Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. sok - 13. kapitola

7. prosince 2012 v 21:00 | Chensie Ips - Sue Wish |  6. kniha - Milenec vs. sok
Chester
Jakmile se mi zaslechnu podivné žádostivé volání mého jména, trhnu sebou a posadím se na posteli. Zúžím oči a zaposlouchám se. Ten zoufalý hlas se ozve znovu a ječivěji, až napnu svaly a duchaplnými rychlými kroky se přesunu do Chrisina pokoje, odkud na mě vyděšeně volá.
Di se ještě nevrátila a já mám takové podivné tušení…
Jakmile otevřu dveře, spatřím svou maličkou sedící na křesle přímo naproti Chris a naší dnešní kořisti.
Di má oči rozšířené krvelačností. Tělo v jedné křeči, jako by byla připravená ke skoku a přitom se snažila být naprosto bez hnutí. Div jí neskapávají sliny po špičácích, které v běsnivém úsměvu, ze kterého jde mráz po zádech, cení. Dlaně má sevřené v pěst, zatímco dýchá velmi mělce a hypnotizuje Chrisantiny promodralé žíly.
"Chestere!" vyjekne Chris, když mě spatří. Vyletí z postele a padne mi do náruče, což mě trochu překvapí vzhledem k minulým událostem. Ale zřejmě se teď skutečně bojí. Tělo se jí chvěje.
Nedivím se jí.
Diin brutální výraz a krvelačný odlesk v šedých bezcitných duhovkách mě také nenaplňuje klidem.
"Di?" při zvuku mého hlasu sebou škubne a nenávistně zúží oči do štěrbinek.
Z hrudi jí vytane hrdelné upíří zavrčení, až se mi Chris v náručí zajíkne.
"Pojď do ložnice." Zkusím to s ní po dobrém.
Protáhne si ztuhlé tělo a vrhne se ke mně tak rychle, až Chris vyděšeně vyjekne, protože ji Di chytila za rameno, a prudce ji ode mě odstrčila.
"Řekla jsem ti, že jestli se k Chazzymu ještě jednou přiblížíš, tak tě zabiju!" zařve plna vzteku a dívá se, jak se před ní ta blonďatá štíhlá dívenka třese jako ratlík.
Naštěstí dopadla do měkké postele, ale vsadím se, že kdyby Di měla větší sílu… byla by Chris při nejmenším prohodila oknem.
"Di, uklidni se…" konejšivým hlasem se snažím chladit její výbušnost.
Otočí se na mě a probodne mě kajícným pohledem, zatímco se do mě vpíjí.
"Pojď ke mně," zavrčím něžně a natáhnu k ní ruce v náznaku objetí, na které podle všeho čeká.
S hmatatelným vděkem a pýchou se mi vtiskne do náruče a zhluboka se nadechne, jako by se mou vůní uklidňovala. Jemně ji hladím po vlasech a přejíždím jí prsty po zádech.
Chytím ji kolem pasu a trochu popostrčím směrem ke dveřím, ale Di se zabrzdí v půli pohybu a se zavrčením se obrátí na Chris.
"Hele, Kytičko… Jestli tě ještě jednou uvidím v jeho blízkosti, tak tě svýma drápama rozpitvám za živa. A setsakra mi můžeš věřit, že já v mučení patřím k těm nejlepším!" Výhružně vycení špičáky a k mé spokojenosti vyjde ze dveří.
Ještě než za námi zavřu, zadívám se do čokoládových zděšených očí. "Nemusíš se bát. Už se nic dalšího dít nebude." Letmo se usměju a jdu za svou Šťastnou krví.
V ložnici se opřu o zeď a s přivřenýma očima pozoruji, jak se převléká do mého trička, které si přivlastnila na spaní. Mám rád, když nosí mé věci. Na tváři mi vytane výraz naprostého chlapského uspokojení, který zmizí, jakmile jí sjedu do ztrhané a unavené tváře.
"Nechceš něco?" zeptám se ustaraně, zatímco ji pozoruju.
"Ne. Já…" zamumlá a zachumlá se pod deku. "Omlouvám se. Bylo toho na mě moc. Nechtěla jsem jí ublížit, ale já jsem se vůbec nemohla odtrhnout… A ona… Sakra," zavrčí hrubě a zatne dívčí dlaně v pěst. "Já prostě nechci, aby se k tobě takhle chovala!" prskne vztekle a v očích jí plápolají záštiplné plameny. "Chci věřit, že seš jenom… Jenom můj," pokrčí rameny. Ve tváři se jí skví velmi něžný výraz, až ucítím prudké a slabé bodnutí v hrudi.
Jako bych byl dojat…
"Já vím. Chápu to, nemusíš se omlouvat." Posadím se k ní na kraj postele. "Nemusíš tomu věřit, ale buď si jistá, že jsem jen tvůj." Usměju se a snažím se vymazat vzpomínky na situaci u Mii.
"Hrozně mi pomáháš," zašeptá a obejme si pažemi kolena. "Nevím, co bych bez tebe dělala." Čelem se mi opře o hruď a trochu se rozklepe, jako bych ji snad studil. Pak pohledem sjede na postýlky a zhluboka se nadechne. "Asi bych je měla nakrmit, než si půjdu lehnout," hlesne a mile se zašklebí.
Děti jsou čilé. Sice mlčky pohlíží do tmy a snaží se překulit, ale jinak jsou hodné.
Mírně zachmuřeným pohledem je pozoruju a přemýšlím, jaký dopad na ně má a bude mít to, že Di odmítá svou přirozenou potravu.
"Lež. Podám ti je!" Přijde mi křehčí, než když byla po porodu. Dokonce, i když byla člověk. Její pokožka je téměř průsvitná a ona jako by postupně chřadla a vytrácela se mi před očima. Přenesu dvojčata do naší postele a holčičku jí podám. "Měla bys jíst, abys je vůbec měla z čeho krmit. Budeme … tu věc … muset nějak vyřešit. Alespoň do té doby, co na tobě budou závislí… Ubírají ti sílu a energii, kterou teď potřebuješ více než kdykoliv předtím. Musíš ji nějak dočerpávat nebo … je musíme začít krmit jinak." Přemýšlím nahlas, zatímco si hraju se svým následovníkem.
Drak je mi ze všech dětí zřejmě nejpodobnější. Jen ty oči… Ty jsou Dianiny. Šedé a bojovné, i když nyní se zdají být takřka nevinné. Tvář, tolik podobnou té mé, má rozesmátou.
Jemně mu prohrábnu krátké černé vlásky a sevře mě v hrudi, když se nahlas rozesměje. Je klidnější, než Charlie. Je spíše smíšek, což bych nikdy nevěřil, ale zřejmě šťastný a to je moc dobře.
"Nemáš pocit, že je teď krmíš nějak moc často? Že mají stále hlad?"
Di na to nic neřekne, jen po mně blýskne zkoroušeným pohledem a stáhne se do sebe, jako bych ji uhodil. Několikrát hlasitě polkne a snaží se plně věnovat malé, ale nakonec ji přemůže svědomí.
"Myslíš, že je to tím, že já nejím?" zamumlá nejistě a podá mi Char, aby mohla nakojit naše druhé dítě.
"Můžeme krev míchat s tou mou, aby jí bylo více… Nějak to musíme udělat." A zatnu čelist, abych nedodal, že se mi ztrácí před očima a vypadá více jako svůj stín než jako krvelačná upírka. Přimhouřím oči a prohlížím si její propadlé tváře a lícní kosti, které se díky jejímu hubnutí ještě zvýraznily. "Možná bych z tebe měl začít zas pít," hlesnu přemýšlivě, až sebou trochu trhne a oči jí zazáří souhlasem.
Kdyby byla upír, její první reakce by byla odmítavá. Ponižovalo by ji sloužit mi jako obyčejná kořist, ale podle všeho už to ani tak necítí a spíše se vážně přirovnává k člověku. Nevím, zda mě to má těšit či děsit. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.
"Už mi ani nepřijde, že jsem upír…" Podivně se na mě zašklebí. "Kdybych byla upírka, tak by Kytka neskončila takhle mírumilovně v posteli. V tu chvíli jsem ji chtěla při nejmenším prohodit zdí!" usykne a zamračí se. Podá malého a já ho i s Char přenesu do postýlky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama