Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Upír vs. člověk - 6. kapitola

23. listopadu 2012 v 14:13 | Chensie Ips - Sue Wish |  2. kniha - Upír vs. člověk
Chester
Když vejdu s Diiným bezvládným tělem do dveří, Dexter mě probodne zděšeným pohledem a chytí se za tváře, jako by nevěřil vlastním očím. Zamračím se. Její tělo je lehké, i když je v bezvládném stavu. Vůbec mě to nenaplňuje radostí, i když by mělo… Spíše pociťuju podivnou rozpolcenost a…obavu, když hledím na její bledou pokožku.
"Co se jí stalo?!" vyjekne Dex a běží za mnou po schodech do jejího pokoje. Položím ji na měkkou postel a jemně z ní vysvléknu krvavé oblečení. Než se na jejím nahém těle stačí pokochat svým pohledem, přehodím přes ni peřinu a obrátím se na něj.
"Ty hajzle!" drapnu ho zuřivě pod krkem a přirazím ke zdi, až se ozve tupá rána. "Ty se ještě ptáš?!" zavrčím a zaryju mu drápy do pokožky. "Nehraj na mě divadlo! Je mi jasné, čí je to práce!" V očích mám krvelačný odlesk, který na upíry bohužel neplatí s takovým důrazem jako na nebohé křehké oběti.
"Chazzy, já to fakt nebyl! Myslíš si, že jsem tak blbej?!" udělá na mě nechápavé oči a dál si hraje jako že nic.
Jenže kdo by to byl, když ne on?!
"Vždyť z ní piju taky, co bych z toho měl, kdybych nám ji zabil?" řekne celkem logicky.
Pustím ho a s nepříjemným pohledem ho ještě chvíli probodávám.
"Je polomrtvá," nahne se nad ni bezcitně Dexter, až mě to popudí. "Teď už ji leda tak zkusit vzkřísit nebo dodělat a najít si novou." S očekáváním v očích se na mě zahledí.
Zúžím oči a zašklebím se.
"Ty se nebudeš podílet ani na jedné z těch možností! Vypadni!"
"Jen jsem chtěl pomoct," pokrčí rameny a zúčastněně se zadívá, jako by nebyla prolita jen krev mé kořisti, ale rovněž i jeho.
"Jsem tu pro tebe, kámo."
"Tak už táhni," zavrčím, až se nakonec stáhne. Vůbec netuším, jestli ji dokážu zachránit. Kolik citů ve mně ještě zbylo, aby byl můj jed natolik léčebným a pomocný při jejím uzdravení? Kdybych jí nenahmatal slabý tep, myslel bych si, že už je mrtvá. Alespoň tak na mě její křehká schránka působí. Nepříjemně mi to svírá hruď, i když se bráním tomu pošetilému pocitu.
Pokud její pokožka byla někdy bledá, netuším, jak ji nazvat teď. Je téměř průhledná. Až zoufale vynikají všechny žíly a zabodávají se mi slastně do očí. Něžně ji uchopím za zápěstí, a se vzdychnutí se do ní zakousnu. Mírně sebou cukne, ale to je tak všechno.
Zoufale zavřu oči a soustřeďuji se na poslední střepy lásky, které ve mně ještě zbyly. Jsou nicotné, ale nejspíš ne tolik, jak jsem si sám myslel. Snažím se znovu obnovit v sobě pocity, které jsem se ty hořké týdny snažil zahnat. Vzpomínky mě bolí, jako upír nejsem připravený na to, abych takové zoufalství snášel znovu a znovu. Především, když mi tak bezdůvodně ublížila.
Nic v tobě nezbylo! Směje se mi vnitřní hlas a snaží se ve mně potlačit něco, co mě zevnitř rozežírá a zbavuje mne posledních zábran.
Zbylo! Syknu zoufale do svého nitra. Muselo, jinak zemře… Přesto se stále bráním, protože si vzpomínám, jak intenzivní to všechno bylo. Jak moc mě to dokázalo ovlivnit a změnit.
Skutečně zbylo? Zašklebí se. Tak proč si to nepřiznáš? Před očima mi probíhají okamžiky, které mě natolik ovlivnily. Ať už v tom dobrém nebo špatné slova smyslu…
Přiznávám to! Zavrčím a marně se opíjím tou nejúžasnější krví, kterou kdy kdo z člověka snad dostal. Na světě zřejmě nebude existovat tolik lidí a upírů, kteří dokázali vytvořit tak trvanlivé pouto.
Nepřiznáváš, odfrkne. Teprve až si to skutečně uvědomíš a připustíš si to, tak to možná začne působit, poučuje mě bolestně.
Semknu pevně víčka, a zatímco ji drtím ruku, jak svým křečovitým stiskem, tak svými špičáky, rozhodnu se skočit do propasti citů a vzpomínek, kterým jsem se od našeho rozchodu snažil vyhýbat velkým obloukem. Bál jsem se, že pokud bych znovu skočil, zabilo by mě to. Znovu se propadám do lidských stavů, jako je strach, zoufalství, beznaděj. A láska, kterou stále cítím, i přesto všechno, co se mezi námi stalo.
*** *** ***
Sedím na parapetu okna, schovaný za závěsem a střídavě pozoruju její mrtvolně bílé tělo a tmu za oknem. Měsíc téměř nevyšel. Je tak temná noc. Už druhý den, kdy stále spí, je tak hluboká a temná, jako by přesně znala tu prázdnotu, kterou uvnitř sebe cítím.
Její tiché zasténání mě probere z nečinnosti. Slyším její těžký nádech a sleduji, jak mrká do černoty pokoje a snaží se ji prohlédnout.
"Di?" promluvím do ticha pokoje, až ji tím vyděsím. "Klid," řeknu a seskočím dolů, abych mohl rozsvítit lampičku. Její lidské oči nejsou na tohle pochmurné prostředí přizpůsobeny. Jakmile rozsvítím, zabodne se mi do zorniček nepříjemné světlo, až zamžourám.
Vypadá trochu lépe, alespoň má snaha nebyla zbytečná, i když jsem se díky tomu dostal zas tam, kde jsem byl. Návrat zpátky mi to bude značně komplikovat. Vyhnu se pohledu do jejích popelavých očí, abych znovu nezažil ten známý pád do jejich hloubky. Přistrčím jí tác s jídlem a pitím, který jsem donesl už po setmění.
"Mám ti pomoct?" zeptám se a snažím se potlačit tu méněcennou starostlivost.
"Asi ano," zašeptá kajícně a opatrně mě sleduje. "Děkuju." S obrovským vděkem ve tváři se mi zadívá do očí.
"Není zač, to jídlo jsem přece přinesl už po setmění," řeknu, i když je mi jasné, že děkuje za něco jiného, ale já o tom nechci přemýšlet, natož se o tom bavit! Pomohu jí napít a spolykat pár soust, aby nabyla své síly.
Stále mě probodává tak vroucím pohledem, až mi to na jednu stranu skutečně nedělá dobře. Když zavrtí hlavou, že už nechce, odstrčím tác a ona mě jemně vezme za ruku a pohladí mě hřejivým dotekem přes její hřbet.
"To nemusíš," odkašlu si a vymaním se jí. "Chápu, že jsi mi vděčná, ale to nemusíš. Víš, přeci, proč jsem to dělal," řeknu nepřesvědčivě.
"Jasně," usykne zoufale a stáhne si peřinu až nad oči.
"Tak jak se má moje krasotinka?"
Při Dexově hlasu sebou trhne tak zoufale, až jí peřina sjede a ona se rozklepe strachem.
"Co se děje?" střelím pohledem z ní na něj. Dexter jen pokrčí rameny a rádoby vesele se usměje. "Di?" zadívám se na ni a ona se dětinsky schová pod peřinu, že jí vykukují jen havraní provázky.
"Neboj se, zlatíčko moje," zašeptám a stáhnu z ní deku. S velkým úsměvem ji pohladím po blonďatých vláskách a políbím ji ledovými rty na čelo.
Obrátí ke mně velké hnědé nevinné oči a ještě se trochu chvěje. "Když já se moc bojím," zašeptá a vtiskne se mi do náruče. Je drobná, tak maličká, že ji celou skryju a nechávám v sobě růst ten podivný pocit. Tu lásku bez hranic, kterou nikdy nedokážu popřít.
"Sue, zlatíčko, nemusíš se bát. Byl to jen sen," usměju se a hladím ji po dětských růžovoučkých tvářičkách.
Má na sobě jen okrovou noční košilku, proto ji od sebe odstrčím a zabalím do deky. Ihned fňukne a natáhne ke mně ruce.
Popadnu ji do náruče a jemně s ní pohoupu.
"Povíš mi pohádku?" Zvědavě se na mě zadívá už beze strachu a já se na ni usměju.
"Nebude z tebe pít, neboj se," řeknu a rychle zaženu ty vtíravé myšlenky, které mi v hrudi rozbouřily tak mocný pocit ztráty, až bych zavyl. Soustředím se na Di a všimnu si její reakce. "Nebo jde o něco jiného?" I když jsem Dexe předtím pustil, nejsem natolik hloupý, abych mu skutečně věřil. Sám jsem upír a vím, co dokážou. Di zavrtí hlavou natolik urychleně, že mi to dojde.
"Au," cukne sebou a přivře oči.
"Co se děje?" zajímám se, a jakmile uvidím, že prsty, kterými se dotkla svého hrdla, se zbarví do červena, zatnu zuby.
Do hajzlu, prsknu v duchu.
Zoufale na mě obrátí své oči a chvěje se, jako bych ji mohl ochránit. Z očí jí proti její vůli stékají slzy. Vidím, jak se jim marně snaží bránit, ale na to už je pozdě.
"Nenechávej mě s ním," zašeptá a je jako u vytržení. Rány se jí díky tomu rozšiřují. Zatnu čelist, tohle jsem nepředpokládal!
"Uklidni se, přece o nic nejde," zavrčím mírně a setřu jí další proužek prstem. Ovšem není to nic platné.
Brečí a krvácí čím dál víc. Cítím tu vůni sladké krve a dívám se na slabý rudý proužek, který jí stéká po krku. Tolik mě láká… Nakonec se k ní nakloním a jemně ho olíznu. Nechám si v ústech tančit tu slaďoučkou chuť, zatímco se omamuju její vůní. Ochranářství a majetnost se ve mně bouří, když vidím, jak je bezbranná a křehká. Celá moje, protože ona mě potřebuje a já ji chci!
"To on ti tolik ublížil, viď?" zaspílám zuřivě.
Zavrtí hlavou tak prudce, že mě to nenechá na pochybách.
"Mám nějak pomoct?" ozve se medově Dex, až mám chuť vyskočit a zarazit mu nos do obličeje.
"Ty už jsi toho udělal víc než dost," protnu ho chladným pohledem. "Nech nás tu," hodím pohledem ke dveřím.
"Ale…"
"Počkej dole! Musím s tebou pak ještě něco probrat," blýsknu očima a potutelně se zašklebím v příslibu něčeho, co by ho mohlo zajímat. Stojí mě to přemáhání, protože jediný, na co mám chuť a co hodlám probrat, je fašírka, kterou se chystám udělat z jeho ksichtu!
"Hm…" odfrkne neochotně, ale nakonec přeci jen odejde. Ještě ji protne hřejivým nadšeným pohledem a pak za sebou dveře z tmavého bytelného dřeva přeci jen zavře.
"No tak, uklidni se. Všechno je v pořádku," tiším ji, protože se mi do ní nechce zakusovat. Všechno si opět připomínat, znovu před ni naservírovat všechno, co cítím, i když se tomu všemožně bráním.
Zavře oči a začne zhluboka dýchat. Hlavou mi proběhne vzpomínka, jak byla silná, když ke mně přišla. On z ní udělal třesoucí se uzlíček nervů a mě to netěší. Stále se chvěje a rány se jí otevírají víc a víc. Proti své vůli ji popadnu do náruče a chladnými doteky se jí snažím navodit pocit bezpečí. Jemně olíznu její stékající krev i zápěstí, zatímco se mi okouzleně dívá do tváře.
Vidíš, ještě z toho vytěžíš! Tetelí se upír uvnitř mně. Její krev bude ještě lahodnější!
Už takhle je chuťově dokonalá natolik, že bych se z ní mohl zbláznit, prsknu znechuceně, protože mi v hloubi nejde jen o tu bohatě rozmanitou chuť krve.
"Zkus se prospat," řeknu a položím ji do postele, aniž bych se na ni nějak více podíval. "Kdybys něco potřebovala, stačí zavolat," zvednu se. U dveří se ještě otočím a pohledem sjedu její bledé tělo a potlačím nepříjemné bodnutí. "Vím, že ti to udělal on," syknu hněvivě skrze zuby. "Neboj, už nepřijde. Vyřídím to s ním," řeknu ledově.
"Chazzy prosím, nedělej to. On mi to všechno vrátí," zajíkne se a prosí mě očima, co může.
"Nebude mít jak," usměju se na ni. "A neplač, přece nechceš, abych tě musel kousat," poušklíbnu se trochu nejistě. Jen odevzdaně přikývne a přikryje se dekou opět až nad oči, jako by byla skutečně malá holčička a bála se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 13. září 2013 v 17:57 | Reagovat

"Asi ano," zašeptá kajícně a opatrně mě sleduje. "Děkuju." S obrovským vděkem ve tváři se mi zadívá do očí. – Proč pořád používáte slovo kajícně? Víte, co znamená kát se?

No, tohle je docela krátký komentář. To jsem sama nečekala. Ale všechno se furt opakuje a mě už dochází síly i způsoby, jak to komentovat.

Takže obrázek na závěr: http://i2.asntown.net/h4/13/hollywood-celebrities/4/pose/kpop-idols-make-ugly-faces-03.jpg

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama