Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. vrah - 8. kapitola

23. listopadu 2012 v 20:56 | Chensie Ips - Sue Wish |  5. kniha - Milenec vs. vrah
Chester

Teprve díky Oskarovi jsem pochopil, co je skutečné psychické týrání. Ležel jsem nehybně na posteli a v nejvyšším stupni zoufalství jsem se musel dívat, co mé maličké provádí!

"Ty hajzle…, počkej, až … se pohnu!" Slibuju mu temně, ale spíše šlo o bezmocný pokus. Oskar se tomu rozesměje a blýskne v zářném úsměvu špičáky. Znovu se k ní nakloní, aby se do ní zakousnul ještě s větším brutalitou, až z Di vyjde tlumené heknutí.

A v tom okamžiku pocítím, že účinky fialových krystalků pomíjí.

Jaké štěstí, že mi dala tak málo! Jinak … bych ten jeho zásah v přímém přenosu rozhodně nerozdýchal. Kdyby mi ji sebral před mýma očima, asi bych zešílel. "Oskare!" zařvu na něj, když si protáhnu svaly a stále v mírné ztuhlosti se na něj vrhnu. Strhnu ho z Di na zem a pustím se do něj tak surově, že už se sám začne bránit, jinak by měl z obličeje krvavý flek. Jsem vzteky bez sebe. Krutost, která ze mě vyzařuje, v něm vydoluje i něco jiného, než ten bezbřehý klid. Projeví se i choulostivost a tvář mu protne nechápavá bolest. Dlaně mám zatnuté v pěst a téměř už je ani necítím, jak jsou omlácené o jeho lícní kosti. Zlomil jsem mu v tom amoku nos, takže mu krev stéká po bradě. Obě obočí má rozseknuté a po tváři se mu začínají rýsovat temně fialové modřiny. "Ty zmrde!" vrčím mu do obličeje, který náhle Oskara vůbec nepřipomíná. Zatnu se mu drápy až do páteře, jak to on dělává jiným a dám mu ochutnat to, co mě sám naučil. Drtím ho silným stiskem a nevnímám rány, které mi uštědřuje. Pohání mě naprostý hněv, nesmírný a věčný, protože on si dovolil sáhnout na to, co je mé! Dovolil si ublížit jí! Se vší nenávistí se mu zasekávám drápy až do masa a brutálně se šklebím, když před mými ranami uhýbá.

"Ach, Chestere. Věděl jsem, že to v tobě je! Zabij mě!" Ponouká mě k něčemu, na co mám vážně chuť, ale ovládnu se.

Kdybych ho zabil… Stal bych se jím. A to nechci, ani nemůžu.

Ubližuju mu tak mocně, že za chvíli připomíná krvavou šmouhu.

Nemá ani šanci mi uštědřit dobře mířené rány, protože jsem mrštnější.

"Nikdy nesahej na to, co je moje! Nikdy už se jí ani nedotkneš!" vrčím nenávistně, zatímco se mu podaří se na mě překulit a já na poslední chvíli uhnu před jeho tvrdou pěstí. Jsem záštiplný, protože jí způsobil tolik bolesti. "Ona … je … moje!" Odsekávám jednotlivá slova, zatímco ho silně kopnu do slabin, až se zhroutí vedle mě. Než se stihnu zvednout, urychleně se se srdceryvným povzdychnutím sebere a zmizí.

Ví, že bych ho nezabil, ale mučil tak dlouho, až by prosil o milost.

Zadívám se na své dlaně, které jsem od krve a uvědomím si, že je to poprvé, co jsem přepral mocného Oskara. Zvedne se ve mně pýcha a bezbřehá síla spolu s vědomím, že dokážu ubránit svou rodinu. Postavím se. Jsem sice pochroumaný, ale ne tolik, jako Di.

Má maličká leží v posteli a ztěžka dýchá. Víčka má pevně zavřená a z očí jí stékají bolestné slzy. Její tělo je pokryté krvácejícími škrábanci. Tvář má celou červenou a napuchlou, jak jí dal facku. Na krku jí zeje ohromná otevřená rána, jež jí musí bolet jako čert.

Když jí palcem přejedu po tváři, abych jí sestřel slzy, mírně sebou trhne a zasténá.

"Neboj se, už je pryč." Nenechám ho, aby ti ubližoval. Posadím se k ní a zdvihnu lahvičku, abych zjistil, kolik jí toho stačil nacpat do pusy. Naštěstí je na tom podobně jako já.

"Po pár minutách to přejde." Nakloním se k ní a těsně před jejím obličejem se zarazím. Vdechnu její opojnou vůni a olíznu jí ránu, až svízelně zachrčí. "Ale i tak bych toho mohl využít." Přimhouřím smyslně oči a začnu jí oblizovat ránu, abych do ní dostal dostatečné množství svého jedu. Jakmile se zahojí, mírně na ni nalehnu a zakousnu se jí do krku z druhé strany.

Z úst jí vyjde slastné zasténání, které mi sjede až do klína.

Přitáhnu se k ní blíž a hladím ji po těle.

Znovu rozkošně vzdychne a konečně se uvolní.

Ještě chvíli se napájím Šťastnou krví, ve které je i přes tu všechnu bolest, vděčnost, že jsem jí pomohl. "Di…" zašeptám, když se od ní odkloním. Začnu jí slíbávat slzy.

Nejdříve trochu cuká hlavou, ale nakonec drží a mezi popotahováním a vzdycháním se mi rty otírá o obličej.

"Nikdy bych ti neublížil. Ani tobě, ani dětem." Zadívám se jí do šedých očí, ze kterých znovu začnou stékat protivné slzy. Rty sjedu na její škrábance a polibky je hojím, až pode mnou kňourá. Láskyplně do ní vpouštím svůj jed, abych se pak znovu dostal k jejím horkým rtům a něžně ji líbal. Užíval si ty chvíle, kdy si od ní tuhle něhu mohu vzít, zatímco jí bříšky prstů přejíždím po tváři a masíruju místo, kam ji ten kretén uhodil. Když jí jazykem zajedu mezi rty, prohne se pode mnou a přikryje mou dlaň tou svou.

Oddává se mi, jako dříve a já jsem rád, že mohu utěšit její bolest.

"To stačí, sakra!" zachraptí a uhne hlavou, když se naše něžné láskyplné polibky začnou měnit v dravější. Několikrát zamrká a zatne zuby, jako by se musela ovládat, aby mi nevěnovala ještě další polibky. "Sakra, takhle to prostě nejde. Cítím to jako ohromnou zradu vůči mejm rodičům." Odstrčí mě od sebe.

Skloním hlavou a dívám se, jak se posadí na posteli a obejme si kolena, zatímco se choulí do sebe.

"Celou dobu hledám jejich vraha kvůli pomstě… Abych ho mučila. Dopřála mu setsakra příšernou smrt… A nakonec zjistím, že s ním celou dobu žiju. Že ho miluju!" zašeptá a panicky se rozesměje. Děsí mě, jak se ten smích prolíná s pláčem. Zabuší pěstmi do polštáře. Nezvládá to a její rozervanost si vybírá daň.

Sedím na druhé straně postele a pozoruju, jak se to drobné dívčí tělo otřásá ve vlnách pláče. Tady jsou veškeré doteky i vyznání nepodstatná…V tomhle případě nepomohou ani city. Nervózně si zajedu rukou do vlasů. "Promiň. Budu to brát jako další pravidlo."

Otočí se na mě plná hněvu a tváří se tak pomstychtivě a nenávistně, až mě to na chvíli zaskočí. "Je to všechno tvoje vina! Celej můj život se zkurvil kvůli tobě!" Vrhne se na mě a udeří mě vší silou do prsou.

Něžně ji obejmu a nechávám, aby si na mě svou bolest vybila.

"Žila jsem v nezájmu, bez lásky, v naprostý ignoraci jenom kvůli tobě! Proto jsem nikdy nezažila, že by mě měl někdo rád! Že by o mě pečoval a staral se!" zařve zoufale a zhroutí se, zatímco tiše štká. Když ji lapí druhá vlna vzteku, znovu mě praští.

Ale díky té rvačce s Oskarem její něžné bití téměř ani necítím.

"Desire byla v dětským domově! Každá jsme vyrůstaly jinde a teď k sobě nemůžeme najít cestu! Nikdy jsme nepoznali vlastní rodiče! Já si na maminku nevzpomínám! Jediný, co vím je, že si s tebou zažila tolik bolesti … a utrpení!" křičí a zuřivě do mě buší hlava nehlava, než mi znovu vysíleně zůstane ležet v náruči. "Jak jsi mi to mohl udělat, když … tě tolik miluju," zanaříká bezmocně, jako by ji zrovna tohle trápilo nejvíc. Láska k vrahovi. Zavře oči a snaží se koncentrovat. Když je opět otevře, je v popelavých duhovkách vidět odhodlání. "Já už neá nikoho! Jenom tebe! A ty budeš navždycky se mnou a věř mi, že to bude horší, než kdybych tě zabila! Budeš se každej den dívat do mojí tváře a trpět spolu se mnou! Budeš se dívat, jak naše děti rostou a začínají tě milovat a nenávidět jako já!" usykává a já cítím, že to zhroucení svého života.

Jak naivní jsme oba byli, když jsme si mysleli, že to nejhorší už máme za sebou a nyní nás už čeká jen radostný rodičovský život.

Sám sobě se v duchu vysmívám. Jak jsem mohl zapomenout na Oskara?! Vytane mi v duchu. Ano, měl jsem počítat s tím, že mě dříve nebo později vyhledá. Ovšem, jak jsem mohl tušit, že Di…, že Di je to děvčátko, které jsem v kolébce hladil svými drápy po tvářičce, zatímco na mě upírala své nevinné šedé oči. Nejraději bych se sám nabodl na kůl.

"Je jediný způsob, jak tě té bolesti zbavit." Zadívám se na ni a čekám, zda si domyslí, co přesně jí nabízím. Nevnímám to, čeho všeho se díky tomu vzdávám. V tuhle chvíli jen chci, aby jí bylo… lépe a ona se netrápila.

S hlubokým nádechem se na mě zadívá a v šedých očích jí vytane pomyslná hrůza i odhodlání. "Udělej to hned!" zavrčí a dívá se mi do tváře.

Váhavě se k ní nahnu, když si uvědomuju, že jiná možnost vážně není. Uchráním ji tím nejen od bolesti a ztráty, kterou cítí, ale i od Oskarova vlivu. Budu jen doufat, že si ze mě vezme tolik lidskosti, že z ní nebude bezcitné monstrum. Vzdychnu a přitáhnu si ji k sobě. Dlouze se dívám do popelavých šedých očí a vyznávám jí tiše lásku.

Pak naposledy políbím svou křehkou Di a loučím se s ní… Už nikdy nebude horká a křehká. Nejspíš ztratí svůj soucit a zůstane jen ta ostrá příchuť nenávisti a ironie.

"Bude to bolet," zašeptám jí, aby se nebála, až ucítí podivné trnutí a trápení, které nezná. Ovšem myslím si, že už je bolestí natolik otupená, že tohle ji nevyvede z míry. Nahnu se k jejímu krku a zakousnu se do místa, ze kterého jsem ještě před chvílí pil. V duchu se loučím se svou Šťastnou krví, která mi tančí na jazyku. "Napij se," hlesnu nerad, když se od ní odtrhnu a přetnu si žílu na zápěstí.

Nedočkavě se ke mně přisaje a já usyknu slastí i zoufalstvím, protože ji ztrácím.

Sleduju její přeměnu jako by z dálky a tlumeně vnímám tu bolest v hrudi. Moje maličká umírá… Zůstává jen upírka. Už nikdy nebude horká. Nebude bezbranná. Už nikdy mě nebude potřebovat. Stane se samostatnou, a pokud nebudu mít štěstí i krutou a bezcitnou, takže naše láska… uhyne spolu s její bolestí.

Bolestně se protáhne a zadívá se s vyděšeným výkřikem na své prsty, kde jí raší drápy.

Její tělo se dobírá poslední fáze proměny. Protahuje se a já poslouchám poslední údery srdce, pak už mě protne jen děsivé ticho v její hrudi, ale ševelení v žilách a podivné pumpování, jako bych slyšel stále.

A ona se poprvé nadechne jako … bestie.

"Hodnej…" Upře na mě krvelačné oči a zlověstně zavrčí, zatímco se nadšeně chechtá a drápy trhá povlečení i polštář, až nás obklopí bělostné peří a já spatřuju Di, jak ji neznám.

Jak jsem ji nikdy nechtěl…

"Sakra, k noze!" Vrhne se na mě a vášnivě mě políbí, zatímco se jí z hrudi ozývá svérázné bouřlivé vrčení plné chtíče.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama