Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. sok - 7. kapitola

7. prosince 2012 v 15:00 | Chensie Ips - Sue Wish |  6. kniha - Milenec vs. sok
Desire
"No tak, uklidni se… Vždyť já tě přece miluju. Hned ti to dokážu," zavrčí mi u ucha, až vyjeknu a než se vzmůžu na odmítnutí, letmo mi po ráně na krku přejede jazykem a pln něhy se do mě zakousne.
Ale já nechci, aby mne okusoval jako nanuk! Nechci ho vůbec! Prsknu zoufale a snažím se ho odstrčit, když mě omráčí tak sladkobolná slabost, až vzdychnu. Vím, že mě chce jen falešně oblbnout, jako to dělal celou dobu, ale je tak těžké se mu bránit…
"Nech mě…" zasténám tiše, až se drze uchechtne a znovu se ke mně přisaje. Všemožně se bráním slastnému trnutí, které mi způsobuje. Příjemná horkost se mi rozlévá do všech svalů i žil. Cítím jemné mravenčení až v bříškách prstů. "Já ti … očividně … nestačím! Tak … mě … nech! Jsi … jako on!" vzlyknu a prohnu se pod dalším přílivem euforie, která mi tělem projede jako blesk.
Když se ode mne odtrhne, poznám, že si vzal více, než měl. Jsem vysílená, ale… mé tělo se cítí šťastně.
Jemně mi hojí krk a týrá mě drobnými chladnými polibky, při kterých ucukávám.
Pokožku mám díky jeho jedu celou přecitlivělou. Touha se ve mně pere spolu s obavou.
"O čem to mluvíš, miláčku?" zašeptá mi zvráceně do rtů a já jen těžce vzdychnu, když se mi do nosu navalí ta voňavá afrodisiaka. Feromony, díky kterým si se mnou může dělat, co chce. Jsem díky jeho dotekům i aroma celá rozněžněná.
Hlavu mám zvrácenou a dech zastřený.
"Já tě miluju. Musíš mi věřit, jinak si ublížíš," svůdně mi šeptá do ucha, zatímco se mu celá rozdychtěná propínám v náruči. "Přeci bych ti nevěnoval tolik radosti jen proto, abych tě zblbnul. Dělám to, protože chci, abys byla šťastná. Protože mi na tobě tak moc záleží, lásko!"
"Ne!" zasténám proti své vůli. "Já … ti nevěřím." Snažím se protestovat, ale ta vůně je v celém pokoji. Cítím, jak mi prochází celým tělem a tlačí se mi nenásilně do hlavy. Při každém jeho doteku jsem na pokraji zhroucení, jak moc na mě ta rozkoš útočí. Nechci, aby mne takhle ovládal, ale… nemohu proti tomu nic dělat. A vlastně ani nechci, proběhne mi myslí. Je mi vážně krásně. Zapomínám na všechno a všechny okolo.
Je jen on a to příjemné hřejivé trnutí, vycházející z mého podbřišku.
Bez námahy zvednu ruce a zapletu mu je do vlasů, jako bych se chtěla s každým pomazlit zvlášť. Připadám si jako pírko, jako bych snad létala. Necítím žádnou těžkost, ba naopak neuvěřitelnou lehkost a něhu.
"Zbožňuju tě nejvíce na světě…" štká mi tiše do vlasů. Snaží se mi do těla dodat pocit jistoty, bezpečí i lásky a daří se mu to. "Nikdy bych ti neublížil." Líbí se mu, jak se pod ním vlním a téměř bez přestání šeptám jeho jméno.
Uniká mi ze rtů tak nějak samo…
"Chci, aby ti bylo nádherně…" Vše, co dělá, mi dává zabrat. Vkládá mi do těla tak nepopsatelnou rozkoš, že mám před očima chvílemi jakousi mléčnou mlhu.
"Už … dost! Už nemůžu!" zalykám se klepu pod tíhou radosti, kterou mi dopřává. Snažím se ho od sebe odstrčit, ale mám pocit, že to nezvládám. "Dicku… prosím!" zanaříkám, když se o mě začne otírat svým klínem a já ucítím jeho touhu. Nevzpomínám si, že by to s ním někdy bylo… takové! Chtěla bych ho políbit, ale i přes veškerou slast, kterou mi způsobuje, se bojím…
"Nebraň se tomu, miláčku… Já ti neublížím," vrčí mi svádivě do rtů a polibky mapuje mé tváře, až je mám na dotek tak citlivé, že jeho doteky cítím snad všude. "Chci, aby ti bylo krásně… A bude ti krásně! Tak se mi nebraň… Víš, že bych ti neudělal nic, co by ti ublížilo. Jen si to krásně užij…" hlesne natolik svůdně, že se prohnu těm jeho dovádivým dotekům vstříc.
Klín mám v jednom ohni a náhle cítím, jak se mi od toho místo derou euforické vlny do celého těla. Vykřiknu jeho jméno, když mě náhle oslepí naprostá sužující rozkoš a já mžikám do náhlé sladkobolné tmy. Když se mi znovu zaostří obzor, dozvuky slasti mě dělají naprosto malátnou. Jsem uvolněná, ale mrzí mě, že zatímco mne dostal do nebe, tak on si z toho nic neužil. Cítím se… neschopná, zatímco ho hladím prsty po vlasech. Nemohu čekat, že mi bude věrný, když musí držet celibát. "Bylo to krásné."
"To jsem moc rád, miláčku." Zlíbá mi nadšením celý krk. Je jako rozzářený. Na tváři mu tane velmi spokojený úsměv. "Nezatěžuj se žádnými nesmysly… Víš, že jsi pro mne to nejdůležitější na světě." Pak se mi zadívá velmi vážně a důležitým chladným hlasem pronese:
"Pokud chceš i nadále zlobit, budu tě muset takhle pacifikovat častěji." Tvář mu ozdobí roztoužený a nadšený výraz, zatímco se mu blýská v očích.
Na okamžik mám pocit, že jsem to zas já. Trochu stydlivě se při jeho poslední poznámce pousměju a sklopím zrak. Je to šílené, co se mnou jeho blízkost dělá. "Mrzí mě, že…" Už jsem zas ta šedá myš, která se mu bojí říct, že ji mrzí… že si to neužil stejně jako já.
"To tě mrzet nemusí. Víš, že jsem trpělivý. Jsem šťastný, když je ti krásně…" Zářně se usměje a nadšeně mi zlíbá celou tvář. "Jsi to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat, věříš? Vůbec netuším, co bych bez tebe dělal, lásko." Vyznává se mi tak sladce, až se mu přitulím do náruče, aby se mohl potěšit kontaktem s naším synem.
"A já bez tebe…" hlesnu a oči mi zamilovaně zvlhnout. Jestli budu takhle přecitlivělá celé těhotenství, tak mne za chvíli bude mít vážně plné zuby…
'marg�ot�~ �k rgin-bottom:.0001pt;line-height: normal'>"Nic o něm nevíme, proto jsme to nehrotili…" Pokrčil rameny, jako by se nic nedělo.

"Co když to byl ten její bratr, o kterém stále mluví?"
"Ten? Ne, to určitě ne. Tohle byl násilnej buřič, musíme se na něj hodně připravit. Ten její bratr bude jen nějakej čtyřletej chlapeček, kterej pobíhá po lese a vysává veverky… Jen se podívej na ni… Může jí být tak osm."
"A stejně ji chceš zabít?" hlesl jsem tiše a zadíval se mu do tmavých hnědých očí.
*** *** ***
Desire
Zabořím hlavu do polštáře a vdechuju z něj Dickovu vůni. Je mi s ním vážně hezky a i když mě jeho přítomnost uklidňuje, nejsem schopná mu věnovat víc, než objetí. Rány na duši jsou bohužel ještě moc čerstvé a… občas se děsím, že se už ani nezahojí…
"Promiň, já jsem si asi spletla pokoj," hlesne Chrisante a ve dveřích zazmatkuje.
Poznala jsem ji ihned. Její dlouhé blonďaté vlasy se nedají přehlédnout.
"Koho hledáš?" zeptám se překvapeně. Samozřejmě vím, že si ji sem Chester přivedl, ale ona je tu stále!
A Dianka s tím nic nedělá!
"Nikoho… Já… Chtěla jsem jít do pokoje, ale zřejmě jsem si spletla dveře. Je to tu moc velké." Omluvně se usměje a stále po mně těká pohledem. "Ty jsi Desire, viď?" Mírně se pousměju. Ona se chce ujistit, že nejsem Di, která by z ní nejspíš udělala krvavou sekanou. Jen přikývnu. "Nic se neděje… Jak dlouho už tu jsi?" pozvednu obočí a sleduju, jak pokukuje kolem. Nevěřím, že ji tu Chester má jen tak…
"Od včerejšího večera… Utekla jsem z děcáku a Chester nedal jinak, než že mě vezme sem. Jsem mu za to moc vděčná," zamumlá a ošije se.
"Hm…" zamumlám neutrálně. "Nestůj tam tak a posaď se." Přátelsky se usměju a nabídnu ji křeslo. Sama se na posteli posadím a obejmu si pažemi kolena.
Chrisante mi úsměv oplatí a zastrčí si světlé prameny za uši.
"Můžu se zeptat, proč jsi utekla?"
"Nezlob se, nechci o tom mluvit," zajíkne se a tvář jí protne zděšení. Zdá se, že má za sebou asi také perné chvíle.
Než stačím cokoliv dodat, vejde do dveří Dick.
Chrisante se na křesle schoulí do klubíčka a vyjekne.
Můj blonďatý upír se křivě usměje a položí tác plný jídla na noční stolek. "Ahoj, já jsem Dick…" blýskne v úsměvu špičáky a protne mě nebesky modrýma očima. Políbí mě do vlasů a vdechne mou vůni, až se zatetelím.
"Nemusíš se bát. Tady ti nikdo neublíží." Usměju se na ni, když vidím, jak moc je vyděšená.
"Jak dlouho tu chceš zůstat?"
"Já… Já nevím." Polkne a trochu se uklidní, stále však Dicka lustruje vnímavým pohledem, až mi to začne být nepříjemné.
Náhle pocítím jakousi silnou potřebu chránit Dianku. "Co od Chestera vlastně chceš?" vypálím přímo. "Doufám, že ti řekl, že má svou rodinu!" řeknu důrazně.
Dick se tiše rozesměje a přivine mě k sobě.
"Já vím, že má rodinu. Jsem jen Chesterova kamarádka. Vždycky za mnou chodil, když mu bylo nejhůř… Když ho ta jeho rodina dostávala na kolena."
Zúžím oči do tenkých čárek. Ne, s touhle asi vážně kamarádka nebudu. "Dokážu si představit, jak ochotně ses o něj starala. O našeho chudáčka…" odfrknu znechuceně.
"Jen jsem ho vždycky vyslechla. Chester má svou rodinu moc rád. Neudělal by nic, čím by svým dětem nebo přítelkyni ublížil," zamumlá bolestně a uhne pohledem.
"Samozřejmě. Des to takhle myslela." Dick se snaží dusnou atmosféru zachránit, ale já se zamračím.
"Nemyslela!"
"Des…" Protočí oči a posune přede mne tác, aby odvedl mou pozornost.
Ihned pocítím ten nutkavý hlad. Popadnu sendvič a lačně se do něj zakousnu. Chrisante si přestanu všímat.
Naštěstí sama pochopí, že konverzace skončila a otočí se k odchodu.
Než však stačí zmizet za dveřmi, neodpustím si poznámku.
"Být tebou, držím se od Chestera dál. Není tím, kým se zdá," mírně se ušklíbnu.
Pak jen slyším klapnout dveře.
Dick se dlouze nadechne. "Chester je můj kámoš… Vím, že je to pro tebe těžké, ale já jsem fakt rád, že s ním už vycházím. Přece víš, že jsme se chtěli vzájemně zabít. Mít ho za přítele je úleva i radost. Lásko, prosím tě… nekaz to." Prosí mě očima a doufá, že to zbytečně nebudu hrotit.
"Ale také je vrah! Popři to!" prsknu a tác s jídlem od sebe odsunu. Úplně mě přešla chuť! "Už nebudu jíst!" zamračím se a zahrabu se pod peřinu. Nejraději bych byla někde jinde, protože mi tu vůbec nikdo nerozumí…
"Desire! Kurva, lásko, koukej to sníst!" vrčí Dick zoufale a snaží se mě přimět k tomu, abych zpod peřiny vystrčila alespoň hlavu. "Ano, přiznávám. Je to… vrah. Ale podle Di už se od té doby hodně změnil a není to ten samý, který zabil tvé …"
Mrsknu sebou a odstrčím se od něj na druhý konec postele, až zaúpí.
"Miláčku, kurva, nech toho!" zavrčí netrpělivě a dlouhým krokem přeskočí bez problému postel. Jeho světlé modré oči jsou plné starosti a jakési něhy.
"Di mu odpustila… Musíš je nechat být." Přitáhne mě do své náruče, i když se mu vzpouzím.
"Ššš…" něžně mě hladí a líbá.
Ještě chvíli se vzpouzím, ale nakonec se přeci jen nechám uchlácholit těmi něžnostmi. Je tak těžké přijmout to, co udělal… Přijmout fakt, že ho budu mít stále ve své blízkosti… s mou sestrou po boku! Navíc po tom všem, co pro mě udělal, když jsem sem přišla. Jak hezky se ke mně choval, jak… mi pomáhal. "Já ho měla ráda," vzlyknu.
"Já vím… Zas se to zlepší. Jen to chce čas," zabručí a přitiskne mě ke svému chladnému tělu, zatímco se mnou v náruči jemně houpe. "Zkus ještě něco sníst, lásko… Už kvůli dítěti," zašeptá mi do ucha vemlouvavě.
Povzdychnu si a poslušně si vezmu další sendvič, ovšem když na tácu zahlédnu i krvavý steak, zarazím se. "Ty jsi mi sem dal i syrové maso?"
Poťouchle se usměje. "Myslel jsem, kdybys… třeba měla chuť…" Podstrčí mi syrové maso blíže a natěšeně se na mě dívá, jako bych se na to měla snad s největší chutí vrhnout!
"Nejím moc maso… Natož syrové!" Oklepu se. "Copak jsem upír, aby mne lákala krev?!" Tím ho úplně rozhodím. "Ty… Ty na to nemáš chuť?" polkne a zavrčí na mě trochu více zostra.
Znovu se zadívám na ten rudý kus masa, ze kterého vytéká červená voda a… v tu chvíli se mi obrátí žaludek vzhůru nohama. V rychlosti odstrčím tác a vytrhnu se s Dickova objetí, abych s rukou před ústy pádila z postele.
*** *** ***
"Des, už je to… lepší?" zamumlá za dveřmi, kde celou dobu netrpělivě chodí.
Jsem tu už několik minut a snažím se uchlácholit svůj žaludek. Několikrát jsem si vyčistila zuby, aby mi z úst zmizela ta pachuť. Tvář mám celou ledovou, jak jsem ji omývala chladnou vodou, ale stejně cítím horkost… "Ano…" hlesnu a vypotácím se ze dveří ještě celá zelená.
"Promiň, ale … to maso tak strašně … smrdělo," znechuceně se oklepu a mám co dělat, abych rozbouřený žaludek udržela na svém místě.
Malému se nápad živit se syrovým masem nelíbil stejně jako mně. Vůbec nechápu, co to Dicka napadlo.
"Omlouvám se, už ti to nebudu nabízet," prskne rozmrzele a je díky tomu celý skleslý, přestože mi ochotně pomáhá do pokoje. "Jen si lehni… Já odnesu ten… tác," řekne natolik odměřeně, až se na posteli schoulím do klubíčka. Ten tón jeho hlasu je tak… chladný!
Jen co se za ním zavřou dveře, ozve se ohlušující rána, jako by snad tím tácem mrštil do zdi. Ihned vylezu z postele a nápadně vykouknu ze dveří, kde se zaťatými pěstmi stojí Dick a naproti němu je na bílé zdi flek od zbytků z tácu, samozřejmě i toho syrového masa.
"Dicku?" vydechnu nechápavě nad tou spouští.
"Všechno je v pořádku, miláčku…" Jeho odpověď zní natolik jízlivě, až ve mně hrkne. "Běž si lehnout… Jen mi to trochu … upadlo." Tlačí mne zpátky do dveří své ložnice, přestože protestuju.
Pozorně si ho prohlížím, protože Dick není jedním z těch, kteří by jen tak házeli věcmi. Něco se s ním děje… Jen nevím co. Předtím byl v pořádku! Předtím, než jsem odběhla do koupelny.
"Ty se na mě zlobíš?" Oči se mi zalijí slzami a jako na povel se rozbrečím.
"Lásko, nezlobím…" S povzdychnutím se posadí na postel a stáhne mě do své náruče. "No tak, Des, neplakej. Nikdy bych se na tebe ani zlobit nemohl… Jsi moje všechno." Přeněžně mě políbí na rty a slíbává všechny ty neposlušné slzy.
"Já to maso prostě nemohu jíst! Hnusí se mi jenom ten pohled na krev…" škytám, zatímco o mě tak mile pečuje. "Vůbec nevím, proč bych ho měla jíst… Proč to má pro tebe takový význam?" Máčím mu košili svými slzami, které díky přecitlivělosti nepřestávají téct.
"Nebudu ti ho nutit, když ho nechceš. Prostě jez, co ti dělá dobře - co ti chutná." Houpe mnou jemně ze strany na stranu a snaží se mě ukolébat ke klidu. Dlaní pravé ruky mi letmo přejíždí po podbřišku.
"Tak proč se chováš tak … odtažitě? Z ničeho nic!" fňuknu a dívám se mu do andělské tváře, která se zdá tak podivně smutná a zachmuřená.
Jako by mu snad ty nebeské oči pobledly ještě víc a měly teď barvu světle modrých okvětních lístků.
"Dokud jsem neodběhla, choval ses normálně."
"Nechovám se … odtažitě," broukne a prsty mi zajede do vlasů. Mazlí se a každou chvíli si k nim přivoní, jako bych byla květina. Trochu zkoroušeně se od něj odtáhnu, protože to popřel!
"Chci se prospat." Když mi to nechce říct, dolovat do z něj nebudu.
"Dobře, prospi se." Políbí mě na čelo, přetáhne mi deku až pod bradu a s letmým úsměvem, kterým mě chce obelstít, zmizí za dveřmi.
Zavrtám se pod peřinu a tiše polykám slzy. Já vím, že mi lže! Jen nevím proč. Hlučně se vysmrkám do kapesníku a chci se konečně pokusit usnout, když z chodby zaslechnu hlasy…
Jeden z nich jistojistě patří Dickovi.
A ten druhý… Je dívčí.
Diančin rozhodně ne a Mia má hlas jako ptáček.
Tenhle je takový… ševelivý a lidský.
Vstanu a zvědavě pootevřu dveře, i když je mi předem jasné, s kým na té chodbě je. Samozřejmě, Chrisante!
Zálibně se na mého Dicka usmívá a ten jí něco s úsměvem vypravuje.
Když to dopoví, Chris se zvonivým tichým hláskem rozesměje a hodí po mém upírovi nevinný kukuč.
Oba zatím sbírají ze země zbytky z "nehody" a evidentně je jim spolu dobře!
Když se zvedne, natáhne ruku ještě k Chrisante, aby jí pomohl se zvednout a ta malá mrcha celá zrůžoví!
Pozoruju je a ani si neuvědomím, že mi srdce splašeně buší, jak se obává toho, co přijde v následujícím okamžiku. Radši zapadnu zpátky do pokoje. Nechci to vidět! Nechci tím rozrušovat sebe i dítě, i když… Na to je už pozdě, pomyslím si při pohledu na svou zakrvácenou ruku. Sakra! Chytím se za krk a nahmatám lepkavý proužek krve.
*** *** ***
"Des, co se stalo?!" Hloupě se zeptá a přiklekne si ke mně, zatímco mě falešně hladí po vlasech.
"Nech … mě … být!" plačtivě prskám a snažím se uhýbat před jeho chladnými doteky. Nyní si bude hrát na milující přítele, když na chodbě flirtoval s tou blonďatou poběhlicí?!
Nikdy mu na mně nezáleželo! Šlo mu jenom o krev a sex! Proto nebyl v našem prvním vztahu tak moc spokojený, protože neměl svou šťastnou tekutinu!
A teď, když potkal tuhle Kytku, tak už o mně zájem nemá, protože mu nejsem schopná dát mu, co chce! Nejsem schopná… fyzické lásky.
"Buď, kurva, v klidu!" zavrčí hřmotně, až sebou trhnu. "Musíš se uklidnit, abys neublížila dítěti a sobě." Samozřejmě, jediné, nač mě ještě potřebuje je naše dítě.
Jeho následovník! Proč mi to jen nedošlo dříve?
Je stejný jako Oskar, ba ne. Horší!
"Budu tě muset kousnout, jestli nepřestaneš krvácet!" bezduše mi pohrozí, zatímco mě proti mé vůli lapí do své náruče a přitiskne mě k sobě, až mu tupě zabuším do prsou. Škrábu ho po tvářích i ramenou, ale stejně mě nepouští!
"Jenom mě týráš!" vyjeknu, když na něj nic z toho nezabírá. "Jdi pryč! Já tě tady nechci. Jdi si za …" V poslední chvíli se zarazím. "Jsi stejný jako Chester!" dostanu ze sebe plačtivě a zkroutím se v další ostré bolesti, která mi proběhla podbřiškem.
"Tak nejdříve jsem byl horší než Oskar a nyní jsem stejný jako Chester? Proč zas?" velkoryse se usměje tím svým přihlouplým křivým úsměvem, díky němuž srší přehnaným frajerským sebevědomím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama