Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Jedna vs. druhá - 1. kapitola

23. listopadu 2012 v 14:46 | Chensie Ips - Sue Wish |  3. kniha - Jedna vs. druhá
Diana
Zatímco se rozkoukávám z okouzlení nad mou první lidskou láskou, která se stala naprosto nádherným upírem a vypadá teď spíše jako padlý anděl, tak Chester nevrle prská. Moc si ho nevšímám, protože mě omračují Dickovy nebesky modré oči, jeho tvář, která ve svitu měsíce zvláštně září. Má kolem sebe auru nevinnosti, což je u upíra komické, ale k Dickovi … to naprosto sedí.
"Ty hajzle, pro tohle jsem tě nezachraňoval!" drží ho Chazz pod krkem, zatímco Dick se mu směje do tváře. Nyní už jsou jejich síly rovnocenné a o to vyzývavěji se oba chovají. Jsou jako lvi, kteří bojují o své teritorium. "Jestli na ni ještě jednou sáhneš, tak…" zavrčí Chester.
"Tak co?" vysměje se mu můj kamarád do tváře.
Hloupě na ně shlížím s blaženým úsměvem ve tváři, než mě svou naprosto pitomou větou přivede zpět k realitě.
"Teď už je jen otázkou času, kdy dá Di šťastnou krev i mně," řekne Dick tak sebejistě, až mě tím urazí.
Přece nepřestanu milovat Chestera jenom proto, že on se stal upírem, sakra a už má ty typický upírský keci!
"Ještě mám ten kůl," usyknu nabubřele a vložím se do jejich nadsamčího předvádění. Zvednu se ze země a mírně si povytáhnu kalhoty. Trochu mě mrzí, že jsem si před ním sedla na zadek a ukázala mu tak, jak moc jsem z něho paf!
"Jsi sladká," usměje se a probodne mne modrým pohledem, až na chvíli zas ztratím dech. Jako bych si připomněla tu explozi jeho jedu. Rozechvějí se mi kolena a mám nutkání znovu skončit na té studené podlaze. "A konečně víš, co k tobě cítím," blýskne sebevědomě špičáky, když zahlédne moje reakce.
"A taky víš, že já to mám jinak," uculím se na něj sebejistě, i když jsem stále mírně omráčená, a donutím Chazze, aby ho pustil. Schovám se mu do náruče a přivítám to radostné mravenčení na své kůži. Teď už mě nebude mít kdo zahřát a nikdo už mi nedá svou krev, ale zato zřejmě bude v domě veseleji, protože Dick podle všeho nemá v úmyslu odsud odejít a zřejmě se mě nevzdá jen tak…
Chester
Nejenom Di zjistila, co k ní ten kretén cítí. Pochopil jsem to i já. Její reakce byla výmluvná až moc. To, co jí způsobuje on, je podle všeho mnohem intenzivnější než to, co jí můžu poskytnout já…
Zasáhne mě vlna zoufalství. Dojde mi, že nejsem schopný udělat absolutně nic! Můžu jen čekat… čekat na to, až se mu podaří sebrat mi Di i… naše dítě. Najednou mám silnou potřebu někam zalézt a naklopit do sebe obsah další láhve.
"Lásko, co se děje?" obrátí ke mně své zastřené oči v zamilovaném výrazu a já netuším, jak dlouho ke mně ještě bude vzhlížet s láskou.
"Nic," řeknu a jdu se převléknout do čistého oblečení. "Jdu ti sehnat někoho jiného k jídlu, když už blbeček přestal být blbečkem," ušklíbnu se. Ona mě donutila, abych ho přeměnil! Ona mě donutila k tomu, abych zahodil náš vztah a teď jen čekal, až ji získá pro sebe!
Omotala si tě kolem prstu dokonale, ozve se mi v hlavě protivný hlas, až sebou popuzeně trhnu a zaženu ho hluboko do sebe.
"Nechci nikoho," povzdychne si a tváří jí prolétne soucitný škleb.
Jak já ten její soucit s ubohými lidskými tvory nenávidím!
Ale ona je přece také člověk, řekne pobaveně hlas uvnitř mé mysli a já v duchu zakleju. To je tak, když se upír zamiluje do své svačinky… Komické!
"Já nechci, abys kvůli mně někoho násilím odvlekl a mučil," prskne a zpupně si překříží ruce na hrudi.
"Ale dítě to potřebuje!" zavrčím a potlačuju nutkání s ní zatřást, aby se probrala. Díky tomu jejímu soucitu a lásce k bližnímu svému, mám v patách toho debila!
"Ale já už ničí krev chlemtat nebudu!" postaví si hlavu jako malé dítě.
Nejraději bych byl, kdyby aspoň na okamžik byla rozumná a na všechny lidi se vykašlala. Copak ona neví, kolik já sám jsem jich utýral? Nespočítala by je! Tak plodná byla moje upíří éra! A to jsem se ani nepřiblížil k počtu, který má za sebou Oskar! A já se ho snažil dohnat. Chtěl jsem být celou svou bytostí jako on.
Hlavou mi prolítne další slastná vzpomínka na doby, kdy jsem si užíval života plnými doušky. Přenese mě to až do dětského pokoje, kde spala jedna z mých obětí.
Posadím se na okenní rám a zadívám se na bělostnou postel, na které spí brunetka s dlouhými vlasy. Když na ně zasvítí reflektory projíždějícího auta, získají zlatý nádech. Žije na samotě a kolem projíždějící automobily mi neublíží. Doma je naprosto sama a mně to v těle hecuje ten přirozený a žádostivý zvířecí instinkt zabíjet.
Chvíli ji tiše pozoruju. Jak mělce dýchá. Protahuje ve spánku své mladé, pružné tělo. Dívám se na ni přimhouřenýma očima a cítím, jak má touha roste a sílí s každým jejím dalším výdechem!
Přistoupím k ní a lehce jí odrhnu vlasy, abych se mohl pokochat pohledem na její šíji. Nemá moc tvrdé spaní. Ušklíbnu se, když náhle otevře čokoládové oči. Chytnu ji pod krkem a přidusím, aby nemohla začít křičet. Dnes budu rád za tiché násilí!
"Pšššt," přiložím si prst k ústům.
Lapající po dechu se na mě vyděšeně dívá.
Pohrdavě se usměju. Miluju ten pocit nadřazenosti, kdy prosí, žadoní a jsou schopné udělat cokoliv, jen abych je nechal žít. Je to až dojemné. Ta zoufalá snaha zachránit si vlastní život.
"Budeš hodná, když tě pustím?" zeptám se s pocitem převahy. Horlivě přikývne, až se musím začít smát. "Jsi sladká." Trochu povolím stisk, aby se mohla nadechnout.
"Prosím, neubližujte mi," dostane ze sebe a v očích se jí objeví slzy.
"Ale no tak, přece bys neplakala." Bavím se jejím strachem, který je téměř hmatatelný.
"Udělám všechno, co budete chtít, jen mi prosím neubližujte." Vnucuje mi větu, kterou jsem slyšel snad tisíckrát.
Zle se usměju: "To víš, že uděláš všechno, co budu chtít." Obkročmo se na ni posadím a začnu její tělo laskat drsnými doteky.
"Ne!" vyjekne.
Chytím ji za ústa a hrubě zatlačím do polštáře.
"No tak, buď hodná," zavrčím temně s pohledem zabodnutým do jejích nevinných očí.
Vytřeštěně se dívá do těch mých, zatímco se celá klepe. Její hruď se v nepravidelných intervalech zvedá.
"Dám ti ještě jednu šanci. Ale pokud mě zklameš. Zabiju tě," řeknu zlověstně.
"Co po mně chcete?" zašeptá do tmy.
"Chci si s tebou jen trochu pohrát." Vystrčím na ni v úsměvu špičáky.
Celá ztuhne.
"Copak? Snad ses nevylekala," zasměju se a začnu ji hrubě líbat a kousat do rtů a ramen.
"Ne, prosím… já ještě nechci…"
Odtrhnu se od ní a zahlédnu v jejích očích naději, kterou zničím jediným pohybem, když jí roztrhnu noční košilku a násilně se jí dostanu mezi stehna, která se k sobě snaží tisknout, co nejvíc může. Netuší, že to je právě to, co hledám! Můj chtíč roste při představě, že jí vezmu to, co si úzkostlivě schovává pro toho "pravého".
Zprznění nevinného děvčátka. Jehňátka chyceného v mé pasti. Jenom já mám právo první noci! Vezmu si ji proti její vůli. Dost bolestivě.
Prohne se a zanaříká, když do ní proniknu. Její pláč se mísí s tichým naříkáním. Je poslušná. Nekřičí. Naivně doufá, že po tom, co mě její tělo uspokojí, ji nechám být. Možná bych nechal, ale ne dnes. Mám hlad.
Prudce se v ní pohybuju, tisknu se k její hebké kůži. Vychutnávám si její nevinnost. Dusím ji pod vahou svého těla a ve chvíli, kdy vyvrcholím, se jí surově zakousnu do krku. Tentokrát výkřik nezadrží, ale to už nevnímám. Jakmile ucítím sladký nektar proudící z její tepny, přestanu se ovládat. Drtím ji. Tlačím hlouběji do peřin a hltavě z ní piju.
Nejdřív se snaží bránit, ale postupně její odpor slábne. Když na oslavu jejího života jí zlomím vaz, aniž bych ji týral, zůstane nehybně ležet v náručí. Když se jí konečně nabažím, zvednu se z ní a zadívám se jí do tváře.
Je mrtvá.
S pootevřenými ústy a očima doširoka otevřenýma, upřenýma k nebi, leží na zkrvaveném povlečení a na řasách se jí třpytí zbytky slz.
Zapnu si kalhoty a s pocitem uspokojení a sytosti zmizím stejně rychle, jako jsem se objevil.
Do reality mě vrátí Diino brblání a mumlání. Vážně měla štěstí, že neskončila tak, jako ta cudná… Jen další nevinná z dlouhé řady jí podobných. Kdyby o tomhle Di věděla, nejspíš by nikdy nebyla moje. Ona si naštěstí snad vážně naivně myslí, že jsem nikdy taková zvěrstva nedělal. Jenže opak je pravdou, já se v nich naprosto vyžíval…
"Když přestanu, tak mu to přece nemůže tolik škodit. Na začátku taky krev nepotřeboval, tak co…" odfrkne vědoucně, až dostanu chuť ji zaškrtit. "Nechci, aby moje dítě bylo tyran ještě před narozením!" prskne a v popelavých duhovkách se jí mihne přízrak panického vzdoru. "Nikdy nikoho nebude týrat!"
Její naivita mě dojímá a vztek mi stoupá do hlavy tak prudce, že zatínám pěsti. Snad by z mého syna, z mého následovatele, nechtěla mít samaritána!
"Vždycky se dá krev získat i jinak," zavrčí a nadšeně se nad tou myšlenkou začne rozplývat.
"Tyran?" zavrčím zlostně, protože počáteční beznaděj vystřídal vztek. Ta zvrácená vzpomínka mě nabila natolik potřebnými emocemi, že jsem schopný zatlačit tu "Dickovskou tragédii" na chvíli do sebe a soustředit na něco zcela jiného.
"Myslíš tyran, jako je jeho otec? Jako jsem já?!" vycením na ni špičáky v tak hrůzostrašném úsměvu, až sebou trhne a obezřetně ode mne poodstoupí. "Protože tak to prostě je! Bude ze mě něco mít a zatím to vypadá, že nejspíš tohle! Budeš mu odpírat krev jen proto, že se s tím nedokáže smířit?!" vyjedu na ni vztekle.
Její myšlení mě dohání k šílenství!
"Vychovám ho jinak!" prskne a div si dětinsky nedupne. "Nebude týrat nevinný lidi! Přece nechceš, aby byl náš syn nějaká krvežíznivá bestie!" vyjekne, až se mi obzor přelije rudou barvou. "To nedovolím!" křikne na celý pokoj tak pronikavě, až mi náhlá zášť k těm jejím slovům zatemní mozek a já ji dotlačím na chladnou zeď a rukama se opřu vedle její hlavy.
Donutím ji zahledět se mi do očí a s radostí vnímám její chvění a strach, zračící se v těch pošetilých duhovkách.
"Vychovávat ho můžeš, jak chceš," zavrčím jedovatě. "Ale stejně to v něm bude." Můj hlas zní tak cynicky, až jí to vhání do očí slzy. "Bude to jeho podstatou, stejně jako mou je být upírem, i když se do mě všemožně snažíš dostat trochu lidskosti," vrčím skrze zatnuté zuby a přestávám se kontrolovat. Najednou mám nehorázný vztek na ni a i na toho vola, se kterým mě dohánějí k tomu, se ze všeho hroutit!
"Promiň, že jsem v tobě dokázala najít i ty dobrý stránky a probudit v tobě lásku," sykne se svou revoltou, ale z očí jí stékají slzy. "Ale pokud ti to natolik vadí, sakra, nemusím s tebou bejt," zašeptá tiše. "Já i moje dítě můžem žít v prostředí, kde v něm taky probudím lidskost a ty tomu nezabráníš," protne mě odhodlaným pohledem, až se mi sevře žaludek.
"Jak tvé dítě?!" Uchopím ji ledovými prsty za krk, až v jejích očích spatřím nejen popel a ohnivé plameny, ale rovněž potlačovaný strach. "Je to snad i mé dítě, ne? Můj následovník!" zavrčím tak naštvaně, až zatají dech, jako bych ji o něj připravoval. Já ji ovšem jen lehce držím, netisknu. Neublížil bych jí, i když mě v tuhle chvíli tou svou naivitou a tvrdohlavostí zas a znovu dohání k šílenství. "Do jeho výchovy mám hodně co mluvit, ale jinak máš pravdu. Všechno bylo mnohem jednodušší, dokud jsem jen lovil a zabíjel," syknu a v očích se mi mihne taková krvelačnost, až se mi do hrudi zabodne její strach, ovšem to jí nebrání mi odporovat.
"Tys ho od prvních okamžiků odmítal, takže je jenom moje!" prskne ohnivě a snaží se pohodit hlavou, aby ze sebe smetla nervozitu.
Nemá šanci. Chci ji trochu vydusit v těch pitomých emocích a soucitu! Očekával jsem, že konečně pochopí, že i když jsem s ní, tak jsem stále krvelačný násilnický upír a rád mučím a zabíjím! A nehodlám přestat jenom kvůli ní!
"Sama se o něj postarám a bez tebe," ušklíbne se provokativně a evidentně mě má na háku, ať se snažím sebevíc! Sevřu pěsti, a když mi před nosem zabouchne dveřmi, uvědomím si, že ta její povaha mi stále tak moc imponuje. Netuším, jestli bych ji v tomto okamžiku chtěl více v rakvi nebo v posteli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 16. září 2013 v 20:05 | Reagovat

Zasáhne mě vlna zoufalství. Dojde mi, že nejsem schopný udělat absolutně nic! Můžu jen čekat… čekat na to, až se mu podaří sebrat mi Di i… naše dítě. Najednou mám silnou potřebu někam zalézt a naklopit do sebe obsah další láhve. – No a nebo bys ho mohl zabít...

Ona mě donutila, abych ho přeměnil! Ona mě donutila k tomu, abych zahodil náš vztah a teď jen čekal, až ji získá pro sebe! – No, Chazzy, neházej to na ni. Mohl sis vybrat ho neproměnit.

Když na ně zasvítí reflektory projíždějícího auta, získají zlatý nádech. Žije na samotě a kolem projíždějící automobily mi neublíží. – Žijete-li v USA na samotě (ale nakonec i kdekoliv jinde), obvykle je váš dům od silnice daleko natolik, že by vám do pokoje světlo auta nedosvítilo. Nehledě na to, že tudy mnoho aut asi nepojede.

Chytnu ji pod krkem a přidusím, aby nemohla začít křičet. Dnes budu rád za tiché násilí! – No, ale žije na samotě, i kdyby křičela. Tedy, já být upír, tak na samotě zabíjím, když chci slyšet oběť křičet. Když bych chtěla tiché násilí, naopak bych si klidně vybrala vcelku zalidněnou oblast.

Já nevím, co Dianu tak náhle vedlo k tomu, že teď jí sejde na tom, aby upíři nikoho netýrali, když jí to bylo pěkných pár týdnů úplně u zadku. Souhlasím s Chesterem, její chování je úplně na hlavu.

A pak následuje nesmyslná hádka o nenarozeného upíra. Já fakt Chestera nechápu. Každej normální upír by takovou nánu zabil. Na tohle nemá nikdo normální náladu ani čas.

Očekával jsem, že konečně pochopí, že i když jsem s ní, tak jsem stále krvelačný násilnický upír a rád mučím a zabíjím! A nehodlám přestat jenom kvůli ní! – Já mám, kamaráde, pocit, že už jsi přestal.

Diana se o něj sama postará? Ale nepovídej. Jak sama porodí, když chodit rodit do nemocnice upíra asi není nejlepší nápad? Jak mu sežene obživu, když nechce nikoho týrat? A jak udělá tunu dalších věcí? A víte, co by bylo vůbec nejlepší? Aby měla Diana dvojčata! Protože když bude mít Mia dítě jedno (ačkoliv s Dexterem), musí mít Diana dvě, protože jen tak ji trumfne! A navíc je to tak hrozně krásné, ne? Dvě děti, dvojnásobná radost...

http://doblelol.com/uploads/5/hangeng-funny.jpg

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama