Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec versus sok - 12. kapitola

7. prosince 2012 v 21:00 | Chensie Ips - Sue Wish |  6. kniha - Milenec vs. sok
Chester
Jakmile vlétnu do pokoje a k nohám jí hodím omráčenou kořist, jen se zajíkne a odstoupí natolik vyděšeně, že upadne na zem.
Očima jí probíhá hrůza spolu s neurvalou krvelačností, kterou se v sobě snad snaží zapudit či co. Instinktivně jí z úst čouhají špičáky, ale ona se odtahuje, namísto, aby se na něj vrhla!
"Co to…"
"Svačina. Pij!" zavrčím ostře a sleduju její poplašený pohled, kterým těká po těle mladého muže.
Má maličká po zadku doleze až ke zdi, kde se zkroutí do klubíčka a afektovaně sebou škube, zatímco se dravě šklebí a z očí jí stékají slzy.
Dojdu k němu a drápem mu trochu naříznu krk, aby se jí vůně krve dostala až do hlavy.
"Chestere!" Zoufale zaúpí a chytí za krk, jako by ji mučila neskutečná žízeň.
Nikdy jsem to nepoznal, ale znal jsem upíra, který popisoval nesnesitelnou bolest, když několik dní nemohl sehnat oběť. Bylo to prý, jako kdyby mu hrdlo olizovaly pekelné plameny a sežehávaly ho až do nitra.
"Ty jsi ho … přivedl … sem?!" dostává ze sebe, zatímco se panicky lepí na zeď. Jako by se jí snažila procpat do vedlejší místnosti, hlavně nebýt v blízkosti té kořisti, kterou jsem jí přinesl.
"Já…" hlesne bezmocně a rozkašle se, jako by ji cosi dráždilo.
"Co? Co ty?!" vyjedu na ni, když vidím její reakce. "Donesl jsem ti jídlo až sem! Čekám, že projevíš nadšení, ale podle všeho moc radosti nemáš! Ty mi totiž zase lžeš! Ty už krev dávno nepiješ, mám pravdu?!" syknu a nevím, jestli to vyzní více naštvaně nebo bolestně.
"To přeci není důležitý," zašeptá tiše, zatímco sebou neurvale trhá jako by měla záchvat.
"To teda je hodně důležitý! Říkám ti pij nebo ti pomůžu!" zavrčím natolik výhružně, až se na mě zděšeně zadívá a tvář jí protne naprostá beznaděj, až se přede mnou rozbrečí.
"Ne, prosím! Nenuť mě…" Zavrtí hlavou a vjede si prsty do vlasů, jako to dělá po každé, když se chce uklidnit.
"Proč ne?!" zavrčím a šlehám po ní vzteklým pohledem. "Tak proč ne!" zařvu běsnivě, když jen pláče a nic neříká.
To, jak zoufale se chová a vypadá, mě dohání k nepříčetnosti.
"Já už nemůžu! Nemůžu … nechci … být už … upír! Prosím, odnes ho pryč!" Poklekne si přede mnou na kolena a prosebně sepne dlaně. "Nenuť mě!" zbědovaně se rozechvěje a tělem padne na podlahu, zatímco si čelo otírá o kamennou dlažbu.
"O čem to mluvíš?" Pln překvapení na ni hledím a dívám se, jak se noří ve svém osobním pekle a snaží se popadnout dech. Chvíli na ni koukám a pak raději vezmu bezvládné tělo dnešní oběti a odnesu ho do pokoje, kde nyní bydlí Chrisante. Aniž bych jí něco vysvětloval, rychlými kroky se vrátím ke své maličké. Jakmile vstoupím, zjistím, že se stále bezmocně klepe. "Di, co se děje?" Jemně ji chytím za ramena a přitáhnu do své náruče. Opřu se s ní o zeď a choulostivě ji k sobě vinu, zatímco se ke mně zajíkavě tulí a hroutí se.
"Chazzy. Chazzy, prosím." Znovu se rozklepe a zaryje si drápy do paží, až jí musím křečovité prsty odtáhnout a chytit ji, aby si dál neubližovala. "Prosím, nenuť mě k tomu…"
Hladím ji po vlasech, zatímco jí druhou rukou držím za zápěstí, aby si v tom depresivním záchvatu či co to prožívá, neublížila. "Dobře… tak nemusíš, pokud nechceš," zašeptám a políbím jí rozedřené čelo.
"Děkuju ti. Děkuju ti. Děkuju ti, lásko." Afektovaně sebou trhá a drkotá zuby.
Cítím, jak se v ní pere ta touha po krvi, ale nechápu, proč se jí brání. Netuším, jak dlouho ji držím ve svém náručí a jemně ji hladím, než se konečně trochu uklidní. Dlaní jí setřu slzy, které se jí třpytí na tváři a zadívám se jí do šedých, náhle tak zranitelných duhovek. "Teď už mi to můžeš vysvětlit?"
"Já už nemůžu. Nechci být tak brutální. Tak zlá." Skloní hlavu jako by přiznávala prohru.
"Jako upír jsem krutá a bezcitná. Vyžívám se v mučení a neznám soucit… Sám jsi říkal, že jsem mnohem horší, než Oskar. A já taková nemůžu být. Nechci taková být. Moji rodiče…" Při vyslovení posledního slova sebou zoufale trhne a rozeštká se. "Táta s mámou by mi neodpustili, kdybych byla taková. Nechtěli by mě. Nedovolili by mi, abych byla horší, než jejich vrazi." Znovu jí z očí vytrysknou zoufalé slzy a přitiskne se ke mně ještě blíž.
"Já nedokážu žít jako … upír. Já to pořád cítím! Tu krutost! Ten chtíč po krvi a bolesti! Tu šílenou touhu zabíjet a mučit. Děsím se sama sebe!" Zatne zuby a dlouze trhavě se nadechuje, zatímco bezmocně pláče.
Nitro se mi sevře nad její usedavým pláčem a… nad jejím přiznáním. Naprázdno polknu. Další moje podařená zásluha. Kdybych z ní neudělal upíra, nikdy by k tomuhle nedošlo… a kdybych ho z ní neudělal já, ale někdo jiný, tak… by byla bezcitná, ale netrápila by se. Vzdychnu a přimknu ji k sobě, jak nejvíc můžu. "Něco vymyslíme. Ale jíst musíš. Bez toho to nejde." Hladím ji. Pak mě něco napadne. Kdoví, jestli ta její přecitlivělost a otevírání ran nesouvisí právě s tím, jak se v sobě snaží toho upíra potlačit. "Nemáš pocit, že ta touha ubližovat je od té doby, co krvácích, menší?"
"Už jsem ji skoro necítila… Teda, než jsi mi sem přinesl tu čerstvou krev..." Ty dvě poslední slova skoro zaúpí.
"Omlouvám se, mrzí mě to, ale… proč jsi mi to neřekla už předtím? Proč jsi mi zase lhala? Mně přece můžeš všechno říct. Nebo … máš pocit, že nemůžeš?" Zadívám se jí do skelných očí, které jsou plné bolesti.
"Bála jsem se, že to nepochopíš."
"Mám pocit, že to si myslíš skoro u všeho … že to nepochopím. Stejně jako ty, nemám rád lež. Navíc když ji na tobě poznám. A proto také potom vyletím. Kdybys mi to řekla předtím, ušetřili bychom toho chudáka." Znovu ji ochranářsky přimknu k sobě a přivřu oči. "Takhle to nemůže jít dál. Já tě nebudu do ničeho nutit, ale jíst prostě musíš. Zalez si do postele, já ti něco přinesu."
"Já jím. Živím se syrovým masem."
"Ale to ti očividně nestačí," sjedu její drobnou postavu zarputilým pohledem a chytím se za kořen nosu. "Seženu ti lidskou krev. Prostě to budeme dělat jako dříve. Budu jim pouštět žilou a ty zatím budeš v klidu a nikomu ubližovat nebudeš."
"Ne." Rezolutně mě odmítne. "Chci v sobě toho upíra potlačit, ne ho živit."
"Dobře, tak budeš jíst zvířecí. Ta není tak drastická. Sice nezasytí jako lidská, ale živiny ti dodá." Nabízím jí další možnost, která by nám mohla pomoci z této bezvýchodné situace.
"Já chci jíst jako člověk…" Zadívá se mi do očí, ve kterých září tohle obyčejné naivní přání.
"Chci bejt člověk," hlesne a toužebně ke mně natáhne ruce, jako bych jí to přání mohl splnit. Jako bych dokázal vrátit čas nebo ji přeměnit zpět.
"Nemůžeš jíst jako člověk, když nejsi člověk," řeknu naléhavě a odtáhnu se od ní. Musím to rozchodit. Nejsem zvyklý na upíra, který nechce být upírem a zcela odmítá krev. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Tohle všechno mě jen utvrzuje v tom, že ona je stále tak moc nevyzpytatelná, svá a jde proti proudu v jakémkoliv případě. "Di… Nemůžeš se takhle chovat. Kvůli dětem prostě nemůžeš. Vždyť ony tě potřebují." Snažím se jí domluvit, zatímco na mě zoufale upíná zrak a vypadá tak bezbranně a zoufale.
Snad ještě mlaději, než když jsem ji poznal.
"Nebudeš jen upír. Vždyť jsi to ty! Přeci nikomu neubližuješ. Jen máš prostě jinou potravu." Pokleknu si k ní a chytím ji za ruce. "Přeci po mně nemůžeš chtít, abych se díval, jak se z tebe stává chodící kostra… Nemůžu se dívat na to, jak se ničíš," hlesnu a dívám se jí do očí.
Zdá se mi otevřenější, než kdykoliv jindy. A rovněž tak bezbranná.
Mám nutkání uvěznit ji ve své náruči a chránit před celým světem. I sám před sebou.
"Mám obavu, že … jakmile zas začnu pít krev, tak … v sobě tu nenávist k životu zase pocítím. Je to jako břitva, co se do mě neustále zařezává a nutí mě k dalším a dalším krutostem, které mou hrůznou stránku tolik těší. Sám víš, jaká jsem dokázala být…" Odevzdaně skloní hlavu. "Nevěřil bys … jak krutě a bolestně jsem dokázala týrat Oskara. A nejhorší na tom je, že mě v tom poháněla má vlastní touha i nápady, které jsem na něm chtěla uskutečnit. Bylo to ve mně!" výmluvně se mi zadívá do tváře a já cítím, že se v duchu nenávidí. "Oskar mi jen pomohl to v sobě najít a zdokonalit, ale jinak to ve mně bylo vždycky. Jsem horší než on. Než ty." Bolestně se zasměje. Hlas se jí chvěje a přeskakuje, jak je zmítána emocemi. "Celou dobu hledám vraha svých rodičů… Abych ho zničila. Zahubila! A díky tomu jsem v sobě vypěstovala tak nepopsatelnou nenávist a brutalitu, až se ze mě stalo něco mnohem horšího." Svěsí úzká ramena v odevzdanosti a zoufalství.
Dojde mi, že tohle je jen další ironie osudu… A je mi z toho na nic. Všechno jako by mne rázem bolelo a každý nádech jako by byl nucený a ztěžklý. Promluvit se odvážím až po chvíli, kdy si utřídím myšlenky.
"Nic takového by se z tebe nestalo, kdyby nebylo mě a Oskara. Nemyslím teď jen tvé rodiče, ale i fakt, že jsem tě přeměnil. To byla zásadní chyba. Oskarovi už pak nedělalo žádné potíže, tě zaučit." Zamumlám hořce a tělem mi proběhne abnormální zášť, jakmile se mi ve vzpomínkách mihne Oskarova poklidná, neblaze se usmívající tvář. Jako bych cítil jeho pohled a bodavý klid, na který jsem se postupem času stal alergický.
"Neměli jsme ho zabíjet… Věděl, jak to ve mně má probudit. Znal by i jak to ve mně zas zničit." Oči má pevně zavřené, zatímco se snaží pravidelně a mělce dýchat.
Zavrtím odmítavě hlavou. "On by to stejně nikdy neudělal. Nikdy by to v tobě nezničil." Tím jsem si jistý. "Jen by to v tobě dál podporoval, až bys…" Ani se mi to nechce vyplnit. Vyplnilo se přesně to, co jsem řekl, když po něm na chodbě zbyl jen prach - že tu s námi bude pořád. Bohužel jsem netušil, jak moc je ta věta pravdivá. Jak moc se mu podařilo ovlivnit naše životy natolik, že nás týrá i po jeho smrti.
"Nejde, abych zas byla člověk?" Zas to zbožné a naivní přání, které vyslovuje s takovou něhou, až se mi svírá hruď.
"Kéž by to šlo," zašeptám téměř neslyšně a opřu si hlavu o její rameno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama