Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Dravá vs. nevinná - 19. kapitola

23. listopadu 2012 v 18:03 | Chensie Ips - Sue Wish |  4. kniha - Dravá vs. nevinná
Chester
"Chazzy!" Trhne sebou a rozhlédne se, jako by se bála, jestli se mnou nepřišel ještě někdo další. Její melodický hlas se mi rozlehne v hlavě a já se usměju. "Ona tu není?" hlesne.
Jen zavrtím hlavou.
Na její tváři se rozzáří upřímný úsměv. Přisednu si k ní a pohladím ji po dlouhých blonďatých vlasech. Tím dotekem tiším víc sám sebe než ji.
"Stýskalo se mi," pípne a hledí mi posvátně do tváře.
Musím se tomu usmát. Je vážně roztomilá, jak tak vyčkávavě sedí, pohledem mi visí na rtech a hltá každý můj pohyb, každé mé slovo...
"Jak je ti?" zajímám se, i když vím, že by ráda slyšela něco jiného.
Přejede očima po tmavé místnosti, kde kromě ní naštěstí už nikdo další neleží. "Už dobře. Zítra mě pustí." Posadí se a obejme si kolena, zatímco se vrátím pohledem zpátky ke mně. Obočí má mírně svraštělé a v dlaních houževnatě mačká cíp deky. "Proč jsi přišel?"
"Abych se přesvědčil, že jsi v pořádku. Přeci jsem ti slíbil, že se ti nic nestane. Chtěl jsem ten slib dodržet. Jen … se mi to nepodařilo tak, jak jsem původně zamýšlel," povzdychnu si a znovu se jí prohrábnu plavými vlasy.
"Nic mi neudělala," zamručí nejistě a zavrtí se na místě a nejistě pohlédne k pootevřenému oknu. "Musíš odejít. Řekla, že jakmile tě se mnou ještě někdy uvidí, tak mě utýrá k smrti. Byla to dost … přesvědčivá." Oklepe se a já si všimnu, jak jí na holých pažích naskočí husí kůže.
"Teď už ti neublíží…" Zavrtím hlavou. "My…" Odmlčím se a povzdychnu si. Svírá se mi celé nitro, když mám říct tuhle pitomou zpropadenou větu. Jako by se mi mé upíří já vysmívalo. Ztratil jsem lásku, ztratil jsem něco, co mi patřilo - svou nezkrotnou, ďábelskou Maličkou. "My se rozešli. Na nějaký čas," řeknu tiše, ale do očí se jí nepodívám.
Nic na to neřekne. Jen zašustí s peřinou a já ucítím její drobné ruce, které mě trochu nejistě obejmou a přitisknou k sobě.
"Promiň, že tě tím otravuju. Nikomu jsem to ještě neřekl … nějak nevím jak." Nechám se od ní utěšovat jako malý kluk. Tak moc potřebuju obyčejné obejmutí, až se za to skoro stydím. Upír ve mně nenadšeně prská, ale v tu chvíli ho nevnímám.
"Blázínku! Neotravuješ." Přivine se ke mně a jemně se mnou houpe ze strany na stranu. "Společně to překonáme. Zas to bude dobré..." šeptá mi do vlasů a já ji nechávám.
Je mi s ní vážně příjemně. Působí na mě zvláštním uklidňujícím dojmem a mně to v tu chvíli neskutečně pomáhá. "Já vím, že to přejde." Snad… Prolétne mi myslí, protože ze ztráty Elenoar a Susan jsem se nevzpamatoval do teď. Jen to ve mně je a ničí mě to v hloubi duše, jako osten, kterého se nikdy nezbavím. "Jenom je to dost čerstvé. Navíc to proběhlo tak v klidu, až mě to děsí," řeknu a odtáhnu se od ní.
"Proč jste se vlastně rozešli?" zajímá se.
Dívám se na ni a zjišťuju, že takhle se Di nikdy chovat neuměla. Stále mi předhazuje, jaký jsem sobec, ale nejspíš si nemáme co vyčítat... "Především proto, aby malý netrpěl našimi hádkami. Potřebují být v klidu oba. Už nechci riskovat zdraví ani jednoho z nich … riskoval jsem ho až dost. My dva spolu prostě nějak nedokážeme být v klidu."
"Možná jste podobných povah. To je pak těžší, ale není to nemožné," snaží se mě povzbudit, zatímco mě jemně konečky prstů hladí po hřbetu ruky.
"Ano, to jsem si taky myslel…, že je to možné, ale pokaždé to dopadlo stejně." Trpce se usměju. Čert ví, čí je to vina. Asi obou… Prostě nám není souzeno spolu být…
"Možná je na čase jít prostě dál. Vím, že je to těžké, ale Diana není jediná na světě," řekne a zadívá se na mě čokoládovýma očima.
"Možná," hlesnu zarputile, zatímco se zabodávám do jejích zorniček. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych byl s jinou než s Di. I přes to všechno, co se děje. I přes úlety, ke kterým mám sklony. Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že bych od ní odešel. Já to cítím, ona je moje až do morku kostí. Patří mi celou svou bytostí. Svým tělem, svou krví, i duší, i když … mám pocit, že ona mě k sobě nikdy dostatečně nepustí, protože i ten blonďatý Dick si s ní rozumí mnohem lépe než já a beze slov! "Už půjdu." Donutím se k úsměvu. "Pokud máš kousek papíru, napiš mi na něj tvou adresu. Přiletím tě navštívit, … tedy pokud budeš chtít."
"Budu chtít!" vyhrkne a obličej jí protne neobyčejná radost.
Připadám si díky tomu jako bůh, když vidím, co s ní dokážu pouhou větou udělat. Těší mě to a hladí to moje ego.
"Ale asi to moc nepůjde. Jsem z dětského domova. Není tam moc příležitostí k soukromí," zamumlá nenadšeně a sklesle pokrčí drobná ramena.
"Tak jak to provedeme?" Chytím ji za bradu a donutím ji, aby se mi zadívala do očí. Nemůžu ztratit ještě ji! Že já mám štěstí na takové mladé a … opuštěné dívenky. Oskar by řekl, že je to talent vyhledávat někoho, kdo na mně dokáže viset. Věděl, že přesně tohle mám rád a divil se, že i přesto se zahazuju s Eleanor, když ona … mě asi skutečně nenáviděla...
"Do hajzlu, Oskare dost! Zabiješ ji!" vyjel jsem na něj, když jí hlavu div neomlátil o tvrdý dřevěný stůl v obývacím pokoji.
Vypletl prsty z hebkých vlasů, které už dávno ztratily lesk, a hlava jí klesla k zemi.
"Co jsem ti říkal, Chestere? Vždycky buď slušný!" řekl do ticha se svým neochvějným klidem, jako by ho nic na světě nemohlo rozházet. Ani upír, který vzteky zatínal drápy do dlaní a nejraději by ho probodl kůlem, protože sahal na to, co bylo moje!
Obdivoval jsem ho za to a nenáviděl zároveň. Chtěl jsem ten Oskarovský klid vstřebat do sebe. Měl pravdu, neděsil tím jen ten lidský póvl, ale i upíry sobě rovné, kteří nikdy nedostali šanci se mu vyrovnat. Oskar byl ten nejlepší… Byl legendou už ve své době.
"Jen… jí tolik neubližuj." Ošiju se a zamračím, zatímco jsem se díval, jak se má zakrvácená Eleanor pokouší vstát, ale neměla sílu. Dal jsem najevo slabost, když jsem ji chránil. Vždycky ve mně dokázala vyvolat tyhle protichůdné emoce, které bych jako bezcitný a násilnický tvor neměl cítit. Za to jsem ji mučil více, než kohokoliv jiného. Prahl jsem po jejím těle, které mi patřilo, i když duševně nikdy nebyla moje. "Je moje," dodal jsem ostře a vycenil na něj špičáky, zatímco se mi z hrudi dralo bouřlivé vrčení, doprovázející mou neutuchající majetnost a touhu vlastnit.
"Tvoje? Ach, tak si ji vezmi," hlesl pobaveně a mile se usmíval. Pokrčil rameny a nechal mě, abych si vzal to křehké pomlácené tělo do náruče.
Už ani neměla sílu se bránit.
Přenesl jsem ji do svého pokoje a položil na postel. Byl jsem až příliš jemný! V duchu jsem se za to nenáviděl, ale bylo pro mě tak těžké vidět ji v tomhle stavu. Jemně jsem olizoval krev z jejího zakrváceného obličeje.
Byla horká a chutnala tak lidsky… Voňavá a rozkošnicky hustá.
Nenásilně jsem líbal otevřené rány, které přestávaly krvácet. "Proč tě tak zrasoval?" Odhrnul jsem jí vlasy z čela a díval se do těch hnědých očí, ze kterých bez přestání padaly slzy. Nebyla tak silná, aby takový nápor vydržela. Její povaha byla komicky citlivá, tichá a … plachá. I v jejím věku téměř nevinná a to jsem na ní miloval. Ovšem zářila z ní sílá mateřství tak mocná, že jsem nic podobného nikdy neviděl.
"Chtěl vědět, kde jsou děti," hlesla a schoulila se ke mně, jako by u mě našla útočiště.
Na chvilku mnou projel další méněcenný ochranářský pocit a v hrudi se mi rozhořela obrovská majetnost, kterou jsem nechal plát. Jen toho instinktu, který jí chtěl poskytnout bezpečí, jsem se snažil zbavit. Byl pro mě nevýhodný a Oskar… by určitě nedokázal zkousnout žáka, který se uboze snažil chránit svou ovečku.
"Nikdy to neřekneš, viď?" povzdychnul jsem si a předem znal odpověď. Mohl ji týrat třeba hodiny v kuse, ale ona nic nepověděla.
Když se ze sklepa ozval nelidský hrdelní křik, divoce sebou trhla, jako by tam chtěla utíkat a pomoct mu, zatímco já jsem se dmul radostí, že toho muže mučí. Nenáviděl jsem ho!
"To byl Daniel?"Rozbrečela se mi v náručí a já ji k sobě pevně přitisknul, ovšem paradoxně ne proto, aby utekla. Na to neměla sílu. Ale proto, abych se cítil sám jistější a ujišťoval se v tom, že ona už patří jen mně!
Už nad ní neměl moc! Už mu patřila pouze podle toho prstenu, který jsem měl schovaný…
"Brzy ho zabije. Nemusíš se bát, že by trpěl dýl."
"Nech si tu jen mě. Udělám pro tebe, cokoliv budeš chtít. Daniela pusť, prosím!" Rozbrečela se v naprostém zoufalství a bezmocně sebou v psychické bolesti trhala.
Prohlížel jsem si ji chladným posměšným pohledem a zas pociťoval touhu, kterou mi její tělo pomáhalo tolikrát uhasit. "To uděláš stejně." Nadšeně jsem vycenil špičáky a olíznul jí krev, jež jí stékala po spánku. "Oskar ho nikdy nepustí, holčičko. Zabije ho. Ty ještě můžeš žít šťastně, když mi povíš, kde jsou tvý děti."
"Nikdy by ses mě nevzdal." Rozetřela si vědoucně slzy rozklepanými prsty a zadívala se mi bezmocně do očí. "Ty mě nikdy nenecháš jít…"
Honem zamrkám, abych se probral z té nepříjemné vzpomínky. Věděla, že ji nenechám odejít, ale stejně mě k tomu Oskar donutil. On možná doteď nechápe důvod, proč jsem to udělal, ale už jsem to dál nemohl snášet. Když byla pryč, nic mi nedávalo smysl a jeho týrání se pro mě stalo… až příliš krutým, přestože jsem ho sám tak rád praktikoval.
"Kdybys byla na pokoji sama, stačí nechat pootevřené okno a já si tě najdu, ale takový luxus tam asi nemáš, viď?"
"Jsme na pokoji čtyři." Omluvně se usměje a sklopí oči.
"Vůbec netuším, jak bych to mohla vyřešit… Ale moc ráda bych tě vídala dál." Zabodne se mi do očí něžným pohledem, až se mi mírně sevře nitro pod návalem těch citů, které na mě pouští.
Kdybys jen věděla, co jsem zač…
"Tak to ještě jde. Tolik ženských snad ještě zvládnu," zazubím se a snažím se, aby mé zbraně zůstaly schované. Nechci, aby se mě bála. Zvláštní jev u upíra. Především u někoho, kdo prošel takovým výcvikem jako já. "Řekli by na tebe, kdyby ses čas od času na pár hodin vytratila?" zajímám se.
"Snad by mlčely. Jen to nějakou dobu nepůjde. Kvůli tomu, že si myslí, že jsem utekla a ocitla se tady. Oni nevěří na upíry," povzdychne si s úsměvem a její obličej se maličko komicky rozzáří.
Je úplně jiná než Di. Nepodobá se ani Susan, i když jsem si to zprvu kvůli těm dlouhým světlým vlasům a hnědým očím myslel.
Susan... Moje milovaná Susan…
"Kolik ti vlastně je? Myslel jsem, že už jsi plnoletá."
"Je mi sedmnáct." Zavrtí hlavou a trochu mě tím vykolejí.
"Hm… vypadáš starší," přiznám nenadšeně. Rozhodně jsem jí hádal něco kolem devatenácti let. Tohle mě moc neupokojilo. Zase tak mladá! "No, když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém." Blýsknu špičáky v ďábelském úsměvu. "Nějak těm tvým spolubydlícím vysvětlím, že je v jejich zájmu tě krýt. V krajní nouzi to můžeš svést na mě."
Rozesměju ji tím. "Víš, jak bys je vyděsil?" vyprskne. "Ukryly by mezi sebou při pohledu na tebe klidně i teroristu!" Zubí se a pohrává si s dlouhými světlými vlasy.
"Nesměj se. Já to myslím vážně. Pořád mám v sobě i druhou polovinu upíra… tu pravou." Blýsknu očima, ale není v tom nic, co by ji mělo děsit.
"Já vím," usměje se.
"Však tu tvou druhou půlku nebudu nikdy pokoušet." Mrkne na mě. "Já tuhle tvou lepší polovinu obdivuju," usměje se na mě vděčnýma očima. "Díky tobě se po dlouhé době cítím zase dobře."
"Tak to jsi první, na koho má přítomnost takhle působí," usměju se a zvednu se k odchodu. "Vážně budu muset jít. Najdu si tě." Slíbím, a když se ke mně na okamžik přivine a já ji znovu pohladím po světlých vlasech, vyvolá to ve mně nepříjemné vzpomínky...
"Kdo jsi?" dívala se na mě s důvěrou v očích. Netušila, že i v jejím dětském věku by jí mohl někdo ublížit.
"Jsem Chester," usmál jsem se a jemně ji pohladil po malé ručce.
Ucukla a schovala obě dlaně pod deku. "Studíš," zachmuřila se a probodla mě očima, které připomínaly čokoládu. Měla něžnou dívčí tvář, tak hrozně nevinnou, že by ji Oskar zatoužil mít pro sebe. Zářivé blonďaté vlasy měla kolem hlavy jako svatozář a dlouhé prameny jí stékaly po ramenou až na tu bělostnou pokrývku.
"Vezmu tě domů," řekl jsem tiše a snažil se ji moc neděsit. Skrýval jsem jak špičáky, tak i dlouhé děsivé drápy, aby se mě náhodou nezalekla.
"Vezmeš mě k mamince?" Podepřela si obličej dlaněmi, zatímco na mě se toužebně dívala.
"K mamince ne," odpověděl jsem chladně. "Budeš teď se mnou. Budeš u mě mít všechno. Své hračky, svůj pokoj…"
"Budeš mi číst pohádky?" Skočila mi do řeči a ukázala na pohádkovou knihu, kterou měla na nočním stolku.
Povzdychnul jsem si a chytil se za kořen nosu. Myslel jsem, že bude jednoduší ji unést. Nepočítal jsem s tím, že se budu bránit vzpomínkám a výčitkám svědomí.
"Vezmi mě odsud. Oni mi tu ubližují," hlesla tiše a ukázala na vpichy od jehel, kterými jí do těla pouštěly léky.
Sám jsem nevěděl, jak ji dokážu bez léků udržet naživu... bez bolesti... Nebyla se mnou dlouho, ale se jí tu dobu snažit zpříjemnit, co nejvíc. "Vezmu, neboj se." Prohrábl jsem se jejími dlouhými vlasy a čekal, že ucukne.
Ale ona na mě jenom důvěřivě otočila svůj pohled a usmála se.
"Nebojíš se mě?" vydechl jsem nechápavě.
"Ne. Maminka říkala, že si pro mě přijde anděl. Jsi to ty, viď?" Tvářička se jí rozzářila a z velkých dětských očí jí div neskapávalo cosi jako radost.
Já a anděl… Kdyby jen věděla.
"Chazzy…" Probere mě ze vzpomínek a já se na ni s otázkou v očích zadívám. Nic neřekne, jen se ke mně znovu přitiskne. "Zkus se netrápit, nezasloužíš si to. Jsi úžasný," šeptá. "Děkuju ti za všechno."
"Nemáš mi za co děkovat… To bych měl spíše já." Pohladím ji po zádech. Zvedne ke mně zamilovaný obličej, až neodolám a přejedu jí drápy po narůžovělé tváři. "Chris… já si zasloužím horší věci," pousměju se smutně, když si vzpomenu na svou minulost. Kdyby věděla, jaký jsem byl a co jsem všechno dokázal provést, nedívala by se na mě takhle... Už nejspíš nikdy. "Nemusíš si se mnou dělat starosti. Já si to nějak vyřeším. Díky, že jsi mne vyslechla," usměju se na ni.
Natáhne se ke mně a horkými rty mě jemně políbí na tvář.
Sevřu ji v náruči a zavřu oči. Za ztěžklými víčky se mi okamžitě objeví Diina tvář a já se od Chrisante s povzdychnutím odprostím. Bez dalších řečí zmizím ve tmě.
*** *** ***
Sedím na košatém stromě, obklopený naprostou tmou a shlížím na vybranou kořist.
Je to vysoký statný chlap.
Nedokázal bych se teď dotknout nějaké mladé dívky, ze kterých obvykle piju. Všechny by mi připomínaly Di a probouzely ve mně nepříjemné vzpomínky. Když se ke mně otočí zády a já chci k němu seskočit, kdosi mě předběhne a zakousne se mu ze zadu do krku. Nepříjemně zavrčím, protože dotyčný mi sebral dnešní večeři. Zaostřím zrak a spatřím v tom neznámém černovlasou dívku hýbající se tak nějak těžkopádně. Teprve teď poznávám Di, která se drží za záda a oddechuje. Samozřejmě, bříško už má dostatečně velké na to, aby jí pohyb dělal problémy.
Když si poklekne k bezvládnému tělu, opatrně se do něj zakousne, zatímco rozvážně saje, jako by se bála, aby mu neublížila.
Je zvláštní vidět ji chovat se takhle. Líbí se mi, jak se snaží ovládat. Že by se mi alespoň tohle povedlo a já jí do těla vrátil soucit?
Po chvíli se od něj odkloní a zaúpí. Sebere mu z kapsy mobilní telefon a s hlubokým nádechem se zvedne, zatímco mačká tlačítka. "Záchranka? Našla jsem v Lincoln Parku muže v bezvědomí. Vypadá to, že ztratil hodně krve. Je to ihned u vchodu. Ano. Dobře," řekne spěšně a zavěsí. "Hned jsou tu." Pohladí ho po vlasech a obváže mu ránu obvazem, který vytáhne z kapsy. Je na to připravená a mě to těší. Celé její soucitné chování ve mně probouzí dobrý pocit. Postává kolem něj obranně do té doby, než v dálce uvidí světla sanitky. Teprve pak se zvedne ze země a odletí pryč.
Kdybychom byli spolu, už bych za ní letěl. Ale takhle jen čekám, až ho naloží a zbudou po nich jen rudá koncová světla. Možná, že ještě máme šanci … někdy v budoucnu, pokud nám oběma tenhle přístup k lidem vydrží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama