Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Upír vs. člověk - 18. kapitola

23. listopadu 2012 v 14:28 | Chensie Ips - Sue Wish |  2. kniha - Upír vs. člověk
Toho vola najdeme ležet na zemi s prokousnutým hrdlem a škrábanci na těle. Kdyby nebyl tak odolný, dávno už bych jeho mrtvolu pohazoval někde po okolí. On je ovšem podobné vypracované postavy jako já a bohužel něco vydrží, tím hůř pro mě.
Rozhlédnu se po místnosti, ale Mia nikde není. Tím nehrozí Di bezprostřední nebezpečí, protože ona samozřejmě nedbá ničeho jiného než Dicka.
Ihned k němu poklekne se zoufalým pohledem.
"Lásko," zašeptá ten vůl a chytí ji jemně za ruku.
"Bude fajn," slibuje Di a obvazuje mu čerstvou ránu na krku, která ho musí pořádně bolet. "Slibuju. Vysadíme tě s Chesterem ve městě a budeš volný," usměje se na něj šťastně.
"Půjdeš se mnou?" pohladí ji po tváři, až zúžím oči.
Moje Šťastná krev jen němě zavrtí hlavou.
"Di, nesmíš tu zůstat! Nenech si od něj ubližovat, jen tě využívá," zašeptá zoufale.
Mírně zavrčím, abych mu připomněl svou přítomnost. Opírám se o futra a shlížím na ně s notnou dávkou nedůvěry. Nejsem tak hloupý, abych je tady nechal samotné!
"Neubližuje mi," usměje se na něj bez obav. "Má mě rád."
Potěšeně se usměju, když slyším tu jistotu v jejím hlase. Neuvěřila by mu nic, protože mezi námi je podle všeho mnohem větší důvěra, než se může na první pohled zdát.
"Jen tě využívá!" zahalasí zoufale a snaží se postavit, ale ona ho zatlačí zpátky na zem.
"Ano, to máš pravdu," syknu sebejistě. "Jen ji využívám," zavrčím pobaveně. "A tak to i zůstane!" zadívám se na něj vražedným pohledem. Kdyby mi ji znovu zkusil odloudit, zabil bych ho bez milosti.
"Já neodejdu," protne ji rozhodným pohledem, až se Di objeví na čele vráska.
"Budeš volnej, Dicku! Sakra, už žádná bolest, týrání ani smrt!" zanaříká a shlíží mu do tváře s nepokrytým zoufalstvím.
"Zůstanu tu s tebou!" Čiší z něj taková odhodlanost, až to ve mně probouzí další vztek.
"Ne!" zavrčím, až sebou moje maličká cukne.
Stačí jedna jeho protivná věta a jsem zas vytočený!
"Na tvůj názor se tě nikdo neptá!" Přijdu k nim blíž a chytím Di do své náruče, abych ji od něj odtáhl. "Ale abys neřekl, že nemám srdce," ušklíbnu nad posledním slovem. "Tak ti dám na výběr. Buďto využiješ možnost, kterou ti nabízím, a odejdeš jednou provždy, nebo tu zůstaneš, ale budeš sdílet pokoj s Miou a sloužit jí jako svačinka. Bohužel pro tebe má nyní větší apetit, než kterýkoliv jiný upír v okolí," řeknu posměšně.
"Di," zadívá se na ni tím svým debilním zamilovaným pohledem, až zatnu zuby.
"Dicku…" ušklíbne se a přitiskne se do mé náruče mnohem těsněji. "Seber se a vypadni, sakra!" odfrkne pohrdavě.
"Ale Di, já myslel, že mezi námi," nechápavě ji pozoruje, ale já tuhle její hru už znám. Stejným způsobem mě dokázala srazit na kolena a stále to zvládá tak dobře, až to ve mně vyvolává nepříjemné vzpomínky, ovšem pokud ji to dostane od něj, budu za to rád.
"Sakra, on myslel," ušklíbne se zle. "Seš jenom obyčejnej člověk, tak raději nemysli. Nedošlo ti, že já už jsem na jiný úrovni," pobaveně zvedne obočí, jako by pro ni byl méně než červ. "Snad sis nemyslel, že kdybys tu zůstal, tak by mezi náma něco bylo," rozesměje se s naprostou upřímností.
"Ty to hraješ," sykne pronikavě, až sebou v mém náručí cukne.
Zřejmě ji prohlédl lépe, než jsem to dokázal já. To mi na radosti nepřidá.
"Miluju Chestera," vsadí na upřímnost, která ho zaskočí.
"Je to krvelačný upír!" sykne znechuceně Dick.
"Já vím," přizvukuje mu.
"On tě tu zabíjí! Ubližuje ti! Podvádí tě!" upírá na ni prosebně oči, aby se probrala z té opojné lásky, kterou ke mně tak silně cítí.
"Nic mě nepřesvědčí," zavrčí hlavou a stojí si na svém.
"Potom zůstanu, abych tě ochránil," řekne odhodlaně ten vůl, až protočím panenky.
"Sakra, Dicku!" zahučí Di zoufale. "Seber se a vypadni, dokud můžeš!" odtáhne se ode mne a klekne si vedle něj na kolena. "Kvůli sobě! Kvůli mně!" Topí se v jeho modrých duhovkách, zatímco ho něžně svírá za ruku.
Netrpělivě odvrátím pohled.
"Ale já tě mám rád," řekne tak prostě, až se zachmuřím a bodne mě pod klíční kostí.
Dost nepříjemná překážka, ale dokážu ji zrušit pouhou smrtí, což mě uklidní. Znechuceně se na něj znovu obrátím a sleduji, jak je Di naprosto dojatá! Ta jediná věta v ní porazila zábrany a ona se ho něžně líbá na ty horké, lidské rty.
Bolestně ve mně zatrne, když vidím, jak mu přede mnou (!) dává láskyplné polibky! Nevlítnu mezi ně, abych ji od něho oderval. Masochisticky sleduju, jak to vypadá, když moje láska praktikuje něžnosti, které by měly patřit jenom mně, na někom jiném! Je to, jako by k sobě patřili a z toho se mi svírá celá hruď. Nikdy bych nevěřil, jak obyčejné něžnosti a líbání bolí!
*** *** ***
"Jestli mě máš rád, tak odejdi," zašeptá mu do rtů a prosí ho pohledem.
"Dobře," odpoví Dick zlomeným hlasem, ale přivine ji k sobě, aby jí chtěl věnovat další polibek, při kterém se mu moje šťastná krev oddá!
"Budu se tady mít fajn, věř mi. Nemusíš se o mě bát," hladí ho ve vlasech, až zatínám zuby a mučednicky snáším ten srdcervoucí pohled. "Teď se trochu prospi, ještě dnes budeš volnej," řekne tiše a zvedne se od něj.
Bez emocí se mi zadívá do tváře a chytí mě za ruku, aby mě vyvedla na chodbu. Její dotek je plný lidského tepla a mně se z toho najednou dělá špatně. Lehce za námi zaklapne dveře a vezme můj obličej do svých dlaní, aby se mi zadívala do prázdných očí.
"Z mý strany se nic nezměnilo. Pořád chci jenom tebe," ujistí mě bez mrknutí oka.
Ovšem mě to vzalo více, než bych kdy čekal! Nevím, co bych dělal, kdybych je načapal v posteli. Když se mi přiznala k tomu prvnímu líbání, tak mě to sice ranilo, ale když jsem to teď viděl na vlastní oči… Pozoroval všechnu tu něhu, kterou mu dávala najevo. Vím, že jí na něm záleží, bohužel víc, než si sama dokáže připustit. Nejsem si jistý, jestli se smířím s tím, že je ještě někdo další, že není jenom moje.
"No tak, lásko," usměje se na mě mile a tvář se jí změní v prosebný výraz. "Víš, kolikrát ty ses před mýma očima líbal s Miou?" ušklíbne se. "Chci jenom tebe," přivine se ke mně a zkouší ze mě vydolovat nějakou reakci, ale já nějak nejsem schopný. Nejsem připravený na takové pocity, nedokážu je ani správně zpracovat. Snad jako člověk, zvládal bych to lépe, ale jako upír se s nimi nedokážu nějak srovnat. "Chazzy," broukne nesměle a začne mi sama od sebe věnovat ty nejněžnější polibky, které jsem od ní zažil.
Oplácím jí všechny něžnosti nejlíp, jak dovedu, ale oddat se tomu nedokážu, před očima pořád jejich dvojici. Není líbání jako líbání. S Miou to byla vášeň bez známky citu. Tohle byla čistá láska! Kdybych věděl, že ji láká fyzická láska, ale tu duševní má jenom pro mě, bylo by to snesitelnější. Ale tohle…tohle mě zabíjí.
"Pořád tě to trápí, sakra," povzdychne si. "Řekni mi, jak ti mám dokázat, že chci jenom tebe? Byl to jen polibek na rozloučenou," zavrtí zoufale hlavou."Už nikdy ho neuvidím, ale s tebou budu navždy," hladí mě po tváři.
"Nemusíš mi to dokazovat, já to přece vím," dostanu ze sebe se sebezapřením a pokusím se o úsměv.
Protne mě nedůvěřivým pohledem a pokrčím rameny.
"Půjdu sehnat Dextera, kvůli Mie…" řeknu a vyletím oknem, bez toho, abych se dál zajímal, kam půjde.
*** *** ***
Když se vrátím, najdu ji schoulenou spát ve své posteli. Je přikrytá až pod bradu a mně přijde nepokrytě roztomilá, ovšem díky tomu pohledu pocítím cosi, co jsem se snažil potlačit. Rychle to ze sebe setřesu a jemně ji políbím na tvář, abych ji svým chladem probral.
"Vstávej. Musíme do města," zavrčím, až sebou trhne a otevře na mě své popelavé oči.
"Nechce se mi," broukne a protírá si oči.
"Ale musíme," řeknu nekompromisně. Nechám ji převléknout a raději jdu za dveře, kde na mě čeká netrpělivý Dex.
"Připravený?" zadívám se na něj.
Jen se ušklíbne a pohledem sjede na dveře. Tuším, jak rád by si zas pohrál s něčím, co patří mně, ale má smůlu.
"Ahoj Dianko," roztáhne pusu do širokého zlověstného úsměvu, až se mu zalesknou krvelačné špičáky.
Jen si povzdychnu, tolik ho baví ji děsit. Je zvláštní, že mně to tak zázračně přešlo a kupodivu mi to ani nijak neschází.
"Dlouho jsme se neviděli," zajiskří očima, až se Di plna znechucení ušklíbne.
"Nescházels mi," tvář jí protne provokativní sarkastická grimasa a raději se mě chytí kolem pasu.
Beztak cítím její strach, který se jí dostává pod kůži a který ona dokonale zakrývá! Stále nemohu uvěřit tomu, jak se dokáže takhle překonávat. Na venek se tvářit sebejistě a uvnitř trpět…
"Jdu vám trochu helfnout s nějakým chudáčkem, co chce zpátky do lidskýho světa či co," odfrkne a s radostí pozoruje, jak se má šťastná krev jemně rozechvívá.
"Neboj se, nic se nestane," stisknu ji v pase a následuju Dextera do Miina pokoje. Rád bych to všechno měl už za sebou a toho primitiva daleko od ní.
Jakmile vejdeme do jejího pokoje, pohled mi padne na něj. Opírá se o zeď, ve tváři o něco zdravější barvu, a podle toho, jak v ruce třímá kůl, je dobře připravený.
Nepříjemně zúžím oči.
"Má kůl?" rozesměje se Dex, který zřejmě ještě neměl tu čest s lovcem upírů.
Ani já si nejsem jistý, jestli mezi ně skutečně patří. Možná má jen větší pud sebezáchovy než ti ostatní, které jsem tak snadno zabil. Jeho pohotovost a připravenost se mi nelíbí. Měl by být tuhý a ležet pod zemí, nikoliv mi do těla vkládat chorobnou žárlivost a obavu o sebe samotného.
"Dobrej komik," uchechtne se a rychlým krokem k němu dojde, ovšem on je bystrý. Uskočí stranou a nechá Dexe, aby si s ním hrál jako kočka s myší. Má několik možností, kdy by mu mohl bodnout kůl přímo do hrudníku, ale neudělá to.
Tohle nebude lovec, ozve se moje upíří "já" a já mohu jen souhlasit. Narazit na lovce, už by Dex byl dávno mrtvý a nebyla by to žádná škoda. Alespoň bych to věděl s jistotou.
"Nedělej scény, nic se ti nestane," zavrčím se značnou dávkou netrpělivosti. Už mě tahle kovbojka nebaví!
"Tak co, Dianko, poletíš se mnou?" Nechá Dex toho vola plavat a otočí se na Di. Při tom oslovení se oklepe a nepříjemně se na něj zadívá. Tvář jí semkne ohnivost její povahy a já se neubráním pousmání.
"Ty se mě ani nedotkneš," sykne ostře.
"Leda by Chester dovolil," záměrně mě protne prosebným pohledem, až se mi Di v náruči opět rozvibruje.
"Drž hubu, Dexi a raději ho chyť!" řeknu a přitisknu si ji k sobě ještě víc.
Uvolní se a položí si hlavu na mé rameno, zatímco se Dexovi konečně podaří chytit toho magora.
"Poletím opatrně," zašeptám jí do vlasů a vyletím oknem do potemnělé zahrady. Mám moc rád létání, je to dokonce lepší než ta omračující rychlost. Líbí se mi kroužit nad kořistmi jako jestřáb, a pak se na ně v nestřeženou chvíli vrhnout. Jsem rád dravcem a lovcem kořisti.
*** *** ***
"Sakra, Chazzy, polož mě na zem," zanaříká mi v náruči. Nejsme ani kilometr za naším domem a už se jí to nelíbí.
"Co se děje?" zadívám se jí do bledého obličeje.
"Je mi zle," chytí se za pusu, zatímco se dotknu nohama země. Skutečně nevypadá dobře a jen co ji postavím, tak téměř omdlí.
"Di!" na poslední chvíli ji chytím do náruče a opatrně položím na zem. "Do hajzlu, netušil jsem, že to létání snášíš až takhle špatně," usyknu sám pro sebe, zatímco ji letmými doteky probouzím k životu. "Di, slyšíš mě?" svraštím starostlivě čelo a poplácávám ji lehce po tvářích.
"Už je to fajn," tvrdí mi se zamlženýma očima a snaží se postavit na vlastní nohy.
"Nechceš se raději vrátit?" přimhouřím ustaraně oči a pomáhám jí zvednout se.
"Ne, chci se ve městě rozloučit s Dickem," zasípe a zhluboka se nadechne. "Už je mi fajn, fakt," protáhne se, ale je stále nebezpečně bledá. Ta barva se mi nelíbí. Mám rád, když má tváře narůžovělé a v očích své ohnivé plamínky.
"Dobře," pokrčím rameny a vezmu ji do náruče.
Ovšem jen co vzlétnu, omdlí mi v náručí podruhé!
*** *** ***
Sedím v černém koženém křesle naproti Diině posteli a čekám, až se probere. Mám rád tmavou barvu, kdyby bylo po mém, už by žádná jiná ve světě nemusela existovat - tak jsem si to alespoň dříve myslel. Ale teď mám rád popelavou barvu jejích očí, její růžové ruměnce ve tvářích i její bělostnou pokožku…
"Chazzy?" jemně sebou trhne a zamrká do tmy.
"Jsem tady," řeknu a sednu si k ní. Dlaň jí přiložím na čelo, abych jí pomohl se díky mému ledovému doteku probrat. Trochu se rozechvěje a stáhne mi ji z čela, aby mě mohla políbit na hřbet ruky. "Jak ti je?" propletu se jí prsty ve vlasech. Zmateně se rozhlédne po pokoji.
"Fajn," polkne a nadzvedne se na loktech. Pořád je jí jenom fajn. Obávám se, že žádné jiné slovo ohledně toho, jak se cítí, ve slovníku nemá. "Nebyli jsme ve městě?"
Jen němě zavrtím hlavou.
"Co se stalo?" zamžiká očima, když rozsvítím.
"Omdlela jsi. Museli jsme se vrátit," pohladím ji po tváři.
"A co Dick?" zašeptá a probodne mě zoufalým pohledem, jako by měla strach, zda jsem ho snad nezabil! Zamračím se, protože myšlenka, že se o něj zajímá, se mi nelíbí.
"Ten je tady taky," přiznám neochotně. "A konečně dostal i vlastní pokoj, jak sis přála hned první den," nuceně se usměju. "Je trochu pomlácený, ale z toho se dostane," ušklíbnu se natolik výrazně, že se jí v očích objeví zděšení.
"Proč je pomlácenej?" zeptá se opatrně se zajíknutím. Hlas má rozechvělý, zřejmě se o něj skutečně bojí! Báječné zjištění!
"Když jsi omdlela, začal sebou v Dexově náruči tak házet, až ho Dexter neudržel a vypadl mu," řeknu posměšně a přitáhnu si ji k sobě.
Vůl, ušklíbnu se v duchu.
Jemně se ke mně přivine a zhluboka se nadechne mé vůně, kterou se ji snažím uklidnit.
"Už se víš, s kým má Mia to dítě?" Při tomhle dotazu pevně zatnu čelist a vzpomenu si na rozhovor s Dexterem.
"Brácho, je to tvoje," položí mi dlaň na rameno, jako by mě chtěl utěšit.
Zadívám se do jeho pichlavých očí s naprostou tupostí.
"Děláš si ze mě prdel?!" hluboce zavyju a tvář mi protne zoufalý škleb. Svraštím čelo a nejraději bych si nadával do všech jmen, co znám.
"Ale no tak, je to v pohodě," cukne s sebou. Opře se o pronikavě bílou zeď, až na ní jeho tmavá bunda svítí. Na krku i rukou má zaschlou krev z nedávného krmení a dodává mu to na lačném výrazu, který by se maličké nelíbil. "Následovník se vždycky hodí, ne?"
Má pravdu. Upíři si na svých ratolestech zakládají. Rozmnožujeme svůj druh, pokud to jde co nejvíce, abychom měli nad lidmi převahu, ovšem já se díky Di nějak změnil a tahle situace se mi zrovna nehodí!
"Hm, máš pravdu," přiznám nerad a zkusím se na chvíli zatvářit jako krvelačný, těšící se otec. Bude nás zas o jednoho více a já budu mít svého následovníka, prvního ve svém upířím životě, ale radost nějak nepřichází. "Mohl bych tě o něco požádat?" zadívám se na něj.
"O co jde?" zamračí se přemýšlivě a stáhne obočí více k očím.
Jako by mi říkal, že se mám těšit a nemyslet na důsledky, které mi mohou rozházet "poklidný vztah" s mou Šťastnou krví. Kdybych to bral jako upír, s přehledem bych to šel oslavit a zmrzačit pár lidí, ale…
"Mohl bys tu zůstat?" protnu ho vážným pohledem, až jemně zakašle a přešlápne na místě. "Nejspíš se budu muset v mezích postarat o Miu a dítě, tak bych potřeboval, jestli bys mi dohlédnul na Di a toho…vola," ušklíbnu se. Zkrouhnu tak svůj kvalitně strávený čas jen kvůli tomu, že budu chtít být u Mii, aby si na mě dítě začalo zvykat.
U upírů je to jiné než u lidí. Plod upíra musí být před narozením v otcově blízkosti, jinak je pak schopný ho v šarvátce zabít. Pozbyl bych u něj pak veškerou autoritu a byl bych jako každý druhý, jestli by mě nezabil, a to já nechci. Když už mám mít dítě, bude mým následovníkem, i kdybych měl styk s Di do jisté míry omezit. Upíří potomci se projevují už v matčině lůně a obvykle se rodí s emocemi, které získají už v děloze… Pokud na mě můj následovník bude fixovaný, můžu tím jen získat!
"Snad nedělaj problémy?" rozchechtá se protivně.
O problému jménem Dick a Di jsem mu nic neřekl a říkat nebudu. Žárlivost je další lidská slabost, kterou bych pociťovat vážně neměl. Upíří majetnost a hlídání kořisti ano, ale žárlit na něžnosti, které jí ten retard věnuje? Sám nad sebou vrtím hlavou.
"Tak trochu," přiznám neochotně."Tak co, můžu s tebou počítat?" zadívám se mu nenadšeně do tváře, protože sám vím, že Dex není zrovna nejlepší volba, ale co mi asi tak zbývá?!
"Bohužel už se to ví," řeknu a pocítím, jak se ode mne Di odtahuje.
"Bohužel?" polkne a v očích se jí zaleskne. "Takže je to tvoje," uhádne bez další nápovědy a rozbrečí se jako na povel.
Zakousne se mi do hrudi takový pocit frustrace, že se celý napnu a chvíli ty její emoce rozdýchávám. Když se na ni podívám znovu, zjistím, že mi chřadne před očima a celý obličej má krvavý! Naprosto mě to vyděsí!
"Do hajzlu, Di," zavrčím a začnu jí z tváří stírat přebytečnou krev. "Na nás dvou to přece nic nemění! Netrap se tím!" snažím se ji uklidnit. Rána na krku už se jí rovněž otevřela a zanechává na její bělostné pleti rudé skvrny, které jsou pro mě svým způsobem velmi přitažlivé.
"Jak to, že ne!" prskne hněvivě a úšklebkem na rtech pokračuje. "Budeš se věnovat Mie a svýmu dítěti. Na mě ti nezbude čas a budu ti jenom na obtíž! Nakonec se do Mii zamiluješ a mě buďto zakousneš nebo vyhodíš jako nějakou starou nepotřebnou věc," poslední tři slova křičí v panickém záchvatu pláče a zhorší si tím tak svůj zdravotní stav natolik, že ji musím pevně přitisknout k sobě.
Kde se v ní náhle bere takový záchvat hysterie? Ptám se v duchu, zatímco ji k sobě houževnatě vinu a hladím ji po vlasech. Ona vždycky byla emotivní a ohnivá, ale …
"Přestaň si domýšlet takové katastrofické scénáře!" zabručím. "Nic z toho se nestane!" syknu naštvaně. Její představa je naprosto absurdní! "Do Mii se nezamiluju, ani kdybychom spolu měli deset dětí! A ty mi na obtíž nikdy nebudeš, tak přestaň říkat takové věci nebo na tebe budu muset zavolat Dexe, aby mi s tou spoustou krve pomohl, protože na to sám za chvíli nebudu stačit," pokusím se to trochu odlehčit, ale moc se mi to nepovede. Překvapivě…
Na okamžik vyděšeně ztuhne a zadívá se mi s hrůzou v očích do tváře.
"Ty na mě chceš zavolat Dexe?" propukne v jekotu v další pláč, který mi rve bubínky. Ihned mě od sebe začne odstrkovat a drkotat zuby.
"Do hajzlu, přece víš, jak to myslím!" vyjeknu a přitáhnu ji k sobě, zatímco si začínám myslet, že snad ztratila zbytek zdravého rozumu. Nakonec na ni musím nalehnout a i proti její vůli se jí zakousnout do krku, jinak by snad skutečně vykrvácela. Pod taktovkou mého jedu se okamžitě uklidní a začne zhluboka a pravidelně dýchat, už bez dalších uslzených dramat.
"Chazzy," zakňučí rozkoší a přitáhne mě na sebe ještě víc, až mám strach, že jí ublížím. Ale zdá se, že má absolutní blízkost ji nehorázně těší stejně jako mě. Jakmile si dosyta užiju své šťastné krve a jí se zahojí všechny ty palčivé rány, odtrhnu se od ní.
"Jsi v pořádku?" zeptám se udýchaně.
Jen s úsměvem přikývne a prsty mi zajede do vlasů, aby se s nimi pomazlila. Jemně přivřu víčka.
"Ty jsi mi ale dala. Co tě to napadlo?" usyknu, moc rád, že už je zase normální. Nechápu, co se s ní poslední dobou děje, že je tak ubrečená. To nebývala, ani na začátku, když ke mně přišla. Byla plná síly jak psychické, tak fyzické. Byla celá ze zdravé drzosti, vyzdvihnutá svou ohnivou náturou a teď?
"Promiň, já vůbec nechápu, proč jsem tolik vyváděla," pokrčí rameny a upřímně se mi zadívá do očí.
Pociťuju ten známý pád do popelavých duhovek, zatímco ji jemně hladím po tvářích. Lehnu si na bok a přitáhnu ji k sobě do náruče s myšlenkou, že u ní zůstanu, dokud klidně neusne. Drobnými polibky ji rozmazluju a usmívám se, když se lehce chvěje zimou. Raději ji přikryju ještě druhou dekou a s příjemným pocitem uvolnění a odevzdání, které plane z jejího nitra, sleduji, jak se jí klíží oči.
Přemýšlím, kde jsem něco podobného viděl. To její omdlévání. Nesnášenlivost létání. A teď i ty hysterické záchvaty… Ach do hajzlu, moje Eleanor, když onemocněla, měla podobné příznaky…
"Ach, zdá se, že tvé poupátko není zrovna ve své kůži," řekne ledabyle Oskar a píše si něco do svého deníku, do kterého mě nikdy nenechal nahlédnout. Někdy mi to jeho tajnůstkářství vadilo, ale tajemnost k Oskarovi prostě patří asi stejně jako ten klid a temná tepající aura, která se kolem rozprostírá a nutí upíry se mu klanět u nohou.
"Když jsi jí zase znásinil!" zavrčím ostře a v hlase mi vytane žárlivost tak nepokrytá, až ke mně Oskar obrátí své živelně zelené oči, které … přímo podivně dýchají přírodou. Při tom pohledu mě vždycky napadá myšlenka, že je jako sám ďábel a vychází přímo z matičky země, aby lákal zhrzené duše a ničil lidské životy.
"Chestere, majetnost je jedna věc, ale žárlivost druhá…" řekne tichým důrazným tónem. "Nikdy si ke své kořisti nesmíš vytvořit žádné pouto! Je to jenom hračka! Jen lidský tvor, který žije proto, abys ho mohl mučit, zdokonalovat se na něm a lokat jeho horkou krev!" řekne naučeně a já pokorně skloním hlavu. "Všimni si, že neustále zvrací! Je slabší a slabší. Dříve alespoň zvládala létání, při kterém jsi ji mohl děsit, ale nyní ti omdlí při prvním vzletu v náruči!"
Tupě přikývnu a zarazím se. "Vždyť já s ní nikam nelétám!" zavrčím ostře a probodnu ho necitelným pohledem. "Ty ji někam odnášíš?!"
"Jsem tvůj stvořitel. Všechno, co vlastníš je moje, všechno, co máš, si mohu vzít a dělat s tím cokoliv se mi zachce!" usykne klidně, a přesto se mu do tónu vloudí posměšnost, protože já nejsem schopný proti němu udělat nic! Kdybych ho zabil… Byl bych jako on a ztratil svou vlastní přirozenost, svou upíří podstatu a to v žádném případě nechci! Jsem rád sám sebou a navíc se chci mezi upíry proslavit stejně jako Oskar, ale díky vlastním schopnostem a věhlasu, které mi to umučení malých rozkošných svoření dá!
Odkašlu si a toužebně se na Di zadívám. Líbí se mi, jak jí havraní provázky padají do tváře a dělají ji tak ještě bezbrannější a přímo dětskou, i když se tak rozhodně neprezentuje. Přesto vím, že v ní něco skrytého je. Jakási nejistota. Nevyslyšená touha a bojovnost jí vlastní, ale hluboko uvnitř sebe jako by skrývala svou nevinnost…
Nesmí být nemocná… Ne tak, jako byla Eleanor, protože…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 15. září 2013 v 19:56 | Reagovat

"Bude fajn," slibuje Di a obvazuje mu čerstvou ránu na krku, která ho musí pořádně bolet. – Ona asi nosí obvazy po kapsách, nebo co...

Už mě tahle kovbojka nebaví! – Mě taky ne! Kecám... Jsem tak trochu masochistka. Však víte, abyste něco mohly dělat dobře, napřed musíte mít představu o tom, jak se to dělá špatně – a pak se tomu vyhnout.

U upírů je to jiné než u lidí. Plod upíra musí být před narozením v otcově blízkosti, jinak je pak schopný ho v šarvátce zabít. Pozbyl bych u něj pak veškerou autoritu a byl bych jako každý druhý, jestli by mě nezabil, a to já nechci. – Ježiš, tahle debilita mě jednou zabije. Ale zase budu mít zajímavou smrt, no ne?

"Ty na mě chceš zavolat Dexe?" propukne v jekotu v další pláč, který mi rve bubínky. Ihned mě od sebe začne odstrkovat a drkotat zuby. – A je to tu. Její prášky na hlavu už zase přestaly působit.

"Chestere, majetnost je jedna věc, ale žárlivost druhá…" řekne tichým důrazným tónem. – Oscar, který si tak zakládá na správném užívání jazyka a nacpe tam „majetnost“. No to mě podrž.

Proč mi tohle děláte? Proč! http://media.tumblr.com/tumblr_lw2uo6v3lU1qhemdu.gif

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama