Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. vrah - 5. kapitola

23. listopadu 2012 v 20:49 | Chensie Ips - Sue Wish |  5. kniha - Milenec vs. vrah
Chester
"Di," zašeptám a dívám se, jak ve dveřích váhá, zda má vůbec vejít.
S těžkým výdechem vejde do ložnice a zavře za sebou.
"Trvalo vám to. Je vše v pořádku?" zeptám se, i když v jejím výrazu nenajdu sebemenší známku změny… pokud tedy nepočítám její chování vůči mně. Její zaváhání mi samozřejmě neušlo.
"Všechno je fajn," zamumlá a pokrčí rameny. "Trvá to dýl, když nezabíjíš."
"Byla jsi za dětmi? Budou mít nejspíš hlad."
Trochu zoufale na mě pohlédne a napjatě přikývne, zatímco zůstává stát na stejném místě, jako by chtěla uniknout.
Dívám se na ni, jak se chvěje a cítím tu neviditelnou propast, která mezi námi zeje. "Nelehneš si?" Sjedu pohledem na druhou stranu postele.
Něco zabručí a prkenně dojde a posadí se na rozválenou peřinu, složí si hlavu do dlaní. "Ta hádka mě mrzí."
"Mě taky. Omlouvám se, za to…co jsem řekl." Chci ji pohladit po ruce, ale ucukne a stáhne se, až se zarazím. Těkám po ní očima a v hrudi mě svírá ten nepříjemný pocit, že o ni přicházím vlastním přičiněním. Tím, že se měním v něco, co nechci. "Ty se mě vážně bojíš?" Zavrtí hlavou a těžce polkne, zatímco mě probodává popelavým zmateným pohledem. Uhýbá přede mnou, a kdyby mohla, nejspíš by utekla.
Netěší mě to.
Její tvář je zarmoucená a rty má zúžené do smutného sarkastického šklebu, zatímco jí vlasy padají do obličeje jako temný závoj.
"Pojď ke mně," zašeptám plný něhy a roztáhnu ruce v náznaku objetí.
Obezřetně si ke mně přilehne a křečovitě se nechá obejmout.
Nepřesvědčila mě. Cítím, jak moc se mě bojí.
Leží celá napjatá a z horké pokožky jí sála vůně strachu.
"Lásko, já ti nic neudělám," šeptám a zahrnuju její tvář drobnými něžnými polibky. "Přece víš, jaký teď jsem." Snažím se jí dát najevo svou lásku a něhu, ale moc to nefunguje.
Po chvíli, kterou jí trápím svými doteky, to vzdám. Asi jsem teď víc upíří, než jsem si dokázal připustit. Štve mě, že mě Oskarův příchod… tolik změnil. "Pokud chceš, půjdu spát jinam." Oči se jí rozšíří nepopřeným strachem, který mě zasáhne do prsou.
Náhle její pocity vnímám tak intenzivně, až se mi z toho může rozskočit hlava.
"Ne!" vyděšeně sebou trhne. "Chazzy… Já se… bojím."
Vidím, jak je pro ni těžké něco takového připustit. Vždycky bylo.
"Je toho teď strašně moc a ten… Oskar mě… děsí. Probouzí v tobě tu děsivou část, které se… hrozně bojím. Zřejmě si to ani neuvědomuješ. Ale já mám děsnej strach, že… zas budu jen tvoje kořist a nic víc." Zadívá se mi zoufale do očí a tiše štká, zatímco se drápy proplétám v jejích hedvábných dlouhých vlasech.
Ale uvědomuju si to, pomyslím si v duchu, ale nahlas to povědět nedokážu. Mazlím se s havraními provázky a s láskou jí pohlížím do očí, aby se cítila bezpečněji. "Nebudeš žádná má kořist. Tou už jsi přeci byla, pamatuješ?" usměju se ve snaze ji trochu dostat z jejího zoufalství.
"Dost dobře si to pamatuju." Ušklíbne se a stáhne se do sebe.
"Nemusíš se ničeho bát." Povídám jí milosrdné lži, aby se jí líp usínalo a ona se se mnou necítila tak napnutá.
"Nemusím se ničeho bát?" Opakuje s ironickým šklebem a v očích jí tane ta ten její vážný sarkasmus, kterým se brání proti zlému světu. A teď už i proti mně. "Nemůžu mít u sebe ani děti, protože mám obavy, co bych s nimi v jeho moci mohla udělat. Co by jim on mohl provést!"
Svraštím čelo, když uvidím, jak se po mých slovech stahuje více a více do sebe. Zase jsem něco řekl špatně. Poslední dobou mi to utěšování nějak nejde…
"Dětem nic neprovede." ošiju se. Leda Char… na holčičky je on jako magnet, ale to si taky nechám pro sebe. Nechci ji ještě více nervovat a děsit. "Lehni si a zkus usnout… budu tady."
"Dík," pípne a zachumlá se pod deku, protože je jí chladno.
Já sám ji nezahřeju a ona by mne teď ani nenechala. Rovněž se uvolním a sleduju, jak pomalu usíná, když do dveří vrazí rozzuřená Desire.
Má na sobě jen minisukni a rozervané tričko, ze kterého vystupuje její rozdrápaná kůže, až se ušklíbnu. Její láska se vybarvuje. Krk má festovně rozkousaný a přes ubrečené oči v té tmě zřejmě pomalu nevidí. Rozsvítí tvrdé zářivé světlo, které se mi nepříjemně zaryje do očí, až bolavě usyknu.
"Do hajzlu, zhasni!" zavrčím hrdelně a dám si ruku před oči, ale ona si mě vůbec nevšímá. Dojde až k Di a vrazí jí takovou facku, až má Šťastná krev zaúpí a chytí za tvář, zatímco jí z očí vyletí slzy.
"Ty svině! Proč jsi mě nikdy nehledala?!" vyjede na ni Desire, až nechápavě pomrkávám.
Di se snaží něco vykoktat, ale nedokáže ze sebe v té náhle bezbrannosti dostat vůbec nic.
"Ty moc dobře víš, že jako děti jsme žili v tomhle domě! Proto sis Chazze vyhlídla a nechala ses sem odnést! Abys tu hledala rodiče!" zaryčí zoufale Desire a začne ji škrtit.
Hnedka přiskočím a téměř jí Di vyrvu z dlaní.
Zoufale mi lapá v náruči po dechu a zalyká se pláčem. Ten krypl Oskar! Co jí to do hajzlu navykládal?! "Desire, uklidni se! To všechno je absurdní!" Jemně konejším Di, která sebou bezmocně cuká v mém objetí, zatímco její "hodnější" dvojče řádí jako Černá ruka. Uvnitř mě začnou hryzat pochybnosti. Oskar moc dobře ví, co dělá a co říká.
Snaží se nás proti sobě navzájem poštvat, ale… věci, které jsem předtím neviděl nebo vidět nechtěl, se mi začínají seskupovat do nepříjemných souvislostí.
"Sakra! Nic z toho, co říkáš, nedává smysl!" Di se konečně sebere a hrubě po ní prskne.
"Ne? A co ty postýlky?! Anne jako Dianne a Sire jako Desire!" Celá šílená poukazuje na postýlky a mně se před očima komíhají obrazy dvou krásných malých černovlasých holčiček, které jsme s Oskarem chodili děsit a které jsme chtěli… zabít.
"Seš úplně mimo! Já přece nejsem Dianne, ale Diana!" hekne Di a založí si ruce na prsou.
"Nejspíš ti změnili jméno, aby to nebylo tak očividný! A co tohle?!" Strčí jí před oči fotografii, na které jsou ty dvě malé holčičky vyfocené.
Trochu mi zatrne v páteři, když se mi ty vzpomínky vrací jako bumerang. Tolik děsivých okamžiků, které jsme jim přichystali. Pohledem se zabodnu do Di, která má z panenek panickou hrůzu, co ji znám.
"Nelži, že jsi to nikdy neviděla!"
"Viděla." Trhne rameny až jí Desire vrazí další facku a Di zalape po dechu a vyjede po ní. Ale zdá se, že její sestra je… silnější a má Maličká se… neumí prát!
"Co má sakra bejt?!" mumlá, když se od sebe odtrhnou.
"Ty dvě holčičky jsme my dvě!" Desire na ni v amoku zařve, zatímco Di se blahosklonně usměje a plna ironie posmutní.
"Ne, ty dvě děti patřily matce, která tu s nimi žila, a Chester je utýral k smrti…"
Ani si neuvědomuje, co povídá… Co to proboha povídá!
"Co-Cože?!" zarazí se Desire a na okamžik se tváří zcela omráčeně.
"Rodiče přece… zahynuly při autonehodě!"
"Jo, jasně… Když tomu tak říkáš," ušklíbne se divoce a je vidět, jak ji to bolí a burcuje to v ní letitou nenávist. "Je na čase, aby ses konečně dozvěděla pravdu. Naše rodiče někdo zabil! Proto se s tím nemůžu srovnat! Ta nehoda byla jenom zástěrka."
Desire zatne pěsti a tvář jí protne naprosté zoufalství.
A pak jí to všechno docvakne, stejně jako mně.
Oběma nám v očích vytane hrůza, když se do mě pustí a začne mě pěstmi bušit do prsou, zatímco jí z očí stékají slzy.
"Desire, uklidni se!" Snažím se ji chytit za zápěstí, ale je jako smyslů zbavená. Nakonec se mi vysíleně sveze k nohám a usedavě pláče, zatímco na mě Di shlíží nechápavým pohledem, jako by tomu nechtěla uvěřit.
Neustále vrtí hlavou a zabodává se do mě tíživým bezmocným, ostrým ironickým pohledem, stejným, jaký míval On…
Zabil jsem Draka… Přece jsem jí nezabil otce a matku?!
"Už… Už ti konečně dochází, s kým žiješ?!" vykřikne Desire plna bolesti.
Nemohu tomu uvěřit! To přece… není možné! Vzpomenu si na větu, kterou mi Oskar řekl, když poprvé uviděl Di a já ji ignoroval… možná záměrně. Ta podoba… podoba s tmavovlasou ženou, kterou jsem týral do bezvědomí… s Eleanor! Vlastně mi to bylo jasné, při našem prvním setkání, jen… jsem si nechtěl připustit, že mě k ní táhne právě tohle! Nemohl jsem! Ani teď to nemohu skousnout! Přijde mi to celé jako noční můra, ze které se chci probudit.
Do pokoje nakráčí Oskar a s úsměvem Di ukáže další fotografie, které mě zřejmě nezachycují v nejlepších situacích.
Při každé se má maličká ještě více rozklepe a zatíná pevně čelist, jako by se držela z posledních sil. "Ty zkurvysynu, tys mi zabil rodiče… Sakra, ty seš ten vrah, kterýho celej svůj život hledám!" zašeptá srdceryvně do neutichajícího Desiina pláče.
Stojím jako opařený. Tohle přeci nemůže být možné!
"Sebrals mi právo na život normálního dítěte s rodinou plný lásky a pozornosti! Zkurvils mi celej život a ještě jsi mě donutil tě za to milovat!" Panicky na mě křičí, zatímco jí z očí sálá naprostá nenávist.
Ihned pocítím ty olizující plameny hořkosti a bolesti a nedokážu se těm jejím pocitům bezmoci bránit. "Lásko…" zašeptám zoufale a valím oči, jak se všechno takhle šíleně zvrtlo. To přeci není možné, aby Di byla ta holčička, kterou jsem hladil po tvářích a toužebně se na ni díval, zatímco jsem vymýšlel drastické způsoby, jak ji… sprovodit ze světa. Takhle ironický osud přeci být nemůže!
"Původně jsme si tvou rodinu vyhlídli jen kvůli vám dvěma. Byly jste malé, sladké a nevinné holčičky." Usmívá se Oskar nadšeně, zatímco jí odkrývá plány, které jsme spolu kuli téměř před patnácti lety. "Chestere, dokonči to, co jsme začali před patnácti lety. Co nám nebylo dopřáno. Díky tobě máme druhou šanci!" Probodává mě vyzývavým pohledem, zatímco jeho hlas je téměř medový a … šťastný.
Zoufale zatnu ruce v pěst a těžce dýchám.
"Ach, já jsem nechtěl ublížit tvým rodičům… Šlo mi jen o tebe, Dianko, ale oni vás… zachránili. A Chester je chtěl mučit. Zemřeli kvůli němu. Kvůli tobě, Dianko." Pohladí jí po tváři, až sebou Di trhne a v psychické bolesti zařve, jako by jí do těla vryl nůž.
"Drž hubu! Kurva, už drž hubu!" vyjeknu a chytím ho pod krkem. Přirazím ho ke zdi a tupě mu pohlížím pln nenávisti do očí.
Všechno… zničil!
Zničil Di!
Zničil její lásku ke mně!
"Nejraději bych tě zabil!" syknu skrze zuby.
"Tak to udělej." Zasměje se povýšeně.
Do uší se mi vrývá Diin panický a zoufalý křik.
Leží na zemi a cuká sebou v naprosté depresi, zatímco si prsty vjíždí do vlasů. Z očí jí stékají slzy a s otevřenými ústy křičí do světa… svou bolest.
"Ty zmrde, lituju dne, kdy jsem tě potkal!" syčím mu do tváře, zatímco on se královsky baví.
"Ach, tak se mi líbíš, Chestere. Přesně jako dřív. Je to stále v tobě… nepotlačuj to!"
"Drž už hubu!" Drápy se mu zaryju do pokožky, až sebou trhne a úsměv se mu rozšklebí ještě víc.
"No tak, zabij mě!" zavrčí pobaveně, jako by na to čekal, a v očích mu jiskří.
On ví, že ho zabít nemohu! Ještě chvíli ho drtím svými drápy, abych ho nakonec bezmocně pustil.
"Ne… Já už nejsem jako ty. Už nejsem takový, jako jsem byl dřív!" hlesnu ledově. S trnutím se dívám, jak se Desire zvedne a zavěsí se do Oskara, jako by ji mohl ochránit.
Di k ní srdceryvně natáhne ruku, jako by byla to jediné, co ji drží na živu. Co jí zbylo.
"Desire… Desire, prosím, buď se mnou!" Klečí před ní na kolenou a zoufale potřebuje pomoct, kterou já jí v tomhle poskytnout nemohu. "Desire… Zabil nám rodiče! Desire, prosím, já tě potřebuju…" šeptá tak plná bolestných a srdceryvných emocí, zatímco ji prosí pohledem.
"Ne! On ne! To tvůj miláček! Jak jsi s ním celou tu dobu mohla být?!"
"Já to… nevěděla. Pátrala jsem po tom vrahovi, ale nikdy… mě nenapadlo, že je to on." Zkroutí se, jako by se jí do těla zaryl další pomyslný nůž.
"To mi netvrď! Věděla jsi o tom!" prskne Desire a nechává se od Oskara objímat.
Tváří se jako naprostý vítěz, zatímco já zoufale těkám po někom, kdo mi vdechl duši a já nyní díky tomu pociťuju neskutečnou bolest a nejvíc mě týrá, že trpí hlavně ona. Že jsem to já, kdo jí tolik ublížil. Něčeho takového jsem se v hloubi duše vždycky obával.
Di si zoufale vjede prsty do vlasů.
Zdá se, že od omdlení ji drží pouze ta upíří část, která… ještě bojuje.
"Desire, přestaň. Copak nevidíš, jak jí ubližuješ? Jak z ní děláš živoucí mrtvolu?!" syknu, zatímco mě protne nenávistným pohledem.
Vzpurně sebou hodí a zavěsí se do Oskara. "To nedělám já. To jsi z ní udělal ty." Se vztyčenou hlavou odchází z naší ložnice.
Zadívám se na mou zlomenou Di, která sebou na zemi cuká v záchvatu bezmocnosti. Cítím uvnitř sebe její pocity. To bezbřehé zoufalství, surovou drtivou bolest, když vnímá, jak vše, co měla ráda, rázem zmizelo.
Všichni se k ní otočili zády a ona zůstala… opět sama.
Její bolest je odzbrojující a mě děsí. Nikdy bych nevěřil, že je možné, aby člověk prožíval takové psychické mučení. "Di…" zašeptám zoufale.
Cukne sebou a se zračící ztrátou a bolestí zatne zuby a otočí se na mě.
Její pohled mě bolí.
Mučí sama sebe a já nevím, jak jí pomoci, protože ona trpí kvůli mně.
Chci ji obejmout a přitisknout k sobě. Je to automatický reflex. Bezbřehá potřeba chránit ji před celým světem, ale dojde mi, že v tomhle případě nemohu. Mám ji ve své náruči bránit sám před sebou? Dívám se na ni pln zoufalství a je mi čím dál hůř. Chtěl bych vrátit čas. Udělal jsem tolik věcí, kterých lituju a které mi ona nikdy odpustit nemůže.
Ovšem kdo mohl tušit, že se mi minulost vysměje do obličeje v podobě dvojčat, které jsem před téměř patnácti lety chtěl společně s Oskarem zabít?
Kdo mohl tušit, že se mou láskou stane dívka, kterou si pamatuji ještě, když byla v kolébce…A která by tu nebyla, kdyby se nám to tehdy podařilo…
Kdo mohl tušit, že si jednoho dne budu přát, abych nikdy … neexistoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama