Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná...
Pro čtenáře od 18 let!





Upíři jsou nelítostná krvelačná stvoření, která páchají hrůzné činy, nechávají se svést násilností a brutalitou. Jsou přívrženci smrti a nezkrotného chtíče po lidském těle i krvi. Upír Chester patří mezi nejhorší z nich, o čemž vypovídá i jeho minulost, která se ironicky dotýká i hlavních hrdinů a provází je celým příběhem.

Hlavní myšlenkou je letitá ironie osudu, která se začíná projevovat. Jediné, co bezbranné lidi může zachránit, je vdechnout upírovi duši... Hlavní hrdinka má ten dar nepoddat se a bojovat, ale dokáže ovládnout sériového vraha a vdechnout do něj lásku, soucit a milosrdnost? Hra o duši začíná a jen tak neskončí...

Velmi emotivní příběh, kde hlavní pocity tvoří láska, nenávist a chtíč. Upíři jsou hodně roztoužená stvoření, tudíž je erotika a násilí nevyhnutelné, ale záleží jen na hrdinech příběhu, jak se svými touhami naloží a budou bojovat o lásku, která je pro duši to nejdůležitější, ale pro upíra to nejbolestivější...

Milenec vs. vrah - Epilog

6. prosince 2012 v 19:30 | Chensie Ips - Sue Wish |  5. kniha - Milenec vs. vrah
Nechápavě jsem se dívala kolem sebe.
Všude bylo bílo, sterilně bílo.
Netušila jsem, kde to jsem, ani jak jsem se tu ocitla. Rozhlížela jsem se kolem sebe ve snaze proniknout mléčnou mlhovinou halící okolí do své náruče. Dlaněmi jsem si přejela po pažích a oklepala se.
Bylo podivné chladno.
Od úst mi s každým výdechem stoupala pára a ztrácela se v bělavé mlze.
Ozvěna mých kroků se mi zařezávala do uší a rušila tak jinak dokonalé ticho. Nahánělo mi to husí kůži a po zádech mi hloupě přecházel strach, i přesto mě cosi pohánělo jít dál. S každým dalším krokem jsem měla pocit, jako by sněhově bílý opar kolem mě slábl a ze stran vystupovaly obrysy dlouhým světlých sedaček, jaké bývají v čekárnách v nemocnicích.
Ve chvíli, kdy mi tahle myšlenka prolítla hlavou, ucítila jsem slabý zápach dezinfekce.
Sakra, vážně jsem v nemocnici? V té jedné z dlouhých chodeb, na jejichž konci jsou dveře vedoucí ven z tohoto neosobního prostředí? Pomyslela jsem si a rozhlížela se kolem sebe. Tahle se mi ovšem nezdála být dlouhá, ale přímo nekonečná.
A kolem nic! Žádná okna. Ani dveře. Jen ty světlé sedačky, zdající se být stejně nesmírné jako chodba sama.
Pocítila jsem vlnu úzkosti a potřebu rozeběhnout se. Chtěla jsem zavolat Chesterovo jméno, ale spatřila jsem na vzdálené sedačce sedět jakousi temnou postavu, která do tohohle prostředí vůbec nezapadá.
Byl to muž. Hlavu měl zachmuřeně pokleslou mezi rameny a ruce volně opřené o kolena. Cítila jsem z něj až panickou vůni desinfekce.
Jako by jím to aroma prostupovalo a chorobně ho obklopovalo.
Posadila jsem se naproti němu a poslouchala ten tichý klidný dech, který mě z nejasných důvodů příjemně tišil. Rozhlédla jsem se kolem, zda tu nenarazím ještě na někoho, ale jinak byla… čekárna prázdná.
"Pane?" Jemně jsem mu položila ruku na rameno, až sebou maličko trhl a pozvedl hlavu. Ihned se mi do tváře ostře zabodnul zářivě zelenýma očima, až jsem zalapala po dechu.
"Sakra!" Na zátylku se mi zježily vlasy, zatímco jsem těkala do přesmutného obličeje, jež se zdál být tak mírumilovný a klidný. "Oskare?!" vydechla jsem překvapeně a šokovaně si poposedla.
"Ach, poupátko… Už tu na tebe čekám," usmál se.
"Ale ty seš přece…"
"Myslíš mrtvý?" Skočil mi do řeči a tváří mu nad tím slovem proběhl další úsměv. "To máš bohužel pravdu. Proto jsem tě sem zavolal… Abys mě nahradila," řekl tím svým klidným hlasem a drápy mi prohrábnul vlasy.
"Jak nahradila? A kde to jsme? Není to jenom sen, sakra?" Zadívala jsem se do bledé tváře. Bylo možné, že jsem vážně jenom spala, a když bych se o to pokusila, podařilo by se mi z toho snu probudit. Jen si, sakra, nepamatuju, že bych šla spát!
Oskar pokrčil rameny. "Ach, záleží, jak to vezmeš. Může to být sen, může to být zjevení. Může to být také svět vedoucí na druhý břeh…"
"Na druhej břeh…?" Opakovala jsem po něm a teprve teď jsem si všimla bílých prosklených dveří. Ihnd jsem se zvedla a nutkavě k nim udělala krok, ale chytil mě jemně za paži a přitáhnul k sobě.
"Tam nemůžeš jít. Ty jsou pro mne," zašeptal a probodnul mě snad až teskným pohledem, na který jsem u něj nikdy nebyla zvyklá! "Ty jsi tu od toho, abys pokračovala v tom, co jsem já započal…"
Při těch slovech ve mně hrklo. Co po mně vlastně chce?!
I když se na mě díval div ne prosícím pohledem, jeho slova mě v jistém smyslu jaksi děsila.
"Nerozumím…" zamumlala jsem a o kousek couvnula dozadu.
Zhluboka se nadechl a mně se znovu do nosu dostala štiplavá vůně desinfekce, až jsem mírně přivřela víčka. "Chci, aby ses stala mnou." A i když to vyslovil tím svým přívětivým tónem a snad až s jistou melancholií v očích, já měla v tu chvíli pocit, jako by na mě křičel.
Bolestně ve mně zatrnulo a vytřeštila jsem oči. "Nemůžu bejt tebou… Sakra, nechci! To prostě nejde, nejsem taková jako ty…" snažila jsem se odporovat, ale díval se na mě takovým způsobem, že jsem měla pocit, jako bych ztrácela slova a nedokázala se mu doopravdy vzepřít.
"Ale ty už mnou jsi…" Protnul mu tvář téměř soucitný úsměv. "Stačí se jen podívat."
"Podívat? Podívat se kam, sakra?"
"Sem…" Stoupl si za mě, chytil mě za ramena a natočil proti skleněným dveřím.
Proti těm, které podle něj vedou do druhého světa. I když byly prosklené, neviděla jsem, co bylo za nimi. Byly jako zrcadlo odrážející děsivou skutečnost…
Vyjekla jsem, když místo své tváře spatřím tu jeho! Dívala jsem se na sebe, ale místo šedých očí mi z obličeje co chvíli probleskly dva chladné smaragdy. Tatam byl můj posměšný sarkastický výraz, nahradila ho bezduchá klidnost, div se nezalkla.
"Jsi mnou už dávno," zašeptal mi sladce do ucha, až mi přeběhl mráz po zádech.
Nebylo to ovšem vzrušením, ale strachem! Obavou z toho, co se to se mnou stalo!
"Máš ze mě tolik věcí, Dianko … Byla jsi můj nejnadanější žák a musíš svou přeměnu dokončit. Je to tvůj úděl…" pokračoval dál se rty přitisknutými k mému uchu.
"Ne, to já přece nemůžu…" šeptala jsem, jako bych snad z toho, co jsem uviděla, ztrácela hlas.
"Ale můžeš…" Přejel mi drápy po páteři, až jsem se celá, v očekávání toho nejhoršího, nahrbila. Ale nestalo se nic.
Celá tahle situace mi přišla absurdní! Dívala jsem se na něj v odrazu dveří a snažila se zjistit, jestli je to doopravdy on, nebo jen nějaká jeho útlocitná karikatura. Pak mě napadla absolutně nelogická věta - Smrt asi změní každého…
"Vzpomeň si, co všechno jsme spolu zažili. A jak moc se ti to líbilo…" Otíral se mi dál rty o kůži na krku a mně se najednou na ploše skleněné výplně jako film začala přehrávat celá ta krvavá doba, kterou jsem s Oskarem strávila. A kterou jsem si vážně tak neskutečně užívala! Úplně jsem cítila, jak mi z té podívané lačně tepe v očích, i když už to dávno není možné, a v puse se mi sbíhají sliny.
"Sakra! Taková já přece nejsem…" Pokusila jsem se o slabý odpor, ale samotné mi to znělo neupřímně.
Oskar se tiše zasmál a zezadu mě milenecky objal kolem ramen. "Ale jsi. A ještě budeš. Nemůžeš mě přece zklamat jako … Chester. Chtěl jsem někoho, kdo mě nahradí, kdo v tom všem bude pokračovat, až já nebudu moct. Nemám následovníka, jako ostatní upíři. Chtěl jsem alespoň nadaného žáka. Někoho, kdo bude mým upířím dítětem… Kdo udrží můj odkaz." Díval se na mě tak skleslým pohledem, až mi ho je v tu chvíli vážně líto…
Nedosáhl toho, na čem si upíří tak zakládají. On ve svém jádru vlastně nebyl zlý. Jen po sobě chtěl něco zanechat.
Nemůžu ho zklamat, vždyť to by byla zrada.
On se tak snažil, vkládal do mě své naděje.
Nemohla jsem to všechno jen tak zahodit. "Já budu tvým následovníkem…" hlesla jsem do ticha a spatřila v jeho tváři bezbřehou vděčnost, a v té své jeho rysy. A čím více jsem byla přesvědčena o tom, že to, co jsem chtěla udělat, bylo správné a že to tak má být mělo, podobala jsem se mu víc a víc.
Když pak v tom bledém světle, které bylo všude kolem, probleskla v odrazu dveří podobizna dvou navlas stejných upírů, zašeptal mi Oskar do vlasů:
"Věděl jsem, že TY mě nezklameš. Jsi silnější než Chester… Ty jsi dokonalá!" Upřeně se mi díval do očí, zatímco jsem popotahovala a loučila se s ním.
Věnoval mi letmý otcovský polibek na čelo a prošel těmi světlými dveřmi…
"Oskárku…" Stála jsem tam. Stále na tom stejném místě. Bez hnutí.
Ve skleněné výplni dveří jsem to byla zase já, s černými dlouhými vlasy, s šedýma očima… Ale přesto bylo něco jinak. Grimasa, která mi protnula obličej, mluvila za vše.
Oskarův stoický klid mi zůstal vepsán do tváře už navždy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama