Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. vrah - 10. kapitola

24. listopadu 2012 v 16:56 | Chensie Ips - Sue Wish |  5. kniha - Milenec vs. vrah
Diana
Protáhnu se a vyjdu ze dveří knihovny, ovšem sotva za sebou zavřu dveře, ucítím pronikavou vůni čerstvě posekané trávy a zjistím, že to se mnou… vůbec nic nedělá! Zhluboka se nadechnu a posměšně se zadívám Oskarovi do očí. Aha, sakra, takže Chazzy nade mnou má moc, protože je můj stvořitel, ale tenhle andělskej kašpar už na mě nemůže!
"Ach, poupátko…" Nechápavě na mě civí, zatímco se nechává opřádat tím svým posvátným klidem.
Drze se mu rozesměju do obličeje, když mu dojde, že… už na mě ty jeho kouzla neplatí! Mírně se zakaboní a já se na něj v amoku a bez přemýšlení vrhnu, poháněná svou rádoby ohnivostí. Ovšem než se ho vůbec stihnu dotknout, pevně mě chytí za krk a zatne se mi drápy do pokožky, až zalapám po dechu a vyvalím oči. Jo, jsem idiot, co nepřemýšlí a nechá si dát na tlamu - ostatně jako dycky. Ta bolest mě na chvíli úplně omráčí.
Prudce mnou smýkne o zeď, až se hlavou břinknu o něco tvrdého a smysly se mi na chvíli rozostří, zatímco se mi zatmí před očima. "Sakra," zamumlám, když si uvědomím, že Chazzy měl asi pravdu. Sama ho zřejmě nepokořím.
Vzápětí se do mě vpije tak hrubým a nenasytným polibkem, až mi zatrne v páteři, do které se mi po chvíli ponoří drápy, až mu do rtů bolestně vyjeknu. Jako by mi vzplály veškeré nervy v těle.
"Mám to rád drsné!" Nepříjemně se usměje a tvrdě se mi zakousne do krku, zatímco mi dlaní zakryje ústa, aby utlumil můj bolestný výkřik.
Chazzy měl zase pravdu, sakra, proběhne mi myslí, když si uvědomím, že všechno vnímám intenzivněji - bez ohledu na to, jestli je to rozkoš nebo bolest.
Když ode mě někdo Oskara oderve, vydechnu úlevou a zhroutím se na všechny čtyři. Zmateně pohlédnu na Dicka, který se s ním rve na život a na smrt. "Dicku!" zaúpím a bez dalšího přemýšlení skočím Oskarovi na záda, a zatímco ho můj blonďatý kamarád častuje ranami pěstí, tak já se mu zezadu divoce zakousnu do krku a drápy zatnu do jeho ramen, až zachrčí. Ten zmetek má větší sílu než Dick, sakra! Zakleju v duchu, když se mu snažím rozsápat kůži na krku. Mocně se mu zabodávám drápy až do slabin, ale Oskar nepovoluje.
Přetáhne si mě přes rameno do náruče a pevně mě stiskne, až mi zakřupají všechny kosti v těle a vyjeknu.
Dick se mě snaží vyprostit z jeho náruče a tak mu skočí na záda a snaží se mu drápy podříznout krk, ale ani to na Oskara nezabírá.
Letitý stoprocentní upír sice maličko pokulhává, ale stále má dost síly na to, aby nás zabil třeba oba. Přijde mi, že ho to ani moc nebolí… Jako by se v té bolesti vyžíval nebo co.
"Dicku!" zavyju, když ho od sebe nešetrně odkopne a upír narazí do zdi, až to zaduní.
Rychle zvedne hlavu. Nebeské oči mu protíná vztek a chuť po pomstě. Rázem jsou skutečně upíří a chladné, ale nikdy nebudou natolik kruté, jako ty Oskarovy nebo… Chazzovy.
"Dexi!" zařvu na Dextera, který se schovává na schodišti, na místo, aby nám šel pomoct! Urychleně zmizí a já náhle ucítím podivné škubnutí, to když mě Dick vyrve z Oskarovi náruče. Žaludek mi maličko poskočí a v zádech ucítím bolest, když zjistím, že jsem narazila do černého stolku po straně obývacího pokoje. Usyknu a silou vůle se zvednu na nohy.
Já toho Dexe zabiju! Zasranej upíří srab! Prolétne mi hlavou, když mi dojde, že nás v tom nechal samotné!
Kdyby tu byl Chester, ten ho zvládne. Je z jeho krve, je silnější než já a Dick dohromady a obvykle je poháněn takovým amokem, že se Oskar raději stáhne, než by s ním zkoušel vyrovnaně bojovat. Chester je hold divokost a brutalita sama…
Zoufale vyjeknu, když Dickovi dá takovou ránu, že přes pohovku udělá salto a tvrdě dopadne zády na stůl.
Upíří rvačky jsou o tolik bouřlivější, násilnější a hrůzostrašnější než ty obyčejné lidské.
"Poupátko!" Vesele se usměje a popadne mě do náruče dříve, než se stačím pohnout. Vypísknu a než se mi Oskar znovu stihne zakousnout do krku, náhle ho něco tupě udeří přes hlavu a on se zhroutí k zemi a uvězní mne pod sebou.
"Di? Jak seš na tom?"
Poznávám Dickův hlas. Tak to on mi pomohl a v poslední chvíli ho udeřil tak mocně, až ho dorazil.
Oskar není mrtvý, takovou moc má druhá láska nemá, ale alespoň je v bezvědomí. Kdoví, na jak dlouho. "Je mi fa-jn, jenom ne-můžu dej-chat!" zasípu, když mě pod sebou to tunové tělo drtí. Je hrozně těžký a já nemůžu ani popadnout dech, i když se ho mátožně snažím odstrčit. Sice jsem upírka, ale natolik vyčerpaná, že teď bych ani nevzlétla. "Sa-kra, po-moz mi vo-caď!" zahučím a to už mě Chester svižně vytahuje zpod Oskarova bezvládného těla. Pohledem protnu Dicka, je na tom stejně jako já.
Vyčerpaný, krvavý a šíleně potlučený. Ale on dal Oskarovi alespoň nakládačku, zatímco já… ne.
"V pořádku?" Drží mě v náruči ochranitelsky Chester.
Teď, když je po všem!
"Je mi fajn!" zavrčím a odtáhnu se od něj. "Jako kdes, sakra, byl?! Válel ses na pláži a sral na nás nebo co?" vyjedu po něm vyčítavým tónem, až se zatváří zlostně. Musel ten kravál přece slyšet!
Ve tváři mu vytane ten hrubý upíří výraz, zatímco zúží oči a stáhne obočí. Špičáky má výhružně vyceněné, ale já nemám náladu na jeho děsící reflexy. "Kde bych byl?! Byl jsem v ložnici!" Trhne rameny a evidentně je ještě naštvaný! On je naštvaný!
To spíš já mám důvod se vztekat a řvát! Zatnu dlaně v pěst, až si zaryju drápy do masa a chci mu říct něco peprného od srdce, protože zatímco on si v klidu hověl v ložnici, tak my se tu rvali o život!
"Di?" Dick mě obejme kolem pasu a přivine mě k sobě, zatímco si mě prohlíží. Prsty mi přejíždí po tváři a z očí mu sálá neskutečný smutek. Pak vezme mou dlaň do své a ostražitě, přímo melancholicky, si prohlíží mé drápy. Ten pohled ho bolí. "Proč?" zašeptá a vjede mi prsty do vlasů, zatímco mě k sobě přivine ještě blíž a bradou se mi opře o čelo.
"Chtěla jsem to." Mám chuť se mu omluvit, ale… sakra, je to můj život a moje rozhodnutí. Jenže s Dickem, když jeho tvář vypadá jako ksichtík polomrtvého štěňátka, je to těžké… Sám ďábel by mu odpustil i natrženou zadnici.
Tupě si povzdychne a ze rtů mu vytane bezmocné tiché zaúpění, jako by trpěl.
Zatnu dlaně v pěst znovu a rozedřu si tak rány od drápů ještě víc a rovněž ho obejmu. Vtisknu mu polibek na místo, kde jako člověk míval srdce, až mě k sobě přitiskne ještě více, že se div nemohu nadechnout a pak mě zas maličko pustí.
"Desire je pořád člověk." Snažím se ho trochu rozveselit, protože je naprosto zklamaný z toho, že je ze mě stoprocentní krvelačná bestie.
"Desire," ušklíbne se.
Věnuju mu krvavý polibek na rozbité rty, slastně zavře oči a zhluboka vydechne, jako by si ten dotek užíval. Nosem mu přejedu po tváři až k uchu. "Mám tě moc moc ráda, Dicku…" špitnu tiše a něžně.
Chester stojí opodál a drtí zuby o sebe, zatímco má ruce křížem přes hruď a raději si prohlíží Oskara, jako by to pro něj teď bylo nejdůležitější.
"Co s ním?" ozvu se a násilně do Oskarova těla kopnu, abych mu uštědřila alespoň maličkou ránu.
Chazzy zúží oči, zatímco Dick s křivým úsměvem zavrtí hlavou.
"Netuším, zkus fialové krystalky," navrhne můj upír s pokrčením ramen, až mě ten jeho nezájem naštve.
"Na co krystalky?!" zašklebím se. "Vezmu ho rovnou kůlem, šmejda," prsknu a ještě jednou do něj prudce kopnu, až ucítím ten tlak z jeho povolného tvrdého těla.
"Tak se mě potom neptej, co s ním, když už to víš!" zavrčí Chester vztekle a zmizí ve dveřích knihovny.
Obrátím oči v sloup. Sakra, ten mi dneska ale leze na nervy, že bych vážně vraždila!
*** *** ***
Chester
Po chvíli se přeci jen raději vrátím do obýváku. Nedá mi to.
Oskar se může každou chvíli probudit a ti dva by to sotva zvládli.
Nejsou tak dobří, jako já. Nerad bych, aby mi porozbíjeli všechen nábytek v obýváku, rád si zakládám na pečlivosti vlastní domácnosti.
"Kde je?!" Chytím ji za paži, když místo, kde bylo Oskarovo tělo, zeje prázdnotou.
"Už je… mrtvej," polkne a je celá rozhozená a nesvá. Maličko se usměje a zadívá se mi s obavou do očí. Duhovky má mírně rozbolavělé, jako by se jí chtělo plakat.
Svraštím čelo a rozhlédnu se kolem.
Nikde nejsou žádné jeho zbytky…
"Kde je … to, co po něm zbylo?"
"Dick s Dexem mi ho odtáhli ven, takže…" Pokrčí rameny a roztáhne doširoka ruce v rozličném gestu. "Ani ho to nebolelo, stejně byl pořád v bezvědomí." Trhne rameny a zatváří se, jako by ji něco zasáhlo.
"A odkud teď jdeš?" Nechápu, kde se ve mně ta nedůvěra bere. Asi je vážně těžké připustit si, že Oskar… už není. Upír, ke kterému jsem vzhlížel, a který ze mě měl udělat někoho, kdo by patřil mezi ty nejlepší, prostě není… Takovou skutečnost je těžké přijmout.
"Z ložnice. Myslela jsem, že tě tam najdu," zamumlá a skloní choulostivě hlavu, zatímco jí černé vlasy spadají do tváře.
Chytím ji za bradu a donutím ji se na mě zadívat, zatímco jí shrnuji vlasy z obličeje.
"Je to divný, i když byl zlej… Tak jsem já horší," zašeptá a přejede si prsty po obličeji, jako by si chtěla osušit slzy, ale namísto toho se pořádně rýpne. "Sakra a ke všemu jsem nemožná!" zahučí zoufale a zachmuří se v naprostém rozčarování, kdy si těká očima po drápech a je vidět, že by se jich vážně nejraději zbavila.
"Nejsi horší… Nikdo není horší než Oskar." Slíznu jí stékající krev a políbím na tvář. A hladím ji ve vlasech, zatímco přemýšlím o tom, jak rád bych zas viděl Chrisante. Tolik mě to k ní táhne, že bych se za ní rozletěl nejraději hnedka.
Když se ode mě Di odtáhne a znovu začne vystupovat po schodech, ještě za ní zavolám:
"Jdu na chvíli ven!" Ale vůbec netuším, jestli to vnímá. Je skutečně nějaká přešlá. Nedá mi to a tak jdu za ní. Nedokážu takhle zmizet. "Nebo tu mám být s tebou?" Chytím ji za ruku, když vyjde poslední schod.
"Cože? Ne, je mi fajn. Klidně běž," usykne zbědovaně a stáhne se do sebe.
"Nevypadáš, že by ti bylo fajn… Co se děje? Neříkej mi, že smutníš kvůli Oskarovi!"
"Sakra, nesmutním kvůli Oskarovi!" zavrčí a trhne sebou. Tvář se jí znovu propadne do nejistoty a zoufalství.
"Tak kvůli čemu?"
"A není to jedno, sakra?!" O krok ode mě poodstoupí a ruce si dá za záda. "Je mi fajn! Jenom mám asi nějakou upíří depresi…" mumlá a mračí se, zatímco jí obličej protíná jakési zoufalství.
Nechápu, k čemu se ty její pocity vztahují. Už její emoce nepociťuju, a proto je mnohem těžší se v ní vyznat.
"Víš, jak dlouho jsme se už… nemilovali?" Zatne zuby, když tu větu vyslovuje melancholicky do ticha. Pohlédne na mě téměř lidským pohledem a krutost nechává daleko za sebou.
Promnu si tvář, abych se trochu uklidnil, protože mi vadí, že z ní musím zas všechno páčit!
"Už ani nevím, jak je to dlouho." Připustím po chvíli.
"Když jsem tě chtěla, tak jsi mě odmítnul! Budeš to se mnou ještě někdy chtít nebo si mám přes erotiku najít někoho jinýho?" usykne drze skrze zuby, až se mi v očích zablýskne žárlivost a začne se mi vařit krev.
Byť jen představa, že by ji měl někdo jiný, mě doslova zabíjí.
"Mluvíš hlouposti! Nikdy jsem tě přece neodmítnul… jestli to tedy spíš není tvůj záměr, aby sis pak snáz mohla najít někoho nového… Abys mohla porovnávat! Aby sis užila!" zavrčím žárlivě a držím se zuby nehty, abych nevybouchl. Samozřejmě, lidé rádi zkouší nové partnery. Ona to v sobě tolik neměla, ale ted´se to projevilo. Určitě nebude mít tak silnou vůli, aby nezatoužila po někom jiném! Aby nechtěla podlehnout kupříkladu Dickovi!
Šklebivě se na mě usměje a zavrtí nade mnou hlavou. "S tebou jsem si užívala dostatečně, tak bych ráda, aby to tak i zůstalo. Chci jenom tebe!" řekne odhodlaným hlasem a gestem jako by smetla tyto problémy ze stolu.
Protne mě nedůvěra. Ty upíří pocity jen tak oklame… Leda by v sobě měla skutečně silnou emoci, že se uchová jen pro toho pravého. A tomu se mi vážně nechce věřit.
"Tak proč by se to mělo měnit? Také tak chci, jenom… nemám zrovna náladu na tvrdý upíří sex, to je všechno."
"Sakra, tak si dáme něco něžnýho, ne?!" zavrní sladce a rázem je z ní vrnící koťátko, které by se ke mně chtělo svůdně tulit, zatímco na mě smyslně pohlíží. Přijde ke mně blíž a já ucítím její rty na svém krku, jak mě jemně kousají a laskají. "Sakra, copak je tohle drsný?" Zlíbá mi celou tvář a pak se mi rty otře o ty mé, až se zhluboka nadechnu a vdechnu její vůni. Provokativně se mi dívá do očí a ty její šedé duhovky zas plápolají touhou.
"Není to drsné… Já jsem nevěděl, jestli bys něco takového ještě chtěla a byla toho schopná." zamumlám a dívám se, jak se snaží chovat… téměř lidsky.
Je čerstvá upírka a zdá se, že se v sobě zatím moc nevyzná. Nebo si chce skutečně zachovat lidskou tvář, což nebude jednoduché. Chování vůči dětem rozhodně neztratila, takže náš vztah by mohl být rovněž… stejný.
"Proč bych to sakra neměla chtít?" zavrčí a zřejmě jí stojí velké sebeovládání, aby mě znovu něžně políbila na rty.
"Protože i teď tě to stojí neskutečné přemáhání," ušklíbnu se jízlivě. "Jde ale o to, jaká chceš být ty sama. Není důležité, jakou tě chci mít já. Na čerstvého upíra jsi ještě dost… klidná." S porovnání se mnou rozhodně. Když jsem se já stal upírem, byl jsem jako utržený ze řetězu a to téměř po několik let. Ale ona mě opět překvapuje. Vlastně se spíše podobá Dickovi, kterého jsem stvořil. Není tak dravá, jako třeba já nebo Mia. Což mě udivuje, ohledně její povahy jsem to rozhodně čekal. "Ať už to bude, jak chce, s drápy se musíš naučit. Už kvůli dětem." Chytím ji za ruce, když vidím, jak je stále mačká v pěst a schovává za záda. Položím si jednu její dlaň na hrudník a druhou na krk.
"Sakra, já chci bejt pořád stejná, ale tohle po mně nechtěj!" Z očí jí sálá panika. Chce stáhnout ruce pryč, ale já ji nenechám.
Trpělivě se jí zadívám do očí a povzbuzuju ji.
"Já ti akorát ublížím!" prskne zoufale. "Fakt s nima neumím!" vzdychne a konečně se soustředí. Její pohyby dlaní jsou tak jemné, že nejsou ani cítit. Dává si velký pozor, a téměř se mě nedotýká!
"Proto se to musíš naučit!" Chytím ji za ruce a pomalu s nimi přejíždím po kůži, zatímco sleduju její reakce. "Neboj se, takhle to nebolí." Přitlačím, až sebou v úleku cukne a vydá ze sebe vystrašený vzlyk. "Takhle také ne. A tohle už trochu ano." Zkouším svůj práh bolesti, zatímco ji tím spíše mučím. Co chvíli zkroutí tvář do zoufalé grimasy, když jí nedovolím se odtáhnout a dál si zarývám její drápy do kůže. "A tohle…" Přitlačím tak silně, až se mi na kůži objeví krev, když mi její ostré pařáty zajedou až do masa. "To už je na hranici týrání," vydechnu a ještě víc si skrze ni ublížím, až zoufale vyjekne a mnou projede osten bolesti, až zatnu zuby. "Tohle už celkem dost … bolí," procedím skrze pevně zaťatou čelist.
Di se ve tváři zračí ohromený bolestný výraz a zoufalství, jako by se děsila toho, co si jejím prostřednictvím mohu ještě provést.
"Proč … tohle … děláš?!" zavyje a odtáhne se. "Sakra, já nejsem žádnej tvůj prostředek k sebetýrání!" vyjede po mně a já ji zas lapím do svého náručí a přitisknu ji k sobě tak silně, až zaskuhrá. Poté sevření maličko uvolním, ale stále chci být v její blízkosti. Potřeboval jsem částečně ulevit svému svědomí, protože ona by mě měla mučit!
A nedělá to. Nahne se ke mně a jazykem mi začne olizovat rány a líbat je, jako by mi je chtěla zahojit.
Zavřu oči a s trnutím v hrudi vnímám její péči. Cítím to drobné mravenčení na kůži, jako bych pociťoval její jed, což není možné. Jsem upír a tohle na mě nepůsobí. Líbí se mi, jak mě hladí jazykem a vlhkými polibky mi zasypává krvácející rány, které… vážně mravenčí! Je to zvláštní pocit. Ještě nikdy jsem nic podobného necítil. Nebolí to, právě naopak. Do těla mi to dodává klid a… lásku, spolu s podivuhodnou euforií, která se mi rozprostírá až do končetin.
"Sakra… Chazzy…" Rozechvěje se a odtáhne se ode mě. Zatváří se jako Desire a div nespráskne ruce v tom ubohém pobožném gestu. Zírá na mě skrze své šedé udivené duhovky, jako by mne viděla poprvé.
"Co se děje?"
"Je možný, že by se upíři navzájem hojili?" Zajíkne se a vyvalí oči ještě trochu více, až se musím komicky ušklíbnout.
"Nemohou se hojit," zavrčím mírně a dál vnímám dozvuky té sladkobolnosti, kterou mi to vlilo do těla. "Alespoň … jsem o tom … nikdy neslyšel." Nechápavě mrkám a přejíždím si drápy po hrudníku, kde by mi měla téct krev, ale rány jsou zahojené (?!) a zbyly po nich pouze tenké bělostné jizvy.
"Možná můžou, ale nechtěj." Pokrčí rameny a prohlíží si mne jako exponát.
Sám na sebe civím v dost neobvyklé nechápavosti. Znovu mě překvapila! Do hajzlu, tohle bych od ní nikdy nečekal! Zřejmě má schopnost, kterou jen tak každý upír nedisponuje. Díky mému jedu bude nadaná, když má feromony, což nemá rovněž každý a…. hojení upírů!
"Aspoň ti budu moct zahojit rány, který ti neúmyslně způsobím." Přivine se ke mně a ruce zas tak hloupě stočí za svá záda, jako by se mě bála dotknout.
"Tím lépe. Teď už nám v nacvičování nic nebrání, když si pak zahraješ na ošetřovatelku." Nechci jí dávat najevo, jak moc je výjimečná. Stoupla tím v ceně a já se začínám cítit jako výherce v loterii, když jsem pro sebe získal něco tak záslužného. Jen bych nerad, aby se o tom dozvěděli jiní upíři… Musel bych je pozabíjet, kdyby se k ní chtěli dostat!
"Obejmi mě," zaševelím jí do vlasů a přivinu ji k sobě, abych si užíval to, co mi tak moc patří. Zatne ruce v pěst a jemně mě obejme kolem krku.
Zamračím se a zavrtím hlavou. "Takhle ne!" Musím s ní mít hodně trpělivosti, ale teď jsem naštěstí tak nějak klidný. Nadšený tím, co umí. Jsem… hrdý.
Povzdychne si a prsty jedné ruky mi lehce zajede do vlasů, zatímco druhou mě obejme kolem krku. Snaží se mě dotýkat jen minimálně, což mě štve.
Zatáhnu ji do naší ložnice, aby nás na chodbě nikdo nevyrušil, a tam ji nechám pokračovat.
"Pohybuj s těmi dlaněmi, jinak to nemá smysl! Mám ti snad zase pomoct a ukázat ti, jak na to?" Chytím ji za ruce a chci přitlačit, když sebou zoufale trhne a vykřikne:
"Ne!" Přitulí se ke mně a konečně začne své ruce používat. "Zvládnu to levou zadní," hekne a já se ďábelsky usměju její náhle poslušnosti. Jemně mi vjíždí do vlasů a přejíždí mi po hrudi, krku i tvářích, zatímco se tváří nad míru soustředěně. Když mě škrábne, zkrabatí v zoufalství čelo a její soustředěnost se prohloubí.
"Nevadí, nic se neděje. Na tohle neumřu. Jen hezky pokračuj," pobízím jí k něčemu, do čeho se jí vážně nechce.
Těká mi do tváře chvílemi až ublíženě a bezmocně, zatímco ji nutím k dalším a dalším dotekům.
"Až se ti podaří neporušit tričko jediným drápem, tak už budeš na hodně dobré cestě. Nejdříve to zkusíme přes oblečení… Až se vypracuješ, půjdeme na holou kůži, souhlasíš?" Posunu jí ruce na svůj hrudník, až si mumlavě postěžuje a odevzdaně vzdychne.
"Sakra, debilní upíří tělo. Vůbec není přizpůsobený na doteky, který chci rozdávat," brblá a snaží se natolik, že se jí to i daří. Nadšeně ke mně zvedá oči a září jako sluníčko.
"No vidíš, jak jsi šikovná. Ale také musíš přitlačit. Musíš se naučit vnímat ty jednotlivé hranice, které jsem ti předtím ukazoval. Vždycky se nebudeš chtít dotýkat jen takhle, navíc… tohle je vážně ten nejnižší stupeň, miláčku. To téměř vůbec necítím." Usměju se na ni, zatímco jí chlácholivě nutím do dalších doteků.
"Sakra, se ti snažím neublížit, ne?" prskne soustředěně a přivírá víčka, když pozoruje své vlastní ruce. "Když přidám na intenzitě, tak za chvíli budeš děravej. A to nechci." Ušklíbne se sarkasticky a protočí panenky.
"Di, na to se vykašli. Jak jinak se to chceš naučit?" Kousnu ji do rtu ve snaze ji vyprovokovat.
"Myslel jsem, že ti něžnosti dělají problémy…"
"Nedělaj, jenom to byl šok. Chvíli trvá, než si rozmyslím, co vlastně chci. Není žádnej med ukočírovat ty upíří touhy, to bys měl vědět." Dá si ruce křížem a dívá se na mě jako na malomocného. "Je fajn bejt upír, protože takhle mi jdou některý pocity potlačit, což je pro nás dobře, jinak bychom spolu nemohli bejt," zavrčí a začne mě jemně kousat do rtu.
Ovšem mě se při její poznámce objeví na čele hluboká vráska. Trochu to ochladí mé touhy. Zrovna nyní mi to připomínat nemusela! Už tak mám problém se s tím sám vyrovnat. I když je to tak dávno, je to díky těm posledním dnům náhle tak zoufale čerstvé a … bolavé. Nedokážu to jen tak vymazat z paměti, i když bych chtěl.
Zahlédne můj ublížený výraz a ďábelsky s nepříjemnou ironií v očích se na mě usměje.
"Vzpomínáš si na to, viď?" hlesne medovým hláskem, zatímco mě rozjařeně, přímo s upíří bezcitnou závislostí, pozoruje. "Vzpomínáš si, jak jsi v tomhle domě krutě týral mý rodiče." Temně se zachechtá, až nevěřícně zakroutím hlavou. "Vzpomínáš si na mou maminku, která mi byla podobná…?" Prohrábne si havraní vlasy a šklebivě se na mě usměje. "Vzpomínáš si na mýho tatínka, kterej měl stejně šedý oči jako já?" zašeptá oplzle.
Stojím jako solný sloup, zatímco sleduju její chlad a bezcitnost.
"Vzpomínáš si na ně, viď? Ach, jak tě prosili o život a křičeli bolestí, když ses do nich zakusoval, rval je na kusy… Lokal jejich horkou sladkou krev!" Divoce se zašklebí plna brutality a děsivého … klidu.
Proboha, ona mluví jako Oskar! Přeci není možné, aby díky jedu od něj… získala něco takového! Přeci není možné, že by ji ovlivnil natolik, aby se to na ní až takhle projevovalo!
"Zvláštní… Holčička, kterou jsi chtěl zabít, ti vzala srdce a teď jsi z ní udělal zrůdu sobě podobnou. Tak přece jen jsi mě zabil, zbavil jsi mě mýho chorýho života," broukne zvučně, spokojená sama nad sebou. Jako upír má ten sarkasmus a bolestivou ironii o tolik posílenou, až to … bolí. Spolu s její povahou se z těch jejích vlastností stal protivný mučivý cynismus, za který by se nemusel stydět ani ten nejbezcitnější nemrtvý.
Odtáhnu se od ní a posadím se na okno. Je mi z toho bezcitného a vtíravého monologu zle! V očích má tak podivný odlesk, přesně takový, jaký mívají ti bezpáteřní krvelační upíři. Jako by se jí všechno tohle mučení nesmírně líbilo a bylo jí absolutně jedno, že mluví o svých rodičích!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama