Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. vrah - 6. kapitola

23. listopadu 2012 v 20:52 | Chensie Ips - Sue Wish |  5. kniha - Milenec vs. vrah
Chester
"Tys … zabil … mou maminku a tatínka…" hlesne sotva slyšitelně. Z těch slov zaznívá všechna ta zoufalost, nenávist i bolest. "Chtěls zabít i mě a mou sestru." Bezmocně skloní hlavu a po nekonečně dlouhé době se zvedne ze země. Postaví se na nohy, které se jí trochu podlamují, a zuby nehty se opře o okenní rám. "Dokonči to." Odhodlaně se mi zadívá do očí.
Její reakce mě zaskočí. Těkám do její tváře, která je plna bolesti a utrpení.
Šedé oči jsou jako zakalené vypálené nebe…
"Víš vůbec, co říkáš?" zašeptám se s bolestí v hlase a uhnu pohledem, protože se na ni nemohu dívat. Je jako… troska, která přišla o smysl žití.
"Zabij mě, sakra! O to ti přece šlo i ten první den, co jsi mě sem odnesl. Měl bys dokončit to, cos původně zamýšlel. Tak dělej!"
Pozbyla veškerou chuť do života.
Nechápu, jak v sobě tak snadno dokáže potlačit ten houževnatý pud sebezáchovy, díky kterému přežila mou…výchovu Šťastné krve. Dívám se na ni a v očích cítím známý tlak. Rychle zamrkám. To by mi ještě tak scházelo! Slzy! "Ty vážně nevíš, co říkáš." Zavrtím hlavou. "Budu dělat, že jsem to neslyšel."
Kolísavými kroky ke mně dojde a chytí mě za lemy košile, zatímco se mnou snaží zacloumat.
"Myslíš si, sakra, že po tomhle všem mám chuť žít?! Jediná láska, kterou znám, je vrah, kterej brutálně utýral moje rodiče! Mám s tebou dvě krvelačný děti, kterým se nebudu moct podívat ani do tváře a ke všemu nenávidím sama sebe, protože tě skutečně miluju! Proboha, já už nechci žít!"
"Tak to potom zabij ty mě… Mě děti nepotřebují, potřebují tebe. Vybij si na mě všechnu tu bolest i zlost. Nebudu se bránit." Zadívám se na ni odevzdaně.
"Tím bych svoje problémy nevyřešila. Stejně bych se na ně nemohla ani podívat, protože jsou ti podobní!" Zhroutí se na postel a hlavu si složí do dlaně.
Nejspíš teď děkuje bohu, že děti ještě ke všemu nejsou blonďaté po mně, jak si předtím přála… "Jak mám teď žít?" zasípe zničeným hlasem.
Nevím, co na to říct. Tohle se nedá odpustit. Ať řeknu cokoliv, vyzní to naprázdno. Zvednu ruku a bříšky prstů jí přejedu po tváři. "Musíš se rozhodnout sama, co bude dál. Já přistoupím na všechno."
Neodtáhne se při tom doteku, přivírá víčka a přijímá tu malou útěchu, kterou jí… vrah jejích rodičů může poskytnout.
"Přistoupíš na všechno?" sarkasticky odfrkne a zašklebí se, zatímco jí z očí stečou další slzy.
"Sakra, uvědomuješ si… Co prožívám? Jak těžký pro mě teď je třeba se jenom nadechnout? Zabils mi rodiče! Maminku a tatínka, který mi už nikdo a nic nevrátí…"
Zarývá se mi ten její šepot do srdce jako jed. "Tohle se nikdy nemělo stát…" zašeptám strnule a cítím, že se mi všechno vysmívá do tváře. Zamiloval jsem se do té, kterou jsem dříve chtěl v dětské postýlce mučit… Nemůže mě už milovat, protože jsem jí zničil rodinu. "Ale ten, co tolik ublížit tvé rodině, byl někdo úplně jiný. Už nejsem jako on. Ten, co to udělal, nebyl ten, který tě teď tak moc miluje…" řeknu naléhavě a vzdychnu. "Přistoupím na cokoliv."
Dívá se mi do očí a bezmocně se šklebí, zatímco jí v hrudi hoří neutěšený plamen bolesti a zoufalství. Jako by uvnitř sebe umírala a vážně neměla naději na život.
Ovšem stále v ní cítím lásku, která je v ní hluboko zakořeněná a kterou Oskar tímhle zveřejněním minulosti… zřejmě nezabil. Jak neskutečné.
Nebo spíše… Ona díky mně nemá nikoho jiného, než mě.
"Bylo by to pro tebe peklo," ušklíbne se nenávistně a zatne ruce v pěsti.
"S tím počítám. Proto ti to také navrhuju." Neuhnu očima a snáším ten záštiplný pohled, který je zároveň plný bolesti.
Tvář jí protíná naprostá ironie a jakési pochybné zmrzačení duše i pohledu na život.
"Beze mě se k dětem ani nepřiblížíš!" zavrčí znechuceně a vstane, jako by se snažila znovu chodit a zkusit žít.
Jsem tak rád, že se ze všeho dokáže rychle oklepat, i když vím, že tohle je jenom touha znovu vstát a jít. A že se s tím nejspíš nikdy plně nevyrovná…
"Nevěřím ti, že bys nebyl schopnej jim ublížit. Když jsi měl zálusk na malý holčičky… Mě a Desire. Proboha, bůhví čeho všeho bys byl schopnej!"
Přijímám její slova, i když je mi z nich ještě hůře. Svým dětem bych neublížit!Vykřiknu v duchu, ale trpělivě čekám, až se vymluví.
Di se po mně ohlédne, jako by mě zaslechla. A pak zavrtí hlavou. "Zapomeň na šťastnou krev. Žádná už pro tebe neexistuje…" Tato slova vyzní do prázdnoty ložnice.
Ohlédne se po mých krvavých trofejích a konečně jí dochází, že ta krev … může patřit i jejím rodičům. Tedy jen její matce, kterou jsem tak rád mučil.
"Ty si nezasloužíš ani kousek citu! A teď mi pověz o mých rodičích." Posadí se na postel a opře se, zatímco zhluboka dýchá, jako by se o ni pokoušely mrákoty. Vybrečela se dosyta, a proto teď na řadu přišel vztek a sebetrýzeň.
"Co o nich chceš vědět?" zeptám se napjatě, protože se obávám nejhoršího. Že bude chtít znát věci, které by jí ublížily ještě více!
"Jak dlouho jsi s nima byl, sakra? A žádný lži! Beztak víš…, že já… se vždycky dozvím … pravdu," říká to stylem, jako by toho prokletí litovala. Jako by nevědomost byla někdy stokrát lepší a možná, že je.
"Ani nevím." Připustím po pravdě. "Měsíc? Dva? Už si nevzpomínám. Tu dobu jsem vyplnil něčím jiným, než… sledováním času." Přiznám neochotně a svraštím čelo.
"Tak dlouho jste je týrali?" zalapá po dechu a zhroutí se do sebe. Zatímco se plačtivě rozfňuká. Tělo se jí bezděčně chvěje, když se drží za paže, jako by se snažila ukrýt zející díru v hrudi. "Počítám, že to bylo něco mnohem horšího, než jsi prováděl mně. Na těch fotografiích to bylo koneckonců vidět," ušklíbne se sarkasticky, když se dá dohromady. Vím, co ji teď drží od zhroucení. Jen povaha, kterou má po svém otci.
Ten rovněž vzdoroval do posledního dechu a ironicky mi jako vítěz pohlížel do očí i ve chvíli, kdy naposledy vydechl.
"Povídej, užil sis to i … sexuálně?" Pozvedne obočí. "Znásilňovals mi maminku?"
Těžce polknu, když mě její věta div nesloží na kolena. Já přece nevěděl, že Di je Eleanořina dcera! Nikdy bych… Shlížím na její ironický obličej, který se protíná s bolestí a šklebí se. Houževnatě dýchám, protože tohle není psychické týrání jen pro ni, ale i pro mě.
"Odpověz mi! Chci znát odpověď i na tu druhou otázku!" zavrčí zle a zatne ve vzteku pěsti.
"K čemu ti to bude? To hlavní přeci víš! Není potřeba zabíhat do detailů." Zamračím se a uhnu pohledem. Musím to rozchodit. Všechno se mi svírá a díky tomu, že pociťuji svou bolest i tu její se ve mně hromadí nespočet negativních citů, které mě zabíjí.
"Řekls, že přistoupíš na cokoliv! Tak mi, sakra, odpověz!" zařve a vrhne se na mě.
Nečekám to a tak oba skončíme na tvrdé podlaze a ona je nade mnou. Houževnatě do mě buší pěstmi a pláče. Po chvíli poznává, že mi tím neubližuje a to ji zlomí ještě více. "Nenávidím tě!" sykne a zakousne se mi tak hluboko do krku, až vyjeknu.
Rázem mě obklopí bolest, kterou vnímám uvnitř celého těla i na jeho povrchu. Zamrkám očima, jak se snažím zhluboka nadechnout a nevnímat otrávené šípy, které mi projíždějí celým tělem. Bolí mě to. Bolí to víc, než kdykoliv předtím. Ona totiž chce, aby mě to bolelo a já to… bezmezně přijímám. Nechávám si líbit to mučení, ke kterému jsem ji ostatně sám vybízel. Vnímám tu její vnitřní rozervanost, kdy do mě pouští veškerou svou nenávist a bolest a zároveň pociťuju její zoufalost, když ochutnává chuť mé krve, kterou jí nabízím, a poznává lásku.
Na chvíli stisk povolí, ale hned se do mě znovu ponoří svými špičáky.
Ještě hlouběji, než předtím, až mi zajiskří před očima.
Snažím se tomu nepoddat, ale po několika dalších minutách, kdy mám krk v jednom ohni, začnu pociťovat podivnou slabost. Zatnu zuby a i přes bolest, která mi z rány vystřeluje do celého těla, držím dál, až mi z čela i po zádech stékají krůpěje ledového potu.
Oderve se ode mě s ironickým šklebem a zhluboka dýchá, zatímco jí tělem projíždí návaly energie. V očích jí pulsuje nezředěná touha a nepopíraná bolest. Je pro ni snadnější udržet si upíří tvář, než jako člověk vnímat tu … bezradnost a touhu všechno vzdát. Natáhne ke mně ruku a pomůže mi vstát, protože já nějak nejsem schopný.
Jsem vyčerpaný a tělo mám v jedné bolestné křeči, nemluvě o psychické trýzni, kterou se mučím. "Odpočiň si a naber síly. Za chvíli si přijdu pro novou dávku svý Šťastný krve, miláčku," uštěpačně se zašklebí a na tváři jí vytane ten neochvějný sarkasmus a drzý úsměv, kterým mě vždycky dostávala do varu.
"Měla bys to něčím zředit," zachraptím a jsem rád, když můžu zavřít oči. Mluvení mi dělá problémy. Smlsla si na mě hezky. Jen se bojím, kam tohle povede. Ta její touha ničit a zabíjet by z ní mohla udělat stejného upíra, jakým jsem kdysi byl i já sám. Ta letitá nenávist, která se v ní nashromažďovala, z ní může vykřesat tu nejhorší bestii.
Proto jsou jako dvojčata tak rozdílná…
Desire nikdy neměla ani tušení, že její rodiče byli brutálně zabiti a vyrůstala jinak, zatímco Di sžírala mučivá touha po pomstě už od raného věku. Navíc žila bez lásky a v nezájmu. Naučila se důvěřovat a spoléhat jen na sebe. Naučila se bít za svůj život, jak nejlépe dovedla a utužila v sobě tu houževnatost a bojovnost. Stala se stejně tvrdou a ironickou, jako její otec… Aniž by o tom věděla.
I když jsem měl chvílemi pocit, že taková skutečně není, že se uvnitř ní skrývá i něco jiného, snílkovějšího, křehčího, nikdy mě k sobě nepustila. A teď už nikdy nepustí…
"Sakra, nestarej se!" posměšně se rozesměje a odhodí si vlasy z ramen. Rozevlají se jí kolem tváře a spadnou jí do očí jako temná clona. "Nemáš žádnou výdrž. Koukej se dát do kupy. Já jsem za chvíli zpátky a chci si hrát!" Vycení na mě pronikavě špičáky, když zpozoruje, jak ji zlehka pootevřených víček pozoruju. Nahne se nade mě s příslibem polibku, a když pocítím, že se téměř dotýkáme rty, ucukne a baví se mým výrazem.
Bolestí, která mi ve tváři vytanula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama