Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Dravá vs. nevinná - Epilog

23. listopadu 2012 v 19:59 | Chensie Ips - Sue Wish |  4. kniha - Dravá vs. nevinná
Roztáhnu oči v mírném údivu, protože se mi obzor zastře neproniknutelnou mlhou a já upadnu do těžkého nemilosrdného rauše, který netěší, ale svírá a tupě bolí. Ztěžka natočím hlavu po zvuku a zahledím se na anděla, zahaleného do temně zářivé tmy.
Stojí přede mnou, ale jako by létal. Krátké, černé, rovné vlasy vytváří dojem neštěstí a smutku, přestože jeho třpytivě zelené oči sálají jako dno hlubokého oceánu pohlcené řasami. V těch zorničkách se skrývá veškerá přírodní krása a on mi jedním dlouhým pohledem odpovídá na důvod lidského žití a vdechuje mi můj vlastní smysl života.
V tom náhlém prozření to všechno chápu. Existuju jen pro něj. Pro jeho potěšení.
"Ach, tak krásné, ryze nevinné poupátko."
Jeho hlas zvonivě, jako zvuk tříštícího se skla, dopadne na mou hlavu a celou mě rozechvěje až po konečky prstů. Rozboří mi hormony a nechá mě panicky lapat po dechu a toužit po dalších slabikách, které by vyšly z jeho úst. Ten zvuk tak nepopsatelně lahodí mému uchu, až přitisknu stehna k sobě a snažím se umučit náhlou bezbřehou touhu, která mě pohltila.
Poklekne si ke mně a pohladí mě bříšky prstů, až v agónii vykřiknu.
Ten dotek je tak chladný, jako by mi tvář polil samotným dusíkem. Vryje se mi až do morku kostí, do nervů i mozku a já bolestí vyvalím oči a zalapám po dechu.
"Tak dlouho jsem na tebe čekal," zašeptá a mně se v mysli cosi odjistí a vybouchne.
Ovšem nevylétnu podle svých očekávání, ale pocítím tak protivný a nepříjemný pád. Starou dobrou závrať a nechuť k tonoucím hvězdám. Žaludek se mi rázem sevře a zkroutí, jako bych skutečně padala ze samotných nebes do bezedného prostoru. Obelstí mě temný závoj a já mžikám do té frustrující tmy a lapám po dechu.
"Chceš, abych se z tebe napil?"
Za zvuku jeho hlasu se temnota zvedá, zas slyším tříštit se sklo, a já znovu procitám s pohledem do zurčícího deště vodopádů, kde slyším nejen šum vody, ale i šepot pralesa. Uteč! Zaševelí mohutně letitá síla a než stačím cokoliv namítnout, protože se mi od toho svůdného anděla nechce, zase zmizí a obklopí mě jeho temný stín. Nikdy bych nevěřila, že tma září.
Ale jeho černá aura skutečně pulsuje a protíná se mi do očí jako blahodárné světlo. Tiší bolest, strach a já pociťuju jen touhu zůstat v jeho objetí napořád.
"Chci!" zachrčím.
Když se ke mně nakloní a olízne mi krk, jako by se dotknul celého mého těla a svlažil ho svou přítomností.
Vyjeknu, když mě pak prudce sevře v náručí, až mi div nezapraskají kosti v těle. Cítím to tak intenzivně, že slyším krev, která se mi vaří a buší mi ve spáncích. A pak mě náhle a bez varování protne bolest tak nesmírná, nikdy neprožitá, že se vymrštím vstříc tomu tvrdému ledovému tělu, až mi doopravdy zapraská v kostech a svaly zaprotestují v mučednickém žalu. Bolest taková, které jsem se vždycky bála a v duchu si namlouvala, že neexistuje. Avšak ona proletí tou blyštivou tmou, jakoby celým vesmírem, a praští do mě, až se mi buňky v těle rozskočí. Paže se mi chvějí a nohy mám necitlivé, těžké jako kámen a já vím, že s nimi nedokážu pohnout. Lapám po dechu a do plic nabírám tak ledový vzduch, že mě škrábe v krku. Každý pitomý nádech bolí jako bych uvnitř plic měla tisíce jehel a ty mě mučily, tetovaly zevnitř a kyselily mě vlastní žlučí, jejíž hořkou pachuť cítím na jazyku. Žilami se mi prohání nesnesitelný chlad. Tělo mi mrzne v naprosté nechápavosti a jediné, co běsnivě, přímo ohnivě pálí, je rána na krku, ze které šlehají plameny do celého mého zvadlého těla.
Dva žhavé uhlíky pumpují a tepou, jako by byly to jediné, co chtějí strávit.
Má poslední myšlenka se vztahuje k tomu nádhernému andělu, který mi dal smysl bytí a donutil mě věřit v nemožné. Na první pohled jsem se zamilovala. Tak prostě a intenzivně, až ta láska spolu s bolestí vytváří dojem smrti. Bezmocně zavřu oči a houževnatě, s přáním posledního bolestného dechu, vydechnu vstříc tmě a chladu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama