Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Upír vs. člověk - 9. kapitola

23. listopadu 2012 v 14:15 | Chensie Ips - Sue Wish |  2. kniha - Upír vs. člověk
Chester
Se zájmem pozoruju, jak se malátně snaží posadit. Probodává mě zlobnými pohledy a já se jen neuvěřitelně arogantně šklebím. Je až rozkošně zmámená a já si uvědomuju, že něco podobného už jsem někde viděl, ale … nedokážu si vzpomenout kde.
"Mohl bys…" zamumlá a zakašle, jako bych jí ještě ležel na hrudi. "Mohl bys na okamžik vypadnout?!" Její hlas se zdá být silnější.
Stále přemýšlím, co způsobilo ten její stav. Panenky měla téměř rozšířené, jako by byla pod nějakou drogou…
"Tak už sakra táhni!" křikne na mě vztekle. "Potřebuju se dát do pořádku," zamračí se a zatne pěsti.
Křivě se usměju. "No, to jsi uhodla," řeknu a stáhnu ji k sobě zpátky, až zoufale zalapá po dechu a oči se jí ihned znovu promění v naprosto okouzlené. Nalehnu na ni, aby mi nemohla utéct. Zdá se, že se nějak probrala z euforie. Budu ji do ní zase muset dostat! Baví mě si s ní hrát jako bezbrannou s kořistí. "Proč by ses dávala do pořádku? Mně se takhle líbíš," sjedu pohledem na její podprsenku. "Nechceš si to sundat? Mohla by ti překážet," zajiskřím očima a tělem se mi prožene chtíč.
"Chazzy!" zasténá a panenky se jí protočí jako by snad právě dosáhla nirvány. Těžce a trhavě pode mnou dýchá a posténává, a to jsem ještě pořádně nic neudělal. "Překážet?" zašeptá se vší nechápavosti naprosto okouzleně.
Zdá se, že v tomhle stavu je naprosto mimo. Nemusím se ani moc snažit. Jakmile se na ni totiž nalepím, přestane vnímat a opět má ten zastřený výraz jako před chvílí. Netuším, čím to je, ale tenhle euforický stav podobný stavu narkomana jí podle všeho způsobuju já!
I kdybych ji tu zabíjel, tak ona mi u toho snad bude vzdychat v náručí! Pocit převahy a nadvlády mě zachvátí v takové síle, až cítím po těle příjemné mravenčení a moje pošlapané ego se sbírá z popela a znovu se vrací mezi živé.
"A pak kdo koho dostal," zašeptám jí s převahou do ucha, když si uvědomím, že mi tohle ovládání oběti není cizí.
Oskar stál uprostřed obýváku a Eleanor se před ním plazila a sténala jeho jméno. "Oskárku!" Každý jeho sebehrubší dotek ji dokázal vynést do stavu beztíže a ona se s uplakanýma očima nechávala mučit a ještě prosila o další.
Vnímal jsem v sobě ten pocit žárlivosti a snažil se potlačit tu tupou bolest v prsou, ale pokaždé, když si s ní takhle hrál a dával najevo svou převahu, jsem toužil umět to taky a ovládat lidi podle svého.
"Oskárku!" rozplakala se, když ji hrubě kopl do obličeje a znovu od ní o krok poodešel. Tvář měla celou zakrvácenou a z rány na krku jí stékala krev, ale ona se po něm sápala jako smyslů zbavená a prosila ho, aby ji nechal se jen dotknout.
Když ji znovu surově kopl do obličeje a div jí nezlomil nos, trhnul jsem sebou.
"Do hajzlu, už toho nech. Bude mít ksicht na kaši," uhnul jsem pohledem, abych se nemusel dívat, jak se po něm znovu beznadějně sápala s naprostým okouzlením a touhou v očích.
"Chazzy, říkal jsem ti snad, že vždy musíš dbát na svůj přednes a hovořit spisovně," povzdychnul si a chytil mou Eleanor za vlasy, aby jí pomohl vstát. "Nikdo se ani nezalekne necivilizovaného upíra," probodl mě pohledem a slízával jí z pokožky horkou krev. "Musíš být na výši. Civilizovaný a mocný, abys dokázal, jak nicotní oproti tobě lidé jsou! Oni jsou kořist a ty vyšší bytost! Nikdy nesmíš dopustit, aby ti sebrali tvou nadřazenost a sebejistotu!" zavrčel hrdelně a prokousnul jí tak surově hrdlo, že vykřikla a omdlela mu v náruči.
Vzpomínka, kterou jsem utěsnil hluboko v mysli, se vydrala na povrch. Myslel jsem, že já tohle nedokážu, ale podle všeho ano. Nejspíš to v sobě mám také, akorát jsem si to neuvědomoval. Podle všeho, hlas, dotek i vůně dokáže v člověku vyvolat absolutní rozkoš a oddanost. A to já právě potřebuju. Aby byla jen má a naprosto sdílná. Moje hračka!
"Slyšíš, co ti říkám?" šeptám jí do ucha a nemůžu se nabažit pohledu na její tělo, které se pod každým mým slovem prohne v návalu slasti. Lehnu si na ni polovinou těla. Rty přitisknu na její lalůček a pokračuju v trápení.
"Di… Di… líbí se ti to?"
Oči se jí lesknou nadšením a toužebně sténá, zatímco sleduji její chvějící se rty.
"Budu tvoje jméno říkat třeba celou noc, protože mně se strašně líbí to, co s tebou dělám!" vrčím jí jemně do ucha a užívám si své nově získané schopností, díky kterým ji dostanu přesně tam, kde ji budu chtít mít. Bude muset poslouchat, i kdyby stokrát nechtěla. Prostě se mému vlivu neubrání, a to mi neskutečně líbí!
"Chazzy, Chazzy," šeptá celá omámená.
Příjemně mě bodne v hrudi a užívám si chvil, kdy jsem pro ni celým smyslem života.
"Prosím, dost!" zoufale sebou trhá a evidentně všechnu tu rozkoš nezvládá. Zřejmě je to pro ni až moc krásné, ale to má smůlu, protože mně se to neskutečně líbí. Vyhovuje mi to, protože i přesto všechno špatně snáším slzy, ale tohle týrání… to je pro mě to pravé! Její prosení, ať nechám něčeho, co se jí tak líbí, mě pobaví.
"Proč? Vždyť ti to dělá dobře." Začnu jí jemně přejíždět drápy po těle a užívám si její vzdychání, které nabírá na intenzitě s každým dotekem.
"Tak se tomu nebraň," jemně ji kousnu do rtu. "Stejně se neubráníš," zašeptám jí do ucha a pak ji políbím na lalůček. Stisknu ho mezi rty a sklouznu na její krk. Nechci z ní pít. Líbám jí ty proklaté rány, které má od Dexe, a aniž bych si to uvědomoval, podvědomě se snažím o to, aby se jí zahojily…
Jakmile se jí do ran dostane můj jed, doslova vybuchne v rozkoši. Oddaně se pode mnou zazmítá a v ozvěnách šeptá mé jméno, jako bych byl ten jediný na světě. Líbí se mi to, i když vím, že je v transu a nevychází to tak úplně z jejího přesvědčení. Přesto mi její hlas zůstává v hlavě a její sténaní mě neskutečně vzrušuje, ale nechávám to vyznít naprázdno. Vyhledám její neutichající ústa a políbím ji. Něžně a dlouze, a když vidím, co s ní moje laskání jazykem dělá, užívám si svoji roli tyrana ještě víc!
"Přestaň!" zasténá mi do rtů a z očí jí uniknou slzy, ovšem duhovky jí přímo září štěstím. "Ty nevíš, co to se mnou dělá!" dostává ze sebe stížnosti, ale i přesto je mnou tak pohlcená, že mi ty něžnosti oplácí a prsty mi vjíždí do vlasů.
"Právě, že vím," zasměju se tiše a přitisknu se na ni ještě víc, i když je mi jasný, že nemá žádnou sílu k odporu. Chytím ji za zápěstí a nedovolím jí, aby mi cokoliv oplácela. Když ke mně zvedne hlavu v náznaku polibku, uhnu.
Zmateně otevře oči a zabodne se mi okouzleně do tváře.
"Přemýšlím, co tě víc mučí, jestli moje dotyky nebo tvoje touha po nich." Přiblížím se k ní, co nejblíže. Rty pár milimetrů od těch jejích. Cítím, jak ji můj dech rozechvívá. Hypnotizuje mi rty, ale já jí nedovolím, aby se jich dotkla. Při každém pokusu jí zatlačím zápěstí do postele. "Tak mě přece polib," vybízím ji pobaveně.
Bolestně zanaříká a prosebně se mi zadívá do očí. "Strašně mě trápíš," řekne slabě a znovu se mě pokusí marně políbit.
Uhnu a vytočím ji tím. "A ani nevíš, jak moc se mi to líbí," zašeptám takovým tónem, aby ji při něm zamrazilo. Výsledek se dostaví okamžitě. S úsměvem se dívám do jejích široce rozevřených očí a pokračuju. "Celou noc, lásko." Toužebně se pode mnou zavlní a zvrátí hlavu ve slastném výdechu. "Dopřeju ti nonstop slast celou noc." Vrátím se k jejím ústům a zlehka přes ně přejedu jazykem.
Trochu ji to probere a protne mě zmateným pohledem.
"Tak co ten polibek?" zajímám se.
"Chazzy…" Div nezabrečí. Prohne se a zanaříká. "Nedá se to vydržet!" zakňourá v dalším přívalu štěstí a nahne se ke mně, aby mně políbila.
Na chvíli jí dovolím, aby se naše rty spojily, ale po pár dotecích jí zase uteču. Už kvůli sobě. Myslí si, jak ji tu nemučím a přitom mi dává také pěkně zabrat.
"Chceš to ukončit?" zachraptím.
Probodne mě zastřeným zjihlým pohledem a ve tváři se jí objeví soustředěnost se zamyšleností.
"Ne," vzdychne slabě. "Nechci," zavrtí hlavou a obejme mě kolem krku. "Nedovol mi odejít." Nechám ji, aby se mi jemně vpila do rtů. "Miluju tě," zabodne mi do těla nůž s mým jménem. "Chci být zase s tebou!" Z očí jí začnou stékat slzy. "Sakra, strašně moc, lásko." Její pohled je stále opilecký, když se ke mně mačká a říká tyhle absurdity, po kterých toužím, i když si to nepřiznám.
Zarazím se. S takovým vývojem událostí jsem nepočítal. Měl bych se jí vysmát, protože ona opět podlehla, zatímco mně je absolutně ukradená a poslat ji spát. Měl bych, ale místo toho se jen zamračím a vymaním se jí z náručí.
"Až mi to řekneš v momentu, kdy budeš při smyslech, tak ti to možná budu věřit," zamračím se a odtáhnu se od ní, abych se vzpamatoval.
"Jsem při smyslech," obrátí ke mně své oči. Rázem z ní opadlo největší poblouznění. Mátožně přejde k oknu a rozevře ho dokořán, teprve potom se zhluboka nadechne a já s nepříjemným pocitem sleduju, že už na ni nepůsobím. "Já to myslím vážně," posadí se do rohu a obrátí ke mně své šedé oči. "I když jsem nechtěla, aby ses to dozvěděl," ušklíbne se bolestně.
Hledím na ni s vážnou tváří a hledám nějaké znamení, které by mi řeklo, jestli to myslí skutečně. Samozřejmě, vím, jak je na tom její krev, ale vyslovit pravdu je něco zcela jiného. Pokud to ovšem pravda je!
"To je teď už jedno," řeknu a nespouštím z ní oči.
Těžce polkne a tupě pokývá hlavou. Tupým pohledem se zadívá do stropu a zrychleně zamrká, aby jí z očí vytryskly slzy. Tvář jí co chvíli protne grimasa bolesti.
"Ty ubožáku!" prsknu znechuceně. "Podívej se, jaks dopadl! Div se tu neplazíš před obyčejným smrtelníkem," přeříkávám jí s hořkostí v hlase to, čím mě tak snadno srazila na kolena. Nikdy to z paměti nevymažu, i kdybych se stokrát snažil. "Z velkýho zlýho upíra se stala citlivá atrapa!" pokračuju, i když to ve mně bouří staré rány. "Kéž bys neexistoval," dodám a umlknu. Jakmile se z toho vydýchám, zabodnu se jí do očí. "Už chápeš, proč to je jedno?!" Jsem naštvaný sám na sebe, že jsem se takhle nechal vyprovokovat. Myslel jsem, že už mám tohle za sebou. Že to pohřbím hluboko v sobě a už se k tomu nikdy nebudu vracet! Tolik jsem se o to snažil!
"Nehraj to tak, že bylo ublíženo jen tobě," zvedne ke mně utrápeně oči. "Proč jsi spal za mými zády s Miou? Věděls, že mi tím zlomíš srdce," zatne zuby. "A tu noc, na kterou ty si nevzpomínáš… Jak myslíš, že jsem ji prožila?" S lehkou nostalgií se na mě zadívá. "Rozerval jsi mi krk na kusy," zavrtí prudce hlavou, jako by chtěla rozehnat nešťastné vzpomínky, a polkne slzy. "Ta bolest byla úděsná, ale to nebylo to nejhorší…" zadívá se na mě zlomeně. "Nic z tvojí lásky jsem v tu chvíli, kdy jsi mě zabíjel, necítila." Zdá se, že je to pro ni to nejbolestivější. Sveze se k zemi a zvrátí hlavu v náhlé agonii.
Matně se snažím na tu noc vzpomenout, ale je to marné. Nedokážu ze sebe vydolovat nic, co by mi jen vzdáleně připomínalo, jak to probíhalo.
"Myslela jsem si, že seš uzavřená kapitola, ale… Mohla jsem bez tebe zešílet… Kdyby mi Dex nepomohl od těch ran, co se samy otvírají, tak už bych tu nebyla," ušklíbne se. "Nechtěla jsem tu být, sakra! Chtěla jsem na všechno zapomenout! A ty se klidně vrátíš a já z tebe takhle šílím! Tohle je jenom další bolest," řekne tupě a vjede si prsty do dlouhých černých havraních provázků. "To, že jsi zase chrápal s Miou…To už do toho snad ani nepočítám," usměje se bolestně.
"Ano, taky jsem slyšel, jak se o tebe Dex poctivě stará. Myslím, že si nemáme, co se týče nevěry, už co vyčítat," ušklíbnu se a kupodivu hravě v sobě potlačím tu žárlivost.
"Jasně, Dexterova péče se samozřejmě dá srovnat s rozkoší, kterou ti poskytuje Mia!" zatne zuby.
"Jak to, že tě Dex léčí, když do tebe není zamilovaný?!" zajímám se zachmuřeně, zatímco ji pozoruju.
"Není zamilovaný do mě," ušklíbne se. "On cizopasí na mém strachu. Získává rozkoš díky tomu, že mu bezbranně držím jako ovečka a nechávám se týrat," povzdychne si. "Zdá se, že se do té "nešťastné krve", praktické krve strachu, zamiloval na tolik, že mi díky tomu dokázal pomoct a já měla na pár hodin pokoj," povzdychne si znovu. "Zkrátka, kdo chce žít, musí trpět," na rtech se jí zračí nepovedený úsměv.
"Nehraj to na mě. Vím, že spolu normálně spíte," odfrknu s pocitem, že už mě vlastně nepotřebuje ani na svou záchranu, když má kamarádíčka Dexe. Do hajzlu! Zakleju v duchu. Zas to ve mně vyvolává ty absurdní emoce, kupříkladu kvalitní žárlivost, kterou jsem prve potlačit dokázal, ale teď při myšlence, že mu patří i její tělo, to prostě nejde!
"Tak tohle na mě neházej!" sykne ublíženě a schoulí se do sebe. "Já nejsem ty!" trhne sebou. "Mám za sebou první milování s tebou, ale nic jinýho! Nechápu, jaks na takovou hnusnou věc vůbec přišel!" oklepe se a tvář jí protne bezduchý ironický výraz, který mi naředí krev adrenalinem. "Myslíš, že jsem snad magor? Že mě baví, když mě tejrá?" uchechtne se bolestně. "Nikdy jsem mu nedovolila víc než to, aby mi sál krev!"
Zamyšleně pozoruju její bezprostřední reakce. "Já vlastně nevím, co jsi," zadívám se na ni. "Pokaždé jsi totiž někdo jiný. Už ani netuším, co si o tobě mám myslet," povzdychnu si a prsty si vjedu do vlasů. "A tu Miu jsem ti přece už vysvětloval! Byl to přešlap!" Nechám se vyprovokovat proti svojí vůli.
"Já vím, jen přešlap!" zavrčí zoufale. "Prostě mi to příšerně ublížilo," složí svou tvář do dlaní a snaží se nepoddat pláči. "Mně spíš dostalo to, že…" zasípe a tvář se jí znovu zkroutí do bolestného šklebu.
"Co?" zajímám se, když se odmlčí a snaží se zadržet slzy.
Zavrtí hlavou. "Nic…" zašeptá a odvrátí ode mě obličej, abych neviděl slzy, které jí začnou stékat po tvářích a které už nemůže zastavit.
"Proč mi to nechceš říct? Já si z té noci vůbec nic nepamatuju! Omlouval jsem se ti za to, ale tys…" Zarazím se, protože si vzpomenu na to, co mi onehdy řekl Dex. Že si tu mou péči podle všeho moc neužila. Je možné, že by…? "Souvisí to nějak s tím, když… když jsem z tebe pil?" zadívám se na ni napjatě.
"Ne!" vyjekne rychle. "Souvisí to s tím, že jsi mě sprostě podvedl a za mými zády se válel s Miou!" prskne bolestně a tentokrát se už doopravdy zhroutí v přívalu pláče. "Dal jsi mi tím dostatečně najevo, že… ti na mně už nezáleží…" dostává ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.
Diana
"Ale já tě…." zatne pěsti tak moc, že mu zbělají klouby. "Já tě měl vážně rád," dokončí větu a mně se bolestně sevře srdce.
Ztratila jsem ho.
"Já vím," zašeptám se zavřenýma očima, jako bych tím snad mohla zabránit dalším slzám. Nedokážu věřit té realitě, kde by mě rád neměl. Potřebuju jeho lásku a především jeho samotného. "Byl to prostě hroznej šok," pípnu uboze. "Je to jako kdyby ti někdo rozdrtil srdce - taková hnusná bolest v hrudi." Pak se zarazím a bolestně k němu pohlédnu. "Ty vlastně víš, co jsem prožívala," ušklíbnu se znechuceně. On nelhal! Zato já ano. "Všechno jsi cítil." Připomenu si jeho tvrzení, kterým se mi snažil vštípit, že chápe… Že ví, jak mi je. Nejspíš to skutečně věděl. Všechno ho týralo stejně jako mě.
"Mlč," požádá mě. "Já už nechci cítit nic a nikdy!" zavrčí, až sebou trhnu.
Pohledem se zabodnu do toho zlého, bezcitného upíra, kterého jsem dokázala srazit na kolena, i když o to mi zrovna nešlo. Já skutečně netušila, že mu ubližuju!
"Proč jsi sem vůbec přišla? Dál ve mně oživovat to, co ses před pár týdny snažila zabít? Dostat ze mě vyznání nebo co?!"
Drapne mě zuřivě pod krkem a vytáhne mě na nohy, až vyjeknu. Ještě chvíli mu zděšeně zírám do temných duhovek, než sebou při zvuku Dexova hlasu zoufale cuknu.
"Diano!"
Evidentně se pohybuje po domě a hledá mě, když nyní už naše dohoda znovu funguje. Je posvátná, jak mi připomněl Dex.
"Má hlad," ušklíbnu se bolestně a chytím Chazze za zápěstí, abych ho od sebe odtáhla. Samozřejmě je to naprosto nemožné, ale on mě i přesto pustí. "Musím jít, jinak…" Rozechvěju se po celém těle. "Sám to znáš," zašeptám a snažím se v sobě ten primitivní strach nedávat tolik najevo. Nemám ráda, když se mé slabosti projevují veřejně a ušlapávají tak mou vnější sebevědomou stránku. "No, teď už je to jedno," ušklíbnu se a rozechvěle udělám krok ke dveřím.
"Co je jedno?" zúží pohled a protíná mě nesouhlasným pohledem.
"Chazzy, nezlob se," prsknu zoufale. "Ale jestli nepůjdu, tak mi to stonásobně vrátí a bude to ještě horší!" V hlase se mi projeví jak pud sebezáchovy, tak i vzrůstající agónie a ztrácející se naděje.
"Krasotinko, kde jseš?!" křik je vzteklejší.
Živě si dokážu představit Dexe, jak si zatíná drápy do rukou a vztekle se rozhlíží kolem sebe, jako by neměl stání.
"Ty si to dneska chceš pořádně užít, co?!" ozve se z chodby tak hlasitě a výhružně, že se mi postaví chloupky na těle.
Omluvně, v naprosto dezolátním stavu, se na Chestera zašklebím a popojdu ke dveřím, i když mě nohy moc nenesou.
"Tak běž," popožene mě bezcitně. Jak jsem si jen mohla myslet, že by mne třeba zachránil před tou bolestí, která mě čeká?
"Tak tady seš!" vyjekne Dex ve dveřích a vrhne se ke mně.
Než stačím jakkoliv zareagovat, přirazí mě ke zdi a zakousne se mi tak bolestivě do krku, až zalapám po dechu.
"To bolí!" zařvu z posledních sil a nechávám si násilně zabodnout drápy do zad. Ta panická příchuť strachu mě lechtá na patře a žaludek se mi obrací, ba mě v něm přímo bolestně bodá, jako by žil svůj vlastní život a umíral pod vlnami Dexova jedu. "Dexi, dost!" Překročil tu mez, kterou jsme si domluvili. Vzal si ode mne moc! Útrpným pohledem sjedu na Chestera.
Stojí s rukama v kapsách a ve tváři má vepsaný takový výmluvný pohled. Čelo má zkrabatěné a rty úzce semknuté, ale oči, ty temné oči přímo tepou prázdnotou, až mi to vyráží dech.
"To už stačí," řekne, když postřehne, že v Dexově náruči téměř ztrácím vědomí. Prudce s ním trhne a oderve ho ode mě, až se mu sesunu do náruče. Chytil mě jen taktak.
Ztěžka držím víčka a dívám se mu do pochmurné tváře. Nebráním se, když mě přenese na postel, ani bych na to neměla sílu!
"Tak to teda ne," prskne Dexter vztekle. "Mám s ní jiný plány! Proč myslíš, že jsem to přehnal?" Zoufale zatnu zuby a trhnu sebou v bolesti, abych se pokusila utéct. Chester je tak necitelný, že je schopný mě s ním nechat.
Nechci sloužit Dexovu chtíči!
"Nechci, aby se mi bránila, až ji budu týrat svým tělem," sykne potěšeně. Z jeho slov téměř skapává chtíč. Tuším, že se nadšeně chvěje po celém těle a zavadit o jeho poklopec, cítila bych jeho touhu.
"Celou dobu mě od sebe odstrkává, ale mě už to sere! Došla mi trpělivost. Chci ji, tak si ji vezmu." Konečně potlačil svou srabáckou povahu a jde si za svým, jenže ne zrovna v nejlepší době.
"Chudáčku, nechce ti dát?" zadívá se na něj Chester mateřsky. "Dej si odchod, Dexi." Jeho hlas zhrubne. Nabude surovosti takových rozměrů, až mě to vyděsí. Takhle se mnou nikdy nemluvil. Jako by mu hlas spálila naprostá žárlivost. "Dovolil jsem ti z ní pít, ale rozhodně ne ukájet si na ní svoje perverzní touhy. Na to jsem háklivý. Ještě pořád je to moje oběť. Na sex si najdi někoho jiného," řekne tónem, který nedovoluje žádné námitky. "Třeba Miu. Ta je hodně přítulná," odfrkne pobaveně.
"Ale já chci tuhle." Nenechá se Dex jen tak odbýt.
Čekám, kdy se Dexter na Chazze vrhne, ale po chvíli je klid. Mimo klapnutí dveří a svého divoce bušícího srdce neslyším nic. Tak Chester to přeci jen vzdal a nechal mě tu Dexovi na pospas.
Odevzdaně se uvolním a nechávám slzy stékat. Cítím, jak se mi ten nepříjemný chlad zabodává až pod kůži a nutí mě se zadrhávat a cukat sebou. Vnímám jen ten strach a bolest a to ticho mě děsí!
"Už se nemusíš bát," protne ticho svým melodickým hlasem. "Už je pryč," řekne a přilehne si na druhou stranu postele.
"Už se nebojím," vydechnu slabě a nechávám tu tmu, která mi tlačí na víčka, obelstít mou mysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 13. září 2013 v 20:38 | Reagovat

"Nikdo se ani nezalekne necivilizovaného upíra," probodl mě pohledem a slízával jí z pokožky horkou krev. – Ne, samozřejmě, že ne. Nikdo se totiž nebojí krvelačné bestie, která se chová jako primitiv. Samozřejmě, že ne...

Kvalitní žárlivost? Prosím, povídejte mi něco o nekvalitní žárlivosti.

"Já vím," zašeptám se zavřenýma očima, jako bych tím snad mohla zabránit dalším slzám. Nedokážu věřit té realitě, kde by mě rád neměl. Potřebuju jeho lásku a především jeho samotného. – Tak když mu celou dobu věřila, že ji má rád, proč na něj byla tak hnusná? Že spal s Miou? No to by snad nebyl až takový problém, když věděla, že i tak miluje ji a ne Miu.

Tohle je celý tak hrozně blbý. Já jsem asi masochistka, nebo co. Ale znáte takový ty věci, co jsou tak blbý, že je prostě musíte dočíst do konce, protože prostě nevěříte? http://31.media.tumblr.com/ac9c7d571d3f9cd3efa4a4ea70a66878/tumblr_mhnglwpczs1s4mdx2o1_500.gif

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama