Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Jedna vs. druhá - 17. kapitola

23. listopadu 2012 v 16:12 | Chensie Ips - Sue Wish |  3. kniha - Jedna vs. druhá
Chester
"Di," zavrčím jemně a snažím se k ní dostat.
"Táhni," dostane ze sebe namáhavě a znovu se zkroutí do bolestné křeče. Slzy jí z očí stékají téměř neustále.
Násilím jí odervu ruce od podbřišku a letmo se jí dotknu svou dlaní na napjaté pokožce. Ihned mi do ruky začne probleskovat vlna tupého bodání, jako pokus marného volání o pomoc. "Snaž se uklidnit," řeknu napjatě, když můj vztek vystřídá strach. "Prosím Di, pokus se o to … kvůli tomu dítěti," žádám ji tiše a rukou opatrně přejíždím po podbřišku a chladím ho svými doteky. Snažím se mu skrze své ledové dlaně dodat tolik klidu, kolik to jen jde.
"Je to podle tebe zrůda!" zařve plna rozhořčení, kterým zakrývá svou bolest a zoufalství, a zavře oči, jako by se snažila soustředit.
"Ale pořád je to mé dítě," řeknu a zjišťuji, že bych svému potomku nedokázal ublížit, ať by byl čímkoliv.
Miino dítě je taky tvé, zabiješ ho? Ušklíbne se hlas v mojí hlavě.
Naprázdno polku a honem se ty vtíravé myšlenky snažím zahnat. Chytím ji za ruku, a když se mi chce vytrhnout, pevně ji stisknu, druhou dlaň stále na jejím podbřišku. Po chvíli cítím, že se bolest zmírňuje. Její i ta vycházející od plodu. Trochu se mi uleví. Přestanu tak křečovitě svírat Diinu ruku a vtisknu jí do dlaně pár polibků. Skloním se nad ní a dotknu se rty i jejího podbřišku. Jemně jimi přejíždím po zchladlé kůži, jako bych se svému synovi omlouval.
Di mě naštěstí nechává a úlevně vydechuje.
Ovšem, když ji chci políbit na rty, tvrdě sebou trhne a odvrátí se ode mě. Náhle mezi nás vpadne veškerá zrada a bolest té chvíle, kterou jsem tak bravurně rozdmýchal svým cholerickým výstupem. "Už je ti dobře?" zeptám se tiše, i když sám dobře cítím, že to nejhorší je zažehnané. Vzpomenu si na větu, kterou jsem četl v knize.
Nad-upír by měl svého otce nenávidět…
Mé dítě se sice může projevovat už v matčině lůně, ale žádnou nenávist nebo odpor jsem necítil. Znovu se dotknu podbřišku a pociťuju vyčítavost, smutek a zase to zvláštní hřejivé teplo, které bych mohl přisoudit obdivu či lásce následovníka ke svému otci, stvořiteli.
"Di, promiň… Já vím, že omluva na to nestačí, ale… Chtěla jsi mě zabít. Vysáváš upíry. A máš rudé oči! Až moc se podobáš Mie," povzdychnu si a dívám se na její žalem semknutou tvář a pevně zavřená víčka. "Vyděsilo nás to všechny, nejen mě. A jak si myslíš, že mi bylo, když jsi na mě mířila tím kůlem? Chvíli jsem si vážně myslel, že to uděláš," zašeptám.
Ovšem ona se jen zhluboka nadechne a propustí z očí další várku slz. "Nikdy bych ti neublížila," řekne po chvíli bolestným hlasem. Zatne zuby a rozechvěje se.
"Já bych ti taky neublížil. Tak proč jsi mě tam z toho obviňovala?" svraštím čelo. "Proč jsi říkala, že tě chceme všichni zabít? Nikdy bych na tebe nevztáhnul ruku! To bolelo, víš… Věděl jsem, že ke mně nemáš důvěru, co se týče Desire a Mii, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mě budeš bát a myslet si, že bych tě dokázal zabít. Tebe, nebo naše dítě," chytím se za kořen nosu, jako to často dělávám, když jsem nervózní a potřebuji se uklidnit.
"Nevím," zamumlá a znovu se ode mne odtáhne. "Hrozně mě to všechno mate. Ta změna mě vyděsila a pak ten Dexter. Strašně jsem se bála," zakňourá a setře si další slzy.
"Co mám udělat, aby ti bylo lépe?" zadívám se na ni provinile, když se ve mně znovu stupňuje pocit náklonnosti a lásky.
Nechápavě mě probodne pohledem.
"Proč by si chtěl, aby mi bylo líp, když jsi dělal všechno proto, abys mě srazil na kolena?" ušklíbne se zoufale.
"Nechtěl jsem tě dostat na kolena," zavrčím jemně. "Jen jsem chtěl slyšet pravdu. Když jsem si ty souvislosti dal dohromady, myslel jsem, že mě z toho raní. Nezvládl jsem to," zamumlám nerad a natáhnu k ní dlaň, které se ani nedotkne.
Naplno mou nataženou ruku ignoruje a raději se dívá po krvavých skvrnách mé ložnice. "Říkala jsem ti pravdu, ale neposlouchals," řekne bez emocí, až se mi do hrudi zabodne otrávený hrot.
"Protože mi to v tu chvíli přišlo prostě nepravděpodobné," povzdychnu si a netuším, jak bych jí své jednání mohl vysvětlit. Zachoval jsem se jako totální blbec. Nechal se ovlivnit svou upíří náturou, jenže byť jen pocit, že by snad nebyla jenom moje, mě dokázal dokonale sejmout. "Byl jsem prostě rozčílený. Měl jsem v hlavě jen to jedno," zadívám se jí skleslým pohledem do očí a prosím ji skrze ten oční kontakt o odpuštění.
"A teď mi už jako věříš?" prskne a snaží se nedat najevo, jak moc ji to bolí.
Jen přikývnu a vnímám, jak ze mě prchá veškerá agresivita, se kterou jsem chtěl Dexterovi vrazit kůl do srdce. Kdyby nebyla jen moje… Kdyby ten malý nebyl jen můj, zbláznil bych se!
"Takže už pro tebe nejsem příšera jako Mia a moje dítě není zrůda, jo?" ušklíbne se bolestně a já pocítím ostrý hrot bolesti, který jí při té větě protne hrudník.
"Věřím, že … se to všechno dá nějak logicky vysvětlit," zamumlám přemýšlivě a znovu si snažím vybavit, co se psalo v té knize a co mi tu nyní povídá Di. Je to všechno tak neskutečné, že se ani nedivím, že k ní ztrácím důvěru.
"A jestli nenajdeš logický vysvětlení, tak mě i malýho zabiješ," oznámí mi, jako by se nechumelilo.
Zatnu pěsti a zúžím oči do pronikavých nepříjemných čárek. "Ne!" zavrčím. "Snad jsem ti řekl, že bych vám nikdy neublížil! Nikdy, rozumíš?!" donutím ji podívat se mi do očí. Sivé duhovky jsou tak bezcitné a přitom bolavé, že musím odvrátit zrak. "Ani kdyby se mi to potvrdilo!" dodám neochotně a doufám, že mi přeci jen věrná byla.
"Nepotvrdí se to," řekne rozhodně a znovu se ode mě odtáhne. Chytí se za podbřišek, což vnímám velmi nepříjemně, a zkroutí se do klubíčka.
Můj syn evidentně trpí a nyní i kvůli mně.
Netrpělivě ji probodávám pohledem a její svíjení se mi nelíbí.
Mocně si tlačí na podbřišek a zatíná čelist, aby skrze jí neprocházela bolest, kterou pociťuje. Nemilosrdně týrá sebe i malého něčím, co jsem jí do těla dal já.
Znovu k ní natáhnu, ale ucukne jako by se měla popálit. Zatnu čelist a dívám se, jak se ode mne zase odtahuje. "Co je?!" syknu nepříjemně.
"Nic," dostane ze sebe a snaží se zamaskovat bolest, která se jí zračí ve tváři.
"Pořád tě to bolí?" optám se něžně a snažím se k ní dostat, ale ona mi to rozhodně neusnadňuje. "Do hajzlu, já taky nemůžu zapomenout na události posledních hodin! Myslíš, že mě tvoje chování nebolí?!" zatnu pěsti. "Aspoň kvůli našemu dítěti bys mohla být trochu rozumná a umět pro něj něco obětovat, i když tobě to zrovna po chuti není! Tomu se říká mateřská láska, víš?!" zašklebím se protivně, až jí do očí nahrnu další slzy.
Panicky se rozbrečí a zkroutí se do klubíčka, jako bych jí snad tisknul srdce. Ale konečně se přestane bránit a nechá mě, abych ji k sobě přitáhl.
"Nebreč," setřu jí slzy a znovu jí položím dlaň na podbřišek, abych svého syna uklidnil. Do dlaně mě okamžitě zasáhne nová vlna bolestného bodání a tepání. Tentokrát se mi ho zklidnit nepodaří. Bodání je čím dál silnější a já z toho mám ruku v jednom ohni. "Co mu je? Vždyť už se zdálo být vše v pořádku," řeknu nechápavě a probodávám ji pohledem. "Tak co chce?!" vyjedu na ni zoufale, když uhýbá před mým pohledem. "Ty přece už nějaké signály rozeznáš, ne?" naléhám na ni. Je těžké si připustit, že jsem ji do tohoto stavu vlastně dostal já a bohužel jsem ublížil nejen jí, ale i našemu synovi.
"Jed. Chce jed," polkne plačtivě a choulostivě se stáhne do sebe.
Samozřejmě, ona nechce, abych se jí dotýkal, natož abych z ní snad pil. "Neboj, kousnu tě do zápěstí," usyknu hraně bez emocí. Lehce ji vezmu za ruku a opatrně se do ní zakousnu. Myslím, že se v tu chvíli přemáháme oba. Doufám, že to alespoň k něčemu bude. Ani já nemám chuť z ní teď pít, ale kvůli dítěti jsem schopný se přemoci.
Náš syn je přednější než jakékoliv neshody mezi námi.
Až mě samotného překvapí, jaký k tomu mám přístup. Kdo by řekl, že se dostanu tak daleko… Jsem natolik ponořený do svých myšlenek, že si ani neuvědomím, jak hrozně Diina krev chutná. Jako bych opět polykal chilli omáčku, natolik pálivou, že se mi svírá celé hrdlo a jazyk mám nepříjemně popálený. Mám co dělat, abych ten "jed", který do sebe pouštím, nevyplivl. Hořkost zrady se mísí se slanými slzami bolesti a mně se z toho obrací žaludek.
Di leží naprosto bez pohybu. Tvář má semknutou bolestí, zatímco se kouše do rtů, až jí krvácejí. Z očí jí padají slzy jako hrachy.
Okamžitě přestanu.
"Tebe to…bolí?" zeptám se a bodne mě kdesi pod klíční kostí.
"Na tom nezáleží," usykne.
Chci ji obejmout a slíbat všechny ty neposlušné slzy a krev na jejích rtech, ale nakonec to vzdám. Odmítá mě a já ji k ničemu nutit nebudu. Nějak na to nemám sílu. Nemám sílu si vzít to, co chci. A možná, možná už to ani nedokážu. Vzdychnu. "Mám tu s tebou zůstat, kdybys něco potřebovala?" Chvíli mlčí, jako bych tu nebyl, až nakonec otevře oči a zadívá se na mě tak bezbranným pohledem, až ucítím ten známý nepříjemný tlak na prsou.
"Ublížils mi," zašeptá téměř neslyšně. "To už ti na mě nezáleží?" z očí vypustí další várku slz.
"Kdyby mi na tobě nezáleželo, myslíš, že bych tohle všechno dělal?" zvednu obočí, zatímco mi pohlíží do očí.
Zoufale, plná bolesti, se ke mně přivine a já ji prsty jemně odhrnu vlasy z obličeje, abych ji mohl bříšky pohladit po tváři a rtech.
"Proč si to tak zbytečně komplikujeme?" zašeptám a dívám se do těch smutných šedých očí. Pohlíží na mě s naprostou zradou a lítostí, ale i přesto mi položí hlavu na rameno a přitáhne se ke mně svým horkým tělem. Když ji obejmu a vtisknu jí polibek do vlasů, úlevně vydechne. "Ani nevíš, co pro mě…vy oba znamenáte," přitisknu ji k sobě. "Klidně se prospi. Budu tu s tebou," řeknu, když zpozoruji, jak se jí klíží víčka.
Naše dítě musí být hodně silné, když dokáže vydržet takový nepřetržitý příval stresu. Ještě než usne, si k ústům přitisknu její krvácející zápěstí a během chvilky po rance nezbude ani památky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 24. září 2013 v 15:49 | Reagovat

Proč všichni radši neumřou? Tahle třetí kniha nevypadala tak dementně jako ty první dvě. Ale posledních pár kapitol to zase zabilo. Fakt... Já být vámi, přečtu co nejvíc kvalitních knih a pak se sama sebe upřímně zeptám, jestli na to mám. Pokud si myslíte, že ano, pak na tom zapracujte. Vyhoďte patos, vatu, kýč a klišé. Obměňujte nejpoužívanější výrazy, najděte také nějaké místo pro logiku a kočírujte fantazii. V tom je totiž um spisovatele, ukočírovat vlastní fantazii. Vy musíte ovládat fantazii, ne fantazie vás. Nebudeme si tu přece hrát na nějaká média, co přenášejí poselství boží, že?

Tohle je nejpatetičtější a nejhloupější příběh o tom, jak je štěstí dětí důležitější než spory rodičů, který jsem kdy četla. To je mizernej pocit, začnete číst román o krutých upírech a skončíte u nějakého blábolu o těhotné a úplně blbé teenagerce a podpantoflákem, co sem tam vypije trochu krve. Nemam to já ale smůlu?

"Ublížils mi," zašeptá téměř neslyšně. "To už ti na mě nezáleží?" z očí vypustí další várku slz. – No jo furt! Nebuď tak otravná nána. Pořád se tak debilně litovat. Kope do všech okolo, ale pak brečí, když jí to někdo vrátí. Jak nespravedlivé, že?

Přečtěte si tenhle blábol vcelku od začátku až do konce (tím myslím všechny knihy) a pak mi řekněte, jestli si za tím pořád stojíte? Jestli vám to přijde normální a nestydíte se podepsat se pod to. Pokud ne, jste ztracené případy a tohle je vrchol všeho, co kdy svedete.

http://data.whicdn.com/images/34357321/tumblr_lwa46tsJ4P1qa122z_large.gif

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama