Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Jedna vs. druhá - 15. kapitola

23. listopadu 2012 v 16:10 | Chensie Ips - Sue Wish |  3. kniha - Jedna vs. druhá
Diana
Vidím, že se mu vůbec nechce a to mně děsí o to víc! Jemně mě chytí za ruku a přímo surově se do mě zakousne, až sebou v úleku cuknu a náhle mne zaplaví naprostá vlna horkosti a rozkoše, až vyjeknu a podlomí se mi kolena. "Chazzy," heknu naprosto zmateně, když mě uchopí do náruče a položí mě na postel, kde se mi tentokrát zakousne do krku, nikoliv do zápěstí. Znovu mě ochromí ta úžasná slast, kterou vnímám s otevřenými víčky a pitomě zírám na strop. Je to, jako bych snad byla na nějaké droze, která mi proplouvá celým krevním řečištěm. Nikdy jsem to neokusila, ale zřejmě je to podobný pocit. Tahle radost je natolik omračující, že mi slastné šípy vystřelují do celého těla. Vnímám to úplně jinak, než když jsem byla člověkem. Je to mnohem intenzivnější! O tolik, že chvílemi zapomínám dýchat a propínám se mu vstříc. Čím více ze mě pije, tím více jsem ochromená a vzmůžu se snad jen na panické sténání. Myšlenka, že mu stále bezmezně patřím a jsem jeho kořist, mě burcuje do neuvěřitelné extáze. Pouštím si jeho jed do žil a nechávám se jí vynášet ještě hodně dlouho, než se ode mne odtáhne. Beru to jako zradu, nikoliv vysvobození. Cítím ho v každé buňce svého těla. Dodal mi tolik energie a radosti, že bych si troufla i na maraton. "Sakra," heknu a snažím se zhluboka nadechnout, zatímco se zastřenýma očima vnímám dozvuky rauše. Nemohu se z toho probrat, stále nepokrytě povzdychávám a snažím se uklidnit. Cítím, jak mi jeho jed koluje celým tělem a je mi naprosto báječně!
"Krev máš skvělou," ujistí mne ochraptěle, když se svalí vedle mne. Kochá se pohledem na svou kořist, až se musím drze ušklíbnout. "A podle všeho si to teď budeš užívat ještě víc než dřív," zašklebí se. "Zapomněl jsem ti říct, že jako upír máš vnímání citlivější a všechno je proto intenzivnější," zazubí se na mě a spokojeně se protáhne.
"Tohle mě zabije," odfrknu a snažím se sžít s tím blaženým pocitem, kdy necítím absolutně žádnou bolístku a je mi fakt fajn. "Takže jsem pořád ještě člověk," přitulím se k němu. "Malej je furt stejnej?" obrátím k němu své oči a zabodnu se mu do tmavých duhovek, které vypadají náhle tak střízlivě a zahloubaně.
"On je v pořádku. Stále stejný krvelačný upírek jako doteď," ušklíbne se vědoucně. "Kdyby se měnil, projevovalo by se to i na tobě," polkne a donutí mne zadívat se mu do očí. Chvíli mne propichuje pohledem a ztrácí se v mých duhovkách, než uhnu.
"Ale neprojevuje," uhádnu a zvážním. "Mám strach z Dexe," řeknu upřímně. Je pro mě těžké přiznat si slabosti, jako je strach a bolest. Dávat najevo takové pocity je tak ubohé, protože jsem vždycky musela být na oko velmi drsná, abych přežila ve světě šelem, kde se o mě nikdo nezajímal. Kdybych padla na ulici a potřebovala pomoct, má pěstounská rodina by mne s radostí překročila a počítala, kolik za mne ušetří, když už nebudu parazitem na jejich peněžence.
Stála jsem ve dveřích obývacího pokoje a opírala se o tmavě hnědý rám, zatímco jsem shlížela na svou "rodinu", která se posadila okolo stolu a hrála monopoly. V hrudi mi klíčilo zoufalství, beznaděj a vztek, protože já jsem nebyla vítaná.
"Chceš něco?" broukl na mě "otec" a protnul mě takovým pohledem, až jsem naprázdno polkla. Jasně mi dal najevo, že k nim bych se nemohla přidat, protože jsem k nim nikdy nepatřila a patřit nebudu. Možná, kdyby se jim rok po mé adopci nepodařilo počít své vlastní dítě, byla bych vítaná.
"Ne, jenom…" zahučela jsem a skryla svou bolest za masku vzteku. Své ponížení proměnila v drzost a uštěpačným pohledem si prohlížela své dva mladší "sourozence". Můj nevlastní bratr byl mladší o šest let. Měl blonďaté vlasy a milý úsměv. Z očí mu přímo zářilo štěstí a láska, která mizívala, jakmile se zadíval na mě, na nevítaného hosta a nezvaného cizince.
"Chceš peníze?" povzdychl si "otec" a vydoloval z peněženky několik bankovek.
Topornými kroky jsem došla až k nim a vyhnula se ignoraci, která čišela z nevlastní sestry, která byla o dva roky mladší. Dokonale mě uměla vynechat ze svého života a dělat, že neexistuji… Také jsem si často přála… Abych neexistovala.
"Tři litry?" zahučela jsem znovu posměšně a snažila se potlačit slzy, které mi to pitomé gesto nahnalo do očí. Tolik se platí za chyby… Za můj zbytečný život.
Jen si povzdychnul a vydoloval z peněženky další peníze.
Nechtěla jsem je! Myslela jsem to jinak! Chtěla jsem něco namítnout, ale všimla jsem si, že už mě nikdo neposlouchá. Na stole ležely nechutné, bolestné a "k zblití" peníze, které jsem bez řečí sebrala a strčila bez emocí do kapsy. Bez povšimnutí, jako bych s nimi nikdy nebyla, jsem se vytratila z domu.
"Dextera se bát nemusíš. Hraje si na drsňáka, ale jinak je to chcípáček," ušklíbne se vědoucně a oči mu blýsknou. "Kdybys viděla, jak se choval, když…" zmlkne a zachmuří se. "Prostě se strašně bojí Mii," řekne přemýšlivě a přitáhne mě do své náruče, jako by se bál, že snad jeho drahá sestra přilétne a zabije mne. "Když jsem tu já a Dick, tak nemusíš mít žádné obavy. Nebo snad máš i tak?" zvedne obočí a zachytí můj váhavý pohled.
"Jdu se podívat za Desire," houknu a odtáhnu se od něj. Náhle se necítím vůbec bezpečně! Jakou mám naději, že Dexter těmi svými protivnými názory nezblbne Dicka i Chazze a oni mne pak spolu nesrazí ke dnu a nezabíjí mě i mé dítě?!
*** *** ***
S hlubokým nádechem stisknu kliku od sestřina pokoje a bez klepání vejdu. Sedí na posteli a mačká se k Dickovi, který ji utěšuje. Zřejmě jsem porušila romantickou chvilku, ale co. Budou jiné pěkné okamžiky. "Ahoj Desire," ušklíbnu se a probodnu je zvráceným pohledem. Ihned se chytí Dicka kolem krku a přitáhne se k němu ještě těsněji!
Ona se mne bojí! Vytane mi v mysli, až těžce polknu a váhavými kroky dojdu ke křeslu, kde se váhavě posadím. "Neublížím ti," řeknu tiše a zabodnu se jí do očí, které jsou stále tak protivně plaché a ustrašené. "Sakra, nejsem ani upír!" zahučím mdle a probodnu Dicka prosebným pohledem.
Hladí ji po vlasech a dává jí polibky na čelo.
Zřejmě se spřátelili více, než by se dalo očekávat.
"Des, vždyť jsem furt tvoje dvojče," zavrčím nepříjemně a snažím se ze sebe setřást ten bezútěšný pocit. "Chester mi pil krev. Jsem to pořád já! Sám ti to sakra dosvědčí," zamračím se, když se jí ve tváří začne zračit nedůvěra. Její instinkty jsou přece naprosto špatné! Nebojí se upírů, ale bojí se vlastní krve! Děsí se mě!
"On tě chtěl proměnit?" ozve se tiše a já v duchu proklínám tu její náturu "šedé myšky", která mi leze na nervy.
Připomíná mi mě a to mě bolí.
"To ne," přiznám nerada. "Byl to spíš takovej omyl. Nějak jsme se nechali strhnout v zápalu vášně," zamumlám a uhnu pohledem, protože se Dick nehorázně šklebí.
Desire se od něj ihned začne odtahovat a já nechápavě zvednu obočí, když si náhle udržuje odstup od nás obou.
"Co se děje, Des?" řekne Dick příjemným hlasem a natáhne k ní ruce, aby ji k sobě znovu připoutal, ale ona nechce.
"Já nechci být upír," polkne a zavrtí hlavou. Šedé oči jsou plné obav a pitomé přemýšlivosti. Nejedná unáhleně a v afektu jako já, ona prostě "myslí"!
"Ale já ho z tebe přece neudělám," usměje se na ni něžně. "Nejsem takový amatér jako tady Chester," zašklebí se.
Jemně ho kopnu do kotníku a zamračím se na něj, až se znovu uchechtne a já vycením zuby v drzém úsměvu.
"Ne! Já chci být sama. Jděte pryč," uzavře se mé dvojče do sebe.
Dick ke mně vyšle prosebný pohled.
Povzdychnu si: "Ale no tak, Desire, neboj se!" usměju se, ale tím si nepomohu, protože mi z úst čouhají výhružné špičáky. "To by Dick nejdřív musel pít tvoji krev a pak hned potom ty tu jeho. Ale ty ji nepiješ, ne?" zvednu pobaveně obočí, protože vím, že ona tu rudou tekutinu nemůže ani vidět, natož cítit. "Takže, když z tebe Dick bude pít, nemusíš mít obavy," mávnu rukou a považuji téma za uzavřené. Zbožňuji, když Chester hltá mou životadárnou tekutinu. Je to nejlepší způsob, jak mu dokázat svou náklonnost a ještě si užít jeho lásky.
"Nechci, aby ze mě pil!" ozve se natolik ostře, až se po ní nechápavě podívám.
"Cože?" povytáhnu obočí. Vážně to řekla? Pro mě je to tak nepochopitelné. Už nikdy bych bez sání krve nechtěla být. Stalo se to nádhernou součástí mého života a já jsem tomu ráda.
"Ježíši Kriste, je to bolestivé a hnusné," ozve se tlumeně a pohlédne na mě s notnou dávkou lidskosti, až mě zamrazí. Jistě, pro naši psychiku je to nesmírně odpudivé, ale já… Já už jsem se změnila.
"Hnusný?" polknu naprázdno.
"No, samozřejmě," broukne tiše.
"Taky jsem si u toho zažívala bolest. Věř mi, že vím, jak hnusný a bolestivý to je, ale… Je to i krásný přece," snažím se ji dostat na správnou stranu. "Fakt je to moc fajn," povzdychnu si se slastně zavřenými víčky. Stále mi tělem probíhá Chazzyho jed. Cítím ho jako zázračný lék na bolesti a trauma. "Když se do něj zabouchneš a dáš mu šťastnou krev, tak on tě přece taky bude mít rád a na oplátku ti bude poskytovat radost... Pak už tě to bolet nebude," zavrtím hlavou. Tady sakra není, co řešit. Je to dané. Je ve světě upírů! Musí vědět, že to tak prostě chodí! Za všechno se vždy platí! Proto jsem nechtěla, aby tu zůstávala! Je příliš křehká, než aby to zvládla.
"Di má pravdu," snaží se Dick a probodává ji pronikavě modrýma očima.
Téměř díky ní září, ale já nemám potřebu žárlit. Stejně bude můj kamarád, ať už bude s ní nebo nebude.
"Jen si vzpomeň, když z tebe pil Chester. Tak to tě přeci nebolelo, ne?" řekne a mně se nepříjemně sevře žaludek.
Tak tohle vážně zmiňovat nemusel. Na tváři se mi objeví nepopíratelná kyselost, protože byť jen zmínka mi vadí.
"Tedy, chtěl jsem říct, když tě uzdravoval," dodá rychle a probodne mne omluvným pohledem, ale já se jen netečně křením a vztek mi sálá z očí.
"Kdybys nebyl takový pako, tak by si ji dokázal uzdravit sám!" řeknu tvrdě a zatnu pěsti, protože mi fakt nepomohlo připomínat si, že z ní Chester pil. "Desire, od nikoho se nenechej nutit k věcem, který nechceš!" zavrčím a probodávám Dicka očima. "A jestli tě Dick sakra bude furt obtěžovat, tak tady taky nemusí bejt!" vycením na něj naštvaně špičáky.
"Já ji neobtěžuju!" zamračí se na mě.
Zřejmě jsem ho ponížila, ale to už holt není můj problém. Já jsem taková, ať si zvyká a neštve mě.
"Chápu, že na ni žárlíš, ale nemusíš si to vybíjet na mně. Já jí nic, co by sama nechtěla, nedělám!" ozve se příkře, až zalapám po dechu.
Zasadil mi pěkný políček. "Sklapni, Dicku!" zavrčím naštvaně a nepříjemně se ošiju. "Furt si léčíš zlomený sebevědomí, protože jsem ti v posteli řekla Chazzyho jménem! Kdyby ses z toho dostal, už dávno by si mohl Desire léčit sám a dopřávat jí to, co jí dopřává Chester!" zahučím vztekle.
Stáhne se do sebe a probodává mne nevrlým modrým pohledem, protože jsem ho zasáhla na citlivém místě. Zdá se, že ho to stále bolí a přenáší se přesto opravdu těžko. Upíří ego je tak lehce pošlapatelné.
"Ty jsi spala s Dickem?" ozve se zachmuřeně mé dvojče, zatímco se s Dickem mlčky probodáváme pohledy a "hádáme se beze slov".
"Tak ti moc děkuji, Di!" ušklíbne se Dick a postaví se.
Sakra! Prsknu v duchu a přemýšlím, jak to vysvětlit. "To ne, já jsem s ním nespala," ošiju se zbědovaně. "To byl jenom takovej malej úlet jako pomsta Chesterovi," brouknu a očima brouzdám po místnosti, protože bych nevydržela její přímý pohled. S Dickem jsem vážně nespala… Vzpomínky mne zanesou zpátky do jeho postele.
"Dicku, tohle já nechci," ohradila jsem se ostře, když mě hodil do peřin a nalehl na mě, div jsem nezasténala. Miluju nad sebou to mužné pevné tělo…
Líbal mě tak dráždivě, že mi to rozprostíralo v těle naprostý chaos a rozkoš. Bylo to jako ponořit se do ledové vody.
Divoce jsem mu oplácela ty chladné rozkošeplné polibky a roztouženě mu sténala do rtů. "Vždyť jsi přece bejval úplně jinej!" lapala po dechu a nestačila se divit, jak moc mě zmáhal chtíč! Před očima jsem měla jakousi slastnou mlhu, když mě hladil přes oblečení po celém těle. Nevynechal ani místečko a já z toho měla po chvíli kůži celou rozbolavělou slastí. "Proč už nejsi takovej něžnej?" vzdychnula jsem zoufale, když mě kousnul do krku. Prohnula jsem se mu vstříc a s jeho prvním douškem mé krve a jeho jedu v mých žilách jsem ztrácela poslední soudnost a propadala se do naprosté extáze. Bylo to jako výbuch! Naprosto intenzivní a nádherný pocit, který mě dostával do nebe.
Když se proti mně začal pohybovat tak, jako bychom byli nazí a on se do mě nořil, pocítila jsem v rozkroku známé trnutí a stoupající slast. "Protože tohle se ti přece líbí víc, nemám pravdu?" zavrčel mi roztouženě do ucha a opět ze mě začal pít, čímž mi do těla naládoval další blaženost. Jeho jed byla jako tekutá rozkoš, která mi protékala i těmi nejmenšími žilkami a nutila mě sténat.
Díky němu jsem plula na vlnách euforie a zalykala jsem se, když si se mnou dělal, co chce. Mé steny byly čím dál víc hlasitější a procítěnější. Hladil mě ledovými dlaněmi po celém těle a já i přes oblečení cítila ten chlad, který se mi panicky zabodával do páteře. Chtíč se tím jen zvyšoval a já se nevzmohla ani na to, abych mu jeho péči oplatila. Natolik jsem byla omráčena jeho choulostivým konáním. Celá jsem se třásla a vzdychala již téměř nepřetržitě.
Bylo tak zřejmé, jak moc se mu líbil pocit, že teď to byl on, kdo mi dokázal dopřát tak krásnou rozkoš. Nejspíš se mu mé povzdechy zdály jako rajská hudba, ale když jsem se blížila do finiše, viděla jsem před sebou svého Chestera, nikoliv Dicka. "Chazzy!" zasténala jsem, když mě proti mé vůli pohltila dokonalá slast.
Dickovu tvář zkroutila bolest a zrada. Jeho oči, ta modrá obloha, byly náhle zatažené, plné mračen a chmurných myšlenek, jako by mu snad bylo do pláče. Duhovky se leskly v naprostém ponížení a zoufalství, které jsem z něj dokázala vydolovat. "Proč on?!" zasténal bolestně můj padlý anděl a oči mu v pokoření vyhasly.
Proberu se ze vzpomínky, která je pro mě stejně choulostivá a matně bolestná jako pro Dicka. Stále se tváří, jako bych mu do srdce bodla kůl a polámala mu křídla. Zhluboka se nadechnu, abych se probudila z těch pocitů a dokázala v sobě vyrojit ty falešné emoce, kterými žiju. "Byly jsme oba oblečený!" dodávám a dívám se, jak si nás Desire zkoumavě prohlíží.
Dick
Tak tohle mne snad zabolí ještě víc! S nepříjemným trnutím se snažím strávit její slova, zatímco si dám ruce křížem, abych působil vyrovnaně. Ovšem Di to na mě vždycky pozná. Ví, co mne týrá a přesto, nebo snad právě proto, mi ta muka způsobuje.
Úlet. Pomsta! Zní mi stále v uších a já se snažím to v sobě udupat. Jistě, věděl jsem to, ale potvrzení z jejích úst mi na sebevědomí nepřidalo. "To stačí," řeknu tiše, ale důrazně. "Nemám náladu tohle poslouchat," probodnu jí všeříkajícím pohledem, až se jí v očích objeví mírná kajícnost a lítost. "Tohle sis vážně mohla odpustit," syknu a bez dalších řečí vyjdu na chodbu. Ovšem sotva stačím udělat pár kroků, ozve se vrznutí dveří a hlas:
"Dicku! Dicku!" zavolá za mnou.
Otočím se na ni a probodnu nepříjemným pohledem.
Zastaví se v kroku a zadívá se na mě, jako by se mi chtěla omluvit.
"Nemusela jsi to říkat před ní! Víš, že ji mám rád," usyknu chladně. "Takhle už mě k sobě nepustí! Bude si myslet, že jsem jen nějaký sobecký zmetek," zahučím zlostně a nějak tu slabost nemaskuji. Před Di nemusím. Cítím se s ní uvolněně a své emoce neskrývám, protože ona mě chápe, i když mi někdy ubližuje. Má takovou povahu a já i přesto ji mám moc rád.
"Já si o tobě nic takového nemyslím," zardí se dívenka s šedýma očima, o které jsem si doteď myslel, že je to ohnivé dvojčátko. Ale je to Desire. Jsou si tak podobné…
"Des?" polknu a náhle nevím, co říct!
"Ona to tak nemyslela. Mrzí ji to, dokonce mne za tebou poslala," omluvně se usměje a jemně mě chytí za ruku. "Také tě má ráda … jako já," zašeptá a tvář jí protne okouzlení.
Ještě chvíli se snažím vstřebat ta hřejivá slova, zatímco se jí dívám do očí, plných šedé mlhoviny. Jsou okouzlující, ale jinak než ty Diiny. Přijde ke mně a postaví se na špičky, aby mi mohla vtisknout na rty lehký vroucí polibek. Zaskočí mě to. Kdyby měla dvojčata ještě stejné povahy, asi by to tu bylo vážně zajímavé. Vychutnávám si Desiin krátký a stydlivý polibek. Je to spíše taková pusa, ale zahřeje mne u srdce. Náhle si uvědomím, že jsem řekl, že ji mám rád. Vyletělo to ze mě tak rychle, že jsem to nejdřív ani nezaregistroval. "Des," zašeptám a obejmu ji. Skloním se k ní, abych jí políbení oplatil. Tentokrát je opravdové a snad až láskyplné. Naše dřívější polibky byly plné mé touhy po Di. Celou dobu jsem se z ní snažil udělat její ďábelské dvojče, až jsem si ani nevšiml toho, že začínám mít rád nevinnou a ostýchavou Desire.
Přitiskne se ke mně a jemně mi zasténá do rtů, když se s ní mazlím. Hladí mě po tvářích a letmými doteky se mi boří do vlasů.
Začínám se v těch dotecích ztrácet. Vyzvednu ji a opřu o zeď, abych k ní měl lepší přístup.
A ona se nebrání. Ba naopak mne k sobě ještě více přitahuje a objímá mne nohama kolem pasu.
Když se jí do rtů ponořím ještě vášnivěji, odměnou mi je její divoce tlukoucí srdce, které mi melodicky zní v uších jako rajská hudba. Učí se rychle, pomyslím si potěšeně, když mi oplácí mé laskání. Je uvolněná a já ji tisknu na studenou zeď možná až trochu bolestivě, ale nemohu se jí nabažit. Nohy, kterými mne objímá kolem pasu, se mnou dělají divy. Fantazie mi jede na plné obrátky a já po chvíli ucítím známý tlak v kalhotách. "Promiň," zachraptím, když se od ní chtě nechtě odtáhnu. Jsem bez sexu už dlouhou dobu a nějak to přestávám zvládat. Tohle by nedopadlo dobře. S úsměvem se zadívám do jejího růžolícího obličeje, zatímco na mě nechápavě hledí.
"Něco jsem…" začne, ale pak si všimne přebytku v mých kalhotách a s červenáním uhne pohledem. "Bylo to moc hezké," zamumlá a usměje se. Jemně ji pohladím po tváři a probodnu ji svádivým pohledem.
"A ještě může být, když budeš chtít," zavrčím jí sladce do rtů. "Záleží to na tobě," otřu se jí o tvář, zatímco bojácně zavrtí hlavou.
"Nezlob se," odstoupí ode mne a stydlivě si hraje s prsty. Černé vlasy jí splývají po ramenou a já neodolám, abych její pramen vlasů nevzal mezi prsty a nepomazlil se. "Potřebuji více takových chvilek, než se pustím do něčeho odvážnějšího," řekne plaše a jemně mě chytí za ruku.
"To nevadí," řeknu upřímně. Počítal jsem s tím, že nebude chtít, ale nemohl jsem si tu nabídku nechat ujít. "Nebudu na tebe spěchat, má sladká Des," zašeptám jí do vlasů, zatímco ji k sobě něžně vinu, abych ji nepolekal případným chtíčem, který se mi v těle bouří. Znovu se začínáme mazlit, když nás vyruší řinčení rozbitého skla a Diin výkřik.
"Dianko!" vykřikne v mé náruči Des a žene se ke dveřím.
Ihned ji předběhnu, abych ji mohl bránit před případným nebezpečím. Ovšem pohled, který se mi naskytne, mne přibije k zemi. "Di!" zašeptám zoufale a ucítím, jak se mi celé nitro bolestně sevře.
N�suࠤ��/ž pronese: "Nechci, aby sis našel jinou..." zadívá se na mě a já očima uhnu, abych se nemusel podívat do těch jejích - náhle tak zoufalých.

"Nevím, jak to teď bude s tvou krví," zamumlám a snažím se rychle koncentrovat, abych její upřený pohled vydržel.
"Měl bys zkusit, jestli mám pro tebe furt šťastnou krev," řekne odhodlaně a nastaví mi krk.
Vidím na ní, jak je nervózní a rozbolavělá z pocitu, že už není tím, čím jsem ji chtěl mít. Sám budu mít problém se s tím vypořádat, když jsem o tu ambrozii, kterou mi poskytovala, přišel vlastní vinou. Raději změním téma, abych ten okamžik oddálil co nejvíce. "Nemůžeš se bránit pití lidské krve," začnu. Raději se s ní dohadovat na tohle téma, než jí utírat slzy díky faktu, že už není poskytovatelkou té nejchutnější krve. Sám bych nad tím brečel. Jak komické!
"Nebudu se bránit," pokrčí rameny. "Jenom nebudu pít lidskou krev, když můžu upíří. Mám tady přece tebe, Dicka i Dexe," divoce se rozesměje, až mi tvář protne starost. "Já prostě nebudu trápit lidi!" ukončí svůj proslov a založí si ruce na prsou.
"A že budeš trápit nás, to ti nevadí?" pozvednu hraně obočí a přiblížím se k ní natolik, až zatají dech. Tvářím se zase jako upír, a ona se přede mnou choulí se značným respektem. Právě teď potřebuju, aby z ní byla poslušná ovečka a nikoliv nevybuchlá mina. "Já nechci, abys z nich pila!" zadívám se jí zpříma autoritativně do očí.
V duhovkách se jí zračí okouzlení spolu s lehkou obavou, které se usmívám.
"Musíš si uvědomit, miláčku, že upíří se mezi sebou nevysávají. Není to přirozené," zavrtím hlavou, zatímco ji k sobě jemně vinu a vysvětluju jí zákonitosti našeho světa, které předtím znát nemusela. "Je to kanibalismus. Jako by se lidé pojídali navzájem." Jemně ji uchopím za bradu a donutím ji, plnou rozněžnělosti, zadívat se mi do tváře. "Pokud budeš mít hlad, budeš chodit pouze za mnou, rozumíš?!" Tvrdě ji uchopím za paže, zatímco svou poslední větu doprovodím varovným zavrčením. Když si představím, že by se živila třeba na Dickovi, ztrácím poslední zbytky soudnosti. Nesnesu, aby se jí dotýkal někdo jiný než já! Ta představa, že jim bude věnovat doteky, které patří jenom mně (!) - ta mě připravuje o rozum.
"Nemůžu pít jenom z tebe," namítne se zamračením. Vyvlékne se z mého sevření a s povzdechem se mi zadívá do očí. "Prosím tě, sakra, můžeš zkusit, jestli mám furt lidskou krev?" dívá se na mě žalostně.
Zatnu čelist. Právě tomu jsem se chtěl vyhnout. Ještě chvíli jí shlížím do tváře, až to nakonec přece jen vzdám a zakousnu se do ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 24. září 2013 v 14:41 | Reagovat

"Zapomněl jsem ti říct, že jako upír máš vnímání citlivější a všechno je proto intenzivnější," zazubí se na mě a spokojeně se protáhne. – „Zapomněl jsem ti říct...“... víte, jak směšně to zní? To je jako by někdo někomu zapomněl říct, že na rakovinu můžete zemřít. A pak, neříkaly jste náhodou, že Diana není upír? Že je jen jakýsi nepovedený hybrid? Tak proč jí to vlastně sděluje?

Dávat najevo takové pocity je tak ubohé, protože jsem vždycky musela být na oko velmi drsná, abych přežila ve světě šelem, kde se o mě nikdo nezajímal. – Člověk má až pocit, že to je nějaká gladiátorka, nebo tak něco. A přitom je to uřvaná malá holka, která rozhodně nepřežila vlastní zásluhou. Žije, protože ostatní jsou moc blbí na to, aby jim došlo, že bez ní by se měli všichni líp.

Kdybych padla na ulici a potřebovala pomoct, má pěstounská rodina by mne s radostí překročila a počítala, kolik za mne ušetří, když už nebudu parazitem na jejich peněžence. – No, naopak, myslím, že by si tě raději udrželi. Pěstouni totiž dostávají za starání se o dítě peníze. Je to zaměstnání jako každé jiné.

Možná, kdyby se jim rok po mé adopci nepodařilo počít své vlastní dítě, byla bych vítaná. – Moment, takže oni ji adoptovali? Tak proč jim říká pěstouni? Zkuste mrknout na rozdíly mezi pěstounstvím a adopcí. A ještě nadstavba – zkuste mrknout, jak to funguje v USA. Ony ty zákony nejsou stejné, víte? Každopádně vás buď někdo adoptuje, anebo mátě pěstouny. Ale jen jedno z toho. V USA je pravděpodobnější, že bude napřed svěřena do krátkodobé pěstounské péče a poté dojde k adopci. Tudíž teď už by to měli být její adoptivní rodiče, nikoliv pěstouni.

Na stole ležely nechutné, bolestné a "k zblití" peníze, které jsem bez řečí sebrala a strčila bez emocí do kapsy. – Popisuje ty peníze jako nechutné, bolestné a k zblití, to je emocemi nasáklé víc než dost. Tak proč je tam pak to „bez emocí“? Možná tak bez projevení emocí navenek, rozhodně tam ale emoce jsou.

Nejedná unáhleně a v afektu jako já, ona prostě "myslí"! – Ne, ona „nemyslí“ ona myslí. Proč to Diana zesměšňuje těmi uvozovkami?

"Taky jsem si u toho zažívala bolest. Věř mi, že vím, jak hnusný a bolestivý to je, ale… Je to i krásný přece," snažím se ji dostat na správnou stranu. "Fakt je to moc fajn," povzdychnu si se slastně zavřenými víčky. – Proč o tom Desire přesvědčuje? Nechtěla náhodou, aby Des odešla? Tohle je příležitost. Proč teď zase chce, aby zůstala? Navíc krásné to snad je jen s tou láskou (bože, to zní stupidně), pokud Des Dicka nemiluje, mělo by to dojít i tak zaostalé osobě, jako je Diana.

Tady sakra není, co řešit. Je to dané. Je ve světě upírů! Musí vědět, že to tak prostě chodí! Za všechno se vždy platí! Proto jsem nechtěla, aby tu zůstávala! Je příliš křehká, než aby to zvládla. – Ježiši, to je ale blbost. Tak to vůbec nechodí, to je přesně to, co se jí Chester snaží celou dobu říct. Že se většina nezamiluje, že to většinu bolí, že většina skončí jako mrtvé kořisti. Diana asi žije v nějakém svém paralelním vesmíru či co.

Celou dobu jsem se z ní snažil udělat její ďábelské dvojče, až jsem si ani nevšiml toho, že začínám mít rád nevinnou a ostýchavou Desire. – Jak nechutně romantické.

A ufounština, jasný...

http://data1.whicdn.com/images/35282846/tumblr_lhafokgiRi1qd1lcko1_500_large.gif

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama