Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Upír vs. člověk - 5. kapitola

23. listopadu 2012 v 14:12 | Chensie Ips - Sue Wish |  2. kniha - Upír vs. člověk
Chvíli jí shlížím do podmanivých šedých duhovek a usmívám se nad tím, jak nevinně se snaží tvářit. Jako by to byla ještě holčička, která stále touží po princi na bílém koni. Po lásce na celý život. Něco takového mi k té její divoké a bojovné povaze nejde, protože ona je spíše bojovnice, než snílek. Ona je zkrátka moje, ačkoliv je pro mě velmi tajemná.
"Ale prosím tě, co mi to tady vykládáš," prsknu pobaveně. "Tvoje krev je tak úžasná, že mám co dělat, abych se do tebe nezakousnul. Vím, že mě miluješ," jemně vezmu její dlaň a skloním se, abych jí drápem přejel přes zápěstí.
Okamžitě usykne a bolestí přivře víčka.
Olíznul stékající proužek krve, který se mi v ústech promění na delikátní chuť, při které bych ztratil všechny ostatní smysly a vnímal jen její kouzlo.
Zoufale mi dlaň vytrhne. "Ne, nejspíš to jsou jen dozvuky," ušklíbne se bezcitně.
Zprudka zvednu hlavu, až se zalekne a zalapá po dechu.
"Tak silné dozvuky?" zkřivím sebejistě rty. Je jasné, že ona je jen moje! "Mě neoblafneš," usměju se na ni prostě a pohladím ji drápy po tváři, až sebou ustrašeně cukne, protože můj tón hlasu je schválně děsivý. "Víš, že to prostě nejde," zadívám se jí do očí a líbí se mi, jak se sebou bojuje. "Neodoláš mi," zašeptám jí sladce do ucha, až útrpně vydechne a rozechvěje se.
"Tak mi řekni, co jsi cítil při našem rozchodu?" Ironicky pozvedne obočí a uculí se.
Vštěpí mi své poslední pocity. Lítost a nenávist, která mě sžírala ještě dlouho potom. Zapomněla na lásku. V tu chvíli na ni skutečně zapomněla a ukázala mi, jak moc chutná negativní lidská emoce. Mé rysy ztvrdnou. Tyhle vzpomínky bych nejraději vymazal, protože díky nim mě v hrudi začne podezřele bodat. Rychle semknu víčka a snažím se tu bolest zatlačit zpět do sebe.
"To byla jen přetvářka," syknu a potěšeně se dívám, jak odvrátí hlavu.
"Ne," hlesne nepřesvědčivě a složí si hlavu na kolena. "Vážně si myslíš, že bych tě potom všem milovala?" Zadívá se mi do očí, jako bych byl chorý.
Na okamžik. Na okamžik ztratím pověstnou sebejistotu a zaváhám. Nedám to na sobě však znát a zatvářím se sebejistě.
"A ne snad? Dostal jsem tě. Na mě se jen tak nezapomíná," ušklíbnu se.
Zoufale zalapá po dechu, div se jí z úst nevydere zanaříkání.
Tvrdě ji chytím za ruku a stáhnu ji k sobě do klína, až mi nenávistně blýskne pohledem do tváře.
Diana
Ihned se mi po těle rozlije palčivé mravenčení a zasáhne mě jako neočekávaná vlna radosti a bezmoci zároveň. Zabuším mu pěstmi do hrudi, až se rozesměje a chytí mě za zápěstí, až mi z očí vytrysknou slzy.
"Ale no tak, přece by ses na mě nezlobila," zadívá se na mě pobaveně a přejede mi dráždivě jazykem po krku. "Mám na tebe chuť," zavrní, až se mi do mozku dostane sladký zvuk jeho hlasu.
Téměř se oklepu vzrušením, které mi dává do těla. Nesnáším, když mě takhle ovládá! Nechápu, jak to dělá!
"Už dlouho jsem si nic pořádného neužil. Co takhle dopřát chladnému upírovi zase trochu toho tvého lidského tepla?" Přivře při té představě oči a mlsně se olízne. "Nechci po tobě city. Chci pouhý sex." Ujistí mě, abych si snad nemyslela bůhvíco!
Znechuceně se mu zadívám do očí a ušklíbnu se jeho myšlení. "Sám víš, že já to bez lásky nedělám!" usměju se na něj líbezně.
"A co Dex?" odfrkne opovržlivě. "S tím to děláš z lásky?!" sykne skrz zuby, a když mu chci svou slovní odplatu vpálit, zarazí mě a chladně se mi zadívá do očí. "Nezajímá mě to," vyvede mě z omylu. Jen sebou zrazeně trhnu a odvrátím se od něj. "Dělej si, co chceš. Já si chci jen trochu užít." Kousne mě provokativně do ramene, až sebou zoufale trhnu.
"Máš tady Miu!" syknu a zuřivě se bráním, když mě nutí se položit na postel. Ihned se mi vecpe mezi nohy a zkroutí mi ruce za záda, až se běsnivě prohnu a zanaříkám.
"S tou mě to poslední dobou moc nebere," zavrní mi do ucha, když se na mě nalepí celým tělem a já zalapám po dechu a snažím se v sobě potlačit tu radost, že je se mnou po takové době. "Ty mě lákáš víc. No tak, vzpomeň si, jaké to mezi námi bylo," našeptává mi jako špatné svědomí a svádí mě k hříchu.
Natolik mě láká a já bych ho skutečně chtěla, protože má pravdu. Miluju ho.
"Pusť mě, ty hajzle!" prsknu plačtivě a skutečně se toho bojím, protože při mém poprvé se alespoň snažil být něžný a milý, ale teď bych trpěla a hodně…
Jen se tiše rozesměje a kousne mě dráždivě do rtu, až přivřu víčka. Chladnými doteky mapuje mé tělo, nedokážu se všem těm jeho pozornostem bránit. Jsem z toho naprosto vyděšená, protože mé tělo reaguje úplně jinak, než jak by to mělo být! Mělo by se mi jeho počínání zdát nechutné. Měla bych ho skutečně nenávidět, jenže já to ke své smůle nedokážu.
"No, tak Di. Co mi uděláš, když z tebe neslezu?" dýchne mi provokativně do úst a pak se do nich ponoří jazykem, až jen taktak odolám zasténání.
Z očí mi vyhrknou slzy. Do těla se mi zahryzne nesnesitelný chtíč a rozkoš, že se nevzmůžu na odpor.
Jen se mu poddávám víc a víc, což mě samotnou děsí! Nedokážu se tomu bránit. A i po tolika týdnech bez něj ho pořád chci! Nesmírně moc. Až mě jeho přítomnost bolí! Provokuje mě jazykem, že to nevydržím a zapojím se. Jsou to hrubé upíří polibky, přesto při nich v sobě dusím sténání a vzrůstající touhu. Hlava se mi motá a tělo neposlouchá. Pomalu se mu propadám a umírám nadějí, že mu přeci jen podlehnu.
Když se mi snaží dostat do kalhot, zaúpím mu do rtů a zuřivě se ho od sebe snažím odstrčit. Přece mu nemohu jen tak podlehnout! Zatímco já ho miluju, tak on mě bude jen využívat!
Odtrhnu se od něj a chci ho od sebe odstrčit, jenže díky tomu zvláštnímu pocitu zahryznutému v těle nezvednu ani hlavu. Jitří mi smysly a pluje mi tělem jako počínající malátnost a nevšední touha právě po něm!
Rve ze mě hrubě kalhoty a než se naděju a stačím ubránit, jsem před ním jen v kalhotkách. Při tom pohledu se mu blýskne v očích a chtivě si olízne špičáky.
"Nemůžeš si se mnou dělat, co chceš!" zasténám a zoufale sebou cukám, abych se mu vytrhla. Abych mu odolala.
"Ale můžu!" ďábelsky se usměje, zatímco mě polonahou sjíždí zvráceným pohledem. Líbí se mu, když jsem před ním taková bezbranná. Vidím na něm, jak ho to jako upíra velmi těší! "Můžu a taky budu," zavrčí nadšeně, a zatímco mi prsty sjíždí na boky, tak mi ledovými polibky zdobí podbřišek. "Ať už mi to dovolíš nebo ne."
Jakmile ho od sebe chci odstrčit, blesku rychle mě chytí za zápěstí a rozesměje se. Nechá mé kalhotky být a věnuje se mým stehnům tak vášnivě, až přivírám oči. Častuje je polibky a přejíždí po nich rty až k vnitřní straně. Doslova si hraje a vyžívá se v tom. Jeho blízkost přímo pálí! Žádný chlad, ale horkost a oheň. Držím v sobě tiché sténání. Když v radosti zvrátím hlavu, zakousne se mi do třísla a začne sát ze své oblíbené tepny.
"Ne!" vyjeknu zoufale. Bolest se mísí s potěšením, že ze mě znovu pije on. Trhavě pod ním sebou cukám a naříkám, přestože si tím víc ubližuju. Po chvíli marné snahy toho nechám a s očima dokořán vnímám to částečné uspokojení a bolest. Největší otevřená rána je však v mém srdci.
Nedokážu se tomu pocitu beznaděje a lásky bránit, dopřávám mu tak kvalitní šťastnou krev, protože si při každém jeho doteku uvědomuju, že jsem na tom snad ještě hůř než dříve. Žaludek se mi svírá nevěřícným pocitem, že je to takhle správně, když ze mě pije, když přijímám jeho jed do svého těla.
Nedokážu ho nenávidět. Nesvedu ho nemilovat, až natolik se mi vryl do srdce. Moje láska jen stoupla v ceně. Pokud to půjde takto, může si svou šťastnou krev užívat až do mého konce a to mě nechává propadat se do zármutku a vlastního zatracení. Nejvíc mě však bude tížit, že on už to takhle nikdy cítit nebude. Stal se chladným, krutým a děsivým, až v něm nepoznávám, ani kousek citu. Neopětovaná láska je bolestí největší.
Nenávidím, že i přesto mi v žilách putuje podivná zatvrzelá rozkoš, kterou nezpůsobuje on, ale já sama… Nejspíš je to jen vzpomínka na jeho lásku. Nebo nadšení, že ze mě pije. Že je se mnou…
Slzy mi kanou po tvářích a tiše naříkám, když s plnými ústy mé krve potěšeně sténá a nemůže se ode mě ani odtrhnout. Nakonec to přeci jen dokáže a udýchaně se zadívá, jak mi po tvářích stékají slzy. Znovu mě dokázal zlomit.
Natáhne ke mně ruku, a zatímco mi stírá slzy, tak říká: "Zase jsem tě dostal," zasměje se protivně. "Miluješ mě snad ještě víc než předtím, ty chudinko."
Bolestně zanaříkám. Tohle je snad bolestivější než fyzické týrání! Nitro se mi rozevře v úděsném pocitu a já se s vyjeknutím schoulím do klubíčka. Tímhle mi vyrval srdce a ta pulzující rána mě zabíjí. Chvěju se pod taktovkou psychické bolesti a panicky brečím. Má pravdu, zase mě dostal! Miluju ho ještě víc!
"Neplakej, já jsem přece rád," tiší mě, zatímco si drápy jemně pohrává s mými vlasy. "Moc rád, že mi budeš dopřávat lepší a lepší krev. Řekni, kdo má takové štěstí?" usměje se na mě bezcitně. "Dokonce se už ani nemusím snažit zapůsobit na tebe. Konečně můžu být zase sám sebou a ty mi i přesto dopřeješ to, co tolik chci!"
Místo, abych se hroutila v další vlně pláče, se mu nenávistně zadívám do obličeje. "Nikdy! Už nikdy se ze mě nenapiješ!" vřísknu zoufale. "Budu se snažit, abych pro tebe měla tu nejhorší krev, kterou jsi kdy ochutnal!" syknu mu hraně do tváře, protože na opravdovou nenávist prostě nemám.
"Nepovídej," rozesměje se a pobaveně mě propichuje arogantním pohledem. "A jak to uděláš?" Nasadí posměšný výraz. Sehne se ke mně a z naprosté blízkosti se mi zadívá do očí, až na chvíli ztratím svůj dech. "Kdykoliv, slyšíš, kdykoliv se mi zachce, tak si tě vezmu. Tebe nebo tvoji krev, to je jedno. Patříš mně! Jenom mně! Pro tebe to je pocta, že jsem si tě vybral zrovna já! Nedokážeš mi odolat," zašeptá mi do rtů a nadřazeně mě políbí, až mi z očí vytrysknou další slzy.
Do těla se mi zmateně dostává slastné mravenčení. Jeho hlas se mi do uší zaříznul jako ostří a rozsekává mi veškeré myšlenky. Vítězí ve mně jen ta pitomá roztouženost!
Co se to sakra děje? Chci ho odstrčit, ale nemám ani sílu! Jen se mu poddávám a při tom se propadám do větší a větší deprese. Konečně se dostanu z toho opojného sevření a zakňourám mu do úst.
"Nepatřím ti," řeknu udýchaně, zatímco mu shlížím do temných bezcitných očí. "Možná si vezmeš moje tělo i mou krev, ale už nikdy nebudu doopravdy tvoje," vyslovím to s takovou samozřejmostí, až mě to samotnou vyděsí.
Na okamžik v jeho tváři najdu i něco jiného než vztek a absolutní sebestřednost.
"A o co si myslíš, že upírům jde?" sykne skrz zaťaté zuby, zatímco mě k sobě vine a já se div netetelím v tom chladu a vnímání jeho pevného těla. "Upíří neznají nepotřebné city, jenom chtíč. To je to jediné, co mě zajímá! Snad si nemyslela, že by mi šlo o tvou lásku, pokud by nebyla v podobě tvojí krve?" Podívá se na mě jako na malé dítě, až zrazeně zatnu zuby a bezmocně nechám z očí téct další slzy.
"Proč mě raději nezabiješ?" syknu bolestně. Stejně vidí, jak moc mě to bolí, tak proč už mi konečně nezasadí tu poslední ránu?! Měla bych se ještě držet a přemáhat se, ale proč? Všechno už je ztracené.
Jemně ho vezmu kolem krku a něžně mu zajedu do hebkých vlasů, zatímco se k němu vinu. Nechci tím nic dokázat. Jen potřebuju maličko cítit něco jiného než jen utrpení.
Na okamžik se mi překvapeně zahledí do očí, než se mi zprudka vytrhne a vzápětí se ke mně přitáhne vší silou a zaboří se mi nosem do vlasů s úzkostným povzdychnutím.
Ještě víc se k němu bezmyšlenkovitě přivinu. Prsty ho výskám ve vlasech a vdechuju jeho živočišnou vůni. Doslova se mazlím a on mě nechává, abych ho častovala letmými doteky a drobnými polibky.
Znovu mi začnou stékat slzy z očí, ale tentokrát štěstím, že se mě dotýká jinak. Tak krásně. Lehce mu vtisknu polibek na krk a nemůžu se ho nabažit. Stále ho hladím a tiše štkám. V této situaci bych nejraději šeptala jeho jméno a vyříkala mu, jak moc ho miluju. Jemně líbá mé bolestivé rány a díky svým ledovým polibkům tiší tu palčivost. Tiše pod ním zasténám a uvolním se, když se mi jeho jed dostane do ran.
Já to nechápu, copak mě má rád? Broukám si hloupě v duši a sama vím, že to nemůže být možné. Má rád svou šťastnou krev, proto to tak pociťuju. Podle knihy je to možné a já to zoufale poznávám.
"Pěkná předehra, ale budu vás muset vyrušit."
Vyděšeně sebou trhnu při zvuku Dexova hlasu. Sakra, zrovna v takovou krásnou chvíli!
"Mám hlad," blýskne po mně v úsměvu špičáky, až se pod Chazzym rozklepu strachem. Za pár chvil něžností budu muset skousnout další velké utrpení.
"Co sem lezeš? Nevidíš, že mám práci?" zavrčí zuřivě, až se mi postaví chloupky na těle. "Dojdi si za Miou, tady pro tebe žádná krev není!" Vycení špičáky a přivine mě k sobě ještě majetněji.
"My tady s Di máme domluvu…" ušklíbne se a zavrtí hlavou, zatímco mě probodává zlovolným pohledem. "Takže maličká!" nabídne mi náruč.
Chester mě uvězní pod sebou, až těžce vydechnu a obejmu ho, jako by mě snad mohl ochránit před tím, co mě skutečně čeká.
"Já myslím, že ta dohoda tímto dnem končí," ušklíbne se pobaveně upír, který mě má ve své hrsti a … mně se to i přesto všechno, líbí. "Jak jistě víš, Di je moje. Pokud s ní někdo bude mít nějaké dohody, pak to budu jen já. Ty si najdi novou oběť," usměje se mateřsky. "A teď vypadni!" zavrčí a znovu se s příslibem pokračování otočí ke mně.
Vyděšeně mu shlížím do temných majetnických očí, když se Dex znovu ozve.
"Ale Chazzy, ty to nechápeš! Já přišel díky ní na úplně novou chuť krve! Je to naprosto dokonalý!" Div nadšeně neskáče, jak je okouzlený. "Necháme ji si vybrat, co ty na to?" mrkne pobaveně a natahuje ke mně dlaně.
On se mé krve jen tak nevzdá, byla jsem jediná, kdo mu takovou baštu dokázal poskytnout. Není jako šťastná, je jiná a rozmanitě dokonalá. A poskytnout ji může jen málokdo. Nezáleží na lásce, zaleží na …
"Dianko, pověz tady Chazzymu, jak se na mě těšíš!" vycení na mě tesáky a probere mě tak z přemýšlení.
"Vypadni, Dexi!" Chester zlověstně zúží oči a odtáhne se ode mě, aby si k němu stoupnul.
O pár centimetrů ho převyšuje. Ani jsem si toho pořádně nevšimla. A mimo to, Chester vypadá děsivě. Už na pohled je jasné, že on je upír z jiné sorty. Z té, kde se mučení bere jako něco osobního. Kde chladnokrevnost a nápaditost určuje pravidla. Na první pohled je Chazzy se smrtí jedna ruka, zatímco Dex je jen hravý zákeřný amatér…
"Snad jsem ti něco řekl, ne?" zvýší výhružně hlas. "Nebo ti to mám snad vysvětlit názorně? Myslím, že je jasné, koho z nás dvou si vybrala, tak se prostě seber a zmiz!" řekne chladně a vypne hruď, takže vypadá ještě výhružněji. Rozhodně má postavu vypracovanější a díky těm černým kalhotám a kožené bundě, kterou na sobě má, vypadá, jako by patřil do podsvětí. Nikoliv jako upír, ale přímo jako démon.
Sakra, jak jsem se mohla do někoho takového zblbnout?
Protože byl na mě milý, jako nikdo předtím…
"Ty ji furt chceš?" podrbe se Dex přemýšlivě ve vlasech a probodne ho pichlavýma očima plnýma pochyb a vzteku. "I po tom všem, co ti provedla?" zvedne zvědavě obočí. "I potom, co tě tak moc ponížila?" Zatnu pěsti. Snaží se s ním manipulovat pro svůj prospěch! "Já ti přece prokazuju službu…" zadívá se na něj s velkorysým přátelstvím ve tváři.
"Je to moje oběť!" zavrčí Chester dutě, protože se ho jeho slova zřejmě dotkla. "A o jejím dalším osudu budu rozhodovat sám! Snad sis naivně nemyslel, že tím, že jsem byl nějakou dobu mimo hru, jsem ti ji automaticky předal!" ušklíbne se a chytí ho hrubě pod krkem, až Dex vyvalí oči.
"Fajn Chazzy, je to tvá volba," vycouvává, zatímco po mně hází hrůzostrašnými pohledy.
Tohle si později vypiju. Vybije si na mě všechno ponížení, které mu tu Chester předvedl jako někdo silnější z jeho druhu.
"Nechápu, co na něm vidíš!" Otočí se na mě Chester s přemýšlivým pohledem a přisedne si na postel. Stále na mě chladně zírá temnýma očima, ve kterých jsem kdysi viděla tolik něhy…
Jsem schoulená do sebe, oči mám zavřené a stejně vnímám ty protivné negativní vlny, které Dex vysílá. Chvěju se, protože se … bojím. Já se bojím! Jak komické!
"Už se nemusíš bát," zavrní mi tak blízko u ucha, až sebou trhnu a těžce otevřu oči.
Sakra, i on to poznal…
"Musím za ním jít," zachraptím a rozechvěju se. Snažím se zvednout z postele, když mě neurvale posadí zpátky, až se břinknu loktem o zeď a začnu si třít poraněné místo.
"Do hajzlu, nikam nepůjdeš!" zahřmí nevrle a chytí se za kořen nosu.
Zadívám se mu do těch jeho temných, v tuhle chvíli naivních, duhovek a vydechnu. "Sám seš upír. Měl bys vědět, co mě čeká, pokud mu nevyhovím!" prsknu zoufale a vjedu si prsty do dlouhých tmavých vlasů, se kterými se Chester tak rád mazlil.
"To mi řekni, jak to dokázal?!" Jeho hlas je hrubý, téměř neúprosný. Stojí vedle postele a zapadá mezi všechny ty stíny jako noční příšera… Jako něco, co by nikdy existovat nemělo. Ten chlad mě opřádá a nutí mě klepat se. Bát se o holý život. Zas a znovu. Ale … ačkoliv je to divné a on se mi teď chce pomstít za zhrzené ego, tak s ním se cítím v bezpečí, kupodivu. I když právě teď mě svou vypracovanou vysokou postavou děsí, protože se celý klepe hněvem a zatíná pěsti, jak se snaží ovládnout.
Nechápavě ho probodnu pohledem.
"Jak se mu podařilo z tebe udělat tohle!" Chytí mě za ramena, jako by mnou chtěl prudce zatřást, ale nakonec mě jen němě svírá a čeká na odpověď. "Je asi vážně dobrý, když se mu podařilo z tebe udělat poslušnou ovečku." Pustí mě.
Nebudu mu nic vysvětlovat, nepřijde mi to důležité. Podstatné pro mě je, že naše dohoda skutečně existuje a já ji musím dodržet.
"Ano, v týrání je jednička," ušklíbnu se bolestně. "Tobě se to nepodařilo, protože jsi mě začal brát takovou, jaká skutečně jsem. Neubližoval jsi mi, ale Dex mi za těch pár týdnů, když jsi byl pryč, stačil ukázat, kde jsou hranice, které musím dodržovat," pípnu poníženě. "To, co dělal včera, to je ještě nic," zoufale se rozesměju a seskočím z postele na nohy. Musím za ním, ať se děje co se děje! Náhle se mi zhoupne žaludek a před očima se mi zatmí, ucítím jakousi malátnost a velmi příjemný pád do bezvědomí.
"Do hajzlu, Di!" Slyším Chazzův hlas. Svými ledovými doteky mě křísí zpátky do nesnadné reality. "Nikam nejdeš!" řekne rozhodně, zatímco mě pokládá do postele. "Stává se ti tohle často?" Starostlivě mě pozoruje a mně to dělá na duši tak moc dobře, i když to nejspíš jen hraje.
"Denně," zahučím zastřeně. "Začalo to pár dní potom, co jsi ode mě odešel," polknu. Ta věta se mi říká tak nesnadno. Připustit, že jsem ho vlastně vyštvala ze svého života, když jsem mohla žít v blahé nevědomosti při myšlence, že mě třeba vážně má rád.
"Zakazuju ti ho jakkoliv vyhledávat, je ti to jasné?" Svraští čelo a stále mi mapuje obličej svými ledovými prsty. Skutečně mi to pomáhá. "Už z tebe pít nebude. Udělal z tebe za ten měsíc a půl pěknou trosku." Vyhne se mému pohledu a přikryje mě teplou peřinou, která mě příjemně obklopí. Jako bych byla v bavlnce.
"Nechceš něco přinést?" zeptá se náhle a úplně mě tím zmate.
Proč se proboha tolik snaží? Skutečně mu ta ambrózie, která mi koluje v žilách, za to stojí?
Chester
Stále vypadá tak nezdravě, až se mi z toho hruď nepříjemně svírá. Nečekal bych, že až se vrátím, bude v takovém stavu. Myslel jsem, že bude na rozdíl ode mě zářit a ne vypadat ještě hůř!
Zmizím ve dveřích s podivným tlakem v hrudníku, kterého se nedokážu zbavit. Po celou dobu, co jí připravuji jídlo a nesu ho po schodech nahoru, mě cosi uvnitř týrá a svazuje mě podivná obava. Když otevřu dveře a její postel zeje prázdnotou, je mi ta emoce zcela jasná. Rozhlédnu se do otevřeného okna, zatímco položím talíř na noční stolek.
"Di?" vydechnu překvapeně do ticha místnosti. Než si stačím uvědomit, kam vlastně běžím, ocitnu se v Miině pokoji, která ovšem taky chybí! Dokonce ani Dex v domě není, to snad není možné! Zoufale proběhnu všechny místnosti a už předem je mi jasné, že Di není ani v jedné z nich.
Jakmile si to skutečně uvědomím, vyletím dveřmi ven a obletím nejbližší okolí. Vítr mě pálí v plicích, jak zběsile se snažím najít tu, díky které mi vždy ustrne hruď v nepříjemnosti, když ji nemám poblíž. Bezvýsledně pozoruji vše pod sebou a začínám panikařit. Zasáhne mě myšlenka, že bych se měl vydat mnohem hlouběji, ale to už si všimnu místa, kde jsme seděli s Dexterem a kam jsem chodil posledních pár dní odpočívat. Palouček je zaplavený měsíčním světlem a já na zeleném koberci poznávám bezvládné tělo tmavovlasé dívky…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 13. září 2013 v 17:39 | Reagovat

Prosím, vysvětlete mi, proč spolu ti dva vlastně nemůžou být? Já tam nevidím jediný rozumný důvod.

Nedokážu ho nenávidět. Nesvedu ho nemilovat, až natolik se mi vryl do srdce. Moje láska jen stoupla v ceně. Pokud to půjde takto, může si svou šťastnou krev užívat až do mého konce a to mě nechává propadat se do zármutku a vlastního zatracení. Nejvíc mě však bude tížit, že on už to takhle nikdy cítit nebude. Stal se chladným, krutým a děsivým, až v něm nepoznávám, ani kousek citu. Neopětovaná láska je bolestí největší. - Ne, to není. Největší bolest je číst tohle a vědět, že to autorky myslí vážně. Prosím, přestaňte z toho dělat takové pitomé melodrama, když tam vůbec o nic nejde.

Tohle je snad bolestivější než fyzické týrání! Nitro se mi rozevře v úděsném pocitu a já se s vyjeknutím schoulím do klubíčka. Tímhle mi vyrval srdce a ta pulzující rána mě zabíjí. Chvěju se pod taktovkou psychické bolesti a panicky brečím. Má pravdu, zase mě dostal! Miluju ho ještě víc! – Vítej zpátky, Bello Swanová, už jsi mi skutečně chyběla! Netvrďte mi, že tohle není inspirované Stmíváním. To by vám nikdo nemohl věřit. Nemyslela jsem, že je to možné, ale tohle ještě horší než Škola noci. A to že je slušný haluz!

"Nikdy! Už nikdy se ze mě nenapiješ!" vřísknu zoufale. "Budu se snažit, abych pro tebe měla tu nejhorší krev, kterou jsi kdy ochutnal!" syknu mu hraně do tváře, protože na opravdovou nenávist prostě nemám. – Proč zase? Prostě proč? To spolu nemůžou bejt? Vždyť jim v tom nic nebrání – až na Dianin chorý mozek. Já mám návrh. Když mu nechce tu krev dávat a zároveň z nějakého (neexistujícího) důvodu nemůže odejít, tak ať spáchá sebevraždu. A je to! Konec, tečka, šmitec.

On se mé krve jen tak nevzdá, byla jsem jediná, kdo mu takovou baštu dokázal poskytnout. Není jako šťastná, je jiná a rozmanitě dokonalá. A poskytnout ji může jen málokdo. Nezáleží na lásce, zaleží na … - Ježiši, co je zase tohle za volovinu? A mohly byste přestat s tím hrooozně napínavým přerušováním uprostřed věty? To fakt není efektivní, když to děláte před každou důležitou informací.

A proč zase Diana musí za Dexterem? Nemá jediný důvod. Věří přece, že Chester je ten mocný upír, který by si s Dexterem během chvilky poradil, ne? Tak proč?

Náhle se mi zhoupne žaludek a před očima se mi zatmí, ucítím jakousi malátnost a velmi příjemný pád do bezvědomí. – Vzhledem k tomu, jaké máte představy o krvetvorbě (viz. minulá kapitola), hádám, že těhotenství už je tady, co? Žádný překvápko. Teď už fakt stačí, aby si Chester myslel, že je to Dexovo... No, už jsem před pár kapitolami psala, jak si myslím, že to bude pokračovat. Zatím, zdá se mi, to docela odpovídá. *zoufale vzdychá*

Jinak jsem se rozhodla, že od teď budu na konec kapitoly vždy přidávat obrázek, který bude vystihovat mé pocity z četby tohoto díla. Tož, zde máte první: http://friedrice.la/images/posts/1/3957_hdo.jpg

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama