Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Jedna vs. druhá - 6. kapitola

23. listopadu 2012 v 16:01 | Chensie Ips - Sue Wish |  3. kniha - Jedna vs. druhá
Diana
Ztěžka otevřu oči. V mysli mi doznívá zvláštní melodie, která mi připomíná jakési světlé chvilky v mém životě, které nedokážu přesněji určit. Působí na mě známým a bezpečným dojmem a rozplývá se spolu se sílící realitou.
"Chazzy," zašeptám ztěžka a přemýšlím, kde jsem. Ve svém pokoji určitě ne. Zdá se, že jsem v jejím pokoji.
Desire s letmým úsměvem a obavou v očích stojí vedle Chestera. Oba na mě se starostí v očích shlížejí… Je to moc příjemný. Vědět, že nade mnou někdo bdí a… Čeká, až se probudím.
"Jak se cítíš?" Posadí se ke mně Chester na postel a stále tak starostlivě mě pozoruje, že mě to skoro dojímá.
Ve svém stavu reaguju na všechno mnohem citlivěji než normálně, natož když se jedná o péči, kterou mi nikdy nikdo nevěnoval… "Slabě fajn," usyknu tiše. I mluvit mi dělá problém. Sakra, všechno mě bolí. Matně si vzpomínám, co se stalo před tím, než jsem se dostala do tohohle stavu. Zkoumavě se na něj hledím. Proč mě neobejme? Proč mě nepolíbí? Pořád se na mě zlobí? Jasně, jak jinak. V duchu se ušklíbnu. Nic by mu nezabránilo, aby na mě byl pořád naštvaný. Těžce se obrátím na Desire. Postřehnu její téměř zahojenou ránu na krku a zavřu oči. Mia se podle všeho činila. Už stihla napadnout i ji. Sakra, to ji Chester nemůže aspoň trochu ochránit? Vždyť ona je … jako já!
"Nemáš hlad? Měla by ses napít," zahrne mě Chester místo polibků přívalem slov.
Těžce otevřu oči a vyčítavě se na něho zadívám. Copak nechápe, že teď potřebuju něco úplně jiného, než nějakou pitomou krev?! Že to je to poslední, co mě momentálně zajímá? Že potřebuju hlavně jeho? Jeho blízkost? Copak se ani teď nedokáže přenést přes určité věci? Dělat prostě, že nejsou? Alespoň na chvíli? Vždyť všechno je úplně jinak! Celé mé nitro naříká a křičí, ale rty nepropustí nic z toho, co se odehrává uvnitř mě. Jsem tak slabá, že se na nic nevzmůžu. Místo toho sleduju, jak Chester uhne pohledem a zadívá se na Desire.
"Nevadilo by ti to?"
"Určitě ne," vyhrkne a žene se k mé posteli a už automaticky vyhrnuje rukáv, zatímco já ji upřeně pozoruju a pohledem přejíždím po jejím pohmožděném krku.
"Mia tě už taky kousla?" dostanu ze sebe.
Des po mně střelí nervózním pohledem.
"Jako bys ji neznala…" odpoví za ni Chester a věnuje Des krátký pohled. Potom ji chytí za ruku a rychle jí přeřízne žíly, až vyjekne, a nastaví mi její zápěstí k ústům.
Nedůvěřivě ho pozoruju. Chci ze sebe konečně dostat nějaké odmítnutí, ale jakmile ucítím vůni krve, moje myšlenky se přesunou zcela jinam, a já z ní hltavě začnu pít. Ta horká krev, kterou můj syn potřebuje, mi pomáhá postavit se na nohy. Jenže sotva polknu pár doušků, uhnu stranou. Vidím, jak jí tím ubližuju, sakra! A to já prostě nechci. Nikdy jsem nebyla nějaká krvelačná bestie. Netuším, proč právě já si na ni musím hrát a dravě hltat krev, jako by zítřek neměl přijit. Proč by dítě nemohlo být po mně? Mírumilovné a normální.
"Bolí jí to," odvrátím hlavu, když mi Chester znovu nastaví její zápěstí.
Chester
"Ale mně to vážně nevadí, když ti to pomůže," snaží se jí Des nacpat zápěstí zas mezi rty, jenže Di nehne ani brvou.
Vzdychnu. Je mi jasné, že to nemá cenu. Je tvrdohlavá. Když se zasekne, tak s ní nikdo nehne. "Tak ti Des odlije do skleničky, no," řeknu a odejdu, abych pro nějakou došel do kuchyně.
Když se ovšem vrátím, tak nevěřím svým očím. Nevím, jak to Des udělala, ale docílila toho, že z ní Di znovu pije. Koukám, že sestra na ni má větší vliv než kdokoliv jiný…
"Díky," zadívá se na ni vděčně a nechá ji, aby ji hladila po vlasech. Sleduju tu scénu a nestačím se divit. Stačilo pár minut a všechno je jinak.
"Budeš zase v pořádku. Jen musíš nabrat sílu a nesmíš se tomu bránit," usměje se na ni Des a zvedne se.
"Hned jsem zpět," dá jí pusu na čelo a vytratí se z pokoje.
Nejspíš nám chce poskytnout chvíli soukromí. Nevím, jestli za to mám být rád nebo ne…
Di se na mě s tichým povzdechnutím zadívá, a tím mě probere ze zamyšlení.
Posadím se k ní na postel a usměju se: "Jsem rád, že jsi ji k sobě konečně pustila. A … taky jsem moc rád, že už ti je líp," pohladím ji trochu nerozhodně po tváři. Nejradši bych ji k sobě přitiskl, jenže…její zrada stále bolí a hlas, kterým se mi vysmála, mi pořád zní protivně v uších.
"Zlobíš se na mě," zadívá se mi do očí. Neptá se. Oznamuje.
"Ne," zavrtím hlavou, ale přesto pohledem uhnu, protože ty její šedé duhovky na mě zase začínají působit.
"Já s Dickem nespala…" pokračuje, aniž by reagovala na můj odmítavý postoj.
Nechci to řešit, přesto…sedím dál a s očima upřenýma do šera za oknem poslouchám.
"Nechtěl mě pustit. Ale nechal mě být, když…" Odmlčí se a její tvář protne cosi jako zoufalství a vztek. Rty zúží do komického nazlobeného šklebu, až se musím ušklíbnout.
"No jen to dořekni," usyknu a zamračím se. "Anebo víš co? Neříkej to, není to potřeba, bylo tě slyšet dostatečně…" Unaveně si promnu oči. "Neřeš to… Teď je hlavní, aby ses dala do pořádku."
"Možná mě dohnal k rozkoši, ale byli jsme oba oblečený a já u toho vzdychla tvoje jméno," ušklíbne se a trucovitě si dá ruce přes hruď. "Jen se ho klidně zeptej. Myslela jsem na tebe a věř, že jsem nechtěla, aby to zašlo tak daleko. Chtěla jsem ti jen oplatit pusu, kterou jsi dal mýmu dvojčeti! Jenže Dick chtěl víc a nepustil mě, i když jsem chtěla," pokračuje dál a snaží se mě přesvědčit, že to, co říká, je pravda.
"Ta pusa … byla omyl. Nechal jsem se unést… Tou podobou. Promiň," povzdychnu si. Myslím svou omluvu upřímně. Ona samozřejmě nepochopí, proč je pro mne věrnost takovým problémem. Jsem upír a především jsem muž, který je veden instinktem. Tím prvotním primitivním pudem rozmnožování. Já si prostě nemohu pomoci! "Ale uvědomuješ si, jak jsi tím, že jsi šla za tím volem, ohrozila naše dítě? Díky tomu, že z tebe pil, jsi na tom takhle!" neudržím se a vyjedu na ni vzápětí, protože celou tu situaci, která vznikla jenom kvůli němu, nedokážu překousnout!
"Chtěla jsem ti to jen oplatit. Dát mu pusu a vypadnout! Nenapadlo mě, že toho využije a bude si se mnou dělat, co bude chtít," polkne a vypadá, že ji to vážně mrzí. Jenže to si měla rozmyslet dřív, než mu tam vlezla! Ona nikdy nedomýšlí následky a pak to takhle dopadá! Snad si nemyslela, že Dick se jako upír spokojí s málem!
"Jako člověk byl jinej," zapláče a podivně se prohne.
Pocítím v sobě cosi jako narůstající obavu.
"Malej je v pořádku?" zeptá se tiše. Slzy se jí na řasách smutně třpytí a její tvář nabírá, jako by do pláče neměla daleko. "V knížce psali, že bys s ním měl bejt propojenej, sakra… Cítíš ho? Mám strach, že… Ten jed strašně pálí," polkne a znovu se prohne jako by si tím chtěla z těla tu bolest vymazat. "Nevím, jestli…" zalapá po dechu a cukne sebou v dalším přílivu bolesti, zatímco se jí na krku objeví krvácející rána.
Ten zkurvený Dickův jed! Zasraný Dick!
"Jak propojení? Necítím nic," zadívám se na ni zoufale.
"To není možný," zavzlyká a schoulí se do klubíčka.
Odhrnu deku, pod kterou leží, a položím svou ledovou dlaň na její podbřišek. Zavřu oči a snažím se… Vlastně nevím, oč se snažím, ale doufám, že takhle budu našemu dítěti blíž. Je to zvláštní, ale po chvíli mě začne dlaň pálit, jako bych ji strčil přímo do ohně. Nepříjemně otevřu oči. "Vypadá to, že je na tom stejně, jako ty," řeknu znepokojeně. "Budu se z tebe muset napít," zadívám se jí do očí, až mě trochu podiví její odhodlanost.
Láska k dítěti, které se ještě nenarodilo, jí drtí hruď v neobvyklých křečích. Ona se o něj skutečně bojí, natolik houževnatě, že se k mé obavě přidává i ta její jako kuriózní strach o naše nenarozené.
Koho mi ta mateřská láska připomíná?
"Tak na co čekáš! Hlavně mu pomoz!" vyprskne vzlykavě a znovu se prohne v bolestech. "Přece nenecháš malýho…" Nedořekne, protože se jí zakousnu do krku. Zavzdychá a poddá se tomu.
Čím víc z ní piju, tím víc cítím, jak se jí ulevuje a bolest střídá slast, kterou jí pouštím do těla.
Ihned se ke mně přivine ještě blíž. "Lásko… Lásko…" šeptá, když můj jed v jejím těle nahrazuje palčivost jedu toho kreténa a vynáší ji do nebe.
Uvědomím si, jak moc mi tohle všechno chybělo. Její vroucná blízkost. Způsob, jakým mi říká všechna ta láskyplná slova. Její vábivá vůně. Tlukot jejího srdce. Ten zastřený dech… Chuť její krve je až na posledním místě, protože mi jde o ni. Dochází mi, že to, co jsem zažil s Des byla pouhá náhražka… náhražka za ni.
"Omlouvám se…za všechno," zašeptám jí do vlasů, když se od ní odtrhnu a schovám její zesláblé tělo do své náruče. Svědomí mě bohužel doběhlo…
"Taky se moc omlouvám," rozvzlyká se znovu a natiskne se na mě.
Něžně ji začnu líbat na rty i tváře, jako bych tím snad mohl smazat další botu, kterou jsem udělal.
"Vím, že jsem ti teď kvůli Dickovu jedu moc nechutnala… Ale moje city k tobě se nezměnily. Snad jen tím, že tě miluju ještě víc," šeptá a všechny ty jemné polibky mi oplácí. "Jak je na tom malej?" Vezme mě za ruku a položí si ji na břicho. Vyčkávavě se slzami v očích se na mě zadívá.
"Už lépe," usměju se, aby se uklidnila. "A neplač…" setřu jí slzy. "Nedělá mu to dobře," políbím ji na suché rty, a když se chci odtáhnout, chytí mě za obličej a znovu se ke mně přitiskne. Oplácím jí polibky, ale vzadu v hlavě mě kouše červ pochybností, jestli vydrží Des držet jazyk za zuby a nic jí neprozradí, alespoň do té doby, než jí bude dobře a budu jí to moct říct sám… Mohl bych mlčet. V případě kohokoliv bych to udělal, ale Di se všechno prapodivným způsobem doví a pak je to ještě horší. Nic před ní nedokážu utajit, natož aby snad nepřišla na mé malé úlety.
"Co se děje?" odtáhne se ode mě náhle a mně podle jejího výrazu dojde, že jsem se nejspíš příliš zamyslel a můj výkon nebyl upřímný. "Láska mu taky nedělá dobře? Snad mi nechceš říct, že jako upír prostě bude předurčenej nemít rád a bude mu vadit, když pro mě bude celým světem?!" začne panikařit. "Přece musí…" Nedopoví a snaží se držet, aby se nerozbrečela. Hormony s ní dělají divy a každá maličkost ji hned rozhodí.
Chytím ji za ruce a vtisknu jí pár polibků do dlaní. "Neboj se, bude tě mít rád. Má přece podstatnou část z tebe. Moje geny v něm sice budu také, ale nemusí se projevit. Záleží, jak ho budeš vychovávat…" Odmlčím se a zadívám se stranou. Nechci jí teď říkat pravou příčinu svého chování, rozrušovat ji a zase se s ní hádat.
"Jak budu?!" zalapá po dechu a vytrhne se mi tak prudce, že zúžím oči. Tvář jí protne neurčitá grimasa, kdy se žal střídá s rozhozením a vztekem. "Snad budeme! Nebo ty už s námi do budoucna nepočítáš?" vyjekne zuřivě.
"Já s vámi ano, ale… Tys mi přece sama řekla, že mě k ničemu nepotřebuješ. Že si ho vychováš sama, aby se z něj nestalo, to…co se stalo ze mě," zamumlám úkosem.
"Řekla jsem to v afektu, sakra! Copak mě neznáš?" prskne rozzlobeně a mlha v jejích očích ještě zhoustne.
Místo odpovědi se na ni zadívám a teprve teď si všimnu, že se drží za krk. Jemně ji chytím za ruku, abych se k tomu místu mohl dostat, a přejedu jí přes ranku na krku jazykem, aby se zase zacelila. Dívám se jí do očí a konečky prstů jí shrnuju prameny vlasů padající jí do obličeje, pohledem zabloudím k jejím pootevřeným ústům. Palcem jí pomalu přejedu přes dolní ret, až tiše vzdychne. Znovu k ní zvednu oči a…
"Di! Jsi v pořádku, lásko?!"
Kretén jménem Dick, který se se širokým úsměvem objeví ve dveřích, nás nemilosrdně vrátí zpátky na zem.
Mrsknu po něm vzteklým pohledem, protože lepší chvíli si vážně vybrat nemohl!
"Ani nevíš, jak sem se bál," hrne se k ní. Ihned jí polibkem zmapuje tvář, zatímco se na něj moje šťastná krev škaredí. "Nezlob se … Kdybych věděl, že… Neudělal bych to," vnucuje jí svoje omluvy a doteky, ale Di se tváří popuzeně.
Bez okolků ho od sebe odstrčí. "Neměls to dělat," zamračí se a natáhne ruku kamsi ke dveřím.
Otočím se a spatřím trochu vykolejenou Des.
Ihned chytí Di za nabízenou dlaň, a když se z postele zvednu, aby k ní měla blíž, sedne se k ní. "Nepotřebuješ?" kývne Desire hlavou ke svému zápěstí a moje maličká jen němě zavrtí hlavou.
Jemně se na ni zakření a trucovitě semkne ústa.
"Ale víš, co jsme si řekly…" promlouvá k ní mateřsky její rozumnější sestra.
"Slibuju, že ti řeknu a vezmu si, kolik budu potřebovat," vzdychne Di a pak se na ni usměje.
Vypadá to, že to s tou sesterskou rolí začíná myslet vážně a já jsem za to vážně rád. Kdo by to byl řekl, že se jako upír budu zajímat o dobré vztahy mezi sestrami.
Můj posmrtný život je vážně postavený na hlavu, pomyslím si v duchu a otočím se na toho vola, který tu pořád zaclání. "Vypadni ty, kreténe, nemůžu tě ani vidět! Snad jsem ti něco řekl, ne?!" zavrčím na něj a snažím se ho vypakovat. Nechci ho v její blízkosti!
"Copak? Snad už zase nejste jako hrdličky," zašklebí se na mě a já přemáhám nutkání jednu mu vrazit. Nebo klidně dvě…
"Do toho tobě nic není. Táhni!"
Měří si mě povýšeným pohledem, aniž by hnul brvou. "Chceš se prát? Skutečně? Tak pojď, ty padavko, rozdáme si to," provokuje mě a tváří se tak arogantně, že bych mu nejraději vklínil kůl mezi žebra.
"Nechte toho, sakra," snaží se nás krotit Di, ale ani jeden z nás ji nevnímá.
Nevyžívám se zrovna ve rvačkách, ale když to musí být, tak to holt musí být. Navíc tenhle vůl mě tu štve už moc dlouho dobu a já bych se ho tak rád konečně jednou provždy zbavil! "Abych tě nevzal za slovo," řeknu s ledovým klidem.
"Fajn, tak zítra v noci. Aspoň se ukáže, kdo je tu skutečný upír a kdo si na to jenom hraje. Zbraně jsou dovolené. Kdo vyhraje, tak…" odmlčí se a zadívá se zálibně na Di, která se zatváří panicky a oba nás chytí za ruce.
"Na to zapomeň," syknu. Nesnáším, když si myslí, že na ni má nějaké právo a ještě ji sjíždím tím zvráceným pohledem, při kterém bych mu nejradši zatlačil ty jeho modrý lasery do hlavy!
"To si moc nevěříš, když se tak bojíš," zasměje se, a tím mě vytočí!
"Fajn, dostanu tě na kolena!" syknu. Mě si žádný nedomrlý splozenec dobírat nebude. Natož tenhle! Ještě bude prosit, abych z něj neudělal hromádku popela!
"Chazzy!" vyjekne Di, ale já ji neposlouchám.
Vztek se ve mně vaří a také touha … neskutečná touha po tom, konečně dostat tohohle jejího "kamaráda" pod kytky!
"Tak dost! To přece nemůžete udělat?!" rozbrečí se Di a obrátím se na toho debila, kterému už odtikávají poslední hodiny druhého života.
Při té myšlence se musím sám pro sebe křivě usmát. Ta slova mi znějí jako rajská hudba!
"Vyzýváš Chestera? Uvědomuješ si, že kdyby se mu něco stalo, připravíš mě o přítele a moje dítě o tátu!?" zavrčí na něj Di bolestně.
"Postarám se o tebe," zadívá se na ni blahosklonně. "Budu ho brát jako vlastního," povytáhne se, jako by snad byl něco lepšího, než jsem já!
"Ještě jsi nevyhrál!" odfrknu. Jeho slova mě vážně dojímají! "A nemysli si, že zvítězíš! Ona je moje!" zavrčím temně s vyceněnými špičáky. Tenhle hošánek nemá vůbec ponětí, kým jsem byl a kým se zas stát můžu! Dám mu tak jasně najevo, že on je tady ten přebytečný, o kterého tu nikdo nestojí! Di po mých slovech zalapá po dechu.
"Jsem lidská bytost, nemůžete o mě hrát jako bych byla majetek!" prskne vztekle a oba nás probodává zlostným pohledem, zatímco si stírá slzy.
"Právě. Jsi jenom člověk," řekne mrazivě Dick.
Má Šťastná krev zalapá po dechu a zatváří se, jako by jí právě vyrval kus duše. V očích se jí mihne jízlivá necitelnost. "Dost rychle jsi zapomněl, žes byl taky člověk!" blýskne po něm zlým pohledem. "Tys u mě skončil. Nejsem věc. Nejsem jenom lidská bytost! Považovala jsem tě za sobě rovnýho, ale právě teď mi nesaháš ani po kolena! I kdybys vyhrál a Chester by zmizel z mého života, nikdy tě nebudu milovat tak jako jeho! Nikdy bysem s tebou nebyla!" sykne a odvrátí od něj pohled.
Tohle ho dostane a on na ni chvilku zaraženě zírá.
S potěšením sleduju, jak ho její slova i zasáhla i přes tu upíří slupku, kterou kolem sebe má. Jenže pod ní je ubožáček. Pořád ten naivní blbeček, kterého ho sem Mia přitáhla jako svou svačinou, a který tak měl také skončit. Pro nic jiného se ani nehodí.
"Vzpomeň si, na předehru v tvým pokoji…" dodá ještě s ušklíbnutím a víc si ho nevšímá.
Nevím, co se tam stalo, ale podle toho, jak se ten blbec zatváří a stáhne, pochopím, že něco, co značně pomačkalo jeho ego.
"Nechci, aby se něco někomu stalo," hlesne Di, když náš "king" odejde a já stále zamyšleně zírám na teď už dávno zavřené dveře.
"Nic se mi nestane," usměju se a přitáhnu si ji k sobě, abych se ji pokusil utěšit polibky a doteky. Vím, že to není nejlepší nápad, jenže … já tomu volovi ustupovat nebudu, nehledě na to, že takovou příležitost, abych ho probodnul kůlem a nemusel se dívat na Diin vyčítavý pohled, už mít nebudu. "Někdo takový jako je on, mě nemůže ohrozit," usyknu odhodlaně. Dostal jsem na kolena větší grázly, než je on.
"Odvolej to," řekne pevně Di a probodne mě lítostivým pohledem. Prsty si zajede do vlasů, jako to dělává, když je nervózní.
"To nejde, Di," zavrtím hlavou. Copak nechápe? Je to výzva, kterou jsem přijal, a proto s ním musím skoncovat po svém!
"Proč ne?!" Chce se mnou zatřást, ale nemá na to dost sil.
"Protože… Takhle to prostě nechodí. Když upír vyzve druhého upíra na souboj, tak … je jen jeden vítěz," zasvětím ji do dalších z jejího pohledu pro ni ne zrovna příjemných pravidel upířího světa. Jenže tak to prostě je. Já to nijak neovlivním ani nezměním. Ostatně, začal s tím on. Já to jenom musel přijmout. A v tomhle případě jsem přijal neskutečně rád!
"Chazzy to … to nemyslíš vážně, že chceš něčemu takovému Di a vaše dítě vystavit!" vloží se do toho vyjevená Des. Nervózně si hraje s prsty a probodává nás choulostivými pohledy.
"Já je ničemu nevystavuju, protože neprohraju," řeknu bez špetky pochybnosti.
"Jsi si tak jistý?" zadívá se na mě - v očích strach.
"Samozřejmě. Jiná možnost ani není," přikývnu sebejistě.
"Lásko, prosím… Nedělej to," snaží se mě přesvědčit moje maličká.
"Nechci se s ním rvát!" zoufale jsem se chytil za kořen nosu a snažil se uklidnit ten řev testosteronu ve svém nitru.
Oskar na mě shlížel s nezměrným vztekem. "Vyzval tě!" řekl chladně a podal mi kůl, který jsem od něj chtě nechtě musel přijmout.
Raději jsem dělal, že ho přehlížím. Ta vražedná věc mě trochu děsila. Nechtěl jsem zabíjet ve svém vlastním druhu! Byl jsem upírem sotva pár měsíců a nerad bych se proměnil v hromádku popela!
"Musíš to přijmout! Jiná možnost není," hlesl nekompromisně poklidným vlezlým hlasem, až mi po zádech přejede mráz. Tvářil se natolik odhodlaně a vítězně, že mě to trochu děsilo.
"Jak si můžeš bejt jistej, že vyhraju?" polknul jsem a zadíval se na něj s naprostou nechutí. Nutil mě do něčeho, do čeho bych nikdy nešel! K čertu se všemi zasranými pravidly!
"Věř mi, že vyhraješ," ušklíbl se necitelně. "Jen ze sebe vydoluj toho upíra, který dokáže mučit oběť tak dokonale, že se topí ve vlastní krvi. Udělej ze sebe tu stvůru, kterou ve svém nitru jsi! Právě proto ses přeci stal upírem…" vkládal mi do těla tolik revolty a agresivity, že mnou protékala jako nově nabitá energie a ústila do mého nitra s touhou zabíjet.
"Spi," zavrčím něžně a políbím ji na čelo. Uložím ji do postele a přikryju dekou, protože si všimnu, jak jí tohle všechno zmáhá. "A nemysli na to. Buď v klidu už jen kvůli našemu dítěti," zašeptám jí do vlasů a políbím ji. Je natolik unavená, že už mi nedokáže ani odporovat a po chvíli, kdy ji hladím a častuju polibky, tvrdě usne.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 20. září 2013 v 15:34 | Reagovat

Desire s letmým úsměvem a obavou v očích stojí vedle Chestera. Oba na mě se starostí v očích shlížejí… Je to moc příjemný. Vědět, že nade mnou někdo bdí a… Čeká, až se probudím. – No, že jo? Tak je zase nezapomeň seřvat a ubližovat jim.

"Nemáš hlad? Měla by ses napít," zahrne mě Chester místo polibků přívalem slov. – To tě musí furt někdo objímat nebo líbat? Bože, už se těším, až zase začne šílet, že Chester ji ani nepolíbil, takže ji vůbec nemiluje. Ta sebelítost...

Proč vlastně ti dva nechtějí říct Dianě, že ji kousl Dick? Co by se stalo? Fakt nechápu, proč to házejí na Miu, která výjimečně vůbec nic neprovedla.

Jinak, proč se naprostá většina vašich postav jmenuje od D? Diana, Desire, Dick, Dexter... Většina autorů si umí dát pozor, aby se jim tohle nestávalo...

Proč by dítě nemohlo být po mně? Mírumilovné a normální. – Normální? Jak to myslí? Ona je všechno, jen ne normální...

"Láska mu taky nedělá dobře? Snad mi nechceš říct, že jako upír prostě bude předurčenej nemít rád a bude mu vadit, když pro mě bude celým světem?!" – Tohle by fakt někdo řekl nahlas? Bože...

Tohle její krvácení, kdykoliv někdo špatně zvolí slovo, už je dost trapný... Jako by kolem ní všichni museli chodit po špičkách. Nešlo by to celé přeskočit k nějakému ději? Tohle se táhne jak sliz.

Nikdy bysem s tebou nebyla!" – Ježiši, teď jsem kůlem mezi žebra asi dostala já. Co je sakra tohle? Bysem? Jako fakt? Asi na mě půjdou mrákoty.

S potěšením sleduju, jak ho její slova i zasáhla i přes tu upíří slupku, kterou kolem sebe má. – Jedno „i“ by bohatě stačilo, dámy.

http://25.media.tumblr.com/f88b9debb46cb1baf8eec09ad01538bd/tumblr_msrht57Qiv1rxlo5fo8_250.gif

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama