Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Upír vs. člověk - 12. kapitola

23. listopadu 2012 v 14:21 | Chensie Ips - Sue Wish |  2. kniha - Upír vs. člověk
"Hm, dvakrát za jednu jízdu jsem dost dobrý," pochválím se narcisticky a vlepím jí pusu. Svezu se vedle ní na studenou podlahu. Mia je možná profesionálka, ale tohle se mnou nikdy udělat nedokáže. Chybí jí ta jiskra i nezkušenost s jakou se mi Di oddává a já bezmezně přijímám.
"Dobrej?" ozve se s odfrknutím. "No tak, Chazzy, trochu víc sebevědomí. Byl jsi úchvatnej!" roztáhne ústa v širokém zářivém úsměvu a obkročmo se na mě posadí. Ihned se do mě vpije ústy a snaží se pro sebe urvat další doteky.
Trochu se odtáhnu.
"Ty ještě nemáš dost?"
"Nepovídej, že se na víc nezmůžeš," zavrčí a jemně mě kousne do rtu. "Nikdy jsi mi neříkal, že to je až takhle krásný," přitiskne se ke mně a prsty se proplete s mými.
"Neprovokuj, Di!" usyknu a přivinu ji k sobě ještě víc.
Lehce se oklepe mým chladem a oplácí mi dlouhé polibky. Znovu mi jihne v náručí a povzdychává, jako by skutečně neměla dost.
"Chazzy," zoufale se odtáhne. "Jsem z tebe tak mimo." Složí si hlavu na kolena a dívá se na mě takovým všeříkajícím pohledem, že musím odvrátit hlavu, abych se znovu nechytil do citových pastí.
"S tím se počítá," protáhnu se. "Fajn číslo, někdy si to můžeme zopakovat," šlehnu po ní jiskřivým pohledem. "Doufám, že brzo," přitáhnu ji k sobě a sevřu v pase, jenže pohled do jejích očí mi prozradí, že ona to zřejmě bere jinak. "Je ti doufám jasný, že šlo jenom o sex a nic jiného v tom nebylo," zúžím oči.
Povzdychne si, ale tu lásku si z očí nevymaže.
"Došlo mi, že ty nic víc chtít nebudeš," opře se hlavou o zeď a dívá se na mě s jistým nadhledem, který bych u ní nečekal.
Znovu mě překvapila, to ona skutečně dokáže.
"To jsem rád, že to bereš takhle v klidu," řeknu překvapeně. Skutečně jsem čekal jinou reakci. "Proč jsi tak naléhavě volala Dexe?" zkrabatím čelo.
"Jako bys nevěděl," ušklíbne se na mě s jistou melancholií ve tváři. "Šťastnou krev doprovází spousta problémů," trhne rameny, jako by vlastně nebylo o čem hovořit. "Řekněme, že mi bylo, jako by mi měla krev v žilách explodovat. Díky tomu, že ze mě někdo neustále pije a podporuje mě svým jedem, tak ona rychleji nabývá. Mé tělo už nedokáže žít bez tzv. zamilovaného jedu. Stalo se to mou součástí a já bez toho umírám." Zhluboka se nadechne a zadívá se oknem do temné noci. "Je to dobrá pojistka. I kdybych s tebou už nechtěla být, stejně nemohu odejít z upířího světa. Navždy zůstávám dodavatelem krve," pokrčí rameny a uhne před mým pohledem.
"Proč ses tomu přizpůsobila až v době, kdy z tebe pil on a ne já?" zeptám se zachmuřeně.
"Přizpůsobila jsem se tomu už od první chvíle, kdy ses do mě zamiloval," usměje se se šťastnou vzpomínkou ve tváři.
"A proč jsi tedy šla za ním a ne za mnou?" svraštím čelo ještě víc při zmínce o zamilovanosti.
"Protože mě dokáže zachránit jen jed upíra, který je zamilovaný. Je jedno, jestli do mě, mé povahy, mé krve či mého strachu. Byť ten sebemenší ždibec citu mě dokáže udržet na živu," zmrzačí svou tvář do bolestné a uštěpačné grimasy. "A co je ti vůbec do toho… za kým jsem šla?" štěkne, jako by se snažila probrat z té nezáviděníhodné situace.
"Je mi do toho hodně!" zadívám se na ni příkře. "Protože ty jsi moje!" řeknu tak majetnickým tónem, že ke mně vyjukaně zvedne hlavu. "Já jsem si tě sem přivedl a nehodlám se o svou oběť s nikým dělit!"
Znechuceně sebou trhne a protne mě nesnášenlivým pohledem, až se musím usmát. "Nejsem tvoje!" prskne dětinsky. "Tobě jde vždycky jenom o sebe!" vyjede na mě a začne se vztekle oblékat. "Tak se starej sám o sebe a mě nech bejt, protože já nikomu nepatřím!" Téměř na mě křičí a já si s příjemným trnutím v hrudi užívám ten její vztek a hněv, který mě na ní vždy okouzloval.
Když se blahosklonně usměju, už to nevydrží a začne do mě bušit pěstmi.
"Máš pravdu," nechávám ji, ať se vybije. "Jde mi jenom o sebe, protože jsem sobecký upír. Ale takové ty máš přece ráda, ne?!" V očích mi nelítostně blýskne. "Kdo by chtěl emoční trosku!" zavrčím znechuceně a popadnu ji za paže. "A jsi moje!" dodám znovu a donutím ji podívat se mi do očí. Ty její se už zase začínají lesknout. "Budeš moje kdykoliv budu chtít!" V duhovkách jí planou zuřivé ohníčky. Cítím v sobě žár její zloby a nebráním se tomu. Dodává mi to sílu!
"Ne, takový nemám ráda!" křikne a znovu mě udeří pěstí do hrudi. "Já chci zpátky svýho Chazze!" Cítím její vztek i zoufalství. Z očí jí šlehají ohnivé plameny, které pomalu hasí její slzy. "Vrať mi mýho miláčka, ty jeden sadistickej hajzle!" Ještě párkrát si do mě bouchne a pak se rozbrečí a mě znovu přepadnou její pocity tak náhle, že se jim téměř nedokážu ubránit. Bolest, která vystřídá její vztek, se do mě zahryzne tak nečekaně, že bych nejraději zavyl.
Sex se Šťastnou krví má jeden velký průšvih. Jakmile jsme jedno tělo, začnu pociťovat i její emoce… Proto jsem tenkrát po našem prvním sexu měl pocit hladu, protože to cítila ona. Je to výborná upíři vlastnost, která Šťastnou krev doplňuje. Jako upír jsem naprosto nadšený, když mohu vnímat utrpení a bolest jiných a přiživovat se na něm. Dodává mi to pocit, že svou kořist tak mohu ještě více vlastnit, ovlivňovat a užívat si plodů svého mučení. Ale mě už Diina bolest dávno nenaplňuje tou správnou radostí…
Do hajzlu, zakleju v duchu a zkroutím se pod vlnou zoufalství. Vztekle zatnu pěsti. Už mě zase ovládá! Znovu cítím to co ona, díky jedné vybité sexuální touze!
Snažím se vydýchat z toho nezvaného pocitu. Bolest se rve s bezmocí, zoufalstvím a nenávistí. Jenže ona se nezlobí na mě, ale na sebe! Tvrdě ji popadnu za paže a donutím ji se na mě podívat.
"Tak proč jsi ho od sebe odstrčila, když tu byl?" zavrčím bolestně.
"Protože mi tolik ublížil," sděluje mi mezi vzlyky. Cítím, jak jí puká srdce a rozlévá se jí v těle hrubý pocit viny.
Já s ní nemohu ani nezávazně spát, protože ať dělám, co dělám, beztak s ní vždycky skončím u nějakých podělaných citů!
"Ani nevíš, jak se za to nenáviděl," hlesnu z ničeho nic, když mě její pocity sežehnou a já se jim nedokážu bránit.
"Neměla jsem ti říkat ty hnusný věci," rozbrečí se a přitiskne ke mně do náruče. "Nic z toho nebyla pravda," zaboří mi hlavu do ramene. "Byla jsem tak hnusná! Zabíjela jsem tebe, abych zmenšila svou bolest," prskne znechuceně a zadívá se mi nevinně do očí. "Tys nikdy nebyl sobeckej," zašeptá zoufale. "To já. Já jsem byla!" Jemně mě hladí po tvářích. "Odpusť mi, že jsem ti tolik ublížila. Byly to jen sprostý lži a falešný pocity," opře se o mně čelem a něžně mě políbí na rty. "Nikdy tě nepřestanu milovat," hlesne vroucně. "Vždycky budeš jen ty." Dává mi svou lásku tak bezprostředně najevo, že se mi svírá celá hruď a nevím, které pocity jsou její a které mé. "Vím, že jsi nezvládal ty emoce. Měla jsem bejt ohleduplnější," šeptá, zatímco mi vjíždí prsty do vlasů.
Jsem těmi city i slovy natolik ohromený, že se nevzmůžu na nic.
"Nelituju toho, že jsem tě potkala," zhluboka se nadechne. "Lituju toho, že jsem ti tolik ublížila a nedokázala pro tebe bejt taková, jakou jsi mne chtěl mít."
"Di, přestaň." V očích pocítím známý tlak. Do hajzlu, prsknu a pokouším se vzpamatovat, protože ona by byla schopná mě znovu dostat na kolena. "Tak už přestaň!" odstrčím ji a rychle zamrkám, abych ten pocit odehnal. To je to poslední na co chci, aby přišla! Na největší slabošství, ke kterému mě dohnala!
Posadí se v rohu místnosti a obejme svá kolena. V hrudi se jí svíjí pocit ztráty a odmítnutí, ponížení se rve spolu s láskou.
"Promiň," pípne a její duhovky jsou tak prázdné. Ona tak zoufale prahne po lásce a objetí, až mě to bolí. "Chápu to. Obtěžuje tě to." Stále si otírá slzy, které jí bez přestání padají z šedých očí. Přikleknu si k ní a shrnu jí z čela pramen vlasů.
Už jsem zas plný jejích pocitů a začíná mi čím dál víc vadit vidět ji takhle!
"Di…" Zadrhnu se. "My dva si nemáme, co vyčítat," zavrtím hlavou a snažím se ustát ty emoce, které mě srážejí ke dnu. "Děláme ze sebe ztroskotance navzájem," řeknu potichu.
"Přála bych si být zase s tebou," přimhouří rozkošně oči a v hrudi jí vytane pocit tak intenzivní lásky, že se div nezalknu.
Taky bych si to přál…
"Chazzy, kde jsi?!" Miin hlas se rozlehne koupelnou tak nevítaně, že sebou trhnu. Pohled na naši dvojici ji zřejmě zaskočí a výraz překvapení vystřídá prudká zášť. "Tak ty už si to zase rozdáváš s touhle malou mrchou?" zvedne obočí, až Di zalapá po dechu. "A to ti nevadí, že ji Dex obtahoval, co mohl?!" ušklíbne se.
"Já s Dexem nic neměla!" Di je v takovém rozložení, že se nedokáže bránit tou svou čertovskou stránkou. Z očí jí uniknou neposlušné slzy a já cítím její ponížení a nechuť k sobě samé. Rozhodne se odejít středem a zhojit své rány v pokoji, ale útěk jí moc nevyjde. Mia ji mezi dveřmi začne natolik slušně pacifikovat, že se divím, že se Di ani trochu nebrání. Zřejmě je vážně zaskočená.
"Mio!" Chytím ji zezadu za ruce a snažím se ji od Di odtrhnout. Je jako posedlá amokem. Kope kolem sebe a řve na mě: "Pusť mě! Slyšíš?!"
"Do hajzlu, uklidni se!" syknu jí naštvaně do ucha a zkroutím jí ruce, až sykne bolestí. Vystrkám ji na chodbu a teprve tam ji pustím. "Vypadni dřív, než zapomenu, že jsi moje sestra a podle toho se k tobě zachovám!" zavrčím vytočeně.
"Copak nevidíš, jak tě ta malá mrcha ničí? Podívej se na sebe, co z tebe udělala!" rozčiluje se tak nahlas, že ji Di musí slyšet i přes dveře.
Chytím ji pod krkem. "Drž hubu!" zasyčím jí do obličeje. "Jestli na ni ještě jednou sáhneš, tak tě vážně zabiju!" dodám, a aniž by se o ni dál staral, vrátím se do koupelny.
Di sedí na vaně a tře si pohmožděná místa.
"Jsi v pořádku?"
"Je mi fajn," polkne, ale já uvnitř sebe cítím pocit, který nedovedu popsat. Je to taková odevzdanost smíšená s usmířením a naprostou nostalgií nad touhle situací. "Co to do ní vjelo?" zamžiká a chytí se za tvář, kterou má celou červenou, jak jí Mia nafackovala.
"Nech ji být." Přitáhnu si ji k sobě a obejmu ji, zatímco vdechuju vůni jejích vlasů.
"Já ji klidně nechám, ale ona se úplně pomátla," zavrtí sebou. Chvíli jen tak stojíme v objetí, když sebou náhle zachmuřeně trhne. "Ona se do tebe zamilovala," zvedne ke mně udiveně oči.
"Mia a do někoho se zamilovat? To je hloupost," zavrtím hlavou, ale pak si vzpomenu na chuť její krve. Byla tak… "A do hajzlu," usyknu tiše a pustím Di. Postavím se k oknu, abych měl prostor na přemýšlení. Co když za chvíli začne krvácet jako Di?! "Di, jestli se do mě doopravdy zamilovala a podle její krve to tak vypadá, tak bude pravděpodobně krvácet," podívám se jí vyčkávavě do očí.
"Aha," ušklíbne se nelítostně. "Takže mi chceš naznačit, že ji jako jdeš zachránit?" rozesměje se, ale já v hrudi cítím její bolest, kterou se snaží zatlačit hluboko do sebe. "Seš sám sebou, dělej si, co chceš," pokrčí rameny a usmívá se na mě, i když cítím, jak jí to rve srdce.
Vezmu ji za ruce a zadívám se jí do lesklých šedých očí. "Já musím," řeknu do ticha. "Nemůžu ji přece nechat zemřít," snažím se v její tváři i pocitech najít pochopení. "Musím se o to aspoň pokusit," zašeptám, když zatne zuby a uhne hlavou. Projede mnou osten smíření a bezmoci. "Pořád je to má sestra," vezmu ji jemně za bradu a donutím ji zadívat se mi do tváře. "S námi to nijak nesouvisí," řeknu tiše.
Zněžní a v srdci jí vytane láska. "S náma?" polkne šťastně.
Jen přikývnu.
"Udělej, co musíš," zašeptá mi do rtů. "Já to pochopím," věnuje mi něžný polibek.
Vděčně se na ni usměju a vydám se k Mie do pokoje. Leží ve své posteli a je mrtvolně bledá. Kéž bych z ní pil jenom hodně málo, jako kdysi… To navyklá nebyla, ale teď, když jsem si ji servíroval každý den?
"Podívej, co jsi mi udělal!" zvedne ke mně ubrečený obličej a otočí hlavu tak, abych viděl proužek krve stékající jí z hluboké rány.
Diana
"Nemůžu to krvácení zastavit," rozbrečí se a rozmaže si krev po tváři.
Vím, že ji nemám ráda, ale … ona se teď vážně bojí a trpí. Je člověk jako já a nezaslouží si prožívat hrůzu z těch zasraných upířích pojistek.
"Já nechci umřít!" obrátí na něj své kočičí oči a pak jen tupě zírá do prázdna a děsí se přicházející slabosti, kterou já znám jako své boty.
"Pomůžu ti," řekne a přisedne si k ní. Prsty ji jemně pohladí po tváři.
Mia při tom doteku zavře oči a užívá si ho. Moc dobře znám to rozkošeplné mravenčení, které při tom cítí. Ten omamný chlad a jen ten pocit radosti, že se jí dotýká on…
"Co chceš dělat?" zašeptá zoufale, když na ni vycení špičáky.
Nervózně přešlápnu a zatnu zuby. Není jiná možnost… Přece ji nemůže nechat zemřít. Ani já bych to nedovolila. Se smrtí nesmím prohrát, už ne!
"Musím se z tebe napít," přilehne si k ní.
Vidět ty dva v jedné posteli, jak se vzájemně dotýkají, je pro mě maximálně vzrušující, vážně! Srdce mi splašeně buší a nejraději bych se hloupě rozbrečela.
"Cože?" vyjekne Mia z posledních sil. "Chceš mě dorazit?!" panicky ho od sebe začne odstrkovat, jako by snad měla nějakou reálnou šanci se ho zbavit.
V duchu posměšně odfrknu. Kdyby za ním pořád nechodila, neobletovala ho jako lízátko, nemusela by to zažívat… Jenže jestli je do něj blázen stejně jako já, tak ji upřímně lituju. Láska bolí a pekelně.
"Jiná možnost není!" zabručí naštvaně a nalehne na ni, že se Mia nemůže ani pohnout.
V ústech mi tak náhle vyschne, že nemohu ani pořádně polknout.
"Nedělej to!" zaskučí, když jí obrátí hlavu na stranu, aby měl k tepně lepší přístup.
"Drž a necukej sebou," přikáže jí.
"Já nechci," ozve se hystericky Mia. Klepe se pod ním jako ratlík a kdyby ji pevně nedržel, určitě by mu z posledních sil utekla.
"Jestli chceš žít, tak budeš muset!" zavrčí netrpělivě.
"Počkej," zarazí ho.
Vyčkávavě se opřu o futra a mezerou ve dveřích na ni se zájmem pohlížím. Bude to fajn. On si jenom lokne, zastaví krvácení a pak bude se mnou… Ona to přežije. Je silná žena, sexbomba, která trochu hrůzy snese. Nejspíš má bytelnější povahu, než já.
"Musím ti něco říct," dlouze se mu zadívá do očí, až se ošiju. "Já… Já jsem se do tebe zamilovala. Je to šílený, ale je to tak," zasměje se nervózně.
Zúžím oči a s úšklebkem přemýšlím, kam zmizelo její závratné sebevědomí a ta její svůdná hříšnost. Právě teď vážně vypadá jako zamilovaná holčička…
"Ale ty," zadrhne se a z očí jí vytrysknou slzy.
Pocítím v hrudi primitivní soucit a snažím se ho zatlačit hluboko do sebe. Tyhle pocity ke mně nepatří! Musím být jiná! Musím být dravec bez soucitu, dětinskosti a především snílkovství, pokud chci vydržet ve světě šelem.
"Prosím, mohl bys mi to říct taky?" prosebně a naléhavě k němu zvedne oči, až mě bodne v hrudi.
"Já jsem se do tebe zamiloval taky, Mi," řekne něžně a políbí ji na rty.
"Ne," vydechnu slabě a do očí se mi hrnou slzy. Byla jsem si jím tak jistá! Cítila jsem jeho lásku ve svých žilách, to přece! Zoufale se snažím nadechnout a nepoddat se té panice. Ještě chvíli stojím ve dveřích s otevřenou krvácející ranou na krku a shlížím, jak se se vší láskou a něžnosti líbají.
Tiše se odvrátím a s očima plnýma slz se snažím dorazit do svého pokoje. Je to taková neskutečná bolest! Jako by mi někdo krájel srdce na kousíčky. Hruď se mi v naprostém šoku panicky svírá a já se pomalu nemohu ani nadechnout.
Posadím na postel a zírám do zdi, snažíc se zpracovat, co jsem právě slyšela - co jsem právě ztratila. Už ani nevnímám, jak mě krvácející rány bolí. Fyzická bolest se s psychickou vůbec nedá srovnat. Takže on už mi skutečně nepatří. Už nikdy mě nebude mít rád, tak jako měl předtím. Možná nás má rád obě, proč ne. Ve světě lidí se to stává, proč by to tady mělo být výjimkou?
*** *** ***
"Nejsem si jistý, jestli to pomohlo," řekne, jakmile vejde do mého pokoje.
Zmučeně se na něj zadívám, ale jinou reakci ze sebe vydolovat nedokážu.
"Di?" Zřejmě ucítí vůni mé krve, proto se na mě tak zkoumavě zadívá. Nemusí ani nijak moc mhouřit oči, mám zakrvácené celé zápěstí i krk. Ani jsem se nebránila. "Di!" vrhne se ke mně s obavou v očích.
Je krásné, že má o mně ještě strach.
"Co se stalo?!" zatne zuby a prohlíží si mé rány, které se zřejmě neotevírají jen při nedostatku jedu, ale také při krizových situacích. Proč to sakra v té knížce nikde nepsali? "Pomůžu ti," řekne a snaží se mě položit na postel.
"Ne," prosmýknu se pod ním a nevšímám si bolestného tepání, které mi pohyb trochu zhoršuje.
"Proč ne?" Nechápavě roztáhne ruce, jako by mě chtěl ochránit před možným nebezpečím. Jakmile se ke mně snaží dojít, opět mu uhnu. "Do hajzlu, můžeš mi říct, co se za tu dobu, co jsem byl pryč, zase změnilo?!" vypění zoufale.
Co se změnilo? Křiknu v duchu bezmocně a usyknu bolestí, protože ty rány skutečně bolí a v srdci se mi odehrává nesmírná bitva. Padnu před něj na kolena, tohle už prostě nezvládám!
"To bolí!" zvrátím hlavu. "Běž za ní!" rozbrečím se a vší silou ho od sebe odstrčím. Pohne se sotva o dva centimetry, komické.
"Cože?" nechápavě se mě k sobě znovu přivine, i proti mé vůli. "Přece jsme se domluvili, že se jí pokusím pomoct, tak proč tohle všechno?" Evidentně se snaží pochopit tu nesnesitelnou bolest v hrudi, protože se co chvíli křečovitě přivírá víčka a tvář mu protne bolestná grimasa.
"Neztrácej se mnou čas!" tvrdě artikuluju. Oči houževnatě tisknu k sobě, přesto mám tu jejich romantickou scénu před sebou, jako by neexistovalo nic, co by mě mohlo z toho hrůzného rozjímání vyrušit. "Seš do ní zamilovanej!" Vyslovit něco takového je nad mé síly, ale i přesto to svedu. Je to ovšem to nejtěžší, co jsem kdy v životě říkala. Nikdy, už nikdy tohle nechci říct. "Přeju ti hodně štěstí," prsknu zoufale. "Budeš s ní spokojenější." Zhluboka se nadechnu, abych v sobě rozhořela, nikoliv utlačila, tu bezmoc. Když chce někoho jiného, tak já s tím nenadělám vůbec nic. Ztráta mi div nepumpuje srdce do infarktu. "O mě se nestarej," rozdýchávám se, protože tohle patří mezi mé poslední nádechy. Bez něj je tak těžké žít a krvácet.
"Do hajzlu, co to…" Pochopí brzy. "Ty jsi nás pozorovala?" Tvář mu znovu protne vztek i má zuřivá bolest, která mi sžírá nitro. Znovu mě k sobě i přes mé protesty přivine. "Jestli jsi tam celou dobu byla, tak taky víš, proč jsem to řekl," řekne až příliš vážně. "Ona to nepřežije," zavrtí hlavou jako by si to uvědomil, až s touhle větou. "Kdybych do ní byl zamilovaný, tak bych jí přece pomoct dokázal!"
Zavrtím hlavou. Je tak těžké pochopit ta slova, když jí s takovou upřímností tvrdil, že…!!
"Ne!" prsknu nevěřícně. "Nech mě jít," zasípu a bráním se jeho dotekům, kterými se mi, stejně jako jí, snaží ukázat, jak mě má rád. Pokud mi lže, pokud ji vážně… Tak ať mě nechá být.
"Neříkej hlouposti," sykne a sáhne mi na tepnu, jako by mi odpočítával život.
Neumřu, já vím, že neumřu. Já nemůžu, mám své poslání a to také vyplním, ať se děje, co se děje. Proto je můj pud sebezáchovy tak silný a jen tak mě něco "nezabije".
"Proboha Di, nemůžeš mě tady nechat!" hlasem mu zazní přirozená zoufalost a starost, která mě trochu obelstí.
Zmateně se mu zadívám do očí a vykřiknu, když se mi zakousne do krku, ale to už nevnímám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 14. září 2013 v 19:54 | Reagovat

„Šťastnou krev doprovází spousta problémů," trhne rameny, jako by vlastně nebylo o čem hovořit. "Řekněme, že mi bylo, jako by mi měla krev v žilách explodovat. Díky tomu, že ze mě někdo neustále pije a podporuje mě svým jedem, tak ona rychleji nabývá. Mé tělo už nedokáže žít bez tzv. zamilovaného jedu. Stalo se to mou součástí a já bez toho umírám." Zhluboka se nadechne a zadívá se oknem do temné noci. – První náznak toho, že myslíte. Ale nejsem si jistá, jestli si vlastně neprotiřečíte. Protože šťastnou krev měla mít jen pro dotyčného upírat. Jen pro toho, koho miluje. Copak ona miluje i Dextera? Nemyslím si. Nevypadá to tak. Takže ten, kdo by jí jako jediný měl pomáhat, je Chester, ne? A navíc v článku o šťastné krvi nebylo nic o tom, že se jí krev bude sama zázračně doplňovat. Tohle se musí říct dřív, aby nedošlo k tomu, k čemu už došlo – že vás budou mít čtenáři za hlupačky, co neumí počítat. Je to špatně napsané, vzbuzuje to špatné reakce, proto to nefunguje. Nemáte vůbec promyšlené, kdy která informace padne. To je nakonec jedna z nejtěžších věcí na psaní, vědět, kdy je vhodné tam něco dát, nebo nedat. Asi už samy začínáte chápat, že fantazie není matkou dobré literatury. Fantazie je možná tak malá sestřička – matkou je rozum a otcem smysl pro jazyk. Přesto, cením si toho, že se snažíte alespoň o nějaké vysvětlení – i když není promyšlené a tak nějak postupně selhává, pořád tu je alespoň něco. Je to vážně škoda, a to nelžu. Kdybyste to opravdu promyslely a měly pojištěnou každou informaci, kterou udáte (že nebude kolidovat s informacemi předchozími, nebo s nimi nebude přímo v rozporu, že tam nebudou hloupé chyby typu „možnost ztopoření penis u upíra v literatuře Meyerové“), nemuselo by to alespoň po nějaké stránce být tak slabé.

A teď přesněji, co se mi nelíbí na Dianině vysvětlení, kterým jsem začala tento komentář. Ona tvrdí, že se jí rychleji tvoří krev. Vzhledem k mnou vypočítané spotřebě by tedy měla mít krevní hladinu brzy vyrovnanou. Tam by tedy neměl být problém. A pak – pokud její krev nabývá s tím, jak z ní pijí a ona jí má přebytek, pak má dvě možnosti: odejít a nedovolit jim, aby krev dál pili – tudíž by došlo k tomu, že krev se nebude dál nadměrně tvořit. Protože z jejího vysvětlení vyplývá, že to je ten důvod, proč jí má tolik. Anebo má možnost druhou: pustit si žilou. Jde přeci jen o ten princip, aby přebytečná krev odešla z těla, nezačaly se tvořit otoky atd. Co záleží na tom, jakým způsobem o krev přijde? A celý ten zamilovaný jed... Ne jen ten uhozený a velmi originální název, ale zkrátka všechno. Jak to, že do ní je Dexter najednou zamilovaný? Napřed tvrdíte, že pro upíry je láska něco výjimečného, co se nestává každému, a potom se do ní zamilují hned dva upíři najednou? Kdyby alespoň bylo uvěřitelné, že se do ní zamilovali. Ale vždyť je to na hlavu padlá šestnáctka. Ta holka není ani inteligentní, ani nemá osobnost, jen předvádí jeden hysterák za druhým. Chápala bych to, kdyby šlo čistě o tělesnou přitažlivost. Může být hezká. Ale samy mluvíte o lásce, a mluvíte o ní tak, jako by to bylo víc, než čistá tělesná přitažlivost. Jenže ona po jiné, než tělesné stránce, nemá co nabídnout. Je duchovně úplně plochá. Takže to se jako zamilovali do čeho? Do toho, jak pořád sedí v koutě, klepe se a brečí? No, upíři jsou zřejmě divní.

Dobře, nechme toho. Přejdeme dál. K čemu pořád opakujete ty hrozně srdceryvné scénky, kde Diana napřed Chestera nechce, pak ho chce, je chvíli šťastná a pak zase obrátí? Následuje emoční kolaps obou zúčastněných a jede se zase na novo? Je to tu asi už potřetí nebo počtvrté a furt z toho nic neleze. Zbytečnost. Vata. Odstranit! Kromě toho, že je to otravné a je to slepá ulička, to také začíná být velmi trapné.

Jsem těmi city i slovy natolik ohromený, že se nevzmůžu na nic. – Z toho si nic nedělej, já už taky ne...

Já začínám mít pocit, že tohle měl být přece jen pokus o psychologický román. Něco jako pozvednutí upířího kýče na novou rovinu. Aby se ukázalo, že i taková blbost jako Stmívání může vypadat dobře, když se někdo skutečně obtěžuje s psychologií postav. Jenže to spadlo ještě mnohem níž, protože vy jste místo hlubokých, detailních psychologií člověka a upíra, stvořily dva naprosté mentály. A ukázaly jste tím, že psychologie postav je pro vás nejspíš ta vůbec nejslabší stránka psaní. To i ta jazyková úroveň (ač místy opravdu zoufalá), je na tom stále lépe.

Je to taková odevzdanost smíšená s usmířením a naprostou nostalgií nad touhle situací. – Ne-e, nostalgie ne-e. Nostalgie je v podstatě stesk. Jenže stýská se vždycky po něčem, co už jsme zažily, co nám chybí. Vy máte na mysli spíš něco jako lehkou melancholii, tj. smutek, sklíčenost. Aspoň tak by to dávalo smysl.

To je tak sladké, všichni jsou do všech zamilovaní. Zabijte mě, prosím.

Nervózně přešlápnu a zatnu zuby. Není jiná možnost… Přece ji nemůže nechat zemřít. Ani já bych to nedovolila. Se smrtí nesmím prohrát, už ne! – Pardon, ale jak to myslí, že se smrtí nesmí prohrát? Podle mě tam pořád stojí živá a relativně zdravá (ačkoliv o zdraví její psychiky by se daly vést sáhodlouhé diskuse). Pokud jde o rodiče, tak ti zemřeli, když byla maličká, nemůže si je pamatovat. Tam žádný souboj s jejich smrtí nesvedla. A kdo nesvede souboj, logicky nemůže prohrát. Výhra a prohra se týká jen těch, co hrají nebo za něco bojují.

Vidět ty dva v jedné posteli, jak se vzájemně dotýkají, je pro mě maximálně vzrušující, vážně! Srdce mi splašeně buší a nejraději bych se hloupě rozbrečela. – Tvrdíte, že je to pro ni maximálně vzrušující. Proč by teda měla chtít brečet? Neměla by se chtít spíš přidat, když ji to vzrušuje? Jo, pokud jste myslely rozrušující, to je jiná... Ale napsáno je tam vzrušující, takže...

Takže teď zase všichni budeme krvácet a brečet, protože nás někdo miluje/nemiluje/obojí najednou. Mám ten pocit, že ti, co vám tenhle skvost tak pomluvili a vy je považujete za nižší tvory, ti jsou minimálně tak o 50 stupínků výš, než vy dvě. Že vy dvě nevidíte debilitu tohohle výtvoru, to neznamená, že ji nevidí jiní. Vždyť na tohle už skoro ani nejde psát kritika, tomuhle se člověk fakt může jen pobaveně šklebit!

"Co se stalo?!" zatne zuby a prohlíží si mé rány, které se zřejmě neotevírají jen při nedostatku jedu, ale také při krizových situacích. Proč to sakra v té knížce nikde nepsali? - Tak počkat! Jak při krizových situacích? Otevřely se jí vždycky, když měla dojem, že ji Chester nemiluje! Tak proč se najednou chováte, jako by se jí to stalo poprvé a bylo to jiné, než obvykle?

Diana je tak otravnej vyděrač. Ona prostě nemůže zapnout mozek, ne ona musí emočně vydírat jako nějaká otravná chudinka. Bože, ta je fakt strašná, jako všechny tyhle nány, co jakmile jejich kluk/manžel řekne, že tamté slečně z televizní reklamy to sluší, tak začnou brečet a vydírat z něj odpověď, že ony jsou přece hezčí. To je snad nejotravnější ženské chování, které znám.

"Do hajzlu, co to…" Pochopí brzy. "Ty jsi nás pozorovala?" – Chcete mi namluvit, že ostražitý upír, který vidí, když se pohne smítko prachu na podlaze 5 metrů za ním, si nevšimne, že ho někdo od dveří sleduje? Jako fakt? A že v sobě v tu chvíli necítil Dianiny emoce? Dost nepravděpodobné.

"Jestli jsi tam celou dobu byla, tak taky víš, proč jsem to řekl," řekne až příliš vážně. "Ona to nepřežije," zavrtí hlavou jako by si to uvědomil, až s touhle větou. "Kdybych do ní byl zamilovaný, tak bych jí přece pomoct dokázal!" – No, mě taky přišlo jasný od začátku, že to řekl jen protože ji chtěl buď uklidnit, nebo protože umře, takže už to žádnou váhu mít nebude. Ale Dianě holt nefunguje mozek, tak se asi není čemu divit... Chudák Chester.

Neumřu, já vím, že neumřu. Já nemůžu, mám své poslání a to také vyplním, ať se děje, co se děje. Proto je můj pud sebezáchovy tak silný a jen tak mě něco "nezabije". – Zase to poslání? Zajímavý je, že si na něj vzpomene vždycky jen, když má pocit, že by mohla umřít. Jinak je jí to zjevně u zadku, protože kromě sezení v ložnici nedělá vůbec nic. A jinak, kdyby Diana měla nějaký pud sebezáchovy, už tam s nima dávno neni. Odešla by při první příležitosti.

Zmateně se mu zadívám do očí a vykřiknu, když se mi zakousne do krku, ale to už nevnímám. – Jestliže už nevnímá, když se jí zakousne do krku, proč křičí? Lidé nekřičí kvůli bolesti, kterou nevnímají.

A samozřejmě: http://2.bp.blogspot.com/-5rucjajZtZA/T5bBIRcuH1I/AAAAAAAAhPY/BodUi7SEPjg/s1600/snsd+tiffany+sbs+strong+heart+funny+face.jpg

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama