Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. vrah - 14. kapitola

28. listopadu 2012 v 14:04 | Chensie Ips - Sue Wish |  5. kniha - Milenec vs. vrah
Diana
"Nerad vás ruším," ozve se mi chladně za zády, až sebou trhnu a přestanu Oskara hrubě a nelítostně líbat. Tedy, spíše mu rozkousávám rty do krve a on si to nechává líbit.
"Děti mají hlad, měla by ses o ně postarat."
"Hned jdu!" zavrčím nepříjemně a koketně se zavrtím Oskarovi na klíně, až úlisně vzdychne a probodne mě svým zeleným podmořským pohledem. Na chvilku mě zahalí vůně jahod a kvetoucích jabloní, až se zhluboka nadechnu.
"Nenech mě dlouho čekat, poupátko." Blýskne očima, a věnuje mi před Chesterem další hrubý a krvelačný polibek, kterému se divoce oddám.
Drápy se zatnu do jeho zad a nechám ho, aby mi jazykem přejížděl po rtech a kousal mě do nich. Do těla se mi vlívá horečnatý adrenalin a pálí mě v žilách spolu s jeho jedem. "To se neboj!" usyknu mu do rtů a zaryju se mu drápem do hrudi, až sebou trhne a tvář mu protne bolestivý škleb. Tohle konání ve mně bouří ty nejlepší upíří smysly a já už teď nemám, proč bych se proti tomu bránila.
Chester netrpělivě postává u půdních schůdků, a když sejdu až do chodby, tvrdě mě chytí za paži, až zavrčím.
"Místo tohohle by ses konečně mohla začít starat o dvojčata. Mia toho už má také plné zuby. Ostatně jsou to tvé děti, nikoliv její!" Jeho výtka mě zabolí.
Svraštím čelo a ucuknu. Copak nechápe, že já se jim nedokážu podívat ani do tváře? Že mě čas strávený s nimi bolí, jako by mi někdo rval srdce z těla? Jsou výplodem lásky, která nikdy neměla existovat. Je to jen podvod za zády mých rodičů, který se neodpouští.
"Nejsou jenom moje!" Změřím si ho pochybným pohledem. Kdybych byla s Chazzem, bylo by pro mě snazší trávit s dvojčaty čas, ovšem bez něj je život plný citů tak moc těžký, že ho nechci žít a raději se odvracím a tak moc se nořím do Oskarovy náruče.
"To nejsou, ale já je asi těžko mohu nakojit! Škoda, že nemohu, když má jejich matka jiné zájmy a kašle na ně! Oni nemohou za to, že mi jsou podobní!" Ubližuje mi a já se tvářím povýšeně a sarkasticky, zatímco protáčím oči. "Pak kdo z nás dvou je větší sobec!" Chester nade mnou zavrtí hlavou. Jsem pro něj ztracený případ a dobře…mi tak.
Nezasloužím si jeho pochopení, protože bych vlastně neměla ani žít.
"Až je nakrmíš, přestěhujeme je do ložnice a Mia se může konečně vrátit do svého pokoje," řekne rozhodně a plánuje si.
Bez odporu přikývnu a sejdu ze schodů. Tohle pro mě bude těžké, protože mám pocit, že ztrácím nejen sebe, ale i své…děti. "Ahoj Mio," hlesnu mdle a zadívám se s trnutím v hrudi do postýlky, kde leží černovlasá dvojčátka.
Na sobě stejné tmavé dupačky. Nespí, vrtí se a štkají jako by si stěžovala.
Oči mi zvlhnou a já na chvíli musím uhnout pohledem, protože se na mě Charlie zadívá Chazzyho temnýma očima. Idiotské city! Vezmu malého Draka do náruče a něžně ho pohoupu. On je mi podobnější, proto je to s ním lehčí, ale i přesto se téměř nemohu nadechnout, jak se mi svírá celá hruď a já houževnatě zatínám čelist, abych nepropustila bezmocné vydechnutí. Pohledem se zadívám na malého Satana, který se směje v Chesterově náručí. Je to smíšek. Mé děti nejsou tak šťastné jako on. A to mě bolí ještě víc.
"Bereme si dvojčata k sobě. Už ses o ně starala dost. Můžeš se vrátit k sobě." Jakmile to Chester řekne, Mie se uleví, i když by to zřejmě nepřiznala.
Nemám jí to za zlé. Starat se o tři děti není žádný med. To já jsem jejich matka a měla bych…Ani nevím.
"Dáme je do mé ložnice." Obrátí se ke mně a probodává mě výhružným pohledem, jako by mě chtěl zbavit veškerých námitek.
Ale já nechci protestovat, souhlasím s ním. "Mio, moc ti dík za péči," zamumlám a zavřu oči, když mám v náruči Charlie, je to ještě těžší! Nemohu se dívat do jejích temných očí, tatínkových zorniček, které na mě okouzleně shlížejí. Chybí mi… I já jim zřejmě chybím. Zoufale polknu a bojím se byť jen dýchat. Bez dalšího zdržování vyjdu ze dveří a zamířím do Chazzyho ložnice, kde ji ještě chvíli houpu v náruči a šeptám jí do ouška svou nehynoucí lásku, která mě… týrá. Ale Chester má pravdu, děti si nezaslouží, abych je zanedbávala. I když to bolí, musím se překonat. Stejným způsobem se věnuji Drakovi, zatímco mu přejíždím jemně po bělostných tvářičkách, shlíží na mě nevinnýma očima, až mám pocit, že mi někdo tupě mačká srdce i plíce a nenechává mě ani se nadechnout.
"Doufám, že za nimi přijdeš sama bez toho, abych tě musel někde nahánět po domě nebo tě vyrušoval z tvého truchlení." Ušklíbne se. Sedí na okně a temně na mě shlíží, opředený veškerou upíří majestátností. Je nádhernej a já si vedle něj stále připadám tak … nicotná, až se musím zle zašklebit.
"Přijdu." Zamračím se a nechám se ovládnout neutišitelnou bolestí, která přejde až v Oskarově náručí, kdy mu budu mozek vymývat neutuchající bolestí a mučením, ke kterému mě sám vyzívá. Vyjdu ze dveří a znovu stoupám do svého pomyslného ráje, kde na mě v půdní místnosti čeká ten, který je ochotný se nechat týrat celé hodiny a věnovat mi veškerou hrubost upířího těla. Prakticky jdu mučit sebe i vraha mých rodičů… Kdoví, kdo při tom trpí víc.
*** *** ***


Desire
Proberu se v měkké posteli, která mě bezduše konejší. Protřu si oči a vyděšeně pohlédnu na Dicka.
Sedí v křesle naproti mně a starostlivost mu téměř sálá z tváře.
Musím uhnout pohledem, protože mě dohnaly výčitky svědomí. Ježíši Kriste, co jsem to udělala?! Vykřiknu ve svém nitru a vzpomínkami se vrátím do doby své druhé největší hlouposti, kdy jsem osvobodila Oskara…
Přešlápla jsem z nohy na nohy a cítila ten podivný tlak, který mi tlačil na bedra i oči. Bylo mi na omdlení. Nechápavě jsem shlížela na něco, co dříve připomínalo nádherného anděla.
Jeho tělo bylo pořezané a rozkousané snad všude. Zaschlá krev vytvářela dojem nekonečné hrubosti, která na něm byla páchaná. Oči měl zavřené a tvář stále staženou v bolestném šklebu. Visel za ruce na trámu a jen taktak se dotýkal země.
"Ježíši Kriste, kdo mu to udělal?!" zajíkla jsem se, zatímco si mě Dexter se zájmem prohlížel a smyslně si olizoval rty.
"Tvoje sestřička," hlesl lakotnicky a přišel k Oskarovi blíž. To si troufnul, když byl anděl v bezvědomí. Kopnul ho do lýtka, až se upíří tělo zachvělo.
"To přeci není možné!" Di byla vždycky soucitná! Nikdy bych neřekla, že se v ní skrývá tolik krutosti. Ten pohled mě neuvěřitelně bolel. Láska a nenávist se míchala v jednu a mně docházelo, že ať udělal cokoliv, nemohlo to být přeci tak hrozné, aby si zasloužil tohle mučení, kdy mu Di snad zkoušela stahovat kůži z těla za plného vědomí. Podřezávala mu krk a zabodávala se mu drápy po celé délce páteře, zatímco se mu jimi hroužila i do těch nejkřehčích mužských míst. "Snad ho nechce týrat dál!" vyjekla jsem vyplašeně, když jsem sledovala rozkrok u moderních světlých kalhot, který byl nasáklý rudou krví.
"Ale chce. Ani netušíš, jak moc ji to baví!"
Zoufale jsem popotáhla a setřela si slzy z očí. "Nemůže se probrat?" Tak moc bych si přála, aby se dokázal bránit a … utéct! Aby na něj má sestřička už nemohla, když je tak bezcitná a … zlá.
"Nemůže, leda bys mu dala napít vlastní krve. To by ho probralo dokonale."
Cukla jsem sebou při té zajímavé informaci. "Dexi…nech mě tu s ním o samotě…Chtěla bych…mu pár maličkostí vrátit." Pohlédla jsem mu stydlivě do očí a ušklíbnula se tak, jak to dělá mé bezcitné ďábelské dvojče.
"Jestli seš jako Di, tak u toho fakt bejt nechci." Vycouval rychle z místnosti a zmizel ze schodů dříve, než stačila otevřít pusu. Když už to ani upír nedokázal přijmout, tak to bylo asi hodně špatné…
Chvilku jsem Oskárka pozorovala a pak s hloupým povzdychnutím zvedla ze země střep, kterým si Di zřejmě také vypomáhala, a řízla se do zápěstí dost hluboko na to, aby se krev začala řinout jako pominutá. Zatnula jsem zuby a snažila se nedýchat, protože mi bylo na omdlení. Tu bolest jsem ani moc necítila, ale pohled na tu rudou tekutinu mi…nedělal dobře.
"Oskárku…" zašeptala jsem zoufale a přiložila mu své zápěstí ke rtům.
Chvíli se nic nedělo, ale jakmile se mu chuť krve dostala na jazyk, začal hltavě lokat a pokoušel se i otevřít bolavá víčka. Spolu s ním se probouzelo i ztuhlé mrtvolné tělo.
"Pusť mě," zachrčel a pohlédl na mě skrze přivřená krvavá víčka. Jak přicházel k sobě, zřejmě začínal pociťovat i tu bolest, kterou mu tak obratně způsobila. Zřejmě má v sobě Di skrytý běsnivý potenciál, který … mě děsí.
"Pomůžu ti," zašeptala jsem a těžce se začala potýkat s provazy.
Naštěstí už měl síly o trochu víc a tak zatímco já je přeřezávala, tak on sebou trhal, až se to nakonec povedlo a on s tupým žuchnutím dopadl na tvrdou dřevěnou podlahu.
"Potřebuju víc krve."
Znovu jsem mu dala před rty své zápěstí a rozbrečela se, když se do mě bouřlivě zakousnul. Pil ze mě až moc, ale já ho nechávala. Doufala jsem, že jakmile nabude síly, sebere se a uteče odtud, co nejrychleji bude moct.
Zakousnul se do mě ještě hlouběji, až jsem poklesla a padla vedle něj na zem.
Houževnatě jsem zavřela víčka a vzlykala, zatímco se mi tělem šířila mrazivá láva a místo jeho špičáků jsem vnímala zahřezlé ohnivé uhlíky. Kdo si hraje s ohněm a neumí to, tak ten na to doplatí, prolétlo mi myslí těsně před tím, než jsem omdlela.
Přetnu ty nicotné vzpomínky a plachým pohledem shlížím na Dicka, který mě protíná nebeským pohledem.
Na tváři nemá svůj pověstný křivý úsměv, ale naprostou bezmoc.
"Děkuju," pípnu a hrozně se stydím za to, jak jsem hloupá. Znovu jsem mu ublížila a on na mě i přesto pln starostí shlíží, jako bych byla to jediné, na čem mu ještě záleží.
"Není zač," pronese neutrálně.
"Moc mě to mrzí." Polknu a posadím se. Strašně se mi motá hlava, i když se cítím silná díky jeho jedu, tak je mi … podivně.
Dick dlouze vydechne a postaví se. Prsty si vjede do vlasů a těká pohledem po tmavém pokoji, jako by ho něco tížilo. "Des… já už tady nechci dál být. Není už ani důvod."
"Dicku!" Div se nerozbrečím. Můj Dicku, Ježíši Kriste! Dick, který už nikdy nebude můj, chce odejít… Už ho nikdy neuvidím! Zcela vyděšená k němu vzhlédnu a sotva držím slzy.
"Jestli půjdeš pryč… prosím, vezmi mě s sebou." Dívám se mu prosebně do tváře a náhle se mi tak temně zamlží obzor, že mu spadnu do náruče.
Polekaně mě k sobě přivine a nadhodí si mě v objetí, zatímco mi druhou rukou jemně přejíždí po čele a křísí mě. "Je ti zle?" Pomůže mi do postele a pak se ke mně posadí, zatímco mě stále letmými chladnými doteky pomáhá udržet při té nechutné realitě, kterou bych raději neprožívala.
Zaprodala jsem duši ďáblu a teď za to zaplatím.
"Odejít můžeme spolu, ale… být spolu nemůžeme."
Už ho nikdy neuvidím. Dick mi zmizí a já už ho nikdy neuvidím! Horko těžko potlačím oči a bezmocně vzlyknu. "Já vím." Náhle si uvědomuju, jak moc ho potřebuju. Jak moc pociťuju ten pevný a hluboký cit, který jsem měla brát nazřetel před tím, než jsem tak hloupě padla do náruče falešného anděla.
"Co se děje?" Zpozorní, když se chytím za břicho, jak mnou projela lačnost.
"Nic. Mám jen hrozný hlad."
"Hlad?" Zvedne obočí a nechápavě to slovo opakuje, jako by ho slyšel poprvé v životě.
"Lež, něco ti přinesu!" Zatlačí mě do peřin, až mě dojme jeho péče a to starostlivé gesto. Hrozně moc si jeho činu vážím, protože bych to od něj po tom všem vážně nečekala. Jak mile se ke mně dokáže chovat, i když bych si zasloužila něco zcela jiného. "Děkuju," zašeptám stydlivě a hladově se vrhnu na plný tác jídla. Vypiju sklenku jablečného džusu a rozhlédnu se po talíři, protože mám ještě hlad. Není divu, ztráta krve mě velmi oslabila a tak mé tělo potřebuje živiny více než kdy předtím. "Ještě mám hlad… Mohu si pro něco klidně dojít," nabídnu se, když si všimnu, jak nedůvěřivě na mě civí.
"Ne. Mně to nevadí. Jen je to u tebe … neobvyklé."
"Vlastně ani ne…" zardím se a uhnu pohledem. "Od té doby, co nejsme spolu, jím jako prokopnutá. Promiň." Stáhnu se do sebe, protože mu zákonitě musí dojít důvod.
Křivě se ušklíbne, samozřejmě ví, proč jsem taková.
Chybí mi živiny, které mi dodával jeho zamilovaný jed, a díky tomu jsem tolik jíst nemusela…
"Není potřeba se za to omlouvat. Potřebuješ jídla. Mám ti pro to dojít hned?"
"Tolik to nespěchá," zamumlám zkoroušeně, zatímco na něj pohlížím.
Neměl by na mě být tak milý, měl by láteřit a řvát, jak moc jsem mu ublížila a on se namísto toho o mě … stará.
"Děkuju ti."
"Neděkuj mi stále. Nekoukej tak provinile, já už jsem se přes to přenesl. Nemusíš si to vyčítat." Protne mě obezřetným modrým pohledem a zvedne se. On už se přesto sice přenesl, ale já ne. Nikdy jsem si Dicka nezasloužila, byl pro mě až moc hodný a dokonalý.
On na rozdíl od Oskara byl… skutečným andělem, kterému jsem přistřihla křídla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama