Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Jedna vs. druhá - 5. kapitola

23. listopadu 2012 v 16:01 | Chensie Ips - Sue Wish |  3. kniha - Jedna vs. druhá
Chester
Něco se mi zdá. V tom snu slyším Diin hlas. Volá na mě, ale já jí nerozumím. Rukama zašmátrám kolem sebe, ale nenahmatám ji. Ani nemůžu. Všude kolem je neproniknutelná tma. Náhle mnou kdosi zatřese. Zadívám se před sebe a zjistím, že to není sen, ale skutečnost. Di se nade mnou sklání. Než stačí cokoliv říct, s úsměvem si ji přitáhnu do náruče.
"Už ti je líp?" dýchnu jí do vlasů a užívám si toho momentu, kdy se mi klepe v náručí chladem, který jí zalézá pod kůži. Očekávám to její primitivní slůvko Fajn, kterým odpovídá na tuhle otázku po každé, ať je jí jakkoliv.
"Nejsem Di," řekne náhle a mě to dokonale probere.
Vzdychnu a přestanu jí znemožňovat přísun kyslíku do plic. "Promiň, Des," zadívám se na ni omluvně, když si všimnu, že má na krku čerstvou ránu. "Ty krvácíš? Co se stalo?" setřu jí krvavý pramínek stékající po světlé pokožce, vsakující se do jejího trička.
"Dick…" hlesne a vypadá, že se každou chvíli složí. Klepe se čím dál víc a mně začne docházet, že to není způsobené pouze mým ledovým tělem, jak jsem si původně myslel.
Ten hajzl. Vzteky nakrabatím čelo. Podle všeho se nemůže dvojčátek nabažit. A když nemá šanci dostat se k Di, zkouší to na Des. Chytím ji do náruče, protože na nohou se nedokáže udržet, a přenesu zpátky do její ložnice. Položím ji na postel a nahnu se k jejímu krku, ale když se rány dotknu rty, trhne sebou. Trochu na ni nalehnu, aby sebou nemohla škubat.
"Jen ti to chci vyléčit. Nemusíš se bát, neublížím ti," zašeptám a mám pocit, jako bych zase byl s Di a utěšoval ji těsně předtím, než jsme se oba navzájem začali dostávat do extáze… Znovu se dotknu jemné kůže na jejím krku a zasypu ji drobnými polibky. "Uvolni se, nebudu tě kousat…" chraptím, přejedu po ráně jazykem a pak se k ní přisaju rty.
Prohne se přesně, jako to dělává Di…
Vzpomenu si na všechny ty noci plné sexu, na vůni jejích vlasů, na její dotyky, polibky a… propadnu se do samotného pekla… Vzdáleně slyším sténání, které jako by vycházelo z Diiných úst. Odtrhnu se od jejího zahojeného krku, ledovýma rukama ji začnu hladit přes tenkou látku košilky, kterou má na sobě, a vzdychající ústa zaplním svým žádostivým jazykem.
Při tom polibku mi zasténá do úst a pokusí se mě od sebe odstrčit.
Líbí se mi ta její bojovná povaha, kdy mi nic nechce dát jen tak zadarmo. Ví, že mě tímhle vzrušuje. Natisknu se na ni ještě víc a obdařím jí další vášnivým polibkem, až se na chvíli zapomene i bránit. O to víc se však v další vteřině, kdy se vrátí zpátky nohama na zem, snaží vymanit z mého sevření. Jenže má smůlu. Je to marný boj. Předem prohraný a ona to moc dobře ví.
Ví, že ji nepustím ani za nic.
Tisknu se k jejímu horkému tělu o to víc a začíná mě ovládat nezvladatelná touha. "Tímhle jsi mě vždycky dostávala," zachraptím vzrušeně, ale když jí rukou zajedu na odhalené stehno, zarazí mě. "No tak, já vím, že se ti to líbí. Vždycky ses bránila, ale přitom jsi nechtěla nic jiného," vrčím něžně a kousnu ji do rtu, až plačtivě usykne. Tohle mě probere.
Otevřu oči.
"Tohle se ti přece vždycky…" Nedořeknu a polknu.
Do hajzlu! Prsknu v duchu. Šedé duhovky, které se na mě dívají, nepatří mé šťastné krvi… "Des, promiň, já…" Nevím, co říct. Svalím se vedle ní do postele a rukou si mnu čelo, zatímco si v hlavě snažím zesumírovat nějakou odpověď. "Nechal jsem se unést. Když vy si jste tak hrozně podobné, až mě to děsí…"
"Taky mě to děsí," přizná udýchaně a zadívá se kamsi na strop. Vypadá, že má výčitky, ale to není sama.
Jsme v tom oba. Bez rozdílu.
,,Di tady asi zamotala hlavu všem chlapům," vydechne, když se jí tlukot srdce vrátí do poklidného rytmického tepání, a v jejím hlase nejde nepostřehnout zklamání. "Asi je vážně skvělá," pousměje se, ale ten úsměv je vyloženě nucený.
"Ano, má na to talent," řeknu, "ale je těžké s ní vyjít," přiznám neochotně. "Což ostatně se mnou taky, takže si vlastně nemáme co vyčítat…" zamyslím se nahlas. "Cítíš se aspoň líp?" sjedu ji pohledem a zastavím se na čerstvě zahojené rance na jejím krku. "Co ti ten kretén vlastně udělal?" zamračím se při pomyšlení na toho magora, který tu akorát obchází a přidělává problémy. Když tu není Dex nebo Mia, je tu zase tenhle blbeček, co si hraje na Casanovu a neodolatelného upíra. Musím se tomu v duchu ušklíbnout.
"Je mi lépe, děkuju," pípne a zahledí se mi dlouze do očí, jako by se připravovala s něčím se mi svěřit, ale pak ten náš oční kontakt náhle přeruší. "Prostě mě kousnul," pokrčí ledabyle rameny v náznaku, že to je jedna z nejběžnějších a nejzanedbatelnějších věcí, které se jí stávají každý den.
Nedotírám na ni. Nevyptávám se. Sama musí vědět, co říct chce a co ne.
"Proč se mi to od tebe tolik líbí? S Dickem jsem u toho kousnutí sice taky cítila jistou euforii, ale víc mě to bolelo. Cítila jsem jeho … rozpolcenost," řekne místo dalšího vysvětlování zamyšleně.
"Holt má špatnou představivost," ušklíbnu se, ale víc to nerozvádím. Na spoustu věcí prostě nemá ani jako upír, i když se snaží tvářit jako ten největší king. Přesto mu jednu věc upřít nemůžu. Něco, co mi nadzvedává mandle a co nejspíš nikdy nestrávím… "Di s ním … zažívá podobnou slast jako se mnou," dostanu ze sebe po chvíli se sebezapřením. V hlavě se mi začne přehrávat naše poslední hádka, která předcházela jejímu zkolabování. Když mi vmetla do tváře, že rozhodně nelituje toho, že se s ním vyspala… Raději nemyslet! "On byl tady?" změním téma, abych zahnal bolavé vzpomínky. A také proto, že mi přijde divné, že by ji okusoval někde na chodbě a spokojil se pouze s pár kapkami z jejího krku.
Uhne pohledem a změní téma stejně jako já.
Nevadí, aspoň si nebudu muset hrát na psychologa. Ošetřování ran mi přece jen jde lépe a také je to rozhodně příjemnější než nějaké pokusy o utěšování.
"Vrať mě zpět k mým dětem, ty bezcitný zmetku!" vyjekla na mě plná zoufalství a beznaděje. Svíjela se mi u nohou a já v sobě pocítil její upřímnou bolest a žal.
Záměrně jsem jí ubližoval, a přesto jsem nechtěl, aby se mnou jen trpěla. Něco ve mně chtělo, aby byla "šťastná". "Už jsem ti řekl. Buďto budu týrat tebe nebo tvé děti. Vyber si," překročil jsem ji a se zlovolným pohledem se díval, jak se zvedala ze země.
Měla na sobě šaty, které dokreslovaly její krásné tělo.
Neodolal jsem a dotknul se bělostné, hebké pokožky, až usykla a odtáhla se ode mě.
"Nikdy neobětuju své děti! Klidně mě zabij, ale je nikdy nedostaneš!" Z očí jí zas stékaly zbytečné slzy, až se ušklíbal.
"Tvá mateřská láska je darem. Jen doufej, že si toho budou tvoji potomci vážit," nahnul hlavu na stranu, zatímco se na ni díval.
Lidská verbež je nevděčná.
"Ovšem nespoléhal bych na to, že přede mnou budou v bezpečí. Já je najdu," přivinul jsem ji do svého náručí, zatímco jsem jí šeptal do vlasů hrůznou budoucnost. "Najdu je a budu je týrat více než tebe, než je bez lítosti zabiju." Tělem mi projel osten bolesti. Jako bych snad měl infarkt či co, až natolik je to intenzivní. Svíral se mi v naprosté hrůze a bezmoci celá hruď. Zvykl jsem si, že po sexu s ní se mi tělem proháněla neurčitá bolest, která mě týrala. Nechápal jsem to, ale bylo to jako trest za hřích, který jsem páchal, když jsem si bral její dokonalé tělo.
"Di s ním taky něco má?" probere mne Desire ze vzpomínek, až se oklepu.
Nad tou otázkou svraštím čelo tak moc, až se mi uprostřed objeví hluboká vráska. Tak tohle je zase má achillova pata. "Na to se asi budeš muset zeptat jí … bude to vědět lépe než já," uzavřu debatu, protože to nemíním rozebírat, stejně jako ona nechtěla zpytovat duši v případě Dicka. Odmlčím se. Nějak se to všechno podělalo….
"Promiň mi to," pohladí mě omluvně po ruce, i když ona je tady ta poslední, která by něco takového měla říkat. ,,Di tě určitě moc miluje," snaží se mě utěšovat.
Na tenhle přístup nejsem zvyklý a ani o něj nijak nestojím. Není mi to moc příjemné. Místo odpovědi si ji mlčky prohlížím a přemýšlím, jestli by s ní bylo všechno taky tak složité, jako s Di… Nevím, čím to je, ale líbí se mi být v její blízkosti, vyzařuje jakýsi klid, který na mě působí velmi příjemně. Žádné nervy a stresy jako s její sestrou…
"Neomlouvej se, nemáš za co," řeknu potom a vstanu. "Půjdu se za ni podívat. Chceš jít se mnou?"
Vyskočí na nohy a připojí se ke mně. Vážně má o Di strach. Není to hrané, je to opravdová obava, až mě to trochu zaráží a … rovněž naplňuje jistou lítostí, protože ona Di přijala tak rychle…
"Myslíš, že bude v pořádku?" zvedne ke mně oči, a zatímco mě lustruje pohledem, čeká na odpověď.
"To doufám. Už sice nekrvácí, ale nelíbí se mi, že se ještě pořádně neprobrala," řeknu, když vejdu do pokoje a zadívám se na Diinu drobnou postavu. Skoro se v té posteli ztrácí. Obličej jí svítí smrtelnou bledostí… Vypadá, jako by snad už ani nebyla člověk… Nahnu se k ní a ledovými prsty ji zastudím na tepně na krku, abych zjistil, jestli jí bije srdce, když náhle pod mým dotekem slabě zasténá.
"Di?" skloním se k ní.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 20. září 2013 v 15:04 | Reagovat

,,Di tady asi zamotala hlavu všem chlapům," vydechne, když se jí tlukot srdce vrátí do poklidného rytmického tepání, a v jejím hlase nejde nepostřehnout zklamání. "Asi je vážně skvělá," pousměje se, ale ten úsměv je vyloženě nucený. – No, to vážně je. Vůbec nejskvělejší by připadala psychiatrům... Vždycky je super, když při práci narazíte na něco nového, na novou výzvu.

Proč mám dojem, že ta žena, ta Eleanor, nebo jak se jmenuje, byla matka těhle labilních dvojčat? Bože, jestli jo... tak už jen zbejvá, aby se Chester zamiloval taky do jejich otce... Jestli se to stane, tak mě snad omluvíte, že to nedočtu. Pochybuju, že by mi po takovém zážitku ještě někdy naskočil mozek natolik, abych dokázala bez cizí pomoci zapnout počítač...

Nějak se to všechno podělalo…. – No to vidím, nejen že je tu z nějakého záhadného důvodu čtvrtá tečka, ale celý tenhle příběh je úplně podělaný. Už od prvního slova...

http://25.media.tumblr.com/8f8b147db413abf336bfa3618becd2e6/tumblr_msz4yzq7GS1qjnplro1_250.gif

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama