Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Dravá vs. nevinná - 12. kapitola

23. listopadu 2012 v 17:53 | Chensie Ips - Sue Wish |  4. kniha - Dravá vs. nevinná
Chester
Tisknu ji k sobě a cítím tu vlahou kůži a potutelný tichý tlukot jejího srdce. Mám pocit, jako by každý úder měl být tím posledním, a přeci znovu začne být s novou vervou, jako by se nedokázalo vzdát. Ona je stejná, překvapující. Schopná mě cíleně ničit i milovat zároveň, aniž by si to snad uvědomovala.
"Takového jsi mě přeci chtěla, ne?" zašeptám oplzle a pozvednu obočí. Zabodnu se jí do očí zlým pohledem, až sebou trhne. "Tak na co si teď stěžuješ? Plním jen tvé přání!" Pousměju se křivě a dívám se, jak se zhluboka nadechne a odvrátí ode mě hlavu.
"Chtěls něžnosti, tak proč mě odmítáš?" sykne se zavřenýma očima a snaží se nedat najevo, jak se jí to dotklo.
"Už o ně nestojím," řeknu ledově.
Cukne sebou, jako bych jí do těla zabodl drápy.
"Už mě to přetvařování přestalo bavit," ušklíbnu se, a když zachytím její pohled plný bolesti, uchechtnu se. Že by se role obrátily? Jak málo stačí, abych byl zase tím upírem, od kterého se ostatní s respektem odvracejí. "Snad sis nemyslela, že bych to mohl myslet vážně! Sama jsi upír, přece víš, jak to bereme." zazubím se zle a dál pozoruju, jak se mi mění před očima a mám z toho radost. "Nebo nejsi?" zavrčím jí u ucha.
Pere se sama se sebou a nějakou chvíli mlčí a přemýšlí, ale nakonec padne odevzdaně hlavou do peřin. V odevzdání! "Nejsem," zašeptá srdceryvně a z očí jí vyjdou další slzy. Ten pláč ji nalomil, ale ještě není vyhráno.
"Cože?" Nakloním se k ní blíž. "Mám pocit, že jsem asi špatně slyšel. Ty jsi říkala, že nejsi upír?" řeknu hrubě.
"Nestarej se, sakra!" sykne bolestně.
Jen se tomu ušklíbnu se a chytím ji za bradu. Donutím ji, aby se na mě podívala. "Řekni to znovu! Chci to slyšet!" přikážu jí chladně a snažím se v ní vyprovokovat tu vzdorovitou Di. Mou Di.
"Fajn!" prskne vzpurně. Zatne čelist a zadívá se mi zamračeně do očí. "Nejsem upír. Nechci bejt taková krvelačná bestie, jako seš teď ty, sakra! Spokojenej?!" Z tváře metá hromy blesky, až se musím usmát.
"Hodná," řeknu a lehce ji políbím na rty.
Trhne sebou.
Znovu se tomu zasměju a sundám jí pouta, abych jí jazykem ošetřil ránu, kterou si zbytečně způsobila svou prudkostí. Sice drží, ale protíná mě nenávistným pohledem. Když má zápěstí zhojené, ruku mi trucovitě vytrhne a posadí se na druhou stranu postele, kde se schoulí do klubíčka. Tatam je ta její nadřazenost. Zdá se, že chování skutečného upíra na ni efekt přeci jen mělo a zřejmě bylo účinnější než předešlé vynucování citů. Dívám se na ni a přemýšlím, jak dlouho si budu muset ještě zachovat tuhle tvář, abych ji natrvalo přesvědčil o tom, že být bezcitnou není to, co chce. Zvednu se a přikryju jí dekou, kterou okamžitě dětinsky skopne. "Nevztekej se, musím se postarat o svého malého upírka," zašklebím se na ni, až se mírně oklepe.
"Postarám se o něj sama a dobře! Líp než ty!" prskne.
Ani záchvěvy strachu ji nedonutí, aby svou divokou náturu klidnila. Nevím, jestli mě to má děsit nebo naopak ohromovat.
"Zatímco tvůj malej upírek div nevypustil duši, tak ty ses staral o novou kořist. Tak mi tady sakra nevykládej, jakou máš najednou o dítě starost!" sykne vztekle a raději se na mě ani nepodívá.
"Ty se o něj nedokážeš beze mě postarat. Sama moc dobře víš, že můj následovník potřebuje můj jed a mé doteky," usměju se na ni, jako bych chlácholil malé dítě. "Už se těším, až se narodí. Vychovám z něj silného krutého upíra. Naučím ho všechno, co má správný zabiják umět. Lidský svět přijde o pár dětí, až ho budu učit lovit a užívat si ten pocit nadvlády a teplé krve prýštící z rány!" Blýsknu v očekávání očima.
Di zbledne a chvíli trvá, než najde hlas. "Sakra, co to meleš?! Já nechci, aby byl takovej!" vyrazí ze sebe přidušeně a rozechvěle si stáhne deku na ramena. Chvíli po mně těká očima a nakonec se rozpláče. "Já jsem vrah!" zaryčí a opět mě překvapí. Konečně si uvědomila své činy. "Já jsem chladnokrevnej vrah, sakra!" zapláče zoufale, zatímco mně se ve tváři začne objevovat křivý úsměv. Drží se za vlasy, jako by si je v příštích minutách troufala vytrhnout a panicky pláče.
"To jsi zjistila brzy, lásko," usměju se a blýsknu špičáky. Jsem radostí bez sebe, že si konečně uvědomila své jednání a chování. To je ze všeho to nejdůležitější. Ačkoliv je to ironické, tak zatím co ona se utápí ve výčitkách, tak já se začínám cítit dobře. Její soucit ji teď nejspíš strhává na samotné dno a tím udupává upíra… "Jestli náš syn bude po tobě, tak to se bude mít svět čeho bát," složím jí poklonu a zadívám se na ni zasněně, protože být upír, líbilo by se mi to, i když bych si musel najít novou lidskou hračku na hraní. Upírky chtějí vlastnit a řídit stejně jako upíři, kteří touží, aby k nim jejich milenka vzhlížela, věrně je milovala a seděla jim u nohou jako fenka. Z toho důvodu si vybíráme lidské křehké dívky, které sebou nechávají manipulovat, a žijeme s nimi, protože mezi mít u sebe upíří ženu, nejspíš bychom se dříve či později probodli kůly. "Ty nemáš slitování ani s upírem, natož s člověkem. Jsi tak krvelačná a krutá, až mi z toho přebíhá mráz po zádech!" Skloním se k ní a začnu ji častovat hrubými polibky, zatímco se Di zoufale třese, a naříká. Musím ji svým chladem udržet při vědomí, nerad bych, aby mi omdlela. "Je to strašně vzrušující, když se takhle chováš. Jsem na tebe hrdý, jak bravurně dokážeš zabíjet! K čemu něžnosti, když máme násilí," vrčím mezi jednotlivými slovy a děsím ji o to víc. Cuká sebou v mém náručí a já ji musím držet pevně, aby si náhodou neublížila. Je to sice drsné a bolestné prozření, ale důležité je, že přišlo!
"Sakra," zabrečí a snaží se mě od sebe odstrčit. "Já taková bejt nechci! Nemůžu!" štká, zatímco jí drápy přejíždím po zádech a pažích, ale bez toho, abych ji poškrábal. Je natolik vyhecovaná, že byť jen hrubější dotek ji vyděsí. "Proč seš takovej? Přece to bejvalo tak hezký!" Zadívá se mi zoufale do očí a snaží se ve mně vydolovat lásku.
Zatvářím se ještě temněji a naprosto nemilosrdně, čímž ji vylekám. "Jsem takový, protože mě takového chceš!" zavrčím zle a svraštím čelo, jako by mne nechtěla pochopit a já byl moc unavený, než abych se snažil pochopit ji. "Chceš, aby ze mě byl zas takový upír, jakým jsem býval dříve. Krutý, zlý, násilný. Tak teď se ten záštiplný upír vrátil a už tu zůstane navždy," zašeptám jí do rtů a odolávám nutkání setřít ty slzy, které jí stékají po tvářích a ochlazují její vlahé tváře, plné cynického znechucení.
"A co tvůj soucit, sakra?!" zadrkotá vyděšeně zuby a snaží se ode mě odtáhnout, ale já ji nenechám.
"Soucit?" Zkřivím rty, jako by mi to slovo bylo odporné. "Je pryč," zavrčím temně a přitáhnu ji k sobě na tělo, aby malý cítil mou přítomnost a zvládal její stav lépe. "Díky tobě jsem za těch pár dní pochopil, kde je mé místo a ty bys to měla pochopit taky!" řeknu rozkazovačně a kousnu ji do ucha. Ať po ní cokoliv chci, vím, že to vždy udělá naopak. Spoléhám na to, že když budu nakazovat, aby byla krutá, vykřešu z ní jen něhu. Vím moc dobře, že Di nesnáší rozkazování a když může, schválně nebo podvědomě udělá naprostý opak a to se mi hodí…
"Já už to chápu," vzdychne a nechá si ode mě líbit všechny ty hrubosti, které jí věnuju. Chvěje se mi v náruči chladem a… výčitkami svědomí, což je moc dobře.
Lehnu si k ní a častuji ji ne zrovna něžnými polibky a kousanci, zatímco ona mi jemně vjíždí do vlasů a oplácí mi to pouze něhou, jak jsem předpokládal. Je to s ní těžké, ale když už tuším, jak na ni… Užívám si ty bezprostřední doteky, kterými mě zahrnuje, zatímco já na ní praktikuju drsnou předehru. Drží jako ovečka, ale k hrubosti se vyprovokovat nenechá. Ovšem nejsem si jistý, jak dlouho jí to vydrží. Možná bych v tom měl pokračovat, ale neudělám to. Myslím, že pro dnešek to stačilo. Navíc… nechci ji nutit do něčeho, na co nemá zrovna náladu.
"Tobě se to nelíbí," řeknu a zadívám se jí do očí, které jsou stále vlhké.
"Líbí," špitne a znovu se ke mně snaží přitisknout, aby mi to mohla dokázat.
"Mám trochu ubrat?" zabodnu se do šedých, náhle tak mírumilovných, duhovek, a aniž bych na cokoliv čekal, začnu se podle toho chovat. "Takhle?" zeptám se předtím, než jí skousnu ret a potom ji začnu, zpočátku lehce, hladit jazykem.
Zasténá mi do rtů a zcela se pode mnou uvolní.
Líbí se mi, když ji mohu takhle ovládat, když je mi odevzdaná. Je to moje doména, být upírem a chovat si svou ovečku, a ona je to nejlepší, co jsem si mohl přát, i přes ty naše neshody. Věnuju jí nevtíravé polibky, díky kterým se jí v břiše rozhostí blaho. Dlaní jí jemně přejíždím po napnuté pokožce a radostně vnímám klid, který jsem jim oběma poskytl.
"Chazzy," zašeptá mé jméno a ještě více se ke mně přivine. Nechá mě, abych ji hladil krouživými jemnými doteky po celém těle. Doslova pode mnou taje a já si připadám jako… bůh a nikoliv brutální upír. Ovšem, když se jí v těle rozhoří ten známý pocit rozkoše, vycení špičáky, a i přestože mi stále oplácí něžnosti a líbá jemně můj obličej, já už jsem obezřetnější. Upíra v ní provokuje chtíč a ona si to zřejmě ani neuvědomuje…
Zarazím se v půli pohybu a hypnotizuju její šklebivý ironický výraz. Už se to v ní zase pere. Bohužel jí ta křehkost moc dlouho nevydržela, ale já počítám s tím, že to bude ještě nějakou dobu trvat, než to z ní dostanu úplně. Dobré znamení je fakt, že to jde, i když jen na pár minut.
"Chceš mě kousnout?" zúžím oči a prohrábnu jí dlouhé temné vlasy. "Myslel jsem, že už nejsi upír," dodám a lustruju ji pohledem.
Nic neříká, jen těká očima z mého krku přes mé rty až do mých očí. Podle všeho neví, jak se rozhodnout.
Ulehčím jí to. "Tak dělej, kousni mě." Nastavím jí krk. Musím zjistit, jak moc ji ta touha po krvi ovládá. Já vím, je to zase risk, ale to bych nebyl já, kdybych nedělal věci tak, jak se nemají. Di nesouhlasně zamručí, ale i přes všechny své protesty se mi zakousne do hrdla a zaúpí nadšením, když se jí do těla dostane Šťastná krev.
Zatočí se mi hlava a slastně usyknu, když se do mě zakousne, a pak už jen někam padám, pohlcen naprostou slastí, která mi pulzuje snad celým tělem. Vím, že může pít mou krev pouze v omezeném množství, ale… nedokážu se od ní odtrhnout a ona ode mě taky ne. Hlavou mi prolétne myšlenka, že snad ani nechci, aby přestala. Přece musí být způsob, jak bychom si tyhle okamžiky mohli užívat častěji a ona potom nepropadala paranoie. "Dost," usyknu znovu, když už to nemůžu vydržet. Klín mě tak slastně bolí!
Jenže ona neslyší nebo spíš nechce slyšet.
"Do hajzlu, Di!" zavrčím a z posledních sil ji od sebe odervu, ztrácejíc při tom zbytky rozumu i půdu pod nohama. Neudělám to ovšem nejšťastnějším způsobem, protože si jejími špičáky v krku vytvořím bolestivý šrám. Usyknu a náhle pocítím jakousi závrať. Chytím se za krvácející ránu a zesláble se opřu o postel.
"Chazzy," zakňourá a posadí se ke mně. "Budeš potřebovat krev," řekne a snaží se mi obvazem, který vzala ze šuplíku zavázat ránu.
Jako upír mám sice hojení rychlejší, ale ona mi dala vážně zabrat.
"Chceš přitáhnout tu svojí kořist, aby ses mohl napít?" Navrhne mi absurdně.
"Nechci nic!" odmítnu a bráním se obvazu, kterým mi obvázala ránu. Nebudu tu chodit jako chudáček s fáčem na krku! "A není to má kořist. Nebudu z ní pít! Už jsem ti řekl, že proto ji tady nemám," zavrčím naštvaně a zamračím se.
"Fajn," ušklíbne se. "V tom případě si poradíš sám, seš velkej zlej upír, to zvládneš. Já si jdu najít oběť, musím to zředit, jinak ze mě bude zase magor," zavrčí pobaveně a zvedne se ode mě. "A jelikož ty nechceš tu Kytku obětovat, tak mi fakt nezbývá nic jinýho," zašklebí se na mě, jako na provinilce a lakomce, který se nechce dělit o kus žvance.
No jistě, jen si leť! Ušklíbnu se v duchu, vztekle nadávám na její samostatnost, a dívám se, jak mizí v dáli. Osamostatnila se vážně rychle a mě to vůbec netěší! Ještě chvíli sedím, aby se mi trochu srovnat "tlak" a mohl jsem se zvednout, když mě vyruší klepání na dveře. Kdo v tomhle domě ještě klepe? Pomyslím si v duchu pobaveně a pak mi to dojde. Desire, kdo jiný, potutelně se nad tou pravdou usměju, když mi do zorného pole dostane druhá Di s úsměvem na rtech.
"Ježíši Kriste, co se ti stalo?" Zbledne a s obavou, která se jí zračí v očí se na mě dívá. Jemně mi přejede po krku a zajíkne se.
"Nic se nestalo," zamumlám a čekám, až řekne pravý důvod své návštěvy. Trochu se pod mým pohledem ošije a skloní cudně hlavu. Toho bych se u Di vážně nedočkal.
"Chrisante se probrala a chce tě vidět," broukne a ještě jednou mě sjede pohledem.
"Hned jsem tam," řeknu a zvednu se z postele. Do hajzlu, ta moje maličká se na mě, ale vážně vyřádila! Pomyslím si mírně mrzutě, když se mi před očima roztančí hvězdičky.
"Je ti dobře?" hlesne Des starostivě.
"Jsem v pořádku," odbudu ji a jdu za Chris do své ložnice.
Leží v mé posteli a nevinně se usmívá.
"Jak je ti?" Dojdu k ní váhavým krokem, když pozoruju, jak se choulí v mé posteli.
Po setkání s Di by měla mít z upírů zřejmě ještě větší respekt, ale mě se nebojí. Tak nějak podivně mě to těší. Asi jsem vážně už naprosto ztracený případ.
"Už je mi lépe. Kdo… Kdo to byl?" polkne rozhořčeně a polekaně zároveň. "Takhle krutě si mě on nikdy nevzal." Odvrátí oči a poušklíbne se, zatímco mě jemně chytí za prsty a pohladí mě palcem po hřbetu ruky.
Ten horký dotek mnou projede velmi příjemně.
"To byla Di," vzdychnu a zadívám se na ni výmluvným pohledem. Ví, o koho se jedná. Ostatně za těch pár dní jsem jí řekl víc věcí, než komukoliv jinému. Nejsem zrovna typ, který s někým rozebírá svoje problémy, ale… Je to zvláštní - s ní jsem se cítil natolik dobře, že mi to v tu chvíli snad ani nepřišlo jako něco ponižujícího. "Promiň. Měl jsem zamknout, ale úplně jsem na to zapomněl." Zatvářím se omluvně a sáhnu jí letmo na obvaz, abych se mohl podívat na ránu, která určitě bolí jako čert.
"Co se ti proboha stalo?!" Natáhne ruku k mému krku, ale nedovolím jí, aby se mně dotkla.
"Taková malá nehoda," zamumlám. Nemám chuť se jí s tím teď svěřovat, i když vím, že jí to mohu říct.
"Ona ti udělala to samé jako mně," hlesne a všimne si náhle bolesti v mých očích, kterou jsem nechtěl ukazovat. "Chazzy, ona je tak moc nebezpečná a zlá," zamumlá, jako by se to přede mnou bála vyslovit. "Možná už to není ona. Ta, kterou jsi miloval," zašeptá důvěrně a zvedne ke mně oči, naléhavě se jimi zabodne do těch mých.
"Za ten škrábanec si můžu sám," zavrtím hlavou. Tohle si nepřipouštím! Stále je to moje Di! "A nebezpečná je, ale jen pro tebe. Ne pro mě. Musíš se rychle uzdravit, abych tě odsud odnesl," řeknu bezcitně. Nechci se s ní o tom bavit, protože si to nechci připustit. Nevím, co by bylo, kdyby v ní i přes veškerou mou snahu zvítězila ta bezcitná upíří stránka. A ještě mou vinou. Kvůli pár minutám zasraného chtíče a neschopnosti se ovládat.
"To s ní čekáš to dítě?" polkne choulostivě a snaží se mi nahlédnout do očí, i když se od ní odvracím.
"Čekám," řeknu a dívám se po svých trofejích, krvavých skvrnách na zdi. "To se stalo ještě v době, když byla člověk," vydechnu nostalgicky, jak se ve mně perou ty šťastné okamžiky s těmi nynějšími.
"Chazzy," řekne zamyšleně. "Nechci, aby ses trápil," zašeptá a pomalým pohybem se ke mně přiblíží natolik, až jsou naše ústa jen pár centimetrů od sebe. Jemně mě pohladí po tváři a shlíží mi do očí.
Chybí mi ta něha, ale ona není ta, od které bych ji chtěl.
"S tím si nemusíš lámat hlavu." Trochu smutně se pousměju. Nečekal bych, že někdy potkám někoho tak nesobeckého, jako je Chris. Někoho, kdo mě pochopí a tak lehce dosáhne toho, abych se mu svěřoval. Lehce jí zastrčím za ucho pramen spadlých světlých vlasů. Její čokoládové oči na mně stále visí a náhle mi přijdou tak důvěrně známé. Tak strašně moc, že možná proto udělám to, co udělám.
*** *** ***
Dick
"Sakra, nazdar hrdličky!" Divoce na parapet dosedne temná postava, až sebou Des trhne a v zápalu strachu vyjekne to své:
"Ježíši Kriste!"
Až se musím pousmát, protože v tom děsivém návštěvníkovi poznám Di. Ovšem nevím, jestli to teď brát jako radostné setkání, protože ona je schopná svou sestru sežrat zaživa.
"Neruším?" Vycení na nás v širokém úsměvu špičáky, zatímco se mi Des vetře do náruče a trochu bojácně na ni shlíží. "Desire, sakra, už se neboj. Nic ti neudělám! Přísahám! Já se dokážu ovládat," hlesne pobouřeně a zoufale se zadívá z okna, jako by jí sestřin strach vadil.
Zkoumavě ji pozoruju a snažím se přijít na to, v jakém rozpoložení se nachází.
"Nebojím se tě," špitne má lepší polovička a snaží se na ni usmát.
"Jsem to pořád já, jenom… lepší," vydechne Di a pokrčí rameny.
"Lepší?" Pozvednu obočí. "V čem si nyní přijdeš lepší?" Protnu ji zamyšleným pohledem a snažím se v sobě popřít odpor, které k téhle rase mám, i přesto, že mezi upíry už patřím nějaký čas. Jindy bych se asi neptal, ale teď mi Des nasadila brouka do hlavy.
Di se na mě pobaveně zahledí a vědoucně pronese: "Jako bys nevěděl! Tenhle svět nabízí tolik rozkoše!" zahřmí a oči jí nadšením cynicky zasvítí. "Ale slíbila jsem sobě i Chazzymu, že se budu krotit a nebudu zlá a krutá. Snažím se teď, aby moje sání nikoho nebolelo a ani nezabilo!" Hrdě vypne hruď a oba nás tím zmate. "Moje dnešní oběť." Skloní v úctě hlavu. "Nepostřehla ani bolest a dokonce přežila!" usměje se na mě naprosto rozzářeným úsměvem, seskočí z okna a rozpřáhne ruce, jako by čekala objetí. Když se ani jeden z nás nehne, zas ruce mírně pobouřeně stáhne. "Tak nic, no," ušklíbne se ironicky a protočí provokativně oči. "Položila jsem ji před nemocnicí, tak tam jí snad najdou, ne?" hlesne, jako by se ujišťovala, že její kořist bude v pořádku.
Nechápavě ji protnu pohledem. Tohle mi nějak nedává smysl…
"Ty jsi nezabíjela?" vysloví Desire tu absurditu nahlas.
"Nezabíjela!" Znovu před námi hrdě vypne hruď. "Snažím se odčinit svý hříchy!" Mírně zakaboněně skloní hlavu. Evidentně se v ní rozhořelo svědomí a ona se teď vážně snaží chovat férově a lidsky, ovšem to mi trochu nejde k té horké novince, se kterou Desire přiběhla od Chestera celá říčná a rozhozená! "Myslíš, že to Chazzy uslyší rád?" Mírně se zašklebí, zatímco mě propaluje pohledem, jako by si vážně nebyla jistá.

"Proč by to neměl slyšet rád?" odpovím zaujatě a dívám se, jako bych ji snad viděl poprvé. Je to zase moje Di, tak soucitná a křehká, bránící každou bytost, která za to stála.
"On byl naposledy až moc… upíří," polkne a omluvně se usměje. "Já jsem sice upír, ale chci bejt lidská. Mít city, i když se musím krmit lidma, sakra. Hele, můj nápad to nebyl, a kdyby to šlo, tak bych to nedělala." Pokrčí zmučeně rameny, zatímco na ni oba dál nechápavě zíráme. "Já přece musím něco jíst!" prskne zoufale a složí si hlavu do dlaní, jako by jí z toho bylo do pláče.
Desire sebou trhne. Zdá se, že jsme se ve svém odhadu maličko spletli a Di je zas samé překvapení! Čekal jsem, jak začne básnit o tom, jak je úžasné mučit všechny ty bezbranné oběti a ona si zatím snaží uchovat svou lidskou tvář? V tom případě nechápu Chesterovo jednání, i když… nevidím do jejich vztahu, tak mohu těžko soudit. Budou si to muset vyřešit sami.
"Já mám teď na svět trochu jiný pohled, než ten prvoplánově upíří," řeknu a zadívám se zamyšleně na Desire. "A myslím, že Chester to má podobně," sjedu pohledem na Di, která se těm slovům zašklebí a myslí si své.
Cítím, jak to v ní všechno vře. Nedokážu to popsat, ale jako bych snad slyšel, co si myslí. Je to vážně zvláštní pocit, takové skryté pouto, které se projevuje vždy, když se na ni zaměřím. A právě teď vím, že uvnitř sebe naříká a připadá si sama…
"Musím se mu omluvit," zamumlá a schoulí se znovu na parapet. "Nejdřív po mně chtěl něžnosti. To mi moc nešlo kvůli tý mojí nechutný zkažený upíří nátuře a pak se ke mně začal chovat jako stoprocentní bezcitnej upír. Zase jsem ho změnila, jenže k horšímu. Já jsem fakt nechtěla! Je pro mě… hrozně těžký… udržet si lidskou… povahu a tvář," vydechne a já cítím, jak se to v ní všechno pere a ona se brání těm tvrdým násilnickým choutkám.
A já ji za to obdivuju a miluju ještě víc.
"Je to hrozný pokušení… užívat si všechno, co upíří svět nabízí. Strašně mě to láká, ale já sakra nechci být bestie," zahučí a protne mě prosebným pohledem. Jako bych jí snad mohl pomoct…
Kdybych mohl, udělal bych cokoliv!
"Moc se vám omlouvám. Nechtěla jsem děsit. Byla jsem pár dní hodně mimo, sakra, a dorazilo mě, když jsem-" zajíkne se a zavře oči. "Hrozně mě změnilo, když jsem zabila Patrika. Byla to má první vražda," zašeptá a zhroutí se do sebe jako by celé její nitro hořelo. "Tak moc to bolelo." Tvrdě se brání pláči, protože nechce působit slabě. Raději svou slabost zakryje svým ohnivým výrazem a ladně seskočí z okna. "Musím za Kytkou… Chci říct Chrisante. Musím se jí omluvit, že… No jasně, to nepochopí, ale… Zaslouží si to," mumlá, zatímco přechází po pokoji. "Dexter mě úplně zblbnul. Mělo mi bejt jasný, že jakmile mě on podporuje, tak dělám špatnou věc. Podpořil ve mně toho upíra takovým stylem, že… Sakra! Raději nevědět…" Mávne zoufale rukou.
Připadá mi jako zvíře v kleci, které se snaží ovládat a topí se ve svém zoufalství. Di, zazoufám si v duchu a ona se po mně otočí, jako bych ji volal.
"Teď tam nechoď!" vyjekne Desire, když se Di přiblíží ke dveřím.
"Sakra, Des, já jí fakt neublížím! Věř mi, mě to zatraceně mrzí!" Zatváří se tak nešťastně, až mě bodne u srdce.
Sleduju, jak se celá situace obrací.
Desire se snaží Di zadržet a hází po mně pohledy, kterými prosí o pomoc. Nechápu Chesterovu větu o přeměně, nechápu snad vůbec nic! Ale cítím, že Di mluví pravdu.
"Měla bys to nejdříve říct Chesterovi, aby na to mohl Chrisante předem připravit. Podle všeho věří pouze jemu," řeknu konejšivým hlasem, protože už teď je ve špatném rozpoložení a drží se za vystouplé bříško.
"Chtěla jsem si o tom s ním promluvit, ale nikde jsem ho nenašla. Není ani u Mii…" Pokrčí rameny. "Tak jsem mu chtěla udělat radost a vyřešit to s ní sama. Sakra, já jí vážně nic neudělám!" ubezpečuje nás už skoro panicky. "Vím, že jsem vám i jí hodně ublížila, sakra, ale já se vážně snažím to napravit. Nebude to lehký a v některejch případech to ani nepůjde, ale zkuste mi prosím důvěřovat!" Téměř si před námi klekne a zoufale těká z očí do očí.
Moji nejbližší mi nevěří! Vytane mi v duchu a nevím, kde se ta myšlenka vzala. Zavrtím hlavou a znovu se na ni zadívám.
"My ti věříme," zašeptá plaše Desire a obejme ji, hladí ji pro uklidnění po vlasech. "Di, prosím, uklidni se," nabádá ji její sestra s očima plnýma zoufalství. Desire je na své dvojče fixovaná mnohem více, než je Di na ni. Možná si to naše ohnivá maličká ani neuvědomuje.
"Půjdu se po něm podívat," navrhnu a zvednu se.
Desire mě protne děkovným pohledem, zatímco se k ní Di bezbranně tulí, jako by snad měla ještě křehčí a mírumilovnější povahu než její sestra.
Absurdní myšlenka, ale přeci jen mi to tak vážně přijde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama