Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Dravá vs. nevinná - Prolog

23. listopadu 2012 v 17:39 | Chensie Ips - Sue Wish |  4. kniha - Dravá vs. nevinná
Pospíchala jsem setmělou ulicí. Moje vlastní kroky se zlověstně rozléhaly po kamenné dlažbě. Tiskla jsem k sobě kupičku knih, kterou jsem si právě vypůjčila v místní knihovně, a co chvíli se otočila, abych se přesvědčila, že za mnou nikdo nejde, i když jsem věděla, že pokud by si mě chtěl najít "on", zjistila bych to jako pokaždé až příliš pozdě. Se zoufalým povzdychem, že stejně nemá šanci utéct, jsem přidala do kroku a modlila se, abych už byla v bezpečí své postele. Byl to vážně hloupý nápad zůstávat sama a vracet se až takhle pozdě! Jestli se mi tentokrát podaří vyváznout bez škrábance, už nikdy tohle neudělám! Přísahala jsem si v duchu, ovšem už v momentě, kdy jsem za sebou zaslechla tichý smích, pochopila jsem, že moje přísaha zůstane nevyslyšená…
"Ach, poupátko," ozval se do ticha hlas, ze kterého med jen odkapával, ale přesto v něm bylo něco tak jedovatého, že mi z toho pokaždé naskočila husí kůže.
Ale i tak jsem se jako na povel zastavila a na roztřesených nohou se otočila, abych znovu spatřila ty dva smaragdy svítící do tmy a blyštivý škodolibý úsměv.
"Zlobivé poupátko, které se samo toulá nocí," začal kolem mě kroužit jako hladový pes.
Když jsem od něho o krok ucouvla v naivní naději se zachránit, chytil mě do náruče a ruce mi nenásilně zkroutil za záda, zatímco já se stále fascinovaně dívala do jeho obličeje připomínající temného anděla, a i když jsem cítila, jak moc je nebezpečný, nedokázala jsem od něho svůj pohled odtrnout. "Ne, dnes s tebou nikam nepoletím," pokusila jsem se o slabý odpor, kterému se on zvonivě zasměje, až mi po zádech přejede mráz. Je to jako pokaždé. Pár vět, pár her a pak… bolest. Vím přesně, co mě čeká a tak vzrušivě děsivé jako ten začátek to rozhodně nebude.
"Jsi tak rozkošná," vystrčil na mě v úsměvu dva dlouhé špičáky, ze kterých mu div neodkapávaly sliny.
Vyjeveně jsem zírala na ty dva ostré hroty a ani jsem pořádně nepostřehla, že se se mnou vznesl do vzduchu.
"Ne, prosím…" pokusila jsem se mu vymanit z náruče. Radši bych pád na tvrdou zem, než svíravou bolest v hrudi a pocit žhavé lávy, který se mi při každém našem setkání prohnal žilami.
"Ale no tak, přece bys neplakala," zasmál se, když mi přes řasy unikly slzy, zatímco jsem se mu dál marně snažila vytrhnout. Děsil mě ten jeho ledový klid, který si uchovával, i když mi ubližoval. Děsilo mě to, protože jsem nikdy nebyla schopná odhadnout, kdy to přijde… kdy mi ublíží…
"Jsi tam hladká… a tak hřeješ," začal se svými lichotkami, které pro mě ovšem znamenaly jediné. Cestu do pekla…
Celá jsem ztuhla a v očekávání bolesti semkla víčka k sobě, zatímco jsem si jen přála, aby mě neporanil natolik, že bych nebyla schopná najít cestu zpátky.
"Neboj se," přejížděl mi drápy po těle a čichal k mým vlasům.
Jenže já se bála!
"Prosím ne…," skryla jsem si obličej do dlaní, jako bych se tím snad mohla chránit…
"Ach, poupátko," zašeptal melodramaticky a pak mě náhle drapl silně za krk.
Vykřikla jsem a snažila se s ním prát, což ho podle všeho bavilo, než aby mu to vadilo! Naivně jsem se mu pokusila nehty vyškrábat ty dva zelené magnety, které měl místo očí, ale když mi drápy zaryl do páteře, zařvala jsem a v té neskutečné bolesti se celá prohnula, oči zalité slzami upřené k nebi… Palčivou bolest a nesnesitelnou horkost vlévající se mi do těla ranami na krku, které mi o chvíli později způsobil svými špičáky, aby se ze mě hltavě napil, jsem vnímala jen napůl. Byla jsem v podivném transu, upadala do bezvědomí a zase se po chvílích pobouzela, abych po pár vteřinách viděla znovu jen tmu…
Probrala mě až tupá rána a bolest, která se mi rozlila po pravém boku. Namáhavě jsem otevřela oteklá víčka a snažila se zaostřit na okolní svět. Netušila jsem, kde to jsem. Viděla jsem jen pruh trávy a… les. Jako na povel jsem se naříkavě rozbrečela, což mi způsobilo jen další bolest. Trhavě jsem dýchala, protože vzlyky mi jen jitřily rány, které jsem měla na krku i zádech. Cítila jsem, že jsem ulepená od krve, která mi stále vytékala z prokousnutého krku, ale nebyla jsem schopná se ani pohnout. A tak jsem jen ležela a s přibývajícími slzami se smiřovala s tím, že tentokrát jsem svůj boj o život prohrála. Byla jsem daleko v neznámé končině a krvácela jsem… Byla jsem ztracená…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 11. října 2013 v 17:31 | Reagovat

Jak je možné, že ty prology a epilogy u vás vždycky vypadají mnohem lépe, než ostatní kapitoly? Nejspíš vám obě spíš svědčí kratší útvary, než je román. Do krátké věci totiž nemáte šanci se zamotat, tolik v ní opakovat slova, cpát do ní tolik zbytečných a vatových scének. Přijde mi, že čím delší útvar píšete, tím méně jste schopné udržet myšlenku a celkově i ono dílo pohromadě. Pak se asi není co divit, že je to rozsáhlá nuda, na které se nedá pořádně najít nic pozitivního. Ale krátké povídky vám svědčí daleko víc. Být vámi, držela bych se jich. Tam byste možná mohly po nějakém tom tréninku i zazářit.

Jinak, zkuste nemíchat časy. Buď pište v čase minulém, nebo přítomném. Ale neprohazujte to, jak vás zrovna napadne. Je to rušivé, a když si všimnete blíž v jakékoliv próze, nikdo to nedělá (je pár případů, kde se čas vyprávění změní třeba na jednu kapitolu, nebo odstavec – protože je třeba tam změnit vnímání čtenáře atd., ale nikdo to nestřídá ob větu). Čtení musí plynout, a to dost dobře nejde, když čtenáře neustále vyhazujete z rytmu. Protože i to, co si čteme a říkáme jen v hlavě, má svůj rytmus. Proto se také něco čte líp a něco hůř. A proto občas tak moc nadávám na hloupé konstrukce vět, které užíváte. Jenže to už chce trochu nadstandardní cit pro jazyk.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama