý a prázdný, jako by v něm snad nikdy nikdo nežil. Ovšem pravdou je, že téměř opuštěný je pouze jeden pokoj, ve kterém zděšeně stojí člověk a ztrácí se ve stínech a mocnosti této situace.
V těch ostatních jsou nebezpeční predátoři. Upíři, kteří svou chamtivost po krvi nejenže neschovávají, ale přímo jí žijí. V ložnici je neskutečný chlad a ledový vzduch jen podtrhuje netečnost, která zde vládne. Ze stěn svítí krvavě rudé skvrny. Výkřiky do noci. Trofeje, za které někdo zaplatil tou nejvyšší cenou; životem.

Z otevřeného okna do místnosti proniká svěží noční vzduch i rozjitřené paprsky měsíce. Občas to nepřítomné ticho protne zděšený bolestný výkřik, který utichne tak náhle, jako by se nikdy neozval. Vytí hladových vlků umocňuje tu čarovnost noci a nutí bezvěrce věřit na hrůzné příšery, které se pohybují ve stínech a chorobně snovají plány, jak se dostat k té životadárné tekutině, chutné krvi.

***

Cestu z podvečerní návštěvy okolí si zkrátím kolem domu a do své ložnice vletím oknem. Příjemná změna po době, kdy jsem jako lidská rasa, používal pouze dveře. Je na čase vrátit se k určitým upířím výhodám. Skočím na parapet a teprve v okamžiku, kdy odhrnu záclonu, si všimnu, že místnost není prázdná. Po pokoji se zvědavě prochází blondýnka menšího vzrůstu. V očích mi blýskne a špičáky se mi objeví v širokém úsměvu. Seskočím z okna tak nečekaně, že ji tím vyděsím. Tváří mi prolétne další úsměv. "Čím jsem si zasloužil takovou návštěvu?" promluvím do ticha a mlsně ji pozoruju.
Di tu není a já … mám zas chuť si trochu hrát.
Bezmocně se na mě otočí a v očích jí plane zděšení. "Já… Pozvaly mě sem Wish a Chensie na rozhovor s tebou," vykoktá stěží.
Zatvářím se nadmíru potěšeně. Copak Wish a Chens, ty vědí, jak polechtat upíří ego. "Tak se posaď," usměju se na ni a pohledem ukážu na svou postel. Když však vidím, jak polekaným pohledem přejede černé povlečení, uchechtnu se: "Přece se nebudeš bát. Nemusíš mít strach, nebudu se na tebe vrhat."
Trochu se uvolní a sjede po mně mírně rozechvělým pohledem. "Ne, že bych chtěla nějak podcenit tušení, že se tě bojím, ale popravdě řečeno se spíš bojím, že sem vlítne Di…" Lehce se zasměje a mně tvář protne křivý škleb.
"Tak tohle mi tedy sebevědomí moc nezvedá. Snad se nebojíš mé drahé polovičky více než mě."
"Budeš se divit, ale ano…" zasměje se. "Nenašlo by se něco jiného než zrovna … postel?" Se zájmem se rozhlédne po místnosti a ihned se pohledem vrátí ke mně, jako by se bála, že bych ji mezitím mohl sežrat.
"Co třeba rakev?" zkřivím rty, protože mě její odpověď mírně vytočí. Holčička zjevně neví, s kým si zahrává. Slečny autorky zřejmě nedomyslely následky, když mi sem poslaly zrovna takovéhle poupátko. Nějak rychle se okoukala. Asi jí budu muset dát lekci, aby pochopila jisté věci.
"Teda, tak to by mě nenapadlo, že mě budeš chtít hned pohřbívat," hlesne nejistě.
Neodpovím, zúžím oči a udělám směrem k ní dva rychlé kroky. Podle očekávání přede mnou couvne dozadu. Pohrdavě povytáhnu koutek úst a přiblížím se až těsně k ní.
"To, co se bude dít, záleží čistě na tobě," řeknu klidně a omotám si na dráp jeden z jejích pramenů. "Když budeš hodná, budu hodný i já, ale pokud ne…" odmlčím se a druhou rukou jí stisknu pod krkem. "Bude zle…" blýsknu bělmem a mírně stisk zesílím, na rtech typický upíří úsměv.
Těžce polkne a v očích jí zahoří strach. "Asi jsme spolu nezačali zrovna nejlíp," vykoktá zoufale. "Ale nemůžeš po mně chtít, abych se tě děsila… po tom, co jsem četla, jak ses změnil."
To mě rozesměje. "Podle všeho jsi se čtením dost pozadu, princezno. Počkej si na pár dalších kapitol, potom poznáš, jak moc jsem změnil. Ovšem úplně jinak, než si ty myslíš!"
"No, spíš se mi nechce věřit, že by ses z ničeho nic stal zase tím krvelačným upírem. Neříkej mi, že v tobě není aspoň trocha toho, co v tobě Di probudila…" Zdá se, že svá slova volí velmi pečlivě a tomu se musím ušklíbnout. "Nevrátíme se spíše k tomu rozhovoru?" hlesne rozpačitě.
Ještě chvíli ji pozoruju, ale pak ji s ledovým výrazem ve tváři přece jen pustím. Uvidíme, co křehulku bude zajímat. Zatím se tváří, že mě zná líp, než se znám já sám. "Tak spusť, aby Wish s Chens neřekly, že se nesnažím a nějak mi to nezavařily v ději," ušklíbnu se, i když popravdě si s tím zas tolik hlavu nelámu. Alespoň jednou z nich jsem si téměř stoprocentně jistý.
Jakmile ji pustím, ihned si zajede na krk a kontroluje škody po mých drápech. Velmi tiše si oddechne, když svou pokožku nahmatá neporušenou. Jen se usměju do šera pokoje a čekám, kdy začne vyzvídat. Nejdřív se rozhlédne po místnosti, jako by snad hledala případný únikový východ, ale nakonec se na mě přece jen obrátí s otázkou: "Proč jsi pořád v tomhle domě? I když tu máš tolik vzpomínek na Eleanor?" hlesne tiše a vyčkávavě se mi dívá do tváře.
Při vyslovení toho jména sebou nepatrně trhnu a svraštím obočí. Nejdřív mám chuť se jí místo odpovědi zakousnout rovnou do krku, ale pak si vzpomenu na určitou povinnost, kterou přeci jen vůči autorkám a čtenářům mám. Přesto jí nehodlám dát svoje odpovědi jen tak zadarmo. Bude se muset holčička trochu snažit.
"Možná právě proto…" odpovím krátce.
Trochu se uvolní a zamyšleně po mně hodí pohledem. "Já myslela, že tě ty vzpomínky trápí. Copak tě výčitky vůči Diiným rodičům nebolí? To jsi nikdy neměl chuť jít od minulosti pryč?"
Čím víc se ptá, tím zarytější výraz se mi objevuje ve tváři. Na tohle jsem nikdy neodpověděl ani Di, nevím, proč bych se měl zpovídat zrovna jí… Ani Chris o tom neměla ani páru. Mám co dělat, abych jí neseznámil s mými drápy. Místo do ní je nakonec zaryju do opěradel křesla, ve kterém sedím, a zhluboka se nadechnu, abych znovu nabyl toho Oskarovského klidu.
"Vidíš to moc jednoduše. Mám určitou zodpovědnost vůči své rodině. Už nežiju jen sám za sebe."
"Mohl jsi odejít dřív, než jsi potkal Di a než tohle všechno začalo…" Na chvíli se odmlčí, jako by o něčem uvažovala a nakonec nejistě pokračuje. "I když, než jsi potkal Di, byl jsi úplně jiný… Neštve tě to, že tě Di takhle změnila? Nebo by ses takhle změnil časem sám?" Zasypává mě dotazy a její pohled se do mě zařezává se stejnou razancí, stejně jako ty nepříjemné otázky.
"Možná mě změnila proto, že jsem se prostě změnit nechal," řeknu naschvál, abych ji trochu zmátl. Samozřejmě to tak nebylo, ale co jí budu vykládat… Jistě, měl bych říkat pravdu, ale… kdo mi dokáže, že ty moje odpovědi jsou někdy trochu přikrášlené? Nikdo. Natož ona. Zatvářím se pobaveně, když uvidím, že jí má odpověď doopravdy mírně zaskočila.
Ušklíbne se. "Takže mi chceš říct, že to celé bylo jenom jedno velké divadlo? Vůči čtenářům i vůči všem v tomhle domě?"
"Možná," ušklíbnu se. "Co je vám všem do mého života? Nic! Můžu ti říct cokoliv a tobě to prostě musí stačit. Nebudu se ti zpovídat, nejsme v kostele." Při představě kostela a mojí zpovědi se sám pro sebe zasměju a dál ji se zájmem pozoruju, jak roztržitě pochoduje po ložnici a očima přejíždí mé krvavé trofeje. Podrobně lustruje každou skvrnu na stěně, a i když jí podle všeho fascinují, zeptat se na ně neodváží.
Otočí se ke mně čelem a v očích se jí znovu zaleskne přízrak strachu, což mě potěší, protože mi dává mírné kapky. "Tak hele, přišla jsem si s tebou prostě popovídat. Jsi sám proti sobě, když mi budeš lhát."
Je neskutečně drzá! V momentě vyskočím z křesla a v dalším jsem těsně u ní. Tahle moje schopnost jí natolik vykolejí, že vytřeští ty své modré oči a zalapá po dechu.
"Ty asi doopravdy nevíš, s kým mluvíš…" vystrčím na ní svoje špičáky a pomalu ji dostrkávám až k posteli. "Já si rád povídám, ale jsou věci…" strčím do ní, až s vyjeknutím spadne do peřin, "...které dělám ještě radši…" usměju se zlověstně a nahnu se nad ní, abych jí drápem přejel od tepajícího místa na krku do výstřihu.
"Aha, tak tohle asi nebylo zrovna nejlepší. Myslím, že to co vím, už mi docela stačilo. Co kdybychom tenhle rozhovor zakončili?" vykoktá přiškrceně a tělo se jí chvěje strachem.
"Také si myslím, že mluvení bylo už dost…" dýchnu jí na krk, až jí naskočí husí kůže. "A s tím zakončením máš pravdu. Měli bychom to zakončit tak, abys na to měla zážitek na celý život…" zavrčím jí do ucha a rukama sjedu k zapínání na jejích kalhotách.
"Tohle není ten nejlepší nápad," vydechne a snaží se odstrčit mé ruce, ale samozřejmě nemá šanci. "Zážitků mám dost a věř nebo ne, tenhle zážitek tam klidně chybět může." Na chvíli se odmlčí a pak se mi zadívá do očí se zjevným vzdorem.
"Myslíš si, že mi tímhle naženeš strach?" Lehce se na mě z křídově bílé tváře usměje. "Mám radši slovní hrátky, než ty tvoje oblíbené."
"Neříkej," usměju se na ni jako na malé dítě, aniž bych reagoval na její pokus vytočit mě. "Snad nejsi ještě nevinné poupátko," zajiskřím očima. "Ty mám totiž nejradši," olíznu si špičáky, zatímco jí palci přejíždím po zápěstích, kde tepe její život a vzbuzuje ve mně ještě větší chuť.
"Do toho ti nic není," snaží se o uvolněný úsměv, ale mně tu svou údajnou nebojácnost nenamluví. Vidím na ní, jak moc se mě bojí. "Co ti na tohle asi řekne Di? Nebude asi moc nadšená. To si nemůžeš najít někoho jinýho? Přišla jsem si s tebou prostě jenom popovídat a něco zjistit… Rozhodně jsem nepřišla okusit tvou postel." Snaží se uhýbat mým dlaním. Líbí se mi, jak se při každém chladném doteku rozechvěje. "Kdybys dovolil, ráda bych odešla, když tebe nic nedostanu."
"Ale já bych rád dostal něco od tebe," nenechám ji jen tak proklouznout. "Když ses mi tak hezky sama naservírovala. Musela bys být hodně naivní, aby sis myslela, že ti na všechno ochotně odpovím a pak tě nechám jen tak odejít," zadívám se jí posměšně do vyděšených očí.
"Doufala jsem v to?" dostane ze sebe přiškrceně.
Její odpověď mě pobaví. "Ty jsi vážně roztomilá," zasměju se jejím představám a rukama sjedu zpátky k jejím kalhotám, abych je z ní serval. "Nemusíš se bát, nebudu tě svlíkat celou. Stačí mi jen část," blýsknu s úsměvu špičáky.
"Roztomilá? Možná tak ve snu," usměje se náhle a místo očekávaného žadonění a prosení o holí život, se na mě k mému překvapení natiskne celým tělem. Cítím, jak jí naskočí husí kůže a zuby jí o sebe začnou cvakat zimou, ale ani to ji neodradí od toho, aby mě ke mně přitiskla i rty a začala mě celkem odvážně líbat.
"No vidíš, že to jde, když se chce. A ani to nebolelo," zavrčím jí do úst, když se ode mě odtrhne. "Ale přece jen…" natáhnu se přes ni a zašmátrám rukou v nočním stolku, "...kdyby sis to náhodou rozmyslela," dokončím větu a rozhoupám jí před očima stříbrná pouta. Slečinka podle všeho zvolila jinou taktiku, než většina jejích předchůdkyň, jenže tímhle mě vážně neoblbne.
"Proč, že když jsem tenhle příběh četla, tak jsem nějak nemohla uvěřit, že jsi tohohle schopný?" jako na povel se rozbrečí, zatímco s hrůzou v očích visí na poutech, která držím v ruce.
"Nepovídej. Neměl jsem pocit, že bych byl v příběhu vykreslený jako nějaký lidumil," ušklíbnu se." Ale abys neřekla, že jsem takový parchant…" přejedu jí drápem po krku, "můžeme udělat kompromis. Co místo sexu, který by asi stejně nestál za moc, trochu krve?"
Chvíli se na mě zamyšleně dívá. "Nedám svojí krev zadarmo… Taky bych měla jednu nabídku. Krev ti dám dobrovolně, když mi ale konečně popravdě odpovíš na otázku," navrhne potom, jako by stále zkoušela moji trpělivost.
"Nezdá se ti, že na to, v jaké jsi situaci, si ke mně dovoluješ až dost?" reaguju na její požadavek, ale na tváři mám úsměv. Má štěstí, že celou dobu si s ní jen hraju a mám pouze chuť jí děsit. Pokud mě ovšem doopravdy nevytočí… to si pak bude muset nést následky sama. "No tak to zkus ještě jednou," zvednu se z ní, abych se pohodlně posadil do křesla a čekal na její otázku.
Úlevou vydechne, když jí přestanu zatarasovat cestu svým ledovým tělem. Dává si na čas. Stírá si z tváří slzy a nějakou dobu jí trvá, než se posadí a začne se znovu ptát.
"Lituješ teda toho, že z tebe NA CHVÍLI udělala Di hodnýho upíra? Pokud jsi to teda nehrál…" přemůže jí nakonec zvědavost. Přesto se na mě při vyslovování té věty nedívá tak klidně jako předtím. Napětí v jejím hlase by se dalo krájet.
Při slově hodný se musím ušklíbnout, ale nahlas to nekomentuju. Rozděluje to stejně, jako já vždycky dělil barvy, kterými jsem se obklopoval. Hodný, zlý. Černá, bílá… Možná proto jsem k nim tíhnul. Byly snadno definovatelné. Odpovídaly mému "životu". Nic v něm nebylo složité. Nikdy se ty dvě barvy nemíchaly do sebe. To až po příchodu Diany… Uvědomím si, že jsem se zamyslel, zatímco ona stále čeká na odpověď. "Nelituju ničeho z toho…" rozhodnu se ukojit její zvědavost.
Trochu poposedne, jako by seděla na řeřavých uhlících a znovu po mně střelí pohledem. Viditelně má na jazyku další otázku, u které podle všeho dost váhá.
"No jen se klidně zeptej," pobídnu jí s mírným úsměvem na tváři, když vidím, že se nemůže rozhoupat.
"Vyplatí se ti se chovat takhle hnusně? Už jsi díky tomu odradil i Di," řekne a rychle se zvedne z postele a o několik kroků ode mě couvne.
Při zmínce o Dianě po ní hodím takovým pohledem, až přede mnou ještě o krok couvne. Jestli bude pokračovat v podobném duchu, budu jí tu pusu muset něčím zacpat. A nejspíš už napořád… Pomyslím si v duchu, ale navenek zůstanu klidný. "Chtěla jsi mě poznat, tak ti dávám příležitost. Ostatně… jen si hraju. Nemusíš se bát, nechci s tebou spát," ušklíbnu se.
Naprázdno polkne, nejspíš neví, jestli mi má po tom, co jsem předvedl důvěřovat, a chvíli nejistě přešlapuje na místě, než se opatrně zeptá:
"Chceš mít z dětí upíry? Nebo bys byl radši, kdyby byly… lidské?"
Zamyslím se. "Moje děti budou dostatečně lidské, protože to jim Diana vštěpuje už od narození. Na druhou stranu se ovšem budu snažit, aby byly dostatečně upíří na to, aby ve světě upírů obstáli. Slabí jedinci v téhle společnosti nemají moc dobré vyhlídky, ale to ostatně ani v té lidské…"
Odpověď na tuhle otázku jí na tváři vyčaruje úsměv. Asi jsem konečně odpověděl podle jejích představ. V duchu se tomu poušklíbnu, ale nahlas to nijak nekomentuju.
"Poslední otázka… Kdybys měl možnost teď cokoliv změnit, co by to bylo??" Zajímá se a důvěřivě se ke mně o kousek přiblíží.
"Jenom jednu?" odfrknu s nuceným úsměvem, protože můj seznam má rozhodně víc položek, i když všechny se vesměs týkají Di, a to, co se mezi námi momentálně odehrává je pro mě dost ubíjející, přesto... "Asi bych Dianě vrátil její rodinu. Všechno by se díky tomu odvíjelo nejspíš úplně jinak," odpovím nakonec.
V místnosti se rozhostí ticho rušené pouze jejím mírně zrychleným dechem.
"Děkuju za odpovědi, i když jsme jich moc nedostala. Už asi zmizím," zasměje se potom a opět se posune směrem ke mně.
Se zájmem pozoruju její drobné kroky, kterými se ke mně přibližuje. Zvláštní jak rychle dokážou tyhle křehulky nabýt ztracené důvěry. Upír jim ukáže trochu ze své odvrácené stránky a ony ho okamžitě začnou považovat za dobrotivce se srdcem na dlani. Přitom jim vůbec nedochází, že s nimi můžu kdykoliv začít manipulovat po svém, nebo - že možná právě tohle je součástí mojí manipulace. "Něco bys ráda?" zabodnu se jí pobaveně do naivních očí, když se dostane tak na půl metru ode mě.
"Rozloučit se, a co nejrychleji zmizet," odpoví a jistota z jejího hlasu znovu vyprchává.
Zasměju se její odpovědi a pak jí sjedu od hlavy až k patě. "Ty mi vlastně ještě něco dlužíš, co? Za to, jak ochotně jsem ti odpovídal," přivřu oči a vystrčím na ni špičáky, aby jí došlo, co přesně myslím.
Při tom gestu se celá oklepe. "Moc ochotný jsi nebyl…" vykoktá a o krok ustoupí.
"Jak to myslíš, že nebyl?" zvednu se z křesla s ďábelským úsměvem na rtech. "Odpověděl jsem ti na všechny otázky, které jsi mi položila. Takovéhle obchodování z tvojí strany by se mi teda ale vůbec nelíbilo," řeknu klidně a zkracuju vzdálenost mezi námi dvěma, zatímco ona se ji naopak snaží prodloužit na maximum.
"A za odpovědi dík…" snaží se situaci zachránit, zatímco se rozhlíží po místnosti a hledá, kudy by mi mohla proklouznout a zmizet.
"Taky máš za co…" povytáhnu koutek úst do křivého úsměvu a pak ji chytím za zápěstí. "A teď ta tvoje odměna. Být tebou, tak se moc neškubám, protože o to to bude horší," snažím se jí nahnat ještě větší strach.
Moc silný pud sebezáchovy nemá. Pomyslím si, když křečovitě zavře oči a místo pokusu o útěk čeká, celá rozklepaná, co se bude dít.
Není odhodlaná, je spíš odevzdaná splnit mou podmínku. Sleduju, jak se jí víčka třesou nervozitou, jak se jí třese celé tělo a čeká. Kdybych jí teď jediným pohybem zlomil vaz, nestačila by to ani postřehnout. Nepokusí se o útěk ani ve chvíli, kdy si její zápěstí přiložím k ústům. Jen sebou škubne a dál se zavřenýma očima čeká. Nehodlám jí to nijak usnadňovat. Vystrčím špičáky a zatlačím jimi do její měkké pokožky. Znovu sebou cukne, ale drží dál. Přitlačím ještě víc. Na ruce se jí objeví dva tenké rudé proužky. Aniž bych spouštěl oči z jejího obličeje, zabořím svoje špičáky do toho teplého místa ještě o něco hlouběji. V ten moment se neudrží a po tvářích jí začnou téct slzy. Místo toho, abych jí prokousl tepnu a dopřál si dávku horké krve, vsaju do úst akorát tu přebytečnou, která se jí hrne z drobných ran, a pak ji pustím. "Radši běž, prosím tě. A řekni těm dvěma, ať mi sem příště neposílají takového strašpytla," zasměju se.
Na okamžik mám pocit, že se mi sveze k nohám, jak se jí klepou kolena, ale nakonec to přece jen ustojí. Chytí se za krvácející zápěstí: "Díky za rozhovor… Moc ráda jsem tě poznala…" loučí se se mnou třesoucím hlasem. "Doufám, že to s Di bude zase dobré. Ty pozdravuj ostatní… a že přeju pevné nervy s tebou…" zasměje se a co nejrychleji mizí pryč. Zmizí tak rychle, že jí ani nestačím nabídnout odnesení mezi lidi. No, snad jí tam venku nic nesežere…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama