Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. sok - 2. kapitola

7. prosince 2012 v 10:00 | Chensie Ips - Sue Wish |  6. kniha - Milenec vs. sok
Chester
"Mluvila jsi s Des?" Snažím se nasadit klidný výraz, skoro tak bezduchý, jako má ona. Na emoce bude ještě… dost času.
"Ach, Desire… Samozřejmě." Blahosklonně se usměje a přejde prostor od dětí ke druhé stěně, jako by nedělala nic jiného, než poklidně chodila po pokoji a naslouchala jejich dechu.
"A co jsi jí pověděla? Nevypadala moc … spokojeně."
"Řekla jsem jí, že tu ztrácí čas." Zas ten dutý cizí tón, ze kterého mi naskáče husí kůže. Ledabyle se zadívá ven. "Zvláštní… Ona ze mě chtěla mít opět člověka, ale tím já vskutku už dávno nejsem."
Nenávidím ten její slušný projev.
Říká ho stylem, jako by snad přebírala Oskary… Komické!
"A co tedy jsi?"
"To není důležité." Posadí se na okno a tvář má tak nezaujatou, až mě to… bolí.
"Není to důležité?!" prsknu zhnuseně a popadnu ji za ramena, zatímco se jí narvu mezi nohy. Ihned mě stehny obejme kolem pasu a za zády se mi zahákne kotníky, protože ji téměř vyhodím po zádech z okna. Tvář jí protne překvapený výraz, který mi udělá dobře.
Držím ji nad tou prázdnotou. Nestihla by se ani rozletět, jen by s tupým žuchnutím dopadla zády na tvrdou zem, která je pár metrů pod ní.
"Dost!"
"Copak? Snad se nebojíš…" Jízlivě se ušklíbnu. "To by totiž znamenalo, že něco cítíš! I když jen obyčejný strach!" Znovu se na ni upnu a tlačím ji za ramena do prázdného prostoru, až sebou trhá a těžce se nadechuje. Sázím na její schopnost přežít.
Di měla vždy neuvěřitelný pud sebezáchovy, který jí pomohl překonat všechno a nejít… na smrt.
"Proč v sobě ty emoce potlačuješ?" Než stačí jakkoliv zareagovat, udělám přesný opak toho, co ode mě čeká. Pevně ji přitisknu k sobě a políbím na rozechvělé rty. Do vzduchu vypustím své feromony. Vím, že to na ni už nezabírá, přesto však doufám, že jí to třeba něco připomene…
Vyjekne mi do úst a zoufale sebou trhne ve snaze osvobodit se.
Jazykem jí přejedu obrys rtů a vniknu mezi ně, abych ji laskal a odměňoval ji za její reakce vlhkými dlouhými polibky.
Téměř se mi v náručí zalyká, jak moc na ni má láska působí. "Dost! Já nechci!" vyjekne a snaží se ode mě odtáhnout. Vypadá přesně tak, jako když jsem ji políbil poprvé svým hrubým žádostivým polibkem a ona byla… nepolíbené poupátko. Oči má zastřené a zděšené, zatímco se jí ve tváři zračí neúnosná plachost a letmá upíří růžovost.
"Já vím, že chceš!" zachraptím zastřeně a dál ji líbám, ovšem tentokrát dlouze a něžně. Vášnivost nechám stranou, Di teď do těla potřebuje emoce, které jí dokážu nabídnout pouze já! Dělá mě to… jedinečným a to se mi líbí.
Působí to na ni, ale ona se tomu všemožně brání a vrčí mi do rtů ve snaze udržet si svůj klidný postoj.
"Proč v sobě stále přechováváš Oskara… Jeho rysy? On už tu není … zaslouží si klid. Měla bys ho nechat odejít a sama jít dál. Tímhle způsobem mu nepomůžeš. Ubližuješ tím sobě i ostatním, kteří tě mají rádi," šeptám jí do rtů, aniž bych jí přestal dokazovat, že já jsem jeden z těch, kterým na ní tolik záleží.
"Ale Oskar mne zapřísahal! Musím pokračovat v jeho stopách! Jsem jeho … následovník," fňukne zmučeně a dech se jí trhá. "Nech mě… Já musím vykonat to, oč mě žádal!" Taje pod mými doteky, přestože… nechce.
"Ne, Di… Nemusíš. Vždy je možnost volby, vzpomínáš si? Vždy si můžeš zvolit sama. Nehledě na to, že ty nemůžeš být jeho následovníkem už jen proto, jak moc miluješ naše děti. Dáváš jim tolik lásky… To by Oskar nikdy nedokázal. Ty nejsi jako on!" Hladím ji a přesvědčuji, aby se vzdala toho, do čeho jí ten idiot navezl. Vím, jak dokáže působit.
Proč mne do hajzlu nenapadlo, že po ní bude chtít něco takového?! prskám v duchu, zatímco mne Di prosí:
"Nedělej mi to…" šeptá bolestně, když ji začínám lámat na svou stranu.
"Já ho musím následovat. Musím! Já jsem ho nechala zemřít… Nehnula jsem ani prstem, abych tomu zabránila! A on mne… zapřísahal a já souhlasila!" Rozbrečí se mi v náruči a já něžně slíbávám její slzy. Je jedno, že brečí… důležité je, že projevuje nějaké emoce!
"Vím, že byl zlej, ale … potom já jsem taky, když dovolím, aby … někdo zabíjel před mýma očima!" vzlyká a snaží se mě od sebe zas odstrčit, ale to nedovolím.
Lehce s ní ve svém náručí houpu a hladím ji ve vlasech, abych jí dopřál tolik opory a něhy, kolik jen mohu. "Di... Ty nejsi zlá. Kdybys byla, nikdy bys necítila to, co nyní. Bylo by ti to jedno. Záleželo by ti jen na sobě a byla bys jako on. Ale to ty nejsi!"
Celá se mi v náručí třese, zatímco ji jemně laskám a líbám na rozechvělé rty.
"Jen plakej," zašeptám jí do rtů. "Dostaň ze sebe všechny ty emoce. Uvidíš, že se ti uleví. Oskarově destrukci jsi nemohla zabránit. Nejsi za ni zodpovědná. Nesmíš se topit ve výčitkách. Kdyby zůstal na živu, ublížil by dětem a to jsme přeci nemohli dopustit."
"Měli jsme najít jinej způsob, sakra!"
Už je to zas ona… Moje maličká, která chce změnit svět a když už to nejde, tak alespoň ten malý kousek, kde žije. Věří v nemožné a naivně doufá v zázraky, které by se v Oskarově případě nestaly.
Tohle na ní mám… rád.
"Tebe jsme taky nemuseli zabít." Zavrtí hlavou a opře se mi čelem o rameno, zatímco pláče. Hladím ji a něžně tisknu k sobě. Chci, aby věděla, že v tuhle chvíli se na mě může spolehnout, i když… jindy jsem třeba nebyl takový.
"Vim, že by to tak mělo bejt, ale … jeho smrt mě děsí."
Vlastně ji spíš děsí smrt všeobecně. Vždy proti ní bojovala a podle ní má každý stejný nárok na život.
Nejsem nadšený, že teď už ví, jak moc rád a jak často jsem si hrával na boha a bral životy, protože mi… patřily. "Oskar si nezasloužil žít… Jediný, koho měl rád, byl on sám. S ostatními si jen hrál. Jeho smrt tě děsit nemusí…" Nepřestávám ji hladit a konejšit, protože z popelavých nešťastných očí stále stékají slzy.
Není tak silná, jak jsem si dříve myslel… Ona je jiná, než se zdá.
"Ale to přece není pravda! Ty a já jsme jako on… Jsme upíří a máme svůj život!"
"Miláčku, nejsme jako on. Máme v sobě i tu lidskou část. A máme něco víc. Něco, co on nikdy neměl… Máme lásku." Přejedu jí drápy po tváři a s touhou se dívám, jak se jí v očích zračí bezbrannost a nevinná důvěra.
Chvíli se na mě bez hnutí dívá a mačká se ke mně, zatímco si utírá slzy a pak se dlouze nadechne. "Zklamala jsem." Zavrtí zoufale hlavou, jako by nad sebou lámala hůl. "Nedokážu dodržet slib, kterej jsem mu dala…"
"A co slib, který jsi dala mně?" zadívám se jí něžně do očí, zatímco ji k sobě tisknu.
"Slíbila jsem, že tě navždy budu milovat … a to se nezměnilo," zašeptá srdceryvně a rozněžněně mě políbí na rty. Vyznání a polibek.
To beru jako velmi dobré znamení, ovšem zůstávám ostražitý. "Tvůj slib Oskarovi nemohl být upřímný, protože tě využil a zmanipuloval… A tím pádem ani nemůže být dodržen."
"Tobě jsem dávala slib jako člověk. Jemu jako upír, kterým teďka jsem. Správně bych měla plnit, co po mně chtěl. Nezmanipuloval mě, sakra. Sama jsem chtěla … bejt jako on. Když jsem byla s ním." Tvář jí protne beznaděj a vztek. "Chtěla jsem cítit tu radost z ničení a týrání… Tu chorobnou touhu po smrti." Na moment se odmlčí, jako by ji slova pálila na jazyku a svírala jí hrdlo. "Ale bez něj už to nemělo smysl… Bez Oskara už taková být nechci." Zavrtí hlavou a zadívá se na mě kajícným pohledem. "Ublížila jsem ti…"
Shrnu jí pramen vlasů, který jí spadl do tváře, a něžně ji políbím na čelo. "Já tě chápu… Také jsem chtěl být takový … a byl … když jsem byl s ním. Oskar dokázal neuvěřitelně zapůsobit. Jak na lidi, tak i na upíry. Ale už jako upír jsem si po čase uvědomil, že to, co dělám s ním, je i na upíra moc. Zjistil jsem, že na to… nemám. Proto jsem se rozhodl zůstat, když ho to tady přestalo bavit. A jakmile jsem se dostal z jeho bezprostředního vlivu, postupně jsem se stával normálním upírem, kterým jsem chtěl být. Už jsem dál nezvládal být vraždícím monstrem…" Nedívám se na ni, protože vím, že mi temné oči září hrozbou a hrůzou při vzpomínkách, co všechno jsem dělal… A nejen Eleanor, ale i spoustě jiných, kteří si se mnou zažili tolik bolesti a utrpení. "Netrap se tím. Jde přeci o to, co chceš ty… Bez toho, aby ti něco našeptával on."
Nechává se pohupovat v mém náručí.
Zatímco vnímám její poklidný dech, ovšem už jiný…
Už je to Diin poklidný nádech a výdech, tak přemýšlím, jak… odčinit své hříchy.
"Dick měl pravdu…" ozve se tiše a zadívá se mi sarkasticky do tváře. "Fakt tvoříš jenom citový mrzáčky," divoce se ušklíbne, zatímco jí z očí září drzost.
"Zrovna od něj to sedí," ušklíbnu se. Vím, že to tak nemyslí ani jeden z nich, ale i přesto… stále je to má Achillova pata.
"Fuj… Upír by přece neměl mít takový city." Hraně se oklepe. "Neměl by cítit lásku…" zašeptá a blýskne očima.
"Nebudu se omlouvat za to, že dokážu mít rád!" řeknu vážně, protože se mě její chování dotkne, přestože ona to tak nemyslí. Připomene mi to náš první rozchod, který mi dokázal, jak špatně na tom jsem…
"Proč by ses omlouval? Je to tvoje přednost a jedinečnost." Vysekne mi poklonu. "Není to slabost. Je to dar! Vezmi si, kdy bychom bez tebe všichni byli… Já. Dick. Desire. Naše děti." Při posledním spojení se mi celá tvář rozzáří. Na své následovníky jsem velmi fixovaný. Jsem na ně neskutečně hrdý.
"Jsi to nejlepší, co nás všechny mohlo potkat." Chce mě políbit, ale zastaví se, když se na dveře ozve jemné zaklepání.
V tomhle domě klepala jedině Desire, ale ta by sem sotva přišla, když jsem tu já…
"Dále," zahučím a pohledem zkontroluju děti. Stále spí, jako by se nic nestalo. Na rtech mi vytane blažený úsměv, který ihned opadne, jakmile se Diiny šedé ohnivé oči zabodnou do Chrisiiných čokoládových.
"Kytka?!" dostane ze sebe v žárlivém zavrčení a padne jí čelist, zatímco k ní chce udělat krok. Ihned ji k sobě přitisknu pevněji a donutím ji zůstat na místě.
"Chris?" Dívám se na ni, jako bych ji viděl poprvé v životě. Do hajzlu, úplně jsem na ni zapomněl, když jsem měl na starosti svou maličkou! "Chtěl jsem ti o tom říct… Ale nestihnul jsem to. Vzal jsem Chris k nám, protože … má nějaké problémy a prozatím nemá kde bydlet. Nabídnul jsem jí, že může být dočasně tady…"
Di se tváří tak mírumilovně jako hladový krvelačný rottweiler, který se co chvíli chce utrhnout ze řetězu a pořádně holdovat na čerstvém mase.
"Jasně! Žádnej problém, sakra!" zahučí jízlivě a zatne pěsti.
"Ahoj Di…" zašeptá Chrisante a pak stočí svůj zamilovaný pohled na mě, čehož si Di ihned všimne a secvakne zuby tak hlasitě, že se ten zvuk prolne celou místností.
"Nazdar, zatím živá…" Než stačí cokoliv doříct, raději ji k sobě přitisknu pevněji, až těžce vydechne.
Chris se polekaně stáhne a těká po nás očima, jako by přemýšlela, jestli se rozeběhnout pryč nebo raději zůstat stát na místě. "Já jen…" zajíkne se, když se Di vydere ze rtů další hněvivé zavrčení. "Nějaký upír mě vyhodil z pokoje… S tím, že jestli tu chci bydlet, tak… mu musím posloužit." Vyděšeně polkne, zatímco se ode mě Di s trhnutím odtáhne a zlovolně začne přecházet kolem postýlek.
Dojde mi, že ten upír může být jedině ten vůl Dexter.
"To víš! Takhle to tady chodí! Alespoň já jsem tady zadarmo nikdy nebydlela! Tady proti svojí vůli dáváš krev i tělo, a jestli se ti to nelíbí, tak hold sakra táhni!" zavrčí v afektu má maličká a vycení děsivě špičáky, až Chris o krok poodstoupí.
"Di…" oslovím ji prosebným tónem, jelikož Chrisante se klepe strachy.
Má maličká se jen ušklíbne, ale naštěstí… mlčí.
"Já to Dexovi vysvětlím, pojď." Vystrčím ji z ložnice dříve, než Di rupnou nervy. Nemuselo by to dobře dopadnout. Teď, co má školu od Oskara, by se na ní dokázala vyřádit jistě přímo královsky. Docela mě štve, že jsem jí to neřekl v době, kdy jí bylo všechno jedno a byla ovládaná tím Oskarovským klidem.
"Hele, Dexi, vypadni. Tady teď bydlí Chris a doufám, že ti nemusím připomínat, že pití krve se na ni nevztahuje," řeknu tomu debilovi unaveně, jen co po pár krocích dorazíme do jejího pokoje. Mám dost z přesvědčovacích metod praktikovaných na Di, ještě abych přesvědčoval tohohle magora. To mě ani nehne.
"A co sex?" Olízne se Dex s pohledem na Chrisante, která se mi plaše přitiskne k boku a z úst jí vyjde zoufalé zajíknutí.
"Tak to samozřejmě po dohodě… Ale podle toho, jak reaguje, nepředpokládám, že by zrovna s tebou chtěla něco mít." Ušklíbnu se pobaveně a dívám se, jak se Dex zvedne z postele a napřímí se, jako bych mu udeřil políček. "Tak teď vypadni a nech ji na pokoji. Děvku si snad umíš najít sám, ne?"
"S tebou není žádná sranda." Vyčte mi, když poslušně prochází kolem nás a zmizí na chodbě. No, ten mi tu ještě scházel!
"Děkuju… Promiň, že jsem vás vyrušila." Polkne a dívá se na postel, kterou Dexter rozházel. Opět jsou polštáře na zemi a deka je hozená až na vysoké skříni, ale část z ní visí dolů, takže si ji Chris bez problému stáhne.
"Nic se neděje. Přece jsem ti sám řekl, že můžeš kdykoliv přijít, pokud nastane nějaký problém." Usměju se na ni a pohladím ji po vlasech.
Vděčně na mě pohlédne, ale stále je tak podivně vyplašená a… mrtvolně smutná.
"Co ti je?" odkašlu si, aby si v tom zájmu zas nevyvozovala něco jiného. "Jsi nějaká přešla. Neboj se, Dexter už tě nebude otravovat."
"Budu v pořádku, vážně." Tře o sebe dlaněmi, ale není dobrá lhářka.
Vidím na ní, že se něco děje. "Určitě?"
Jen souhlasně přikývne a zřejmě už se nemůže dočkat, až jí přestanu vyslýchat.
Pokrčím rameny a otočím se ve dveřích, abych jí věnoval poslední pohled. "Dobře, tak kdyby něco, tak víš, kde mne hledat. Já se teď musím vrátit …. Jdu trochu žehlit." Zazubím se a vjedu si prsty do vlasů, abych se udělal ještě neodolatelnějším a Di mi pak padala k nohám… I když u ní to nehrozí. Stejně bude řádit jako tajfun.
"Je mi to jasné… Omlouvám se, že jsem vás vyrušila." Její tón zní zklamaně, jako by ode mě čekala něco jiného, ale to jí nemůžu dopřát.
"Pořád se neomlouvej. Není důvod." Ujistím ji a zmizím na chodbě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama