Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Dravá vs. nevinná - 20. kapitola

23. listopadu 2012 v 18:04 | Chensie Ips - Sue Wish |  4. kniha - Dravá vs. nevinná
* O dva týdny později *

Chester
"Můžu?" Nakoukne do dveří držíc se za záda. Černé vlasy má rozprostřené po ramenou a prsou, až to vyvolává ještě větší dojem křehkosti, přestože se cynicky šklebí jako vždycky.
"Děje se něco?" Postavím se, abych jí pomohl.
"Jen potřebuju jed, sakra," zakleje a opře se zmučeně o dveře.
Fascinovaně jí sjedu pohledem na bříško. Je to až neskutečné, jak rychle teď roste. A já o to přicházím… "Pojď, sedni si." Podám jí ruku a pomůžu jí na svou prostornou černou postel.
Zmoženě se posadí a těká pohledem po pokoji. Když zjistí, že se na ni dívám, vykouzlí v očích plamínky a tvář se jí zkroutí do bolestné grimasy, jak jí znovu protne bolest.
"Nebo si chceš lehnout?" Zadívám se na ni, když vidím, jak si stále podepírá záda. Ta váha navíc je hodně znát. Ona je sice stále štíhlá, ale její bříško je neskutečně velké, až tak nějak … neočekávaně.
"Lehnu si, pokud ti to nebude vadit," zafuní a zatne čelist. Ze rtů jí neposlušně vykouknou špičáky a mě mírně bodne v hrudi. Do té doby vypadala stále tak křehce a nevinně…
"Samozřejmě, že nebude." Pod záda jí nastrkám polštáře, aby se mohla opřít do měkkého a pak se jí lépe vstávalo. "Je to lepší?" Přisednu si k ní a vezmu ji za hubené zápěstí.
"Možná by mi píchlo, kdybys mi vyrval páteř," ušklíbne se plna sarkasmu a zanaříká, když se snaží uvolnit.
Pousměju se a oběma rukama jí zajedu na dolní polovinu zad, jak jen mi to její poloha dovolí. Konečky prstů ji začnu masírovat. Nikdy jsem to nedělal… vlastně ani nevím, jestli to k něčemu bude. Ale snad mou snahu ocení.
Zasténá úlevou a přivře víčka. Poddá se mi ještě více.
Jednou rukou odtáhnu polštáře a posadím se za ni, abych ji mohl promasírovat.
"Dík, tohle mi fakt pomáhá. Seš zlatej, sakra," usykne a protáhne se.
"To jsem rád." Uchopím ji znovu za zápěstí a zakousnu se do ní. Znovu pocítím tu bolest i slast zároveň. Odměňuje se mi šťastnou krví, která ochromuje veškeré moje smysly. Její vůně mám plnou hlavu a s každým dalším sladkým douškem ve mně bolestně zatrne. Vyvolává to ve mně naprosto protichůdné pocity. Na jedné straně uspokojení, na druhé podivný pocit prázdnoty, který se prohlubuje víc a víc. Lehce jí sjedu dlaní na podbřišek, abych si užil svého následovníka. Naše dítě.
Di zasténá a zakloní hlavu. Opře si ji o mé rameno a to mě probere.
"Promiň, trochu jsem to přehnal," zachraptím, když se mi od ní podaří odtrhnout. Asi jsem vážně masochista, když jsem se tím pocitem zoufalství a ztráty nechal týrat tak dlouho. Přistiženě stáhnu dlaň z jejího břicha.
"Malej je spokojenej?" stará se.
Znovu se dotknu napnuté kůže celou plochou dlaně a zavřu oči. Co jsme od sebe, snažím se doteky omezit na minimum, abych jim zbytečně neubližoval. To, co však ucítím teď, je úplně jiné než obvykle! Záchvěvy a signály, které jsem od našeho dítěte přijímám, jako by se zdvojnásobily! Vibrace a pohyby do mé dlaně přicházejí ze dvou různých stran, jako by… Otevřu oči a zabodnu se na Diin upřený pohled.
"Sakra, co se děje?" zeptá se zděšeně, když uvidí můj zmatený výraz.
"Já … nevím, je to … zvláštní." Přejíždím jí po břiše a snažím se zjistit, jestli se mi to jen zdá, nebo je opravdu možné, že...!
"Chazzy, sakra! Děsíš mě!" zaúpí a vrhne se mi do náruče. "Řekni, že je mu fajn! Řekni, že mu nic není!" Rozklepe se a položí si dlaně na obličej, jako by se měla každou chvíli rozbrečet.
"Uklidni se, je mu dobře, jen…" Nakrabatím čelo.
"Jen co?" vyjekne zoufale a v popelavých očích se objeví naprostá panika.
"Jenom tam není sám," pousměju se snad až trochu provinile a čekám, co ona na to.
"Kdo tam s ním sakra je?!" Nedochází jí to. "Sakra!" vydechne a obličej jí protne naprosté zděšení. Šedé oči se pod náporem starosti zakalí a začnou z nich stékat slzy jako hrachy. "To nezvládnu!" rozbrečí se plačtivě.
"Proč bys to neměla zvládnout? Zvládneme to spolu." Obejmu ji, zatímco ji začnu tišit lehkou dávkou feromonů.
Bezmocně vydechne a uvolní se mi v náručí.
"To, co je mezi námi nemění nic na tom, že se o svoje dítě … tedy teď už o své děti postarám," pousměju se. Snažím se ji utěšit, ale sám si připadám málem jako podrazák, i když tohle jsem bohužel ovlivnit nemohl.
"Teď, když tě potřebuju, tak ty seš pryč, sakra! Měl bys bejt se mnou a pomáhat mi v tomhle stavu! Podívej se, jak vypadám! Jako nějaká tunová velryba! Sakra, už to chci mít za sebou, ale to tu zase budou děti a … dvě! Co když zase zdrhneš a necháš mě s nima samotnou?! Nedokážu to! Nezvládnu to!" vzlyká mi plačtivě na rameni a zřejmě tohle všechno pociťuje jako velké spiknutí, ovšem já se jejímu přirovnání musím zasmát. "A ještě se mi směješ!" rozmazává si slzy po tvářích.
"Nesměju. Jen mi nepřijdeš jako tunová velryba. Podle mě jsi … krásná," usměju se a palci jí setřu slanou vodu z tváří. "Nemusíš se bát. Nikam neodejdu. Vždycky tu pro tebe budu, … ať už to ostatní bude, jak chce. A jsem tu přece i teď … jen ti dávám prostor a hlavně klid. Nechci ti tím ubližovat."
"Zapomněla jsem, že umíš bejt i milej," zašklebí se škádlivě, když jí do těla dám další dávku uklidňujících feromonů. Položí si hlavu, plnou starostí, na mé rameno a povzdychne si. "Spolu zvládneme…" přemýšlí nahlas a snaží se přesvědčit sama sebe.
Vycítím její obavy a znovu ji vezmu do náruče a opřu se s ní o polštář.
Je vyčerpaná a pomalu mi vadne v náručí.
Hladím ji tak dlouho, dokud neusne. Chápu, že je z toho vyděšená. Také nejsem zrovna klidný a navíc … mám výčitky, že jsem to zas zkomplikoval, i když neúmyslně. Ale i přesto všechno mě hřeje pocit, že mě potřebuje. Že jí mohu dělat oporu, o kterou tak moc stojí. Celou dobu jsem byl sám a najednou budu mít … tři děti! Přijde mi to neskutečné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama