Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Upír vs. člověk - 3. kapitola

23. listopadu 2012 v 14:10 | Chensie Ips - Sue Wish |  2. kniha - Upír vs. člověk
Diana
Do nepříjemného vědomí se proberu teprve v Chesterově posteli. Z té vůně se mi automaticky zamotá hlava a zoufale se prohnu, když se na mě Dexter posadí a s velkým úsměvem na tváři se dívá, jak se rozkošnicky propínám.
"Užiješ si to, neboj se," zavrčí a kousne mě zuřivě do ramene, až vyjeknu. Cítím to jako tisíce jehel, které mi berou důvod žít a snášet dál tohle utrpení. On si to snad vůbec neuvědomuje! Je to pro mě tak bolestivé mučení, že bych nejraději vylezla ze své kůže. "Tak na co čekáš?" uchechtne se směrem k Chazzymu. "Dlouho jsme společně žádnou neumučili…" Oba se tomu zasmějí a vzpomínají na svou sladkou minulost, zatímco má budoucnost se v jejich přítomnosti pomalu vytrácí…
Dex je velmi hravý, ovšem na Chazzyho nemá a to mě děsí. Když se mi ten zmetek zatne bolestně drápy do stehen, prohnu se a zanaříkám, zatímco sleduju Chestera, jak sedí na posteli a shlíží na mě. Nedokážu ten pohled pojmenovat. Vzhlížím mu do očí a útrpně sleduju, jak si s Dexterem vymění místa.
Na tváři se mu zračí krvelačnost a zvířecí nadšení. Když se mě dotkne, po tak dlouhé nesnesitelné době, opět ucítím na svém těle to sladkobolné mravenčení, díky kterému jsem občas ztrácela soudnost.
"Nedělej to," zakňourám a zavřu bezmocně oči. On nebude trápit jen mé tělo, ale i srdce a duši. Pomstí se mi za všechno, čím jsem se provinila.
"Sedni si…" zavrčí na Dextera, který po chvíli váhání přeci jen dosedne do křesla a s nadšením na nás shlíží.
Chester si mě prohlíží s velkým zaujetím a drápy přejíždí po mém břiše i pažích, až sebou cukám v zoufalé touze utéct.
"Chazzy, prosím," zasténám vyděšeně.
Tvrdě mě drapne pod krkem, až se nemohu pomalu ani nadechnout.
Hned ho chytím oběma rukama za zápěstí a snažím se od sebe beznadějně odtáhnout.
Jen se křivě usměje a dál hrubě přejíždí po mém těle. Dá mi možnost se nadechnout a zatne se mi hluboko do kůže, až vyjeknu a z očí mi začnou stékat ponižující slzy. Skloní se k mé tváři a z blízka se mi zadívá do očí. Ty mé jsou plné strachu a zoufalství. Ty jeho naopak bezcitné, plné nekonečného bezduchého prostoru. Než je zavře, na okamžik v nich spatřím cosi jako bolest.
"Chazzy," vydechnu, ale to už své duhovky schová za víčka a věnuje mi jeden ze série hrubých upířích polibků, kterým mi dokazuje, že on je pánem celé situace a zřejmě se stále považuje za mého majitele a mě za svou neoblíbenou kořist.
Zaúpím mu do rtů a z očí mi vytrysknou další slzy. Nitro se mi bolestivě rve ve zradě a myšlence, že byl můj a už nikdy nebude. Palčivě mě kousne do rtu, až usyknu bolestí a drápy se mi zatne do zad, že mi div nevypadnou oči z důlků. Velmi účinné upíří zbranně, díky nimž mi rozerve i obvaz na krku a fascinovaně sleduje mou krvácející ránu.
Chester
Nechci z ní pít, jelikož mi to mé upíří ego nedovoluje. Nepřijdu si ještě natolik silný, abych to mohl udělat a přitom ji bral jen jako ovečku ze stáda. Jenže, odolejte něčemu, co voní tak lákavě a sladce. Přímo šťastně!
Tvrdě se na ni přitisknu a s hlavou omámenou její opojnou vůní dostávám svůj žaludek do extáze. Už moc dlouhou dobu jsem do sebe dostával pouze obyčejnou krev křehulek, které jsem si spíš vychutnával v rámci mučení.
Zjistil jsem totiž, že po zážitku se šťastnou krví už mě obyčejná tolik nezasytí, natož abych byl tou chutí nějak uchvácený. Přisaju se k ní, jak nejvíce můžu a chci ji vysát do poslední kapky. Zoufale se pode mnou prohne, vyjekne a pokusí se bránit.
Ihned jí chytím zápěstí do svých svěráků a zatlačím je do polštáře. Nemá šanci mi uniknout, nikdy neměla! Zmítám se někde mezi nenávistí, zoufalstvím a tím zpropadeným pocitem, kterému se snažím ze všech sil bránit. Nakonec se od ní musím odtrhnout, protože to přestávám zvládat.
Cítím tu nevybitou touhu, a i když bych ji chvílemi nejradši zabil za to, jak se ke mně zachovala, na druhou stranu bych si ji nejradši vzal. Udýchaně na ni hledím a po bradě mi stéká krev. Musí ji to děsit, tenhle naprosto upíří vzhled bez jakýchkoliv citů, které po mně chtěla. Které ze mě něhou dolovala!
"Vypadni," syknu směrem k Dexovi. "Mám na ni chuť," chtivě si prohlížím její zakrvácené tělo. Ta touha na mě už musí být vidět. Ona je něco jiného než Mia. Ona je, byla a bude jen moje!
"Nemůžu se přidat?" uchechtne se.
"Ne!" zavrčím a pohled mi vzplane ohněm žárlivosti. Asi vypadám přesvědčivě, protože se dá na ústup.
"Tak fajn. Užijte si to, ale ať na mě taky něco zbude," zašklebí se a opustí pokoj. Velmi příjemně vnímám pocit, že jsme tu jen sami. A ona je celá jen pro moje. Majetnicky se k ní přitáhnu.
"My k tomu nikoho dalšího nepotřebujeme, co říkáš, Di?" zabodnu se jí do uslzených očí a divoce ji políbím, až se mi v hrudi rozlije další pocit uspokojení.
Mlčí, jen mě vyděšeně pozoruje.
"Neboj, já tě nezabiju. To by bylo moc jednoduché," uchechtnu se. Její popelavé oči naberou tak hrůzostrašný nádech, že se musím usmát. "Jen si s tebou trochu pohraju," hladím ji svými drápy po těle a užívám si každý dotek, protože ona mi patří. A ve skrytu duše to ví, proto se mi nebrání. Vezmu její tvář do svých dlaní a políbím ji. Dávám si hodně záležet na naprosté bezcitnosti, protože ta ji trýzní nejvíc.
Zaúpí mi do rtů a chytí mě za zápěstí, aby mě od sebe odtrhla. Brečí a svíjí se pode mnou, až se mi nitro svírá v hřejivých roztoužených impulsech.
Odtáhnu se od ní a tvrdě se jí zadívám do očí. Na okamžik jako bych se probral z transu. Dívám se na její slzy, jak jí stékají po tvářích a mám nutkání natáhnout ruku a setřít je.
Zas by tě měla v hrsti, posmívá se mi vnitřní hlas. Zamračím se. Nebyl jsem pro ni nic! Jenom hračka na hraní. Když ji přestala bavit, tak ji jednoduše zahodila. Skloním se k ní a kousnu ji do ramene, jen sebou trhne. Začne se mi to líbit! Přejíždím jí po kůži svými špičáky a sem tam po sobě nechám červenou stopu.
"Ty se ani nebráníš?" zavrčím jí do ucha, až sebou znovu cukne. "Neříkej mi, že se tě Dexovi povedlo zkrotit," ušklíbnu se se zachraptěním. Vadí mi, že jen leží a nechá si všechno líbit. "Nemám rád mrtvoly. Co do toho zkusit dát trochu sebe," skousnu jí dolní ret tak silně, až jí začne znovu krvácet. Zabrečí a uhne na stranu. Zamračím se, čekal jsem, že ji to vyprovokuje víc. Hrubě se jí zakousnu přesně do rány od Dexe, až pronikavě vykřikne.
"Proboha, to tak moc bolí! Nech mě!" Snaží se mě od sebe odstrčit.
"Takhle se mi to líbí," zavrčím, když se pode mnou mele jako smyslů zbavená a snaží se mi utéct. Je bez šance, nepustím ji, ani kdyby mi slibovala bůhví co! Znovu se do ní zakousnu. Vzpouzí se pode mnou, ale jelikož zjistí, že si tím způsobuje ještě větší muka, postupně se uklidní. Znovu do sebe dostávám lahodný nektar, když mi něco dojde. Odtrhnu se od ní a chytnu ji pod krkem, až zalapá po dechu.
"Tvoje krev," syknu skrz zuby. "Jak to…?" Nejsem schopný ze sebe dostat kloudnou větu. Nechápavě jí shlížím do tváře.
Její krev je stále šťastná! Má šťastná krev!
"Tak povídej!" zaburácím výhružně.
"Já nevím, o čem mluvíš!" zanaříká. Svírá mě za ramena, jako by měla sílu mne od sebe odtlačit. Kdybych nebyl v tak pozoruhodné situaci, zasmál bych se té komické snaze.
"Ty moc dobře víš!" vyjedu na ni. "Proč jsi to udělala?!" Začínám ztrácet trpělivost. Její myšlenkové pochody nechápu. Pokud mě skutečně stále milovala a miluje, tak do hajzlu proč mi to udělala?!
"To je moje věc!" sykne a snaží se v sobě vydolovat nenávist, ovšem já už jí nevěřím.
"To teda není!" zavrčím a drápy se jí zatnu do krku. "To jsi taková sadistka, že tě těší utrpení druhých?! Nebo tě snad těší jen moje utrpení? Vyžíváš se v tom?" Zoufale na mě obrátí své šedé duhovky, které protíná nehraná nechápavost.
"O čem to mluvíš! Vždyť jsem ti nic neudělala!" zanaříká a prohne se pod mým hrubým dotekem. "Omlouvám se, jestli jsem se dotkla tvýho ega."
Tak tímhle mě vážně dodělá. Tak ona mi nic neudělala! Ona neví, o čem to vůbec mluvím! Povolím stisk.
"Mého ega? Děláš si ze mě srandu?" řeknu nevěřícně.
Mlčí. Jako vždycky mlčí!
Slezu z ní. Čekal jsem hodně, ale takovou reakci vážně ne. Všechno popřela a ještě se u toho tváří, jako bych byl blázen já! Postavím se k oknu. Na hrudi podivný tlak.
"Chci, abys okamžitě vypadla," řeknu ledově a ani se na ni nepodívám.
Diana
Co nejrychleji se zvednu z postele, div se neplazím k těm pitomým dveřím. Znovu se o mě pokoušejí mžitky. Dneska mám vážně dost.
"Dexi, ne!" zvolám, jakmile otevřu dveře a uvidím ho celého natěšeného.
"Proč ne?!" zavrčí a chytí mě za krk, až vykřiknu. Zvedne mě natolik, že se mé podrážky nedotýkají země a já zoufale koulím očima, jako bych ho tím snad mohla přimět, aby se smiloval. Když se mi podaří vyšvihnout nohu tak šikovně, že ho zasáhnu do citlivého místa, pustí mě.
Zničeně dopadnu na zem a odtáhnu se od něj s křikem: "Já se omlouvám!" Z hrdla se mi žene panický tón a naříkání.
"Do hajzlu, Dexi!" přiskočí Chester a vztekle ho ode mě oderve, když se po mně znovu sápe.
"Dneska má dost, nech ji být!" zahřmím.
"Jasně, Chazzy, klid!" Zvedá se ze země a pokukuje po mně s nenávistí. Budu si to u něj muset vyžehlit, jinak se ze mě už nenapije, sakra! Na Chestera už se ani nepodívám, s totální motolicí a žaludkem naprosto mimo rovnováhu se dobelhám do svého pokoje, kde tak jak jsem, padnu do postele a modlím se, abych se další den probudila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 13. září 2013 v 15:39 | Reagovat

Zaúpím mu do rtů a z očí mi vytrysknou další slzy. Nitro se mi bolestivě rve ve zradě a myšlence, že byl můj a už nikdy nebude. – No a čí je to asi chyba, ty trubko? Může mi někdo vysvětlit, proč se k němu Diana chovala hnusně, když teď ho zase chce? Proč tady sakra vůbec nic nedává smysl? Autorky byly zřejmě v době, kdy tohle psaly, velmi emočně nestabilní – něco jako když těhotný brečí, protože maj v háji hormony.

Už moc dlouhou dobu jsem do sebe dostával pouze obyčejnou krev křehulek, které jsem si spíš vychutnával v rámci mučení. – Jakých křehulek? Netvrdily jste náhodou v minulé a předminulé kapitole, že za těch 6 týdnů, co trucoval v knihovně, nepil nic, než alkohol? A pak měl jen Miinu krev. Tak o jakých křehulkách je tu sakra zase řeč? Čtete vy po sobě ty nesmysly, co tvoříte? Ono by to totiž nebylo od věci.

Její krev je stále šťastná! Má šťastná krev! – Tak teď už je to úplně debilní. Dokáže mi někdo vysvětlit, proč se tedy chovala po jejich sexu tak, jak se chovala, když ho pořád miluje? Měla nějaký výpadek té své choré mysli, nebo co? No, nejspíš ho neměla jen Diana, že?

Zabte ji. Prostě už ji zabte. Když nevíte, jak by to mělo pokračovat, a co by vlastně měl být vrchol zápletky, tak ji zabte. Jaký má smysl, aby tam bylo dvacetkrát popsané, jak se koušou a jak spolu spí? Copak se knihy nepíšou až, když víte, co do nich budete psát? Tohle přece postrádá jakýkoliv smysl.

Budu si to u něj muset vyžehlit, jinak se ze mě už nenapije, sakra! – A není to přesně to, co chceš? Já už nemám slov. Všichni jsou tu úplně blbí. To je jako sjezd chovanců nějaké psychiatrické léčebny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama