Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Jedna vs. druhá - 3. kap.

23. listopadu 2012 v 15:55 | Chensie Ips - Sue Wish |  3. kniha - Jedna vs. druhá
Diana
"Ještě máš hlad?" vejde do mého pokoje a v dlani třímá sklenku čerstvé krve, která láká můj žaludek.
Já jako člověk v tom nevidím žádné potěšení, ale náš syn to potřebuje. A já jako matka pro něj udělám cokoliv!
"Kdes to vzal?" štěknu roztržitě, a aniž bych čekala na odpověď, obsah sklenice do sebe téměř hodím s myšlenkou na jahodový džus, který chutná velmi železitě. "Dík," vzdychnu úlevně, když se mi podbřiškem prožene po chvíli spokojenost. Lidské jídlo, kterým se živím, mu nijak nesvědčí. Ihned si vzpomenu na článek v knize, který jsem si pročetla.
I když jsou upíři považováni za mrtvá stvoření, mohou mít potomky stejně jako lidská rasa. Dokonce bývají plodnější než lidé a své následovníky mohou počít i s lidskými ženami, ovšem pouze v případě, že se upír zamiluje a stane se lidským upírem s duší. V tomto případě se z plodu může vyvinout jak další upír, tak lidský jedinec.
Pokud upír oplodní lidskou ženu a z tohoto embrya se začne vyvíjet upír, je nutné živit jej upířím jedem jeho otce. Jedy jiných upírů by mohly nenávratně poškodit jeho vývoj. Otcův jed rovněž není jediným faktorem, který pro svůj správný vývoj plod potřebuje. Ženy, které čekají upíří mládě, vyžadují pravidelný přísun krve, z níž se počatý upír v děloze živí. Je zde ovšem vysoké riziko nedonošení tohoto zárodku vzniklého spojením dvou různorodých ras.
Jinak řečeno:
Celý tento proces s početím potomka s lidskou ženou jde pouze v případě, že je na tuto jedinku lidské rasy upír citově závislý. V případě, že není upír do této ženy zamilovaný, nemusí žena jeho následovníka donosit, a hrozí jí, že v důsledku ztráty krve, kterou z ní otec plodu pije, začne chřadnout její lidská schránka a ona zemře.

Pohladím si bříško, zatímco s láskou myslím na našeho syna. S přivřenýma očima se zadívám na Chazze, který sedí vedle mě a se starostí v temných duhovkách na mě shlíží. Nikdy bych nečekala, že se z odporného, děsivého upíra promění v někoho, koho budu natolik milovat.
"Ta krev je od Des."
Při vyslovení toho jména sebou trhnu a zašklebím se. Tak mé dvojče už si stačilo zahrát i na dárkyni krve a vůbec jí to zřejmě nepřijde divné, natož nechutné! Protože ona je tak dokonalá!
"Co se děje?" Letmo se zakaboní, a když mě chce pohladit po ruce, vytrhnu se mu a vycením na něj zuby. Jsem s ním už nějakou dobu a nejspíš se to na mě začíná projevovat.
"Byla natolik ochotná, že mi svou krev poskytla dobrovolně i přestože ses k ní nezachovala zrovna nejpřívětivěji," probodne mě lehce vyčítavým pohledem, až se hraně oklepu, a povytáhnu horní ret v protivný škleb. "Možná by nebylo špatné, kdyby sis s ní promluvila," snaží se mě zlomit k lepším myšlenkám a přijetí té mé citlivé kopie, o kterou mám jenom strach. Jsem natolik šťastná, že tu není Dex, protože před ním bych ji neuhlídala. "Vždyť je tu kvůli tobě," řekne, když nereaguju.
Zatnu čelist. Mně trvá dlouho, než se dostanu z fáze vzteku. Než má horká hlava zchladne i v tomto domě plném plíživého chladu.
"Nechci s ní mluvit!" Znejistím a začnu těkat očima po temném pokoji. Černý nábytek se ve tmě ztrácí a vytváří ještě horší iluzi nebezpečí. Copak si ji mohu na tomhle krutém místě pustit do srdce? Dalšího člověka, který by mi mohl ublížit… Který by nemusel tohle peklo vydržet! "Jaká je?" zadívám se na něj zkoumavým pohledem, zatímco se mu tvář rozjasní.
"Promluv si s ní a uvidíš," usměje se na mě.
Zdá se, že Desire vnáší skvělou náladu do každého póru v domě a do všech bytostí mimo mě.
"Mně zatím přijde moc milá. Je úplným opakem tebe," pokrčí rameny a tváří se tak nadšeně a mile, až mi to pije krev!
Při té větě vybuchnu. "Úplnej opak?!" vyjeknu a zatnu pěsti. "Takže, když ona je milá, tak já jako nejsem, jo?!" šklebím se zle. "No jistě, sakra!" prsknu vztekle. "Desire je milá, něžná a dokonalá! To jen já jsem ta horší polovička!" zavrčím zhnuseně a připadám si jako odpad, protože zatímco ona má podle něj všechny ty dobré stránky, tak já se mohu pyšnit falešnou povahou rváče. "Nemám zájem se s ní setkat!" řeknu trucovitě, zatímco si dám ruce křížem přes hrudník.
Chester si hraně povzdychne. "Já jsem to takhle nemyslel," zadívá se na mě unaveně, jako by ho nebavily naše věčné dohady. "Jen je prostě jiná, taková… nevinná." Jako by se téměř zasnil, když to slovo vyslovuje!
Tváří se mi mihne střípek bolesti a zabodne se až do mého podbřišku. Jemně se chytím za břicho.
"No, jak myslíš, ale bude zklamaná," dodá a já pocítím hořkost zklamání.
"Copak já nejsem nevinná?" dostanu ze sebe a místo, abych se poddala lítosti, se rozklepu. "Když se ti tolik líbí, tak si za ní běž a klidně jí taky udělej dítě!" vřísknu, a když se ve dveřích objeví Dick, přilákaný mým pronikavým hlasem, zakaboním se. "A co ty tady chceš!?" syknu směrem k němu protivně, zatímco se mě Chester snaží doteky uklidnit.
"Já jen, že už na tom začal pracovat," řekne jízlivě a tvář se mu přitom rozzáří jako sluníčko. Blankytné duhovky mu svítí nepokrytou radostí a nadšením, které sálá z jeho celé tváře. Ta andělskost mu dokresluje křídla a důvěryhodnost.
"Cože?" přežvýknu a snažím se potlačit ty pitomé slzy hrnoucí se mi do očí. "Cos s ní sakra měl?!" vyjeknu zlovolně a zatnu pěsti, zatímco na Chazze shlížím potemnělým pohledem.
"Nic jsem s ní neměl!" vyjede na mě! "Budeš věřit každému slovu, které ti tenhle debil řekne?!" zavrčí na mě a chce mě vzít do náruče, ale já se mu vyvléknu a postavím se.
"Uhni!" zahučím na Dicka bouřlivě a jdu dál s úmyslem navštívit svou drahou nevinnou sestru!
*** *** ***
Bez klepání rozrazím dveře a vyděsím ji tak moc, že se ihned postaví do pozoru. Legračně má ruce podél boků a snaží se tvářit uvolněně, i když se pořádně lekla a oči má vytřeštěné.
Posměšně se usměju, ale nijak tu její obezřetnost nekomentuji. "Ahoj."
Trhne sebou při mém pozdravu a zadívá se mi vyplašeně do očí. "Ahoj," věnuje mi nevinný úsměv.
Když vidím její upřímný a plachý postoj, trochu ochladnu.
"Dík za tu krev," zamumlám s ušklíbnutím a povolím pěsti, které jsem měla doteď tak tvrdě zaťaté. "Chci se jen zeptat," zahučím a prohlédnu si ji.
Její štíhlá postava je zahalená v usedlých šatech. Vytváří to dojem dospělosti a z mého dvojčete se šmahem stává rozumně vypadající dáma, zatímco já jsem oproti ní v natrženém tričku "Hraju si s ohněm" a černými úzkými kalhoty, jako nevyzrálá puberťačka. Ale jinak je jako já. Úplně, sakra!
Stále je tak identická! Prskne rozhořčeně mé naivní já.
Snad jsi nečekala, že se za těch pár hodin rapidně změní v cosi, co mi podobné nebude, ušklíbnu se v duchu. Zavřu za sebou dveře, aby nás nikdo nerušil, a posadím se do křesla.
"Jestli s tebou Chester něco neměl," brouknu klidně, abych ji nevyděsila. "Polibek? Mazlení? Sex?" To poslední slovo zahučím s jasnou revoltou, až se rozechvěje.
Zalapá po dechu a v očích se jí zaleskne.
"Takže měl," uhodnu snadno. "Co konkrétně?" zvednu obočí a zadívám se do "své" tváře zbrázděné starostí a obavou. Ona se mě vážně bojí! Doufala jsem, že jako má sestra tu faleš rozezná a bude vnímat mé pravé já, ovšem ona se děsí té vybájené ohnivosti a raději se přede mnou choulí jako mrzáček!
"Políbil mě," zašeptá a rychle dodá: "Ale to bylo všechno. Bylo to v okamžiku, kdy mi bral krev. Beztak je zamilovaný do tebe." Poslední větu řekne natolik rychle, že se div nezakoktá.
"Aha," polknu a snažím se nedat najevo, jak mě to sebralo. Nepozná to na mně, jsem velmi dobrá herečka. A ona mě nezná a nikdy nepozná! Nedovolím, aby někdo věděl, co jsem ve svém nitru skutečně já, protože ve světě šelem musím být dravcem a nikoliv kořistí. Kdyby nebylo té skryté skutečné povahy uvnitř mě, nejspíš by mi jeden pitomý polibek nevadil, ale takhle? I tahle pitomá drobná nevěra bolí, jako by mi probodl srdce drátem.
"Je mi to líto," špitne a skutečně vypadá, jako by se měla pod tíhou výčitek za chvíli složit.
"S tím počítám," probodnu ji pohledem a vnímám její kajícnost jako přepadení. Je tak hrozné vidět se ve stavu slabosti! Proto jsem lotrem, abych nebyla slabou a bezmocnou holčičkou, kterou každý ignoroval, dokud nezačala být bastardem a metat kolem sebe ohnivostí. "Chester je můj," zavrčím majetnickým podtónem, který jsem se naučila až od něj. "A nechci, abys mi do něj dělala!" zúžím oči a zatnu pěsti.
Jen zoufale přikývne a dlouhé černé vlasy jí spadají do kajícné tváře. "Já to chápu," sykne tiše a bojí se na mě i pohlédnout. "Omlouvám se. Už se to nestane," chrlí ze sebe horlivě, až mě tím trochu uklidní. "Už je ti lépe?" zadívá se na mě se stejnou starostí, kterou měl ve tváři Chester.
Zoufale si povzdychnu. Tohle je nejhorší, co na mě lidé i upíří mohou použít. Nic mě nedostane tolik jako péče, kterou mi někdo věnuje. A kterou jsem neznala, dokud jsem nepotkala Chazze.
"Je mi fajn," brouknu trochu zmateně a vyhnu se jejímu milému úsměvu. Na mé tváři působí tak neesteticky, přímo zákeřně! Umím se usmívat a dokážu být i milá, ale to… málokdo ví. Vlastně to neví nikdo.
"Můžeme si spolu někdy popovídat?" zeptá se nesměle a dál kolem sebe šíří tu uklidňující náladu a ve mně to působí pozdvižení.
"Hm, to by šlo," věnuju jí "sesterský" úsměv a zvednu se k odchodu.
"Děkuju, Dianko," řekne sladkým hláskem a mně zamrazí v páteři.
Nesnáším to oslovení, proboha!
"Dianko!" Ten melodický hrůzyplný hlas patřil mé panence s žlutými provázky namísto vlasů. Přes den měla ústa namalovaná červenou pastelkou a přes noc jí ze rtů čouhaly ostré dlouhé zuby. Na prstech jí rašily ostré drápy a častokrát mě drápaly a ubližovaly mi. "Dianko!" Nakláněla se ke mně tak blízko a probodávala mě téměř fosforovýma očima, které byly to poslední, co jsem vždy viděla.
Pak byla tma a sžírala mě bolest a podivná síla, která mi nedovolovala ani plakat.
Já vím, že šlo jenom o ubohé sny, ale tyhle noční můry mě budí v noci ještě nyní a já pokaždé propadnu jejich hrůze a rozklepu se, jako by šlo o skutečnost, kterou jsem kdysi dávno prožila… Obvykle mě z toho stavu dostane jakási známá melodie, která navozuje klid a lásku. Nemá slova, jenom jako by ji někdo broukal a držel ve svém náručí s úmyslem chránit mě i za cenu svého života.
"Už nikdy mi tak neříkej!" vyjedu na ni zostra a až poté mi dojde má unáhlená reakce. Neměla bych se tolik nechat strhnout svým strachem, který v sobě přetvářím v agresi a nenávist. "Chci říct," ušklíbnu se sebejistě, "abys mi tak neříkala, protože mi kazíš mou tvrdě vybudovanou pověst," sebevědomě se zakřením a vyjdu ze dveří mírně otrávená. Sotva za sebou zavřu, spatřím před sebou Dicka i Chazze. Oba se o něčem dohadují a přou, no jako vždy. Nemají se v lásce a nejlépe by jim bylo, kdyby ten druhý vězel mrtvý šest metrů pod zemí nebo spíše rozprášený po okolí.
"Dicku, zmiz!" syknu tvrdě a pohledem se stočím na Chestera, kterého bych nejraději rozcupovala na malé bezcenné kousíčky.
On se s ní líbal! Vytane mi prudce v mysli, až zatnu čelist.
Děvkař, prsknu znechuceně a probodávám tu jeho bezcitnou tvář pronikavým pohledem.
"Jak si přeješ, Di," houkne něžně Dick a políbí mě na tvář, až se mírně rozechvěju v náhlém chladu. Chybí mi jeho teplá vřelá náruč, ale jsem ráda, že je se mnou. Že alespoň on ví, co chce!
"Ty pojď se mnou!" hlesnu vztekle, zatímco se uvnitř mě všechno svírá bolestí a zklamáním. On se prostě nemůže udržet!
V jeho ložnici za sebou zavřu a přejedu po zdech ty tmavé skvrny. Šla jsem sem schválně, protože mi pořád říkají, kam patřím a že nesmím překročit určité meze, přesto si jeho malou nevěru, která se tak lehce může přehoupnout v obří, nenechám líbit.
"Chci znát pravdu," usyknu jako by mě to pálilo na jazyku. "Tak líbal ses s ní nebo ne?!" probodnu ho očima. Věřím Desire, ale chci to slyšet od něj! Chci, aby se mi za své hříchy doznal.
"A není to jedno?" řekne s nezvyklým klidem, až celá ztuhnu. "Přece jsi mi řekla, že mě nepotřebuješ," pokrčí namyšleně rameny, jako by si vůbec neuvědomoval, co mi tím pitomým sblížením s mým dvojčetem provedl. "A dokonce jsi chtěla i odejít. Tak proč ti najednou záleží na tom, co dělám?" řekne unuděně a protáhne se, jako by ho tento rozhovor tak moc obtěžoval!
Zatlačím ty bolavé pocity idiotského snílka hluboko do sebe a vyvaruju se slzám v očích. Nechci před ním vypadat jako slabý člověk, který se rozbrečí při každém titěrném náznaku toho, že se mu jeho vysněný svět hroutí.
"Fajn!" syknu vztekle, když se mi podaří v sobě vyburcovat tu věčně zlou náturu a zabouchnu mu před nosem.
Oko za oko! Křičí mé svědomí.
A zub za zub, brečím uvnitř sebe já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 18. září 2013 v 20:26 | Reagovat

Víte, co je pech? Tenhle fakt, že Diana musí pít lidskou krev, protože si to vyžaduje její dítě, by byl ne až tak pitomý nápad, ve skutečnosti by mohl být v rukou někoho, kdo umí psát, skvělý... Jenže je to zase převzaté ze Stmívání. Není tu tedy v podstatě žádný originální prvek, kromě toho, že postavy se chovají jako mentálně zaostalí pacienti psychiatrického ústavu. A ke všemu se tak zřejmě chovají nezáměrně.

Takže teď k vašemu vysvětlení:

I když jsou upíři považováni za mrtvá stvoření, mohou mít potomky stejně jako lidská rasa. Dokonce bývají plodnější než lidé a své následovníky mohou počít i s lidskými ženami, ovšem pouze v případě, že se upír zamiluje a stane se lidským upírem s duší. – Pokud je tedy Mia těhotná s Dexterem, potom je Dexter do ní zamilovaný a stal se tedy upírem s duší. Jed k zahojení jí však poskytl i Chester před tím, než ji proměnil.

Pokud upír oplodní lidskou ženu a z tohoto embrya se začne vyvíjet upír, je nutné živit jej upířím jedem jeho otce. Jedy jiných upírů by mohly nenávratně poškodit jeho vývoj. – Předpokládám tedy, že do „jedů jiných upírů“ se počítá i ten Dexterův.

Celý tento proces s početím potomka s lidskou ženou jde pouze v případě, že je na tuto jedinku lidské rasy upír citově závislý. V případě, že není upír do této ženy zamilovaný, nemusí žena jeho následovníka donosit, a hrozí jí, že v důsledku ztráty krve, kterou z ní otec plodu pije, začne chřadnout její lidská schránka a ona zemře. – Takže Dexter byl na Mie citově závislý? Vůbec to tak nevypadalo. Samy jste říkaly, že je zamilovaný do Diany. A jak to myslíte, že pokud do ní není zamilovaný, může žena potratit? Vždyť předpokladem pro otěhotnění je, aby do ní byl zamilovaný! To jako že se prostě během měsíce zase odmiluje a dítě umře? A jak to dítě pozná, že už jeho otec nemiluje jeho matku? Nedíváte se náhodou moc na televizi?

A když už se o tom všem zmiňuje kniha, pak je asi početí s ženami velmi časté, že? A předpokladem k tomu, aby se to stalo, je zamilovaný upír. A přitom tvrdíte, že upíři se běžně nezamilovávají, že nemají city. Tak se rozhodněte, jak to tedy je... Kromě toho, neměla by studie o způsobech početí s upíry obsahovat něco míň amatérského? Vy už jste někdy viděly seriózní studii, která vypadá takhle?

Copak si ji mohu na tomhle krutém místě pustit do srdce? Dalšího člověka, který by mi mohl ublížit… Který by nemusel tohle peklo vydržet! "Jaká je?" zadívám se na něj zkoumavým pohledem, zatímco se mu tvář rozjasní. – Ano, pokud si nechceme někoho pustit do srdce, pak nejlogičtější je začít se na něj vyptávat. Jistě...

Při té větě vybuchnu. "Úplnej opak?!" vyjeknu a zatnu pěsti. "Takže, když ona je milá, tak já jako nejsem, jo?!" šklebím se zle. "No jistě, sakra!" prsknu vztekle. – Že se ještě ptá. Protivná je víc než hemeroidy a ještě se za to bude litovat, jak jsou všichni hrozně nespravedliví, že mají radši její sestřičku.

"Copak já nejsem nevinná?" dostanu ze sebe a místo, abych se poddala lítosti, se rozklepu. "Když se ti tolik líbí, tak si za ní běž a klidně jí taky udělej dítě!" vřísknu, a když se ve dveřích objeví Dick, přilákaný mým pronikavým hlasem, zakaboním se. – Místo, abych se poddala lítosti? Holka, ale to přesně děláš. Copak tyhle vydíravý vřískoty nejsou projev neskutečný sebelítosti? Bože, to je tak debilní. Tak nevyzrálý a pubertální. *směje se až jí tečou slzy*

Její štíhlá postava je zahalená v usedlých šatech. Vytváří to dojem dospělosti a z mého dvojčete se šmahem stává rozumně vypadající dáma, zatímco já jsem oproti ní v natrženém tričku "Hraju si s ohněm" a černými úzkými kalhoty, jako nevyzrálá puberťačka. Ale jinak je jako já. Úplně, sakra! – Jo. A hádej, o kterej typ holek stojí muži víc? A když říkám muži, nemyslím pubertální spratky, vyhulený mozky ani štamgasty z hospody. Aneb Proč by muži měli chtít normální, slušně oblečené ženy s mozkem, když mohou mít uječené, mentálně nestabilní hlupačky s mizerným citem pro ženskost, co se týče oblékání... Bych se vůbec nedivila, kdyby Chester vzal nohy na ramena. Už by bylo ostatně načase.

Ona se mě vážně bojí! Doufala jsem, že jako má sestra tu faleš rozezná a bude vnímat mé pravé já, ovšem ona se děsí té vybájené ohnivosti a raději se přede mnou choulí jako mrzáček! – Víš, lidé obvykle poznají, že na ně někdo něco hraje jen, pokud ho znají. Ty dvě se znají jen několik hodin, takže není, čemu se divit, ne?

Kdyby nebylo té skryté skutečné povahy uvnitř mě, nejspíš by mi jeden pitomý polibek nevadil, ale takhle? I tahle pitomá drobná nevěra bolí, jako by mi probodl srdce drátem. – To sis ještě nezvykla? Vždyť je ti nevěrný v jednom kuse. Jak se kolem mihne sukně, šup na ni!

Proto jsem lotrem, abych nebyla slabou a bezmocnou holčičkou, kterou každý ignoroval, dokud nezačala být bastardem a metat kolem sebe ohnivostí.  – Ty seš táááák drsná. *zvrací do vedle připraveného kbelíku*

A proč tu Desire nevyhodí, co? Neni nic jednoduššího. Co se týče krve, mohla po Chesterovi chtít, aby vykradl krevní banku – sama to přece v první nebo druhé kapitole navrhovala. Tak, jak je možné, že ji to nenapadlo?

"Můžeme si spolu někdy popovídat?" zeptá se nesměle a dál kolem sebe šíří tu uklidňující náladu a ve mně to působí pozdvižení.
"Hm, to by šlo," věnuju jí "sesterský" úsměv a zvednu se k odchodu. - Povídej mi zase o tom, jak z tebe naštvání nikdy neopadne rychle, Diano.

"Chci říct," ušklíbnu se sebejistě, "abys mi tak neříkala, protože mi kazíš mou tvrdě vybudovanou pověst," sebevědomě se zakřením a vyjdu ze dveří mírně otrávená. – Zlato, pověst mají jen lidé, o které se někdo zajímá. Sama říkáš, jak se o tebe nikdo nikdy nezajímal, nikdo ani nevěděl, že jsi. Tak o jaké pověsti to sakra mluvíš?

Nemají se v lásce a nejlépe by jim bylo, kdyby ten druhý vězel mrtvý šest metrů pod zemí nebo spíše rozprášený po okolí. – Jde-li tu o efekt, pak by bylo vhodnější dát tečku už za „zemí“... a zbytek vypustit. Takhle to působí amatérsky.

No, že mu bude chtít oplácet, to se vůbec nedivím. K její hlouposti to přesně sedí.

http://24.media.tumblr.com/daa6e2cac85853baa0bfee13358019ee/tumblr_mtbm1nd05M1qbyh52o3_250.gif

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama