Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. vrah - 16. kapitola

6. prosince 2012 v 18:12 | Chensie Ips - Sue Wish |  5. kniha - Milenec vs. vrah
Desire
Jdu velmi nejistým kolísavým krokem, protože je mi špatně od žaludku a díky tomu, že ze mě sice chlemtal Oskar, ale nikoliv Dick, ještě mírně pociťuju ztrátu krve. Nejistě se na Dicka usměju, když spatřím, s kým na chodbě stojí. Ježíši Kriste, Chester - vrah!" Zoufale uhnu pohledem a zabodnu si kamsi do temného kouta. "Jen jsem se chtěla jít najíst, mohli jste klidně pokračovat," zamumlám, když se Chazzy bez řečí sebere a zmizí ve své ložnici.
"Pomohu ti," nabídne se mi Dick, zatímco se chytím zábradlí a chci sejít ze schodů.
Vyjeveně po něm otočím pohled a zadívám se do těch světle modrých očí, plných něhy.
"Já… To nemusíš, zvládnu to sama." Zaskočí mě jeho náhlá péče, ale on se nedá odbýt. Sejdeme společně do kuchyně, kde si začnu připravovat jídlo, zatímco on mě celou dobu upřeně pozoruje a hlídá každý můj pohyb. Jsem z toho nervózní a všechno mi padá z ruky, když chci sáhnout po noži, náhle stojí vedle mě.
"Raději to udělám já." Na tváři mu vytane jeho křivý úsměv a proti mé vůli mne vmanévruje na židli, zatímco se pustí do přípravy jídla sám.
"Dicku… Proč se o mě takhle staráš?"
"Protože chci!" řekne tvrdě takovým tónem, že se neodvážím ptát dál, natož abych odporovala. "Tu máš." Podá mi sendvič, kde vidím více masa, než zeleniny.
Zmateně k němu obrátím zrak, ale on mě rozhodným pohledem jen popožene do jídla. Pokrčím tedy mírně rameny a s chutí se zakousnu do čerstvého pečiva. Když mám polovinu snězenou, zezadu se na mě natiskne a přivine mě k sobě. Jestli jsem se předtím cítila zmateně, tak teď nevím, jak ten stav nazvat! Ten jeho dost důvěrný dotek mě zaskočí a zároveň… zahřeje. "Dicku," vydechnu, protože se mi jako film před očima přehrávají okamžiky, kdy jsme spolu my dva byli šťastní. Uvědomuju si, jak moc bych to chtěla vrátit.
Zadívá se na mě pohledem, jako by mě viděl poprvé a pustí mě. "Jez," zavrčí mírně a rozhlédne se po místnosti.
"Nemáš chuť ještě na něco jiného?" Probodne mě zpytavým pohledem, až skloním hlavu a plaše se usměju.
"Ne." Zavrtím hlavou.
"Neměla by ses tomu bránit… Tělo si řekne, co potřebuje." Sjede mě zvláštním pohledem a opře se o kuchyňské okno. "Pořád mě miluješ," řekne s upřeným pohledem do mých očí. Zaskočí mě to.
On se neptá, on mi to prostě… oznamuje!
Co se stalo? Bleskne mi hlavou.
Ještě před chvílí mi tvrdil, že spolu nemůžeme být a nyní…
"A ty mě?" odvážím se potichu zeptat, když jemu jako odpověď stačí má nachová barva tváře.
Když se na mě znovu zadívá, choulostivě sklopím oči. Ty jeho modré studánky mě z ničeho nic tak moc znervózňují. "Na tom nesejde." Prudce se ušklíbne a posadí se naproti mně na židli, zatímco mě stáhne na svůj klín. Znovu mě tak důvěrně obejme a spokojeně přivře oči.
"Mám hlad." Sjede chtivým pohledem na můj krk, až choulostivě polknu. "A vezmu si, co mi patří," zašeptá sladce a jistý si mými pocity, mi něžně přejede po tepajícím místečku, až tiše vydechnu. Když mě na krku začne rozmazlovat letmými polibky, sladce vzdychnu a v tu chvíli se mi zakousne do hrdla.
Nebolí to, ba naopak! Nesedět, podlomila by se mi kolena. Do těla se mi vlije slastná slabost a já se neubráním zasténání, které za dobu, co ze mě pije, není poslední. Po chvíli, kdy taju pod jeho doteky a tělem se mi bouřlivě prohání jeho jed, mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Před očima mám slastnou mlhu, nikoliv podobnou té, kterou dokázal vyčarovat Oskar. Tahle je plná něhy, jako bych se dívala na nebe bez mráčků. Do nosu mi vniká pronikavá nevtíravá květinová vůně, která mi dokonale obelstí smysly, a já se toužebně propnu v jeho náručí. Nikdy jeho sání nebylo až takové! Nyní je to jako ohňostroj, který mne odnáší mimo realitu!
"Jak ti je?" S úsměvem se ode mě odtáhne, zatímco já ještě zmateně zakláním hlavu. Za ucho mi něžně zastrčí pramen vlasů.
Otevřu oči, zatímco se mi tělem rozpíná jeho doznívající láska, kterou mi dokázal nejlépe, jak mohl. Podstatně mi tím zlepšil náladu i sebedůvěru. Plaše se na něj usměju a přitisknu se k němu. "Krásně," hlesnu a znovu do sebe vdechnu tu vůni šeříku, která se prolíná s nevtíravým aroma frézie i lučních květů. Nikdy před tím mi takhle… nevoněl!
"Měla by sis jít odpočinout. Pokud tedy nechceš ještě něco k jídlu." Zpytavě se na mě zadívá a svižně zamrká, až se mu modré oči téměř rozzáří. "Ať máš chutě jakékoliv, nebraň se jim," zavrčí a já pocítím dvojsmysl, kterému se křehce usměju a rozechvěju se.
"Já…" hlesnu a zrůžovím. Nevím přesně, jak si to vyložit! "Ještě nejsem unavená."
Jen se křivě usměje a jemně mě od sebe odstrčí, zatímco se zvedá. Vypadá zamyšleně, když ho oslovím.
"Dicku… Co budeš… dělat?"
"Budu v pokoji." Zachmuří se, zatímco já těkám stydlivě po místnosti. Vyjde ze dveří kuchyně a já v závěsu za ním, když se na mě prudce otočí, až se leknu.
"Copak hledáš? Snad né Oskárka!" prskne jedovatě a hbitě mě chytí za zápěstí, až mírně vyjeknu. V očích se mu zračí tak majetnický popud, až se rozechvěju. Nikdy jsem u něj nic podobného… neviděla!
Je to plně sebevědomý mužský výraz, taková ješitná nadřazenost a uspokojení, které mu… sluší.
"Nehledám!" vyjeknu trochu vystrašeně. "Mohla bych jít s tebou?" zajíknu se a udělám roztomilý kukuč, abych ho obměkčila a ta upíří nátura v něm mírně pookřála.
Chová se ke mně chvíli strašně mile, chvílemi odtažitě až hrubě.
Trochu mě jeho nepředvídatelnost… děsí. Strašně ráda bych se mu znovu vtiskla do ochranitelské náruče a nechala se laskat.
"Chceš jít se mnou?" Celý se rozzáří, až si dovolím choulostivě přikývnout. "Tak tedy budeš se mnou!" zavrčí a v hlase mu vyznívá svěží radost. Chytí mě do náruče, zas tak jemně a přitiskne mě s hlubokým nádechem k sobě.
Nevím, zda se mi motá hlava z jeho vůně či z té pitomé slabosti, kterou díky Oskarovi tak často trpím. Po příchodu do pokoje mě Dick zažene do postele, ale než si do ní vlezu, zamotá se mi hlava a obsah mého žaludku se dere na povrch. S dlaní na ústech honem vyběhnu na chodbu a spěchám do koupelny.
"Des?" ozve se po chvíli za dveřmi Dickův trpělivý hlas, podbarvený starostí.
Rozklepaně stojím u umyvadla a ledovou vodou si omývám bledý obličej, zatímco si vyplachuju ústa, abych se zbavila té podivné pachuti. "Jsem…v pořádku!" křiknu namáhavě. Po chvíli, kdy se mi žaludek konečně trochu uklidní, si vyčistím zuby a vratkou chůzí se dostanu ke dveřím. "Nevím, co to se mnou je," vydechnu vyčerpaně, když otevřu dveře a opřu se o rám. Přivírám víčka a sevřenými pěstmi si mačkám lem světlé halenky.
Dick mě s úsměvem a jistým zadost učiněním pozoruje radostným pohledem. Jako by ho těšilo, že je mi zle. "Pojď si lehnout," zaševelí konejšivě a natáhne ke mně ruku, zatímco se nechám přivinout do jeho uklidňující náruče. Políbí mě něžně na čelo a uchopí mě do náruče.
"Děkuju," zašeptám, když mě pokládá do peřin.
Zářivě se usměje svým křivým úsměvem a blýskne špičáky. "Není zač… A nemusíš se bát. Všechno bude dobré." Pohladí mě po vlasech, když na něj nevinně shlížím.
"Jak si můžeš být tak jistý?" fňuknu. Užívám si jeho letmé ledové doteky, kterými mi vyznává lásku, i když se mi žaludek začíná opět podezřele houpat. "Je mi … vážně špatně." Zabořím se do polštářů, které mi nastrká pod záda, abych se mohla opřít.
"Není to nic vážného… Je to…" Zatne zuby a těžce se nadechne, jako by se tohoto rozhovoru bál.
Nechápavě povytáhnu obočí.
"Jsi těhotná." Vybalí na mě tu absurditu bez obalu.
Můj výmluvný výraz mluví sám za sebe. Nejsem schopná slova! Vyvalím oči, otevřu rty v žalostném náznaku reakce, ale nevyjde ze mě ani slovo.
"Cože? Co … to … říkáš?! Jak?!" vykoktám ze sebe zoufale, když si ty dvě slova přehraju v hlavě snad ještě desetkrát a uvědomím si, že… Jak to, že mne to nenapadlo dřív, Ježíši Kriste?! Vykřiknu v duchu. Ano, všechno tomu nasvědčovalo a já byla… slepá! Ani nevím jak, ale náhle cítím, jak mi po tvářích stékají krokodýlí slzy.
Pevně zatne mužnou čelist a popadne mě do náruče, zatímco mi slíbává tváře.
"Neplakej. Jsem s tebou… Budu s tebou!" Jeho odtažitost je pryč, ale já nemohu ten bezmocný pláč zastavit.
Co když je to dítě… Oskarovo?! Celá pod tou myšlenkou ztuhnu.
Dick se mi zbědovaně zadívá do tváře a pohladí mě, zatímco na mě tázavě shlíží. "To dítě je mé," usykne skrze přivřené rty a zúží oči.
"Jak … si … můžeš … být … tak … jistý?" Dostávám ze sebe v zoufalém vzlykotu a rozmazávám si další a další slzy po tvářích.
Ušklíbne se. "Protože ho cítím." Chladnou dlaní mi zajede na podbřišek, až sebou cuknu.
"To může jen otec. Není pochyb o tom, že to dítě je mé!" zavrčí zostra, jako by už nechtěl poslouchat další námitky. "Nebo bys snad raději, aby…" nedopoví a tvář mu protne bolestný zklamaný škleb.
Z toho jeho zavrčení mi přechází mráz po zádech, zatímco se mírně klepu. Maličko mi nahání strach. Už si nedovolím ani brečet. Polykám slzy a zadržuju pláč, jak jen to jde. "Ne! Já, promiň… Tak jsem to nemyslela." Opatrně se mě dotýká na holé kůži břicha. Všimla jsem si, že takhle se dříve dotýkal Chester Di, ale nikdy jsem tomu nepřikládala žádný význam. Myslela jsem, že ji jeho doteky jednoduše uklidňovaly a on jí takhle prostě jen… vyznával lásku.
"Teď bychom měli být spolu," zašeptá a čeká na mé reakce, zatímco se tváří mileji.
Skoro neznatelně přikývnu, i když mi přijde, že mi nedává na rozmyšlenou. Prostě je to jediná možnost, která pro mě podle něj asi existuje. A já s ním chci být, ale pocit, že mi to přikazuje, mě trochu straší. Nechci, aby se mnou byl, jen protože čekám jeho dítě.
"Chtěla bys to? Já… bych si to přál." Skloní poníženě hlavu, zatímco mě probodává pohledem plným něhy. Hladí mě bříšky prstů po tváři a rozechvívá mě. "Možná je to pro nás šance, jak začít znovu. Kvůli … nám," zašeptá láskyplně a políbí mě na čelo. "I kvůli našemu dítěti." Je vidět, jak těžké to pro něj je a já dokážu ocenit, jak se kvůli mně přemáhá a vyznává mi lásku.
"Chtěla, ale nechci, aby to bylo jen kvůli dítěti," špitnu plaše. Odhodlám se mu zadívat do očí, které vypadají rozněžněle. Jako nebe bez mráčků.
Čekám na jeho reakci. Pokud vybouchne, rozbrečím se, i když si to zakazuju. "Nebude to jen kvůli dítěti," zašeptá zastřeným melodickým hlasem a přitáhne mě k sobě blíž. Nos zaboří do mých vlasů a zhluboka vdechne mou vůni, jako by se jí uklidňoval. Náhle jako by mne proťalo prozření a já pochopila, že by za mě v tu ránu bez přemýšlení obětoval svůj vlastní život, jen aby mě udržel na světě. Obejmu ho kolem krku a nechám se unášet na vlnách té květinové svěží vůně, která mě náhle obklopila. Je mi v jeho náručí… blaze. Ten nehynoucí pocit bezpečí jsem nikdy s nikým jiným necítila.
S úsměvem na rtech mi jemně zlíbá krk i tváře. "Moje Des…" zašeptá omámeně. Jako by chtěl vědět, jak to zní. Z očí mu sálá… láska. Taková ta štědrá a duševní, která mi vyrazí dech.
"Jsem tvá. Navždy tvá."
"Slib mi, že už se mu budeš vyhýbat. Že už kvůli němu neuděláš žádnou hloupost!" vybízí mě mumlavým hlasem. "Mysli na naše dítě… Na nás!" Zoufale polkne a topí se v mých očích.
"Nemluv o něm, prosím." Požádám ho. "Slibuju, že už žádnou hloupost neudělám," zašeptám něžně a s nově dodanou odvahou vyhledám jeho rty.
Když se mě však dotkne špičáky, vylekaně ucuknu. Po každé, když se mě takhle dotknul Oskar… bylo to mučení a bolestná láska, jak ji s oblibou nazýval. Asi je to ve mně zakořeněné více, než jsem si myslela. Tohle je přeci Dick! ozve se mi konejšivě v nitru.
On mi neublížil nikdy a… neublíží.
"Neplakej." Zavrtí hlavou a snaží se mi setřít slzy, které mi při té vzpomínce začaly padat z očí. "Já ti neublížím… Nemusíš se bát." Ale i přesto se s povzdechem odsune a nechá mi prostor.
"Promiň… Oskar…" vzlyknu, ale setkám se s hrubým zavrčením, které se mu žárlivě vydere z hrudi.
"Nechci o něm slyšet!"
Schoulím se do postele a obličej zabořím do polštáře, který ochotně přijímá všechny mé slzy. Možná mě Oskar poznamenal natolik, že už… nebudu schopná fyzické lásky. To jeho týrání bylo neskutečné. Ještě nyní, když si na to vzpomenu, se celá rozklepu… Naše první milování bylo… horor…
Snažíla jsem se na Oskara zapůsobit a ukázat mu, že i něžná láska, nejen ta bolestivá, se mu může líbit. Ležela jsem pod ním a vnímala naši společnou touhu, zatímco jsem ho plna něhy hladila po ramenou, tvářích i hrudi.
Matně si vzpomínám na naši předehru - byla kouzelná! Sice maličko brutální a bolestivá, když mi po kůži maloval krvavé obrazy a vrýval mi své jméno do těla.
"Oskárku!" Prohnula jsem se pod ním, když mi majetnicky a hravě shlížel do očí.
Sehnul se ke mně a divoce mě políbl.
Byl to hrubý, žádostivý polibek, při kterém jsem se zalykala strachem i blahem. Nevěděla jsem, zda se mi to více líbí… Nebo mě to děsí.
"Au!" zasténala jsem, když se mi drápy zatne do citlivého místa."Lásko, prosím… buď něžnější!" Zaplakala jsem a prohnula se ve snaze se trochu nadechnout, protože mě až moc tížil svým tělem, když se do mě jedním tahem ponořil, až to bolelo - více, než moje poprvé s Dickem.
Z klína se mi drala agónie, probíhala mi páteří až do hlavy. Jako by mi bolest procházela veškerým nervstvem a nutila mě být při vědomí. Naříkavě jsem zaplakala a zadívala se do andělské tváře.
"Ach, poupátko. Copak tobě se to nelíbí? Přeci jsem ti říkal, že láska také bolí… Že není vždy jen něžná. Něžností sis podle všeho užila ažaž u toho chlapce, co jsi s ním byla předtím. Se mnou je všechno jiné…" Zajiskřil očima a začal si mě brát tak hrubě, že jsem chvílemi ztrácela dech. "I způsob vyjadřování citů je jiný."
Po chvíli jsem měla celé tělo orosené od ledového potu.
Nenechal mě odpočinout ani chvíli.
Kousal mě velmi hrubě do rtů, ramen i uší, až jsem všude měla krvavé boláky.
Zřejmě ho překvapilo, že jsem ten bolestný takt dotáhla až do konce - pro něj cokoliv…
Ve chvíli jeho rozkoše se mu andělská tvář stáhla do nepokrytě ďábelské.
Ano, teprve v té době se projevilo jeho pravé já.
"Bylo to dobré," zazubil se na mě velmi klidně a tupě mě na plocho dlaní udeřil do čela, až se mi málem rozskočila hlava. Zakousnul se mi do krku a lokal mou krev, zatímco já pod ním skomírala bolestí, když se mi drápy zatínal do boků a zad.
"Proč, kurva, brečíš? Co to s ním má společnýho?!" zavrčí zklamaně.
Jen otevřu rty, ze kterých beztak nevyjde ani slůvko a dál se pod tou zákeřnou myšlenkou mučím pláčem. Rozbolí mě z toho břicho. Nejdříve mi to přijde jako záchvěv stresu, ale když se bolest začne stupňovat, zkroutím se v křeči do klubíčka a bolestivě usyknu.
"Uklidni se!" Zezadu ke mně přilehne a ledovou dlaní mi zajede na podbřišek, zatímco mi se vší něžností líbá ramena i krk. "No tak, prosím!" zašeptá mi do ucha, až mi po zádech přejede mráz. "Prosím, Des, buď v klidu. Neublížím ti. Všechno bude dobré. Už nikdy ho k tobě nepustím." Slíbí mi, protože konečně pozná, že se neklepu láskou, jak si zřejmě původně myslel, ale hrůzou, kterou jsem prožila. "Miláčku, nedovolím, aby ti něco udělal."
Snažím se poslechnout a pod jeho jemnými doteky a polibky se mi to i daří.
Bodavá bolest postupně odeznívá, až zmizí úplně.
Úlevně vydechnu. "Co… to… bylo? Něco s malým?" Ještě jsem si nestačila zvyknout, že jsem… Přijmout ten fakt, že mám v sobě malého Dicka, který se mi už takhle bolestně mstí.
"Nesmíš se rozrušovat. Nedělá mu to dobře." Otočí si mě tváří tvář a přitiskne mě k sobě, až cítím chlad, který sálá z jeho těla. "Víš, co k tobě stále cítím…" zamumlá a připomene mi jeho slastný jed v mých žilách. "Vím, že ke mně cítíš něco podobného." Políbí mě pln choulostivosti na čelo, zatímco mi palcem přejíždí po rtech a hypnotizuje. "Mysli na nás a na dítě… Teď už může být všechno krásné."
"Bojím se, že… přijde a ztrestá mě, když to minule nestihnul," zašeptám, jako bych se bála, že bude stát za dveřmi a uslyší nás. "A také mám strach, že mi Di nikdy neodpustí, jak… jsem se k ní zachovala," rozvzlykám se, ale když znovu ucítím tu podivnou bolest deroucí se z mého lůna, rychle se to snažím rozdýchat.
"Jsem s tebou a nehnu se od tebe ani na krok. On ti nic neudělá, o to se postarám. Navíc… On má teď jiné zájmy. Je pod Diiným pohledem natolik, že vážně nehrozí, že by… utekl." Ušklíbne se se vší nelibostí. "Di ti určitě odpustí, ale…asi to bude chvíli trvat. Ona teď bude potřebovat svou lidskou sestřičku mnohem více, než kdy jindy." Je velmi zamyšlený a já fascinovaně zírám, jak se mu v duhovkách protíná každý záchvěv citů. "Je pro ni teď trochu těžší si uchovat tu lidskou povahu, ale… ona to zvládne! Žádné strachy! Jde přeci o Di!" dodá horlivě, aby mě uklidnil.
Ano, Di je rebelka a bojovnice…
Jen nevím, zda bude bojovat za správnou stranu, pokud se dala na rozcestí.
"Proč je taková?" Ta brutalita, která z ní čiší, mě děsí. Chápu, že se mu mstí, ale to, co na něm provádí, hraničí s psychickou poruchou. Vypadá to, že se jí to spíše líbí a vyžívá se v tom.
"Copak ji Chester klidně nechá?"
Zaškaredí se a tvář mu protne vztek i zoufalost. "Ano, on ji… klidně nechá." Povzdychne si těžce. "Di se snaží vyrovnat s minulostí. Není to lehké ani pro ni, ani pro…. Tebe." V očích mu vytane chápavost, když mě něžně laská ve vlasech.
"Nevím, zda to je nejlepší způsob. I když chápu, že to má těžké. Mít děti s… vrahem našich rodičů." Jen při té myšlence se oklepu. "A já místo, abych ji podpořila, jsem ji v tom nechala samotnou!" oči se mi zalijí slzami. "Jsem hrozná! Myslela jsem jenom na sebe! A teď nevím, jak se k ní mám chovat. Jak se mám chovat k Chazzymu! Vždyť on… mi zabil rodinu!" Opět mě mile tiší a tak zdrceně se usmívá, jako by mu nezáleželo na něčem jiném, než na mě.
"Nemusíš se s ním ani vídat. Budeme mít náš vlastní svět… Jen ty a já!" Přivine mě k sobě pevně a přesto jemně. "Mysli na malého. Teď je nejdůležitější, abys byla v klidu a bez stresu. Je to už dávno… Vím, že to bolí, ale… ty žiješ a teď nosíš pod srdcem i nový život. Naše dítě!" Podrží mne za bradu a nechává mne nahlédnout do zamilovaných očí. Zřejmě chce, abych viděla tu lásku a já… ji vnímám tak hmatatelně a intenzivně, až se mi svírá hruď.
"Máš pravdu." Povzdychnu si a dívám se, jak se natahuje pro knihu na vedlejším nočním stolku.
"Tohle bude naše povinná četba. Je tam o tom, co nás čeká, skutečně hodně. Měli bychom si ji přečíst." Zavrčí jemně, zatímco mi znovu sjede na podbřišek a spokojeně přivře víčka.
"Asi se prospím. Budeš tu se mnou?" hlesnu a zadívám se mu do očí. Nechci zůstat sama… bez něj. Nejspíš bych bez jeho náruče ani neusnula.
"Zůstanu s tebou." Lehne si na záda a přitáhne mě k sobě, co nejblíže to jde. Přikryje mě starostlivě dekou.
"Klidně spi, já si budu jen číst. Budeš v bezpečí, lásko." Políbí mě na čelo a rty se mi otře o tvář. Uklidní mě to a uvolním se.
Položím si hlavu na jeho chladný hrudník.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama