Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. sok - 3. kapitola

7. prosince 2012 v 11:00 | Chensie Ips - Sue Wish |  6. kniha - Milenec vs. sok
Diana
Potichu vejde do ložnice a zezadu si ke mně přilehne. Tělem se namáčkne tak blízko mě, až mi z jeho dechu zatrne na zátylku. Přitáhne si mě k sobě do náruče ještě těsněji - nebráním se - až cítím jeho divokou vůni a ten mužný podtón majetnosti.
"Proč?" zeptám se zpola bolestně a zpola zle. Neskutečně mě štve, že s ní teď musím sdílet stejný dům, stejný vzduch a jestli jí štěstí bude přát, tak i stejného milence! Jestli mi Chestera sebere, tak přísahám na Oskarovu duši, že jí zabiju krutě a pomalu! Zatímco přemýšlím nad způsoby vraždy, Chazzy mně jemně líbá na krku i tváři. Hladí mě všude, kam jen dosáhne a dokazuje mi… lásku, kterou tak moc potřebuju.
Jestli se bude chovat takhle nemožně, tak mu budu muset sakra odpustit! prolétne mi hlavou, když na mě jeho péče začíná sladce působit.
"Di, nic za tím nehledej. Prostě jen nemá, kde by byla. Přece jsem ji nemohl nechat na pospas osudu, když jí mohu pomoci! Já vím, že ji nemáš ráda, ale… představ si, že by to byl kdokoliv jiný. Určitě bys mu také pomohla, nemám pravdu?" zašeptá mi svůdně do ucha a zahrnuje mě dalšími něžnými polibky, při kterých přivírám radostně víčka.
Ale ona není kdokoliv! prsknu v duchu a zavržu zuby. "Ta skleníková kytka je do tebe zabouchnutá!" prsknu a otočím se k němu čelem, abych se mohla zadívat do těch temných očí, které touží po pochopení.
"Já vím…" přizná a skousne si spodní ret. "Ale na mém vztahu k ní to nic nemění."
Pochybně ho sjedu pohledem. To říká teďka, ale až nastane čas rozepnout si poklopec, tak to bude vidět jinak a zase ulítne jako obvykle!
"A co na vztahu ke mně?!"
"Také ne. Přeci víš, že chci být s tebou! Myslíš, že bych jinak tohle všechno dělal? Myslel jsem, že už mě trochu znáš." Svraští čelo.
Právě, že znám! Zamračím se rovněž a pak se rozhodnu ho dál netrápit. Třeba se… fakt poučil. "Žárlím, no… Sakra, pěkně pitomá lidská vlastnost, která mi zůstala." Ironicky se zašklebím a povzdychnu si, zatímco jemu se tvář dokonale rozzáří.
"Ano, jen žárli! Dává mi to pocit jedinečnosti!" rozesměje se a nestačí uhýbat před mými drápy, kterými ho chci ztrestat. "Dělám si legraci!" brání se se smíchem a mrká na mě temnýma očima, jak mu má žárlivost dělá dobře. "Vím, že to není nic příjemného. Také jsem to zažil… a hodně krát." Zašklebí se na mě a prsty mi zajede do vlasů, aby si mne k sobě přitáhnul.
"Jak dlouho tu bude?" štěknu a zruším tak tu dojemnou chvilku.
Trochu přivře oči a na tváři mu vytane křivý úsměv. "Nevím, jak dlouho tu bude. Zatím jsme o tom nemluvili, ale… podle všeho se jí stalo něco ošklivého a nechce o tom mluvit. Nerad bych to uspěchal."
"Ty seš samaritán, sakra!" Divoce se ušklíbnu a odtáhnu se od něj. "Fakt nejcitlivější upír ve tmě." Zazubím se na něj a líbnu ho do vlasů. "Ale no tak! Nevztekej se! Myslím to jako poklonu." Mrknu na něj, zatímco se tváří mírně namíchnutě a snaží se ode mne odtáhnout.
"No tak, sakra… Kdybys takovej nebyl…" Zmlknu a zadívám se mu výmluvně do očí, zatímco se dívám, jak jeho tvář potemní. Dokážu si hodně dobře představit, co by nastalo, kdyby byl Chester skutečným upírem…. Jako Oskar.
Ležela jsem v posteli na zádech a dívala se do stropu. Byla jsem unavená. S každým novým nádechem se mi víčka klížila víc a víc. Jen na chvíli se prospat. Na pár minut upadnout do bezstarostného světa snů. Jenže jsem věděla, že si to nemůžu dovolit. Musela jsem zůstat ostražitá. Moc dobře jsem věděla, že zase přijde, a uvědomovala si, jak náležitě by využil situace, kdyby mě zastihl oslabenou spánkem.
Kolem mě se rozprostírala tma. Na nebi tu noc nesvítil ani měsíc, který by dodal věcem v mojí ložnici stříbřitě bledé obrysy. Vlastně mi to nevadilo. Nebála jsem se tmy, bála jsem se toho, co bylo v ní… Neviditelného nebezpečí, které s ní splývalo a bylo pouze slyšet, když se klapavými kroky pohybovalo po domě, aby se zas a znovu zastavovalo u dveří mého pokoje a po pár okamžicích vyčkávání do něho potichu vklouzlo.
Zhluboka jsem se nadechla, když tu jsem něco zaslechla. Vytřeštila jsem oči do tmy, abych se zadrženým dechem naslouchala dalším zvukům linoucím se z chodby. Ale nic se nedělo. Všude byl klid. Konečně jsem úlevně vypustila vzduch z plic a přetočila se na bok směrem k oknu. Jen moje další paranoia. Na zvuk jeho kroků jsem byla tak navyklá, že jsem ho slýchávala, i když byl někde na lovu… Byl pro mě stejně samozřejmý jako skutečnost, že každý den vyjde slunce … a nevymazatelný jako tlukot mého srdce…
Možná bych se mohla na chvíli prospat. Třeba … nepřijde. Napadlo mě, ale i když jsem tomu sama nevěřila, čekání na něho mě zmáhalo. I přesto, že na pohled jsem se mohla zdát klidná, uvnitř jsem byla celá napnutá. To nervové vypětí mě vysilovalo. Ta šílená únava, která mě už několik dní provázela, nebyla jen díky ztrátě krve, o kterou mě ON tak rád připravoval, ale hlavně ze stresu, který mi s takovou radostí způsoboval!
Po pár minutách, kdy se stále nic nedělo, jsem se přece jen odvážila zavřít oči. Zrovna se mi začal zdát příjemný sen, když mi náhle někdo přerušil přísun kyslíku do mozku. Bylo to, jako když se otočí kohoutkem a voda v jediném okamžiku přestane téct. Vyděšeně jsem otevřela oči a začala kolem sebe máchat rukama ve snaze zachránit si holý život. Věděla jsem, že to je zase ON. Dlaní mi přikryl nos i ústa a bavil se mými reakcemi, které vteřinu po vteřině slábly. Neviděla jsem na něho, dokonale splýval s tmou, ale dokázala jsem si ten jeho nadšený výraz ve tváři představit! Vždycky se tak tvářil! Byl můj pán a já jeho panenka na hraní, kdykoliv dostal chuť…
Když už jsem měla pocit, že každou chvíli ztratím vědomí, z ničeho nic mě pustil a tiše se zasmál. Zalapala jsem po dechu a snažila se najednou dostat do plic tolik vzduchu, až jsem myslela, že mi z toho praskne hrudník.
"No no, už je to v pořádku," přejel mi drápy po tváři a natočil můj obličej k sobě. Když jsem nereagovala, párkrát mě propleskl. "Prober se, poupátko…" zašeptal, až mi z jeho hlasu přeběhnul mráz po zádech. Naklonil se a rozsvítil malou lampičku na nočním stolku s rudým stínítkem, aby ho ta záře nebodala do upířích očí.
Pokoj zalilo tlumené červené světlo a já přesně věděla, co přijde…
"Mám na tebe chuť…" vycenil na mě ostré špičáky a sjel mě pohledem, ze kterého sálala chtivost.
"Chestere, prosím…" vydechla jsem, když jsem ucítila jeho ledovou ruku, která se mi drala pod tenkou noční košili. Zarazil se a pohlédl mi zpříma do očí:
"Snad jsem ti řekl, jak mě máš oslovovat, ne?" zavrčel.
"Ale já…" Nedopověděla jsem, protože mě surově zajel rukou do vlasů, až jsem nahlas zanaříkala.
"Jak jsem ti říkal, že mě máš oslovovat?!" nahnul se ke mně tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho chladný dech. "Řekni to, nebo…" zaryl mi drápy u vnitřní strany stehna a já přesně věděla, které další místo by následovalo, kdybych neuposlechla.
"Můj … pane…" dostala jsem se sebezapřením skrz zaťaté zuby.
"Hodná… Vidíš, že dokážeš být i poslušná…" usmál se potěšeně a sevření povolil. "Stačí přece tak málo, abych byl spokojený. Nevím, proč se pořád tak bráníš," řekl a než jsem se nadála, uslyšela jsem praskat jemnou látku.
"Ne…" vydechla jsem, když jsem před ním zůstala jen v kalhotkách, a pokusila jsem se před ním skrýt, ale nenechal mě.
Chytil mě za ruce a začal se po mně sápat. Nalehl na mě, jednou rukou mě surově zmáčkl tváře, abych nemohla otočit hlavou a začal mě hrubě líbat a žádostivě kousat do rtů. Už mě netrestal za můj odpor. Nechával mě, ať ho volnou rukou mlátím do zad. Vzrušovalo ho to. Čím víc jsem se ho od sebe snažila odstrčit, tím víc jsem cítila, jak jeho touha roste a tlačí mě do břicha. Navíc věděl, že tímhle způsobem ztratím i poslední zbytky sil a pak … ve finále, mu budu po vůli…
"Jsi tak … nádherná…" olízl se, když mi dokonale dokázal rozdrásat celé rty, a drápy mi fascinovaně přejel po břiše, na kterém zanechával tmavé cestičky od krve, a já … věděla, že za chvíli bude můj klín vypadat podobně… Když se dostal na okraj mých kalhotek, v očekávání další bolesti jsem se celá prohnula a … čekala… Na nic dalšího jsem už neměla sílu, a to ze mě ještě ani nepil…
"Neboj se…" usmál se na mě křivě, když vycítil mou ztuhlost, a zajiskřil očima. "Já ti přece nic neudělám…" šklebil se a jazykem mi začal olizovat krev na břiše. Dotyk jeho ledového jazyka se do mě zabodával jako čepel nože.
Skoro jsem přestávala dýchat. V momentě, kdy se mi rozhodl dostat mezi nohy, jsem se pokusila o poslední výpad. Chtěla jsem ho nakopnout kolen, ale nepodařilo se mi to. Docílila jsem jen jediného…
"Víš dobře, že tohle nemám rád!" sykl a za trest mi začal rozdírat klín svými drápy do krve. Tak jako už mnohokrát.
Polil mě ledový pot a vykřikla jsem. A tak, jak on se zarýval do mě, já se nehty zarývala do prostěradla, a z očí mi tekly proudem slzy.
"Stále čekám, že se poučíš ze svých chyb, ale jak vidím, tvoje výchova bude trvat ještě dlouho," ušklíbl a znovu na mě nalehl a hrubě vnikl svým penisem do mé čerstvé rány. Znovu jsem vykřikla a zkroutila se v palčivé bolesti. Naříkala jsem a sténala, ale to bylo přesně to, co on chtěl slyšet. Drtil moje tělo svými prackami a neurvalými pohyby, až jsem cítila, jak mi teplá krev stéká po stehnech. "Řekni to!" přikazoval mi, zatímco mě kousal do ňader, krku i ramen.
Tušila jsem, co chceš slyšet. To stejné jako vždy… Zmučenými rty jsem se snažila vyslovit jeho přání, ale nešlo to. Hrozně to bolelo.
"Řekni to!" zavrčel znovu, a když jsem neodpovídala, uhodil mě do tváře. A pak znovu a … znovu…
"Jsi … můj pán. Jsem … jenom tvoje…" vzlykala jsem se a musela to ještě několikrát zopakovat, dokud nebyl úplně spokojený. Třásla jsem se po celém těle a modlila se, aby už konečně vyvrcholil. V okamžiku, kdy se dobral svého vrcholu, mě majetnicky sevřel ve své náruči a zakousl se mi do hrdla. Vykřikla jsem potřetí a …
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama