Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Dravá vs. nevinná - 11. kapitola

23. listopadu 2012 v 17:52 | Chensie Ips - Sue Wish |  4. kniha - Dravá vs. nevinná
Diana
"Co to má znamenat?!" zavrčím a kousnu ho do krku, až mu z rány vytryskne pár kapek krve. Slíznu je. Je to koncentrovaná láska, která mu proudí v žilách. Jen při té chuti a vůni zakloním hlavu a zavzdychám. Udělal to schválně! Věděl, že ho ochutnám… A jen tomu svými myšlenkami dodal grády! Sakra, zmetek!
"Chutnám ti?" blýskne posměšně očima a odtáhne se ode mě. "Můžu ti ještě pár kapek věnovat, ale… nebude to zadarmo. Něco za něco. Co ty na to?" zašklebí se a já horlivě přikyvuju.
Jsem ztracená. Pro tuhle ambrózii jsem schopná udělat cokoliv! "Co bys chtěl?" zamumlám okouzleně a pohlédnu do těch zákeřných očí.
"Jen, abys udělala to, co chci. Když to uděláš, dám ti další dávku mé krve. Ovšem jen pokud s tím budu spokojený, jinak ne! A pokud splníš všechno na jedničku, tak tě i pustím," vysmívá se mi a ví, že já v tuhle chvíli zrovna nemám na vybranou. "Nejdřív chci, abys mne hladila ve vlasech. Ale velmi jemně. Žádné hrubé zacházení!" ušklíbne se a já v pohnutce vytřeštím oči.
Připomene mi to jeho výchovu na počátku, kdy mě unesl. Chtěl po mně, abych plnila podmínky kvůli Šťastné krvi. A teď je plním zas a rovněž pro krvavý mok, ovšem ironií osudu tahle krev patří teď mě! Paradox. Když mi pustí ruku a posune se tak, abych na něj dosáhla i připoutanou dlaní, povzdychnu si. Vložím do těch doteků veškerý cit a ubíjím se něžnými doteky, kterými ho chci přesvědčit, že si přeci jen zasloužím doušek té laskominy, která mu protéká tělem. Mazlit se s jeho hebkými vlasy není nepříjemné, jen nepřirozené a ty něžnosti jsou pro mě jako menší trest. Sakra, nečekala jsem, že budu muset vytrpět tolik, než se mi dostane božské chuti jeho krve.
Je na něm vidět, že si můj dotek absolutně užívá. Přivírá víčka a na rtech má zastřený úsměv. Samozřejmě, není to nic hraného. Je to od… srdce. Když je spokojený a nechá mě slíznout těch pár kapek naprosto dokonalé chuti, div nevyletím z kůže, jak mnou ta droga zamává.
"Nějaká moc hr, ne?" zašklebí se na mě, když se k němu chci přisát. "První úkol jsi zvládla, tak můžeme přejít k dalšímu. Teď chci, aby ses zadívala na můj obličej a pečovala o něj se stejnou něhou, kterou jsi před chvíli věnovala mým vlasům," řekne usměvavě.
Musím se držet, abych neobrátila oči v sloup. "Od kdy ses dal na bezduchý něžnosti?" syknu zmoženě, ale kvůli krvi ho přeci jen začnu něžně hladit. Přejíždím po té dokonale vykreslené tváři. Atypicky tvarovaných rtech, které se mu mírně chvějí. Bříška prstů mám po chvíli úplně ledová a znecitlivělá, ale i přesto mu přejíždím přes křivku nosu. I lícních kostech, jako bych si všechny jeho rysy chtěla vtisknout do paměti. Když zapojím i rty, spokojeně si povzdychne. Jeho ústa jsou na něm to nejkrásnější, proto je oceňuji s jemnou grácií a přejíždím přes ně jazykem. Líbám motýlími polibky a laskám svůj největší poklad tak, jak si to sám velectěně přeje.
"Tak?" zadívám se na něj vyčkávavě, když otevře oči s notnou dávkou okouzlení.
Chester
"Jsi šikovná," zachraptím. Je to divné, ale tyhle něžnosti mi chyběly. A je trochu smutné, že proto, abych je dostal, ji musím připoutat k posteli. Drápem si přejedu po ráně, abych ze sebe vydoloval dalších pár kapek a nechal ji, se jimi opíjet. Sladká krev je pro upíra něco naprosto nepopsatelného. Jakmile jednou ochutná, už se s obyčejnou jen tak nespokojí. A já přestože se jí živím prakticky pořád, nikdy to nesklouzává ke stereotypu. Spíš je čím dál lepší, i když jsem si myslel, že už to víc ani není možné. "A teď chci vyznání… prostřednictvím polibku. Ale jestli mi prokousneš ret nebo mě hryzneš do jazyka, tak si mě nepřej," zavrčím výhružně a dívám se, jak se pode mnou šklebí a v duchu určitě láteří, co může.
Beze slova se ke mně přivine a lehce obkreslí obrys mých rtů. Pak jemně vsaje můj spodní ret a s naprostou nevázaností a láskou přes něj přejíždí a jemně ho okusuje, až je notně naběhlý.
Víčka mám pevně semknutá a všemi smysly přijímám tu něhu. Trvá to tak dlouho, až si začínám myslet, že snad na Šťastnou krev zapomněla a bude se věnovat už jenom tomuhle. Má tak hebké a měkké rty, že mi z toho běhá mráz po zádech. Když se ode mě odtáhne s rozněžněným výrazem, dojde mi, že to bylo silně emotivní i pro ni. Přesně, jak jsem chtěl.
Ještě chvíli sedí bez pohnutí a s přimhouřenýma očima si vychutnává doznívající radost, stejně jako já.
Ústa mám celá přecitlivělá a příjemně mi v nich mravenčí. Když natočím krk, aby mě mohla olíznout, téměř zapomenu uhnout. "To bylo… hezké," pochválím její výkon a znovu se k ní nakloním. "A teď krk. Chci, aby ses chovala tak, jako by ses mi ho snažila vyléčit… Jako to já dělávám tobě. Ale nesmíš mi sát krev!" Probodnu ji ostrým pohledem, i když si uvědomuju si, že tohle pro ni bude hodně těžké. Je u toho potřeba značné sebeovládání, aby dokázala odolat.
V její tváři se zračí naprosté soustředění, když se ke mně naklání.
Po chvíli cítím její rty, jak nevinně a vystrašeně mapují mou chladnou pokožku. Líbá mě a olizuje ranku, až mnou proudí její jed a já zatínám zuby, jak se mi veškerá ta touha vlévá do rozkroku. Když své konání zintenzivní, unikne mi ze rtů slastný povzdech.
Vnímám její dotyky a laskání a uvědomuju si, že jsou tak láskyplný, až mě z toho kdesi hluboko uvnitř bolí. Je to snad ten nejzvláštnější pocit, jaký jsem zatím zažil. Co mě však potěší nejvíce je fakt, jak moc se dokáže ovládat. Zpočátku jsem nevěřil, že to vydrží a bude se chovat tak opatrně. Čekal jsem, že už po pár dotecích ji budu muset odtrhávat od svého prokousnutého hrdla. Překvapila mne velmi příjemně. "Můžeš se napít," zachraptím, přestože vím, že riskuju. Čekám, zda si vezme svou dávku nebo toho využije a celý tenhle okamžik zničí. Ona mě však znovu překvapí. Po chvíli zírání na můj krk se vrátí k mým rtům a věnuje mi další něžné polibky, zatímco mi vjíždí do vlasů.
"Nechci z tebe pít," zašeptá a tlačí tak upíra hluboko do sebe, i když je to pro ni boj. "Chci tebe, lásko."
Moje Di, proběhne mi šťastně hlavou.
Dívá se mi zastřeně do očí a v šedých bezedných duhovkách se jí zračí zamilovanost.
Zamyšleně ji mlčky pozoruju a pokouším se rozpoznat, jestli je to jen hra nebo se mi to skutečně povedlo a pro tuhle chvíli zvítězila lidská část nad tou upíří. "A co když to jen hraješ?" vyslovím svou myšlenku nahlas. "Proč bych ti měl věřit? Dokaž to… Přesvědč mě," řeknu.
Nechápavě se na mě zadívá. "Sakra, co na tebe zase hraju?" prskne naštvaně. "To už mezi náma nemůže bejt nic hezkýho? Pokaždý to musíš zkazit?!" vrčí a snaží se mě od sebe odtáhnout.
Tvář mi protne nevěřícný škleb. "Já?" hlesnu pobaveně. "Vidíš a já si poslední dny myslel, že je to právě opačně. Jsem to ale naivní," zaironizuju.
Trhne sebou a nepřístupně zavře oči. "Zkazil jsi to!" sykne vztekle. "Pusť mě, sakra!" vycení špičáky, a když oči otevře, probodne mě rudým pohledem.
"To jsi uhodla," zašklebím se a sklátím se vedle ní do postele, odkud ji s rukou za hlavou uvolněně pozoruju.
"To si děláš sakra prdel?!" hlesne mírně vyvedená z míry. "Hnedka mě pusť!" zařve na mě a trhá s pouty tak mocně, až si v afektu ošklivě poraní zápěstí.
Ihned mě zaplaví vůně Šťastné krve, až se musím ušklíbnout.
"Proč mi tohle děláš?!" Obrátí ke mně uslzené bezmocné oči.
"Já nevím, … možná proto, že jsem jen sadistický upír?" Pokrčím rameny a dál se poťouchle usmívám. "Ty máš přece ráda takové cynické a zlé upíry," šklebím se. Nerad vidím, když brečí, ale teď z ní potřebuji vymlátit co nejvíce lidských citů a pláč je jeden z nejúčinnějších zabijáků, kteří dokážou upíří stránku doslova zadupat do země.
"Seš hnusnej," prskne a začne sebou zas trhat a způsobovat si ještě větší ránu.
I přes její protesty se na ni obkročmo posadím a uberu jí trochu vzduchu do plic, až těžce vydechne. Zašklebím se ještě nadšeněji. "Ale no tak. Ukaž, ty citlivko, podívám se ti na to zápěstí, abys neřekla, že jsem takový hajzl," cením na ni ve škodolibém úsměvu špičáky.
Protíná mě krutým pohledem a z očí jí stále padají slzy.
"Chestere, prosím,"zasténala a trhla sebou, zatímco se zoufale snažila nadechnout, i když jsem jí nedával možnost.
Drtil jsem ji pod sebou takřka nadšeně a škodolibě se šklebil.
Tmavě hnědé dlouhé vlasy měla trhavě rozcuchané, když se se mnou pokoušela prát.
Hrozně mě tím rozesmála, protože jsem s naprostým přehledem vyhrál a vzal si, co mi patřilo!
"Nemohu dýchat!" Propnula se, co jí mé těžké tělo dovolilo, a lapala po dechu.
Nakonec jsem se projevil jako samaritán a dal jí možnost až tří nádechů. Cítil jsem se jako světec, když jsem byl tak štědrý.
Vděčně ke mně obrátila oči a přestala se cukat.
"Už bude moje holčička hodná?" Zeptal jsem se s poťouchlým úsměvem a díval se, jak naučeně a zručně vysvobodila mé mužství z kalhot a začala se mu věnovat.
Zvrátil jsem hlavu. Už jsem jí několikrát dovolil, aby mě hladila i na jiných částech těla, ale bylo to pro mě moc něžné a nepříjemné. Raději jsem, když mě opečovávala v klíně a … na rtech, i když před Oskarem bych to nikdy nepřiznal.
"Budu hodná, Chazzy. Udělám, co si budeš přát." Ten šepot zněl tak hlasitě a rozkošně pro mé uši. Obrátila ke mně své hnědé uplakané oči a já z ní pobaveně slezl.
Jako vítěz. Jako někdo, kdo ji vlastnil celou!
Sjel jsem ji hodnotícím pohledem, jako by byla zboží a jedním hrubým trhnutím jsem na ní roztrhl šaty, až se jemná látka rozevřela a odhalila tělo, které mi patřilo. S nadšením a chtíčem v očích jsem si prohlížel její modřiny na stehnech, bocích i pažích. Hrubá kousnutí, která se podivně hojila…
Oskar nikdy nepřišel na to, proč se její rány hojí tak rychle a proč vydržela tolik. Lidé naše sání nikdy nevydrželi více jak týden. Proto naše spotřeba domácích mazlíčků byla tak velká, ale ona odolávala dlouho, i když podle mého nikdy nebyla silná, spíše citlivá. Bylo to pro nás oba překvapení a pro mě to znamenalo i radost, protože jsem ji mohl mít o to déle. Kdybych ji tenkrát nezabil, myslím, že by mi jen tak nezemřela…
"Roztáhni nohy," přikázal jsem a svlékl si tmavou košili. Kalhoty jsem si nechal, byly rozepnuté a zbytečné svlékání by mě jen zdržovalo. Chtěl jsem ji mít hned! Ta touha po jejím těle neustávala, zvyšovala se a já ji nenáviděl za to, že jsem se jí nemohl nabažit, že mě tímhle způsobem měla v hrsti, aniž by o tom věděla. Toužil jsem tak moc cítit její horkou kůži… Pokleknul jsem mezi její rozevřená stehna a majetnicky si ji prohlížel.
Byla, i přes všechna zranění a týrání, nádherná. A moje. A já se nedokázal rozhodnout, jakým způsobem si ji vychutnat.
Její dotek se mnou vždy dělal divy, a když přede mnou byla takhle odhalená a bezbranná, v hrudi se mi cosi pnulo žádostivostí. A já jí nikdy neměl dost.
"Prosím, neubližuj mi," zašeptala srdceryvně a pokusila se mě oblomit svým prosebným pohledem.
Nedíval jsem se jí do očí. Od Susaniny smrti jsem ho těžko snášel, snad proto jsem se jejímu pohledu stále vyhýbal.
"Drž hubu, děvko," zavrčel jsem výhružně. Neměl jsem rád, když mi kazila hraní! Líbilo se mi, když jsem jí mohl ubližovat, ponižovat a urážet podle svého a ona díky tomu plakala a štkala, což jsem jako upír, miloval. A přitom nenáviděl. Znovu jsem se díky tomu cítil hloupě a zle a nechápal, jak je možné, že mě ovládá…
Bez sebemenšího varování jsem do ní hrubě proniknul, až vykřikla bolestí a já se jako na povel rozesmál. Nadšený, že jsem byl zase v ní.
"Nenávidím tě!" špitla zničeně a protáhla se pode mnou.
V hrudi mě bodlo, snad rozjařením.
"Má sladká Eleanor," zavrčel jsem jí chtivě do ucha, a abych jí nahnal strach, drápy jsem se jí zatnul do stehen tak divoce, až je semkla, vyjekla a já ucítil slastnou vůni krve. "Ty se naučíš, jak se máš chovat ke svému pánovi," hlesl jsem pobaveně a začal se v ní pohybovat násilnými a neurvalými pohyby, při kterých si ona užívala bolest a plakala jako malá holčička.
Tak tahle vzpomínka byla silná a já sám bych ji nejraději zapomněl… Moje Eleanor. To jméno ve mně stále vyvolává bolení v hrudi. Takové malé týrání za hříchy, které jsem prováděl s nadšením.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama