Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. vrah - 11. kapitola

24. listopadu 2012 v 16:56 | Chensie Ips - Sue Wish |  5. kniha - Milenec vs. vrah
Chester
"To už stačí…" hlesnu potichu a zadívám se do tmy, zatímco si drápy přejíždím po hřbetech dlaně. "Byli to tvoji rodiče… Nechápu, kde v sobě bereš ten cynismus, se kterým mluvíš o tom, co si… se mnou museli prožít."
"To asi ta upíří nátura," řekne mdle a pokrčí rameny jako by se nechumelilo. "Necítím tu lásku k rodičům… Nějak k nim nedokážu cítit soucit. Nechci zabít, to ne, ale dělám to kvůli sobě. Je mi fuk, že u toho bude… jinej trpět." Ušklíbne se a protočí panenky. "Proto si ze mě udělal upírku, ne? Abych se zbavila tý bolesti a blbý empatie. Tak bys měl bejt, sakra, rád, že se mi to podařilo!" Doširoka rozhodí ruce, jako by její nynější chování byla nějaká obrovská výhra. V zádech mi trne, když mi říká taková slova… Když mi dochází, že jí ten upíří život přeci jen něco sebral a ona… už nikdy nebude stejná.
"Sakra, měl bys bejt rád, že se tady nehroutím. Že je mi sakra fajn!" Pomalu ke mně dojde bezelstnými kroky, zatímco ji obezřetně pozoruju a propaluju šedé oči, které se zdají být jako dřív, ale o tolik chladnější. "Umírali se šťastnou myšlenkou…" houkne, když vidí, v jakém jsem stavu a že ona sice nemá výčitky a netrápí se, ale já… trpím. Jak komické!
"Umírali s klidným svědomím, protože věděli, že jejich děti jsou v bezpečí. O nic jinýho jim nešlo, ne? Obětovali se, abychom já a Desire mohly žít. To je přece hezký. Já bych to samý udělala pro svý děti taky. Bylo by mi fuk, kdo mi co provede, jen kdybych věděla, že jsou v bezpečí a dožijou se… letitýho věku." Zazubí se a protáhne své pružné dívčí tělo.
"Ale asi by je nikdy nenapadlo, že se ti znovu dostanu do rukou a… zamiluju se do tebe." zabrumlá přemýšlivě, zatímco si prohlíží drápy. Nakonec se ironicky rozesměje a plácne se do stehen, zchladne teprve, když vidí, jak ji znechuceně pozoruju. "Teď se dívaj z nebe sem dolů a… odpouštěj ti, protože teď seš pro mě nejdůležitější na světě. Nikoho jinýho nemám, než tebe."
Ano, nemá a mou vinou! Zatnu si drápy do dlaní, abych fyzickou bolestí překlenul tu psychickou. Zvrátím hlavu v jakémsi uvolňujícím pocitu a vydechnu, když se mi podaří to překonat.
"Jako správní rodiče pro mě chtějí to nejlepší a tím seš pro mě prostě ty." Zazubí se a v úsměvu jí vytanou smrtonosné špičáky. "Fakt se omlouvám, nevim, co to do mě vjelo." Skloní hlavu v náznaku omluvy, ale je to tak chladné, že… tomu moc nevěřím. Nikdy bych nečekal, že se ten její sarkasmus a bezbřehá ironie změní v tak nechutný cynismus, kterým budu nejen pohrdat, ale i se ho děsit. Navíc já nechci omluvu! "Nešlo zas tak o mě. Já si to ostatně zasloužím… tohle chování. Spíše mě zaráželo, jak… jsi o nich mluvila. Jako by to byli cizí lidé, na kterých ti nemusí záležet."
"Jsou to cizí lidé. Neznám je." Pokrčí rameny, jako by všechno šlo mimo ni.
Zabolí mě v hrudi, když si uvědomím, co všechno jsem jí vzal. "Já vím, že jsi je neznala, ale… byli to tvoji rodiče. A… zachránili ti život. Kdyby jich nebylo, tak… bys tu teď nebyla ani ty, ani naše dvojčata." Zadívám se znovu do tmy a přemýšlím, zda se někdy vyrovnám s tím, že Di je to křehké nevinné děvčátko, které jsem… děsil.
"Všichni bychom byli mrtví, díky drsnýmu upírovi Chazzovi," zachechtá se temně, až mi po zádech přejede mráz a nechápavě na ni vyvalím oči.
Tohle už hraničí s morbidním humorem, který jsem od ní nikdy… neslyšel.
"To byl vtip." Protočí oči v sloup, když uvidí mou výraznou reakci. "Kdo se jich prosil, aby mě zachraňovali? Mně v tu dobu určitě bylo fuk, jestli chcípnu nebo budu žít." Strčí si ruce do kapes a zahoupe se v bocích, zatímco si pobrukuje jakousi melodii…
Jako bych ji už někdy slyšel. Je to nevtíravý tichý kolíbavý zvuk, který mě uklidňuje a podivně mi mlží vzpomínky.
"Sakra, nevím, prostě o tom nedokážu přemýšlet jako ty. Mám v sobě nějakej blok, kterej mi to zakazuje." Zvedne přemýšlivě obočí a já chápu, co je tím blokem. Je to ta bezcitná nátura upíra, která ji táhle ke dnu.
Ano, je pravda, že jsem nechtěl, aby se trápila… ale nechtěl jsem, aby byla tak surová a měla takovéhle… názory.
"Prostě si prožili svoje, ale to si prožil každej. Jde o to, co je teďka než o to, co bylo. Přece si to nebudeš furt vyčítat? Nebyli tvoji první, natož poslední." Zachechtá se krvelačně a pak se trochu zarazí, když si uvědomí, co řekla. Zúží oči a zamračí se. Stále je na šikmé ploše a občas si zřejmě své pravé upíří reakce ani moc neuvědomuje.
Co když jednou ztratí i tu lidskost, která jí ještě zbývá a stane se dokonalou vraždící bestií, na kterou by mohl být hrdý i Oskar, kdyby ještě žil.
"Sakra, vypěstovals v sobě moc zbytečnejch výčitek. Pusť k sobě trochu tý lásky a uvidíš, jak ti bude fajn." Políbí mě na rty, ale když jí to nijak neoplácím, zakaboní se. "Když si teda tu jejich smrt tak moc vyčítáš, tak se zkus zavděčit tím, že se o jejich dceru a vnoučata postaráš se vší láskou, obětavostí a obranářstvím, co v sobě najdeš." Obejme mě a zhluboka se nadechne.
"Di, oni prostě patřili k tobě! Na to nesmíš nikdy zapomínat!"
Jen odfrkne a protočí oči v sloup, přičemž jí tvář protne truchlivý sarkasmus.
"Navíc se mi stále vrací ty vzpomínky… Na tebe… Na vás dvě… Teď abych se cítil jako… pedofil." Chytím se za kořen nosu, abych se uklidnil. Vím, že to takhle brát nemohu, ale je mi z celé situace divně.
"Pedofil?!" zavrčí rozzuřeně, zatímco se jí semknuté dlaně v pěst chvějí a ve tváři má rozohněný výraz hněvu. Strčí ruce do kapes a odvrátí se ode mě s největším znechucením.
"Půjdu na chvíli ven, jak jsem chtěl… na jídlo."
"Sakra, raději běž!" zavrčí hrdelně. Evidentně bude ráda, když na pár hodin zmizím a já… jí to nemám za zlé, jen se trochu bojím, aby v domě mé nepřítomnosti něco neprovedla.
*** *** ***
Chrisante sedí na lavičce v rozlehlé zahradě dětského domova.
Je tma a já vidím, jak má hlavu svěšenou mezi rameny, zatímco si pohledem lustruje špičky bot. Tiše dosednu do měkké trávy a než se naděje, chytím ji do náruče, až vypískne.
"Nekřič, to jsem já," zavrním jí mužně do ucha, až se ke mně svůdně přitiskne zády a zhluboka se nadechne. Odnesu si ji až za zahradu, kde je pusto prázdno a nikdo nás nemůže zpozorovat. Pustím ji na zem a trochu se od ní odtáhnu.
"Chazzy!" Ve tváři se jí objeví nepokrytá radost, která mě příjemně potěší. Přitáhne se ke mně a zvedne na špičky, zatímco mě něžně políbí na tvář. "Už jsem se bála, že jsi na mě zapomněl." Přitulí se, jako by se mě nemohla nabažit.
Pevně ji obejmu kolem ramen a vdechnu tu uklidňující… člověčinu, spolu s nevinnou vůní, která se jí odpařuje z hebké pokožky. V hrudi slyším její divoce bušící srdce, které mi zní jako rajská hudba. Cítím tu přemíru horké krve. A především mě těší ten vroucný lidský dotek, který mi věnovala. Je to tak dávno, co jsem cítil tu křehkost a praobyčejnou náklonnost.
"Nezapomněl jsem. Jen se událo tolik věcí najednou, že jsem se nějak nedokázal trhnout. Proto jsem přiletěl, abych nám to vynahradil," řeknu zvučným hlasem a dál se nechávám ovládat její svůdnou vůní. "Můžu tě odsud na chvíli odnést?" Skloním se k ní a zadívám se do hlubokých čokoládových očí, které jsou plné přívětivosti a nadšení. Je to tak dávno, co byl někdo rád za mou blízkost… Těší mě to.
"Půjdu s tebou kamkoliv chceš!" Oči se jí rozzáří, zatímco mě bez přemýšlení popadne za ruku a věnuje mi ty obyčejné bezděčné doteky, které mám rád.
"Jak se máš?"
"Teď, když jsi tady, tak krásně." Blyštivě se na mě usměje a pomalu se mnou kráčí směrem, kterým chci jít. "A co ty? Vypadáš lépe než předtím." Něžně mě pohladí po tváři a stydlivě skloní hlavu.
Líbí se mi ta její cudnost. Zvedá mi to sebevědomí. Zas se cítím jako dravec na lovu, který ovšem nemusí lovit. Stačí, když je sám sebou. Její intuitivní doteky, pohledy i slova… mi pomáhají. Vždycky se do mě dokázala vcítit a porozumět mi. "Vypadneme odsud." Přitáhnu ji do své náruče, až zalape po dechu a nalepí se na mě ještě víc. Cítím horkost jejího těla a div nezaskřípu zuby, když si uvědomím, že mi to bezděčné teplo tak moc chybí. Vzlétnu s ní k nebi a prohrábnu se dlouhými blonďatými vlasy, které jsem znával jen u mé Susan.
"Já se mám… fajn. Di se narodila dvojčata, tak jsem z nich celý hotový." Usměju se a položím ji za městem na tvrdou zem. Rozhlédnu se kolem.
Je zde úchvatný rozhled na celé město.
Kdysi jsem tu čekával na své oběti a zamiloval si to tu pro ten bezbřehý klid a přírodní naivitu.
"Ty máš dvojčátka?" Vyvalí oči. "To ti moc gratuluju! Doufám, že jsou zdraví, mrňousci. Mají něco po tobě?" Celá se tetelí a pohlíží na mě okouzleným dívčím pohledem, které mi… dělá dobře. Je to už dávno, co ke mně někdo takhle potřebně a obdivně vzhlížel. Chybí mi to.
"Chlapce a holčičku. Prý jsou mi podobní." Pokrčím rameny a posadím se menší skalisko o podál. "Nevím, no. Ale Charlie má oči po mně… Jinak jsou po Di. Naštěstí." Dodám s úsměvem a všimnu si, jak se ke mně pomalu přibližuje. "Je ti zima?" I když je mi jasné, že to není důvod, proč se ke mně snaží dostat. Svléknu si mikinu a přehodím ji přez ní.
Děkovně se usměje a skloní svůj citlivý pohled.
"Hrozně rád bych ti je ukázal. Všechny tři… Škoda, že to… nejde." Povzdychnu si a pak si všimnu, jak se Chris zarazila.
"Všechny tři?" Zabalí se do mé mikiny a potají vdechuje mou vůni, až se díky tomu cítím velmi… příjemně.
"Mám tři děti… Prvního chlapce už mám trochu déle. Ale toho mám s někým jiným, ne s Di. Ty jsi to vlastně ani nestihla zjistit, za tu krátkou dobu, kterou jsi u mě byla." Podívám se na ní, zatímco se ke mně zas o kousek pošoupne. Nabodne se na můj upřený pohled a maličko zrůžoví, když ji přistihnu při činu. "Stále je ti zima?"
"Není mi zima. Chtěla jsem se k tobě přitulit… Bylo mi vážně smutno." Nevinně se usměje. Její upřímná reakce mi na tváři vykouzlí poťouchlý úsměv. Čekal jsem, že se bude vymlouvat. Vezmu ji kolem ramen a přitáhnu k sobě, až slyším slastné povzdechnutí, díky kterému mi zatrne v hrudi.
Ona odbourává veškerou bolest, kterou jsem v sobě poslední dny nosil.
Rozhlédnu se kolem, protože ve mně znovu vytane ten ochranitelský pocit a já mám chuť ji chránit. Díky ní se začínám cítit zas jako plnohodnotný upír, kterému se vrací myšlenky, cíle i touhy normálního muže.
Ona je ještě taková… dětská a křehká. Je sice o rok starší než Di, ale rozdíl je mezi nimi nesrovnatelný.
"Jsi hodně zvláštní." Zaujatě se mi podívá do očí. "Nečekala bych, že upíři budou družní a budou mít… děti… přítelkyni. Prostě… rodinu." Stále na mě hledí s takovým zájmem, až se mírně ošiju. "Nemyslím to nijak zle, šlechtí tě to." Položí si hlavu na mé rameno a uvolní se. Je to tak dávno, co se nějaký člověk cítil v mé blízkosti bezpečně a uvolněně… Kdysi to bývala Di, ale ta už mě… snad ani nepotřebuje. Alespoň s ní mívám ten pocit. "Já už mám do upíra dost daleko. Kdybys mě potkala před pár lety, nepoznala bys mne." Zakašlu. A kdyby mne potkala před patnácti lety, tak to by teprve bylo… něco. "Ty si mě moc idealizuješ. Ale je vlastně dobře, že o mně nic nevíš." Dívá se na hvězdnou oblohu nad námi.
Di má hrozně ráda hvězdy… Vždycky jim chtěla být blíž a teď se jich skoro může dotknout.
"Chtěla bych tě poznat," ozve se do ticha plna opatrnosti. Nakloní se ke mně a rty se lehce otře o ty mé, až zasténá.
Přivřu víčka a vnímám, jak se ke mně se zatajeným dechem přibližuje, ale než mě stihne políbit, zastavím ji. "Chris, tohle nejde." Chytím ji za paže, aby na mě nemohla dotírat.
"Takhle jsem to mezi námi nemyslel. Chtěl jsem tě vidět, to ano, ale nepřišel jsem sem zahýbat. Přešlapů jsem měl už dost."
"Promiň." Stáhne se do sebe. "Pochopila jsem to jinak." Uhne pohledem a pak dodá:
"Ne, lžu. Nepochopila jsem to jinak. Chtěla jsem to jinak. Už se to nestane," vzdychne smutně a odtáhne se ode mě. Chvíli jen tak sedíme v tichu, než se na mě znovu obrátí.
"Proč jsi přišel? Něco tě trápí?" Zadívá se mi upřímně do tváře a znovu mě okouzlí tím, jak moc se zajímá o mé… pocity.
"Netrápí. Všechno je… v pořádku. Proč se ptáš?" Uhnu pohledem. Vím, že ona to na mě vždycky pozná, ale já ji nechci zatěžovat svými starostmi. Hlavně ne potom, co jsem ji tak nešetrně odmítnul. A ona se nejenže neurazila, ale ještě je ochotná mi dělat vrbu! To po ní nemohu chtít.
"Připadáš mi nějaký smutný." Zahledí se mi do tváře, zatímco já těkám po okolí.
Rty mám pevně semknuté k sobě, ale nutím se do úsměvu.
"Je to mnou? Zklamala jsem tě?" Vychrlí ze sebe, až se na ni rychle otočím a zahledím se jí do hnědých mírně zmučených očí.
"Proč bys mě měla zklamat? Vždyť jsi mi vždycky pomohla, vyslechla mě…" Poušklíbnu se.
"To není tebou. Život… ani ten posmrtný hold není ideální. Vždycky se něco najde. Nelam si s tím hlavu."
"Ale já jsem tu pro tebe. Mně můžeš říct cokoliv, to přeci víš." Přívětivě se usměje. "Jsem šťastnější, když… se máš krásně," odpoví bezbranně a pokrčí rameny.
Obdivuju tu její obětavost.
"Nepřeju si, aby tě něco trápilo." Snaží se mi vysvětlit mé pohnutky, zatímco mi stydlivě shlíží do očí.
"A já budu spokojenější, když si nebudeš zatěžovat hlavu mými problémy. Prostě se mám… dobře. Tečka. Rozhodně za tebou nechci chodit proto, abych na tebe házel své případné deprese." Rozhodně se zadívám na nebe a já pociťuju tu zvyšující se touhu po lidské krvi. Pomalu se mi do těla vkrádá hlad. "Chris, budu muset jít. Sehnat si… něco k večeři." Zamumlám a snažím se, aby se nezalekla.
"Nechoď." Zaprosí něžně. "Já budu… tvá dnešní večeře!" Chytí mě za ruku, než se stihnu zvednout.
Zadívám se na ni pln překvapení a vdechnu její dívčí vůni, zředěnou krví. "To nepřichází v úvahu!" Zavrtím hlavou a vyprostím svou ruku.
"Proč ne?" Trochu si zazoufá. "Moje krev je… čistá. Zdravá! Nabízím ti ji dobrovolně! Proč by sis nevzal?" Zdá se, že ji mé odmítnutí bolí, ale já jí nechci ubližovat!
"Protože ti nechci ublížit! Děláš, jako kdybys nevěděla, jak upíří kousnutí bolí." Zkrabatím čelo a mírně odfrknu, zatímco ona se na mě usmívá.
"Moc dobře vím, jak to bolí. Ale jak jsem ti říkala… už jsem si zvykla. Nebylo by to poprvé a jak je znám, tak nejspíš ani na posledy," usykne a stáhne se do sebe.
A já bych jí měl ještě ubližovat!
"To není důvod, abych z tebe sál! Krev je všude kolem, nouzi mít nebudu." Jsem neoblomný a ani ty její štěněčí pohledy mě nezdolají. "Vezmu tě zpátky," zamumlám a přistoupím k ní, aby mě mohla vzít kolem krku.
Jemně se mě chytí a pohlédne mi do tváře s mírným úsměvem. Položí si hlavu na mou hruď a já se s ní vznesu do vzduchu.
"Zas se tu objevím," slíbím jí s úsměvem, když se po pár chvílích objevíme na pochmurné zahradě dětského domova.
Jen přikývne a bez přestání mě sleduje, jako by si mne snad chtěla vtisknout do paměti.
"Neboj se, nebude to za takovou dobu." Zúžím oči a mírně se na ni usměju, než zmizím mezi stromy.
*** *** ***
Di vejde do ložnice až velmi pobaveně. Na sobě má zaschlou krev, která jí zdobí tvář i její oblíbené tričko "Hraju si s ohněm". Sice je už několikrát pozašívané, jak jsem jí ho rozerval, ale ona se ho nevzdá. "Jakej byl lov?" zeptá se zasněně, zatímco si slízává krev z dlaní i rtů.
"Bylo to dobré," usměju se s myšlenkami na Chrisante a schodím ze sebe tričko, abych si dal sprchu. Až teď mi dojde, že mikinu jsem zanechal u Chris… Mávnu nad tím rukou.
"Zdá se, že ses taky bavila." Zúžím oči a pohledem zhodnotím její děsivě zakrvácený zjev.
"Jo, to bys nevěřil." Uchechtne se a zavrtí hlavou, zatímco jí cynismus svítí z očí. Když zbystří, že jsem se svléknul do poloviny těla, přivine se ke mně. "Nechtěl by sis dát společnou sprchu?" Zavrní mi nevinně do ucha.
"Nějak si pookřála. Copak? Už nejsi uražená? Jsi někoho týrala či co?!" Její změna nálady je překvapující. Když nejsme spolu, jsme oba šťastní, proletí mi hlavou zákeřná myšlenka, kterou rychle zažinu.
"Jasně, někoho jsem týrala!" rozesměje se a přitiskne se ke mně ještě víc. "Už se mi po tobě stejskalo!" Jemně mi přejede špičkou jazyka po rtech, až mnou projede elektrický šok. Oklepe se sladkostí a nosem se mi otře o tvář.
"Nepovídej," zašklebím se náruživě a dlaněmi jí zajedu pod zakrvácené tričko. Kde se proboha takhle zřídila?! "Shoď to ze sebe. Nechci krvavé orgie." Majetnicky se ušklíbnu a smyslně zavrčím.
Ušklíbne se a svlékne si tričko, pod kterým už nemá žádné oblečení.
Majetnicky si ji prohlédnu a smyslně se olíznu.
Nalepí se na můj holý hrudník, až mnou projede vlna touhy.
"Nebudou krvavý orgie… Budou jiný," zašeptá sladce a něžně mě kousne do krku. "Chtěla bych si hezky hrát…" zavrní v mém náručí a přejede mi drápy po tváři.
Očekávám, že mě škrábne, ale ona mě překvapí.
Neudělá mi ani škrábaneček! Jde jí to nějak podezřele lépe, než předtím.
"Už se nebojíš, že mi ublížíš?" Pozoruju ji se zúženýma očima velmi obezřetně a možná i s menší dávkou paranoii. Přijde mi ta její sebejistota nějaká… podivná. Náhle mne obklopí zvláštní pocit, že přede mnou cosi tají!
"Nebojím se, miláčku." Vsaje můj spodní ret do úst, zatímco mi po něm přejíždí jazykem a svůdně vrní.
"Co tak náhle?" zamumlám zamyšleně, zatímco se mazlím s jejími rty. Prsty sjedu k rozepínání jejích úzkých džínsů a věnuju jí vášnivý polibek, až mi vydechne do rtů.
"Začínám si věřit," vydechne rozvášněně a vymaní se z kalhot, zatímco mi sladce vzdychá do úst. Hladí mě po celém těle a ani jednou o mě drápem nezavadí, což ve mně vzbuzuje ještě větší údiv. Když mi jemně přejede přes poklopec, trhnu sebou a zadívá se mi pronikavě do očí.
"A mám ti věřit já?" Pohledem sjedu ke svému poklopci, takže otázka vyzní dvojmyslně, i když v tu chvíli vážně nemyslím její pochybnou učenlivost. Přesto se trochu zarazí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama