Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Dravá vs. nevinná - 2. kapitola

23. listopadu 2012 v 17:42 | Chensie Ips - Sue Wish |  4. kniha - Dravá vs. nevinná
Diana
"Proč mi to děláš?!" zaúpím a protočím panenky. Sakra, jestli se mnou bude pořád dělat takové divy, tak se snad zblázním! Pomalu mi začíná docházet, že už by mi lidský partner vážně nestačil. Přišel by mi nudný, méněcenný a vedle mého Chazzyho by vypadal tak komicky, protože proti jeho náruživosti, vzhledu démona a touze nemá ani šanci, abych se na něj byť jen podívala.
Kouše mě do krku a já pociťuju kapky jeho jedu v sobě jako divoký a nedočkavý chtíč. Prsty putuje po mém těle. Ty doteky jsou tak chladné a přitom horké zároveň. A lehce mi po kůži přejíždí drápy, až se mírně roztouženě chvěju.
"Musím tě udržet při smyslech," zavrčí mužným hrdelním hlasem, až zatnu zuby a svádivě se na něj zadívám.
Když se ozve tlumené cudné zaťukání, zašklebím se a zadívám se, jak se ve škvírce dveří mihne "můj" obličej, zahalený v masce slušnosti. Oklepu se. Nesnáším, když se jí ve tváři projevuje ta kajícnost a cudnost! Dokazuje mi to, že … jsem na tom podobně.
"Smím?" Její hlas se příjemně rozline po místnosti, zatímco stydlivě klopí oči.
"Sakra, Desire," ušklíbnu se a se širokým úsměvem na tváři se posadím.
"Prý máš hlad," polkne a posadí se na druhou stranu postele.
"Ten má pořád," uchechtne se Chester, až se po něm prudce oženu a zašklebím se. "Ale teď spíš potřebuje dávku lidské krve, aby mi nevyškrábala oči," popichuje mě, zatímco se kaboním a shlížím na něj přímo vyzývavým drzým pohledem. "Pomohlo ti to?" zajímá se Chazzy, zatímco ke mně mé dvojče letmo natáhne ruku, jako by mě chtěla pohladit.
Trochu zvednu obočí. Co si, sakra, myslí? K princeznám se nečuchá a na dravce nesahá. Hladit chtěl by jen hladovej pes! A já… Tak moc. Ale mám obavu k sobě někoho přijmout. Mám Dicka a Chestera, i to už je na někoho, koho každý ignoroval, až moc!
Zarazí se a svou dlaň zase stáhne.
"Pomohlo," pípne a zardí se.
"Ukaž," zavrčí můj upír a chytí ji obratně za bradu, aby ji k sobě otočil a zadíval se na čerstvou narůžovělou jizvičku na jejím krku. "Hm… Pěkná práce," pochválí výtvor na jejím hrdle a v očích se mu zračí potěšení, jako by byl hrdý.
Nechápavě poposednu a zaměřím se na ně. Nenávidím, když přede mnou mají tajemství! Protože tajnosti znamenají mou zkázu!
"Nebolelo?" vpije se jí se zájmem pohledem do tváře.
"Ne," zčervená znovu a mírně skloní hlavu, aby si zastrčila za ucho spadlý pramen černých vlasů.
"O co de?!" zamračím se vztekle a odsedávám si od nich.
Když se ke mně Des s úsměvem natáhne, jen na ni zasyčím a ukážu jí v uštěpačném úsměvu špičáky.
"A sakra, náš malý satan se zas probral," usměje se Chester a v očích mu blýskne. "Des, jdi ke dveřím!" řekne rázně a odstrčí ji ode mě, až se musím zachechtat.
Je to tak komické, když se mě bojí! Přitom já slyším její tlukot srdce. Vábí mě k sobě a chce, abych se do ní zakousla! Její tělo se určitě těší na bolest, kterou způsobím!
"No tak, Di, pojď ke mně…" Natáhne ke mně ruce, až se zašklebím a tvář mi protne krutost. "Dostaneš krev," zašeptá svůdně.
Chtivým pohledem se mu zabodnu do očí. Drápy si přejede po krku, až sebou cuknu v záplavě té svádivé vůně. Samovolně vycením špičáky, zatímco se mi ve tváři zračí krvelačný hladový výraz. Oči mi zase bezostyšně tepou a já tuším, že na ně shlížím bezduchým rudým pohledem. Ta vůně… Aroma nezředěného života mi doslova odbourává smysly. Moc chci tu krvavou ránu olíznout a přisát se k němu!
Chce ke mně udělat krok, ale ani to nestačí, protože se po něm vrhnu. Bohužel pro mne podobný výpad čeká a rychle mě chytí pod krkem a přirazí ke zdi, až ze mě vyrazí tlumené heknutí.
"To už by stačilo!" zavrčí temně, až se rozechvěju a vyděšeně vydechnu, když mi jemně zatne drápy do kůže.
Šok mne znovu vrátí do reálného světa a já na něj pitomě shlížím. "Sakra, promiň," zasípu a uvědomuju si, jak děsivě jsem se zas chovala. Ale jakmile mi mozek zatemní vůně krve, nedokážu se ovládnout, zazoufám si truchlivě v duchu a nenávidím ty chvíle, kdy se měním ve zvíře. Skutečného dravce, který jde po krvi i přes mrtvoly.
"Des, už můžeš." Otočí se na mou sestru, aniž by mě pustil.
Když na ni koutkem oka pohlédnu, bodne mě v hrudi.
Desire je vyděšeně namáčknutá na dveře. V dlani křečovitě svírá kliku, aby se v případě nutnosti mohla dát na útěk. Z očí jí šlehá naprosto upřímný strach, až se mi sevře hrdlo. Ona se mě skutečně bojí!
"Neboj se, už je v klidu," usměje se Chester a natáhne k ní ruku. "Vidíš to přece sama," houkne podbízivým hlasem a pustí mě.
Zhluboka se nadechnu a odvrátím hlavu, abych zakryla slzy. Místo nich v očích nastražím tupost a naprostou lhostejnost, kterou je odradím. "Nemusíš to dělat," usyknu tvrdě, když se vedle mě nejistě posadí. Cítím její strach až uvnitř sebe a není mi to vůbec příjemné, ba naopak mě to týrá.
"Já vím," usměje se na mě vroucně.
Zoufale jí pohlédnu do očí. Nepomáhá mi, když je na mě takhle milá. Já si to v tuhle chvíli ani nezasloužím!
"Ale já chci," usměje se srdečně a v zorničkách jí vytane sesterská láska, která mě bije do očí.
Musím se odvrátit. Raději se zadívám na nabízené zápěstí. Je to jediné, co pro všechny mohu udělat. Zředit tu neodbytnou paranoiu lidskou krví, abych už nikoho neohrožovala.
"No tak, Dianko," zašeptá.
Šlehnu po ní vzteklým pohledem. Nenávidím, když mi takhle někdo říká! Maluje mi to v mysli ty nejhorší děsuplné vzpomínky.
Potlačím v sobě výčitky svědomí a jemně se zakousnu do její napnuté ruky. Jen lehce, ale i to stačí, abych do sebe dostávala její lahodnou krev. Probouzí mě k životu. Jako bychom najednou byly na pár chvil v naprostém souznění a já ji k sobě konečně pustila… Ta opojná chuť i vůně lidské krve mi zastřela obzor a já jen nenásilně chlemtám její životadárnou tekutinu. Ani po pár minutách se od ní nemohu odtrhnout. Neovládám se a nejraději bych ji vypila celou! Zoufale zakňourám, když mě od jejího zápěstí odtáhnou pevné mužské ruce.

"Jsem v pořádku," hekne a rychle se chytí za zápěstí.
Vím, že teď trpí. Nesnáší pohled na krev a z téhle situace se jí dělá mdlo.
"Nebolelo to," špitne a usměje se na mě, zatímco se vydýchávám z té rozkošné chvíle krmení.
"Díky," polknu a náhle se mi znovu sevře žaludek v hladové touze. Tohle je málo! Nestačí mi to! Chci víc, sakra! Vytane mi v mysli, zatímco sleduju její jemně namodralé žíly. Nejraději bych si prohlédla cestičky tepen, které na jejím těle jsou, a neurvale bych se do nich zakousla. Chtivě vycením špičáky a olíznu se, když ucítím její strach. V těle upíra to burcuje jiné emoce, než když jsem byla člověk, přesto s ní soucítím.
"Máš ještě hlad?" polkne bojácně a odtáhne se ode mě ještě víc. Zas mi v očích tepe to šílenství, které mi způsobuje lačnost. Hypnotizovaně ji sleduji, a ačkoliv na mě Chester mluví, nedokážu ta slova správně zpracovat.
Chester
Těžce si povzdychnu. Desiina dávka krve už jí na zahnání hladu nestačí. Stává se z ní dost krvelačný upír a já nemůžu po Desire chtít, aby se nechala vysát téměř do bezvědomí. Přestanu se snažit Di probrat svými slovy. Je to zbytečné, neovládá se. "Raději běž," vyhledám Desiin pohled. "Já to tady nějak vyřeším," řeknu, zatímco Di tvrdě třímám za rameno, aby po ní náhodou nevyjela.
"Ale co bude pít?" zajíkne se její sestra, zatímco couvá před Diiným krvelačným pohledem a hrůzným vrčením, jež se jí line z hrudi.
"Dám jí svou krev," povzdychnu si nenadšeně. Jiná možnost bohužel v tuhle chvíli není.
"Ale…" zamumlá vystrašeně.
"Já vím!" přeruším ji. "Momentálně jiná možnost není…" svraštím čelo.
Chce ještě něco říct, ale nakonec pusu zavře a přikývne.
Díky bohu. Kdyby byla jako Di, hodiny bych se tu s ní dohadoval a pak by to stejně bylo po jejím. Jakmile se za Desire zaklapnou dveře, stoupnu si a zamknu. Di se rozechvěje vztekem a otočí svůj rudý pohled na mě. Lépe řečeno na mou krvavou stopu na krku. Povzdychnu si a natáhnu k ní ruce. "Tak pojď. Já tě nakrmím," pobídnu ji a otočím hlavu ke straně.
Přiskočí ke mně v jedné vteřině a jen co se do mě ponoří špičáky, slastně usyknu. Pije ze mě hltavě jako smyslů zbavená, špičáky hluboko v mém krku. Cítím její kousance v každé části svého těla. Její počínání mě přímo sladkobolně týrá. Moc mě nešetří. Mám pocit, že u toho snad ani nevnímá možnou bolest své oběti, kterou, i když bych nikdy nevěřil, že to řeknu, momentálně jsem. Je chvílemi až natolik surová, že mi i přes pevně stisknuté rty projde usyknutí. Zpola slastné, zčásti bolestné. Na druhou stranu se mi ta zvrácenost svým způsobem líbí, jen doufám, že mi z krku něco zbude, až se ode mě odtrhne. Pokud se tedy odtrhne, proběhne mi myslí. Zatím moc nevypadá na to, že by mě chtěla jen tak pustit. Tlačí se na mě čím dál víc a její špičáky jsou v mé tepně zaklesnuté nadoraz. Sám ji od sebe musím zkoušet odtáhnout. Jenže ona se proti tomu brání, snaží se se mnou prát a hladově vrčí. Chce pro sebe urvat, co nejvíce, ale nakonec se mi to přeci jen podaří.
"Neublížila jsem ti?" zalijí se jí jako na povel oči slzami, když ji od sebe konečně odervu a ona ztěžka oddychuje.
"Jsem v pořádku," řeknu, i když mi v krku škube a rána celkem pálí. Rozkousala mě festovně. Když se pokusím udělat krok, zem se pode mnou mírně zhoupne a před očima se mi objeví hvězdičky, takže se musím posadit. Do hajzlu, polo-vysátý upír. Kdo by to byl řekl?! Usyknu v duchu a promnu si oči, jak se snažím tu slabost rozdýchat a přemoci.
"Chazzy, sakra, mrzí mě to!" S výčitkami v hlase se ke mně přitiskne. "Vůbec nechápu, co to do mě vjelo! Nešlo to ovládnout." Stírá si slzy, které se jí kutálí po tvářích. "Už nikdy mi to nesmíš dovolit," houkne bolestně. "Měl by sis teď dát něco na posilněnou," lísá se ke mně, zatímco mě hladí po vlasech. Natočí ke mně svůj krk.
"Nešil, jsem v pořádku," snažím se uklidnit její náhlý projev starosti. Ale i přesto si lehnu na postel. Nemám na krev náladu, takže její tepnu odmítnu.
Tváří se … zklamaně a v očích se jí zračí další výčitky svědomí.
"Lehni si ke mně a přestaň se utápět v depresi," zavrčím mírně a zavřu unaveně oči. Fakt se potřebuju prospat a nabrat síly. "Vzala sis o trochu víc, no," zahučím, jako by se nic nestalo. "Z toho se zase dostanu," natáhnu k ní ruku. Sice si ke mně přilehne, ale moc dlouho v téhle poloze nezůstane. "Kam zase jdeš?" zamumlám v polospánku, ale mám tak ztěžklá víčka, že je nejsem schopný otevřít. Vlastně se nemůžu ani pohnout, jak mi je slabo. "Já se jen na chvíli prospím," mumlám si spíš pro sebe a přestávám nevnímat, co se kolem mě děje.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 21. ledna 2014 v 17:38 | Reagovat

Co si, sakra, myslí? K princeznám se nečuchá a na dravce nesahá. Hladit chtěl by jen hladovej pes! – Tenhle haluz je asi pokus o nějakou poetičnost nebo co. Zní to jako vytržené z jedné z těch mizerných českých písniček, co si hrají na umělecká a nápaditá díla... Kromě toho, zcela logicky. Hladovej pes vám kašle na hlazení, chce se nažrat – i kdyby to jediný k snědku byla vaše ruka. Ale nažranej pes, toho si můžete hladit klidně hodiny...

Zase to shlížet. Mé komentáře jste očividně četly, tak proč alespoň ty objektivní chyby (mé subjektivní dojmy klidně ponechte stranou) neopravíte? Tohle je prostě jazykově špatně. Nemá to nic společného s tím, že by se mi nelíbila povídka. A beletrie má být psaná jazykově správně. Když už nechcete dělat nic s logikou a úrovní příběhu samotného, alespoň gramatika, pravopis atd. by mohly být ok, ne? Pokud by si každý mohl psát gramaticky mizerně, potom proč neužívat místo slova „stůl“ slovo „kočka“, proč místo „les“ nepsat „auto“, ne? Zdá se, že svůj román milujete. Chápu, že kompletně ho přepsat, aby to získalo úroveň je na hrozně dlouho a pokud neplánujete vydání, asi by to byla ztráta času. Ale opravit chyby tolik času nezabere a hned by to vypadalo líp...

Proč tu krev všichni tak řeší? Však, co je lehčího, než požádat Dextera nebo Dicka, aby prostě venku někoho ulovili? Řečeno bylo, že do sebe nesmí dostat jed od více upírů, krev jste ale nijak nelimitovaly, takže z toho logicky soudím, že je fuk, od koho ji bude mít. A jelikož pije krev vlastní sestry, zjevně už netrpí touhou neubližovat lidem.

Zase ale začínám mít pocit, že se nic neděje. Všichni se pořád dokola sají, ale jinak nic. To na román nestačí ani omylem. Alespoň ne, když píšete tak, jak píšete.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama